(1) Proti rozhodnutím obce, vydaným podle tohoto zákona, může býti podán u obce do 8 dnů odpor, jenž má odkladný účinek. V rozhodnutí budiž výslovně uvedeno poučení o tomto opravném prostředku. O odporu rozhoduje nadřízený úřad politický s konečnou platností.
(2) Rozhodnutí obce, kterým porušen byl tento zákon, může nadřízený úřad politický zrušiti z moci úřední a jeho výkon prohlásiti za nepřípustný.
(3) Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu do rozhodnuti úřadu podle tohoto zákona podati jest do 14 dnů po doručení rozhodnutí poslední instance. V téže lhůtě podati jest také stížnost do rozhodnutí podle zákona ze dne 30. října 1919, čís. 592 Sb. z. a n.; bylo-li však rozhodnutí doručeno již přede dnem, kdy tento zákon nabyl účinnosti (§ 30, odst. 1.), podati jest stížnost do 60 dnů po doručení, nejpozději však do 14 dnů po počátku účinnosti tohoto zákona.
(4) Nejvyšší správní soud rozhoduje o stížnosti zpravidla v jednání neveřejném podle spisů. Veřejné ústní líčení ustanoví, žádá-li o to výslovně úřad, jehož stížnost se týká, podatel stížnosti nebo jiná súčastněná strana. Vyzval-li nejvyšší správní soud úřad, aby předložil spisy o provedeném jednám správním, a nepředloží-li jich úřad do 14 dnů po vyzvání, může nejvyšší správní soud rozhodnouti na základě stížnosti.
(5) O všech právních nárocích majetkových, které vzejdou výkonem tohoto zákona, rozhodují, vyjímajíc ustanovení o výši náhrady podle § 12, řádní soudové.
(6) Požadavky podle § 18 buďte vymáhány soudně do 6 měsíců, jinaké náhradní požadavky do jednoho roku po vrácení zabraných místností, sice zaniknou.
§ 24.
Oznámení podle §§ 1 až 5 tohoto zákona jsou prosta kolku.
§ 25.
Přestupky tohoto zákona a opatření, vydaných podle něho, trestají se politickým úřadem (administrativní policejní vrchností), a tam, kde jest státní policejní úřad, tímto úřadem peněžitou pokutou do 5000 K nebo vězením do 6 neděl. Tyto tresty mohou býti také zároveň uloženy.
§ 26.
(1) Rozhodnutí obce o zabrání bytů a místností podle §§ 1, 2 a 8 jsou vykonatelná soudní exekucí (§ 1, č. 12. exek. ř. ze dne 27. května 1896, č. 36 ř. z., a § 1, lit. A, čl. LX. uher. zákona z roku 1881).
(2) Nařízení ze dne 25. června 1920, č. 409 Sb. z. a n., nevztahuje se na vyklizení bytů a místností obcí pravoplatně zabraných.
(3) Obec může strany, které se nastěhovaly do bytů nebo Jiných místností bez souhlasu obce přes písemnou výstrahu, na jich náklad a nebezpečí sama vystěhovati.
§ 27.
(1) Zákon tento se nevztahuje:
1. na byt presidenta republiky;
2. na byty a úřadovny zástupců cizích států;
3. na služební byty veřejných zaměstnanců;
4. na domy, které jsou podrobeny stavební a dozorčí příslušnosti železničních úřadů;
5. na byty v domech, pro které bylo uděleno obývací povolení po 15. listopadu 1919, vyjímajíc domy, vystavené se statní podporou podle zákona o podpoře stavebního ruchu ze dne 23. května 1919, 5. 281 Sb. z. a n., a zákonů jej doplňujících.
(2) Ustanovení §§ 1 a 2 nevztahují se na byty obecně prospěšných stavebních družstev. Družstva tato jsou však povinna oznámiti obci, komu byty pronajímají.
(3) Ustanovení § 4 a § 8, čís. 5, nevztahují se na byty v Praze a v obcích okolních, určené pro členy Národního shromáždění, kteří mají své bydliště mimo Prahu a okolí.
(4) Ustanovení §§ 1 a 2 o smlouvách nájemních nevztahují se na smlouvy pachtovní ani na byty a místnosti, kterých bezplatně nebo jako část mzdy používají osoby zaměstnané v podnicích zemědělských.
§ 28.
Pokud ustanovení tohoto zákona o obcích vztahují se také na obce okolní, pokládati jest město Prahu a všecky obce a osady vyjmenované v § 1 zákona ze dne 6. února 1920, č. 114 Sb. z. a n., navzájem za obce okolní.
§ 29.
(1) Ministr s plnou mocí pro správu Slovenska jest zmocněn pověřiti prováděním tohoto zákona v jednotlivých obcích a v městech s právem municipálním na místě obce nebo města s právem municipálním zvláštní orgán, rozhodující s konečnou platností, a uděliti mu tato práva:
1. Právo revise všech nájemních smluv uzavřených po 1. lednu 1919, právo zrušiti nájemní smlouvy, uzavřené proti zákonu ze dne 30. října 1919, č. 592 Sb. z. a n., a zabrati místnosti, o nichž nájemní smlouvy byly zrušeny;
2. právo zabírati hotely, hostince a byty po živnostensku pronajímané nebo na majetníky těchto místností uvaliti vnucenou správu;
3. právo vykonávati trestní pravomoc podle § 25 tohoto zákona.
(2) Všecky veřejné úřady jsou povinny orgánu ustanovenému podle odst. 1. poskytovati právní pomoc.
(3) Osobní náklad spojený s ustanovením tohoto orgánu nese stát, věcný náklad obecného město s právem municipálním.
IV. Ustanovení závěrečná.
§ 30.
(1) Zákon tento nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1921 a vstupuje na místo zákona ze dne 30. října 1919, č. 592 Sb. z. a n.
(2) Zabrání bytů a místností provedená podle nařízení ze dne 22. ledna 1919, č. 38 Sb. z. a n., a podle nařízení ministra československé republiky s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 30. dubna 1919, č. 76 (3577 pres.), a podle zákona ze dne 30. října 1919, č. 592 Sb. z. a n., zůstávají v platnosti.
(3) Ministerstvo sociální péče se zmocňuje, aby ustanovilo, kdy společné bytové úřady, zřízené nařízením ze dne 22. ledna 1919, č. 38 Sb. z. a n., a zákonem ze dne 30. října 1919, č. 592 Sb. z. a n., skončí svou činnost. Od této doby přejdou práva a závazky společných bytových úřadů vzešlá z provádění shora jmenovaných zařízení a zákona na stát, a bude je zastupovati ministerstvo sociální péče.
(4) Na úhradu výloh spojených a likvidací společných bytových úřadů budiž do státního rozpočtu zařazena potřebná úhrada.
§ 31.
Ustanovení §§ 1 až 5 a § 8 pozbudou působnosti dnem 30. dubna 1921, zabrání podle nich provedená zůstanou však platnosti do doby, kterou vláda nařízením určí.
§ 32.
Provésti tento zákon náleží ministru sociální péče v dohodě s ministry spravedlnosti, vnitra, financí, obchodu, veřejných prací, zemědělství, veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, školství a národní osvěty.
Důvodová zpráva.
Zákon o zabírání bytů obcemi ze dne 30. října 1919, čís. 592 Sb. z. a n.. dopouští v § 33, aby obce byly zmocněny provésti opatření podle tohoto, zákona jen do 31. prosince 1920.
Zabírání bytů obcemi jest prostředek, který měl přispět ke zmírnění bytové nouze po dobu, nežli se podaří v dostatečné míře znovu oživiti stavební ruch. Zákony o podpoře stavebního ruchu ze dne 23. května 1919, čís. 281 Sb. z. a n., a ze dne 6. února
1920, čís. 92 Sb. z. a n., způsobily sice, že na nejrůznějších místech republiky byly zahájeny stavby obytných budov, byť ne v míře, která by vyhovovala stále rostoucí potřebě bytů, avšak právě tam, kde bytová nouze jest nejcitelnější, jako zejména v Praze, v Brně a v Bratislavě, stavební ruch nemohl dosud pokročiti přes první počátky, poněvadž selhaly prameny stavebního a hypotekárního úvěru. Aby byly překonány překážky, stavící se v cestu žádoucímu rozvoji stavebního ruchu, chystá vláda zvláštní zákonodárná opatření, o nichž děje se podrobnější zmínka níže, která však budou moci projeviti svůj účinek teprve příštím rokem. Pro nejbližší dobu nezbývá tudíž nežli nevzdávati se ještě palliativního prostředku zabírání bytů, ačkoliv podstatného zlepšení bytových poměrů nelze již od něho očekávati.
Poněvadž pak pouhým prodloužením ustanovení dosavadního zákona o zabírání bytů nebylo by lze vůbec docíliti výsledků, bylo nutno navrhnouti některá zostření zákona, kterými má býti umožněno obcím pokračovati v zabírání bytů alespoň v takové míře, jaká jest nutná k udržení veřejného pořádku.
Vedle těchto zostření novela přináší také některá nová ustanovení, která májí poskytovati postiženým ochranu proti přestřelkům, ke kterým leckde vedla praxe dosavadního zákona.
Nejvýznačnější změny jsou:
Zmocnění obcí ex. lege k zabírání bytů; s tím souvisí zrušení bytových obvodů a společných bytových úřadů pro ně zřízených (§§ 1. a 30., odst. 3.);
obmezení disposičního práva majitelů domů v obcích bytovou nouzí nejvíce postižených, vázané na svolení ministerstva sociální péče (§ 2.);
rozšíření zabíracího práva u bytů (§§ 5. a 8., čís. 9.);
vymezení práva prohlídky bytů (§ 7.);
ochrana duševních pracovníků (§ 8., čís. 9 lit. c);
přesnější stanovení výjimek ze zabrání (§§ 9. a 27.);
rozšíření kruhu osob, oprávněných žádati o zabrané byty (§ 14.);
nová úprava řízení instančního (§ 23.); zvláštní ustanovení pro Slovensko (§ 29.).
K jednotlivým paragrafům bylo by uvésti:
K § 1.:
Tento paragraf jest modifikovaný § 2. dosavadního zákona.
§ 1. dosavadního zákona byl vypuštěn až na poslední odstavec, který byl pojat do § 6. osnovy jako odstavec 1. O zmocnění k zabírání bytů žádalo takové množství obcí, že nyní jsou skoro výjimkou obce, které si zmocnění nevyžádaly. Poněvadž značný nedostatek bytů jest všude, v městech stejně jako na venkově, a bytové nouze při nedostatečné stavební činnosti stále přibývá následkem přirozeného vzrůstu zalidnění, doporučuje se rozšířiti právo zabírati byty na všechny obce. Posledním útočištěm osob, které nikde nemohou nalézti bytu, bývají zhusta obce domovské. Také z tohoto důvodu jest nutno, aby všem obcím byl dán do rukou prostředek, kterým v případě krajní nouze mohly by žadateli opatřiti byt.
Význam bytových obvodů se společnými bytovými úřady spočíval v tom, že velikým bytovým střediskům, která po převratu byla vydána náhlému značnému přílivu obyvatel, měla býti zjednána úleva odvodem přílivu do širšího okolí. Tento úkol byl v místech, která zákon především měl na zřeteli, hlavně v bytovém obvodu pražském, v celku splněn. Po vyčerpání zásoby bytů a místností, jež podle zákona bylo lze zabrati, společné bytové úřady, nemohouce ani zdaleka vyhověti požadavkům na ně kladeným, ocitaly se v krisi, která se projevovala jednak vzrůstající nevolí neuspokojených žadatelů, jednak odporem mnohých súčastněných obcí, bez jejichž součinnosti úspěšná působnost společných bytových úřadů jest nemožná. Z těchto důvodů ponechává osnova provádění zákona všude obcím.
Provádění § 2. dosavadního zákona vedlo v praxi k obtížím hlavně ve dvou směrech, a to:
1. Pronajimatelé oznamovali velmi zhusta ke schválení nájemní smlouvy o bytech, se kterými neměli ještě volné disposice, poněvadž dosavadní nájemní smlouva nebyla zrušena. Pro takové byty bývali pak oznamováni nájemníci, o kterých nebylo jisto, zdali a kdy budou se do bytu stěhovati. Tomu má čeliti nový odstavec 2., s nímž souvisí doplnění odst. 1. c obsahu oznámení, a nový předposlední odstavec.
2. Byt uvolněný býval jednak pronajímán majitelem domu, jednak dáván do podnájmu dosavadním nájemníkem, který se z bytu stěhoval. Úřad musil za předpokladu odst. 3. dosavadního § 2. schváliti obě smlouvy. I když obdržel byt podnájemník, hrozila mu výpověď podle. § 1., odst. 1., čís. 3., zákona o ochraně nájemníků ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 Sb. z. a n., proti níž nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 Sb. z. a n., poskytovalo mu ochranu jen dočasnou. Nový odstavec 7. upravuje věc tím způsobem, že platnost podnájemní smlouvy o bytě, ve kterém nájemník sám nebydlí, činí závislou na svolení držitele domu.
Prodloužení lhůty v odst. 3. osnovy z 8 na 14 dní bylo žádáno většími obcemi.
Odstavec 3. § 2. dosavadního zákona býval obcemi praktikován velmi nestejně. Z toho důvodu stanoví nynější odstavec 4. positivní zásadu o tom, kdy schválení nájemní smlouvy může býti obcí odepřeno, a odstavce 5. a 6. stanoví nutné výjimky, týkající se bytů dělnických a studentských.
Novým odstavcem 9. má býti zabezpečeno, aby při zabírání místností dávaných do podnájmu byl brán slušný zřetel na velikost bytu pronajimatelova.
Nově připojený poslední odstavec má za účel vyjasniti otázku právního účinku neschválení smlouvy nájemní, ježto dosavadní znění zákona zavdávalo v té věci podnět k pochybnostem.
K § 2.:
Některé obce, zejména předměstské obce pražské, vyslovily požadavek, aby o pronájmu bytů a jakýchkoli jiných místností rozhodovala jedině obec, jíž by výhradně příslušela volba nájemníka. Bytové komise některých obcí činí na splnění tohoto požadavku závislou každou další svou činnost. Osnova vyhovuje tomuto požadavku, aniž zcela potlačuje zásadu smluvní volnosti a to tak, že prohlašuje za zabrané byty a místnosti, o kterých majitelé domů neuzavřeli nájemních smluv s osobami, které jim obec označí k výběru nájemníka. I při této úpravě nelze zamlčeti obavy, že v obcích, ve kterých bude zavedena, pohyb obyvatelstva klesne na minimum, takže stěží lze od ní očekávati úspěch, jaký si slibují obce, o takovou úpravu žádající. Úmyslem vlády jest zavésti úpravu pronajmu podle § 2. jen zcela výjimečně v několika málo obcích.
K §§ 1. a 2. bylo navrhováno, aby se vztahovaly také na bezplatné zadávání bytů a místností, s odůvodněním, že některé závody přispívají ke zostření bytové nouze v obci tím, že kupují domy, jež obsazují svými zaměstnanci. Osnova vychází ze zásady, že bezplatné poskytování bytu zaměstnancům nemá býti stěžováno. Ochranu proti tomu, aby domy zakoupené podnikateli byly odnímány dosavadním nájemníkům, poskytuje zákon o ochraně nájemníků. Aby pak zadáváním bytů na oko bezplatně nebyl obcházen zákon, bude nutno čeliti přistěhování nepovolaných osob do obce obnovou zákona o omezení práva stěhovacího.
K § 3.:
Zkrácení lhůty pod č. 1. (stejně jako v § 8., čís. 1.) bylo pojato do osnovy po přání obcí. V důsledku tohoto zkrácení lhůty pojata byla do § 8., čís. 1., výhrada, že bytu nelze zabrati, jsou-li tu vážné důvody, pro které byt nemůže býti obýván anebo pro které není obýván stále.
Také v ustanovení čís. 3. (s nímž se shoduje ustanovení § 8., číš. 3.) zkrácena byla lhůta, zakládající povinnost k oznámení místností prázdných nebo skladišť, na 4 neděle. Nové jest ustanovení o místnostech po 3 měsíce nepoužívaných s výjimkou místností, kterých již podle jejich určení lze používati jen v určitých obdobích.
Ustanovení čís. 4. jest pouze jednodušší stylisace dosavadních ustanovení čís. 4. a 5.
K § 4.:
Odst. 2. jest doplněn výjimkou o studujících.
Odstavce 4. až 6. jsou důsledkem zrušení bytových obvodů, zřízených podle § 1. dosavadního zákona. Rozhodnutí úřadů podle těchto ustanovení jsou rozhodnutími prejudiciálními, která tvoří předpoklad pro řízení, směřující k zabrání podle § 8., čís. 5.
K § 5.:
Počet místností, vyloučených z povinnosti oznamovací a ze zabrání podle § 8., čís. 9., snižuje se s výjimkou bytů třípokojových zásadně o 1 místnost. V odst. 2. pak se ustanovuje, že lichý nedospělý se nečítá, kdežto podle dosavadního zákona byl čítán za dospělou osobu. Tyto změny jsou ze všech navrhovaných změn zákona jediné, od nichž lze se nadíti aspoň poněkud znatelného zvýšení počtu obytných místností způsobilých k zabrání.
Odstavec 4. doplněn jest tak, aby nebylo pochybnosti, že kuchyně a pokoje pro služebné nepokládají se za obytné místnosti jen tehdy, slouží-li skutečně svému určení.
Do odstavce 5. pojato jest ustanovení o místnostech menších než 12 m², které podle § 8., čís. 9., lit. d, mají býti vyňaty ze zabrání. Právem bylo poukazováno k tomu, že má-li při řešení otázky, do které míry lze zabírati části větších bytů, býti přihlíženo nejen k počtu místností, nýbrž i k jich rozměru, nutno stanoviti také minimální rozměr místností, které lze pokládati za obytné.
K § 6.:
Podle dosavadního zákona bylo ponecháno obci, aby stanovila lhůtu pro oznámení. Osnova upravuje v odst. 2. lhůtu jednotně. V obcích, ve kterých teprve tímto zákonem bude zavedena povinnost oznamovací, jest skutečností, zakládající povinnost k oznámení, také počátek působnosti tohoto zákona.
K § 7.:
Zjišťování skutečností, které jsou zákonnou podmínkou zabrání, prohlídkami bytů, zavdávalo podnět k častým, namnoze odůvodněným stížnostem majitelů domů i nájemníků. Obce a jich orgány vykonávající prohlídku nebyly si vždy vědomy dosahu ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 293 Sb. z. a n., o ochraně svobody osobní, domovní a tajemství listovního. Proto byla do osnovy pojata podrobnější pravidla o prohlídce, shodná s tímto zákonem.
Zvláštní předpisy pro prohlídku místností najimatelem, kterých se dovolává odstavec 3., jsou zejména nařízení zemské správy politické, vydaná v dohodě s vrchním zemským soudem podle čl. XI. uvozovacího zákona k civilnímu řádu soudnímu ze dne 1. srpna 1895, číš. 112 ř. z. (výpovědní a stěhovací řády).
K § 8.:
O změnách provedených pod čís. 1., 3., 5. a 9., lit. d, stala se již zmínka.
K čís. 7.: Citování zákona ze dne 1. dubna 1919, čís. 181 Sb. z. a n., jehož působnost přestala dnem 30. dubna 1920, bylo vypuštěno. Vláda hodlá předložití osnovu nového zákona o omezení stěhovacího práva. Ustanovení osnovy vztahuje se ovšem i na případy nastěhování v době, kdy řečený zákon působil.
Znění čís. 9., lit. b, bylo upraveno tak, aby nebylo pochybnosti, že při lichém počtu služebných jest i lichému vyhraditi místnost.
K čís. 9., lit. c: Dosavadní zákonný předpis o místnostech, kterých majetník bytu potřebuje k vykonávání svého povolání, zavdával podnět k velmi různým výkladům a nestejnoměrné praxi. K žádosti četných organisací duševních pracovníků bylo toto ustanovení rozšířeno o demonstrativní výpočet místností, vyloučených ze zabrání.
K čís. 9., lit. e: Toto ustanovení nahrazuje dosavadní poslední odstavec § 8.
Čís. 9., lit. f, jest ustanovení nové, nutné z toho důvodu, že volba místností, které jest majetníku bytu ponechati a které zabrati, byla častou příčinou sporů.
K čís. 9., lit. g: Účelem tohoto ustanovení jest odstraniti vzhledem ke znění úvodní věty čís. 9. pochybnost o tom, že přespočetné místnosti mohou býti zabírány i v obcích, ve kterých není povinnosti oznamovací.
Nové ustanovení čís. 11. jest namířeno proti osobám, které nepotřebujíce samy bytu snaží se nedovoleným způsobem kořistiti z bytové nouze.
K § 9.:
Výpočet místností vyloučených ze zabrání jest úplnější než v dosavadním zákoně.
K čís. 1.: Ustanovení toto bylo pozměněno potud, že sbírky nemají chrániti před zabráním bytu, může-li je majetník uložiti v ostatních svých místnostech.
Znění čís. 3. bylo přizpůsobeno dosavadní praxi, podle které ministerstvo veřejných prací nevyhrazuje si předem určité objekty k zabrání podle zákona ze dne 11. června 1919, čís. 332 Sb. z. a n.
Zcela nová jsou ustanovení čís. 4. a 6.
Podnětem k ustanovení čís. 4. byly případy v praxi se vyskytnuvší, ve kterých obce zabíraly i místnosti, v nichž složen byl nábytek z bytů, které jich majetník uvolnil za tím účelem, aby je pronajal.
K čís. 5.: Ačkoliv z dosavadního zákona i ze znění § 8., čís. 1., osnovy jest zřejmo, že byty úředníků dočasně exponovaných na jiné služební místo nebo přeložených nelze zabrati, dokud nemají stálého bytu v novém působišti, pojato bylo do osnovy přece výslovné ustanovení o této věci, poněvadž bylo si velmi často stěžováno, že některé obce pokoušejí se zabrati neb i skutečně zabírají byty úředníků a vojenských osob, vyslaných zejména na Slovensko, Hlučínsko, Těšínsko nebo do Podkarpatské Rusi, což působí u postižených zaměstnanců roztrpčení, stěžující úřadům disposice ve příčině dislokace personálu.
K čís. 6.: Nutnost zabezpečiti některé místnosti proti zabrání ve veřejném zájmu jest dána na příklad v případech, ve kterých bytové komise chtějí zabrati místnosti reservované československým cizineckým úřadem pro ubytování zástupců cizích států nebo místnosti, najaté obchodními komorami pro své zástupce z nedostatků místností v hotelích a pod.
K čís. 7.: Ačkoliv bytové komise ve snaze získati rychle co nejvíce bytů, domáhají se toho, aby místnosti, za něž nabídnuty byly náhradní místnosti, byly ze zabrání vyňaty teprve po zřízení místností náhradních, má vláda za to, že jest působiti všemi prostředky k tomu, aby náhradních místností bylo zřizováno co nejvíce. Majetníci velikých bytů přirozeně neodhodlají se ke stavbě náhradní, byli-li již donuceni, aby část svých bytů vyklidili, nemajíce dostatečné záruky, že se podaří zabrané části zase uvolniti. Zabírajíc části bytů obec získává z největší části jen jednotlivé pokoje bez příslušenství, kterými žadatelů o rodinné byty, a o ty jde především, nelze uspokojiti. Z umístění rodin v uzavřených bytech cizích vzniká velmi zhusta vzájemné roztrpčení, vedoucí k soužití nesnesitelnému. Mimo to vzniká zabráním pro obec povinnost vrátiti byt v původním stavu podle § 17. Vystaví-li naproti tomu majetníci jednotlivých přespočetných místností společně obytný dům, jest to trvalý zisk ceny tím větší, čím větší jsou obtíže, hlavně rázu finančního, které se staví v cestu rozvoji stavebního ruchu, a čím větších obětí státu jest potřebí, aby byl umožněn. Ačkoliv na příklad v Praze některé stavby podnikané za podpory státu musily býti přerušeny pro nedostatek úvěru, byly první stavby náhradní provedeny bez jakékoliv podpory bezvadné a včas. Společným bytovým úřadem pražským byla na základě § 9. dosavadního zákona povolena 226 stranám stavba 11 náhradních domů se 151 byty, zřízených v náhradu za 519 místností, podléhajících zabrání. Z 11 povolených staveb jest 7 čtyřpatrových domu v Praze, 2 čtyřpatrové domy v Bubenči, a po 1 jednopatrovém domě v Radošovicích a v Tróji. Čtyři domy v Praze s 56 byty, dům v Radošovicích se 6 byty a dům v Tróji se 3 byty byly již úplně dohotoveny a svému účelu odevzdány v listopadovém termínu, dalších 7 domů s 86 byty bude obsazeno do termínu únorového. Počet náhradních bytů byl by podle docházejících přihlášek, kterými z části se nabízí i více, než podle zákona jest nutno, značně větší, kdyby nebyla v poslední době nastala nejistota, způsobená očekáváním nepříznivé změny zákona. Vláda pokládá za jeden z nejpřednějších svých úkolů podněcovati ke stavbám obytných domů. Tento účel sleduje i navržené znění osnovy. Osnova dopouští také ovšem uvolnění bytů již zabraných zřízením náhradních staveb, a to v § 16., odst. 5.
Některé obce navrhovaly takové znění ustanovení o náhradních bytech, které by dopouštělo zabrání i těch bytů, za něž náhradní byty se schválením úřadu se již staví. Naproti tomu vláda trvá na tom, že nelze se dotýkati práv, kterých na základě dosavadního zákona nabyli majetníci bytů podniknutím stavby náhradní, jednajíce v důvěře v zákon, ježto by jinak ustanovení zákona dopouštějící náhradní stavby byla úplně neplodná.
K § 10.:
K odst. 1. připojena byla věta o tom, že majetník zabraných místností může jich používati, pokud jich nepoužije obec. Dosud, bylo toto ustanovení v § 8. pod čís. 1. Poněvadž není příčiny, aby zásada větou tou vyslovená neplatila pro všecky případy zabrání, jest vhodnější umístiti ji v § 10.
Odst. 3. dosavadního § 10. o zabrání zařízení v bytech podnájemních byl vypuštěn jako málo praktický. Zabrání zařízení, nemá-li vésti ke sporům, neobejde se bez značných technických obtíží (sepsání inventáře, kontrola), naproti tomu nepůsobí v praxi obtíží zjednati dohodu s majitelem věcí, poněvadž má zpravidla sám na dohodě zájem.
Obsah dosavadního odst. 4., upravujícího právo nájemníka zabraných místností na spoluužívání příslušenství, byl rozšířen podrobnějším ustanovením o tem, kterého příslušenství nájemník může užívati, a rozdělen na odstavce 3. a 4.
K § 11.:
V úvodní větě vyslovena, zásada, že písemné vyrozumění účastníků jest nutno i v případech, ve kterých zabrání nastává po zákony samém.
Nové odstavce 2. a 4. mají za účel zabrániti tomu, aby řízení bylo mařeno úmyslnou neúčastí stran, a odstraniti pochybnosti o podmínkách účinnosti doručení.
Poslední věta odst, 3. má zabrániti tomu, aby do zabraných bytů nebyly stěhovány strany dříve, než rozhodnutí o zabrání nabylo právní moci.
K § 12.:
Nový odstavec 3. vyjasňuje otázku rozdělení nájemného v případě zabrání části bytu.
K § 13.:
Ve veřejném zájmu jest zvláště důležité, aby obec pronajímajíc zabrané byty přihlížela náležitou měrou ke zdravotním poměrům súčastněných stran. Z toho důvodu byl vsunut nový odstavec 3.
K § 14.:
Dosavadní zákon neposkytoval obcím s dostatek možnosti, aby zabrané byty přidělovaly osobám z bytu vypovězeným, kterým hrozila exekuce, nebo těm, kdo bydlili v bytě zřejmě nezdravém, nebyly-li osoby ty veřejnými zaměstnanci nebo příslušníky obce. Odmítání žádostí takových osob o byty bylo všeobecně pociťováno jako tvrdost. Znění celého odstavce 1. bylo upraveno tak, aby se hodilo také na jednotné bytové obvody, zahrnující několik obcí.
Odstavec 2. vyslovuje jasněji zásadu, která v dosavadním zákoně jest vyjádřena již v odst. 1.
Odstavec 3. jest nutný vzhledem k novému § 2.
K § 15.:
Zákaz přijímání podnájemníků v odst. 2. jest odůvodněn tím, že jest věcí obce, aby při pronájmu zabraných bytů sama přihlížela k poměru početnosti rodiny k rozměrům místností.
V odst. 3. zvyšuje se minimum nájemného, k němuž lze vybírati přirážku, na 500 K, a to v souhlasu se zásadou § 22., odst. 2.
K § 16.:
Poslední odstavec dosavadního § 16. byl vypuštěn, poněvadž podle § 10. nájemní smlouva o zabrané části bytu se zrušuje, a obec po dobu trvání bytové nouze nebyla by s to, aby nájemníku zabrané částí opatřila náhradu.
O novém odstavci 5. stala se již zmínka v poznámce k § 9., čís. 7.
§§ 17. 18. a 19. zůstávají beze změny.
K § 20.:
Právo žádati o výpověď rozšiřuje se také na majetníka bytu částečně zabraného, hledíc na to, že pokud byt tvoří stavební jednotku, musí i jemu býti poskytnuta ochrana proti zneužívání zabrané části.
Důvod k výpovědi uvedený v odst. 1., čís. 1., byl přizpůsoben znění §. 1., čís. 2, nyní platného zákona o ochraně nájemníků ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 Sb. z. a n. Důvod čís. 2 byl upraven se zřetelem na nový odst. 3. v § 10. Důvod čís. 3., spočívající na téže zásadě jako § 13., odst. 3., byl nově vsunut.
Odstavec 3. byl nově připojen, poněvadž nebylo jasníc, co se má státi, nevyřídí-li obec žádost o výpověď.
K: § 21.:
Tento paragraf jest doplněný § 22 dosavadního zákona. § 21. nynějšího zákona byl vypuštěn vzhledem ke zrušení bytových úřadů a nahrazen posledním odstavcem § 30.
První odstavec § 21. osnovy byl doplněn ustanovením o volbě a funkci náhradníků bytové komise.
Účelem nových odstavců 3. a 4. jest vyloučiti z bytových komisí osoby zaujaté a nespolehlivé.
K § 22.:
Tímto ustanovením má obci býti zjednána alespoň částečná úhrada nákladů, spojených s prováděním zákona.
§§ 23 až 26 dosavadního zákona byly vypuštěny. Odůvodnění jest obsaženo v poznámkách k § 1.
K § 23.: (§ 27 dosavadního zákona).
Podle znění osnovy rozhodují, o odporu proti rozhodnutím obcí všude, tedy i v místech, kde jsou zřízeny nájemní úřady, úřady politické. Důvodem této změny jest, že nájemní úřady ve větších městech jsou přetíženy agendami, které jim jsou přikázány zákonem o ochraně nájemníků, a že další zatěžování těchto úřadů mělo by za následek nepřekonatelné obtíže ve příčině získání způsobilých osob pro funkce při těchto úřadech, a to hlavně již proto, že tyto funkce Jsou podle § 21. zákona o ochraně nájemníků úřadem čestným.
K odst. 2.: Tímto ustanovením není dotčeno dozorčí právo politických úřadů, příslušející jim podle obecního zřízení.
Nové odstavce 3. a 4. upravují řízení o stížnostech k nejvyššímu správnímu soudu ve věcech zabírání bytů tak, aby řízení bylo co nejvíce zkráceno.
Odstavce 5. a 6. zůstávají beze změny.
§§ 24. a 25. shodují se s §§ 28. a 29. dosavadního zákona. V § 25. jsou pouze vsunuta slova "(administrativní policejní vrchností)" se zřetelem na Slovensko.
§ 30. dosavadního zákona byl vypuštěn, ježto osnova spolupůsobení obcí přesně upravuje.
K § 26.: (§ 31 dosavadního zákona.).
Odstavce 2. a 3. byly vsunuty po přání některých obcí.
K § 27.:
Tento paragraf stanoví úplněji než § 32. dosavadního zákona, na které objekty zákon se nevztahuje.
K odst. 2. jest podotknouti, že obecně prospěšná stavební a bytová družstva mohou podle svých stanov zadávati byty jen na základě řádů, schválených ministerstvem sociální péče. U těchto družstev není tedy obavy, že by zadávala byty osobám, které bytu nepotřebují. Výjimka ve prospěch družstev jest odůvodněna i tím, že nárok na byt v domě družstevním jest vázán na členství v družstvu, a že by zdárná činnost družstev byla ohrožena, kdyby družstva neměla volné disposice s byty ve svých domech podle stanov a schválených zadávacích řádů.
K § 28.:
Toto nové ustanovení jest zejména důležito vzhledem k § 1., odst. 6., § 4., odst. 2., § 9., odst. 1., čís. 7., a § 11. Mimo obvod pražský míněny jsou obcemi okolními ty obce, ve kterých může bydliti ten, kdo vykonává své povolání v obci jiné, aniž by tím každodenní vykonávání jeho povolání bylo rušeno.
K § 29.:
Zcela mimořádné poměry bytové, jaké zavládly v některých městech slovenských, hlavně v Bratislavě a v Košicích, zejména rozbujení bytové lichvy v těchto městech, vyžadují opatření mimořádných, jak je osnova navrhuje.
K § 30.:
K odst. 3: Společné bytové úřady, zřízené nařízením ze dne 22. ledna 1919, čís. 38 Sb. z. a n., a zákonem ze dne 30. října 1919, čís. 592 Sb z. a n., nemohou býti ihned zrušeny, poněvadž zabráním množství bytů a upraveném místností na byty staly se subjektem nejrůznějších práv a závazků, dotýkajících se i zájmů státních. Zejména jim přísluší správa zabraných bytů, vybírání nájemného a přirážek, placení náhrad majetníkům zabraných místností, vedení vzniklých sporů soudních atd.