Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
649.
Návrh
poslanců Dr. Boh. Vrbenského, Václava Draxla a spol.
na znárodnění dolů a úpravu uhelného hospodářství.
Slavné Národní shromáždění račiž se usnésti na tomto zákoně:
Zákon
ze dne ................................................................ 1920
o znárodnění dolů a úpravě uhelného hospodářství.
Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Republika Československá stává se dnem účinnosti tohoto zákona na celém svém území neobmezeným vlastníkem veškerých báňských podniků na všechny druhy černého a hnědého uhlí, a to se všemi vedlejšími podniky jako: koksovnami, továrnami na brikety, továrnami přírodních barviv a j. a se všemi právy, spojenými s jich držením. Týmž dnem stává se republika československá výhradným vlastníkem veškerých propůjčených měr dolových přebytků, pomocných děl a revírních štol se všemi podstatnými součástkami horního vlastnictví uhelného na povrchu země ležícího (§ 117 hor. zák.) a s veškerým zařízením, jež až dosud sloužilo kutání a těžbě v uhelných dolech.
Republika československá nabývá 3 měsíce po dnu účinnosti tohoto zákona i držby zabraného majetku se všemi účinky podle zákona a postihují ji tím dnem i břemena a nebezpečenství držby, náležejí jí však také všechny výhody držby.
Zápis práva vlastnického pro stát v knihách horních a pozemkových provedou soudy k dožádání příslušných revírních báňských úřadů. I pokud tento zápis vlastnictví není v knihách vykonán, nemůže se nikdo dovolávati, že beze své viny nevěděl o zahoru vlastnictví uhelných dolů s příslušnými výše uvedenými provozovnami.
§ 2.
Práva, pojištěná v knihách horních a pozemkových do 30. října 1920 na majetku dle § 1. zabraném, zůstávají nedotčena. Rovněž nemění se služební, pracovní a zaopatřovací poměry osob, které jsou zaměstnány, nebo byly zaměstnány v uhelných dolech a na příslušných v § 1. uvedených závodech.
Stát vstupuje jmenovitě ve všecky řádně ujednané závazky smluvní dosavadních vlastníků vůči těmto osobám (§ 3.).
§ 3.
Do měsíce od vyhlášení tohoto zákona musí býti ministerstvu veřejných prací předloženy veškeré smlouvy, týkající se zcizení, pronájmu, zavazení nebo provozu zabraného majetku, pokud byly uzavřeny bez souhlasu ministerstva veřejných prací (§ 1. vlád. nař. z 6: července 1920, č. 432 Sb. z. a n.) v době 6 měsíců před vyhlášením tohoto zákona.
Smlouvy, jež nebudou v této lhůtě předloženy nebo jež nebudou ministerstvem veřejných prací schváleny, nemají vůči státu právních účinků.
§ 4.
Náhrada dosavadním vlastníkům za zabrané podniky, v § 1. uvedené, která se jim přiznává ve splátkách dlouhodobých a sice tak, že na přiřknutou náhradu vystaví státní uhelná banka dluhopisy, zúročitelné 4% a splatné v době 30 let, ustanovuje se takto: Při podnicích, jichž cena dle přiznání k dávce majetkové podle zákona z 8. dubna 1920, č. 309 Sb. z. a n., nepřesahuje
sumu: 500.000 Kč dá se plná náhrada
do: 600.000 Kč dá se 95% náhrada
do: 700.000 Kč dá se 90% náhrada
do: 800.000 Kč dá se 85% náhrada
do: 900.000 Kč dá se 80% náhrada
do: 1,000.000 Kč dá se 75% náhrada
do: 1,500.000 Kč dá se 70% náhrada
do: 2,000.000 Kč dá se 65% náhrada
do: 2,500.000 Kč dá se 60% náhrada
do: 3,000.000 Kč dá se 55% náhrada
nad: 3,000.000 Kč dá se 50% náhrada
Náhrady tyto může však československá republika splatiti i kdykoliv dříve.
§ 5.
Každé dokázané poškození podniku před jeho převzetím i po něm má pro dosavadní vlastníky mimo účinky, jež nastávají, podle dosavadních zákonů trestních též za následek ztrátu nároku na jakékoliv odškodnění. Mimo to bude potrestán vlastník a každý, kdo by mu v takovém trestním počínání byl nápomocen, peněžitou pokutou až do výše způsobené škody, v případě nedobytnosti pokuty vězením až do 3 let. Zřízenci podniku takto provinilí budou zbaveni služby a ztratí veškeré vůči zabranému podniku nabyté nároky.
§ 6.
Finanční operace, spojené s prováděním tohoto zákona, provede ústřední uhelná banka se sídlem v Praze, která může zříditi své filiálky ve střediscích větších revírů uhelných. Banka tato podléhá vedení a dozoru státní uhelné rady. Min. financí a obchodu má v ní své zastoupení. Ústřední uhelná banka kromě prací, spojených s tímto záborovým zákonem, přijímá veškeré platy za uhlí a produkty vyrobené v zabraných závodech a poskytuje prostředky finanční na veškeré platy zaměstnancům podniků zabraných a nutné investice podle rozhodnutí státní uhelné rady.
Ústřední uhelná banka musí vstoupiti v život do 2 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona. Nutný provozovací kapitál opatří stát. Tuto banku uvedou v život ministerstva financí, obchodu a veřejných prací. Organisace její bude stanovena nařízením.
§ 7.
Finanční, hospodářskou a technickou správu podniků a jejich příslušenství podle tohoto zákona zabraných provádí státní uhelná rada, složená z 90 členů.
Hornictvo vysílá do ní 25 zástupců, ministerstvo financí, obchodu a veřejných prací po jednom zástupci, poslanecká sněmovna 16 zástupců, senát 8 zástupců, hornická vysoká škola příbramská 1 zástupce, průmysl 8 zástupců, z nichž 4 jsou průmyslovými dělníky, živnostnictvo 4 zástupce, zemědělci 4 zástupce, spotřebitelé otopného uhlí 4 zástupce, hornické úřednictvo 5 zástupců, ostatní úřednictvo 4 zástupce, dráhy 3 zástupce, obce 4 zástupce, uhelný obchod 3 zástupce.
Členy státní uhelné rady, kromě zástupců ministerstev a drah, jež určí příslušní ministři, jmenuje ministr veřejných prací, vyžádav si návrhy revírních rad, příslušných korporací, odborových organisací a svazů. Při jmenování členů státní uhelné rady je dbáti toho, aby byly zastoupeny podle možnosti všechny oblasti státu. Za každého člena ustanoví se náhradník, jenž jej zastupuje, zašlo-li ho něco. Doplňování státní uhelné rady děje se podle stejných pravidel. Státní uhelná rada musí být v život uvedena nejdéle do dvou měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona.
§ 8.
Státní uhelná rada sídli v Praze. Funkční doba členů trvá 6 let. Náklady státní uhelné rady povoluje, při sdělávání státního rozpočtu uhelného, Národní Shromáždění.
§ 9.
Státní uhelná rada po dohodě s vládou volí 12členné presidium a předsedu, ustanovuje ředitele ústřední uhelné banky a jmenuje generální ředitele jednotlivých revíru uhelných, a to pro revíry, v nichž zaměstnáno jest více než 20.000 pracovníků po dvou v ostatních revírech po jednom. V presidiu musí býti zastoupeno hornictvo nejméně 1/4 členů, ostatní zaměstnanci zabraných podniků 1 členem. Po jednom generálním řediteli. budou míti revíry: 1. Kladno—Praha, 2. Karlovy Vary—Loket. 3. Plzeň—Stříbro—Budějovice, 4. Kutná Hora—Svatoňovice—Žacléř, 5. Brno—Rosice—Česká Třebová, 6. Bratislava—Handlová. Po dvou generálních ředitelích budou míti revíry:
1. Moravská Ostrava—Těšín, 2. Chomutov—Most—Teplice. Presidium státní uhelné rady může v mimořádných případech mimo dobu zasedání normálních svolati plenum státní uhelné rady.
§ 10.
Státní uhelná rada zasedá každého 1/4 roku, schvaluje rozpočet připravený presidiem a. generálními řediteli pro veškeré podnikání v zabraných závodech a nově získaných polích horních a předkládá jej k schválení v podzimním zasedání Národnímu Shromáždění.
§ 11.
Státní uhelná rada pečuje dále zejména:
1. O udržení a racionelní vedení podniků zabraných,
2. o zakládání nových kutišť, dolů a závodů,
3. o úpravu poměrů pracovních a mzdových, o řádné poměry bytové, zdravotní a zásobování všech zaměstnanců,
4. o školství hornické,
5. o dozor nad hospodařením uhlím tuzemským i z ciziny dováženým a rationelním jeho vytížiti,
6. schvaluje kalkulace cen uhlí tuzemského i z ciziny dováženého ve velkém i v drobném prodeji.
Čistý zisk veškerého podnikání v zabraných závodech z jedné třetiny připadne na zlepšení sociálního postavení veškerého zaměstnanectva, z jedné třetiny reservním fondům investičním a z jedné třetiny na uhrazování náhrad bývalým majitelům. Po splacení veškerých náhrad navrhne státní uhelná rada Národnímu shromáždění novou úpravu upotřebení čistého zisku.
§ 12.
Státní uhelné radě podřízena jest i distribuce uhlí ať v tuzemsku vytěženého či z ciziny dovezeného. Uhelné oddělení, dosud u ministerstva veřejných prací zřízené, stává se distribučním orgánem státní uhelné rady, která uhrazuje i jeho náklady.
§ 13.
Veškeré smlouvy o prodeji důlních produktů, uzavřené mezi podnikateli důlními a komisionáři se tímto zákonem bez náhrady rusí. Funkce dosavadních komisionářů v celé oblasti republiky přechází na prodejní oddělení ústředím uhelné banky a jejich odboček.
§ 14.
Výkonným orgánem státní uhelné rady je presidium s generálními řediteli revírů za vedení předsedy státní uhelné rady.
§ 15.
Generální ředitelé revírní provádějí veškerá usnesení státní uhelné rady, týkající se dotčeného revíru, nařizují veškeré investice pod vlastní zodpovědností až do výše nařízením určené, nečítaje v to investice, na něž pamatuje horní zákon v případě živelních pohrom (oheň, voda atd.). Generální ředitelé revírů podléhají státní uhelné radě. Ustanovení horního zákona o dozoru báňských úřadů a min. veřejných prací zůstávají však nedotčena. Podrobná ustanovení o kompetenci generálních ředitelů revírních vydá státní uhelná rada. Generální ředitelé revírní musí býti jmenování nejdéle do tří měsíců po dnu účinnosti tohoto zákona a jsou stejně jako ostatní zaměstnanectvo na zabraných závodech k státní uhelné radě v poměru smluvním.
§ 16.
Generální ředitelé revírní, revírní rady a podnikové rady, zřízené dle zákona z 25. února 1920. čís. 144 Sb. z. a n. a nejvýše 5 zástupců ředitelů dolů v revírech tvoří poradní revírní sbor dotčeného revíru, jemuž předsedá generální ředitel revírní.
§ 17.
Generální ředitel revírní sděluje poradnímu sboru revírnímu všecka usnesení státní uhelné rady a presidia s generálními řediteli revírů, jež dotčeného revíru se dotýkají. Revírní rady hornické, podnikové rady a hlavní ředitelé závodů, zvolení za zástupce všech ředitelů v revíru, ve schůzích revírního poradního sborn, který schází se každého čtvrt roku, navrhují úpravu pracovních a mzdových poměrů pro celý revír, výstavbu podniků pro blaho horníků a všech ostatních zaměstnanců závodů a nutná opatření, týkající se provozu závodů. Vedoucí síly v závodech revíru navrhuje revírní poradní sbor. Revírní poradní sbory vstoupí v život půl roku po dm účinnosti tohoto zákona a státní uhelná rada nebo výkonný sbor, zmíněný v § 14 t. z. vypracují vzorné jednací řády těchto poradních sborů.
§ 18.
Veškeré státní doly uhelné přejdou do tří měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona pod správu státní uhelné rady. Poměr úřednictva státních, dolů, pokud setrvají na svých místech, bude změněn v poměr smluvní (§ 15).
§ 19.
Zákon ze dne 9. dubna 1920, č. 26 Sb. z. a n. o úpravě uhelného hospodářství přijetím tohoto zákona pozbývá platnosti v části I.
§ 20.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem svého vyhlášení. Jeho provedením pověřuje se ministr veřejných prací v dohodě se zúčastněnými ministry.
Odůvodnění.
Od počátku našeho státního života považovaly naše socialistické strany za nutné, aby řešeny byly v zájmu obyvatelstva a národohospodářského vývoje republiky dva základní problémy hospodářské a to znárodnění půdy a znárodnění dolů. Rámcovým záborovým zákonem ze dne 16./4. 1919, č. Sb. z. a n. 215, byl dán bezpečný podklad pro reformu půdy a v jeho intencích dalšími zákony vydanými zabezpečeno znárodnění půdy. Při znárodnění dolů pomýšlelo se v prvé řadě na znárodnění uhelných dolů a s nimi souvisejících průmyslových podniků. Již v prvém programovém prohlášení ze dne 9. ledna 1919 prohlásila vláda ústy Dra. Kramáře: "Pro podnikání a všechnu výrobu jest nejdůležitějším prostředkem uhlí. Proto jest vláda přesvědčena, že uhlí nemůže zůstati ve volné disposici soukromníků, a jest odhodlána za součinnosti slavného Národního shromáždění zjednati státu plné ovládání tohoto prostředku výrobního". Projev tento byl přijat v Národním shromáždění s pochvalou. Ministerský předseda třetí vlády posl. Tusar prohlásil pak: "Domníváme se, že nadešel čas, kdy jest učiniti počátek, kdy přikročení k socialisaci těžby uhelné a rudné stalo se aktuelní rovněž státní hospodářství s uhlím". Jest zřejmo, že prvá a zvláště třetí vláda republiky československé jasně prohlásila se pro znárodnění dolů, jež dosud však v Národním shromáždění řešeno nebylo, vyjma zákonů o závodních, revírních a podnikových radách. Příčin, které oddalovaly řešení této otázky v plném rozsahu, bylo několik. Zdá se, že hlavní překážkou bylo mírovými smlouvami do nedávná neúplné zajištění a stanovení hranic státu československého, hlavně na Těšínsku.
Z téhož důvodu nebyl znám příští rozsah uhelného hospodářství v našem státě. Definitivním stanovením hranic máme již jasný přehled o rozsahu celého bohatství úhelného a můžeme přikročiti k řešení otázky této. Znárodnění dolu není otázkou aktuelní jen státu našeho, nýbrž stává se problémem světovým. Poslední stávka horníků v Anglii Jasně svědčí o tom, jak je důležité brzké a zdárné řešení této otázky, aby ušetřeny byly státy i veškeré obyvatelstvo Evropy hlubokých otřesů, jež postihují pak všechen hospodářský život. Má-li tudíž nastati uklidnění a intensivní práce v tomto nejdůležitějším odvětví výrobním. které dodává základní suroviny nutné továrnám, všemu průmyslovému podnikání i domácnostem, musí býti ze základu změněna forma vlastnictví uhelných dolů i organisace výroby, prodeje uhlí a celá správa tohoto odboru. Již před válkou byla pociťována tato potřeba, po světové válce, kdy nastala úplná změna názorů o tak zvané nutnosti soukromého podnikání ve všech průmyslových odvětvích je provedení této věci kategorickým příkazem. Jak pohlíženo na znárodnění dolů již před válkou uvádím názory zákonodárců bývalého Rakouska, obsažené v návrhu zákona o změně všeobecného horního zákona ze dne 2. května 1854, č. 146 ř. z. a sice ve vysvětlivkách k reformě zákona, vzniklých již před světovou válkou. Praví se tam:
Poznání, že všeobecný zákon horní ze dne 23. května 1854 přes doplňky, kterých se mu časem dostalo, neodpovídá již plně modernímu rozvoji hornictví, vedlo před nějakým časem vládu k tomu, aby byly zahájeny předběžné práce pro důkladnou změnu horního práva.
Objem a význam této reformy přinášejí s sebou, že jejich provedení ještě delšího času bude vyžadovati. Zatím však nastaly v hospodářském životě zjevy, které ukazují na potřebu, aby jistá ustanovení zákona horního byla již nyní podrobena revisi. Jde při tom o následující:
Všeobecný zákon horní ze dne 23. května 1854 převzal z dřívějších horních řádů zásadu svobody v hornictví, která záleží v tom, že určité, z vlastnictví pozemku vyloučené a disposici zeměpána vyhrazené nerosty dle tohoto jako "horní regál" označeného výsostného práva jsou svobodny, t. j. mohou býti za podmínek v zákoně stanovených od. každého hledány a dobývány.
Od platnosti všeobecného zákona horního a pod ochranou svobody v dělání hor rozvinulo se totiž hornictví Rakouska, pokud jde o uhlí, měrou netušenou. Dobývání uhlí, které v roce 1854 činilo ještě 15,550.000 q, stouplo v roce 1908 — po předběžném zjištění na 407,608.000 q, tedy na množství více než 26násobné, a technický rozvoj domácího hornického podnikání uhelného dosáhl úctyhodné výše vedle produkce cizozemských revírů.
Přece však se musí říci, že směr, jímž se hornické dobývání uhlí také v Rakousku rozvíjelo, nebral se souběžně se zájmy všeobecnosti, jímž svoboda v hornickém podnikání má sloužiti. Především nebyli to vždy vážní tvořiví podnikatelé, kteří svobodu v hornickém podnikání využitkovali. Dosti zhusta se stávalo, že oprávnění k dělání hor, a to jak práva kutací, tak vlastnictví k horám byla nabyta, ne aby zákonným způsobem byla provozována, nýbrž pouze jako podklad pro spekulace. Poměrná snadnost, s níž oprávnění k dělání hor zejména práva kutací mohou býti dle platného zákona horního nabyta a přenášena spolu s nedostatečností předpisů o provozovací povinnosti, které byly přiměřeny poměrům dávno zašlých dob, umožňovaly v četných případech — aspoň na jistý čas — ono zneužívání svobody dělání hor, které hospodářskopolitickému cíli této právní instituce zcela odporuje a nad to málo se hodí ke zvýšení vážností i úvěru hornického podnikání.
Jiný z důvodu všeobecného blaha nemístný rozvoj, který se uplatnil na poli hornické industrie ve stále stoupající míře, jest spatřovati v přespřílišné koncentraci hornického majetku. Jest sice uznanou skutečností, že se hornické podnikání již dle své povahy nehodí k provozování v malém a že zvláště hornictví, pokud jde o uhlí, za dnešních poměrů se muže dobře dařiti a svým sociálním povinnostem spolehlivě dostáti jen jako provozování ve velkém v rukou kapitálově silných podnikatelů. S tohoto hlediska představuje koncentrace v hornictví rozvoj, který ani nemůže býti zadržen, ani není zásadně zavrhovati, ovšem jen potud, že se nezvrhne v monopol. Právě v tomto směru zavdal však rozvoj posledních let příčinu k pochybnostem. Koncentrace hornického majetku v rukou několika málo velkokapitalistických skupin pokročila v míře, která zřetelně odkazuje na snahy po monopolisaci. Takové snahy, které jsou nejméně v téže míře zřetelný také v uhelném obchodu — jsou však beze vší pochyby hospodářským nebezpečím pro vrstvy spotřebitelů uhlí a tím pro obecné blaho vůbec. Rozhodně to nejsou zdravé poměry, když zásobování země jedním z nejdůležitějších předmětů všeobecné potřeby v podstatě závisí na obchodních opatřeních a — jak jest velmi pravděpodobno — na úmluvách malého poctu podnikatelů. Při nejmenším není vyloučeno za těchto okolností nebezpečí nedostatečného zásobování trhu při současném utlačování konsumu nemírnou cenovou politikou.
V posledních letech vstupovaly pochybnosti a obavy takového druhu vždy důtklivěji, přivodily konečně zde i v cizině státosocialistickou reakci proti svobodě v Hornickém podnikání — aspoň v oboru hornictví, pokud jde o uhlí. V Prusku vedly tyto proudy pod dojmem jistých výstřelků podnikatelské koalice již před delší dobou k zákonodárné akci tím, že zákonem ze dne 5. července 1905 (Sb. z. 265), t. zv. zákonem Gampovým, kutání na kamenné uhlí a sůl bylo omezeno po dva roky na minimum, načež pak zákonem ze dne 18. července 1907 (Sb. z. a n. 119) byla učiněna konečná ustanovení o vyhrazení těchto nerostů pro stát. Podobná obmezení soukromého hornického podnikání ve prospěch všeobecnosti byla z části provedena, z části se připravují také v jiných německých státech, v německých říšských zemích, v Belgii, v Holandsku.
Také v Rakousku nalezly tyto reformní snahy živý ohlas. Všeobecného a aktuelního významu nabyly však teprve, když ve druhé. polovici roku 1907 důsledku vysoké průmyslové konjunktury, zostřené obtížemi v železniční dopravě a nedostatkem dělnictva tu a tam vznikly obtíže v zásobování uhlím a když vlivem toho ceny uhlí dosáhly povážlivé výše. Již před tím přivodilo pozorování mezinárodního rozvoje uhelné otázky u vlády rozhodnutí, zajistiti ve všeobecném národohospodářském zájmu rozhodující sesílení státního vliv a na utváření se uhelné produkce a uhelného obchodu, program to, který také v trůnní řeči ze dne 19. července 1907 došel výrazu.
Při sledování tohoto cíle přichází nejprve bezprostřední rozšíření státního majetku montanního nabytím nových anebo již stávajících oprávnění k dělání hor cestou svobodné soutěže na půdě platného zákona v úvahu. Státní montánní správa tuto cestu v poslední době energicky sledovala tím, že se chopila příležitosti větší, patrně na uhlí bohaté obvody Moravy, Slezska, Haliče a Štýrska pokrýti výhradnými kutišti, jichž provozování z části bylo již počato, z části se připravuje. Ale nepotřebuje zevrubného odůvodňování, že se rozhodujícího výsledku touto cestou nedosáhne. Nad to není otázka: Opatřiti státu nad jemu samozřejmě patřící hornopolicejní dozor, dále rozhodující vliv na utváření se uhelného, obchodu, vyčerpána nabýváním oprávnění k dělání hor na půdě platného zákona, který dobývání uhlí jako vyhrazených nerostů uvolňuje každému a státu přiděluje toliko úlohu stejně oprávněného konkurenta. Cílevědomé sledování této otázky nesmí se leknouti ani kritického zkoumání základů platného horního práva.
Všeobecný horní zákon vycházel v souladu se starším zákonodárstvím ze zásady, že veřejnému blahu, které se pojí k dobývání nerostů patricích k pojmu horního regálu, se nejlépe poslouží svobodou v dělání hor. Motivy k všeobecnému zákonu hornímu (stránka 71.) vykládají důvody, které vedly k tomu, aby vyhrazeny byly sem patricí nerosty zvláštnímu disposičnímu právu státu, avšak poznamenávají dále:
"Ale v zájmu státu není, aby nerosty výlučně na jeho účet byly dobývány a používány, nýbrž jest mu spíše na prospěch, aby toto dobývání a užívání zvláštními povoleními se stalo předmětem zvláštního průmyslu jeho státních občanů, a aby se stát spokojil jen s dohledem na ně potud, že by tyto národní statky byly dobývány způsobem, který by zabezpečil nejdokonalejší užívání a pokud možno dlouhé trvání dolů..."
Pro stát jako podnikatele byla při tom myšlena jen podřízená role. Jeho úkol měl v podstatě záležeti v tom, aby ode dávna pozůstávající státní doly v zájmu národního a státního hospodářství byly udržovány a dále vedeny, dle postupujícího dobývání novými otevřeními doplňovány a aby se zvláště tam jako vedoucí činitel předcházelo, kde síly soukromého průmyslu k otvírání nerostného uložení nestačí. S tohoto hlediska bylo sice z mnohých stran žádané zcizení státního majetku dolového se zdůrazněním jeho vysokého státohospodářského významu odmítnuto, zároveň však poznamenáno:
"Ovšem již nastal v nejnovější době v tom směru obrat a čím více se nový zákon horní ujme, tím více lásky, prostředků a inteligence bude těmto podnikům od soukromých osob asi věnováno. Starost státu o provozování vlastních hor ustoupí, jako v předcházejících stoletích, zase do pozadí a při náležitém používání horního zákona tím všeobecné blaho trvale získá. Za těchto předpokladů může a bude stát také své doly soukromému průmyslu zase odstupovati ......" (Motivy stránka 88).
Poměry, z nichž tyto hornicko-politické úvahy vzešly, se časem, jak již dříve bylo vyloženo, aspoň pro dolování uhlí důkladně změnily Za svobody k dělání hor se dobývání uhlí mohutně rozvinulo. Tento rozvoj připadl v převážné míře soukromému hornickému podnikání, kdežto státní provozování zůstalo poměrně pozadu tím, že jeho podíl na celkové uhelné produkci od roku 1854 ze 7,6% na 3,3% klesl. Stát, který tak důležitou součást národního majetku. jakou jest uhlí, svého času pod titulem svobody v dělání hor na prospěch soukromého kapitálu bezplatně z ruky pustil, jest nyní odkázán, největší část uhlí, kterého pro své hospodářské cíle potřebuje, kupovati od soukromých podnikatelů. Nehledě však k této státohospodářské podivnosti nabyl jednostranně národohospodářský rozvoj dolování uhlí, jak již bylo poznamenáno, posléze forem, které zájmům všeobecnosti neodpovídají. Svoboda v dělání hor splnila pro dobývání uhlí svůj úkol, ona jest zde nadbytečnou, ba národohospodářsky povážlivou a státu, jako ochránci obecného blaha, vzchází proto povinnost, svobodu disposiční, pokud jde o nerostné uhlí, vzíti na sebe.
Vývody tyto mluví jasně o tom, že zákonodárný sbor bývalého Rakouska byl odhodlán provésti sestátnění dolů uhelných. Reforma horního zákona, na níž po léta v parlamentě vídeňském se pracovalo, pro vypuknutí světové války nedošla svého uskutečnění a je potřebí, aby po provedení zákona o znárodnění dolů, vláda předložila Národ. shromáždění návrh reformy horního zákona z 23. května 1853, který již novým poměrům nevyhovuje, ježto stát náš je nucen tímto zastaralým zákonem se říditi. Reforma nebude vyžadovati tolik námah, neboť ve vídeňském parlamentu po řadu let na ni bylo pracováno a návrhy reformní pro sněmovnu vídeňskou byly již tehdy připraveny a možno částečně výsledků této práce použíti.
Uvedli jsme šíře názory zákonodárců byv. Rakouska, aby vynikl názor o věci před světovou válkou a bylo zřejmo, že po světové válce, která měla za následek nejen rozbití starých soustav státních, nýbrž i ohromný převrat názorů na stát vůbec a jeho funkce zvlášť, je nutno znárodnění dolů provésti, ve lhůtě pokud jen možno nejkratší, aby nebyl ohrožován a zdržován hospodářský vývoj našeho státu.
Hornictvo v celku a velká část úřednictva zaměstnaného v důlních podnicích jest si vědoma významu své obtížné práce pro život společnosti a požaduje tudíž úměrný vliv pň veškeré správě uhelného podnikání. Než ostatní obyvatelstvo státu, všechny jeho důležité složky vidí, jak všechen hospodářský život je závislým od uhlí, a proto i u něho vládne přesvědčení, že veškeré složky společenské mají míti přímý vliv při správě uhelných podniků. Proto navrhujeme státní uhelnou radu, která vyhovuje této cítěné potřebě. Všeobecně převládá pak názor v republice naší a to je rozhodující pro práce v zákonodárném sboru, že soukromé vlastnictví uhelných dolu trvá dosud proti vůli většiny obyvatelstva, že neodpovídá ani technické ani hospodářské potřebě, že neodpovídá ani právnímu a mravnímu názoru dnešní doby.
Soukromý důlní podnikatel dohrál již úplné svoji roli, devadesát procent veškerých dolů patří dnes akciovým společnostem a tak tu soukromá iniciativa majitelů-osobností nerozhoduje v důlním podnikání, nýbrž soukromý kapitál, jehož interesem je velké zúročení, bez ohledu na obyvatelstvo státu, a bez ohledu na to, čím tento výtěžek je docílen. Zda zkrácením úředníka a dělníka na mzdě, či nedostatečnou investicí pokročilých technických vymožeností strojních či nehospodářským rabovacím systémem přírodního bohatství uhelného či nepřiměřenou vysokou cenou uhlí a ostatních produktů z něj vyrobených. Skutečnou hybnou silou podniků je dnes hornictvo a úřednictvo a, aby bylo schopno největší výkonností, aby odstraněny byly překážky ve vývoji závodů a těžby, je potřebí odstraniti soukromý kapitál, nahraditi jej společenským a správu z rukou soukromých přenésti na státní uhelnou radu. Při této změně kapitálů navrhujeme náhrady soukromým vlastníkům jen částečné ve vědomí, že zařízení na dolech, stavby a podobně, jež časem se vyvinuly, nejsou de facto majetkem soukromým, neboť vznikly z čistých zisků, po amortisaci mnohdy celého závodního kapitálu a tyto čisté zisky zase vznikly jen tím, že buď dělnictvo nedostalo plného výnosu své práce, nebo tím, že konsumentstvo platilo za uhlí vyšší ceny, než bylo slušno podle nákladů výrobních s občanským čistým ziskem a tedy stavby i zařízení ta nevznikla přímým účinkem soukromého kapitálu, nýbrž společenskou obětí, a tedy nemá soukromý kapitál žádného práva požadovati za ně náhrady. Proto zdá se nám, že i forma náhrady, jak v našem návrhu zákona je obsažena je až příliš veliká a nijak se neuzavíráme návrhům na případné její snížení.
Jaké mnohde ohromné zisky soukromý kapitál požadoval a dosahoval na úkor veškerého občanstva, to nejlépe vidíme z revisních zpráv, jež provádí ministerstvo veřejných prací společně s ministerstvem financí. Zprávy ty musí býti Národnímu shromáždění předloženy. Odvoláváme se také na odpověď ministra veřejných prací na dotaz posl. Laubeho a senátora Dra Kloudy ve Stálém výboru Národního shromáždění předloženou dne 11. září 1920, v níž možno nalézti řadu věcných dokladů pro neudržitelnost soukromého vlastnictví v důlním podnikání v naší republice a i tato zpráva mela by býti vytištěna a dána pp. poslancům.
Bohatství uhle je v oblastech naší republiky velmi různé a proto soukromé podnikání, provádí dolování jen tam, kde možno snadno těžit a hojně vyzískat, kdežto interesem společnosti je, aby získána byla i méně bohatá ložiska, vyžadující větších nákladů, a toho lze docíliti jen jednotnou správou uhelného bohatství přírodního, aby v oblasti finančně nevýnosné mohlo býti dobýváno za pomoci oblastí výnosných. Dále je interesem společnosti, aby bohatství podzemní bylo využitkováno do nejkrajnějších mezi, o to pro o nákladnost nestará se soukromý kapitál, který v prvé řadě má na mysli velký čistý zisk. a dolování vede ne-hospodárné přes všecka ustanovení zákonná. O tom nejlépe svědčí rabovací systém v dolech za války i po ní. Znárodněním dolů bude řešena otázka exportu uhlí (i exportních zisků), neboť nynější pokolení jsou povinna mysliti i na pokolení příští a regulovati rozumně vývoz této až dosud nezbytné suroviny pro rozvoj našeho hospodářského života, neboť, bohatství uhle u nás není příliš veliké a nevyčerpatelné. Neméně důležito je znárodnění dolů pro rozvoj elektrisace státu, pokud k ní nestačí přírodní síly našich řek a k opatření tak poměrné levné a snadno přenosné energie i z uhlí podřadných kvalit a šetření tím celého státního provozu železničního i sil lidských pro jiné účelné práce společenské. Tyto úkoly, jakož i starost o racionelní využití a hospodaření uhlím má navrhovaná statní uhelná rada prováděti.