Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Jednotlivá ustanovení osnovy odůvodňují se takto:

I. USTANOVENÍ VŠEOBECNÁ.

K §u 1.

Pojem vystěhovalce.

Na otázku, koho dlužno pokládati za vystěhovalce, odpovídá jen část vystěhovaleckých zákonů států evropských jako uherský, italský a španělský; většina tohoto určení pojmu vystěhovalce nemá. Podle uherského zákona pokládá se za vystěhovalce, kdo se vzdálí do ciziny; aby tam hledal trvalý výdělek. Všechny tři osnovy rakouské pokládají za vystěhovalce toho, kdo se ubírá do ciziny za výživou. Vystěhovalecký patent z r. 1832 pokládal za vystěhovalce takového poddaného, který jde do cizího státu v úmyslu, nevrátiti se již. Takovým úzkým vymezením pojmu vystěhovalce nemohlo by se dosíci ochrany všech vystěhovalců, protože veliká většina vystěhovalců nemá vůbec žádného úmyslu v tomto směru a s hlediska sociální péče, s něhož se zákon v první řadě o vystěhovalce má zajímati, jest úplně lhostejno, vrátí-li se vystěhovalec čili nic.

Definice §m 1 odpovídá plně poměrům naším a umožňuje použití ustanovení ochranných v pilném rozsahu. Za vystěhovalce se ovšem nepokládá ten, kdo sice cestuje do ciziny za účelem výdělečným, avšak nikoli, aby tam teprve výživu ťhledalŤ, rovněž ne ten, kdo měl v republice již před opuštěním vlasti stálé místo u domácího podniku; úřadu a pod. a odchází do ciziny konaje svou službu. Kdo odchází do ciziny s úmyslem jíž se nevrátiti, pokládá se za vystěhovalce, i když neodchází za výživou. Jinak nečiní zákon rozdílu, na jak dlouho vystěhovalec do ciziny odchází a je-li československým státním příslušníkem čili nic. I vystěhovalce odcházející z cizích států za živobytím a procházející územím Československé republiky chrání zákon jako vystěhovalce podle §u 1. Je také lhostejno, odchází-li vystěhovalec do země evropské nebo mimoevropské a jde-li tam pro souši nebo po vodě, v mezipalubí či některé lodní třídě. Příslušníci rodiny vystěhovalcovy jej doprovázející nebo za ním jedoucí, jsou rovněž vystěhovalci.

Drahý odstavec tohoto paragrafu má za účel čeliti snadno námitkám činěným v úmyslu obcházení zákona, že v jednotlivém případě nejde o vystěhovalce, třebas by cestoval v mezipalubí, v němž vystěhovalci zpravidla kývají dopravováni.

K §u 2.

Omezení svobody vystěhovalectví.

Moderní zákonodárství vystěhovalecké stopí v protivě k zákonům dřívějších století na zásadě svobody vystěhovalectví. Všechny platné zákony o vystěhovalectví rzají však jistá omezení týkající se většinou osob povinných brannou povinností, pak osob nezletilých, trestně stíhaných a odsouzených.

Omezení této osnovy opírá se o ustanovení §u 110 ústavního zákona ze dne 25. února 1920, č. 121 Sb. zák. a nař., dle něhož právo vystěhovati se do ciziny může býti omezováno jen zákonem. Jde při tom hlavně o ochranu osob prostých, které jsou nesvědomité propagandě zvláště přístupny. Propaganda operuje totiž tím jistěji, čím vzdálenější jsou dotčené kraje a čím méně se přehnané líčení jejich výhodnosti dá kontrolovati. Nadto bývá právě propaganda ve službách těch zemí nejlépe odměňována, v nichž jsou podmínky pro vystěhovalce nejnepříznivější, v nichž však příslušné kruhy z důvodů populačních či jiných pečují velmi a přistěhovalectví. Čím menší jsou vyhlídky pro vystěhovalce, tím živěji a intensivněji bývá prováděna propaganda pro vystěhování. Stěhování do krajů, v nichž vystěhovalci vydávání jsou v nezvyklém podnebí při zvláštním útvaru země a při tísnivých poměrech výdělečných zvláštnímu nebezpečí, jako endemickým nemocem, stěhování mladistvých dívek do krajin, kde mají býti obětovány prostituci, stěhování do států, v nichž podle zkušeností cizozemec místními poměry neobeznámený musí podlehnouti domácí konkurenci, budiž zakázáno jako podnikání obecně nebezpečné stejně, jako musí býti pro i konkretnímu nebezpečí v tuzemsku sáhnuto k opatřením bezpečnostními. V těchto bezpečnostních opatřeních činěných v zájmu vystěhovalců samých nelze spatřovati omezení zaručené svobody vystěhovalectví, stejně jako uzavření nebezpečných obchodních cest není omezením volného stěhování. Vystěhování samo o sobě není tímto ustanovením zakazováno, nýbrž jen vystěhování určitým. směrem, který ohrožuje osobní svobodu.

Branný zákon ze dne 19. března 1920, č. 193 ř. z., omezuje svobodu vystěhovalectví v §u 31 ustanovením, že příslušníci Československé republiky mužského pohlaví, kteří dovršili 17. rok, až do konce roku, v němž dosáhnou 40. roku, potřebují, chtějí-li se vystěhovati za účelem nabytí cizí státní příslušnosti, k tomu svolení ministerstva národní obrany.

Omezení vystěhování osob nezletilých odpovídá dosavadní praxí soudů poručenských, mající oporu v platných ustanoveních zákonných a ministerských výnosech. Podobná ustanovení mají též cizozemské zákony o vystěhovalectví: uherský v §u 2, švýcarský v čl. 11 a španělský v čl. 5.

Další omezení svobody vystěhovalecké v tomto paragrafu uvedená činí se z důvodů trestně právních; z důvodů ochrany dětí a konečně z důvodů ochrany vystěhovalců samých, zejména v případech, kdy by jím přístup do zemí, kam směřují, nebyl povolen. Podobná ustanovení obsahují zákony; německý v §u 23, uherský v §u 2, švýcarský v čl. 11, španělský v čl. 3.

K §u 3.

Vystěhovalecký cestovní list.

Ustanovení tohoto paragrafu není policejním omezeními, ježto již nyní platí zásada, že pro cesty db ciziny jest zpravidla třeba řádně vystaveného cestovního listu. Požadavek cestovního listu jest spíše opatřením sociálně-politické péče o vystěhovalce. Průkazní list jednak žádají mnohé státy, do nichž vystěhovalci směřují, jednak není bez takových listím myslitelna vystěhovalcova právní ochrana a svoboda pohybu. Proti podnikatelům dopravy vystěhovalců zůstala by všecko ochranná ustanovení tohoto zákona bez účinku, kdyby se podnikatelé mohli vymlouvati, že neznalí státní příslušností vystěhovalcovy. Proto se zavádí povinnost vystěhovaleckého cestovního listu, již mají také některé cizozemské zákony vystěhovalecké (uherský, francouzský, italský). Formou a obsahem musí cestovní list býti zařízen tak, aby v tuzemsku i v cizině mohl a musil býti uznán za plně způsobilý legitimační papír.

Pro vystěhování do některých zemí evropských, kde jest pilné zajištění zájmů vystěhovalce a záruka umožnění jeho nerušeného návratu do vlastí, mohou býlí povoleny výjimky; totéž platí pro určité kategorie vystěhovalců. jako jsou příslušnicí povolání, kteří zvláštní ochrany svého státu v cizině ponejvíce nepotřebují, na př. inženýři, lékaři atd. Pro osoby uvedené v § 31 branného zákona takové výjimky povoliti nelze.

K § 4.

Humanitní péče o vystěhovalce.

Dobrovolné soukromé péče nemůže stát postrádati ani při své péčí o vystěhovalce. Bohužel nemáme ani zařízení ani organisací pro tuba péči. Také má cizina. Je proto třeba působiti k tomu, aby taková soukromá zařízení povstala, aby takové organisace byly zřízenu jak v tuzemsku tak i v cizině a pokud již existují, aby byly podporovány. Tomu vyhovuje paragraf 4, který má na zřeteli také připuštění takových organisací k součinností i při různých podnicích vystěhovaleckých, jinak zcela zakázané.

K § 5.

Informace o vyhlídkách vystěhovalectví.

Nesprávné informace jsou nejpůsobivějším prostředkem nesvědomitých vystěhovaleckých agentů pro svádění k vystěhovalectví a nejhlavnější příčinou všech běd svedených vystěhovalců. Jest proto úkolem státní správy, aby se starala o správné informování veřejností a zabránila všemu zneužívání. Informační službu bude třeba soustřediti a spojiti účelně živel úřední s odbornými zkušenostmi činitelů soukromých. Většina ostatních států vystěhovaleckých má zařízení tamním poměrům odpovídající a bude třeba zkušeností tam učiněných zužitkovati při úpravě naší služby informační, jak ji má na mysli ustanovení tohoto paragrafu.

II. ZJEDNÁVÁNÍ VYSTĚHOVALCŮ.

K § 6.

Zjednávání osadníků.

Ochrana státu má zasáhnouti, jakmile jde a umělé vyvolávání úmyslu opustiti vlast.

Při zjednávání vystěhovalců jde buď o osídlování ciziny neb o námezdní práci v cizině.

Zjednávati osadníky pro cizinu má býti zásadně zakázáno. Trvalé usídlení v cizině jest tak. dalekosáhlá změna životních poměrů, že úmysl k takovému vystěhování musí býti chráněn před každým nepříznivým vlivem. Vyhlídka na založení samostatné existence je tak lákavá, že ten, kdo osadníky hledá, nemívá těžké práce. kdežto existence osadníkova bývá u porovnání se zajištěným výdělkem najatého dělníka zpravidla nepoměrně obtížnější. Dělník do ciziny najatý může býti chráněn snadno vhodnými podmínkami smluvními, kdežto osadník bývá odkázán na tak četné a různé vlivy, že není možno stanoviti pře den jeho existenčních podmínek; opatření výživy bývá tu závisle na okolnostech ležících většinou v osobě osadníka samého, takže mu podmínky zdaru nemohou býti nijak zajištěny. Proto zakazuje osnova zásadně, podobně jako zákony některých jiných států, zjednávati osadníky pro cizinu.

Ary však za určitých výhodných podmínek bylin přece možno zjednávání osadníků připustiti; dovoluje druhý odstavec tohoto paragrafu učiniti výjimku nařízením. Výjimka ta může však býti učiněna pouze za určitých, tímto paragrafem přesně stanovených kautel.

K § 7.

Najímání dělníků pro země mimoevropské.

Osnova zakazuje také najímati dělníky pro země mimo-evropské, vycházejíc ze zásady, že musí býti čelena každému uměle vyvolávanému vystěhovalectví a to zvláště stěhování do zemí mimoevropských. Ministr sociální péče může však i tu povoliti výjimku pro určitý počet osob, kterých má býti použito jen ve vlastním podniku najímatelově, aniž třeba k tomu tak přísných podmínek, jako pro zjednávání osadníků.

K §§ 8-12.

Osnova připouští zásadně najímati dělníky do cizích států evropských, avšak pouze se svolením státního úřadu práce a prostřednictvím veřejných zprostředkovatelen práce; v tom je již dostatečná záruka ochrany dělnictva do evropské ciziny najímaného. (Vládní návrh zákona o zprostředkování práce předložen byl Národnímu shromáždění tiskem čís. 2106 posl. sněmovny). Najímání smí se díti pouze na písemné objednávky zaměstnavatelů nebo pro vlastní potřebu majitele povolení k najímání. Na objednávkách musí býti potvrzeno příslušným úřadem cizího státu, že se údaje jejich shodují se skutečností a že není námitek proti zamýšlenému na jeli.

Zvláštní kautely obsahuje § 11 předpisující, že najatý dělník musí obdržeti písemnou pracovní smlouvu ještě před odchodem do ciziny a že pracovní smlouva musí obsahovati určité údaje, jimiž má býti zabráněno poškození najímaných dělníků. Nařízením mohou býti předepsány ještě další údaje písemné smlouvy pracovní. Ustanovením paragrafu 12 prohlašují se některá smluvní ujednaní s dělníkem za neplatná, aby dělník nemohl býti poškozen v cizině vzdáním se pořadu práva nebo zřízením příliš vysoké jistoty, nebo konečně nějakým ještě dalším ustanovením smlouvy pracovní o právu jednostranného zrušení poměru pracovního.

III. DOPRAVA PŘISTĚHOVALCŮ.

K § 13.

Povolení k dopravě.

Tento paragraf definuje předně pojem podnikatele dopravy vystěhovalců. Pro povolení k dopravě není podstatnou podmínkou činnost výdělečná. Stačí provozovati dopravu vystěhovalců s úmyslem pravidelného pokračování v i neb opakování. Dráhy, pošty a jiné dopravní podniky, které příležitostně dopravují vystěhovalce, nestávají se tím podnikateli podle § 13.

K provozu dopravy vystěhovalců (§ 1) ať čsl. státních příslušníků nebo, příslušníků států cizích, pokud jen odcházejí z území Československé republiky a to jak po moři do zemí mimoevropských i evropských tak i po souši vůbec, jest třeba zvláštního povolení ministra sociální péče. Povalení takové nelze z důvodů různých omeziti na čsl. státní příslušníky a připuštění jsou také cizozemci a cizozemské společnosti ovšem za potřebných kautel, které zajišťují domáhání se práva proti cizozemským podnikatelům, zároveň však mají býti zárukou, že ustanovení tohoto zákona budou zachovávána také připuštěnými cizozemskými podnikateli dopravy. To se týče hlavně povinnosti ustanoviti v území Československé republiky zmocněnce, podrobiti se ve všech sporech z povoleného podniku československému právu a československým soudům, přijmouti všechny po vinností tímto zákonem a nařízením podnikateli dopravy uložené a umožniti kontrolu také v cizině.

Ustanovení posledního odstavce tohoto paragrafu má účelem zabrániti kumulování různých zájmů a tím zvýšení propagandy vystěhovalectví. Netřeba zvlášť vytýkati, že tento odstavec míní osobami nejen osoby fysické, nýbrž i korporace, ústavy a jiné právnické osoby.

K § 4.

Jistota.

Povinnost složiti kauci ukládají podnikateli dopravy všechny cizozemské zákony o vystěhovalectví. Jistota předepsaná za schválení zmocněnce má účelem zvýšiti záruku cizozemských podnikatelů.

Dávka, jíž má složiti podnikatel za každé povolení k dopravě do státní pokladny jako příspěvek k nákladům služby vystěhovalecké, jest zajisté spravedlivý ekvivalent za obchodní zisky podnikatelovy.

K § 15.

Vystěhovalecké kanceláře.

Dopravní společnosti mají nesporný zájem na hojném vystěhovalectví. Četnými filiálkami a celou sítí agentů a subagentů vnáší se touha po vystěhovalectví do širších vrstev lidových. Mimo nedostatek účelných zákonných ustanoveni jsou to právě tito činitelé, jímž máme co děkovati za tak znepokojivě vzrůstající vystěhovalecký proud ze Slovenska. Jest až neuvěřitelno, do jaké míry zaplavují vystěhovalečtí agenti naše Slovensko, jakých prostředků užívají tam i v Praze ještě, aby vystěhovalce postavili mimo ochranu úřadů, a jak nesvědomitě vypravují je na cestu do neznámé ciziny. Dosavadní vládní ochranná opatření při dnešním právním stavu nepomáhají nic nebo jen málo. Má-li býti dosaženo kýžené nápravy, nechceme-li připustiti definitivního vystoupení proudu vystěhovaleckého ze břehů, nechceme-li neuvědomělé vystěhovalce vydati úplně napospas nesvědomitému klamání a okrádání zde i v cizině tím přivoliti k ničení statisíců národního jmění, pak nutno vyloučiti z obchodů vystěhovaleckých vše, co se nedá kontrolovati a v mezích přípustnosti držeti. To jsou předně všichni agenti a subagenti. Ti nemají zájmu na tom, poškodí-li řádného podnikatele dopravy; jdou jen za okamžitým osobním hmotným prospěchem. Tito živlové jsou hlavními původci všech našich běd vystěhovaleckých. Řádné dopravní společnosti - a jenom takovým, budou dopravní povolení udělována - nemohou si přáti protizákonných rejdů svých agentů, ale po většině nebudou míti prostředků jim zabrániti. Tak budou samy ohroženy na svých jistotách i případným odejmutím povolení k dopravě vystěhovalců. Těmito prostředky udrží správa státní podnikatele dopravy bezpečně v mezích, v zájmu státním nepřekročitelných když jím povolí jen nezbytně nutný počet kanceláří, za něž jsou podnikatelé přímo a plně odpovědni, a vyloučí všechny prostředníky mezi vystěhovalci a podnikateli dopravy. Trpké zkušeností s vystěhovalectvím uherským káží následovati příkladu vystěhovaleckého zákona uherského, jenž nedovoluje žádných agentur, žádných expositur, nijakých plnomocníků, filiálek a pod. a všechny dříve povolená zrušuje. Paragraf 15 naší osnovy dovoluje majiteli dopravního povolení zříditi vystěhovaleckou kancelář bez zvláštního svolení úředního pouze v Praze; pro zřízená kanceláře v jiném místě musí míti zvláštní povolení, které bude udíleno s náležitým zřetelem k zájmům státním i potřebám těch občanů, kteří se pro vystěhování rozhodli. Pro správu vystěhovaleckých kanceláří předpisuje osnova potřebná omezení.

K § 16.

Cestovní kanceláře.

Omezení tohoto paragrafu odůvodněno jest potřebou vyloučiti z obchodů vystěhovaleckých vše, co by mohlo přispívati k umělému vyvolávání vystěhovalectví.

K § 17.

Zaměstnanci podniků dopravních.

Ustanovení tohoto paragrafu obsahuje zákaz užívati jakýchkoli prostředníků; přestoupením tohoto zákazu stávají se trestnými jak podnikatel, tak i prostředník (§ 4 posl. odst.). Zakázati zaměstnávání zřízenců mimo obchodní místností velí důvodu snažšího dozoru na obchodování; jakož i zabránění vystěhovalecké propagandy. Výjimka test odůvodněna praktickou potřebou. Pro přijetí zaměstnanců stanoví se podobné podmínky, jaké má § 15 pro zástupce podnikatele dopravy.

K § 18.

Vedení knih a výkazy.

Ustanovení tohoto paragrafu má umožniti dozor na dopravní podniky a opatření spolehlivých statistických dat.

K § 19.

Zakázaný způsob provozování.

Vzhledem na značný vliv, jakým mohou osoby při dopravě vystěhovalců zúčastněné vykonávati na vystěhovalecké hnutí samb, jest třeba učiniti zvláštní opatření k zamezení jakéhokoli způsobu veřejné nebo tajené propagandy při tom však třeba dbáti, aby možnost legálního provádění obchodu nebyla podvázána nebo přespříliš omezována.

V tom směru jdi jednak o všeobecná, oznámení, týkající se dopravy vystěhovalců, jednak o styk s jednotlivci což obojí může směřovati k vyvolání nebe posílení úmyslu vystěhovati se. Paragraf 19 obsahuje v obou směrech potřebné zákazy, pro styk s jednotlivci přísnější, protože je pro svádění k vystěhovalectví mnohem nebezpečnější než oznámení všeobecná, ústní přemlouvání a v uzavřených dopisech zasílané, fantasticky přehnané nebo lživé vychvalování, neméně také padělaná sdělení příbuzných nebo přátel jsou ještě daleko větší měrou způsobilá vzbuditi vůlí k vystěhování nebo ji posíliti; a nad to lze je daleko obtížněji kontrolovati než všeobecná oznámení. Jednotlivci mají ovšem možnost opatřiti si způsobem; osnovou naznačeným, informace o otázkách vystěhovaleckých a vyžádati si rady a jakmile se pro vystěhování rozhodli, navázali obchodní styky s připuštěným podnikatelem dopravy. K zamezení obcházení zákona bylo třeba též zakázati odměňovati osoby třetí nebo využívati jejích činnosti ke svému prospěchu.

Poslední odstavec má zameziti poškozování vystěhovalců využitím okamžitá jejich situace.

K § 20.

Doprava zakázaná.

Zákaz dopravy určitých osob jest důležitým prostředkem k omezení a překažení vystěhovalectví. Ustanovení § 20. odst. a) a b) má přispívati k zachovávání zákazu vystěhování obsažených v §§ 2 a 3 zákona tím, že zakazuje vůbec dopravu osob, jímž vystěhování není dovoleno, i těch, které nemají předepsaného vystěhovaleckého cestovního listu. Odstavec c) zakazuje dopravu osob, které byly vylákány bezplatnou dopravou. Poskytnouti takové výhody jest zajisté velmi povážlivý prostředek vystěhovalecké propagandy, kterým byla jíž častokráte uměle vyvoláno vystěhovalectví do jednotlivých zemí. Takové výhody mívají však také pro vystěhovalce samé velmi pochybnou cenu, neboť bývají jimi lákáni do zemí hospodářsky ještě málo vyvinutých nebo konsolidovaných, kde nenalézají toho zlepšení svého hospodářského stavu, jakého potřebují. Tímto zákazem bude možno zameziti reklamu; která se opírá o volnou dopravu do cizích zemí. Pro dopravu dělníků najatých na práci do cizích zemí jest však třeba povoliti výjimky, poněvadž v těchto případech jest zaplacení nákladů dopravy cizozemským zaměstnavatelem v zájmu dělníkově, aniž se třeba obávati škodlivých účinků výše zmíněného t. zv. subvencovaného vystěhovalectví.

K § 21.

Zakázané jízdní lístky a poukázky.

Ustanovení tohoto zákona stala by se ilusorní, kdyby bylo umožněno lodním společnostem, jímž nebylo dáno povolení ku provozování dopravy podle § 13; dopravovati vystěhovalce z Československé republiky tím, že by mohly jim nebo pro ně prodávati své lodní lístky nebo poukázky na ně. Tomu má zabrániti zákaz paragrafu 21.

K § 22.

Dopravní smlouva.

Vzhledem na důležitost, jakou má dopravní smlouva pro vystěhovalce, žádá zákon podobně jako téměř všechny cizozemské zákony, aby smlouva vyhotovena byla písemně. Určení vzorce a obsahu smlouvy ponecháno bylo prováděcímu nařízení, v němž bude též pamatovati na to, aby smlouva svou jazykovou výpravou byla vystěhovalci úplně srozumitelná.

Podmínka odstavce druhého má účelem možnost dosíci rychlého rozhodnutí ve svárech mezi podnikatelem dopravy a vystěhovalcem rozhodčím výrokem místně příslušného čsl. konsulárního funkcionáře. Poslední odstavce tohoto paragrafu má zabrániti obcházení zákona dopravou vystěhovalců opatřených pouhými poukázkami na jízdní lístku, které jim mají býti vydány teprve v cizině, jako obyčejných cestujících přes hranice; má však též ten význam, že majitelům t. zv. prepaidů (v cizině zaplacených poukázek na volnou jízdu), neodpovídajících ustanovení § 22 o smlouvě dopravní, taková písemná dopravní smlouva musí býti vydána dříve, než opustí území republiky.

K § 23.

Všeobecné povinnosti podnikatele.

Paragraf tento obsahuje v zájmu vystěhovalců povinnosti a zákazy, platné pro podnikatele dopravy bez možností omezení jich dopravní smlouvou.

K § 24.

Dopravní sazby.

Sazby poplatků za dopravu vystěhovalců mohou míti, jak zkušenost učí, za následek podporování vystěhovalectví vůbec a do určitých zemí zvláště, nebo také využitkování tísně vystěhovalců. Proto vyhražen státu schvalováním jích nepřímý vliv na stanovení dopravních sazeb. Tomuto systému nepřímého vlivu na tarify odpovídá též ustanovení posledního odstavce tohoto paragrafu.

K § 25.

Opatření pro vystěhovalce před odplutím a po přistání.

Ustanovení tato mají na zřeteli ochranu vystěhovalců v přístavních místech, kdo jim, jak znáno ze zkušenosti hrozí zvláště veliká nebezpečí vykořisťování a jinakého poškozování.

K § 26.

Vrácení dopravného a zpětná doprava.

Ustanovení tato platí pro případy, kdy nedojde k dopravě již zcela nebo z částí zaplacené. Poslední odstavec ukládá podnikateli dopravy povinnost, dopraviti vystěhovalce v zemí určení odmítnutého na vlastní náklad zpět a to nikoli pouze do přístavu nalodění, nýbrž až do jeho posledního bydliště, leží-li však toto mimo hranice Československé republiky, což se týkati bude hlavně vystěhovalců ze států cizích podle § 53, až na místo, kudy odchází z republiky a přestupuje hraníce. Trestnost zakázané dopravy není tímto ustanovením nijak dotčena.

K § 27.

Nároky vystěhovalcovy, opozdí-li se neb odpadne-li vůbec odjezd nebo cesta další.

Tento paragraf stanoví nároky vystěhovalcovy, opozdí-li se neb odpadne-li odjezd nebo další cesta bez viny jeho z důvodů jakýchkoli.

K § 28.

Neplatná ustanovení smluvní.

Úmluvy, odporující ustanovením §§ 25 až 27 ke škodě vystěhovalců, prohlašují se za neplatné.

K § 29.

Lékařská prohlídka vystěhovalců.

Ustanovení tohoto paragrafu odpovídají požadavkům humanity a bezpečnosti dopravy i příslušným ustanovením vystěhovaleckých zákonů cizozemských.

K § 31.

Vystěhovalecké lodi.

Ustanovení v tomto paragrafu obsažená činí podnikatele dopravy odpovědným za způsobilost, zařízení a vybavení lodí, kterými chce vystěhovalce dopravovati v cizí státy, v jichž přístavech bývají čsl. vystěhovalci naloďování, mají pro vystěhovalecké lodí své zvláštní předpisy. Podrobnější ustanovení o lodích pro dopravu čsl. vystěhovalců mohou býti vydána nařízením.

K § 32.

Průvodčí.

Praktické zkušenosti získané při dopravách vystěhovalců doporučují, abychom následovali osvědčeného příkladu států cizích a učinili opatření pro kontrolu na vystěhovaleckých lodích zvláštními vlastními orgány. To činí § 32. Ovšem byla nutno určiti nejvyšší počet cest takových průvodčích československých vystěhovalců v roce, pro něž možno uložiti podnikateli doprav povinnost vzíti na palubu takové orgány.

K § 33.

Zpětná doprava nemajetných čsl. příslušníků.

Stát má živý zájem na tom, aby bylo zabráněno úplné ztrátě vystěhovalcově pra domácí národní hospodářství a brannou moc, a chce proto pečovati o umožnění a usnadnění návratu čsl. vystěhovalců také tím, že uloží podnikateli dopravy povinnost dopravovati za jistých podmínek vystěhovalé čsl. státní příslušníky do některého evropského přístavu, vystěhovalci našimi při cestách dva vlastí používaného. Tato povinnost omezena jest pouze na ty vystěhovalce, jež jako nemajetné posílá domů čsl. zastupitelský úřad, za to však je pro povinnost podnikatele dopravy bez významu, z jakého důvodu se to činí, zda pro neschopnost k práci a výdělku, pro nemoc, pro brannou povinnost či z důvodů jiných. Zároveň bylo k zabránění přílišného zatěžování podnikatelů dopravy třeba, uvésti počet takto zpět dopravovaných čsl. příslušníků podle vzoru ciziny v náležitý poměr k počtu čsl. vystěhovalců, které podnikatel v určitém předcházejícím období dopravil do téže země.

K § 34.

Prodej lístků k další dopravě.

Ustanovením tohoto paragrafu má býti zabráněno vykořisťování, jemuž bývají vystěhovalci vydáni, kupují-li, jsouce neznalí poměru, jízdní lístky jíž v tuzemsku nebo cestou do zámořského přístavu. Zákaz vztahuje se nejen via jízdní lístky opravňující k jízdě železnicí do nitra země, ale i na jízdní lístky pro každou jívou dopravu, zvláště některou jinou lodí.

K § 35.

Doprava vystěhovalců po moří do zemí evropských nebo po souší vůbec.

Ustanovení §,§ 13 až 29 platí také pro mořskou dopravu vystěhovalců db evropských zemí a pro dopravu vystěhovalců po souši vůbec. Pro dopravu těchto vystěhovalců obsahuje § 35 některá ustanovení, ponechávaje z důvodů rozmanitých způsobů dopravy ministru sociální péče právo vydati pro ni podle potřeby ještě zvláštní ustanovení ochranná.

K § 36.

Vystěhovalecké útulky.

Vystěhovalecké útulky mohou býti zvláště vhodným místem pro vykořisťování a poškozování vystěhovalců mužských i ženských; proto je nutna pro ně, pokud jich vůbec bude třeba, stanoviti podmínku zvláštního povolenu ministra sociální péče.

Jde o dvě kategorie podniků potřebujících povalení:

1. Předně jsou to podniky, které mají účelem poskytovati vystěhovalcům přístřeší a stravu ve stanicí sběrné nebo pohraniční, tedy podniky, u nichž je příjímání vystěhovalců obchodem hlavním;

2. bez zřetele na místo, kde se provozují, jsou to dále podniky, které se zabývají, byt i pouze v určitém ročním období, převážně přechováváním a stravováním vystěhovalců.

Obě kategorie těchto podniků vyloučeny jsou, pokud se týče přechovávání vystěhovalců paragrafem 50 osnovy ze živnostenského řádu; prvá, pokud nebyl změněn účel přechovávání vystěhovalců, druhá však jen, pokrad se podnik zabývá skutečně převážně přechováváním a stravováním vystěhovalců. K první kategorií budou patřiti takové útulky, v nichž budou umisťovati vůbec hlavně vystěhovalci do zemí zámořských, do druhé kategorie útulky pro vystěhovalce t. zv. saisonní.

Zmocnění k vydání bližších ustanovení o provozu takových podniků poskytuje vládě možnost požívaní alkoholu v nich bud omeziti nebo vůbec zakázati a tím největší pramen nebezpečí pro vystěhovalce uzavříti.

IV. USTANOVENÍ TRESTNÍ. PROPADNUTÍ JISTOTY.

K § 37.

Podvodné svádění k vystěhovalectví.

Trestní ustanovení osnovy mají posíliti ochranu, kterou poskytuje zákon osobám, hodlajícím se vystěhovati, proti oklamání a vykořisťování. Při tom vychází osnova ze zásady, že jenom tam, kde jde o porušení neb aspoň a ohrožení právních statků, jest na mí tě trest soudní, kdežto pouhé neuposlechnutí nařízení a zákazů zákona má býti trestáno úřady politickými.

§ 37 nahražuje ustanovení § 2 zákona ze dne 21. ledna 1897, č. 27 ř. z. Jedná o zvláštním případu podvodu. Trest hrozí pouze tomu, kdo. jiného lstivě svede k vystěhování. Kdo čin tento spáchá po živnostensku, dopouští se zločinu.

K § 38.

Jinaké svádění k vystěhovalectví.

Ustanovení tohoto paragrafu jest doplnění paragrafu předchozího. Jedním z největších nebezpečí pero vystěhovalce jest klamání co do hospodářských a zdravotních poměrů země, do níž se chce stěhovati. Čím špatnější jsou tam vyhlídky pro vystěhovalce, tím většího prospěchu dociluje prostředník zjednáváním vystěhovalců a proto se tím více snaží přivábiti vystěhovalce lživými sliby všeho druhu: Trest na podvodné svádění k vystěhovalectví podle § 37 nestačí k odpomocí, překážeje sice individuálnímu vlivu, ale nezabraňuje veřejné propagandě. To umožňuje § 38, odst. 2.

Osnova jde však ještě dále a hrozí v odst. 1 tohoto paragrafu také tomu, kdo bez lstivého předstírání veřejně, tiskopisy nebo rozšiřovanými spisy vybízí k vystěhování do států neb území do nichž je vystěhovalectví zakázáno. (§ 2.).

K § 39.

Ohrožování mladistvých.

Také v oboru vystěhovalectví potřebují mladistvé osoby větší ochrany než ostatní. Tomu vyhovuje ustanovení § 39, ohrožující trestem také činnost přípravnou, kterou vidí v najímání osoby nezletilé na území republiky, rozlišuje jí od skutečného dopravení do ciziny k práci výdělečné.

K § 40.

Obchod ženami.

Vystěhovalci ženského pohlaví jsou zvláště nebezpečně ohrožováni mezinárodním obchodem ženami, jehož nebezpečí neleží ani tak v podkopávání mravností, jako, v ohrožování svobody jeho obětí. Oběť nezná zpravidla řeči země, nezná státních zařízení, její příbuzní a přátelé jsou vzdálení, nemá peněžních prostředků a cítí se jako příslušnice státu jiného méně chráněna. K tomu přistupuje okolnost, že v zemích, kam hlavně směřuje obchod ženami, není veřejná moc dostatečně silnou, aby chránila svobodu proti potlačování a vykořisťování. Dosavadní trestní ustanovení netrestají všechny trestné případy a také tresty neodpovídají tíži zločinu.

Osnova chce zabrániti, aby ženy, třebas i s vlastním přivolením, byly odváděny do ciziny k účelům prostituce. V odst. 1. až 3. hrozí se trestem pachateli, který musí věděti k jakému účelu má býti ženy použito; jinak chybí úmysl. Ustanovení odstavců 1 a 2 netýká se pouze svedení osob pohlavně zachovalých; také prostitutka může býti předmětem těchto trestných činů: Trest jest tuhé vězení od 6 měsíců do 3 let, nenechal-li pachatel ženy v nejistotě co se s ní zamýšlí. Uvede-li pachatel ženu o účelu cesty v pomyl anebo použije-li omylu jejího, bude potrestán těžkým žalářem od i do 5 let a je-li žena, jak ví, pohlavně bezúhonná, byl-li podle odst. 2 jíž trestán nebo provozuje-li činy ty po živnostensku, pro zločin těžkým žalářem od 5 do 10 let. Ustanovení odst. 4 platí na obchodníky ženami, kteří jsou členy široce rozvětvených společností a pracují pro cizí nevěstince. Ve všech případech odsouzení pro obchod ženami, může býti vedle trestu na svobodě uložen též trest peněžitý do 100.000 Kč.

Podle ustanovení platného trestního zákona může býti cizozemec, který spáchal čin v cizině, v tuzemsku trestán jen tenkrát, spáchal-li zločin a jsou-li tu podmínky § 41, § 40 osnovy ustanovuje všeobecně (tedy také pro přečin obchodu ženami), že má býti cizozemec potrestán také v tuzemsku, jednal-li v cizině a nebude-li vydán.

K § 41.

Následky odsouzení.

Ustanovení tohoto paragrafu bylo nutno vzhledem na uherský trestní zákon platný na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

K § 42.

Jiné trestné činy.

Kdo se neprovinil proti některému z paragrafů předcházejících, nýbrž porušil nařízení nebo zákaz zákona nebo předpisu na základě jeho vydaného, má býti trestán tresty administrativními.

K § 43.

Příslušnost.

Paragraf tento určuje trestní příslušnost soudů a politických úřadů.

K §u 44.

Propadnutí jistoty.

V případech v paragrafu tomto uvedených má ministr sociální péče bez zřetele na to, bylo-li zavedeno řízení trestní a jak dopadlo, prohlásiti jistotu nebo část její za propadlou, proti tomu je možno pouze stížnost k nejvyššímu správnímu soudy.

V. VYSTĚHOVALECKÉ ÚŘADY.

K §u 45.

Úřady dozorčí a výkonné.

Osnova soustřeďuje veškeru agendu vystěhovaleckou v zájmu jednotností v ministerstvu sociální péče, jemuž náleží vrchní dozor a správa. Politické úřady a státní úřady policejní dozírají na zachovávání ustanovení zákona. Jako orgány výkonné ustanoví ministr sociální péče podle potřeby orány zvláštní na území republiky i v cizině. Podrobnější ustanovení vyhražena jsou prováděcímu nařízení.

K §u 46.

Poradní sbor pro vystěhovalectví.

Pro podporu ministerstva sociální péče i ve věcech vystěhovalectví zřízen bude zvláštní poradní sbor. Při jeho složení pamatováno bude na zastoupení praktických i teoretických odborníků.

VI. USTANOVENÍ KONEČNÁ.

K §u 47.

Státní smlouvy na ochranu vystěhovalců.

Vystěhovalce třeba chrániti také v cizině cestou do vyhlédnutých zemí a v zemích cizích samých. Pokud se týče podnikatelů dopravy, možno dosáhnouti ochrany vystěhovalců v cizině tím, že se při udělování povolení k dopravě podnikatelům uloží určité podmínky. Tato ochrana však není možna, je-li dopravován vystěhovalec podnikatelem dopravy, který v Československé republice nemá povolení k dopravě. V těchto a v jiných případech potřebné ochrany vystěhovalců v cizině může státní moc vykonávati vliv pouze na základě mezinárodních úmluv. Proto se vláda zmocňuje, aby mohla neomezeně a bez zachovávání určitých forem uzavírati takové mezinárodní úmluvy.

K §u 48.

Upotřebení dávek a pokut.

Náklady, které povstanou státu organisací vystěhovalectví a prováděním úkolů podle tohoto zákona, mají býti částečně hrazeny předepsanými dávkami a pokutami podle §u 42 složenými. Pokud se týče pokut uložených soudy, nečiní se odchylka od všeobecného předpisu o použití pokut.

K §u 49.

Zpětný účinek na podniky dosavadní.

Ustanovením tímto vylučuje se jakákoli pochybnost, že také všechny podniky dosud k činnosti oprávněné podléhají tomuto zákon, vyžaduje-li zákon ku provádění činnosti zvláštního povolení. Bez takového ustanovení byla by účinnost zákona na dobu neurčitou odložena.

K §u 50.

Výjimka ze živnostenského řádu.

Bylo by zbytečnou komplikací, kdyby podniky, vyžadující podle zákona o vystěhovalectví povolení, podléhaly mimo to ještě ustanovením živnostenského řádu a byly proto povinny ohlašovati živnost nebo vymáhati si koncesi. Podnikatelé byli by, ač je úřad s hlediska jednoho připustil k činnosti, vždy ještě v nejistotě, nebude-li jim v činnosti zabráněno se stanoviska živnostenského řádu. Tomu má býti odpomoženo ustanovením §u 50. Aktuelního významu byla by tato konsekvence na příklad při udílení informací o vyhlídkách vystěhovalectví, když a pokud má za obsah úvěrní poměry cizozemských zaměstnavatelů a proto by podléhalo podle ministerského nařízení ze dne 6. července 1893 a ze dne 20. července 1885 živnostenského koncesí; stejně je tomu s útulky pro vystěhovalce (§ 36), pro něž by musela býti vymožena koncese hostinská a výčepnická. Rozumí se sama sebou, že použití živnostenského řádu zůstává nedotčeno, když a pokud příslušná činnost přesahuje rámec zákona a vystěhovalectví, jako při informacích o poměrech úvěrních, které neobsahují pouze zprávy o vyhlídkách vystěhovalectví, při zprostředkování míst služebních a pracovních do zemí evropských pro takové kategorie dělnické, pro jejíchž najímání není předepsáno povolení podle zákona o vystěhovalectví nebo nařízení na základě jeho vydaných, pro přechovávání jiných osob než vystěhovalců nebo vystěhovalců za podmínek jiných, než jaké uvádí § 36.

K §u 51.

Zpětná doprava vystěhovalců při překaženém vystěhování.

Z důvodu ochrany vystěhovalců obsahuje tato osnova, podobně jako všechny vystěhovalecké zákony, určité zákazy překročení hranic anebo dopravy vystěhovalců. Provedení těchto zákazů vyžaduje zvláštních oprávnění exekutivních, jak je mají také cizozemská práva (na př. Uhry v §u 51 prov. nař., Německo v §u 24, Španělsko v čl. 54), Dosavadní exekutivní prostředky, jimiž by vláda prováděti měla tento zákonný předpis, vyžadovaly by časem citelného zasahování do právní sféru jednotlivcovy a neodpovídaly by zákonu humanitnímu. Bylo by totiž k zabránění přechodu hraníc třeba zadržeti a stále hlídati jednotlivé osoby v místech pohraničních, které by bylo prakticky sotva proveditelno, každým způsobem by však vyžadovalo velikých nákladů a neprospívalo by zájmům zúčastněných. Pro zpětnou dopravu z míst pohraničních máme v platných ustanoveních pouze opatření postrková. Podmínky vypočtené v paragrafu 1 zákona o postrku ze dne 27. července 1871 nebudou se však ve většině případů hoditi na osoby, které byly svedeny k opuštění vlastí proti ustanovením to zakazujícím. Mimo to činily by autonomní korporace proti takovému rozšíření řízení postrkového jíž z důvodů úhrady nákladů námitky.

Proto zavádí osnova nový způsob zpětné dopravy. Aby tato doprava neměla charakteru trestného a aby brán byl zřetel k okolnosti, že zpět dopravený často právě ve své vlastní domovské obcí nenajde výdělku jeho schopnostem přiměřeného, má býti nařízena doprava na místo, které si zvolí osoba zpět dopravovaná ne ba její zákonný zástupce. Jenom pro případ, že nebyla žádné místo zvoleno, nebo když volba místa sleduje zřejmě protizákonný účel - na př. protože zvoleno bylo opět místa pohraniční za účelem opětovného protizákonného přestoupení hranic - má místo určení voliti úřad sám. Při tam uplatňuje osnova opětně spojení vystěhovalectví s domácím zprostředkováním práce, ukládajíc úřadům, které takové zpětné dopravy nařizují, čilý styk s příslušnými zprostředkovatelnami práce a evidenci všech příležitostí k výdělku pro vystěhovalce. Tímto způsobem bude alespoň poněkud dosaženo účely využití v tuzemsku pracovní síly takových osob, které chtějí hledati v cizině výdělek, jejichž vystěhování jest však protizákonné. Jenom v případě, že by takové opatření práce bylo neproveditelno, nastala by doprava do domovské obce.

Druhý odstavec tohoto paragrafu má zajistiti uplatňování ustanovení zákona také proti osobám, které státní území již opustily.

K §u 52.

Úprava odjezdu vystěhovalců, ochrana repatriantů a zasílání peněz do vlasti.

Účelná ochrana vystěhovalců před vydíráním a zajištění jejich nerušené dopravy a přijetí v zemi, kam se stěhují, jakož i ochrana před zavlečením epidemických nemocí ze zamořených krajů re-publiky vyžadovati bude zvláštních opatření před odchodem vystěhovalců za hranice.

Účelem zákona bude též umožniti a usnadniti návrat vystěhovalců do vlasti; bude jmenovitě třeba umožniti jejich správnou dopravu, pokud to bude možno. Také otázka ukládání úspor vystěhovalců v cizině a odesílání jích do vlastí jest otázkou důležitou a účelné zařízení levné ho a snadného odesílání peněz jest s hlediska národohospodářského velmi potřebné.

Ve všech těchto případech zmocňuje se vláda ku vhodným opatřením.

K §u 53.

Vystěhovalá ze států cizích.

Zákon nerozeznává, jsou-li vystěhovalci opouštějící území republiky československými státními příslušníky čili nic, a chrání také vystěhovalce z cizích států, kteří projíždějí územím republiky Československé do další ciziny, aby si tam hledali výživu nebo s úmyslem jíž se nevrátiti. Zakázati průjezd republikou těmto vystěhovalcům není možno ani účelno; jest však dbáti toho, aby vystěhovalci tito nepadlí na obtíž domácímu chudinstvu aby také zejména z důvodů zdravotních a bezpečnostních doprava těchto vystěhovalců byra náležitě upravena. Ta se má stálí nařízením.

Ustanovení §§ů 54, 55 a 56 nepotřebují bližšího odůvodnění.

Po stránce formální se navrhuje, aby byla osnova zákona Národním shromážděním projednána a schválena; zároveň se projevuje přání, aby návrh byl přikázán jak v poslanecké sněmovně, tak i po přijetí jeho touto sněmovnou v senátě výboru sociálně-politickému a rozpočtovému k podání zprávy ve lhůtě nejkratší,

V Praze dne 5. srpna 1921.