Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
Původní znění.
2013.
Odpověď
vlády
na interpelaci poslanců Křepka, dra Lodgmana, Böhra, inž. Junga, dra Kafky, dra Edwina Feyerfeila a soudruhů
o nakládání s německými gážisty, kteří z povolání sloužili v rakousko-uherské armádě a jsou československými státními příslušníky (tisk 1150).
Interpelace vytýká, resp. připisuje vládě, že nakládá, resp. nakládala s německými vojenskými gážisty bývalé monarchie z povolání jinak a to hůře, než s vojenskými gážisty národnosti československé a že tím porušila ustavní předpisy (zejména § 128 ústavní listiny), jakož i nejzákladnější principy práva a slušnosti. Tato výtka, resp. podezření není v interpelaci odůvodněna a dlužno míti za to, že vyvěrá z nesprávné informace interpelantů.
K třem zásadám, jež uváděny jsou v interpelaci a které podle názorů v interpelaci uvedených mely býti jedině směrodatné při rozhodování o přejímání gážistů, dlužno uvésti:
Ustanovení § 128 ústavní listiny, že všichni občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejně plných práv občanských a politických, nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka neb náboženství, ministerstvo národní obrany vždy plně respektovalo a nakládalo se všemi vojenskými gážisty bez rozdílu národnosti úplně stejně.
S druhou zásadou pány interpelanty navrhovanou souhlasiti nelze. Ti, kdož se domnívali, že území kam přísluší jest sporné, měli povinnost alespoň vyčkati rozhodnutí mírové konference. Přihlásili-li se k republice Rakouské, t. j. podali-li podle německo-rakouského zákona ze dne 5. prosince 1919 St. G. Bl. č. 91 přihlášku, že chtějí býti německo-rakouskými státními občany, bylo s nimi naloženo podle platných předpisů a nařízení. Páni interpelanti mluví několikráte o sporném území. Pod tímto uzemím rozuměli někteří (jak z některých německých map i ze zákona prov. Národního shromáždění německo-rakouského ze dne 22. listopadu 1918 St. G. Bl. č. 40 známo) též na příklad Olomouc, Brno, Jihlavu a pod. Jde o to, pro koho bylo toto, území sporné. Pro čs. stát, pro jeho vládu a jeho loyální občany příslušnost Čech, Moravy a Slezska v jejich historických hranicích k republice Československé nikdy spornou nebyla. Zástupcové čs. státu prohlásili ihned po převratu, která území náležejí k republice Československé a čs. stát vykonával též na nich skutečně již od počátku státní svrchovanost (nehledě k ozbrojeným odbojům některých německých a maďarských částí, jež byly v brzku zlikvidovány); to uznávali nejen Češi, nýbrž i většina Němců a pokládajíce se za čs. státní příslušníky dbalí nařízení vládních, podali — pokud byli bývalými rakouskými, rakousko-uherskými, neb uherskými vojenskými gážisty — předepsané přihlášky atd. S těmi bylo nakládáno úplně stejně jako s Čechy, třebas že původně nebyli zařaděni do čs. vojska, ježto na počátku konali službu vojenskou výhradně fen příslušníci jazyka československého. Na národnost jejich se však nehledělo a tato nebyla nikdy překážkou přijetí do svazku čs. armády v hodnosti gážistů. Snad někdy neznalost jazyka služebního zdržela jejich zařadění do činné služby, leč vojenská správa starala se, aby tato doba netrvala dlouho a zřídila ve prospěch těchto osob zvláštní jazykové kursy, aby jim umožnila co nejrychleji a bezplatně osvojiti si znalost jazyka služebního.
Tak nakládala vojenská správa s těmi, kdož se otevřeně k čs. státu přihlásili a jeho nařízení dbali.
Naproti tomu byla zde druhá kategorie vojenských gážistů, která nařízení a pokynů čs. státu nedbala, ba nezachovala k čs. státu ani neutrality a nevyčkala usnesení mírové konference, nýbrž přihlásila se ke státům jiným, zejména k Rakousku a Maďarsku. To učinily nejen snad osoby, které pocházely někde snad z pohraničí. nýbrž i osoby pocházející z vnitra státu (České Budějovice, Brno, Olomouc a pod.). A tu československá správa vojenská nechtěla nijak překážeti tomuto jejich svobodnému a volnému rozhodnutí. Respektovala jejich prohlášení, že chtějí býti příslušníky Německého Rakouska, jež podle nahoře uvedeného německo-rakouského zákona podali a propustila je bez ohledu na národnost výnosem ministerstva národní obrany ze dne 24. prosince 1919 č. 21.019 pol. práv. generelně z branné moci československé podle § 62 starého branného zákona z roku 1912. Osoby takové jsou pro nás z vlastní své vůle cizinci. Nebyl zde brán naprosto žádný zřetel na národnost a postupováno přesně dle platných zákonů a nařízení.
S třetí zásadou pány interpelanty vyslovenou, ministerstvo národní obrany plně souhlasí a nikomu nepřičítá za vinu, konal-li v bývalé rakousko-uherské armádě věrně a svědomitě svoje povinnosti. Šel-li však dotyčný vojenský gážista dále, než mu povinnost kázala, tendenčně proti československému národu a jeho příslušníkům, aneb snažil-li se pronásledováním československého národa a jeho příslušníků nabýti zvláštních osobních výhod a prospěchů, bude proti němu postupováno arci podle ustanovení § 4 event. 6 zákona ze dne 19. března 1920, č. 194 Sb. z. a nař. Dosud však nebyl projednán ještě žádný případ sem spadající.
Na výtku, že vláda vydala nařízení, aby vojenští gážisté do určité lhůty podali přihlášku a na stížnost, že tyto přihlášky nebyly projednávány správně, dlužno uvésti:
Mezinárodní smlouva Saint-Germainská (jíž páni interpelanti několikráte se dovolávají) neukládá nikde čs. státu povinnosti, převzíti do aktivní služby osoby, jež byly až do převratu úředníky rakouskými a také není Čs. republika povinna převzíti všechny gážisty vojenské bývalé monarchie. Čs. stát však ani nemohl vzhledem ku stanovenému početnému stavu vojska všechny převzíti. Aby nabyla přehledu o poctu vojenských gážistů z území republiky Československé a mohla zaříditi další stran jejich převzetí do čs. armády resp. stran jich zaopatření, vydala čs. vojenská správa nařízení, aby se všichni vojenští gážisté, kdož chtějí býti převzatí do čs. vojska jako gážisté, přihlásili (ať již do poměru jakéhokoliv). Že musela býti pro tyto přihlášky ustanovena lhůta, jest samozřejmé a netřeba zdůvodňovati; jinak by mohli dotyční vojenští gážisté podávati přihlášky za převzetí i po letech a činiti si i potom nároky na zaopatřovací požitky resp. odbytné v případě nepřevzetí. Lhůty takové si mohla vojenská správa beze všeho stanoviti, ježto záviselo na její volné úvaze, koho a za jakých podmínek chce do svazku armády převzíti.
Výnosy o ustanovení lhůty došly též ještě výslovné sankce vládním nařízením ze dne 3. září 1920, č. 514 Sb. z. a nař. Pokud jde o event. započítání doby od podaní přihlášky do rozhodnutí o ní, není otázka tato dosud rozřešena. Čistá gáže byla těmto osobám službu nekonajícím vyplácena z dobré vůle čs. státu; nárok na ní dotyčné osoby vůbec neměly. Další výplata od 1. září 1920 byla zastavena v důsledku usnesení ministerské rady.
Pokud se týče projednávání přihlášek, nutno opětně zdůrazniti, že nikdy nerozhodovala národnost. O přihláškách rozhoduje ministr národní obrany podle volného uvážení. Ministr nemohl arci sám tyto přihlášky zkoumati a měl právo pověřiti touto funkcí jednotlivé svoje referenty.
Aby však tyto přihlášky mohly býti co nejpečlivěji zkoumány (a to bylo v zájmu zdatnosti armády nutno), zřízeny byly u ministerstva národní obrany poradní orgány, osobní a stížnostní komise a revisní komise. Jich úkolem bylo vykonati setření o mravní hodnotě a státní spolehlivosti uchazečově a zjistiti zejména, zda žadatel vzhledem ku své minulosti politické i vojenské, jakož i ke všem vlastnostem mravním vyhovuje požadavkům kladeným na československé vojenské gážisty, čili zda žadatel jest hoden, aby byl převzat do čs. vojska jako vojenský gážista. Vládním nařízením ze dne 3. září 1920, č. 154 Sb. z. a nař. byla tato jejich funkce potvrzena (srovn. též resoluci Národního shromáždění k zákonu ze dne 19. března 1920, č. 194 Sb. z. a nař.).
Toto setření děje se u všech žadatelů stejně, nerozhoduje a nerozhodovala nikdy národnost. Důkazem toho fest, že byli zamítnuti i četní vojenští gážisté české národnosti.
Jen mizivá menšina důstojníků německé národnosti podala včas přihlášku. Mnozí z těchto důstojníků ještě v roce 1920 ba i 1921 odpovídají na úřední dotazy osobní a stížnostní komise provokativně a urážlivě. V druhé polovině března 1919 na neobyčejně četně navštívené schůzí důstojníků německé národnosti, příslušejících domovským právem do oblastí Čs. republiky, odbývané ve vojenském kasině ve Vídní, byli řečnící, mezi nimi i nynější poslanec Národního shromáždění pan Dr. Lodgman, kteří vyzývali shromážděné důstojníky, aby uposlechli výzvy čs. ministerstva národní obrany a přihlásili se neprodleně u plnomocníka Čs. republiky ve Vídni, odmítnuti a vypískáni.
Začátkem léta 1919 projednávaly se přihlášky důstojníků německé národnosti a osobní a stížnostní komise byla rozmnožena o dva důstojníky německé národnosti.
V době maďarského vpádu na Slovensko uveřejnilo ministerstvo národní obrany ve Věstníku č. 32 a mimo to v denním tisku výzvu všem důstojníkům a výslovně také důstojníkům německé národnosti, aby se hlásili k činné službě na Slovensko. Na tuto výzvu, která obsahovala více než amnestii, přihlásila se část důstojníků německé národnosti, ale v hojnější míře začaly docházeti nabídky až po ukončené akci na Slovensku. Není tedy vinou ministerstva národní obrany, že tito důstojníci museli čekati déle na umístění proto, že nepřišli tehdy, když ministerstvo na služby jejích reflektovalo.
Za konečný termín amnestie pana presidenta byl vzat 1. listopad 1919. Kdo se do tohoto dne nepřihlásil a setrval i nadále ve službách cizích, nezaslouží již žádného ohledu. Přihlášky po tomto dni učiněné vyžadují zvláštního odůvodnění.
Aby byla dána záruka přesného vyšetření a důkladného prozkoumání přihlášek, byla zřízena již v lednu 1919 revisní komise, jejímž úkolem jest přezkoumati všechny případy, ve kterých osobní a stížnostní komise nevyhověla prosbě žadatelově.
Na převzetí do čs. vojska v hodnosti gážisty nikdo nemá nároku; stížnosti podané postiženými do nepřevzetí byly také již v několika případech nejvyšším správním soudem zamítnuty, jako neodůvodněny. Ovšem, že takovým nepřevzatým gážistům zůstává jejich nárok na požitky zaopatřovací (odbytné) zachován, leda že by ho byli výslovně zvláštním řízením podle § 4 a 6 zákona ze dne 19. března 1920, č. 194 Sb. z. a nař. zbaveni.
Výměra o přiznání zaopatřovacích požitků provádí se podle ustanovení zákona ze, dne 27. prosince 1875 ř. z. č. 158, resp. zákona ze dne 19. března 1920. č. 194 Sb. z. a nař. a vládního nařízení ze dne 3. září 1920, č. 515 Sb. z. a nař. stejnoměrně bez rozdílu národnosti.
Na základě usnesení ministerské rady ze dne 26. listopadu 1920, pres. min. rady č. j. 35785/20 ze dne 30. listopadu 1920 byl přiznán. výnosem ministerstva národní obrany č. j. 907404/20792/S. O. pož. ze dne 14. prosince 1920 službu nekonajícím gážistům měsíční existenční příspěvek počínaje dnem 1. září 1920. Výše tohoto přídavku řídí se dle stavu gážisty (ženat či svoboden) a podle počtu členů rodiny. Svobodný obdrží měsíčně 300 Kč., ženatý bezdětný 380 Kč., ženatý s 1—2 dítky neb vdovec s 2—3 dítky 470 Kč., ženatý s 3—4 neb. vdovec se 4—5 dítky 560 Kč., ženatý s více než 4 vdovec s více než 5 dítky 650 Kč.
Omezení v příčině propočítání let u důstojníků, kteří nepředložili předepsanou ťpřihláškuŤ do stanovené lhůty týká se nejen gážistů německé národnosti, nýbrž i jiných národností Čs. republiky; české nevyjímaje.
Rovněž se neuznává služba u t. zv. likvidačních útvarů bývalé monarchie nikomu, kdo neprokáže zvláštním výnosem ministerstva národní obrany neb nařízením čs. vlády, že mu bylo povoleno setrvati v řečené likvidační službě.
Pokud jde o výtku, že někteří žadatelé byli převzati jen jako vojenští pensisté bez slyšení, dlužno upozorniti, že slyšení žadatele jest předepsáno ve případech § 4 a 6 zákona ze dne 19. března 1920, č. 194 Sb. z. a nař. to jest jen tehdy, kdy proti žadateli svědčí takové okolnosti, že dotyční mají v důsledku toho pozbýti nároků na zaopatřovací požitky (odbytné). Dosud však nebyl projednán — jak již shora uvedeno — žádný takový případ. V ostatních případech není předepsáno obligatorní slyšení a ministerstvo národní obrany rozhoduje tu na základě zjištěného materiálu podle volné úvahy. Zda považuje v těchto případech osobní slyšení žadatele za nutné, jest též věcí volné jeho úvahy.
Z uvedeného vyplývá, že nelze vůbec mluviti o nějakém zvláštním odlišném nakládání s německými gážisty.
Pokud se týče požadavků, jež páni interpelanti na konci kladou, nutno předně zdůrazniti: V čs. armádě není žádného rozlišování podle národnosti. Gážisté byli přijati, resp. přijímají se podle potřeby a kvalifikace a nikoliv podle národnosti. Jakýkoliv klíč pro obsazování podle národnosti nutno zásadně odmítnouti. Že i prakse jest skutečně taková, viděti z toho, že v některých odvětvích jest polovina i více voj. gážistů národnosti jiné než československé.
Štábních důstojníků německé národnosti. jest v činné službě hodně přes 30%. Subalterních důstojníků jest méně, poněvadž nechtěli býti čs. důstojníky, mnoho na vlastní žádost přeloženo bylo do zálohy; tím, že odcházejí, se ovšem počet jejich snižuje.
Zajímavo jest, že důstojníci německé národnosti žádají o přeložení z krajů obydlených většinou příslušníky německé národnosti, protože jest jim snášeti příkoří z řad obyvatelstva pro jejich příslušnost k čs. armádě. Vinu na snižování počtu důstojníků německé národnosti dlužno hledati také v nenávisti německého obyvatelstva k čs. armádě.
Stejně důrazně z téhož důvodu nutno zamítnouti vytvoření německé sekce v ministerstvu národní obrany.
Značný počet důstojníků německé národnosti zaujímá čelná místa v ministerstvu národní obrany, značný počet jich. jest jako velitelů brigád a pod.
Požadavek, aby všichni němečtí gážisté z povolání byli ihned převzati do činné služby, resp. aby jim bylo opatřeno jiné podobné místo odpovídající hodnosti, jest neuskutečnitelný. Vojenská správa může převzíti do činné služby jen ty, které uzná za hodné a to jen potud, pokud mírový početný stav vojska to dovoluje. Ostatním poskytne pouze zaopatřovací požitky (odbytné) podle § 2 zákona č. 194 Sb. z. a nař. Hodnost jím zůstává ponechána v tomto případě tehdy, rozhodne-li ministerstvo národní obrany, že se dotyční přejímají jako vojenští gážisté v. v.
Vojenská správa nemá povinnosti postarati se jim vedle toho též i o jiné zaopatření leč ona nemá ani možnosti jím toto zaopatření poskytnouti. Vždyť ani legionářům, kteří si zjednali o zbudování čs. státu veliké zásluhy a žádali za převzetí do státní služby, nebylo možno ve všedi případech pro nedostatek volných míst vyhověti.
Že legionářům se poskytují určité výhody, jest zcela spravedlivé a není žádným protěžováním. Legie svými činy válečnými i projevy politickými upozornili svět na československý národ, na jeho minulost, jeho historická práva, kulturu a význam, na jeho nespravedlivé postavení v rakousko-uherské říši, vítěznými boji v Sibiři pomohli skoncovati světovou válku. Bylo by tudíž nevděčností národa, kdyby se jím nechtěl odměniti, ale také neprozíravostí, kdyby nesnažil se využíti živlu, který projevil tolik státotvorného a organisačního ducha a tolik obětavosti. Leč výhody poskytnuté legionářům jsou odůvodněny také tou skutečností, že valná část legionářů vrátila se do vlastí až téměř dvě léta po ukončení války, kdy normální život hospodářský již začal a řada legionářů tedy bez své viny byla zbavena možnosti vrátiti se k svému předválečnému občanskému povolání. Nebylo by tedy spravedlivé popírati závazek státu odměniti se legionářům, po případě postarati se o jejich existenci, zejména když zmíněných výhod účastní jsou nejen legionáři Čechoslováci, ale též legionáři Němci, Maďaři, Rusové a jiní.
Z vylíčeného jest patrno, že postup vojenské správy dál se úplně podle platných zákonů a nařízení a nic nebylo vojenské správy vzdálenější, než zavésti v armádě různé nakládání s jednotlivci podle národní příslušnosti. Utrpěli-li snad veškeří gážisté vojenští jazyka německého při přejímání škodu větší než příslušníci jazyka československého, nesluší hledati vinníka ve vojenské správě, nýbrž v nich samých z důvodů již uvedených.
V Praze dne 10. března 1921.
Ministr národní obrany:
Gen. Husák, v. r.,
Předseda vlády:
Černý, v. r.,
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
Překlad.
2013.
Antwort
der Regierung
auf die Interpellation der Abgeordneten Křepek, Dr. Lodgman, Böhr, Ing. Jung, Dr. Kafka, Dr. Edwin Feyerfeil und Genossen
betreffend die Behandlung der deutschen Berufsgagisten der ehemaligen österreichisch-ungarischen Armee čechoslovakischer Staatszugehörigkeit. (Druck 1150)
Die Interpellation macht der Regierung den Vorwurf beziehungsweise schreibt ihr zu, daß sie die deutschen Berufsgagisten der ehemaligen Monarchie anders und zwar schlechter behandelt habe beziehungsweise behandle, als die Militärgagisten der čechoslovakischen Nationalität, und daß sie damit die Verfassungsvorschriften (besonders den § 128 der Verfassungsurkunde) sowie die grundlegendsten Prinzipien des Rechtes und der Billigkeit verletzt habe. Dieser Vorwurf beziehungsweise dieser Verdacht findet in der Interpellation keine Begründung, und es muß angenommen werden, daß sie aus unrichtiger Informierung der Interpellanten stammt.
Zu den drei Gesichtspunkten, die in der Interpellation angeführt sind und die nach den in der Interpellation dargelegten Ansichten bei der Entscheidung über die Aufnahme der Gagisten einzig und allein maßgebend sein sollen, muß angeführt werden:
Die Bestimmung des § 128 der Verfassungsurkunde, daß alle Bürger der Čechoslovakischen Republik vor dem Gesetz vollständig gleich berechtigt sind und in gleicherweise alle bürgerlichen und politischen Rechte gemessen ohne Rücksicht darauf, welcher Rasse, Zunge oder Religion sie angehören, wurde vom Ministerium für nationale Verteidigung immer durchaus respektiert und es wurden alle Militärgagisten ohne Unterschied der Nationalität völlig gleich behandelt.
Dem zweiten durch die Herren Interpellanten beantragten Gesichtspunkte kann nicht zugestimmt werden. Jene, die der Meinung waren, daß das Gebiet, zu dem sie gehören, strittig sei, hatten die Pflicht, wenigstens die Entscheidung der Friedenskommission abzuwarten. Bekannten sie sich zur österreichischen Republik, d. h., gaben sie nach dem deutschösterreichischen Gesetze vom 5. Dezember 1919 St. G. Bl. No. 91 die Erklärung ab, daß sie deutschösterreichische Staatsbürger sein wollen, dann sind sie nach den geltenden Vorschriften und Verordnungen behandelt worden. Die Herren Interpellanten sprechen mehreremale von dem bestrittenen Gebiet. Unter diesem Gebiet verstanden einige (wie aus den einigen deutschen Landkarten und aus dem Gesetze der provisorischen deutsch-österreichischen Nationalversammlung vom 22. November 1918 St. G. Bl. No. 40 bekannt ist) auch zum Beispiel Olmütz, Brünn, Iglau u. ähnl. Es steht nun in Frage, für wen dieses Gebiet bestritten war. Für den čechoslovakischen Staat, für seine Regierung und seine loyalen Bürger war die Zugehörigkeit von Böhmen, Mähren und Schlesien in ihren historischen Grenzen zur čechoslovakischen Republik niemals bestritten. Die Vertreter des čechoslovakischen Staates erklärten gleich nach dem Umsturze, welches Gebiet zur čechoslovakischen Republik gehört, und der čechoslovakische Staat hat auch tatsächlich schon von Beginn an die staatliche Oberhoheit darin ausgeübt (abgesehen von. dem bewaffneten Widerstande einzelner deutscher und magyarischer Teile, welche bald liquidiert wurden). Das haben nicht nur die Čechen, sondern auch die Mehrheit der Deutschen anerkannt, und da sie sich für čechoslovakische Staatsangehörige ansahen, hielten sie sich an die Regierungsverordnungen und überreichten — soweit sie gewesene österreichische, österreichisch-ungarische oder ungarische Militärgagisten waren — die vorgeschriebenen Anmeldungen u. s. w. Diese wurden ganz gleich behandelt wie die Čechen, wenn sie auch nicht von Anfang an in das čechoslovakische Heer eingereiht wurden, da im Anfang den Militärdienst ausschließlich nur Angehörige der čechoslovakischen Zunge versahen. Ihre Nationalität kam nicht in Betracht, und diese war niemals ein Hindernis für die Aufnahme in den Verband der čechoslovakischen Armee im Range von Gagisten. Vielleicht verzögerte hie und da die Unkenntnis der Dienstsprache ihre Einreihung in den aktiven Dienst, aber die Militärverwaltung hat dafür gesorgt, daß diese Zeit nicht lange dauere, und hat zugunsten dieser Personen besondere Sprachkurse eingerichtet, um ihnen zu ermöglichen, die Kenntnis der Staatssprache aufs rascheste und unentgeltlich zu erwerben.
So behandelte die Militärverwaltung jene, die sich offen zum čechoslovakischen Staate bekannt und seine Verordnungen beachtet haben.
Denen stand eine zweite Kategorie von Militärgagisten gegenüber, welche die Verordnungen und Weisungen des čechoslovakischen Staates unbeachtet gelassen, ja nicht einmal die Neutralität gegen den čechoslovakischen Staat gewahrt und den Beschluß der Friedenskonferenz nicht abgewartet, sondern sich zu anderen Staaten gemeldet haben, namentlich zu Österreich und Ungarn. Das haben nicht nur Personen getan, die etwa von der Grenze stammten, sondern Personen, die aus dem Inneren des Staates (Budweis, Brün, Olmütz u. ä.) stammten. Und diesem ihren freien und freiwilligen Entschluß wollte die čsl. Militärverwaltung in keiner Weise hinderlich sein. Sie respektierte ihre aufgrund des oben angeführten deutsch-österreichischen Gesetzes abegegebene Erklärung, daß sie Angehörige von Deutsch-Österreich sein wollen, und entließ sie ohne Rücksicht auf ihre Nationalität mittels Erlasses des Ministeriums für Nationalverteidigung vom 24. Dezember 1919 Zahl 21.019 pol. rechtl. generell aus der čechoslovakischen Wehrmacht nach § 62 des alten Wehrgesetzes aus dem Jahre 1912. Diese Personen sind für uns kraft ihres eignen Willens Fremde. Hier wurde die Nationalität durchaus nicht in Betracht gezogen und streng nach den geltenden Gesetzen und Verordnungen vorgegangen.
Mit dem dritten von den Interpellanten ausgesprochenen Gesichtspunkt ist das Ministerium völlig einverstanden und rechnet es niemanden als Verschulden an, wenn er in der ehemaligen österreichisch-ungarischen Armee treu und gewissenhaft seine Pflicht erfüllt hat. Ging jedoch der betreffende Militärgagist weiter, als die Pflicht ihm vorschrieb, und tendenziös gegen die čsl. Nation und ihre Angehörigen vor, oder strebte er durch Verfolgung der čsl. Nation und ihrer Angehörigen besondere persönliche Begünstigungen und Vorteile an, wird allerdings gegen ihn nach der Bestimmung des § 4, eventuell § 6 des Gesetzes vom 19. März 1920, No. 194 S. d. G. u. V. vorgegangen werden. Jedoch gelangte bisher kein Fall dieser Art zur Verhandlung.
Auf den Vorwurf, daß die Regierung die Aufforderung erließ, daß die Militärgagi
sten innerhalb einer bestimmten Frist eine Anmeldung zu überreichen haben, und auf die Beschwerde, daß diese Ameldungen nicht ordnungsmäßig erledigt wurden, muß folgendes erwidert werden:
Der internationale Vertrag von St. Germain (auf den sich die Herren Interpellanten an verschiedenen Orten berufen) legt nirgendwo dem čsl. Staat die Verpflichtung auf, in den aktiven Dienst Personen zu übernehmen, die bis zum Umsturz österreichische Beamte waren, und die čsl. Republik ist auch nicht verpflichtet, alle Militärgagisten der ehemaligen Monarchie zu übernehmen. Der čsl. Staat konnte auch mit Rücksicht auf den festgesetzten Stand der Armee nicht alle übernehmen. Um eine Übersicht über die Anzahl der Militärgagisten aus dem Gebiete der čsl. Republik zu gewinnen und das weitere ihretwegen verfügen zu können, verordnete die čsl. Militärverwaltung, daß sich alle Militärgagisten, die ins čsl. Heer als Gagisten übernommen werden wollten, (sei es in welchen Stand immer) zu melden haben. Daß für diese Anmeldungen eine Frist bestimmt werden mußte, versteht sich von selbst und bedarf keiner Begründung. Sonst könnten die betreffenden Militärgagisten ihre Anmeldungen behufs Übernahme auch nach Jahren überreichen und auch dann noch Ansprüche auf Versorgungsgenusse oder Abfertigungsgelder im Falle der Nichtübernahme erheben. Fristen dieser Art konnte die Militärverwaltung ohne weiteres festsetzen, da es von ihrem freien Ermessen abhing, ob und unter welchen Bedingungen sie die Übernahme in den Verband der Armee vollziehen will.
Die Erlässe über die Festsetzung der Frist haben auch hoch die ausdrückliche Sanktion durch die Regierungsverordnung vom 3. Oktober 1920, No. 514 S. d. G. u. V. erhalten. Was die Eulrechnung der Zeit vom Einbringen der Anmeldung bis zur Entscheidung über sie anlangt, so ist diese Frage bisher nicht gelöst. Die reine Gage wurde diesen Personen, die keinen Dienst ausüben, aus gutem Willen des čsl. Staates ausbezahlt: einen Anspruch auf sie hatten die bezüglichen Personen überhaupt nicht. Die weitere Auszahlung wurde vom 1. September 1920 ab zufolge des Beschlusses des Ministerrates eingestellt.
Was nun die Amtshandlung über die Anmeldungen betrifft, so muß neuerlich betont werden, daß die Nationalität niemals den Ausschlag gegeben hat. Über die Anmeldungen entscheidet der Minister für nationale Verteidigung nach freiem Ermessen. Der Minister allerdings konnte diese Anmeldungen nicht selbst durchprüfen und hatte das Recht, mit dieser Funktion einzelne seiner Referenten zu betrauen.
Damit aber diese Anmeldungen auf das sorgfältigste geprüft werden können (und das war im Interesse der Tüchtigkeit der Armee notwendig) wurden beim Ministerium für nationale Verteidigung Beratungsorgane eingesetzt: eine Personal- und Beschwerdekommission und eine Revisionskommission. Ihre Aufgabe war, Erhebungen über die moralische Würdigkeit und politische Verläßlichkeit des Gesuchstellers zu pflegen und insbesondere festzustellen, ob der Gesuchssteller im Hinblick auf seine politische, auch militärische Vergangenheit und auf alle seine moralischen Eigenschaften allen an die čechoslovakischen Militärgagisten gestellten Anforderungen entspricht, oder ob der Gesuchsteller würdig ist, in die čsl. Armee als Militärgagist übernommen zu werden. Durch Regierungsverordnung vom 3. September 1920, No. 154 S. d. G. u. V. wurde ihre Funktion bestätigt. (Vergleiche auch die Resolution des Národní shromáždění zum Gesetze vom 19. März 1920, No. 194 S. d. G. u. V.)
Diese Erhebungen finden bei allen Gesuchsstellern auf gleiche Weise statt, und es hat nie die Nationalität den Ausschlag gegeben und gibt ihn auch Jetzt nicht. Beweis dessen, daß auch zahlreiche Militärgagisten čechischer Nationalität abgewiesen wurden.
Nur eine verschwindende Minderheit von Offizieren deutscher Nationalität hat die Anmeldung zur rechten Zeit überreicht. Viele von diesen Offizieren antworteten noch im Jahre 1920, ja selbst 1921 auf die amtlichen Anfragen der Personal- und Beschwerdekommission provokativ und beleidigend. In der zweiten Hälfte März des Jahres 1919, auf einer ungewöhnlich gut besuchten Versammlung von Offizieren deutscher Nationalität, die nach ihrem Heimatrecht in das Gebiet der čsl. Republik
gehören, im Militärkasino in Wien haben mehrere Redner, darunter auch der gegenwärtige Abgeordnete des Národní shromáždění Herr Dr. Lodgman, die versammelten Offiziere aufgefordert, der Aufforderung des čsl. Ministeriums für nationale Verteidigung nachzukommen und sich unverzüglich bei dem Bevollmächtigten der čsl. Republik in Wien anzumelden, wurden aber abgelehnt und ausgepfiffen.
Zu Beginn des Sommers 1919 wurden die Anmeldungen der Offiziere deutscher Nationalität in Verhandlung genommen, und die Personal- und Beschwerdekommission wurde um 2 Offiziere deutscher Nationalität vermehrt.
Zur Zeit des magyarischen Einfalls in die Slovakei veröffentlichte das Ministerium für nationale Verteidigung im Věstník No. 32 und außerdem in der Tagespresse einen Aufruf an alle Offiziere, und ausdrücklich auch an die Offiziere deutscher Nationalität, sich zum Aktivdienst in der Slovakei zu melden. Auf diese Aufforderung, welche ihnen mehr als die Amnestie bot, meldete sich ein Teil der Offiziere deutscher Nationalität, aber weit mehr Anbote begannen nach Abschluß der Aktion in der Slovakei einzulangen. Es ist also nicht Schuld des Ministeriums für nationale Verteidigung, daß diese Offiziere länger auf die Unterbringung warten mußten deshalb, weil sie damals, als das Ministerium auf ihren Dienst reflektierte, nicht gekommen sind.
Als Endtermin der Amnestie des Herrn Präsidenten wurde der 1. November 1919 angenommen. Wer sich bis zu diesem Tage nicht gemeldet hat und auch weiterhin in fremden Diensten geblieben ist, verdient keinerlei Rücksicht. Die nach diesem Tage erfolgten Anmeldungen bedürfen einer besonderen Begründung.