Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
560.
Zpráva
předsedy Stálého výboru
podle § 54 ústavní listiny o činnosti tohoto výboru v době mezi 1. a 2. zasedáním prvého volebního období Národního shromáždění.
Stálý výbor podle § 51 ústavní listiny konal v období mezi skončením 1. zasedání prvého volebního období Národního shromáždění, které se stalo prohlášením presidenta republiky ze dne 15. července 1920, až do zahájení 2. zasedání Národního shromáždění, jež svoláno bylo rozhodnutím presidenta republiky ze dne 6. října 1920, celkem 12 schůzí.
Ve složení výboru nastaly tyto změny:
Když posl. Dr. Markovič, jmenován byl rozhodnutím presidenta republiky ze dne 16. července 1920 ministrem národní obrany, vzdal se členství ve Stálém výboru a tím i funkce zapisovatelské, zvolen byl zapisovatelem prozatímně pro schůzi Stálého výboru konanou dne 23. července 1920 posl. Dr. Srdínko, v následující schůzi pak dne 4. srpna zvolen byl zapisovatelem za Dra Markoviče jeho náhradník posl. Tadlánek.
Dne 18. října 1920 zemřel člen Stálého výboru posl. Josef Seliger.
Ve schůzi dne 23. července 1920 bylo zásadně usneseno, vyslati zástupce do Mezinárodní parlamentní konference obchodní (Conférence Parlamentaire Internationale du Commerce), konané v měsíci říjnu a listopadu 1920 v Paříži.
Ve schůzi Stálého výboru, konané dne 4. srpna 1920, zvolen byl delegátem Národního shromáždění pro Mezinárodní parlamentní konferenci obchodní v Paříži JUDr. František Rambousek.
Z došlých předloh projednal Stálý výbor tyto věci:
Ve schůzi, konané dne 23. července 1920, projednáváno bylo k návrhu vládnímu neodkladného Opatření o částečném přesunu příslušnosti soudů trestních změnou některých sazeb trestních. Bylo pak schváleno ve schůzi 5. dne 4. srpna 1920, a vyšlo jako Opatření Stálého výboru ze dne 4. srpna 1920, o změně některých ustanovení trestního práva pod č. 480 Sb. z. a n. (Srovnej příl. A.)
Dále bylo schváleno Opatření Stálého výboru ze dne 23. července 1920 o inkorporaci Vitorazska a Valčicka, uveřejněné ve sbírce zák. a nař. pod čís. 450. (Srovnej příl. B.)
Ve schůzi Stálého výboru dne 18. srpna 1920 byla prozkoumána a schválena tato vládní nařízení, vydaná a předložená Stálému výboru na základě zmocňovacího zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 337 Sb. z. a nař., a to:
1. Nařízení vlády ze dne 24. června 1920, č. 421 Sb. z. a nař., o zrušení Československé textilní komise a zřízení Československé lnářské komise.
2. Nařízení ze dne 6. července 1920, č. 425 Sb. z. a n., o zpracování ovoce a hospodaření ovocnými výrobky v zásobovacím období 1920/1921.
3. Nařízení ze dne 1. července 1920, č. 419 Sb. z. a nař., o nejvyšších cenách droždí.
4. Nařízení ze dne 6. července 1920, č. 432 Sb. z. a nař., kterým se obmezuje převádění a zavazení majetku horního.
5. Nařízení ze dne 6. července 1920, č. 443 Sb. z. a nař., o organisaci okresních (župních) obilních úřadů.
6. Nařízení že dne 13. července. 1920, č. 441 Sb. z. a nař., kterým ukládá se československým státním příslušníkům povinnost přihlásiti své majetkové zájmy na cizích plavebních podnicích říčních a námořních.
7. Nařízení ze dne 15. července 1920, č. 438 Sb. z. a nař., o ochraně polního majetku.
Ve schůzi, konané dne 23, srpna 1920, jednáno bylo především o vládním návrhu Opatření o úpravě a úhradě cen mlýnských výrobků. K předběžné poradě o této věci ustanoven a zvolen byl osmičlenný subkomitét.
V téže schůzi bylo schváleno vládní nařízení ze dne 27. července 1920, č. 457 Sb. z. a nař., kterým se obmezuje výroba a prodej sekaného zboží uzenářského, vydané a předložené podle citovaného zmocňovacího zákona.
Ve schůzi, konané dne 24. srpna 1920, bylo pokračováno v jednání o Opatření stran úpravy a úhrady cen mlýnských výrobků. Osnova tohoto Opatření byla pak ve schůzi dne 25. srpna 1920 schválena ve znění, uveřejněném ve Sbírce zák. a nař. pod č. 494 (srovnej příl. C).
Ve schůzi Stálého výboru, konané dne 1. září 1920, schváleno bylo k vládnímu návrhu Opatření ze dne 1. září 1920, čís. 519 Sb. z. a nař., o podporách v nezaměstnanosti. (Srovnej příl. D.) Mimo to byla v této schůzi projednána a schválena vládní nařízení, vydaná podle zmocňovacího zákona a to:
1. nařízení ze dne 27. července 1920, č. 462 Sb. z. a nař., jímž stanoví se přejímací ceny strojených hnojiv, ohospodařovaných komisí pro strojená hnojiva;
2. nařízení z téhož data, č. 459 Sb. z. a nař., o obchodu osivem, obilí, luštěnin a olejnatých plodin;
3. nařízení, vydané podle zákona ze dne 30. ledna 1920, č. 76. Sb. z. a nař., datované ze dne 27. července 1920, č. 456 Sb. z. a nař., o rozšíření působnosti zákonů a nařízení z oboru správy vojenské na Hlučínsku. Při schválení tohoto nařízení byla přijata zároveň resoluce, navržená sen. Drem Spieglem tohoto znění:
"Vláda se vyzývá, aby odložila odvody nařízením ze dne 27. července 1920 nařízené."
Ve schůzi Stálého výboru, konané dne 29. září 1920, schváleno bylo k návrhu vládnímu Opatření, jímž se mění a doplňují ustanovení rakouského zákona ze dne 22. ledna, 1902. čís. 40 ř. z., a uherského zák. čl. XXVI z r. 1901 o poplatcích konsulárních. (Srovnej příl. E.)
V téže schůzi schválena byla podle zmocňov. zák. vydaná a předložená vládní nařízení:
1. ze dne 3. srpna 1920, č. 469 Sb. z. a n., o Státní nákupně oděvních potřeb pro státní zaměstnance a učitele. Při této příležitosti přijata byla resoluce Dra Kloudy a Dra Franke tohoto znění: "Vláda republiky československé se vyzývá, aby ošacovací akci ve prospěch státních zaměstnanců rozšířila tež na zaměstnance zemské tak, aby i tito stali se účastnými státní akce ošacovací. Sleduje nařízení vládní o akcí Státní nákupny a přihlížeje k poměrům státních zaměstnanců, jakož i zaměstnanců zemských, připomíná Stálý výbor, že nutno celou akci provésti bezodkladně tak, aby nákupna mohla ještě před počátkem letošní zimy potřebu státních a zemských zaměstnanců uspokojiti.
K tomu jest třeba, aby ministerstvo financí umožnilo, aby částka nejméně 300,000.000 Kč, která bude třeba k zahájení akce, uvolňována byla sukcesivně, avšak v pravidelných, krátkodobých poukazech. Vláda se upozorňuje na okolnost, že možnost okamžitého vyrovnání předložených účtů je jedinou zárukou, že nákupna nesklame a stane se pro státní a zemské zaměstnance částečnou pomocí.
Stálý výbor upozorňuje dále, že nákupnu podle vládního nařízení organisovanou nelze považovati za vyplnění požadavku stanoveného resolucí Buřívalovou a žádá, aby vláda republiky československé působila všemi prostředky k tomu, aby dobrovolná nabídka průmyslu neobsahovala požadavků cenové době nepřiměřené. V případě nezdaru nechť vláda na základě požadovacího práva opatří Státní nákupně nutné zásoby.
Zejména výrobky průmyslu bavlnářského za stávajících běžných cen surovin i výrobků nebudou moci přicházeti v úvaha, neumožní-li vláda pro tuto akci dovoz levnějších surovin, již by bylo lze nákupně za hotový tovar přiměřené ceně vyměniti.
"Vláda republiky Československé nechť zařídí okamžitě vše potřebné ve smyslu této resoluce, aby vládní nařízení o Státní nákupně mohlo býti se zdarem realisováno".
Mimo to přijata byla resoluce navržená sen. Drem Frantou: "Vláda se žádá, aby vydala dodatek nařízení ze dne 3. srpna 1920, č. 469 Sb. z. a nař., kterým se prohlašuje, že Státní nákupny oděvních potřeb pro státní zaměstnance a učitele jsou účastni také zaměstnanci zemští, okresní a obecní".
Rovněž přijaty byly resoluce posl. Patzela:
"Vláda se vyzývá, aby při provádění této akce vstoupila ve styk s příslušnými svazy odborovými"
a resoluce poslance Böhra: "Státní péče o odívaní nechť pojme do zásobení levnějšími předměty oděvními také soukromé úředníky a zaměstnance s pevným platem, a to aspoň ty, kteří mají plat pod 1500 Kč měsíčně".
2. Schváleno nařízení ze dne 3. srpna 1920, č. 473 Sb. z. a n., o likvidaci Státního ústavu pro tuky, oleje a mléko a vybudování organisace náhradní.
Vládnímu nařízení ze dne 3. srpna 1920, č. 471 Sb. z. a n., o úpravě pachtovného z polních hospodářství a zemědělských pozemků, vydanému na základě zmocňov. zákona, bylo schválení odepřeno; zároveň pak přijata byla tato resoluce:
"Vládě se ukládá, aby materii obsaženou ve 4. a 5. odstavci denního pořádku dnešní schůze (nařízení o úpravě pachtovného z polních hospodářství a zemědělských pozemku a vládní návrh neodkladného Opatření, jímž se prodlužuje o 1 rok ochrana drobných zemědělských pachtýřů.), předložila znovu k zpracování jako neodkladné Opatření již v příští schůzi Stálého výboru."
Ve schůzi dne 29. září 1920 schválena byla k návrhu vládnímu úprava (arrangement), týkající se zachování nebo obnovy práv průmyslového vlastnictví poškozených světovou válkou, uzavřená v Bernu, dne 30. června 1920, v tomto znění:
"Stálý výbor dle §u 54. ústavní listiny Československé republiky usnáší se podle § 54 této ústavní listiny na tomto Opatření:
1. Úprava, týkající se zachování nebo obnovy práv průmyslového vlastnictví, poškozených světovou válkou, podepsaná v Bernu. dne 30. června 1920, se schvaluje.
2. Vládě se ukládá, aby úpravu tuto publikovala ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého.
3. Ministru zahraničních věcí se ukládá, aby v dohodě se všemi zúčastněnými ministry učinil další opatření, jichž je potřebí ku provedení této úpravy."
Ve schůzi, konané dne 8. října 1920, bylo schváleno:
Opatření Stálého výboru, jímž se přiznává zápůjčce 50,000.000 Kč města Bratislavy osvobození od kolku a poplatků a povoluje se používati jejich titrů k uložení sirotcích, nadačních a pod. kapitálů (srv. příl. F):
Opatření o měně na Československém Těšínsku spolu s nařízením ze dne 3. srpna 1920, č. 468 Sb. z. a n. (srv. příl. G);
Opatření, kterým se upravuje z důvodů války promlčení práva ku předpisu a vymáhání pojistného (srv. příl. H);
Opatření o úpravě pachtovného z polních hospodářství a zemědělských pozemků a o obnově drobných zemědělských pachtů (srv. příl. Ch).
V téže schůzi schválena byla tato nařízení vládní, vydaná na základě zmocňovacího zákona:
Nařízení vlády ze dne 15. července 1920, čís. 481 Sb. z. a n., o upotřebení obilí a mlýnských výrobku ke krmení. Při tom přijat byl resoluční návrh posl. Spiny, kterýmž se vláda vyzývá, aby vládní nařízení č. 481 ze dne 15. července 1920 při §§ 2., 3. a 5. ve smyslu pokynů uvedených v přílohách doplnila resp. změnila.
Přílohy: v §u 2. po odstavci 2. budiž vsunuto:
"V krajinách bez pěstění cukrovky a se silným úředně stanoveným vyzimováním chlebovin zvyšuje se množství pro skrmení uvolněné zadiny na 30%. V případech, na něž zvlášt nutno bráti ohled, může na žádost dotyčného rolníka na potvrzení obecního úřadu odvedení zadiny vůbec býti prominuto."
§ 3.: v odstavci 1. buďtež vsunuta mezi: "tažný dobytek" a "pokud zbude": slova: "právě jako pro racionální chov telat až do 10 měsíců za kus a den 1 kg."
§ 5.: po odstavci 2. budiž vsunuto: "vyjmuty jsou kraje bez pěstění cukrové řepy a s prokázaným silným vyzimováním chlebovin."
V téže schůzi schváleno bylo nařízení vládní ze dne 26. srpna 1920, kterým vyhlášeno bylo na celém území Podkarpatské Rusi stanné právo.
Nařízení vládní ze dne 20. srpna 1920, č. 490 Sb. z. a n., jímž se zrušuje nařízení vlády ze dne 23. března 1920, č. 192 Sb. z. a n., o dopravě koží a obuvi;
Nařízení ze dne 3. září 1920, č. 503 Sb. z. a nař., o prozatímním vyměření daně a příjmů a daně válečné osob fysických;
Nařízení ze dne 3. září 1920, č. 502 Sb. z. a n., o uvolnění obchodu mýdlem a mýdlovým práškem.
Podle § 54 ústavní listiny předkládá se tato zpráva o činnosti Stálého výboru s doložením, že opatření, kterých neschválí obě sněmovny do dvou měsíců od sejití, pozbývají další platnosti.
V Praze dne 26. října 1920.
František Tomášek v. r.,
předseda Stálého výboru N. S. R. Č.
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
Příloha A.
K číslu 560.
Opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky Československé podle § 54 ústavní listiny ze dne 4. srpna 1920
o změně některých ustanovení trestního práva.
Stálý výbor Národního Shromáždění republiky Československé usnesl se podle §u 54 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n., na tomto neodkladném opatření:
§ 1.
Na zločiny krádeže, zpronevěry a podvodu, na něž je hledíc k částce vyšší dvou tisíc korun stanoven v §§ 179, 184 a 203 zákona trestního ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., trest těžkého žaláře od pěti do deseti let, lze užíti sazby těžkého žaláře od jednoho roku do pěti let, jestliže soud, přihlížeje k povaze činu a k znehodnocení peněz, uzná tuto sazbu za dostatečnou.
§ 2.
Podle stejné sazby může bytí uložen trest na zločin padělání peněz podle § 1 zákona ze dne 22. května 1919, č. 269 Sb. z. a n., jestliže byl spáchán paděláním kolků, uvedených v zákoně ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., a jestliže tato sazba jeví se bytí dostatečnou hledíc k povaze činu.
§ 3.
(1) Užije-li soud uvedené trestní sazby, nevylučuje se tím jeho právo trest zmírniti nebo přeměniti podle §§ 54 a 55 zmíněného zákona trestního a podle § 92 zákona trestního, článek V., z roku 1878.
(2) V řízení porotním budiž dána otázka podle § 322 trestního řádu ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z., nebo podle § 9 novely o porotních soudech, zák. čl. XIII. z r. 1914, zda jsou zde okolnosti, odůvodňující tuto sazbu trestní.
§ 4.
(1) Učiní-li veřejný žalobce návrh, aby bylo užito zmíněné trestní sazby, ve spisu obžalovacím, anebo když rozšíří obžalobu v řízení před sborovým soudem první stolice, anebo v případě § 261 uvedeného trestního řádu, nebo § 318 řádu trestního, zák. čl. XXXIII. z r. 1896, budiž věc rozsouzena sborovým soudem první stolice podle ustanovení, platných pro řízení přeď těmito soudy.
(2) Při společné obžalobě je tato změna poslušnosti možná jedině, je-li přípustna u všech spoluobžalovaných.
§ 5.
Uzná-li nalézací soud, že navrhovaná sazba není dostatečnou pro čin, který je předmětem, obžaloby, prohlásí se nepříslušným, poněvadž věc náleží před soud porotní. V tomto případě budiž postupováno podle § 261 trestního řádu ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z., nebo podle § 318 trestního řádu, zák. čl. XXXIII. z r. 1896.
§ 6.
(1) Trestný čin, který náleží k příslušnosti sborového soudu prvé stolice, budiž přikázán k rozsouzení jedinému členu tohoto soudu jako samosoudci, jestliže veřejný žalobce navrhnul ve spise obžalovacím (návrhu zastupujícím spis obžalovací) pro všechny obviněné jako hlavní trest ztrátu svobody do šesti měsíců buď samu o sobě, buď vedle trestu peněžitého nebo jedině trest na penězích a jestliže žádny z obžalovaných anebo z jejich obhájců nepodá proti tomu odporu ve lhůtě tří dnů, počítané ode dne, kdy byl obhájci doručen spis obžalovací (návrh zastupující obžalobu). Nemá-li obviněný obhájce, ustanoví mu ho soud k tomu konci z úřední povinnosti.
(2) Návrh takový učiní veřejný žalobce, když přihlédl k povaze dnu, po případě též k znehodnocení peněz.
(3) Opatření podle tohoto paragrafu jest přípustno jedině v řízení před řádnými sborovými soudy první stolice a jest vyloučeno zejména u lidových soudů pro potrestání válečné lichvy.
§ 7.
(1) Samosoudce projedná věc podle ustanovení, platných pro řízení před sborovými soudy první stolice. Při tom má práva i povinnosti předsedy i senátu.
(2) Jako hlavní trest smí uložiti jen trest zmíněný v § 6. Překročení tohoto ustanovení je důvodem zmatečnosti podle § 281, č. 11, řádu trestního ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z., a podle § 385, č. 2., řádu trestního, zák. čl. XXXIII. z r. 1896.
(3) Dojde-li při hlavním líčení k rozšíření obžaloby, prohlásí veřejný žalobce, zda trvá na svém návrhu co do výše trestu.
(4) Obdobné platí i zde ustanovení § 5 tohoto neodkladného opatření.
§ 8.
(1) Ustanovení o sazbách trestních, uvedených v §§ 1 a 2, platí také, soudí-li jmenované tam trestné činy soud vojenský.
(2) Užije-li soud této sazby, má také právo trest zmírniti podle první věty § 126 voj. tr. z. a nevylučuje se tím jeho povinnost trest zkrátiti podle § 92 voj. tr. z.
(3) Věc, která náleží k příslušnosti soudu divisního, může za obdobných podmínek, jak jsou uvedeny v §§ 6 a 7, projednati jeden důstojník justiční jak samosoudce.
§ 9.
Platnost čl. I., č. 3, 4 a 11 zákona ze dne 18. prosince 1919, č. 1 Sb. z. a n. z roku 1920, prodlužuje se do dne 31. prosince 1921.
§ 10.
(1) Neodkladné opatření nabude účinnosti osmého dne po vyhlášení a pozbude ji uplynutím 31. prosince 1921.
(2) Trestní věci, v nichž do dne účinnosti tohoto neodkladného opatření nebylo zahájeno hlavní přelíčení, nebo v nichž je nutno hlavní přelíčení opakovati, buďtež projednány podle tohoto neodkladného opatření, učiní-li žalobce dodatečně návrh podle §§ 4 a 6 a nepodá-li v případě § 6 některý z obžalovaných aneb obhájců odporu ve lhůtě třídenní, počítané od sdělení tohoto návrhu obhájci. Opravný prostředek jest tu vyloučen.
§ 11.
Výkon tohoto neodkladného opatření ukládá se ministrům spravedlnosti a národní obrany.
Důvodová zpráva.
Vzrůst agendy u soudů a současně ztenčení počtu soudců, způsobené vysláním valné jich části na Slovensko a Podkarpatskou Rus, způsobilo, že soudy jsou značně přetíženy a že jen s napětím sil plní své povinnosti.
Povážlivý tento zjev lze pozorovati zejména při soudech trestních, kde rozsah soudnictví vzrostl jednak pro zvýšenou zločinnost, smutný to následek rozvrácení poměrů hospodářských, jednak proto, že pokles hodnoty peněz porušil rovnováhu mezi jednotlivými stupni trestného činu tam, kde rozeznávání jich závisí na ceně předmětů, o něž pachateli šlo. Jsou to hlavně delikty majetkové, u nichž hranice trestního zákona, platného dosud v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, způsobily, že zvýšením cen všech předmětů převážná část případů se stala zločiny, náležejícími často i před porotu, ač před válkou byly to pouhé přestupky.
Vláda je za tohoto stavu věci postavena před úkol, co nejrychleji odstraniti toto přetížení soudů, aniž by však tím správné nalézání práva doznalo újmy. Domnívá se pak, že tuto úlohu muže v oboru soudnictví trestního splniti dvojím způsobem.
Nejprve je možno odejmouti soudu porotnímu to, co se před něj nyní dostává ne z vůle zákonodárcovy, nýbrž následkem poměrů, jež nemají nic společného s důvody, pro něž svého času přikázání soudům porotním se bylo stalo. Příslušnost poroty při trestných činech majetkových jest odůvodněna podle článku VII. trestního řádu z roku 1873 jedině výší trestu, který obžalovaného čeká, totiž zákonnou sazbou těžkého žaláře od pěti do deseti let (§ 179, 184 a 203 tr. z. ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z.). Bude-li nyní dána státnímu zástupci možnost, aby přihlédl ke skutečnosti, že podle pevné hranice trestního zákona hrozí tento vysoký trest obžalovánému pouze proto, že předmět jeho činu dostoupil hranice té následkem menší hodnoty peněz, a aby navrhnul soudu učiniti základem svého rozsudku sazbu těžkého žaláře od jednoho roku do pěti let, pak zmizí důvod pro příslušnost soudů porotních a může býti věc taková předána soudu sborovému.
Tímto postupem bude také zjednána možnost, aby soud vyřknul trest, který zákon v dobách pravidelných pokládal za přiměřeny, neboť nebude již vázán ustanovením §u 338 tr. ř. z 23. května 1873, č. 119 ř. z., podle něhož nemohl uložiti trest kratší jednoho roku, nýbrž bude moci podle §§ 54 a 55 tr. z. odsouditi i k trestu menšímu takového obžalovaného, u něhož je to odůvodněno pro závažné okolnosti polehčující nebo z ohledu na nevinnou jeho rodinu.
Tato větší volnost při ukládání trestu bude příslušeti nejen soudu sborovému, jemuž se věc dostane na návrh veřejného žalobce, nýbrž i soudu porotnímu, jenž o věci bude rozhodovati proto, že státní zástupce onoho návrhu nepodal. Ovšem, že je záhodno, podle zásady, obsažené v § 322 trestního řádu ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z., i § 9 uher. novely o soudech porotních zůstaviti porotcům, aby sami určili tuto nižší sazbu trestní. Důsledek tohoto opatření bude také, že porota nebude již nucena uchylovati se k nevinnému úskoku a vylučovati proti pravdě výši škody, přesahující 2000 Kč., jak nyní často činí jen proto, že nechce, aby obžalovaného stihnul vyšší trest.
Takto bude zjednán v podstatě také souhlas se stavem věcí na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde majetkové delikty před porotu nenáleží a kde zejména i u krádeže podle § 49, č. 1. tr. novely, čl. zák. XXXVI. z r. 1908 (ve spojení s §§ 22 a 92 uh. tr. z.) může sond stanovití trest vině a poměrům obžalovaného přiměřený.
Podobným způsobem, jako je tomu u zmíněných zločinů, chce osnova přenésti se soudu porotního na soud sborový se. stanoviska kriminálního již méně významné lehčí padělání kolků na bývalých rakousko-uherských bankovkách. To bude umožněno podobně, jako je tomu u zločinů, dříve vzpomenutých, bude-li soud moci uložiti na ne trest v téže mírnější sazbě od jednoho roku do pěti let, když uzná tento trest za přiměřený povaze případu, neboť tu se uplatní ustanovení čl. II. zákona ze dne 22. května 1919, č. 269 sb. zák. a nař.
Souhlasu s vojenským trestním zákonem chce dosíci osnova tím, že měníc podobným způsobem ustanovení § 309 voj. tr. ř. dává vojenskému soudu stejnou volnost, aby užil sazby od jednoho roku do pěti let a tím vyměřil, je-li třeba, trest také kratšího trvání, než jednoho roku.
Druhý způsob, kterým chce vláda ulehčiti přetíženým soudům, je postup, navržený v § 6 osnovy. Zde jsou zaváděni místo řádných senátů u sborových soudů prvé stolice samosoudci.
Tímto způsobem vzniká však již určité nebezpečí pro výkon spravedlnosti, neboť sbor soudců poskytuje zajisté větší záruky správného nalézání práva, než soudce, jednotlivý. Tohoto nebezpečí jest si vláda vědoma a proto mu chce čeliti ve dvojím směru.
Jednak ustanovuje v osnově, že samosoudce nesmí pod zmatečností rozsudku uložiti jako hlavní trest ztrátu svobody delší šesti měsíců, jednak staví proti státnímu zástupci obhájce, který musí býti obžalovanému ustanoven, nezřídil-li si jej sám, a který, obává-li se nebezpečí pro obžalovaného, může pouhým odporem způsobiti, že věc se dostane před řádný senát. Advokátní komory, pražská i brněnská, i zemský trestní soud vyslovily se sice, když jim byla tato otázka předložena, proti tomu, aby byl zde obligatorně zřizován obhájce, avšak vláda je toho mínění, že prospěch obžalovaného musí býti tímto způsobem hájen i za cenu, že tím nastane jakési zatížení advokátů. Toto zatížení nebude veliké, neboť obhájce bude nutno zříditi jedině pro posouzení, zda má býti podán odpor, nikoli též pro další řízení, zejména pro hlavní přelíčení. Proto ponechává vláda Stálému výboru Národního shromáždění, aby samo rozhodlo, má-li býti předpis o povinném ustanovení obhájce vynechán čili nic.
Na řízení samostatném osnova nic nemění, neboť se věc projedná podle ustanovení platných pro řízení před soudy sborovými první stolice. Tím je také zůstavena obžalovanému možnost, dáti si přezkoumati věc nejvyšším soudem.
Obmeziti samosoudce jen na delikty majetkové, se nedoporučuje, neboť i u ostatních zločinů jde často o lehké případy, které lze bez obavy za řečených záruk svěřiti samosoudci. Obmezením takovým by nebylo také účelu zákona dosaženo, ježto by ulehčovalo soudu jen ve skromné míře.
Instituce samosoudců zavádí se též u soudů vojenských, které trpí podobným přetížením soudců.
Naproti tomu bylo toto opatření obmezeno výslovně na řádné sborové soudy první stolice a nebude ho možno užíti hlavně při výjimečných senátech, jak jsou lidové soudy pro potrestání válečné lichvy.
Konečně navrhuje vláda, aby toto opatření bylo prohlášeno pouze za přechodné tím, že jeho platnost potrvá pouze do 31. prosince 1921, kdy snad se poměry již ustálí a kdy bude možno podle nich vytvořiti úpravu definitivní. Zároveň však navrhuje, aby platnost čl. I., č. 3, 4 a 11 zák. z 18. prosince 1319, č. 1 Sb. zák. a nař. z r. 1920, byla prodloužena do téhož dne, neboť příčiny, které vedly k těmto předpisům, dosud v neztenčené míře trvají a. je jisto, že do dne 1. ledna 1922, původně stanoveného, nebudou moci býti odstraněny a aby byla vláda zmocněna, prodloužiti platnost zákona o rok, kdyby snad toho potřeba vyžadovala.
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
Příloha B.
K čís. 560.
Opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky Československé podle § 54 ústavní listiny ze dne 23. července 1920
o inkorporaci Vitorazska a Valčicka.
Stálý výbor Národního shromáždění republiky Československé usnesl se podle § 54 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n., na tomto opatření:
§ 1.
Podle ustanovení čl. 27 mírové smlouvy, která byla uzavřena mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a mezi Rakouskem v Saint-Germain-en Laye dne 10. září 1919 a nabyla působnosti dne 16. července 1920, kdy sepsán byl první protokol o uložení ratifikačních listin, rozšiřuje stát československý svou suverenitu na část Vitorazska a Valčicka v hranicích, které budou definitivně určeny mezinárodní komisí na základě uvedené mírové smlouvy a podle jejich ustanovení.
§ 2.
Dnem, kdy bude území v § 1 uvedené zabráno československou republikou, rozšiřuje se působnost mezinárodních smluv, zákonův a nařízení, platných v Československé republice, na inkorporovaná území, označená v § 1, a zrušují se právní předpisy, které byly na oněch územích dosud v platnosti.
§ 3.
Jednotlivá ministerstva se zmocňují, aby na dobu přechodnou, nejdéle však na dobu 6ti měsíců, na zmíněných územích uznala nebo strpěla právní akty a právní zařízení provedená podle práva rakouského, pokud by nebylo lze těch kterých právních předpisů nebo zařízení československých uvésti tam v život.
§ 4.
Vláda se zmocňuje, by provedla v územích inkorporovaných všechna opatření, potřebná k zachování právního řádu, k zavedení řádné správy a řádného soudnictví aby vydala cestou nařizovací bližší předpisy k tomu směřující.
§ 5.
Toto opatření Stálého výboru podle § 54 ústavní listiny nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
§ 6.
Provedením opatření tohoto pověřují se všichni ministři.
Výňatek z důvodové zprávy vládního návrhu:
Zákona nebylo by třeba, kdyby mírová smlouva St.-Germainská nabyla současně působnosti mezinárodní i vnitrostátní. Tak je tomu sice podle některých spisovatelů. Panující mínění však dosud rozeznává mezi působností mezinárodní a působností vnitrostátní, která nastává teprve publikaci příslušné mezinárodní smlouvy v úřední sbírce zákonů. Dokud tedy zmíněná mírová smlouva St.-Germainská nebude uveřejněna ve Sbírce zákonů a nařízení státu Československého, dotud nemá u nás podle panujícího mínění vnitrostátní působnosti. Z toho důvodu musí býti sjednán, právní základ pro inkorporaci Vitorazska a Valčicka zákonem.
K § 1.
Nedoporučuje se uvésti v zákoně den převzetí území jako den, od něhož platí rozšíření suverenity, aby nenastal rozpor mezi platností mezinárodně právní a státoprávní, pokud jde o změnu suverenity.