Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
1821.
Vládní návrh,
kterým se předkládá ku schválení Národnímu shromáždění smlouva uzavřená v Praze dne 29. června 1920 mezi republikou Československou a říší Německou o státním občanství.
Návrh usnesení:
Národní shromáždění se usnáší:
1. Smlouva o státním občanství mezi republikou československou a říši Německou uzavřená v Praze dne 29. června 1920 se schvaluje.
2. Vládě se ukládá, aby smlouvu tuto vyhlásila ve sbírce zákonů a nařízení státu československého.
Ministru věci zahraničních se ukládá, aby v dohodě se všemi zúčastněnými ministry učinil další opatření, jichž je potřeba ku provedení této smlouvy.
Důvodová zpráva.
V měsíci červnu roku 1920 byly zahájeny v Praze na podnět vlády německé mezi vládou československou a německou porady obchodně-politické, jež vedly k obchodně-politické dohodě mezi oběma státy.
V souvislosti byla projednávána zejména také otázka uplatnění liquidačního práva vlády československé oproti příslušníkům německým dle čl. 297 mírové smlouvy Versailleské, při čemž se objevila nutnost upraviti zvláštní dohodou otázky státního občanství mezi oběma státy.
Výsledkem těchto jednání, která vedl se strany německé ministerský ředitel berlínského ministerstva věcí zahraničních von Stockhammern a se strany české šéf právní sekce ministerstva věcí zahraničních prof. Dr. Hobza, jest přítomná smlouva podepsána v Praze dne 29. června 1920.
Smlouva tato jest obdobná se smlouvou o státním občanství a ochraně menšin, která byla uzavřena mezi republikami Československou a Rakouskou v Brně 7. června 1920, a kterou na Národní shromáždění československé schválilo, a jest ovšem kompromisem mezi stanovisky obou, smluvních stran v rámci ustanovení mírové smlouvy Versailleské, pokud řeší otázky státního občanství.
K jednotlivým ustanovením smlouvy podotýká vláda toto:
Čl. 1
vymezuje pojem bydliště, které podle mírové smlouvy Versailleské je podkladem pro určení státního občanství.
Základní stanovisko mírové smlouvy Versailleské v této otázce je jiné než stanovisko mírové smlouvy St. Germainské, kde v poměru k Rakousku základem úpravy státního občanství je právo domovské, ježto v říši německé vyjma Bavorsko nebyl a není znám pojem práva domovského.
Ustanovení toto vztahuje se k § 1 č. 2. a 3. našeho zákona o státním občanství z 9. dubna 1920, č. 236.
Čl. 2
vymezuje pojem Čechoslováků příslušníků německých podle čl. 85. odst. 1., věta druhá a odst. 5. smlouvy Versailleské ve shodě s naším ústavním zákonem z 9. dubna 1920, č. 236 (§ 4 č. 6).
Poslední věta článku 2. má na zřeteli smíšená manželství, ve kterých otec byl německé, matka československé národnosti, a děti vychovány v obou jazycích. V takových případech pokládají se děti zásadně za Němce. Za Čechoslováky pokládány jsou pouze tehdy, když otec již zemřel, anebo žije odloučeně od své rodiny. Tu pak se pokládá při určování národnosti dětí za rozhodující národnost matčina, kdežto jinak rozhoduje národnost otce jako hlavy rodiny.
Čl. 3—5
rozvádějí podrobně ustanovení mírové smlouvy ve shodě s naším zákonodárstvím podle jednotlivých uzemí naší republiky, která zde přicházejí v úvahu.
Články tyto vycházejí z názoru našeho zákona o státním občanství (§ 1 ad 2) na výklad čl. 84. mírové smlouvy Versailleské. Kdežto delegace německá hájila extensivní výklad tohoto článku, dle kterého by měli nabýti státního občanství československého ipso facto, ztrácejíce státní občanství německé, všichni příslušníci němečtí, usazení "na některém z území, jež jsou uznána za součásti československého státu", došel konečně v přítomné smlouvě výrazu názor československý, jenž vykládá článek ten restriktivně. Tento užší výklad opírá se o zásadu, všeobecně jinak pro mírové smlouvy přijatou, že státní příslušnost upravuje se nově jen ohledně oněch území, která podle té které smlouvy mírové přicházejí pod jinou státní svrchovanost. Jest tudíž článek 84. vykládati jediné v souvislosti s předcházejícím článkem mírové smlouvy Versailleské, a dle stylisace článku tohoto nutno míti za to, že ve smyslu, Versailleské smlouvy z dosavadních státních občanu říšsko-německých nabývají ipso facto státní příslušenství pouze oni, kteří jsou usedlí na části Hlučínska připadlé republice československé, nebo na části Hlubčicka, jež snad (podle výsledku plebiscitu hornoslezského) republice československé připadne.
Čl. 6—7
připínají se ku článku 4 a 6 smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a Československem podepsané v St. Germainen-Laye dne 10. září 1919. Čl. 6 shoduje se s článkem. 6 smlouvy s Čelnými mocnostmi a § 2 našeho zákona o státním, občanství, čl. 7 upravuje podrobněji případy spadající pod čl. 4 smlouvy s Čelnými mocnostmi.
Následující články shodují se podstatně s příslušnými články smlouvy brněnské a předpisy našeho zákona o státním občanství zejména
čl. 8
akceptuje zásadu vyslovenou v § 6 našeho zákona o státním občanství, že účinek opce nastupuje dnem, kdy opční prohlášení bylo podáno.
Podle čl. 85 smlouvy Versailleské tamže citované jest možna dvojí opce: předně opce obyvatelů území Německem postoupených republice Československé ve prospěch Německa, a za druhé opce Čechoslováků příslušníků německých (čl. 2 této smlouvy) ve prospěch republiky československé.
Pro obojí opci stanovena je lhůta dvouletá, která vyprší dnem 10. ledna 1922.
Dále jest dvouletá opční lhůta dle čl. 4 předkládané smlouvy, která však nabude platnosti jen tehdy, připadne-li dle výsledku plebiscitu hornoslezského část Hlubčicka k republice Československé.
Čl. 9
souhlasí se zásadou vyslovenou v čl. 10 smlouvy brněnské, dle které o opci rozhodují úřady tohoto státu, do kterého se optuje; dále stanoví ve shodě se smlouvou brněnskou, že opční prohlášení ze státu do státu mají býti soustředěna u diplomatických zastupitelstev. V odstavci 3 tohoto článku povoluje se vládě německé do odvolání v Opavě zvláštní zmocněnec, který by přijímal opční prohlášení území hlučínského.
Čl. 10
stanoví podrobněji formu opčního prohlášení;
čl. 11
upravuje podávání opčních prohlášení za osoby, jichžto způsobilost k právním jednáním je omezena, a to ve shodě s čl. 11 smlouvy brněnské.
Čl. 12
shoduje se v podstatě s čl. 12 a čl. 13 odst. 3 smlouvy brněnské;
čl. 13
pak s článkem 16 smlouvy brněnské a má za účel hlavně zameziti možnost dvojího státního občanství a vyloučiti t. zv. sujets mixtes.
Čl. 14—22
upravují shodně s dílem III smlouvy brněnské vyřizování sporů, jež by mohly snad vzniknouti při výkladu a provádění ustanovení této smlouvy.
Smlouva sama předkládá se v příloze.
Po stránce formální navrhuje vláda, aby osnova přikázána byla nejprve v poslanecké sněmovně a po jejím schválení senátu, a to výboru zahraničnímu s tím, aby o ní podal zprávu ve lhůtě 14denní.
V Praze dne 25. února 1921.
Ministr věcí zahraničních:
Dr. Ed. Beneš, v. r.
Smlouva
o státním občanství
mezi
republikou Československou
a
říší Německou.
Říše německá a republika Československá uzavírají k úpravě otázek státního občanství tuto smlouvu:
Článek 1.
Vymezení pojmů.
(1) Podle předpisů čl. 84, 85 mírové smlouvy Versailleské a této smlouvy jest za místo, kde určitá osoba má bydliště nebo jest usazena, pokládati místo, ve kterém osoba ta se usídlila s prokazatelným úmyslem, trvale se tam zdržovati.
(2) Má-li nějaká osoba více než jedno bydliště v tomto smyslu, bude rozhodným místo, kde jest převážné těžiště hospodářských a ostatních životních poměrů oné osoby.
(3) Nelze-li zjistiti převážného těžiště v tomto smyslu, rozhoduje pro použití citovaných čl. 84, 85 jakož i čl. 7 této smlouvy přání dotčené osoby. Tato jest povinna prohlásiti se v tom směru písemně do šesti měsíců ode dne, kdy tato smlouva nabude působnosti, u ministerstva vnitra státu, v jehož uzemí jest bydliště rozhodné dle přání účastníkova. Toto prohlášení jest bez průtahu sděliti s vládou druhého státu.
Článek 2.
Obě smluvní strany shodly se v tom, že za Čechoslováky příslušníky německé podle článku 85 odst. 1, věta 2 a odst. 5 mírové smlouvy pokládati jest říšskoněmecké příslušníky československé rasy a československého jazyka. Za hlavní znak bude se tu pokládati, zda ta která osoba od dětství mluvila jazykem československým jakožto jazykem mateřským. Za Čechoslováka příslušníka říšskoněmeckého nebude pokládán, kdo pochází od otce německé rasy a německého jazyka, leda že otec již zemřel nebo žije odloučeně od své rodiny.
Článek 3.
Státní příslušnost obyvatelů Hlučínska.
Obě smluvní strany se shodují v tom, že říšskoněmečtí občané, kteří v čas, když mírová smlouva Versailleská nabyla působnosti, měli své bydliště na území uznaném za součást Československa článkem 83, odst. 1 této smlouvy, stali se příslušníky československými a jsou oprávněni optovati podle čl. 85 pro německé státní občanství.
Článek 4.
Státní příslušnost obyvatelů kraje Hlubčického.
Bude-li území označené v čl. 83, odst. 4. mírové smlouvy přikázáno Československé republice, nabudou říšskoněmečtí příslušníci, kteří v čas přikázání tam budou bydliti, týmž okamžikem československé státní příslušnosti. Opční lhůta (čl. 85., odst. 1.) plyne tu ode dne přikázání.
Článek 5.
Státní příslušnost obyvatelů jiných území československých.
(1) Osoby, které byly říšskoněmeckými příslušníky v čas, kdy smlouva Versailleská nabyla působnosti, a měly své bydliště v jiných částech Československé republiky, než v těch, o nichž mluví články 3 a 4 zůstaly říšskoněmeckými příslušníky.
(2) Odst. 1. se obdobně vztahuje na osoby, jež mají bydliště na územích, která snad připadnou Československé republice teprve potom, až tato smlouva nabude působnosti, na základě mírové smlouvy Verssailleské nebo na základě některé z ostatních mírových smluv ukončujících válku z r. 1914.
Článek 6.
Státní příslušnost osob narozených na území Československem.
Obě smluvní strany shodují se v tom, že osoba, jež se narodila nebo narodí na území československé republiky potom, kdy smlouva sjednaná mezi Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a mezi Československou republikou nabyla působnosti, nabude narozením československého státního občanství jen tehdy, nemá-li na základě původu jiné státní příslušnosti.
Článek 7.
Obě smluvní strany shodují se v tom, že státní příslušnost osob, které dříve než smlouva sjednaná mezi Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a mezi republikou Československou nabyla působnosti, narodily se na uzemí, jež na základě mírové smlouvy Versailleské připadlo nebo připadne Československé republice, jakožto děti říšskoněmeckých příslušníků tehdy tam bydlivších, a které byly, když mírová smlouva nabyla působnosti, říšskoněmeckými příslušníky, určují se tímto způsobem:
a) o osobách, které měly v čas, kdy mírová smlouva nabyla působnosti, své bydliště na území, jež bylo nebo bude přikázáno podle čl. 83, odst. 1. a 4. Československu, platí předpisy čl. 3 a 4;
b) o osobách, které měly v uvedené době bydliště v některém z ostatních území přiznaných Československu mírovou smlouvou, platí předpisy čl. 5;
c) osoby, jež měly v uvedené době bydliště v německé říši vyjma území označená pod a), zůstanou říšskoněmeckými příslušníky;
d) všechny ostatní osoby dotčeného druhu uznávají obě smluvní strany výhradně za československé státní občany. Tyto osoby mohou však ve dvou letech ode dne, kdy smlouva sjednaná mezi Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a mezi československou republikou nabude působnosti, prohlásiti v zemi svého bydliště u úřadů, které určí československá vláda, že se vzdávají československého státního občanství, a nebudou pak již považovány za československé státní občany; prohlášení manželovo platí i pro manželku, prohlášení rodičů i pro dětí mladší 18 let.
Článek 8.
Účinek opčního prohlášení.
Obě smluvní strany shodují se v tom, že opční prohlášení, vyhovující ustanovením mírové smlouvy Versailleské a této smlouvy jest jednostranným, právo zakládajícím aktem optantovým, a že úřední osvědčení, které jest o něm vydati, má význam toliko deklarativní.
Článek 9.
Jak se opční prohlášení podávají.
(1) Obě smluvní strany shodují se vtom, že rozhodnutí o opčních prohlášeních přísluší výlučně tomu státu, v jehož prospěch se v tom kterém případě optuje.
(2) Opční prohlášení jest podati u příslušného úřadu. Příslušno jest, pokud běží o prohlášení osob, jež chtějí optovati pro československé státní občanství, diplomatické zastupitelství republiky československé v Berlíně a pro opční prohlášení osob, jež hodlají optovati pro německé státní občanství, diplomatické zastupitelství říše německé v Praze?
(3) československá vláda souhlasí s tím, že po dobu opční lhůty bude ustanoven plnomocník německého diplomatického zastupitelství pražského se sídlem v Opavě, jenž bude oprávněn přijímati opční prohlášení z území označených v čl. 83 odst. 1. a 5. ve prospěch říše Německé a povinen bez průtahu je sdělovati s vládou československou. Československá vláda může tento ústupek kdykoliv odvolati.
(4) Německá a československá vláda budou si vzájemně zasílati diplomatickou cestou každý měsíc seznamy opčních prohlášení podaných u jejich úřadů jmenovaných v odst. 2. Příslušné ústřední úřady obou stran dohodnou se, jak budou tyto seznamy upraveny a co budou obsahovati.
Článek 10.
Forma opčního prohlášení a osvědčení o něm.
Opční prohlášení jest podati písemně nebo protokolárně u příslušného úřadu. O podání tohoto prohlášení vydá úřad je přijavší osvědčení, v němž uvedeni buďtež také členové rodiny, na které se vztahuje účinek opce.
Článek 11.
Opční prohlášení za osoby mladistvé a za jiné osoby, jejichž způsobilost k jednání jest omezena.
(1) Za osoby nedosáhnuvší osmnáctého roku, které nemají rodičů, za nezletilé starší osmnácti let, při kterých jsou podmínky pro zbavení svéprávnosti, jakož i za osoby, které byly zbaveny svéprávnosti nebo svěřeny prozatímní péči (zatímnímu poručenstvu), vykonávají opci jich zákonní zástupci.
(2) Osobám, za které optovali rodiče, poručníci nebo jiní zákonní zástupci, přísluší, dokud lhůta opční trvá, právo odvolati opci za ně takto vykonanou, jestliže dovršily před uplynutím této lhůty osmnáctý rok, nebo odpadl-li před uplynutím této lhůty důvod zákonného zastoupení. Na takové odvolání vztahují se obdobně předpisy čl. 9 této smlouvy.
Článek 12.
Ochrana práv optantův.
(1)Obě smluvní strany neomezí ustanovení, dle. něhož smějí optanti podržeti nemovité jmění ve státě, z něhož optují, žádnými zákony, nařízeními nebo jinými předpisy, které nejsou zcela všeobecné povahy a nevztahují se též na vlastní státní občany, jakož i na všechny příslušníky cizích států ve státě bydlící.
(2) Osoby, které podle čl. 85 odst. 3. mírové smlouvy přeložily své bydliště do státu, pro který optovaly, nesmějí býti omezovány v právu vzíti s sebou movitý majetek, které jim zaručuje čl. 85 odst. 4. věta 2. smlouvy, nižádnou zápovědí vývozu nebo jinakými zákonnými nebo správními opatřeními státu dosavadního pobytu. Nebudou zejména povinny platiti vývozních dávek nižádného druhu. Smluvní strany si vyhražují dohodnouti se o zdanění těchto optantů.
(3) Osoby, jež přeložily své bydliště do území státu, pro který optovaly, a zanechaly podle čl. 85 odst. 4. věta 1. mírové smlouvy na území státu, ze kterého se vystěhovaly, nemovitý majetek, jsou oprávněny zdržovati se dočasně na území opuštěného státu za správou majetku tam zanechaného. K nemovitému majetku podle tohoto článku a podle čl. 85 odst. 4. věta 1. jest počítati také jakákoliv práva k živnostenským podnikům.
Článek 13.
Přijímání do státního svazku.
Obě smluvní strany se zavazují, že příště, přijímajíce státní občany druhého státu do svého státního svazku, pokud se toto nové přijetí nezakládá na předpisech mírové smlouvy Versailleské, neprovedou takového přijetí dříve, dokud druhý stát nepropustí ze svého svazku osob, které mají býti do státního svazku nově přijaty. Propuštění ze státního svazku nelze odepříti tomu, kdo prokáže, že přeložil své bydliště do území druhého státu, nebo je, na odchodu tam. Má-li propuštěný po uplynutí šesti měsíců od vydání propouštěcí listiny své bydliště ještě nebo opětně na území státu dosavadního pobytu, má se za to, že propuštění nenastalo.
Článek 14.
Vyřizování sporů.
K urovnání růzností v názorech nebo sporů při výkladu a provádění předpisů obsažených v této smlouvě, zřídí se:
1. smíšená komise a
2. stálý rozhodčí soud.
Článek 15.
Smíšená komise se skládá ze zástupců, jež určí po dvou každá z obou vlád.
Článek 16.
(1) Komise jedná pouze o případech, jež jí přikázala jedna z obou vlád svou delegací.
(2) Komise jedná o případech jí přikázaných písemně.
(3) Nedosáhne-li se dohody touto cestou, sejde se komise ku společným schůzím za střídavého předsednictví, aby se takové dohody dosáhlo. O místě schůze se shodnou oba předsedové. Nedojde-li ku shodě, budou schůze konány střídavě v Praze a v Berlíně, poprvé v Praze.
Článek 17.
Neurovná-li smíšená komise sporného případu, postoupiž jej rozhodčímu soudu.
Článek 18.
(1) Rozhodčí soud se skládá z rozhodčích, z nichž po jednom ustanoví každý z obou států, a z třetího rozhodčího jakožto předsedy.
(2) Rozhodčí volí si předsedu. Nedohodnou-li se, bude dočasný diplomatický zástupce království Nizozemského v Praze nebo v Berlíně požádán vládou státu, v němž se rozhodčí soud sejde, by sám předsedal nebo ustanovil předsedu.
Článek 19.
Rozhodčí soud jest stálý a schází se střídavě v Berlíně a v Praze, poprvé v Berlíně.
Článek 20.
Oba smluvní státy se zavazují, že poskytnou rozhodčíma soudu veškerou podpora potřebnou pro jeho vyšetřování a všecky nutné pomůcky; zavazují se dále, že jejich soudy a úřady poskytnou rozhodčímu soudu všemožnou právní pomoc, zejména pokud jde o doručování a provádění důkazů.
Článek 21.
(1) Rozhodčí soud sám si upraví řízení a jednací řád.
(2) Rozhodčí soud rozhoduje většinou hlasů. Předseda hlasuje poslední; je-li rovnost hlasu, rozhoduje jeho hlas.
Článek 22.
Každá vláda zaplatí požitky rozhodcích od ní ustanovených ze svého úplně a požitky předsedovy, které budou upraveny zvláštní úmluvou, z polovice.
Článek 23.
Ratifikace.
(1) Tato smlouva bude ratifikována a listiny ratifikační budou co nejdříve vyměněny v Praze.
(2) Smlouva nabude působnosti v den výměny ratifikačních listin.
(3) Smlouva vyhotovuje se ve dvou stejnopisech, a to každý v jazyku československém a německém. Oba texty jsou autentické. Oba státy uveřejní ratifikovanou smlouvu ve svých úředních sbírkách zákonů, a to v obou textech.
Dáno v Praze dne 29. června roku tisícího devítistého dvacátého.
Za republiku Československou:
Prof. Dr. Hobza v. r.
Staatsangehörigkeitsvertrag
zwischen der
tschechoslowakischen Republik
und dem
deutschen Reiche.
Das deutsche Reich und die tschechoslowakische Republik schließen zur Regelung von Fragen der Staatsangehörigkeit den folgenden Vertrag:
Artikel 1.
Begriffsbestimmungen.
(1) Im Sinne der Vorschriften der Artikel 84, 85 des Friedensvertrags und dieses Vertrags ist als Ort, an dem eine Person wohnhaft oder ansässig ist, der Ort anzusehen, an dem sie sich in der erweislichen Absicht niedergelassen hat, daselbst ihren bleibenden Aufenthalt zu nehmen.
(2) Hat eine Person mehr als einen Wohnsitz in diesem Sinne, so soll der Ort maßgebend sein. an dem der überwiegende Schwerpunkt ihrer wirtschaftlichen und sonstigen Lebensverhältnisse liegt.
(3) Läßt sich ein überwiegender Schwerpunkt in diesem Sinne nicht feststellen, so ist für die Anwendung der Artikel 84, 85 sowie des Artikels 7 dieses Vertrags der Wunsch der betreffenden Person maßgebend. Die Erklärung hierüber ist dem Ministerium des Inhern desjenigen Staates, in dessen Gebiete sich der nach dem Wunsche des Beteiligten maßgebende Wohnsitz befindet, binnen sechs Monaten nach dem lükrafttreten dieses Vertrags schriftlich abzugeben. Sie ist unverzüglich der Regierung des anderen Staates mitzuteilen.
Artikel 2.
Die beiden vertragschließenden Teile sind darin einig, daß als, Tschechoslowaken deutscher Reichsangehörigkeit im Sinne des Artikels 85, Abs., 1, Satz 2 und Abs. 5 des Friedensvertrags die deutschen Reichsangshörigen tschechoslowakischer Rasse und Zunge anzusehen sind. Als Hauptmerkmal soll dabei gelten, ob eine Person von Kindheit an die tschechoslowakische Sprache als Muttersprache gesprochen hat. Als Tschechoslowake deutscher Reichsangehörigkeit soll nicht angesehen werden, wer von einem Vater deutscher Rasse und Zunge abstammt, es sei denn, daß der Vater bereits gestorben ist oder getrennt von seiner Familie lebt.
Artikel 3.
Staatsangehörigkeit der Bewohner des Hultschiner Landes.
Die beiden vertragschließenden Teile sind darüber einig, daß diejenigen deutschen Reichsangehörigen, die z. Z. des Inkrafttretens des Friedensvertrags von Versailles ihren Wohnsitz in dem durch Art. 83, Abs. 1 dieses Vertrags als Bestandteil der Tschechoslowakei anerkannten Gebiete hatten, mit diesem Zeitpunkte tschechoslowakische Staatsangehörige geworden und berechtigt sind, nach Maßgabe des Artikels 85 für die deutsche Reichsangehörigkeit zu optieren.
Artikel 4.
Staatsangehörigkeit der Bewohner des Kreises Leobschütz.
Falls das in Art. 83 Abs. 4 des Friedensvertrags von Versailles bezeichnete Gebiet der tschechoslowakischen Republik zugeteilt werden sollte, erwerben die z. Zt. der Zuteilung dort wohnhaften deutschen Reichs-angehörigen mit diesem Zeitpunkt die tschechoslowakische Staatsangehörigkeit. Die Optionsfrist (Art. 85, Abs. 1) läuft vom Tage der Zuteilung.
Artikel 5.
Staatsangehörigkeit der Bewohner anderer Gebiete der Tschechoslowakei.
(1) Diejenigen Personen, die beim Inkrafttreten des Friedensvertrags von Versailles die deutsche Reichsangehörigkeit besaßen und ihren Wohnsitz in anderen als in den Artikeln 3 und 4 bezeichneten Teilen der tschechoslowakischen Republik hatten, sind deutsche Reichsangehörige geblieben.
(2) Abs. 1 findet entsprechende Anwenwendung auf diejenigen Personen, welche in Gebieten wohnhaft sind, die der tschechoslowakischen Republik erst nach dem Inkrafttreten dieses Vertrages auf Grund des Friedensvertrags von Versailles oder eines. der übrigen den Krieg von 1914 beendigenden Friedensverträgen zufallen sollten.
Artikel 6.
Staatsangehörigkeit der im Gebiete der Tschechoslowakei geborenen Personen.
Die beiden vertragschließenden Teile sind darin einig, daß eine Person, die nach dem Inkrafttreten des zwischen den Alliierten und assoziierten Hauptmächten und der tschechoslowakischen Republik abgeschlossenen Vertrags im Gebiete der letzteren geboren ist oder geboren wird, durch die Geburt die tschechoslowakische Staatsangehörigkeit nur dann erwerben soll, wenn sie nicht durch Abstammung eine andere Staatsangehörigkeit besitzt.
Artikel 7.
Die beiden vertragschließenden Teile sind darüber einig, daß die Staatsangehörigkeit derjenigen Personen, die vor dem Inkrafttreten des zwischen den Alliierten und assoziierten Hauptmächten und der tschechoslowakischen Republik abgeschlossenen Vertrags in dem Gebiete, das auf Grund des Friedensvertrages von Versailles der tschechoslovakischen Republik zugefallen ist oder noch zufällt, als Kinder damals dort wohnender deutscher Reichsangehöriger geboren sind, und die beim Inkrafttreten des Friedensvertrags die deutsche Reichsangehörigkeit besaßen, sich wie folgt bestimmt:
a) für solche Personen, die zur Zeit des Inkrafttretens des Friedensvertrags ihren Wohnsitz in dem Gebiete hatten, das nach Art. 33 Abs. 1 u. 4 der Tschechoslowakei zugeteilt worden ist, oder zufallen wird, gelten die Vorschriften der Art.. 3 und 4;
b) für solche Personen, die in dem angegebenen Zeitpunkt ihren Wohnsitz in einem, der anderen durch den Friedensvertrag der Tschechoslowakei zuerkannten Gebiete hatten, gelten die Vorschriften des Artikels 5;
c) solche Personen, die ihren Wohnsitz im angegebenen Zeitpunkt im deutschen Reiche mit Ausnahme der unter a) bezeichneten Gebiete hatten, bleiben deutsche Reichsangehörige;
d) alle anderen Personen der oben bezeichneten Art werden von den beiden. vertragschließenden Teilen als ausschließlich tschechoslowakische Staatsangehörige anerkannt. Sie können jedoch innerhalb zweier Jahre nach dem Inkrafttreten des zwischen den Alliierten und assoziierten Hauptmächten und der tschechoslowakischen Republik abgeschlossenen Vertrages von den von der tschechoslowakischen Regierung zu bestimmenden Behörden im Lande ihres Wohnsitzes erklären, daß sie auf das tschechoslowakische Staatsbürgerrecht verzichten und werden sodann nicht mehr als tschechoslowakische Staatsangehörige betrachtet; die Erklärung des Ehemannes wirkt für die Ehefrau und die Erklärung der Eltern für die weniger als 18 Jahre alten Kinder.
Artikel 8.
Wirkung der Optionserklärung.
Die beiden vertragschließenden Teile sind darüber einig, daß die den Bestimmungen des Friedensvertrags von Versailles und dieses Vertrags entsprechende Optionserklärung ein einseitiger rechtsbegründender Akt des Optanten ist, und daß der darüber auszufertigenden Bescheinigung der Behorde nur deklaratorische Bedeutung zukommt.
Artikel 9.
Abgabe der Optionserklärung.
(1) Die beiden vertragschließenden Teile sind darüber einig, daß die Entscheidung über die abzugebenden Optionserklärungen jenem Staate allein zusteht; zu dessen Gunsten im einzelnen Falle optiert wird.
(2) Die Optionserklärung ist der zuständigen Behörde gegenüber abzugeben. Zuständig ist für die Optionserklärungen der Personen, die für die tschechoslowakische Staatsangehörigkeit optieren wollen, die diplomatische Vertretung der tschechoslowakischen Republik in Berlin und für die Optionserklärungen der Personen, die für die deutsche Staatsangehörigkeit optieren wollen, die diplomatische Vertretung des deutschen Reiches in Prag.
(3) Die tschechoslowakische Regierung ist damit einverstanden, daß für die Dauer der Optionsfrist ein Bevollmächtigter der deutschen diplomatischen Vertretung in Prag mit dem Amtssitze in Troppau bestellt wird, der zur Entgegennahme von Optionserklärungen aus, den im Art. 83 Abs. 1 und 5 bezeichneten Gebieten zugunsten Deutschlands berechtigt und zu deren unverzüglichen Weitergabe an die tschechoslovakische Regierung verpflichtet sein soll. Dieses Zugeständnis kann von der. tschechoslowakischen Regierung jederzeit widerrufen werden.
(4) Die deutsche Regierung und die tschechoslowakische Regierung werden einander allmonatlich auf diplomatischem Wege Verzeichnisse der bei ihren in Abs. 2 genannten Behörden abgegebenen Optionserklärungen übermitteln. Einrichtung und Inhalt dieser Verzeichnisse werden von den beiderseitigen zuständigen Zentralstellen vereinbart werden.
Artikel 10.