Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poznámky:

1. Pro manžely platí sazba pro I. a II. třídu jen potud, pokud nejsou ani rozvedeni ani rozloučeni a pro snoubence při svatebních smlouvách.

2. Nevlastní adoptované děti a vnuci, dále manželé vlastních dětí a vnuků platí daň dle třídy II., manželé nevlastních a adoptovaných dětí daň dle třídy III.

3. Schovanci, pokud se v tomto poměru nalézají u zůstavitele (dárce nejméně 5 let neb od mládí, ale aspoň 2 leta, dále příbuzní v přímé linii (s vynětím dětí a vnuků) manžela zůstavitelova (dárcova), nevlastní a adoptivní rodiče platí daň rovněž dle třídy III.

4. Sourozenci (a jejich děti a vnuci) manžela zůstavitelova a manželé osob, patřících do třídy III., platí daň dle třídy IV.

5. Mezi manželském a nemanželským původem (pokud byl prokázán) se nerozeznává.

Příloha C k osnově zákona o dani z obohacení a z převodu nemovitostí.

Tabulka C.

Sazba daně nemovitostní.

Důvodová zpráva

k osnově o dani z obohacení a z převodu nemovitosti.

A. Dějinný vývin.

1. Daň dědická.

Dědická daň byla v Rakouska rázu dosti starého. Na návrh učiněny od osoby nyní už neznámé dne 6. ledna 1757 zavedena byla patentem z 6. června 1759 daň 10%ní z čisté ceny všech dědictví legátů a darů na případ smrti, i darů mezi živými, pokud přesahovaly obnos 1000 zl. Přímá linie příbuzenská, z části i manželé (do určité míry), dále menší pozůstalostí, určité druhy movitostí a odkazy zbožné byly osvobozeny.

Nová úprava této daně provedena byla patentem z 15. října 1810 na základech celkem stejných, ač ozývaly se proti dani té četné protesty, stěžující si hlavně do přílišného zatížení a poukazující také k tomu, že vedle této daně byly placeny ještě jiné dávky (hlavně dávka posmrtná, mortuarium). Protesty ty neutuchly za nového patentu, a přivodily skutečné úplné zrušení celé daně dědické kolkovním a taxovním zákonem z 27. ledna 1840, který zavedl místo dědické daně pouze pevné taxy až do 20 zl. (při čisté ceně pozůstalosti přes 5000 zl.).

Zákon ten dlouho se neudržel, už vzhledem na nízký finanční výnos. Důvody uváděné proti zrušení dědické daně vedly pak ku zákonu poplatkovému ze dne 8 února 1850, č. 50 ř. z., a v Uhrách ku patentu ze dne 2. srpna 1850, č. 329, které s nesčetnými změnami a dodatky platí až dosud.

Zákon ten, v němž patrný jest vliv francouzského enregistrementu, zahrnuje několik dávek různého druhu, vedle vlastních poplatků daň z dědictví a z darů, daň z převodu nemovitostí a z listin, všechny pod titulem poplatků.

Pokud daně dědické se týče, rozšířila se tato na všechna dědictví i v linii přímé a na manžely a byla odstupňována právě dle poměru příbuzenského k zůstavitelovi (dárcovi) beze zření na výši jmění ať už celé pozůstalosti nebo jednotlivých nápadů. Je to tedy daň nápadová bez stupňování dle ceny.

Nepřihlíží-li se ku přirážkám státním (25%), dále ku přirážkám (vlastně samostatným dávkám) zemským zavedeným k dani dědické pro školní a ve větších hlavních městech i nemocniční fond, zůstala tato daň nezměněna až do roku 1915, kdy dědická daň (vedle soudních a pojišťovacích poplatků) ve formě obsáhlé novely upravena byla císařským nařízením ze dne 15. září 1915, čís. 278, a v Uhrách zákonem čl. XI. z r. 1918.

Nejpodstatnější změna spočívá v tom, že k odstupňování dle poměru příbuzenského přistoupilo také odstupňování dle výše nabytí, tedy kombinovaná progrese, která mezitím zavedena byla v celé řadě jiných států.

Reforma tato nevznikla náhle, nýbrž byla připravována celou řadu let.

Prvním výsledkem dlouhých porad byla osnova předložená v r. 1919 (pod čís. 340, sez. XX.) poslanecké sněmovně, v níž dostála se také do finančního výboru (referentem byl prof. Dr. Funk). Jednání o ni nebylo skončeno pro rozpuštění sněmovny, a do nového zasedání přišla vláda s předlohou č 889 sez. XXI) valně změněnou, hlavně vtom směru, že nová osnova byla pouhým doplňkem posavadních ustanovení (o 21 §ech) a to, jak v odůvodnění se praví, proto, že na rychlé přijetí a provedení tak obsáhlé reformy, jakou byla první osnova, nebylo naděje. Ovšem naděje kladená v rychlé vyřízení zkrácené osnovy se též nesplnila a reforma provedena až cís. nař. svrchu citovaným.

Dalšího doplnění došla reforma zavedením všeobecné přirážky cís. nař. z 30. prosince 1915 ř. z. č. 1 ex 1916 na místo posavadních samostatných přirážek zemských, kterých se měly jednotlivé země zříci.

V Uhrách upraven byl nově poplatek dědický zákonem čl. XI. z roka 1918, rovněž s progresí dle výše nabytí i dle poměru příbuzenského. Sazba neshoduje se zcela s rakouskou. Na rozdíl od stupnice rakouské platí sazba stanovená pro poboční příbuzenstvo také pro osoby služebné a nájemníky.

Celkem spočívá uherský zákon na zásadách asi stejných jako rakouský, ovšem v uspořádání jiném a s patřičným přihlížením ku zvláštnostem uherských zákonů hlavně civilních a soudních.

Neobmezuje se také jen na daň dědickou a darovací, nýbrž upravuje daň z veškerých převodů věcí movitých i nemovitých, úplatných i bezúplatných.

Po převratu nastala brzo potřeba zvýšiti státní příjmy, především přirážkami, kterým neušla ani daň dědická, ušetřená jimi v cís. nař. 28. srpna 1916 č. 281 ř. z.

Přirážky ty provedeny byly zákonem ze dne 7. ledna 1920 č. 31 Sb. z. a n. ve formě samostatné úpravy vzestupné sazby pro poplatky dědické a darovací. Sazba ta rozšířena byla zároveň o 2 nové třídy stupnice dle poměru příbuzenského, a to po jedné v linií přímé a poboční. Byl to už jakýsi náběh ku pronikavější reformě sazby, která se provádí v osnově právě navrhované.

Sazba zákona z 7. ledna 1920 upravena byla pro Slovensko na základě zmocnění daného vládě v tomto zákoně obsáhlým nařízením vlády ze dne 24. června 1920, č. 403 Sb. z. a n., kterým byla ustanovení uherská, pokud byla dotčena zákonem přirážkovým posléze uvedeným dle potřeby změněna a doplněna.

2. Daň z převodu nemovitostí.

Poplatek nemovitostní zaveden byl v Rakousku uvedeným už zákonem z r. 1850, a to patrně dle vzoru francouzského, ač někteří (Koczyňski) považují to za náhradu dřívějšího laudemia, které však nebylo vybíráno státem, nýbrž vrchností od poddaných rolníků, a to jednak roční dávkou, jednak při převodech.

Poplatek obnášel 3 1/2 % z převodů úplatných, a 1 1/2% při dědictvích a darech (z obnosů darovaných).

K ustanovením o tomto poplatku v brzku vydány byly doplňky; tak v r. 1850 (z 3. května č. 181) zavedena byla poplatková sleva vzhledem na dobu předešle držby, což považováno za správné vzhledem na ráz poplatku toho jako daně obchodové, která má býti patřičně snížena při převodech následujících rychleji jeden za druhým. Ustanovení to zrušeno bylo zákonem ze dne 16. srpna 1899 č. 158, poněvadž se objevilo, že předpoklady pro slevu tu nebyly zcela správnými, a že slevy bylo využitkováno zhusta k účelům spekulačním; později byla však sleva ta přece znovu zavedena zák. z 18. června 1901 č. 74, ovšem v míře značně snížené, při novostavbách.

Další úprava (provedená cís. nař. ze dne 19. března 1853, č. 53 ř. z.) týkala se poplatku při převodech částečně bezúplatných; měla však také ten účinek, že při převodech částečně bezúplatných v přímé linii platil se poplatek menší nežli při převodech zcela úplatných. Nahražena byla zákonem ze dne 31. března 1890 č. 53 ř. z., cís. nař. z 16. srpna 1899 č. 158 a zákonem ze dne 18. června 1901 č. 74 ř. z., přiznávajícími vedle toho značnou úlevu při převodu menších rolnických realit a budov.

Přirážka (z prvu 15% pak 25%ní) zavedená ku poplatkům procentovým v r. 1859 a r. 1862 a zrušená zákony právě uvedenými, obnovena byla § 5 zák. 28. srpna 1916 č. 281 ř. z.

V Uhrách obnášel dle zákona z r. 1918 nemovitostní poplatek z částky darované 1.5%, při převodech úplatných 5%; při pozůstalostech se dle zák. z r. 1918 poplatek immobilární neplatil.

Nějakého odstupňování dle výše ceny nabytí v Uhrách nebylo, v Rakousku pak od r. 1890 v míře velice skrovné. Pronikavější progrese provedena byla při poplatku nemovitostním až přirážkovým zákonem republiky naší počátkem roku letošního.

Přece však seznati lze, že právě v oboru poplatku immobilárního prováděly se v Rakousku častější reformy, a že tedy výtka ztrnulosti, jaká se po této stránce činívá francouzskému zákonodárství, pro Rakousko není zcela oprávněná; tím ovšem není řečeno, že by reformy zde nebylo zapotřebí.

3. Daň z darování.

Poplatek z darů rovná se celkem poplatku z dědictví; vedle toho platil se z nemovitostí (z ceny hrubé) poplatek immobilární jako při pozůstalostech s tím rozdílem, že při smlouvách částečně neúplatných kombinoval se (až na převody v linii přímé) zprvu kup a dar, jak tomu dosud bylo (i dle zákona z r. 1918) v Uhrách.

Úprava ta byla nahražena v Rakousku v r. 1899 ustanovením, že poplatek z převodů částečně bezúplatných nesmí činiti méně než při převodech zcela úplatných.

Poplatnost darů omezena byla na případy, ve kterých o nich sepsána byla listina. Tohoto stanoviska přidržela se také novela z r. 1915, která stanovila pro darovací poplatky nižší a jednodušší sazbu, nežli pro poplatky dědické, odstupňovanou jen dle příbuzenského poměru. Bylo to odůvodňováno obavou, že by při zpoplatňování ve stejné míře jako při dědictví více se zatajovalo, zároveň pák překáželo darováním. Z té okolnosti, že po převratu Rakousko v krátce zavedlo pro dary (až na dobročinné nadace), a to také ústní, tytéž sazby jako pro dědictví, dá se však souditi, že opatrnost tato neměla očekávaných výsledků.

Přirážkovým zákonem naší republiky z r. 1920 zavedena byla pro dary i dědictví táž sazba; aby pak se zabránilo rozkládání jediného daru ve více aktů (nepoplatných), rozšířena byla jednoroční doba pro sečítání darů na tři léta.

Na konec zmíniti se třeba ještě o významu sešvakření na výši poplatku z obohacení. Z prvu přihlíželo se k němu (ve stejné míře jako při příbuzenství) jen při nevlastních dětech a při zeťovi a snaše. Novelou z r. 1915 postaveni byli na roveň pobočným příbuzným sourozenci (a jejich děti) manželovi, za to však nikoli manželé vlastních sourozenců, ba ani tchán, tchýně a nevlastní rodiče zůstavitelovi (odstupitelovi). V osnově rozšiřuje se úleva i na tyto osoby, ale všechny sešvakřené osoby zdaňují se dle třídy vyšší nežli osoby v témže stupni příbuzné.

V uherském zákoně z r. 1918 je při sazbě pro dary a pro dědictví rozpor, že darovací poplatek je ve třídě I. a III. nižší, ve druhé třídě však vyšší nežli při poplatku dědickém (následkem ostřejší progrese od 9% výše). Důvodu proto nelze vystihnouti.

B. Cizozemské zákonodárství.

Cizozemské zákonodárství přináší v době válečné i hlavně poválečné skoro ve všech větších státech evropských značné zvýšení sazby daně dědické (pokud se týče i darovací).

1. Anglická daň dědická byla upravena hlavně v r. 1894 tak, že vedle estate duty, stihající pozůstalosti dle celkové čisté ceny (beze zření na příbuzenský poměr jednotlivých nabyvatelů), vybírá se jednotná 1-, 5- a 10%ní daň (legacy duty při movitostech a succession duty při nemovitostech), dle příbuzenského poměru jednotlivých nabyvatelů k zůstaviteli (bez jakékoliv další cenové progrese). Manželé sourozenců platí tutéž daň jako sourozenci sami.

Při pozůstalostech do 15.000 liber st. jsou nápady do 1000 liber st. prosty této l-, 5- a 10%ní daně, vdovy a nezletilé děti (do 21 let) do 2000 liber.

Za války byla při estate duty zvýšena nejvyšší sazba 8% (později 15 %ní) vy. 1915 na 20% (při 1 mil. liber) a v r. 1918 na 30% a při obnosech do 2 mil. liber na 40%. Část výnosu této daně připadala obcím.

Darovací daň nemá v Anglii významu, jsouc vybírána jako 1/4 % poplatek kolkový.

2. Americká daň dědická — estate-tax — vybírána byla jako stejnojmenná daň anglická z čisté ceny celé pozůstalosti, tedy beze zření na příbuzenský poměr jednotlivých nabyvatelů.

Daň obnášela dle zákona z roku 1916 1—10% (při ceně přes 5 mil. dol.) a byla zvýšena v r. 1910 až na 25% (při ceně přes 10 mil. dol.). K pozůstalostí čítaly se také dary pro případ smrti a bezúplatné převody z posledních 2 let před smrti zůstavitelovou.

3. Francouzská daň byla až do roku 1917 daní nápadovou (droit de succession), odstupňovanou jak dle poměru příbuzenského, tak i dle výše ceny jednotlivého nápadu. (Až do roku 190.1 platila se z hrubé ceny.) Přímá linie měla tři třídy. Sazba obnášela pro I. třídu (při sené do 5000 fr., 1 mil. a přes 50 mil. fr.) 1, 4 a 6 1/2 %; při U. a III. třídě byla vždy o půl procenta vyšší. Manželé platili vyšší daň, totiž (při nabytí stejně vysokém) 4, 8 1/2 a 12 1/4 %, poboční příbuzní 2. stupně 10, 14 1/2 a 18 1/4, poboční 3. stupně 12, 19 a 23%, 4. stupně 15, 21 a 26 %, ostatní 18, 24 a 29%.

Daň ta zvýšena byla od r. 1917 do r. 1920 dvakráte (v bugetním zákoně). Při poslední změně zařaděni byli descendenti do tří a ascendenti do dalších tří tříd; ke druhé třídě descendentů pak byli připojeni manželé, kteří ještě rok před tím zatíženi byli sazbou o 1 1/2 % vyšší nežli ascendenti. První třída descendentů má sazbu (při hranicích svrchu uvedených) 1, 7 a 17%; dalších 5 tříd má sazbu vždy o půl procenta vyšší.

Poboční příbuzní 2. stupně mají sazbu 10, 25 a 44% a další tři třídy (3. resp. 4. stupeň příbuzenství a osoby ostatní) vždy o 5% více, takže nejvyšší sazba daně nápadové obnáší 59 %.

Vedle této daně nápadové zavedená byla v roce 1917 daň pozůstalostní (taxe successorale) odstupňovaná dle počtu dětí a dle výše pozůstalostního jmění tím způsobem, že obnášela (nebylo-li zde dětí, pokud se týče bylo-li dítě jedno či dvě nebo tří).

V r. 1917 do 2000 fr. 2, 1, 1/2, 1/4 %,

při 1 mil. 14, 7, 3 1/2, 1 3/4,

přes 50 mil. 24, 12, 6, 3.

Při 4. nebo více dětech odpadla tato daň vůbec.

V roce 1920 (25. června) zvýšena byla tato daň

do 2000 fr. na 3, 1, 1/2, 1/4 %,

při 1 mil. 21, 8, 4 1/6, 2 1/4 %,

přes 50 mil. 39, 21, 12, 7 1/2 %.

Kromě toho poskytuje se při dani nápadové za každé dítě 10% slevy, nejvýše však do 50%.

Jak viděti jsou výlohy daňové poskytované četnějším rodinám ve Francii tak značné, že se dají vysvětliti právě jen zvláštními (z důvodů zvýšení populace) poměry francouzskými.

Při darování jsou předpisy daňové docela jiné. Daň platila se z hrubé ceny, a byla různá dle toho, stalo-li se darování ve smlouvě manželské nebo mimo ni. Obnášela pak sazba (dle zákona z r. 1910) v přímé linii 2.5 resp. 4.5% (při kolaci 2%), mezi manžely 4.5 resp. 6.5 %, mezi sourozenci 8.5 resp. 11%, při třetím stupni 10 a 13%, ve 4. stupni 12 resp. 15% a při ostatních 15 resp. 18%. V roce 1918 odstupňována byla daň při darech na descendenty a mezi manžely dle počtu dětí darujícího, a zvýšena pak v roce 1920. Obnášela dle toho, stalo-li se darování ve svatební smlouvě (první číslice) nebo bez ní (druhá číslice)

na ascendenty 9.50%,

na sourozence 15—25%,

na pob. příb. 3. stup. 20—30%,

na pob. příb. 4. stup. 25—35%,

na ostatní 30—40%.

Daň nemovitostní (droit de mutation des immeu bles), která obnášela 7%, zvýšena byla zákonem ze dne 25. června 1920 na 10% (z hrubé ceny); ale poskytuje se sleva 2% za každý rok scházející do o let, byla-li nemovitost v té době dále prodána. Tedy jakási obdoba dřívější a dávno zrušené slevy z důvodu kratší držby, ovšem kupitelovy a nikoliv prodavatelovy — pravý opak německého zákonodárství, kde rychlejší prodej má za následek ev. zvýšení.

4. Daň italská regulovaná byla v r. 1914. dle progrese cenové i vzhledem na příbuzenský poměr, při čemž manželé (právě jako ve Francii) zatíženi byli vyšším procentem nežli potomci nebo předkové. Sazba zvýšena byla v r. 1919, a v r. 1920 navrženo opětné zvýšení Dan z pozůstalostí (dle anglického vzoru) přejata nebyla. Existuje tedy jediná daň dědická, dle nápadů, v 8 třídách dle příbuzenského poměru. Daň nynější (tasse sulle successioni e sulle donazioni [první číslice]) i nově navržená (druhá číslice) stejná pro dědictví i pro dary, obnáší

Při obnosech nad 2 mil. platí poboční příbuzní a nepříbuzní ještě 10% doplňovací daně, takže nejvyšší sazba navržená obnáší 80%.

Daň nemovitostní (také ze zatížené části při převodech částečně bezúplatných) obnášela dle zákona z 25. května 1875 4.8%, mobilní 2.4%. Byla-li zvýšena (jak se zdá), není známo.

5. V Německu patřila do r. 1906 daň dědická do zákonodárství jednotlivých spolkových států. Zákonem z 3. června 1906 zavedena byla říšská daň dědická (nápadová), od níž osvobozeni byli manželští potomci a manželé (postižení daní tou v některých státech spolkových). Ostatní dědici (odkazníci) byli zdaňovaní v 5 třídách, z nichž první obsahovala rodiče a sourozence, druhá potomky sourozenců, třetí třída další vzestupnou linií, osoby sešvakřené v 1. stupni, dále nemanželské potomstvo, příbuzenstvo do 4. a švakrovstvo do 2. stupně; pátá třída pak ostatní osoby.

Daň obnášela pro první třídu 4, pro druhou 5. pro třetí 6, pro čtvrtou 8 a pro pátou 12%, progrese cenová stanovena byla (až do 1 mil.) násobkem (nejvýše 2 1/2 násobkem) této normální sazby.

Zákonem ze dne 10. září 1919 (č. str. 1543 ř. z.) zavedena byla (na místo všech zemských daní, které i s posavadní daní říšskou byly zrušeny) jediná daň říšská (a vyloučením zemské dávky nebo přirážky), z níž připadá zemím 20%.

Daň byla rozšířena i na potomstvo a na manžely a při tom vedle progresivní daně nápadové (Erbanfallsteuer) zavedena i daň z celé pozůstalosti (Nachlaßsteuer) dle vzoru anglické estaty duty, ale v procentu značně nižším, 1—5% (při 2 mil. M.).

Pro daň nápadovou utvořeno 6 tříd asi podle dřívějšího vzoru, s tím rozdílem, že IV třída rozdělena ve dvě (do V. zařaděno příbuzenstvo do 4. a osoby sešvagřené do 2. stupně) a nemanželské potomstvo, pokud bylo od otce uznáno, postaveno na roveň manželskému.

Nejnižší daň obnáší v uvedených šesti třídách 4, 5, 6, 8, 10 a 15% a stoupá v 10 cenových stupnicích v témže poměru, dále pak vždy o 5%, takže maximální sazba normální ve třídách uvedených je 35, 40, 45, 50, 60 a 70%.

Sazba ta stoupá však při nápadech nad 100.000 M a při nabyvatelích bohatších (se jměním přes 100.000 M) za každých 10.000 K (při jmění od 100.000 do 200.000 M, resp. 20.000 K při jmění vyšším o 1% daně, nejvýše však do 100% daně a do 90% ceny nápadu.

Pro přechodnou dobu stanovenou až do r. 1935 snižuje se daň o 1% za každý rok čítaný zpět do r. 1926 a za každý rok před r. 1925 o 2%.

Nezletilým potomkům zůstavitelovým poskytuje se sleva 5% za každý rok scházející do 21 let, nečiní-li jmění nabývané a vlastní dohromady 50.000 M.

Daň darovací spočívá celkem na týchž zásadách a má tutéž sazbu.

Zákon je propracován i po stránce sociální velice pečlivě, a obsahuje tolik různých osvobození a úlev osobních i věcných, že finanční technice způsobí asi hodně potíží.

Daň nemovitostní patřila v Německu dříve k daním obecním; nebyla však značná. Zákonem ze dne 12. září 1919, ř. z. str. 1617, zavedena byla říšská daň z nabytí nemovitostí (Grunderwerbsteuer), ze které dostává říše polovici, druhou polovici obec dle klíče stanoveného jednotlivými zeměmi.

Daň obnáší 4% (při menších darech polovici), při převodech spekulačních o 2% více. Při převodech následkem úmrtí a z obnosů podléhajících dani darovací se daň immobilární nevybírá (ovšem ale z části úplatně nabývané se daň platí). Osvobozeny jsou kromě jiných převody v přímé linii.

Základem vyměření jest obecná cena na rozdíl od daně dědické, která se při nemovitostech po většině řídí cenou výnosovou.

Ostatně ustanovení o ocenění jsou nyní upravena zvláštním řádem o dávkách říš-ských (Reichsabgabenordnung) ze dne 13. prosince 1919, který stanoví pro všechny daně předpisy nematerielní (o řízení, opravných prostředcích, promlčení i trestech).

6. Republika Rakouská převzala vlastně zákon rakouský z r. 1915 i s nařízením přirážkovým, stanovila výši procenta pro vzestupnou linii a zvýšila poněkud sazbu, ač zůstává v tomto směru daleko za Německem i Francií a Italií; kromě toho převzala (ovšem více jen ve formě daně. doplňovací) z Anglie poplatek pozůstalostní ve výši 1—8%, a to při pozůstalostech v ceně nad 50 mil. (při 1. mil. obnáší sazba pouze 3%) tedy méně nežli v Německu).

Sazba poplatku nápadového obnáší pro descendenty a manžely 1%—6% (ovšem bez přirážky, která činí ve Vídni 60% a jinde 40%); pro předky 2—12%, pro příbuzné poboční do 4. stupně 5—24% a pro cizí 10—30%.

Při darech rozšířena jest poplatnost i na dary ústní, darovací daň pak upravena stejně jako daň dědická až na dobročinné nadace, při kterých ponechána posavadní sazba 2% (při dědictvích zvýšena na 5%). Nový zákon konečně ustanovuje, že také při převodech movitostních částečně bezúplatných nesmí poplatek činiti méně, nežli poplatek z převodu zcela úplatného.

Ustanovení o povinnosti ohlašovací poplatníků i třetích osob byla rozšířena a zostřena.

7. V Rusku platí (dle zákona z r. 1893) přímá linie a manželé při obnosech přes 1000 R 1%. nevlastní děti a poboční příbuzní do 4. stupně 4%, ostatní 8%.

Nemovitostní daň (krepost) činí 4%.

8. Ve Švédsku od r. 1900 platí potomci a manželé do 3000 K 5%, při vyšších obnosech 6—15 % (progresi vně až do 75.000 K). Pro rodiče a sourozence obnáší daň 5 až 30% (při 50.000 K), při cizích 5—50%.

9. V Norsku jsou dle zákona z r. 1905 manželé osvobozeni vůbec a dětí do 1000 K. Při vyšších obnosech platí potomci 1— 4% (při obnosech nad 100.000 K), rodiče 4, sourozenci 6, ostatní 10%.

10. Dánsko zavedlo v r. 1915 progresivní daň, a to pro descendenty a manžely 1—5%, pro rodiče a jích potomky 4 až 8%, pro prarodiče a jejich potomky 7 až 12%, pro ostatní 10—16%.

11. Nizozemsko nemělo dle zákonů od r. 1859 až do r. 1897 zavedenu progresi cenovou, nýbrž pouze dle stupně příbuzenství. Daň obnášela 1% pro descendenty a manžele s dětmi, 3% pro descendenty, 4% pro bezdětné manžely a pro sourozence, 6% pro zákonné dědické podíly pobočných příbuzných do 3. stupně, pro ostatní 10%. K tomu byla zavedena 38% přirážka.

Vedle toho byla převodní daň pro cenné papíry a zúročitelné pohledávky 1/4% pro přímou linii a manžely s dětmi, jinak 2%.

Z nemovitostí obnášela daň převodová 8 1/2 %.

12. V Belgii byly (dle zákona z 28. července 1879) převody dědictvím na přímou linii a na manžely s dětmi od dědické daně osvobozeny; manželé bezdětní platili daň 5.5%, adoptivní děti a příbuzní poboční do výše intestátního podílu 8.2%; ostatně obnášela daň 13.8% (10 % s 38% přir.).

13. Ve Španělsku obnáší dědická daň dle zákonů od r. 1892 pro legitimní příbuzné v přímé linii 1%, pro nemanželské 2%, pro manžely 3%, pro příbuzné poboční II. až IV. stupně 3, 4 a 5%, pro ostatní 7— 9%.

C. Hlavní zásady uplatněné v osnově.

Především třeba řešiti otázku, má-li býti daň jediná nebo dvojí. Jak z předchozího seznati lze, byla (nepřihlíží-li se ku poplatku imobilárnímu) v Rakousku dědická daň jediná, odstupňovaná pouze dle příbuzenského poměru dědice či odkazníka k zůstavitelovi. V roce 1915 pro vedeno bylo odstupňování také dle velikostí podílu každého jednotlivého dědice či odkazníka. Stejného celkem rázu byla daň dědická také na ostatní pevnině evropské.

V Anglii byla daň dvojí, jednak celé pozůstalosti (estate duty), beze zření na to, komu připadne (odstupňovaná dle výše čisté ceny celého pozůstalostního jmění) jednak — (bez progresse cenové) daň z jednotlivých nápadů. Tento ráz daně jest výsledkem úplně samostatného hospodářského vývinu anglického, který se od vývinu na pevnině nemálo liší. Vžil se už také takovým způsobem, že vyhovuje nynějším sociálním názorům anglickým, a není tam důvodu pro jeho změnu.

Dvojitou daň podobného rázu přejali v poslední době některé státy na pevnině evropské, tak zvláště Francie koncem roku 1917, Rakousko a Německo v roce 1919. Kdežto však Anglie, která vůbec na příbuzenství při dani dědické neklade veliké váhy, ponechává estate duty jako hlavní daň a legacy a succession duty více jen jako přirážku odstupňovanou toliko dle příbuzenství, vybudovalo Rakousko i Německo daň z nápadu každého jednotlivého dědice (Erbangallsteuer) jako daň hlavní, a přejalo daň z celé pozůstalosti (Nachlaßsteuer) jen v procentu značně sníženém, odůvodňujíc ji Rakousku jako přední dědické právo státu, v Německu pak (dle vzoru anglického) jako poslední majetkovou (kontrolní) daň zůstavitelovu, nutnou prý jako psychologický motiv pro zamezení zamlčení majetku.

Obojí odůvodnění zdá se ovšem i v theorii dosti vratkým. Dědické právo státu zná totiž občanský zákon rakouský v soukromém právu dědickém, ovšem v míře docela jiné; německé odůvodnění pak sotva lze nazvati správným, uváží-li se, že plné dani pozůstalostní podléhají veškeré pozůstalostí, ať už zůstavitel za svého živobytí přiznával správně nebo ne. V praxi jeví se tato daň jako daň dědická, postihující ve skutečnosti dědice a odkazníky, kteří o poměrnou částku daně, připadající na jejich dědický podíl či odkaz, dostávají méně, nežli obnáší nominální cena jejich podílu.