Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Překlad.

3489.

Návrh

poslance dra R. Lodgmana a druhů

na autentický výklad § 2 zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n. (jazykového zákona).

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Zákon

ze dne..................1922,

jímž se autenticky vykládá § 2 zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n. (jazykový zákon).

Národní shromážděni republiky Československé usneslo se na tomto ústavním zákoně:

Článek I.

První a druhý odstavec § 2 zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z.a n., jimiž se podle §u 129 ústavní listiny stanoví zásady jazykového práva v republice Československé, nechť zní:

O národních a jazykových menšinách (hlava I. smlouvy St. Germainské) platí tato ustanovení:

Soudy, úřady a orgány republiky, jichž působnost se vztahuje na okres soudní; v němž podle posledního soupisu lidu obývá alespoň 20% státních občanů téhož, avšak jiného jazyka než československého, jsou ve všech věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jejich vztahuje se na tento okres, povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny, bez ohledu na to, jsou-li československými státními občany či nikoliv, podání v tomto jazyku a vydati vyřízení těchto podání nejen v jazyku československém, nýbrž i v jazyku podání. Pokud v území jedné obce je zřízeno několik okresních soudů, pokládá se celá obec za jediný soudní okres.

Článek II.

Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení, jeho provedením pověřuje se vláda.

Tento návrh budiž přikázán výboru ústavně-právnímu.

Stran označení navrhovaného zákona jako ťústavní zákonŤ, poukazujeme na čl. I., odst. 2. a § 129 ústavní listiny.

Odůvodnění.

Po vydání jazykového zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n., povstalo o jeho výkladu několik různých mínění. Takovou otázkou, která pro obyvatelstvo našeho pohraničního území má zvláštní význam, bylo, zda cizinci mají stejné jazykové právo jako obyvatelstvo domácí, zda tedy na př. němečtí cizinci v oněch okresích, v nichž obývá alespoň 20% německých státních občanů, mají právo podávati u úřadu německá podání a žádati na ně německá vyřízení.

O tuto právní otázku vídeňská firma Zeckendorf & Eckstein zápasila ve všech instancích a rozhodl konečně ji nejvyšší správní soud.

Kdežto stolice počínaje litoměřickým okresním soudem až do ministerstva spravedlnosti (toto výnosem ze dne 2. listopadu 1920, č. 34268/20) svrchu uvedenou otázku rozhodly záporně, nejvyšší správní soud rozhodl ji nálezem ze dne 5. října 1921, č. 12285/2 kladně.

Toto rozhodnutí jest odůvodněno s neobyčejnou péčí a ukazuje jámě, že přímým úmyslem zákonodárcovým bylo, neomezovati jazykové právo na státní občany, nýbrž bez zřetele na státní občanství přiznati je každému, kdo za svůj jazyk uznává ten, k jehož prospěchu předpis §u 2, odstavec 2., jazykového zákona byl vydán.

Přes to se nález nejvyššího správního soudu v praxi neuznává a jest proto potřebí autentickým výkladem znění zákona pomoci uskutečnění vůle zákonodárcovy. Z těchto důvodů podávají podepsaní tento návrh, poukazujíce k dalšímu odůvodnění na tento nález nejvyššího správního soudu č. 12285/21:

Jménem republiky Československé!

Nejvyšší správní soud za předsednictví prvního presidenta dra Pantůčka, za přítomnosti radů Nejvyššího správního soudu Říhy, dra Bohuslava; dra Tučka, dra Zikána a zapisovatele místotajemníka dra Hufnagla, po veřejném ústním líčení konaném dne 5. října 1921 o stížnosti firmy Zeckendorf & Eckstein ve Vídni do rozhodnutí ministerstva spravedlnosti v Praze ze dne 2. listopadu 1920, č. 34268/20 pcto., jazykového práva cizinců, vyslechnuv zprávu referentovu a vývody stížnosti dra Bedřicha Eiselta, advokáta v Praze a zástupce žalovaného úřadu odborového rady dra Jaroslava Vosky, nalezl právem:

Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.

Důvody:

V exekuční záležitosti stěžovatelky, protokolované firmy Zeckendorf & Eckstein ve Vídni proti Františku a Františce Hübnerovým o 73 K 25 h s přísl. podala stěžovatelka u okresního soudu v Litoměřicích dne 27. května 1920 pod č. j. E 414/15-3 návrh na nucené zřízení práva zástavního. Návrh byl usnesením téhož soudu ze dne 30. května 1920, č. j. E 414/15-3 pro porušení práva jazykového odmítnut, poněvadž osoby cizozemské jsou podle §u 1 ústavního zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n. a §u 2 cit. zákona a contr. bezvýjimečně povinny používati jazyka státního (oficielního).

Stížnosti firmy Zeckendorf & Eckstein ve Vídni podané do tohoto rozhodnutí presidium krajského soudu v Litoměřicích podle výnosu ze dne 14. června 1920, č. pres. 2889-17/20 a, místo nedalo, ježto neshledalo, že by okresní soud v Litoměřicích prováděje jazykový zákon si nesprávně počínal. V důvodech uvedeno zejména, že stěžovatelka nebyla na základě §u 2 jazykového zákona oprávněna jako příslušnice německé národnosti činiti podání ve svém jazyce, poněvadž jest obchodní firmou, mající své sídlo ve Vídni, tudíž cizozemkou, která jazykových výhod podle § 2 jazykového zákona pro sebe osobití si nemůže (§§ 4, 28 a 33 obč. zákona).

Další stížnost zamítlo presidium vrchního zemského soudu v Praze výnosem ze dne 3. srpna 1920, č. pres. 33105-17/20, poukazujíc na důvody výnosu naříkaného.

K stížnosti firmy Zeckendorf & Eckstein neshledalo ministerstvo spravedlnosti podle svého výnosu ze dne 2. listopadu 1920, č. 34268, v záležitosti něco zaříditi, neboť smlouvou St. Germainskou prý se zavázala vláda republiky Československé, že poskytne přiměřenou ochranu státním občanům jiné národnosti, kdyby prohlášen byl některý jazyk za státní. Zákon ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n., prohlašuje v §u 1 jazyk československý za jazyk republiky (čl. 7. smlouvy podepsané v St. Germainu en Laye dne 10. září 1919), ve kterém jsou s výhradou toho, co ustanovuje se v §§ 2 a 5, povinny všechny soudy, úřady a ústavy atd. republiky úřadovati. Pro národní a jazykové menšiny (hlava I. smlouvy St. Germainské) ustanovil § 2 výjimky. Třebas byl doslov odstavce 2. tohoto paragrafu poněkud změněn, plyne z úvodu § 2 a z dalších ustanovení i z jednání ústavního výboru, že měl na mysli pouze státní občany Československé republiky, jimž chtěl poskytnouti smlouvou zaručenou ochranu, že však nehodlal pro cizince stanoviti nějaké zvláštní výhody, také k tomu československý stát se nezavázal. I tu dlužno zachovávati vzájemnost (§ 33 obec. zákona obč.) a žádný ze států nezaručil, že příslušníkům republiky Československé vůbec neb i jen tam usedlým poskytne právo zde pro cizince požadované, totiž, aby před soudy a úřady směli jednati svým jazykem. Platí tudíž pro cizince všeobecné ustanovení §u 1 jazykového zákona a soudy jsou povinny a oprávněny jejich podání jen ve státním jazyku přijímati. Má-li podatelka své sídlo mimo území republiky, lze předpokládati samo sebou; že jest sama nebo její vlastník cizím státním příslušníkem a náleželo jí proto samé, aby prokázala opak.

Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost firmou Zeckendorf a Eckstein podaná, o níž uvážil Nejvyšší správní soud takto:

1. Pramen právní, z něhož jest čerpati rozřešení předloženého sporu je dán předpisem §u 2 al. 1 jazykového zákona, vykazujícím toto znění:

ťO národních a jazykových menšinách (hlava I. smlouvy St. Germainské) platí toto ustanovení:

Soudy, úřady a orgány republiky, jichž působnost vztahuje se na okres soudní, v němž podle posledního soupisu lidu obývá aspoň 20% státních občanů téhož, však jiného jazyka než československého, jsou ve všech věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jejich vztahuje se na tento okres, povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témže jazyku a vydati vyřízení těchto podání nejen v jazyku československém, nýbrž i v jazyku podání.Ť

Vzhledem k tomu, že otázka, na niž jest hledati a nalézti odpověď, jen v tom spočívá, zda výhoda předpisem tímto propůjčená toliko příslušníkům republiky Československé jest zaručena, anebo i cizincům přísluší, nutno z předpisu shora citovaného přihlédnouti blíže k oněm slovům, jež subjekt privilegia jazykového zde upraveného určují a objasniti vlastní smysl a obsah jejich.

Jsou to slova: ťPříslušníci jazyka této menšinyŤ jimiž jsou označeni nositelé práva v §u 2 odst. 2 stanoveného, činiti podání ve svém jazyku a obdržeti i vyřízení jejich také ve svém jazyku.

Nelze popírati, že pasus tento, vykládán jen podle pravidel výkladu gramatického, t. j. jen podle svého vlastního smyslu a v souvislosti s ostatním textem v §u 2, nevylučuje závěr, který naříkané rozhodnutí činí.

Neboť jednak z pouhé okolnosti, že subjekty sporného práva jazykového nebyly označeny jako ťpříslušníci státníŤ, nýbrž jen jako ťpříslušníci jazykaŤ dotčené menšiny, nebylo by lze nutně odvozovati, že příslušníci tohoto jazyka nemusí býti současně také příslušníky státními.

A chtěla-li by se s druhé strany klásti váha na to. že zákon mluví o příslušnících jazyka ťtéto menšinyŤ t. j. oné menšiny, které ve slovech předchozích se dotýká a kterou 20% státních občanů jiného jazyka v okresu bydlících počítá, jakož i že úvodní věta §u 2; která zdá se jaksi programaticky obsah §u 2 opisovati, prohlašuje ustanovení v §u 2 dané za platné jen pro menšiny národní a jazykové podle hlavy I. smlouvy St. Germainské, pak bylo by lze jistě dospěti i k úsudku, že výhoda §em 2, odst. 2 poskytnutá, je zamýšlena a dána toliko pro příslušníky státní.

Směl-li by se zákon čísti s tohoto hlediska, pak by také nebyla ani obtížna odpověď na otázku, proč zákon sám neoznačil, jak by bylo na snadě, za nositele práva tohoto státní občany.

Volba obratu zajisté málo obvyklého ťpříslušníci jazyka této menšinyŤ mohla by totiž nalézti své objasnění v tom, že tímto rčením měl by býti vyloučen výklad, jako by výhoda v §u 2, odst. 2 pro okres daná měla zůstati omezena na státní občany tvořící minoritu právě v tomto okresu, tak, že na příklad by směl u okresního soudu ve Varnsdorfě německé řeči používati jen státní občan, bydlící v okresu varnsdorfském, ne však státní příslušník německého jazyka okresu jiného.

Avšak všecky tyto důvody, které lze právem na podkladě gramatického výkladu uvésti pro stanovisko naříkaného rozhodnutí, pojímajícího slova ťpříslušníci jazyka této menšinyŤ v úzkém smyslu ťpřílušníků státníchŤ, se rozpadají, přihlédne-li se zároveň k materiáliím tohoto zákona.

Z nich dá se se vší bezpečností odvoditi, že vůle zákonodárných faktorů se nesla k tomu, aby výhoda §em 2, odst. 2 jazykového zákona stanovená, nebyla omezena toliko na státní občany, nýbrž aby byla přiznána bez ohledu na příslušnost státní každému, jenž za svou má řeč, v jejíž prospěch předpis §u 2 odst. 2 je dán a že tato vůle právě volbou slova ťpříslušníci jazyka této menšinyŤ chtěla býti plně a jasně provedena.

Tato intence vystupuje nade vší pochybnost na povrch, sledují-li se jednotlivé fáse, které osnova jazykového zákona co do ustanovení zde rozhodujícího prodělala a když tímto způsobem se zjistí, jaká to byla myšlenka, která na konec pronikla a stala se zákonem.

První osnova vládní stála nepopíratelně na ideí, že výhody jazykovým menšinám poskytované musí zůstati omezeny jen na občany státní.

Tato myšlenka byla nade vše jasně vyslovena v §u 3 odst 2 této osnovy, která pokládala za nutné připojiti k ustanovení danému v odstavci 1 téhož paragrafu a upravujícímu jazyková práva menšin, slova: ťOprávnění toto náleží však pouze příslušníkům státuŤ.

Ústavní výbor Národního shromáždění, který se zabýval jazykovým zákonem ve svém sezení ze dne 16. ledna 1920 tento dodatek vyškrtl, avšak tím na původní myšlence ničeho nezměnil, nýbrž jí novou formulací prvního odstavce právě tak jasně nebo ještě zřetelněji vyjádřil.

Bylať totiž v prvním odstavci slova ťpříslušníci jiné než československé národnostiŤ, jimiž měli býti označeni nositelé zamýšlené jazykové výhody nahražena slovy ťčeskoslovenští státní občané jiné než československé národnosti.Ť

Stejným způsobem setrvaly také všecky návrhy; které jako osnova vládní nebo jako elaborát subkomitétu nebo jako iniciativní návrhy jednotlivých členů byly ústavnímu výboru předloženy ještě v jeho sezení ze dne 24. února 1920, kde měla se státi již definitivní úprava osnovy jazykového zákona na myšlence, že jazyková ochrana menšinám poskytovaná má přijíti k dobru toliko státním občanům. Tak zejména obsahovala osnova vládní v tomto sezení předložená; jež jinak již vykazovala stejné změny jako zákon jazykový v §u 2, odst. 2 na místě slov ťod příslušníka jazyka této menšinyŤ stále ještě slova ťod státních příslušníkůŤ.

Teprve průběhem debaty byl, a to i z kruhů vládních učiněn návrh, aby bylo vypuštěno ono omezení a přiznána stejná výhoda také i cizincům náležejícím národnosti dotyčné minority. Návrh tento byl obzvláště motivován poukazem na nutnost usnadniti styk pohraniční.

Po diskusi byl tento podnět výborem přijat a usneseno, že i cizinci mají býti účastni ochrany zajištěné v §u 2 al. 2 minoritám jazykovým.

Aby bylo toto změněné hledisko vyjádřeno také v textováni zákona, byla slova ťod státních příslušníkůŤ nahrazena slovy: ťod příslušníků jazyka této menšinyŤ.

V plenárním sezení Národního shromáždění ze dne 28. resp. 29. února 1920 stal se ještě jednou pokus uplatniti myšlenku původní a zvrátiti ono rozšíření kruhu osob, jimž má příslušeti ochrana jazykových minorit, jaké bylo výborem ústavním usneseno a plenu navrženo.

K účelu tomuto sloužil návrh položiti na místě slov ťod příslušníků jazyka této menšinyŤ slova od oněch občanů jiného jazykaŤ a tímto doslovem zejména však ukazovacím zájmenem ťoniŤ prohlásiti za nositele tohoto práva státní občany menšinu tvořící, kteří v předchozím textu jsou označeni.

Avšak tento pozměňovací návrh byl zamítnut a přijat beze změny doslov výborem ústavním usnesený (srovnej sten. protokol o 126. sezení strana 3865).

Ze všeho toho vyplývá, že jak výbor ústavní, tak také i plénum Národního shromáždění zamýšlely poskytnouti výhody jazykové § 2 odst. 2 také cizozemcům a že chtěly uskutečniti tento svůj úmysl změnou textu shora naznačenou, z něhož přívlastek státníŤ byl vypuštěn.

Tento úmysl tak jasně projevený nesmí zůstati nepovšimnut při výkladu zákona.

Přejíti přes něj mohlo by se jen tenkráte, kdyby byl v zákoně samém výrazu nedošel, t. j. kdyby znění zákona samo stálo v přímém rozporu s intencí touto z motivu vyplývající.

Rozporu takového však nelze v přítomném případě shledati.

Bylo sice shora ukázáno, že doslov §u 2 odst. 2, zejména slova zde rozhodná nevylučují bezpodmínečně užší onen výklad, který je dán v naříkaném rozhodnutí.

Avšak nemůže také býti tvrzeno, že podle doslovu zákona by byl možným jen tento užší výklad a že naproti tomu by bylo nemožným pod slova ťpříslušníci jazyka menšinyŤ Subsumovati cizince.

Naopak lze i s hlediska gramatikální interpretace uplatniti pro druhé stanovisko, že

1. jazykový zákon jako takový presentuje se netoliko jak zákon o ochraně jazykových minorit, nýbrž dává zásady o použití jazyka při soudech, úřadech, orgánech, ústavech a podnicích republiky vůbec a tudíž plně platí i pro cizince, pro něž nižádného zvláštního ustanovení nechová, a že

2. jak listina ústavní, tak i zákon jazykový sám všude, kde obsahují ustanovení jen pro státní občany platná, to vždy zřetelně vyjadřují, používajíce termínu ťstátní občanéŤ nebo ťstátní občané republiky československéŤ (srov. na př. §§ 1, 9, 10, 14, 15, 46, 56, 106, 108, 122, 127, 128, 130, 132 ústavní listiny, § 2 jazykového zákona).

Jest-li pak sama zde rozhodná norma § 2 odst. 2, jež rovněž téže terminologii hoví mluvíc o ťstátních občanech téhož, však jiného než československého jazyka, v následujícím volí termín od tohoto obratu se uchylující a používá slov ťpříslušníci jazyka této menšinyŤ, pak nezbývá jiného než přiložiti tomuto jinému širšímu výrazu také jiný širší smysl.

3. Tomuto výkladu nepříčí se naprosto ani původní věta §u 2 se svým poukazem na 1. odstavec St. Germainské smlouvy, poněvadž není dojista možno tento první odstavec v tom směru vykládati, jakoby určoval nebo omezoval obsah disposic zamýšlených a učiněných v odstavcích následujících. Nemožnost tohoto výkladu plyne již z toho, že smlouva St. Germainská na místě zde rozhodném čl. 7 odst. 4 republice Československé toliko ukládá závazek poskytnouti československým občanům státním jiného než českého jazyka přiměřenou možnost, aby směli použíti před soudy ústně neb písemně svého jazyka.

Právě tak jako § 2 odst. 2 daleko přestoupil tuto mez, stanoví-li jazykové výhody menšin i pro jejich styk s jinými veřejnými orgány než toliko se soudy; aniž by věta úvodní této disposici stála v cestě, tak také nemůže tato věta překážeti tomu, aby tato hranice i v ohledu subjektivním byla překročena.

To, co stát chtěl poskytnouti a skutečně poskytl k ochraně jazykových práv minorit, jest zjistiti tedy výlučně z obsahu dispositivních ustanovení jazykového zákona bez zřetele na smlouvu St. Germainskou.

Poukaz na tuto smlouvu v úvodu §u 2 jazykového zákona má jen naznačiti, že republika Československá v tomto předpisu zákonném plní závazek čl. 1 a čl. 7 odst. 4 smlouvy převzatý, upravujíc ve formě ústavního zákona použití jazyka a zaručujíc při tom i minoritám přiměřenou ochranu.

Může-li ale text §u 2 odst. 2 býti pojímán v širším smyslu právě vyloženém, pak možno vzhledem na vůli zákonodárce shora vzpomenutou pokládati jen tento širší výklad za jedině správný a nutno proto opačné nazírání naříkaného nálezu označiti za nezákonné.

II. Výnos v odpor vzatý však nespokojuje se toliko tím, že řeší předložený případ z jazykového zákona, nýbrž odvolává se také na § 33 obec. obč. zákona, který ustanovuje toto:

ťCizincům přísluší vůbec stejná občanská práva a povinnosti jako domácím, není-li k požitku těchto práv žádána výslovně vlastnost státního občana. Také musí cizinci, by používali stejného práva s domácími, v případech pochybných dokázati, že stát, kterému náleží, se zdejšími státními občanu ohledně práva, o něž jde, stejně nakládá jako se svými.

Ježto, jak již ukázáno, k požitku práva v §u 2 odst. 2 jazykového zákona stanoveného nejen není výslovně žádána vlastnost státního občana, nýbrž naopak právo toto poskytnuto je dle úmyslu zákonodárce i cizincům, nelze první věty uvedeného předpisu již z tohoto důvodu pro stanovisko naříkaného rozhodnutí uplatniti, nýbrž naopak věta tato mluví proti němu.

Zbývá jen uvážiti, zda nelze rozhodnutí to opříti o druhou větu §u 33.

V té příčině budiž nejdříve zdůrazněno, že celý § 33 a tudíž také jeho druhá věta může jen tenkráte přijíti k platnosti, když vlastní zákonodárství neobsahuje nižádného ustanovení sporné právo cizincovo upravujícího. Však takové ustanovení jest právě v §u 2 al. 2 dáno.

Jest sice pravda, že také tuto subjektivní právo cizincům poskytnuté za určitých podmínek může býti cizinci pro chování se státu, kterému cizinec náleží, odepřeno.

Avšak toto opatření, které.by se rovnalo svým obsahem a účelem suspensi platnosti §u 2 al. 2 jazykového zákona, spadalo by již pod pojem retorse, kterou by cizí stát měl býti přidržen k nějakému plnění, poskytnutí nebo trpění.

Retorse však, která se dotýká poměru státu ke státu, nemůže býti jednotlivým soudem nebo jednotlivým úřadem státu proklamována, nýbrž její přípustnost nebo nutnost mohla by býti vyslovena jen zákonem anebo jinou normou všeobecně závaznou. Poněvadž takové normy, která by suspensi § 2 odst. 2 jazykového zákona z důvodů retorse nařizovala, vůbec není, padá i tento druhý argument naříkaného nálezu.

Ze všech těchto úvah dospěl Nejvyšší správní soud k zrušení naříkaného rozhodnutí pro nezákonnost.

V Praze dne 28. března 1922.

Dr. Lodgman,

dr. E. Feyerfeil, dr. Schollich, dr. Radda, Schälzky, Matzner, Budig, Röttel, Bobek, inž. Jung, inž. Kallina, dr. Brunar, dr. Lehnert, Windirsch, Scharnagl, Mark, J. Mayer, dr. Hanreich, dr. Petersilka, dr. Luschka, Schubert.