|
POSLANECKÁ SNĚMOVNA N. S. R. Č. 1922 |
|
|
I. volební období |
5. zasedání |
3664.
Vládní návrh,
kterým se předkládá ke schválení Národnímu shromáždění
"Úmluva o úpravě vzduchoplavby", sjednaná v Paříži 13. října 1919,
s dodatečným protokolem z 12. dubna 1920.
Návrh schvalovacího usnesení:
Národní shromáždění republiky Československé se usnáší:
1. Úmluva o úpravě vzduchoplavby, sjednaná v Paříži 13. října 1919, a dodatečný protokol z 12. dubna 1920 k této úmluvě se schvalují.
2. Vládě se ukládá, aby tuto úmluvu i s protokolem publikovala ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého.
3. Ministru zahraničních věcí se ukládá, aby v dohodě se všemi zúčastněnými ministry učinil další opatření, kterých je potřebí k provádění této úmluvy.
Důvodová zpráva:
Rozmach vzduchoplavectví, vyvolaný stálými pokroky a silným rozvojem moderní techniky létadlové, dospěl za světové války takové výše, že po skončení válečné periody přispěl k realisaci myšlenky využití vzduchoplavby pro potřeby mezinárodní komunikace mezi státy, žijícími v poměrech trvalého míru. První krok k tomu se mohl státi kodifikací právních pravidel, kterými se budou říditi státy, hodlající těžiti z výhod, plynoucích z mezinárodní úpravy vzduchoplaveckých styků. Tento krok byl učiněn na konferenci zástupců 27 států, kteří uzavřeli v Paříži dne 13. října 1919 "úmluvu o úpravě vzduchoplavby", podepsanou 29. prosince 1919, čs. vyslancem v Paříži Drem Osuským. (Dodatkový protokol byl podepsán pařížským vyslancem R. Č. S. 1. června 1920.)
Úmluva je rozdělena v devět kapitol a doložena osmi přílohami s kartografickým materiálem na vysvětlení svých ustanovení.
Kapitola 1.
Všeobecné zásady.
Ustanovení této kapitoly vycházejí z výslovně zde uznané zásady právní, že každý stát je svrchovaným, a to výlučně, v atmosférickém prostoru nad jeho územím státním i koloniálním. Přirozeným důsledkem tohoto právního předpokladu je právo, zakázati přelet i přistání cizích Iétadel v této oblasti vzduchové. Vzhledem k účelu konvence, umožniti valné letecké styky mezistátní, bylo nutno prolomiti tuto zásadu výjimkami ve prospěch svobody těchto styků.
To stalo se klausulováním závazku pro všechny kontrahenty, že uznávají:
1. svobodu neútočných letů nad vlastním územím v době míru,
2. egalitu, co do podmínek připuštění létadel smluvních států do obvodu vlastní suverenity.
Zápovědi jsou možny jen z důvodů vojenských neb v zájmu veřejné bezpečnosti pro určitá pásma, ale i tu za předpokladu, že víží i létadla zapovídajícího smluvního státu a že zakázaná pásma jsou všem ostatním smluvním státům notifikována.
Kapitola 2.
Státní příslušnost vzducholodi.
Každá vzducholoď musí vykazovati určitou státní příslušnost. Konvence týče se jen těch vzducholodí, které mají příslušnost některého ze smluvních států. Výjimkou je přípustno autorisovati k přeletům létadla jinam příslušná jen, jsou-li zde podmínky dodatkového protokolu. Pro určení státní příslušnosti létadla je směrodatno, který smluvní stát vede rejstřík, v němž je vzducholoď immatrikulována. Podmínkou immatrikulace je vlastnictví příslušníků toho kterého státu nad létadlem. Duplicita státního příslušnictví vzducholodi je vyloučena, neboť konvence ustanovuje, že immatrikulace v rejstřících několika států je neplatná. Podrobná ustanovení o immatrikulačních certifikátech a označování státní příslušnosti létadel obsahuje příloha A.
Kapitola 3.
Certifikáty o způsobilosti k plavbě a průkazy letecké.
Kapitola tato mluví o tom, jak nutno zaručiti technickou způsobilost létadla k vzduchoplavbě a odbornou kvalifikaci leteckého personálu. Garancie formální spočívá ve vybavení listinnými doklady o obojí způsobilosti podle návrhu v příloze B a E. Doklady vydává úřad státu, jehož příslušnicí je dotyčná vzducholoď. Platnost řádně vydaných dokladů musí býti uznána ve všech smluvních státech, leda, že by šlo o doklady vydané vlastnímu příslušníku některého z těchto států státem cizím. Zvláštní ustanovení platí o používání přístrojů radiotelegrafických létadlem. Musí k tomu býti zvláštní povolení od státu dotyčného létadla, leda by šlo o létadlo sloužící veřejné dopravě alespoň deseti osob. Tu je vystrojení radiotelegrafickým přístrojem předepsáno již konvencí samou.
Kapitola 4.
Připuštění ku plavbě vzduchem nad cizím územím.
Zde se jedná o způsob aplikace principu svobody na různé druhy letů cizím státním územím. Důsledkem tohoto principu je právo na přelet. Státní suverenita jeví se v právu vytknouti dráhu přeletu a letiště pro eventuelní přistání a v právu vyhraditi živnostenskou leteckou dopravu osob a zboží mezi dvěma místy svého státního území létadlům vlastní státní příslušnosti (výhrada malé letecké kabotáže) nebo činiti v jich prospěch v tomto směru výhrady jiné. V každém případě může vždy zkrácený tím stát použíti práva retorse.
Kapitola 5.
Pravidla pro odlet, plavbu, přistání.
Konvence předpisuje taxativně průkazní doklady, kterými musí býti vybavena každá vzducholoď. Smluvním státům se zaručuje právo prohlídky a verifikace předepsaných dokladů a vzducholodím se zaručuje právo na totéž pomocné přispění při přistání z nouze ve státě cizím jako ve státě vlastním. Záchrana přístrojů ztracených moři řídí se dle práva námořního. Zaručuje se přístupnost veřejných letišť a egalita a jednotnost tarifu ve všech letištích za přistání i pobyt létadel všech smluvních států. Dodržování signalisačních předpisů vzduchoplaveckých se chrání závazkem všech smluvních států k stíhání a trestání přestoupení.
Kapitola 6.
Zakázaná doprava.
Z dopravy vzduchové je vyloučen kontraband. Každý ze smluvních států má právo zakázati neb reglementovati přepravu neb používání foto-aparátů při vzduchové dopravě a nařizovati jiné restrikce ve vzduchoplaveckém dopravování. Musí se to díti veřejně (závazek notifikační) a za podmínky egality mezi vlastními a cizími létadly.
Kapitola 7.
Vzducholodi státní.
Ustanovení konvence týkají se jen soukromých létadel. Za soukromá se pokládají i létadla státní, pokud nepatří do kategorie létadel
1. vojenských,
2. výlučně pro státní službu určených (př. pro službu poštovní, celní, policejní).
Ad 1. Pro vojenská, t. j. taková létadla, kterým velí vojenská osoba k tomu povolaná, platí speciální předpis, že musí míti ke každému přeletu a přistání v druhém smluvním státě vždy zvláštní autorisaci, a platí tu pro ně všechny výhrady cizích lodí válečných (exterritorialita). Privilej tato neplatí pro případy nuceného přistání bez autorisace.
Ad 2. Pro létadla druhé kategorie musí se zvláštními úmluvami předchozími sjednati podmínky pro poskytnutí autorisace k přeletu cizích hranic. Privilejí válečných lodí nejsou účastna nikdy.
Kapitola 8.
Mezinárodní komise pro vzduchoplavbu.
Jakmile většina signatářů úmluvy o úpravě vzduchoplavby ohlásí francouzské vládě, že úmluvu ratifikovala, svolá tato vláda do Paříže k ustavující schůzi "Mezinárodní komisi pro vzduchoplavbu" složenou ze zástupců všech smluvních států a to tak, že Spojené státy, Francie, Italie a Japonsko budou zastoupeny vždy dvěma zástupci, Velká Britanie, její a indická dominia, jakož i všechny ostatní smluvní státy jen jedním. Každá z uvedených 5 velmocí má tolik hlasů, kolik obnáší pětina z počtu hlasů ostatních smluvních států, (kteří mají toliko po jednom hlasu) zvýšeného o jedničku. Co do počtu hlasů tvoří Velká Britanie s dominiemi jeden celek. Potřebné většiny se počítají vždy z celého úhrnu hlasů, který by se docílil, kdyby byly všechny státy přítomny.
Pravomoc Mezinárodní vzduchoplavecké komise je rozsáhlá a to:
a) legislativní,
b) administrativní,
c) rozhodčí.
Ad a) Komise má právo měniti ustanovení úmluvy a příloh. Pro změnu úmluvy je nutno většina 2/3 v komisi a dodatečné výslovné schválení, smluvními státy.
Pro změnu příloh většina 3/4 v komisi a notifikace všem smluvním státům.
Ad b) Komise centralisuje a navzájem notifikuje veškeré informace, týkající se vzduchoplavby mezinárodní, publikuje materiál kartografický podle předpisů přílohy F, přijímá immatrikulační kopie, upravuje modality pro užívání přístrojů radiotelegrafických, přijímá a sděluje jména letišť pro přistání ve smluvních státech, restrikcí zavedených ve vzduchoplavecké dopravě těmito státy atd.
Ad c) Komise podává dobrozdání v otázkách, které na ni vznesou smluvní státy a rozhoduje prostou většinou v případě neshod v technických předpisech příloh úmluvy. Svůj jednací řád i sídlo si určí komise sama. Náklady na komisi hradí se příspěvky států dle poměru počtu příslušejících jim hlasů.
Kapitola 9.
Ustanovení závěrečná.
Konvence platí jen v době míru. Pro rozhodování sporů interpretačních je příslušný "Stálý Dvůr mezinárodní Spravedlnosti" (pokud nejde o technické předpisy příloh), resp. do jeho ustavení se arbitrážní tribunál, sestavený od případu k případu dohodou interesovaných států. Přílohy úmluvy mají tutéž právní účinnost a s týmž počátečním datem jako sama konvence. Konvence váže všechny smluvní státy, které ji ratifikovaly počínaje vždy 41. dnem po složení jejich ratifikací v archivu francouzské vlády. Přistoupiti mohou:
1. státy, které byly neutrální za války světové,
2. státy, které válčily a jsou členy Společnosti národů,
3. státy, které válčily a nejsouce členy Společnosti národů, obdrží dodatečný souhlas od signatářů mírové smlouvy s nimi sjednané a provedou přístup do 1. ledna 1923,
4. po 1. lednu 1923 státy, jichž přístup bude schválen většinou 3/4 všech států podepsavších neb přistoupivších k této konvenci.
Předmětné žádosti se podávají vládě republiky Francouzské. Britské osady a Indie se považují, co do ustanovení úmluvy, za státy samostatné. Protektoráty a státy spravované Společností národů se řídí svými protektory neb mandatáři.
Výpověď smlouvy je možna teprve po 1. lednu 1922. Výpověď stává se účinnou teprve po roce od notifikace francouzské vládě a platí jen pro stát, který vypověděl.
Přílohy úmluvy jsou označeny takto:
A. Označování vzducholodí.
B. Certifikát o způsobilosti k plavbě.
C. Lodní knihy.
D. Předpisy o světlech a signálech.
E. Minimální podmínky pro dosažení průkazů pilotů neb vzduchoplavců.
F. Mezinárodní mapy a orientační značky vzduchoplavecké.
G. Shromažďování a rozdělování meteorologických zpráv.
H. Celnictví.
Veškery přílohy dávají předpisy rázu administrativně-technického k praktickému použití při provozování vzduchoplavby podle ustanovení konvence.
Vláda republiky Československé doporučuje schválení této úmluvy, vycházejíc z úvahy, že přispěje k účelné úpravě mezinárodních vztahu republiky Československé a že přijetí její bude základem a právní basí pro vybudování vzduchoplaveckého zákonodárství v našem státě.
V oboru vzduchoplavby není u nás dosud zákona. Existují pouze dvě nařízení z roku 1912, a to:
1. Nařízení ministra obchodu v dohodě s ministrem vnitra ze dne 22. října 1912, jímž se živnostenské provozování vzduchoplavby váže na koncesi.
2. Nařízení ministerstva vnitra ze dne 20. prosince 1912 o policejních opatřeních proti ohrožení státní a osobní bezpečnosti létadly.
Obě nařízení, jak již z jich označení patrno, nebudou moci tvořiti základnu pro široký obor úkolů, které přináší úprava vzduchoplavby domácí legislativě i administrativě. Bude potřebí stanoviti zákonné zásady, reglementující vnitrostátní vzduchoplavbu v mezích konvence, vytvořiti technickou terminologii vzduchoplaveckou, vydati předpisy celní, pasové, vývozní a dovozní pro vzduchoplaveckou dopravu zahraniční a organisovati k tomu úřední personál výkonný a kontrolní, provésti úpravu signálovou, vydati formuláře listin průkazních, kvalifikačních a statistických, předepsati označování vzducholodí, publikovati zakázaná pásma a místa vyhražená pro hraniční přelety a vydati k tomu názorný kartografický materiál atd.
K zdolání těchto úkolů bude lze vydatně čerpati jedině z předložené úmluvy o úpravě vzduchoplavby. Text úmluvy ve všech autentických textech (angl., front. a italský) i s českým překladem je připojen.
Po stránce formální navrhuje vláda, aby návrh tento byl Národním shromážděním schválen, projevujíc přání, aby byl přikázán nejprve v poslanecké sněmovně výboru dopravnímu a zahraničnímu, a po schválení sněmovnou poslaneckou v senátě výboru dopravnímu a zahraničnímu s tím, aby dotyčné výbory podaly o něm zprávu vždy během osmi dnů.
V Praze dne 8. června 1922.
Předseda vlády a ministr zahraničních věcí: