K řízení vyvlastňovacímu a při stanovení odškodnění buďtež přibrány podle zákona ze dne 25. února 1920, čís. 144 Sb. z. a n. revírní, pokud se týče závodní rady.
Podle §u 109 horního zákona propůjčené dolové míry, přebytky, pomocná díla a revírní stoly zruší se zvláštním zákonem, nebo se přenesou na Č. S. U. O.
§ 4.
Č. S. U. O. upravuje samostatně své majetko-právní záležitostí a spravuje je podle obchodních zásad. Ročních přebytku z provozování budiž použito z 1/3 na sociální a kulturní účely dělníků a zaměstnanců, zaměstnaných u Č. S. U. O.; z části která potom zůstane, budiž věnována nejméně 1/2 na podporu uhelného hospodářství, kdežto zbytek plyne do státní pokladny.
§ 5.
Stanovení ceny uhlí potřebuje schválení vlády.
§ 6.
Orgány Č. S. U. O. jsou:
1. Říšská uhelná rada (Ř. U. R.)
2. Říšské uhelné ředitelství (Ř. U. Ř.).
§ 7.
Ř. U. R. skládá se z 85 členů, z nichž jest 25 členů voleno z dělníků Č. S. U. O., 10 ze zřízenců Č. S. U. O. 10 z průmyslu spotřebujícího uhlí, 6 z konsumních svazů, 4 ze svazu hospodářských družstev podle — zásad poměrného zastoupení. Jako zástupci obecných zájmů volí se 10 znalců z členů poslanecké sněmovny, a 5 ze senátu. 10, členů jmenuje vláda a 5 členů železniční správy. Z volených a jmenovaných členů nesmí býti více než polovina úředníky státními, zemskými, župními nebo obecními.
Členové Ř. U. R. volí se z řad dělnická a zaměstnanectva revírními radami podle zákona z 25. února 1920, čís. 145 Sb. z. a n. (§ 16) tím způsobem, že se mandáty rozdělí přiměřeně podle síly revíru a provede se volba členů do valné hromady závodních rad, pokud se týče rady zaměstnanců. Bližší ustanovení o volebním. řízení a ustanovení a volbě ostatních zaměstnanců upraví se cestou nařizovací.
§ 8.
Členství Ř. U. R. trvá 4 roky. Každý druhý rok vystupuje polovina členů. Vystoupivší zůstávají až do nastoupení nově zvolených v úřadě a mohou opět býti volení, pokud se týče jmenováni. Vystupování polovice členů po uplynutí prvních dvou let děje se v jednotlivých skupinách jmenovaných v §u 7 losem.
§ 9.
Ř. U. R. vypracuje si jednací řád.
§ 10.
Ř. U. R. stanoví Říšské uhelné ředitelství (Ř. U. Ř.). Toto skládá se ze 7 členů, již nemusí býti členy Ř. U. R. Členy jmenuje Říšská uhelná rada na 5 roků, kteří mohou však kdykoliv býti odvoláni dvoutřetinovou většinou usnesením podle jednacího řádu Ř. U. Ř. Dostává se jim pevných příjmů.
§ 11.
Ř. U. Ř. vypracuje si jednací řád, který podléhá schválení Ř. U. R.
§ 12.
Ř. U. Ř. má předsedu a místopředsedu, jichž oprávnění upraví jednací řád.
§ 13.
Předsedu a místopředsedu Ř. U. Ř. určí Ř. U. R. z jeho členů. Jmenování vyžaduje potvrzení vlády.
§ 14.
Ř. U. Ř. vede práce Československé uhelné obce podle každoročního hospodářského plánu, schváleného Ř. U. R. a podle jednacího řádu Ř. U. R. Tento musí poskytovati Ř. U. Ř. takovou volnost jednání a samostatné oprávnění, jehož jest potřebí k účinnému a prospěšnému obchodování. K tomu patří obzvláštní právo činiti samostatně nepředvídaná potřebná vydání a v naléhavých případech činiti výpůjčky do výše, stanovené jednacím řádem. Ř. U. Ř. jmenuje po slyšení návrhů revírních rad generální ředitele a inspektory báňských revírů a po slyšení těchto jakož i hospodářských rad podniků ředitele báňských podniků a jiných závodů.
§ 15.
Ř. U. R. náleží vrchní správa uhelné obce a dozor nad vedením Ř. U. Ř. obzvláště jest potřebí jejího souhlasu ke zřízení nových podniků, zastavení a sloučení závodů, ohraničení báňských revírů a závodních jednotek, jakož i uzavírání tarifních smluv (§ 21) a stanovení ceny báňských výrobků.
Zvláštní smlouvy, uzavřené mezi správami závodů a dělníky a zaměstnanci musí býti předloženy na vědomí Ř. U. R.
§ 16.
Báňské území československé i s línými podniky, jmenovanými v §u 1, dělí se na osm okresů místně a hospodářsky souvisejících, které zaujímán úřední okresy těchto revírních úřadů:
1. Praha a Slaný, 2. Plzeň, 3. Kutná Hora, 4. Most, Teplice, Chomutov, 5. Karlovy Vary, 6. Moravská Ostrava, 7. Brno a 8. Slovensko.
Ř. U. Ř. může na usnesení Ř. U. R. z důvodu účelnosti vyjmouti jednotlivé tyto závody z přidělení k některému revíru a podříditi je bezprostředně sobě.
§ 17.
Každý okres podřizuje se generálnímu řediteli. Báňské okresy dělí se podle technických potřeb závodu v inspekční okresy. Každý okres podřizuje se jednomu inspektorovi a všichni okresní inspektoři generálnímu inspektorovi. Inspektoři a generální inspektor nějakého okresu vstupují v poměru k dělníkům a zaměstnancům a pokud se týče prav a povinností, patřících báňským podnikům podle zákonů ze dne 25. února 1920, čís. 143 a ze dne 25. února 1920, č. 144 a z 25. února 1920, č. 145 Sb. z. a n. podle usnesení říšské uhelné rady namísto podnikatelů.
Generální ředitelé a inspektoři nechť konají společné porady, obzvláště s předsedy revírních rad o provádění §u 19 zákona z 25. února 1920, č. 144 Sb. z. a n.
§ 18.
Generální ředitelé a ředitelé úhelných dolů a ostatních závodů a inspektoři inspekčních okresů ustanovují se soukromou služební smlouvou dočasně. Dostává se jím pevných požitků a zvláštních náhrad podle výtěžků závodů se zřetelem na obvyklé sazby v soukromých závodech.
§ 19.
Uhelná rada má právo upravovati velkoobchod uhlím ve formě obecně-hospodářské.
K rozdělování otopného uhlí může Ř. U. R. použíti obcí, společenstevních organisací nebo maloobchodníků jako svých orgánů.
§ 20.
Ř. U. Ř. spravuje dovoz a vývoz uhlí a ostatních výrobků, uvedených v §u 1 a může při tom použíti obchodního zprostředkování.
§ 21.
Mzdové a pracovní podmínky umluví se mezi Ř. U. Ř. a příslušnými odborovými organisacemi dělníků a zaměstnanců za spolupůsobení revírních, pokud se týče závodních rad. utvořených podle zákona z 25. února 1920, č. 144 Sb. z. a n. Ř. U. Ř. může zmocniti generální ředitele k uzavření takových smluv.
Plat dělníků a zaměstnanců tvoří pevné požitky a částky odpovídající výkonům.
§ 22.
Pokud oprávnění závodních, revírních. pokud se týče zaměstnaneckých rad, volených podle zákona z 25. února 1920, čís. 144 Sb. z. a n. překročují zákon o závodních radách, budiž stanoveno tarifní smlouvou.
§ 23.
K provádění finančních operací spojených s tímto zákonem může Ř. U. R. zříditi vlastní úvěrní ústav. Nejvyšší správní orgán tohoto úvěrního ústavu (předseda, správní rada atd.) musí se skládati z více než poloviny ze členů Ř. U. R. K této korporací nechť patří nejméně 1 zástupce ministerstva financí. Po nejméně 5tiletou přechodní dobu. mohou k tomuto ústavu přistoupiti při zachování těchto ustanovení soukromé nebo veřejné úvěrní ústavy. Ústav, podléhá státnímu dozoru. Ř. U. R. může však pověřiti provedením opatření potřebných podle §u 12. vyvlastňovacího zákona nynější úvěrní ústavy na maximální dobu 5ti let.
Článek 2.
Prováděcí nařízení k tomuto zákonu vydá ministerstvo veřejných prací po do hodě s ostatními zúčastněnými ministerstvy. Před vydáním tohoto prováděcího nařízení buďtež slyšeny závodní rady podle §u 22 zákona ze dne 25. února 1920, č. 144 Sb. z. a n.
Článek 3.
Den účinnosti tohoto zákona v jednotlivostech i v celku určí celé ministerstvo nařízením. Týmž dnem pozbývá účinnosti zákon ze dne 9. dubna 1920, č. 160 Sb. z. a n.
Odůvodnění.
Vláda Tusarova pojala do svého programu socialisaci dolů. Nynější vláda přejala zase program vlády Tusarovy. Příznačné však jest, že ani jedna z těchto vlád neučinila dosud byť i jen pokus tuto část svého programu přiblížiti uskutečnění. Zvláště nynější vláda, jak se zdá, chce v tomto směru ponechati veškerou iniciativu stranám.
Předložený návrh zákona na vydání zákona o hospodaření uhlím jest takový iniciativní návrh německé sociálně-demokratické dělnické strany v Československé republice.
Dnes jest již takřka nespornou skutečností, že soukromé hospodaření uhlím má těžké újmy pro celý hospodářský život státu. Ježto doly jsou spravovány jen za účelem zisku pro své majitele, veřejné zájmy však jsou odkázány vždy jen na nedostatečnou ochranu zákona a státních orgánů, vyplývají obecně-hospodářské újmy z tohoto způsobu hospodaření uhlím samy sebou.
Špatný plat státních báňských úředníků v poměru k soukromým báňským podnikům a z toho vyplývající a stále vzrůstající snaha státních báňských úředníků dostati se do báňských podniků soukromých, seslabuje tuto ochranu veřejných zájmů ještě podstatněji.
Obzvláště příznačné pro újmy ze soukromého hospodaření uhlím — pod hospodařením uhlím lze rozuměti nejen jeho dobývání, vyrábění vedlejších výrobků, nýbrž veškerý obchod uhlím — jsou poměry v Československé republice. Mezi všemi cessionářskými státy bývalého Rakouska jest československý stát nejbohatší na uhlí. Má více než 80% veškeré produkce hnědého i černého uhlí bývalého Rakouska. Z průměrné výroby hnědého uhlí v létech 1913 až 1920 tedy doby předválečné, válečné, poválečné bývalého Rakouska připadá na Jugoslávii 1.66 milionů tun, na Rakousko 2.66 milionů tun, na Československou republiku 22 milionů tun.
Z téže průměrné těžby kamenného uhlí v létech 1913 až 1920 připadá na Jugoslávii 0,13 milionů tun, na Polsko 1,97 milionů tun a na Československou republiku 14.27 milionů tun. Nynější těžba v Československé republice jakož i v jiných zemích světa, kde se dobývá uhlí, sice podstatně klesla, přes to však by při řádném hospodaření téměř postačovala.
Všeobecně rozšířené názory o báňských podnicích, že na klesnutí uhelné těžby nese vínu pokles individuelních pracovních výkonů horníků po přesnějším zkoušení neobstojí. Hlavní příčinou poklesu těžby jest jak v dolování na. hnědé tak i na kamenné uhlí překotné drancování dolů během války a z části i v době poválečné, jakož i že méně se pracovalo na otvírání a zřizování nových těžebních polí, větší těžba, nedostatečný počet nových hlubišť, jam a zřizování nových závodů a úplné zpustošení závodních zařízení. Politika bývalého rakouského ministerstva veřejných prací po léta dodržovaná, aby přes všeobecné nepřetržité stoupání cen udržela uměle uhelné ceny nízko, nejen že stlačila život zaměstnaných v dolech na skoro nemožnou úroveň, nýbrž zmenšila i výnosnost dolů obzvláště v poměru k výnosnosti jiných podniků. Úvěrní ústavy, financující dolování, z těchto důvodů nechaly zakrněti finančně dolování na uhlí a uložily své kapitály do průmyslových podniků, které slibovaly větší výtěžek. Z těchto důvodů povstávají jakési potíže pro opatření nepatrných kapitálů, jichž jest potřebí na zlepšení technických zařízení v dolech. Avšak i mimo tyto důvody jest již asi po dvě léta možno pozorovati znatelnou nechuť majitelů dolů, vynakládati kapitály na investice dolů. takže možno mluviti oprávněně o sabotáži majitelů dolů a je financujících peněžních ústavů. Následky těchto poměrů jsou hlavní překážkou zlepšení uhelného hospodářství.
Jest však i jinak vskutku mravním požadavkem doby, aby se přírodní poklady vrátily veškerenstvu a odňaly se soukromým majitelům, jimž jsou dnes vydány na vykořisťování producentů a konsumentů.
Hospodaření uhlím v zájmu veškerenstva jest však také dáno ještě z mnoha důvodů. Uhelný majetek Československé republiky není nevyčerpatelný. Nynější provozovací metody, vedené prospěchářskými zájmy, vedou nutně k tomu, že se nesmírné množství uhlí zpustoší a pro vždy odnímá používání Technické zdokonalení závodů, jež neuspořuje jen fysickou pracovní sílu, nýbrž jest s to docela podstatně snížiti i nebezpečí úrazů a nemoci zaměstnaných v dolech, neprovádí se pro finanční náklady vůbec, nebo provádí se tak nedostatečně, že se nedosáhne s tím spojeného hlavního účele, totiž aby těžba se výhodněji utvářila.
Avšak nejen těžení uhlí, nýbrž i veškeré zpracování vedlejších produktů musí se odníti soukromému hospodářství. Zvláště v tomto oboru musíme konstatovati v dolování na uhlí v Československé republice značný pokles proti jiným zemím, v nichž se doluje. Jen při zpracovávání černého uhlí na koks možno zaznamenati pokrok. Výroba kamenouhelného koksu činila v roce 1896 0,82 miliony tun. V roce, 1913 činila 2,56 milionů tun. V těžení všech jiných vedlejších produktů z uhlí, jež pro obecné hospodářství mají veliký význam možno zaznamenati toliko docela mírné anebo docela žádné pokroky. Také tento výrobní proces, v zájmu veškerého národního hospodářství jest soukromým hospodařením rušen a zadržován.
Avšak nejen pouhé těžení uhlí a vedlejších produktů, nýbrž veškerý uhelný obchod musí býti předmětem veřejného hospodaření.
Naskýtá se nám nejprve otázka, co rozuměti obecně-hospodářskou správou a závodem? Také v Československé republice jsou směry, které vidí pod všeobecným hospodařením pouhé sestátnění Předložený návrh odmítá sestátnění zásadně a principielně. Navrhovatelé drželi se při pracování jeho zásadně návrhů tří sdružení hornických organisací, který byl podán dne 4. června 1919 ministerstvu veřejných prací v Praze na socialisaci dolů. Budiž nyní zásadné rozlišováno, že postátnění není socialisace a konečně také ne správa ve veřejném zájmu, nýbrž nahrazení tolika a tolika soukromých majitelů jediným majitelem, státem.
Ztěží najde se nějaký vážný národohospodářský politik, který by přiznal státní správě schopnost říditi celé dolování podle obchodních, technických, sociálních a hygienických zásad. Také v jiných zemích bylo sestátnění dolů z týchž důvodů odmítnuto. Tak socialisační komise, dosazená v Německu, v otázce socialisace dolů konstatovala ve své zprávě o otázce sestátnění a jest příznačné, že to byla jediná, konstatování, která byla přijata jednohlasně, toto:
ťKomise jest jednotného přesvědčení, že nynější organisace státního dolování neodpovídá hospodářským porobám, a že rozšíření vlivu veškerenstva má předcházeti úplné přetvoření těchto poměrů. I když otázku větší práce dělníkovy v nynějších státních a soukromých dolech zodpovídá komise non liquet, jest přes to jednotného názoru, že celá úřední organisace, poměry dosazovací, postupu a platové, zúčtování, zkrátka celé vřadění do normálního státního chodu s byrokratickým pojetím znamená těžkou překážku pro hospodářské využití dolů. Jakékoliv rozšíření státního podniku jest neekonomické a proto nutno jest je zamítnouti, dokud se nestane úplné odloučení této hospodářské činnosti státu od jeho činnosti politické a správní, pokud se nestane průlom do byrokratických tradic hospodářských podniků státních. Jednání komise ukázala vedle všech předností státní správy dolů takové skvělé příklady pro nedostatečnost tohoto zdlouhavého státního organismu, že nemůže býti naprosto pochybnosti o potřebě úplného přetvoření již při nynějším rozsahu státních dolů. Zahrnování kvalifikovaných úředníků drobnou prací, neúčelné střídání míst, absolutně velmi nepatrný, v pomiru k soukromým průmyslovým závodům přímo směšný plat, omezení volné možnosti uplatňování, dalekosáhlý nedostatek zodpovědnosti ve finančních otázkách, mnohonásobný počet představených až k odvislosti od parlamentu, dlouholetá vyjednávání o otázkách, které v soukromých závodech se rozhodují v několika hodinách, zkrátka ve všem, kontrola na kontrole místo důvěry a povzbuzení k samostatnému jednání, to jsou symboly těchto organisací, v nichž právě nejzdatnější a ti, kdož mají nejmenší finanční zájem, pokud tam zůstávají, jen s největším omezením nalézají uspokojivý obor působnosti, do nichž samotná ctižádostivost a pocit povinnosti pruského úřednictva přes stálou možnost srovnávání a povzbuzování konkurujícími soukromými podniky nikdy nemůže přinésti skutečnou hospodářskou orientaci.Ť
Že se tato konstatování ve zvýšené míře vztahují na správy Československého státu bude těžko možno popírati. Vedle, mnoha jiných nedostatků jest tento státní aparát příliš mladý a nezkušený, aby byl s to těchto úkolů.
Okolnost, že státní doly v Československé republice vykazují ve státním rozpočtu poměrně dobrý výtěžek, může na všeobecném úsudku tím méně měniti, ježto tento poměrný zisk ze státních dolů nutno odvozovati z příčin, jež nemají se správou co činiti. Především byly tyto doly mocněji zúčastněny na výnosném vývozu do ciziny a ne nepodstatné investiční náklady byly již starou rakouskou vládou hrazeny a také Československem z veřejných prostředků, nezatěžujících podnik. Při otázce všeobecného hospodaření státem na všech dolech odpadly by i tyto příznivější výsledky, poněvadž spočívají jen na výhodách.
Návrh pověřuje všeobecným, hospodařením, správou a vedením závodů všech dolů jediné hospodářské těleso, jež se má zříditi, Československou uhelnou obec. Skládá se ze zástupců producentů, konsumentů a zástupců obecných zájmů. Poslední skupina rozdělena jest mezi osoby, volených zástupců lidu a osob, jmenovaných vládou.
Navrhovatelé odmítají nejen postátnění, nýbrž i z týchž zásadních názorů vliv státní správy přesahující potřebnou míru. Návrh spočívá na všeobecném socialisačním zákoně a na zákoně o řízení při vyvlastňování hospodářských podniků, a opírá se jak shora již bylo řečeno přesně o návrh tří hornických organisací ze dne 4. června 1919. Béře zřetel k vyšetřením a poradám v jiných zemích v tomto oboru.
Zda říšská uhelná rada a říšské uhelné ředitelství, jež se má zříditi podle §u 6, mělo by se nazvati státní uhelnou radou a státním uhelným ředitelstvím, ponechávají navrhovatelé dalšímu projednávání návrhu zákona.
Návrh zákona bére zřetel ve všech sem spadajících ustanoveních na platný zákon v hornictví o závodních radách.
V §u 23 pojednává návrh zákona o dvou možnostech, jichž může říšská uhelná rada k provádění svých finančních operací neužiti. Ježto se jedná jen o socialisaci hospodářského podniku musí býti říšské uhelné radě poskytnuty obě možnosti.
Oprávnění říšské uhelné rady a říšského uhelného ředitelství, jež se dávají tímto zákonem, jsou velmi dalekosáhlá. Jest to však nutno v zájmu ekonomické a sociálně vysokostojící správy závodů. Jen §em 4 omezuje se poněkud navrhovaným zákonem obor působnosti říšské uhelné rady, při rozdělování docílených přebytků. Zde však jeví se toto omezení přímo nevyhnutelné. Navrhovatelé jsou přesvědčeni, že při nynějším zpustošeném stavu báňských podniků muší se zákonně stanoviti, že nejméně podstatná část přebytků musí se: použíti k povznesení uhelného hospodářství, třetina ve prospěch sociálních a kulturních zařízení osob zaměstnaných v dolech, a že teprve zbytek přebytků plyne do státní pokladny. Jsou však rovněž přesvědčeni, že jest to v zájmu veškerenstva, použije-li se po celou řadu let více než jedna třetina přebytků k povznesení uhelného hospodářství. K tomuto zákonnému omezení byli navrhovatelé nuceni pro známé snahy finanční správy tohoto státu, použíti výnosu uhelného hospodářství k sanování státních financí.
Ježto provedení tohoto zákona v prvé době nevyžaduje zvláštních výloh ze státní pokladny, odpadá návrh na úhradu.
Navrhuje se, aby tento zákon po stránce formální byl přikázán výboru socialisačnímu.
V Praze dne 8. února 1921.
Pohl, Schäfer, Dr. Czech, Dr. Haas,
Deutsch, Blatny, Roscher, Čermak, Kaufmann, Kirpal, Beutel, Palme, R. Fischer, Hirsch, Hausmann, Leibl, Grünzner, Jokl, Schweichhart, Uhl, Dietl, Taub, Hillebrand.