Ustanovení druhého odstavce §u 15 vztahuje se pouze na společnosti podléhající dani válečné podle zákona ze dne 16. února 1918, č. 66 ř. z., a zák. ze dne 30. ledna 1920, č. 79 Sb. z. a n., jejichž obchodní rok započavší v roce 1919 skončil v roce 1920.
Vývozní zisky takovýchto společností z té části kalendářního roku 1920, která spadá do obchodního roku 1919/1920, byly by postiženy jednak daní válečnou, jednak daní konjunkturní.
Poněvadž obě daně vedle sebe tvořily by přílišné zatížení, navrhuje se, aby podmínek zabezpečujících, že vývozní zisky z r. 1920 byly k dani výdělkové a tudíž i válečné opravdu přiznány, daň konjunkturní z nich vyměřená byla od daně válečné pro 1919/1920 odpočtena.
K §u 16.
Použití předpisů zde citovaných a v kruzích poplatnictva vžitých doporučuje se zde z důvodů vhodnosti.
K §u 17.
Nutnost tohoto opatření zdůvodněna byla při §u 11.
K §u 18.
Poměrně značná výše daně konjunkturní bude značnou pobídkou k pokusům o berní defraudace, kterým čeliti možno jedině ostrými předpisy trestními. Z téhož důvodu pojato bylo do předlohy ustanovení o obligátorním uložení trestu vězení při značných defraudacích sem spadajících.
Jinak přejata byla do návrhu zákona trestní ustanovení zákona o osobních daních přímých, jakož i cís. nař. ze dne 16. března 1917, 5. 124 ř. z. čl. III. s některými nutnými úpravami.
Výměra trestů peněžitých byla oproti ustanovení těchto předpisů snížena vzhledem ke značné výši daně konjukturní.
Návrh budiž Národním shromážděním projednán a schválen a za tím účelem přikázán jak v poslanecké sněmovně tak po schválení touto sněmovnou v senátě výboru rozpočtovému k podání zprávy.
V Praze dne 24. ledna 1921.
Správce ministerstva financí: