Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
2804.
Vládní návrh,
kterým se předkládá ke schválení Národnímu shromáždění úmluva uzavřená v Paříži dne 18. ledna 1921 mezi republikou Francouzskou a republikou Československou o statcích, právech a zájmech soukromých.
Návrh ratifikačního usnesení.
Národní shromáždění republiky Československé se usnáší:
1. Úmluva uzavřená dne 18. ledna 1921 mezi republikou Francouzskou a republikou Československou v Paříži se schvaluje.
2. Vládě se ukládá, aby smlouvu tuto publikovala ve Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé.
3. Ministru zahraničních věcí se ukládá, aby se všemi súčastněnými ministry učinil další opatření, jichž je potřebí ku provedení této úmluvy.
Důvodová zpráva.
Současně s komisí pověřenou jednáním o obchodně-politickou smlouvu s republikou Francouzskou byla jako část této komise vyslána do Paříže delegace vedená universitním prof. drem Karlem Hermannem Otavským, která měla za úkol v souvislosti s obchodní úmluvou mezi oběma státy vyjednati podmínky pro uvolnění československého majetku sekvestrovaného za války ve Francii.
Vláda československá vycházela z názoru, že úprava otázek těchto je nutnou podmínkou pro zavedení pravidelných a normálních hospodářských vztahů mezi oběma zeměmi.
Předpokladem desekvestrace bylo ovšem získání státního občanství československého v důsledku ustanovení mírových smluv, a bylo tedy úkolem delegace jednak dosíci v úmluvě přesného vyznačení kruhu osob, které mohou činiti jako státní občané českoslovenští nárok na desekvestraci svého majetku, jednak co nejvíce ulehčiti, zjednodušiti a urychliti formality desekvestračního řízení — jinak ve Francii značně složitého. Na druhé straně bylo zájmem francouzským, aby desekvestrace nedomáhali se pod pláštíkem občanství československého jednotlivci resp. firmy, jež jest i nadále pokládati dle smluv mírových za příslušníky mocností dříve nepřátelských.
Za jednání byly úkoly komise na přání francouzské rozšířeny na úpravu otázek restituce statků, práv a zájmů, zejména pak francouzských strojů, které byly za války odvezeny z Francie a nalézají se na území československém, jakož i na otázky smluv a lhůt ve smyslu oddílu V části X (klausule hospodářské) smluv mírových.
Výsledkem jednání komise za tím účelem sestavené, v níž se strany francouzské zasedali zplnomocněný ministr Herbette, šéf departementu ve francouzském ministerstvu věcí zahraničních, a p. Alphand, řiditel Office des tiens, droits, interéts privés, jest předložená úmluva, podepsána se strany francouzské ministerským předsedou Aristidem Briandem a se strany československé vyslancem v Paříži drem Štefanem Osuským.
Pokud jde o obsah smlouvy, připomíná vláda k jednotlivým ustanovením jejím toto:
Čl. 1.
obsahuje závazek republiky Československé učiniti potřebná opatření k zabezpečení restituce francouzských majetků, práv a zájmů, které se nalézají na území republiky Československé, a o jichž restituci mluví článek 297 lit. f, mírové smlouvy Versailleské a obdobné články ostatních smluv mírových.
Dle těchto článků postihuje povinnost provésti restituce ty vládu německou, resp. vlády států dříve nepřátelských pokud ovšem předměty dotyčné nebo práva taková jsou na území těchto států.
Ustanovením tohoto článku zavazuje se republika Československá v zájmu urychlení praktického provedení věci (vide čl. I. protokolu o podpisu) opatřiti, čeho bude zapotřebí ku přímé restituci ohledně takových statků francouzských, které jsou na zdejším území.
Čl. I podpisového protokolů přislibuje pak podporu vlády francouzské při jednání vlády československé s vládami států dříve nepřátelských ohledně vrácení kupních cen zaplacených poctivými držiteli majetku, který podle tohoto článku má býti navrácen, a které ovšem vláda československá má právo požadovati na vládách států dříve nepřátelských.
Nutno připomenouti, že závazek tohoto článku odpovídá závazku převzatému republikou Československou podle článku 2. smlouvy mezi státy cessionářskými, uzavřené v Sévres dne 10. srpna 1920, a že se strany francouzské byla při vyjednávání kladena na pojetí ustanovení o této restituci do úmluvy váha rozhodná.
Ustanovení toto bude praktickým hlavně, pokud jde o restituci strojů odvezených za války z Francie do Německa a odtud prodaných za války do dnešního území republiky Československé. Vláda německá ostatně již uznala své náhradní povinnosti ve smyslu čl. I protokolu o podpisu.
Čl. 2.
dovozuje samozřejmé důsledky ze zrušení válečných opatření výjimečných, která byla vydána mocnostmi dříve nepřátelskými.
Čl. 3.
stanoví zrušení výjimečných likvidačních opatření učiněných ve Francii ohledně majetku našich státních občanů, nalézajícího se ve Francii, který byl za války tam pokládán za majetek nepřátelský, a obsahuje se strany francouzské závazek jeho navrácení oprávněným.
Dokončení likvidace dopouští se jen tehdy, když by přerušení nebo zastavení její bylo na úkor zájmům osob oprávněných, mezi které ovšem v popředí náležejí českoslovenští státní občané, jejichž majetek byl sekvestrován.
Zejména nelze se dovolávati tohoto ustanovení k odůvodnění prodloužení nebo dokončení sekvestrace ve prospěch pouhých zájemníků francouzských, pokud nenabyli ohledně majetku sekvestrovaného ještě práv.
Odstavec čtvrtý tohoto článku zabezpečuje československým občanům, jejichž majetek již se stal ve Francii předmětem sekvestračních opatření, přímý nárok na vydání výtěžku těchto opatření.
Ustanovení jsou zajisté vhodným doplněním negativních ustanovení čl. 297 b), al. 2., resp. d) mírové smlouvy Versailleské a obdobných ustanovení ostatních smluv mírových, po té stránce kusých.
Čl. 4.
stanoví okruh osob, jež mají ve smyslu této úmluvy býti účastny desekvestrace československého majetku ve Francii. Vykazuje zejména oproti mírovým smlouvám rozšíření o osoby, které na základě své československé národnosti nabyly státního občanství čs. opcí.
Zkrácení lhůty stanovené v čl. 232 b), al. 3. mírové smlouvy Trianonské má za účel urychliti desekvetrační řízení. Pro osoby příslušné na Slovensko a Podkarpatskou Rus jest rozhodnou zkrácená lhůta 3měsíční ode dne, kdy smlouva Trianonská nabude působnosti.
Ustanovením odstavce 4. získány pro společenské podniky československé všecky výhody, kterých francouzské zákonodárství i praxe propůjčují co do desekvestrace majetku společenským podnikům nejen států neutrálních nebo spojeneckých, nýbrž i podnikům kvalifikovaným jako francouzské, alsaské nebo lotrinské.
Do této souvislosti náležející čl. IV. protokolu o podpisu stanoví, že českoslovenští státní občané resp. československé podniky, které nespadají pod ustanovení článku 4. této úmluvy, mají jako minimum zaručena práva a výhody, jež budou anebo byly poskytnuty příslušníkům těch dříve nepřátelských mocností, k nimž před tím náleželi. V úvahu zde přijdou zejména ustanovení desekvestrační smlouvy francouzsko-rakouské podepsané v Paříži dne 3. srpna 1920.
Čl. 5.
upravuje formální postup řízení desekvestračního a znamená značné ulehčení, urychlení a zlevnění postupu, jehož by jinak dle platných předpisů francouzských bylo potřebí k dosažení desekvestrace.
Čl. 6.
zavazuje pod podmínkou reciprocity Československou republiku jednak klásti statky restituované dle čl. 1. této úmluvy na roveň majetku svých vlastních příslušníků, jednak — ovšem pod sanací slušné náhrady — nepodrobovati jich opatřením vlastnictví obmezujícím, jež by neplatila všeobecně pro všechny státní občany československé.
Čl. 7.
zaručuje francouzským státním občanům resp. společnostem, v nichž majorita akciového kapitálu je v rukou francouzských ochranu co do zachování práv plynoucích z různých koncesí. Pokud by prodloužením takových práv v odstavci třetím tohoto článku smluveným byly dotčeny značnou měrou zájmy československé, zaručuje se se strany francouzské slušná náhrada. Prodloužení koncesí vázáno je přátelskou dohodou zájemníků, a v případě, že by k ní nedošlo, na rozhodnutí arbitrem. Rovněž do rukou arbitra vloženo jest určení výše odškodnění dle al. 5. tohoto článku.
Čl. 8.
Dle nynějšího právního stavu našeho není překážky, aby společnosti v odstavci prvém toho článku naznačené přenesly svůj majetek na jinou společnost podle zákonů československých zřízenou.
Odstavec druhý aplikuje zásadu čl. 19. obchodní dohody československo-francouzské na společnosti tam blíže kvalifikované, které byly zřízeny před válkou podle francouzského práva ku provozu podniků v nynějším našem území.
Při tom zavazuje se státní správa naše uděliti nutná k tomu povolení, s výhradou však průmyslových podniků, jež jsou povahy obecně prospěšné a jako takové podrobeny zákonem neb nařízením obmezením zvláštním.
Čl. 9.
odstraňuje právní nejistotu, která by mohla nastati v případech, kdy valné hromady společností na našem nynějším území sídlících, konaly se v cizozemsku, a to případně proti znění stanov dotyčné společnosti. Ovšem chrání se při tom práva a zájmy našich státních občanů výhradou jich eventuelního náhradního nároku.
Čl. 10.
Ježto naše zákonodárství nečiní po této stránce rozdílu mezi našimi a cizími státními příslušníky, bude ustanovení tohoto článku praktické pro naše státní příslušníky ve Francii.
Čl. 11.
Kdežto francouzské zákonodárství nakládá se zájmy francouzskými ve společnostech dříve nepřátelských, vznikly-li tyto zájmy teprve za války, jako se zájmy nepřátelskými, jsou zájmy státních občanů československých ve společnostech dříve nepřátelských hájeny, vznikly-li ve smyslu lánku 3, 4 a 5 této úmluvy, případně i za války až do převratu.
Čl. 12.
Z týchž důvodů oportunity, které vedly k ustanovením čl. 299 a), b), e) mírové smlouvy Versailleské a obdobným ustanovením ostatních smluv mírových, byla pojata v tuto úmluvu ustanovení tohoto článku, jimiž mají býti nahrazeny v poměru mezi republikou Československou a Francií citované předpisy smluv mírových, kterých ovšem nelze použíti v poměru mezi Francií a republikou Československou.
Výklad obratu "osoby nyní podrobené pravomoci jedné z obou zemí", obsaženého v al. a), podán jest článkem II. protokolu o podpisu v ten smysl, že jde tu o osoby, které v době, kdy tato úmluva nabude působnosti, budou podrobeny zákonům toho kterého státu, a to ať důsledkem svého sídla v něm, ať z důvodů své státní příslušnosti.
Jako na rozdíl od příslušných ustanovení mírových smluv jest poukázati na to, že pod lit. b) tohoto článku reklamace ohledně zachování smluv v platnosti z důvodů veřejného zájmu se vyhrazuje dohodě obou smluvních států, v odstavci b) se určení eventuelní náhrady zůstavuje rozhodčímu soudu zvolenému dohodou obou států.
Ku al. d) jest upozorniti na výklad slova licence, obsažený v čl. III. protokolu o podpisu v ten rozum, že sem spadají vůbec všechny smlouvy, jimiž se třetí osobě uděluje právo užívati cele nebo částečně práva vlastnictví průmyslového, literárního a uměleckého. Pro určení obsahu licence náhradní připouští se obecná kompetence soudní, kdežto v mírových smlouvách (čl. 310 al. 1. smlouvy Versailleské in fine) je předvídán tribunál mezinárodní.
Konečně jest zmíniti se o tom, že v textu úmluvy na konci al. 1. tohoto článku vytištěna je mylně citace článku 5., místo správné citace čl. 7. Při výměně ratifikačních exemplářů bude tato chyba opravena.
Příloha:
Č. 1. přílohy vymezuje pojem "strany odloučené" a pojem "období odluky", kterých je užito v článcích 12., 13. a 14. úmluvy.
Č. 2. přepisuje kategorie smluv soukromoprávních, které vyňaty jsou z režimu článku 12. a zůstávají v platnosti obdobně s ustanoveními smluv mírových (paragraf 2. přílohy za článkem 300. mírové smlouvy s Německem).
K č. 2. lit. g) jest poznamenati, že zde rozumějí se smlouvy o úpravě majetkových poměrů a nikoli smlouva manželská, která pod předpisy této úmluvy nespadá.
O smlouvy uvedené pod lit. f)—i) rozšířena jsou ustanovení této úmluvy oproti smlouvám mírovým. Tím má se docíliti, aby další kategorie smluv soukromoprávních byly zachovány v platnosti.
Ustanovení č. 3. jest aplikací paragrafu 3. přílohy za čl. 800. mírové smlouvy Versailleské a obdobných ustanovení ostatních smluv mírových.
Odstavec č. 4. oddílu II. přílohy týká se bursovních jednání o cenných papírech a zboží a vykazuje vůči obdobným ustanovením smluv mírových (srovnej přílohu po článku 300. mírové smlouvy Versailleské) změny jen stylistické, které plynou z toho, že pojem "stran nepřátelských" nahrazuje se pojmem "stran odloučených". Totéž platí i o odstavci č. 5, jednajícím o zástavě s rozdílem jen tím, že do přítomné úmluvy nebylo pojato ustanovení odstavce 2. dotyčného předpisu mírových smluv, ježto pro náš poměr ku Francii nemá praktického významu.
Rovněž přijato se změnami z povahy věci plynoucími pod č. 6. ustanovení par. 7. výše zmíněné přílohy smluv mírových, jímž zachovány při obchodních skripturách v platnosti závazky kausální, které byly mezi stranami později odloučenými podkladem pro závazek skripturní.
Ve čl. 13.
aplikují se na náš poměr ku Francii ustanovení čl. 300., odst. 1. Versailleské mírové smlouvy se značným odsunutím počátku lhůt nově běžících. Odsunutí toto zabezpečuje výkon práv ztrátou ohrožených, ježto lze očekávati, že té doby nebude zde již překážek vadících výkonu práv.
Při obchodních cenných papírech počne běh zmíněných lhůt tři měsíce po konečném zrušení výjimečných ustanovení pro obchodní cenné papíry stanovených.
V tomto čl. bude při výměně ratifikačních exemplářů opraviti poslední slovo druhé věty "préemption" na správné "péremption".
Ve čl. 14.
přijímá se zásada mírových smluv (čl. 301. smlouvy Versailleské) specielně co do obchodních papírů, zejména směnek a šeků, v příčině lhůt stanovených pro t. zv. úkony zachovací (t. j. presentační, protestační a notifikační), a to jednak v tom směru, že se neuznává ztráta práv, jež by byla obmeškáním těchto zákonů nastala, jednak, že přiznává se lhůta nejméně 8 měsíců od 21. července 1921 k dodatečnému provedení těchto úkonů.
Čl. 15.
přijímá předpis mírových smluv (čl. 304. lit. g) smlouvy Versailleské), dle kterého hleděti jest k rozhodnutím rozhodčího soudu smíšeného podle oddílu VI., části X. mírových smluv jakožto k definitivním a učiniti je závaznými na území obou smluvních států.
Čl. 16.
vylučuje v odstavci 1. po vzoru čl. 306. mírové smlouvy Versailleské a obdobných ustanovení ostatních smluv mírových nároky obou států případně jejich příslušníků z důvodu použití práv vlastnictví literárního, uměleckého a průmyslového, bylo-li jich použito buď vládou francouzskou nebo zástupci jejími anebo osobou, která jednala jménem bývalé vlády německé, rakouské nebo uherské anebo podle jejích pokynů.
V odstavci 2. přijímají se celkem ustanovení čl. 309. mírové smlouvy Versailleské a obdobných ustanovení ostatních mírových smluv a vylučuje se v oboru vlastnictví literárního, uměleckého a průmyslového uplatnění jakýchkoli žalob pro skutečnosti sběhlé na území druhé strany smluvní za dobu odluky na úkor práv těch, resp. práv obnovených podle článků 307. a 309. Versailleské smlouvy a obdobných ustanovení ostatních smluv mírových.
Čl. 17.
upravuje řešení sporných otázek co do výkladu přítomné smlouvy.
Ve čl. 18.
slibují si smluvní strany, že budou aplikovati smlouvu již od podpisu jejího, pokud ovšem jest takováto aplikace možná podle přítomného stavu zákonodárství té neb oné ze smluvních stran.
K jednotlivým ustanovením protokolu o podpisu bylo přihlédnuto při jednotlivých článcích úmluvy, k nimž má vztah protokol o podpisu.
Úmluva sama předkládá se v příloze.
Po stránce formální navrhuje vláda, aby návrh tento byl Národním shromážděním schválen, a projevuje přání, aby přikázán byl nejprve ve sněmovně poslanecké výboru zahraničnímu a právnímu, a po schválení sněmovnou poslaneckou v senátu výboru zahraničnímu a ústavně právnímu s tím, aby dotčené výbory podaly o něm zprávu vždy během 10 dnů.
Ministr zahraničních věcí:
Dr. Edvard Beneš, v. r.
CONVENTION.
LE GOUVERNEMENT DE LA RÉPUBLIQUE TCHÉCOSLOVAQUE ET LE GOUVERNEMENT DE LA RÉPUBLIQUE FRANÇAISE, désireux d'assurer, d'un commun accord, le règlement des questions relatives aux. biens, droits et intérêts de leurs ressortissants dans leurs pays respectifs, sont convenus des dispositions suivantes.
I. BIENS, DROITS, INTÉRÊTS.
Article 1.
La France prend acte de ce que la Tchéco-Slovaquie, dès les premiers jours de, sa libération, a supprimé par décret du 9 novembre 1918, toutes les mesures exceptionnelles de guerre édictées jadis par les Gouvernements de l'Autriche et de la Hongrie contre les ressortissants français.
La Tchéco-Slovaquie de plus prendra, en ce qui la concerne, toutes les mesures nécessaires en vue d'assurer la remise des biens, droits et intérêts dont la restitution est prévue au paragraphe f de l'article 297 et à l'article 238 du Traité de Versailles du 28 juin 1919 avec l'Allemagne et aux articles analogues des autres Traités de Paix, en tant que les biens, droits, intérêts à restituer aux ressortissants de la France y compris les Sociétés et Associations dans lesquelles ces ressortissants sont intéressés, se trouveraient sur le territoire tchéco-slovaque. Les indemnités prévues par les dits articles restent à la charge des anciens pays ennemis.
Art. 2.
Les Français en Tchéco-Slovaquie et les Tchéco-Slovaques en France bénéficieront respectivement, comme les nationaux euxmêmes, des lois de ces pays concernant l'annulation des actes des autorités ennemies en pays ennemis ou occupés par l'ennemi.
Art. 3.
Les mesures exceptionnelles de guerre et les mesures de disposition, telles qu'elles sont définies dans le paragraphe 3 de l'annexe à la Section IV de la Partie X du Traité de Versailles et dans les dispositions analogues des autres Traités de Paix, prises en France, concernant les biens, droits et intérêts des ressortissants de la Tchéco-Slovaquie y compris les droits de ces ressortissants dans les entreprises ex-ennemies, quand la liquidation n'a pas été terminée, seront levées ou arrêtées, et les biens, droits et intérêts dont il s'agit seront restitués aux ayants droit, sauf dans la mesure où ils peuvent avoir été affectés par les mesures déjà prises. Il est entendu que la France se réserve le droit de liquidation des intérêts ex-ennemis reconnus existant dans les entreprises comprenant des intérêts de personnes de nationalité différente.
Les intérêts tchéco-slovaques dans les liquidations en France seront traités comme les intérêts français, alliés ou neutres.
Toutefois les liquidations en cours pourront être exceptionnellement terminées au cas où en raison des circonstances de l'affaire, l'interruption où l'arrêt de la liquidation serait préjudiciable aux intérêts des ayants droit.
Les ressortissants tchéco-slovaques dont les biens, droits et intérêts, y compris la propriété industrielle, littéraire et. artistique, auront été en France l'object de liquidations, cessions (licences ou location ou de toutes autres mesures de disposition partielles ou totales appliqées aux biens, droits et intérêts de ressortissants ex-ennemis recevront directement la part leur revenant dans le produit de ces liquidations, cessions (licences), locations ou autres mesures de disposition partielles où totales.
Art. 4.
Pour l'application de l'article 3 le terme "ressortissant tchéco-slovaque" s'applique aux personnes physiques qui établiront dans un délai de trois mois à dater de la mise en vigueur de la présente Convention, qu'elles ont acquis ou acquerront de plein droit, conformément aux dispositions des Traités de Versailles, de Saint-Germain ou de Trianon, la nationalité tchéco-slovaque y compris celles qui, en vertu de l'article 85, dernier alinéa du Traité de Versailles, de l'article 76 du Traité de Saint-Germain ou de l'article 62, premier alinéa du Traité de Trianon, obtiennent cette nationalité avec le consentement des autorités compétentes ou qui en vertu des articles 74 ou 77 du Traité de Saint-Germain ou de l'article 62, deuxième alinéa du Traité de Trianon, acquièrent cette nationalité en raison d'un indigénat antérieur ou qui enfin, en vertu dés articles 85, premier alinéa du Traité de Versailles, 80 du Traité de Saint-Germain ou 64 du Traité de Trianon, useront de la faculté d'option pour la nationalité tchécoslovaque.
Pour ceux qui acquerront la nationalité tchéco-slovaque par application du Traité de Trianon, le délai de trois mois susvisé ne commencera à courir que trois mois après la mise en vigueur de ce Traité.
Pour bénéficier de l'article 8, les intéressés devront renoncer à la faculté que les Traités pourraient leur réserver de demander la réintégration par voie d'option dans une nationalité ex-ennemie.
La France traitera les intérêts tchécoslovaques dans les Sociétés, de quelque nature qu'elles soient séquestrées en France, de la même façon que les intérêts français, alsaciens, lorrains, alliés ou neutres qui se trouveraient dans une situation analogue.
Art. 5.
Les demandes de mainlevée de séquestre formulées par des ressortissants tchécoslovaques, par application de la présente Convention, seront exclusivement transmises avec toutes les justifications utiles par la Légation tchéco-slovaque à l'Office des Biens et Intérêts Privés qui fera saisir le Procureur de la Républiques compétent, aux fins de mainlevée d'office après examen de la reqète, en ce qui concerne sa conformité aux dispositions de la présente Convention.
Art. 6.
La Tchéco-Slovaquie s'engage, dans la mesure où la réciprocité lui est accordée, à assurer aux biens, droits et intérêts restitués par application de l'article 1er de la présente Convention, aux ressortissants de la France, le même traitement qu'aux biens, droits et intérêts de même nature appartenant à ses propres ressortissants à ne soumettre, après la mise en vigueur de la présente Convention, les dits biens, droits ou intérêts à aucune mesure portant atteinte à la propriété qui ne soit pas appliquée également aux biens, droits et intérêts de ses ressortissants et à payer une indemnité convenable dans le cas où ces mesures seraient prises.
Art. 7.
La Tchéco-Slovaquie reconnaît la validité de tous les droits acquis par des ressortissants de la France ou par des Sociétés dont la majorité du capital-actions appartenait aux ressortisants français dans les territoires faisant actuellement partie de la Tchéco-Slovaquie sous le régime des lois en vigueur dans ces portions de territoires au moment de l'acquisition de ces droits.
En particulier, la Tchéco-Slovaquie reconnaît la validité des concessions ou fermages de concessions accordés avant le 1er août 1914, concernant l'exploitation de services publics, des concessions minières ou fermages de concessions minières et droits acquis à la recherche ou à l'obtention des concessions minières, spécialement des concessions d'exploitation de pétrole et d'autres produits bitumineux, de houille, de fer ou autres minerais, telles qu'elles ont été accordées, soit par les anciens États, provinces ou municipalités, soit par les propriétaires du sol ou de concessions. Ces concessions demeurent valables dans les conditions et jusqu' à l'expiration des délais prévus dans les actes de concession ou de fermage.
Les concessionaires ou fermiers de concessions quelle que soit la nature de leur concession dont les intérêts ont fait, pendant la guerre, l'objet de mesures exceptionnelles de guerre ou de disposition ou qui ont été temporairement privés dé la jouissance de leurs droits, pourront obtenir la prolongation de la durée de ladite concession. Cette prolongation tiendra compte de la durée de dépossession.
Les prolongations seront consenties par accord amiable entre les intéressés et, au cas où cet accord ne pourrait être obtenu, l'affaire sera soumise à un arbitre choisi d'accord par les Hautes Parties Contractantes.
Lorsque les prolongations ainsi accordées entraînent pour une des parties, par suite du changement dans les conditions du commerce, un préjudice considérable, une indemnité equitable pourra être attribuée à la partie lésée par un arbitre choisi à la suite d'un accord entre les Hautes Parties Contractantes.
Art. 8.
Les Sociétés constituées d'après les lois allemandes, autrichiennes ou hongroises, dont l'exploitation principale ou le siège social se trouvait avant le 1er août 1914 dans les territoires faisant actuellement partie de la Tchéco-Slovaquie et dont la majorité du capital-actions appartenait à des ressortissants de la France ou à des Sociétés où ses ressortissants avaient la majorité du capital-actions, auront le droit de transférer leurs biens, droits et intérêts à une autre Société constituée et autorisée, conformément aux lois de la Tchéco-Slovaquie.
Les Sociétés, constituées sous le régime de la loi française dont l'exploitation principale se trouvait, avant le 1er août 1914, dans les territoires transférés à la Tchéco-Slovaquie et dont la majorité du capital-actions appartenait à des ressortissants de la France ou à des Sociétés dans lesquelles lesdits ressortissants possédaient la majorité du capital-actions pourront continuer à exercer librement leurs industries, conformément à l'article 19 de l'accord commercial franco-tchéco-slovaque.
Les autorisations éventuellement nécessaires pour l'application des deux alinéas précédents seront obligatoirement accordées, sauf en ce qui concerne toutefois les industries qui, en raison de leur caractère d'utilité générale, seront soumises à des restrictions spéciales par une loi ou une décision du Conseil des Ministres.
Les Sociétés nouvelles constituées ne seront soumises à aucune charge ou taxe spéciale en raison du transfert.
Art. 9.
Sous réserve des indemnités qui pourraient être dûment réclamées par les ressortissants tchéco-slovaques, la Tchéco-Slovaquie s'engage à ne pas invalider les décisions qui auront été prises depuis le commencement de la guerre jusqu'à un terme de trois mois après la signature de la présente Convention, par les Assemblées générales des Sociétés dont le siège social était situé dans un des territoires faisant aujourd'hui partie de la Tchéco-Slovaquie, du fait que ces Assemblées générales se sont tenues à l'étranger.
Art. 10.
Les Hautes Parties Contractantes accorderont à leurs ressortissants réciproques, victimes des dommages de guerre, les mêmes délais de payement pour leurs dettes qu'à leurs propres ressortissants.
Art. 11.
Il n'est tenu compte, pour l'application des articles 1, 7 et 8, que des intérêts français existant dans les Sociétés ou entreprises avant le 1er août 1914 et pour l'application des articles 3, 4 et 5 des intérêts tchécoslovaques existant dans les Sociétés au entreprises avant le 28 octobre 1918.
II.
CONTRATS ET PRESCRIPTIONS.
Art. 12.
a) Les contrats conclus entre personnes actuellement soumises à la juridiction de la Tchéco-Slovaquie et les personnes soumises à la juridiction de la France qui sont devenues parties séparées au sens du paragraphe 1er de l'Annexe ci-jointe, sont considérés comme annulés à partir du moment où deux quelconques des parties sont devenues partie séparée, sauf en ce qui concerne les dettes ou autres-obligations pécuniaires, résultant de l'exécution d'un acte ou payement prévu par ces contrats et sous réserve des exceptions et des règles spéciales à certains contrats prévus dans l'article 5 ou si-après ou dans l'Annexe ci-jointe.