Pro státní papíry československé, pokud by vůbec nebyly osvobozeny, jakož i pro státní papíry Rakouské a uherské, řádně okolkované (označené) dle předpisů českosl. soupisů, nebo jinak přejaté českoslov. státem, budiž stanovena sazba 0·1 ‰, rovněž pro ústavy zemské, které beztoho přejdou ve státní právu a papíry jejich stanou se už tím státními; jiných papírů veřejných orgánů je počet velice nepatrný a možno je vzhledem na sazby (0·2 ‰) zahrnouti v ostatní ukládací papíry. Zvýšení sazby pro premiové obchody dle vzoru něm. rakouského se prozatím nezavádí jednak z důvodu svrchu uvedeného, jednak i proto, že bursa pražská teprve nyní k obchodům takovým přikročuje. Konečně mělo by se zvýšení to týkati vlastně všech obchodů lhůtních (spekulacích).
O snížení sazby pro stravní obchody dle vzoru německého zákona možno upustiti již proto že obchody ty snížení nějakého až dosud neměly a patrně ani mnoho nepostrádaly.
Nějaká jiná progresse daně se nenavrhuje, nejen snad proto, že ani v Německu ani v Něm. Rakousku rovněž nepřichází, nýbrž z toho důvodu, že by jednak progressí takovou nastala taková komplikace sazeb, aká by se nedala srovnati s rychlým během bursovních obchodů, jednak by nebyla ani spravedlivou, postihujíc stejnou měrou ztrácející jako nabývající. Ostatně by progresse nemohla jíti příliš daleko, poněvadž by jinak nadobro utlumila bursovní život, a při tom přece nezabezpečila většího finančního efektu. Velké kapitály, které tu najevo přicházejí, dlužno zachytiti na jiném poli a jiným způsobem. Úlevu, jaké bankéři a bursiáni (dle č. 1. úlev k tar. p. 4.) požívají v Německu, přejalo Něm. Rakousko v míře velice obmezené snižujíc v posledním odstavci §u 7 a odst. 2. §u 9 sazbu na 1/4, resp. 1/2 pro každého kulisníka při obchodech kulisových, prováděných arrangementem. Ovšem je daň z efektů v Něm. Rakousku nižší již sama sebou nežli v Německu, takže důvod pro další snažení pravidelným účastníkům peněžních obchodů, majícím na celkovém obchodě cennými papíry beztoho lví podíl vlastně odpadá. Týž důvod pro nepřevzetí úlevy té platí ve stejné míře v naší republice, v níž by jinak plná sazba (právě tak jako v Něm. Rakousku) zůstala omezena na slabé poměrně soukromé obchody neprofesionistů. Poskytnutí úlevy pro obchody kulisové přejato do osnovy skoro ve stejné míře (snížením daně na polovici) jako v něm Rakousku.
Číslo 2. úlev saz. pol. 4. (ex 1918) v Německu platí pro obchody arbitrážové, kteréž něm. rakousko rovněž nepřevzalo, patrně z toho důvodu, že funguje tam dosud jen jediná bursa, takže pro domácí arbitráž není tam podmínek týž důvod platí i pro naší republiku. Korespondence mezi metisty ovšem je prosta daně i bez zvláštního ustanovení (viz § 14 provád. nař. něm. rak. 30./10. 1919, č. 498).
Německý zákon podrobuje dani (2/10 ‰) též obchody uzavírané o cizozemskou valutu a papírové peníze, které nynější zákon i Něm. Rakousko osvobozuje od daně (§ 2, č. 2). Toto osvobození budiž i u nás nadále ponecháno v platnosti jednak vzhledem k tomu, že bankovky a cizí valuta nepatří mezi vlastní cenné papíry, jednak že naše mladé finančnictví potřebuje cizí valuty a nemá tudíž její opatřování zatěžovati zvláštní daní.
Německo je v poskytováni osvobození od daně vůbec skoupější nežli bylo Rakousko i Uhersko a nežli jest i Něm. Rakousko; tak zvláště výslovně podrobuje dani z obratu cenných papírů i první vydání jejich (akcií atd.) vydatelem prvním nabyvateli (č. 3 dodatků k tar. p. 4.), které v Rakousku (dle předposledního odst. §u 2) bylo osvobozeno. něm. Rakousko pamatuje i v této příčině i na syndikáty, poskytujíc jim, resp. převodům od syndikátu na jeho konsorty též osvobození. Osvobození to pojalo jest i v osnovu, poněvadž syndikátní emise i v naší republice počínají se uplatňovati a dlužno tedy poskytnout jim úlevu v téže míre jako při emisích nesyndikátních.
Další velice podstatná změna spočívá ve způsobu odvádění daň. Dosavadní zákon prohlásil pravidlem placení v kolcích připouštěl pak přímé zapravování na základě rejstříků výjimečně, dala-li strana povinná vedením rejstříku přednost tomuto způsobu placení před zapravováním v kolcích, a vyžádala-li si k tomu souhlas finančního úřadu. Ve skutečnosti použila celá rada obchodníků povolení toho, považujíc tedy tento způsob zapravování za výhodu ku které vedení rejstříků vlastně přímo vybízí. Nebude tedy žádným velkým břemenem pro obchodníky, zavede-li se placení hotovými obligatorně při všech obchodech rejstříkových, a rozšíří-li se povinnost vésti rejstříky na všechny živnostenské sprostředkovatelé a obstaravatelé obchodů cennými papíry, jakož i na pravidelné návštěvníky bursy. Většina jich beztoho už nyní vede ať už nuceně nebo dobrovolně - o svých obchodech zápisy, takže půjde více méně jen o určitou formu těchto zápisníků. Totéž v míře zvýšené platí o burse, která je beztoho veřejným orgánem, má pro nejvlastnější svoje obchody arranžovací kancelář vede pro obchody v arrauggementu arranžovací (podací) archy, kterých rovněž bude možno použíti pro placení hotovými. Při dobré vůli nenarazí tedy obligatorní placení daně hotovými ani zde na velké obtíže, tím méně, že úprava rejstříků a odvádění daně ponechána bude vládě, resp. finančnímu ministerstvu, kteréž budou míti právo jednotlivým druhům obchodníků dle potřeby povolovati úchylky z pravidelné formy rejstříků a odvádění daně na základě dohody.
Při odvádění daně nebude třeba předkládati rejstříků (zápisníků) pokladně státní, která ani pro nedostatek času nemohla by přezkoumávati jednotlivé položky. Stačil by jednoduchý výkaz, který by vedle přesné adresy plátcovy uváděl čísla rejstříková, za něž daň se odvádí, a celkový obnos skládané daně. Duplikát výkazu toho stvrzený úřadem vrátil by se straně, která by byla povinna jej při rejstříku uschovávati. Čísla rejstříková, z nichž vzhledem na ustanovení odst. 2. §u 8 daň až později by byla splatnou, musila by se ve výkazu vždy zvlášť uvésti.
Kontrola vykonávala by se občasnými revisemi neočekávanými.
Odpadnutím používání kolků v rejstřících odpadla by i potřeba zavésti zvláštní kolky pro daň z efektů, poněvadž kolky omezeny by byly jednak na obor nečetných celkem obchodů soukromých (mezi neobchodníky), jednak nalepovaly by se na účty, závěrečné listy a pod., čemuž by forma všeobecných kolků méně způsobilá hlavně jen pro rejstříky (vyžadující formy více podélné) docela dobře vyhovovala. Zavedení zvláštních kolků pro daň z obchodů cennými papíry narazilo by nejen na značně obtíže pro nedostatek papíru, strojů i lidí odborně vzdělaných, ale bylo by také spojeno s nepoměrně vysokou režií, poněvadž rozsah obchodů efekty jest u nás přece jen poměrně malým.
Vzhledem na tuto změnu při odvádění třeba je změniti též ustanovení o závazku ku placení a odvádění daně, jakož i o ručení za ni a o trestech. Zvláště je třeba jasně vyznačiti, kdo po zákoně je pravým nositelem daně.
V zákoně rakouském, německo-rakouském, ba i v německém není to přesně vysloveno. Ale naznačeno je na více místech, že každý ze smluvníků má nésti polovici daně; tak v §u 9, dle něhož při arrangenentu dodati má každá strana polovici kolku, a to i při obchodech premiových (viz § 17), taktéž v §u 21 při obchodech za účasti dohodců, podobně v §u 7, posl., odst., a §u 9, odst. 2. něm.-rak. zákona ex 1919, poskytujících úlevu očividně pouze na polovici daně připadající na kulisníka, rovněž č. 2. úlev k tar. pol. 4. něm. zák. při arbitrážových obchodech.
Uherský zákon v §u 29 vyslovuje jasně zásadní závazek smluvníků děliti se o daň rovným dílem; ale zásada ta potom v jednotlivostech, upomínajících celkem na rakouský zákon, není důsledně provedena. Právě tak neprovedena zůstává i druhá zásada v §u 26 vyslovená, že bezprostřední placení nastati může při obchodech bursovních, i těch, které uzavřeny jsou za účasti nebo sprostředkování obchodníka cennými papíry.
V návrhu tohoto zákona je však nevyhnutelně nutným stanoviti přesně, kdo daň nese, již z toho důvodu, že ti, kteří mají vybrati daň od vlastních povinníků a odvésti potom státní pokladně, kteří jsou tedy jaksi jen výběrčími státu, musí přesně věděti, od koho mají daň vybrati, pokud se týče proti komu mají právo regresní. Solidárního platebního závazku obou stran nelze již z tohoto důvodu doporučiti ručení pak za daň druhého smluvníka třeba učiniti závislým na zanedbání patřičné opatrnosti při vydávání a přejímání účtů a pod. listin, pokud se týče, že ten, kdo daň odvésti má, nepoužije práva odepříti uzavření obchodu před zaplacením daně.
Závazek příjemce vadné listiny oznámiti vadu v určité lhůtě finančnímu úřadu pod následkem ručení za daň i pokutu (§ 25) rozšířena je v osnově i na povinnost ohlásiti finančnímu úřadu, nedošla-li listina (kolkovaný účet atd.) vůbec, poněvadž v tom právě spočívá nejpřístupnější způsob kontroly při obchodech mezi neobchodníky.
Posavadní zákon rakouský (a v zhledem k tomu, že stať dotyčná zůstala nezměněna, i německo-rakouský) nemá, jak svrchu řečeno, zásadního ustanovení o tom, kdo je nositelem daně, ale rovněž ne zásadně jednotného (na jednom místě) ustanovení o tom kdo má daň odvésti (ustanovení takové má zákon německý v §u 20 a uherský v §ů 29).
Zákon rakouský uvádí naopak v §§u 9 až 21 jednotlivé zdanitelné druhy obchodně cennými papíry, a při nich (tedy více casuisticky) rozbírá, jakým způsobem daň má býti zapravována, kdo je povinen ji v kolcích - odvésti (při stravních obchodech i kdo za ni ručí - § 14 posl. odst.) a kdo povinen je vésti rejstříky. V ustanoveních těch přicházejí ostatně i předpisy, týkající se předmětu daně a osvobození od ní, které patří vlastně do dřívějších paragrafů; to platí o §u 16 - dle něhož uvedení adresy zakládá nový zdanitelný obchod § 14, odst. 1. - o zálohových obchodech mimobursovních - §u 9, odst. 2., o podáních dohodců u arranžovací kanceláře - a § 15. odst. 1., o tom, že obchody mimobursovní až na obchody stravní - podléhají dani jen tehdy, patří-li aspoň jedna strana je obchodníkům cennými papíry. Ustanovení ta zařaděna v osnově na patřičná místa.
Při úpravě otázky, kdo odvádí daň provedené v jediném paragrafu, dbáno bylo celkem zásad posavadního zákona rakouského a uherského, s tím hlavním rozdílem, že při obchodech uzavíraných mezi obchodníky cennými papíry bez účasti dohodce nebo jiného sprostředkovatele má každá strana odvésti svoji polovici daně. Je to odůvodněno tím, že obě strany mají povinnost vésti rejstříky, a je tudíž nejpřirozenějším, když každá strana odvede si svoji polovici daně. Odpadnou tím komplikace vznikající z různosti osoby nositele a odvodce daně, rovněž obtíže při premiových obchodech, při nichž dle dosavadních předpisů odvésti má daň ten, kdo obdrží premii. To ovšem zjistiti se dalo zpravidla až při splnění obchodu takže s odvedením daně musilo se sečkati až do splnění obchodu.
Poněvadž základ pro vyměřenní daně bude lze zjistiti ve většině případů hned při uzavření smlouvy, zjednoduší se tím odvádění daně a kontrola i po této stránce.
Stejný postup bude i při obchodech komisionářských, obsahujících dva zdanitelné obchody při nichž při obou je komisionář jedním smluvníkem.
Jinak je tomu při obchodech prováděných dohodcem neb jiným sprostředkovatelem z povolání, při nichž dohodce, resp. sprostředkovatel má úkol od stran daň vybrati a státu odvésti. Jsou-li strany samy obchodníky, povinnými vedením rejstříků, zanesou do svých rejstříků i jméno sprostředkovatele i číslo jeho rejstříku, pod nímž daň se odvádí; číslo to zvědí ze závěrečných listů (účtů), obdržených od dohodce (sprostředkovatele).
Při obchodech, provedených prostřednictvím bursy (arranžovacím ústavem), odvede daň tento ústav o způsobu odvádění toho dohodne se bursa s vládou (finančním ministerstvem).
Co se týče poměru k cizině nečiní ani rakouský (§ 3) ani zherský (§ 7) zákon rozdílu mezi obchody tuzemskými a cizozemskými, nýbrž rozeznává pouze případy, ve kterých jeden ze smluvníků nalézá se v cizině a nemá v tuzemsku ani obchodního závodu ani stálého zástupce (remisiera). Patří-li tento smluvník k osobám, které v první řadě jsou povinny odvedením daně nepodléhá obchod dani. Dle toho unikaly by dani zpravidla tuzemské i cizozemské obchody, uzavírané mezi tuzemským neobchodníkem a cizozemským obchodníkem, jednak koupě cenných papírů tuzemcem od cizozemce.
Ustanovení toto různí se id německého zákona, který tuzemských obchodů neosvobozuje vůbec, cizozemské pak podrobuje celé dani, bydlí-li oba smluvníci v tuzemsku, a poloviční dani, bydlí-li v tuzemsku pouze jedna strana. Toto stanovisko přijato bylo i v osnovu nového zákona, poněvadž jednak zachycuje všechny tuzemské obchody, jednak ohledně cizozemským hoví rovinnému dělení se obou smluvníků o daň, kteroužto zásadou i tento zákon se řídí.
Trestní ustanovení přizpůsobena byla rovněž změnám nastalým v osnově nového zákona; zvláště snížena byla 150násobná pokuta na 50násobnou vzhledem ku značnému zvýšení daně. Multiplu, toto srovnává se také s nejvyšší pokutou při poplatcích (při účtech, směnkách atd.). Snížení podobné provedlo i Německo i Něm. Rakousko. Za to zvýšeno bylo maximum pořádkových pokut do 10.000 K vzhledem k tomu, že dlužno pamatovati ostřejšími tresty i na zúmyslná a opětovaná provinění; naopak vynecháno bylo minimum, které beztoho nemá valného významu a mohlo by býti ještě krutým při menších proviněních rázu pouze culposního.
Za to pojaty byly v osnovu i tresty nepeněžité, ale majetkově a výdělkově citelnější (odnětí oprávnění živnostenských, práva ku návštěvě bursy atd.), ba i samostatný trest vězení pro případy úmyslných a opětovaných trestných skutků, ovšem s výhradou souhlasu bursy, resp. politické správy 2. stolice (§ 27 rak. zák.) nepatří sice - přesně vzato - do trestních ustanovení dle tohoto zákona, poněvadž jde při něm o přestupek civilních ustanovení o obchodních dohodcích, nanejvýš pak o nezdaněný výkon živnostenský. Přes to ustanovení to - se změnou ve výši trestu dle něm. rak. zákona - bylo ponecháno, ježto účinně brání zneužití funkce dohodců, které může též vésti ku zkrácení daně přímé.
Všeobecná ustanovení - až na vynechaný předpis o udavačích a jejich podílech na trestech ponechány po úpravě vyžadované novým zákonem bez velikých změn.
Vynechána byla ustanovení §§ 22 a 23 jednající o daňových výhodách rakouskouherské banky, a nahrazena (v § 7) osobním osvobozením pro zařizovanou teprve cedulovou banku.
V ohledu formálním se navrhuje, aby osnova byla Národním shromážděním projednána a schválena a za tím účelem přikázána jak v poslanecké sněmovně, tak po přijetí touto sněmovnou v senátě vždy výboru rozpočtovému k podání zprávy ve lhůtě 8 dnů.
V Praze dne 6. června 1920.
Ministr financí:
Dr. Engliš v. r.