Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

1. zasedání.

Národní shromáždění republiky Československé se usnáší:

1. Smlouva uzavřená dne 7. června 1920 v Brně mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o státním občanství a ochraně menšin se schvaluje.

2. Svoluje se, aby tato smlouva byla presidentem republiky ratifikována jménem státu Československého.

3. Vládě se ukládá, aby smlouvu tuto publikovala ve Sbírce zákonů a nařízení státu Československého.

4. Ministru zahraničních věcí se ukládá, aby v dohodě se všemi zúčastněnými ministry učinil další opatření, jichž je třeba ku provedení této smlouvy.

Na podnět vlády Rakouské bylo zahájeno vyjednávání mezi vládami republiky Československé a republiky Rakouské za tím účelem, aby upraveny byly mezinárodní smlouvou různé otázky stran státního občanství a ochrany menšin v obou státech v zájmu souhlasného provedení předpisů mírové smlouvy St. Germainské a v zájmu smírného řešení sporných otázek, které by se v tom směru mezi oběma státy vyskytly. Mezistátní komise oběma vládami jmenovaná zahájila své porady v lednu 1920 v Praze, pokračovala v nich v květnu ve Vídni a dokončila je počátkem června v Brně, kdež smlouva o uvedených otázkách byla dojednána a uzavřena. Za republiku Československou podepsal smlouvu tuto zmocněnec československé vlády prof. dr. Ant. Hobza, šéf právní sekce ministerstva zahraničních věcí, a za republiku Rakouskou zmocněnec vlády rakouské dr. Jiří Froehlich, odborový rada státního úřadu pro věci zahraniční.

Pokud jde o obsah smlouvy, připomíná vláda toto:

Potřeba smlouvy je dána podstatnou změnou poměrů, která v obou státech nastane v otázkách státního občanství a ochrany menšin na základě mírové smlouvy St. Germainské, která v nejbližší době nabude působnosti, a jejíž ustanovení jsou právě v těchto pro oba státy velmi důležitých otázkách kusá, nepřesná a do jisté míry i sporná. Mimo to přichází v úvahu i jistý rozpor mezi mírovou smlouvou a smlouvou, kterou v St. Germain uzavřely čelné mocnosti spojené a sdružené s Československou republikou.

Různá praxe obou států v těchto věcech byla by pro četné příslušníky obou států příčinou velkých nesnází a ohrozila by po případě existenci četných rodin a osob. Zvláště se poukazuje k potížím, které by jistě nastaly v četných případech, kdyby nebyla vyloučena možnost dvojího státního občanství v obou smluvních státech.

Také v otázkách menšinových doporučoval se pokud možno jednotný postup v zájmu jednotlivců i příslušných států. Jelikož však právě menšinové otázky jsou pro veřejnost otázkami ryze politickými a ožehavými, bylo snahou obou vlád i jejich delegací postupovati při sjednávání smlouvy rozvážně tak, aby nebylo bez vážných důvodů praejudikováno suverenitě obou smluvních států. Tento zřetel zejména rozhodl, že oba státy souhlasily, aby uzavřena byla té doby pouze prozatímní smlouva o zmíněných otázkách, a aby bylo uvažováno o smlouvě definitivní teprve tehdy, až bude možno zjednati jasnější přehled účinků mírové smlouvy jakož i vývoje politických i hospodářských poměrů v obou státech.

Jako každá dohoda je tato mezinárodní smlouva v podstatě kompromisem mezi zásadními hledisky obou států. Je v povaze kompromisu, že každá ze stran zúčastněných v některých bodech více méně ustoupí na prospěch druhé za tím účelem, aby od ní v jiných bodech dosáhla ústupků ve prospěch svůj. Pod tímto zorným úhlem jest třeba posuzovati a oceňovati tuto smlouvu jako celek i její jednotlivá ustanovení.

Vláda republiky Československé je pevně přesvědčena, že dohoda tímto způsobem docílená přinese oběma státům užitek a že zabrání nesčetným sporům, které by se jinak při tak dalekosáhlých změnách v životě obou států následkem mírových smluv objevily. Vláda vidí také v přítomné smlouvě právnické prohloubení otázek v mírové smlouvě St. Germainské z části jen nadhozených, a nepochybuje o tom, že některá řešení v této smlouvě přijatá budou, zejména pokud jde o státní občanství, cennou pomůckou nejen pro theorii, nýbrž i pro praxi obou států, po případě pro analogické smlouvy států jiných. Vláda také bude moci užíti výsledků dosavadního jednání pro obdobné vyjednávání s německou říší, ke kterému dala již vláda berlínská podnět.

Jestliže v otázkách ochrany menšin nebylo docíleno dohody tak úplné jako v otázkách státního občanství, jest to vysvětliti jednak potížemi provisoria právě v tomto oboru, jednak novotou politické látky, jakož i z ní nutně plynoucí zdrženlivostí obou vlád.

V ostatním poukazuje vláda k ustanovením smlouvy samé, jakož i závěrečného protokolu k ní připojeného.

Po stránce formální vláda navrhuje:

Jelikož mírová smlouva St. Germainská nabude co nejdříve působnosti a ke svému provádění potřebuje v poměru k Rakousku prováděcích předpisů, smluvených v Brně, budiž předloha tato podle paragrafu 55 jednacích řádů obou sněmoven schválena ve zkráceném řízení ve lhůtě 5 dnů. Vládní předloha budiž přikázána oběma sněmovnami Stálému výboru podle paragrafu 81 jednacího řádu sněmovny poslanecké a podle paragrafu 80 jednacího řádu senátu s tím, aby podal o ní zprávu do tří dnů. Jelikož je po případě možno spatřovati v některých ustanoveních smlouvy (na př. o lhůtě vystěhovací pro optanty nebo o nabytí státního občanství u nás osobami, které dle čl. 4 smlouvy uzavřené s republikou Československou se narodily na jejím státním území) jakousi modifikaci ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236 sbír. zák. a nař., staniž se schválení smlouvy třípětinovou většinou, což budiž předsednictvy obou sněmoven při prohlášení výsledků hlasování oficielně konstatováno.

Smlouva se předkládá ve zvláštním exempláři.

V Praze dne 12. června 1920.

Za ministra zahraničních věcí:

Ministerský předseda:

Tusar v. r.

 Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

1. zasedání.

Každý z obou států uznává jako podklad pro provedení čl. 64 a 70 smlouvy s Rakouskem a čl. 3 smlouvy s republikou Československou domovská práva, kterých bylo v druhém státě podle ustanovení zákonů o právu domovském bývalého státu Rakouského nabyto mezi 28. říjnem 1918 a dobou, kdy smlouvy s Rakouskem a s republikou Československou nabudou působnosti.

Práva státních občanů, nabytá bez získání práva domovského na základě § 2 rakouského zákona ze dne 5. prosince 1918, St. G. Bl. č. 91 o státním občanství, zanikají dnem, kdy obě uvedené mezinárodní smlouvy nabudou působnosti, pokud jde o osoby, které na základě obou těchto smluv stávají se státními občany československými.

(1) Oba státy uznávají navzájem za podklad státního občanství veřejných zaměstnanců práva domovská, kterých nabyly tyto osoby ve svých státech na základě § 10 zákona o právu domovském ze dne 5. prosince 1896, čís. 222 ř. z.

(2) Rovněž uznávají obě strany, že státního občanství v obou státech nabývá se též definitivním ustanovením u některého státního ústavu nebo v některém státním podniku. Taktéž uznávají se zaměstnanci ve službě zahraniční obou států, kteří mají sídlo úřední mimo hranice státu, v jehož službách jsou ustanoveni, za státní občany tohoto státu, jakož i - bez újmy předpisů V. části smlouvy s Rakouskem - osoby, které v desátý den po podepsání této smlouvy budou konati službu v branné moci kteréhokoli z obou států jako gažisté nebo poddůstojníci.

Slova "selon le cas, leur domicile ou leur indigénat (pertinenza-Heimatrecht)" v článku 3 smlouvy s republikou Československou vykládají se v ten smysl, že v poměru k republice Rakouské rozhoduje pouze právo domovské, nikoli však bydliště.

Oba státy pojímají ustanovení čl. 65 smlouvy s Rakouskem a čl. 6 smlouvy s republikou Československou jako ustanovení supletorní, to jest: ustanovení tato zakládají, pokud nestačí jiná ustanovení o státním občanství k tomu, aby určena byla příslušnost státní občana dřívějšího státu rakouského, domněnku státního občanství podle místa narození (praesumptio iuris sed non de iure), která platí potud, pokud není podán důkaz jiného státního občanství na základě původu. Slova na konci čl. 65 "par sa naissance d'une autre nationalité" a na konci čl. 6 "d'une autre nationalité de naissance" budou tudíž v praksi vykládána nikoli podle soustavy místa narození, nýbrž podle soustavy původu.

(1) Oba státy dohodly se ku podrobnějšímu provedení článku 64 smlouvy s Rakouskem a článku 4 smlouvy s republikou Československou - bez újmy zvláštních ustanovení článku 3 přítomné smlouvy - takto:

(2) Osoby, které článek 4 smlouvy uzavřené s republikou Československou má na mysli, dělí se za tímto účelem ve tři skupiny.

(3) První skupinu tvoří ony osoby, které do 28. října 1918 nabyly práva domovského v některé obci republiky Rakouské (II. část smlouvy s Rakouskem). Státní občanství takových osob řídí se podle tohoto práva domovského, to jest u nich použije se pouze článku 64 smlouvy s Rakouskem.

(4) Do druhé skupiny náležejí, předpokládajíc, že v čas, kdy přítomná smlouva nabude působnosti, mají řádné bydliště v republice Rakouské:

a) osoby, které mezi 29. říjnem 1918 a 28. únorem 1919 nabyly práva domovského v některé obci rakouské,

b) osoby, které do 28. února 1919 podaly žádost za udělení práva domovského v některé obci rakouské a do 31. srpna 1919 práva toho nabyly,

c) osoby, které do 28. února 1919 dovršily v některé obci rakouské desetiletý pobyt podle § 2 zákona ze dne 5. prosince 1896, č. 222 ř. z. a na základě tohoto pobytu nejdéle do 31. srpna 1919 nabyly v této obci práva domovského.

(5) U osob náležejících do této druhé skupiny rovněž rozhoduje domovské právo v Rakousku; osoby tyto mají však právo do roka ode dne, kdy smlouva s Rakouskem nabude působnosti, optovati ve prospěch státního občanství československého. Mají-li více než jedno bydliště, mohou v téže lhůtě prohlásiti, pro které bydliště jakožto základ těchto ustanovení optují. Nepodá-li dotčená osoba v řečené lhůtě takového prohlášení, rozhoduje bydliště dříve založené.

(6) O těchto právech opčních platí ostatně všeobecná ustanovení o opci obsažená v přítomné smlouvě a ve smlouvách v ní uvedených.

(7) Do třetí skupiny náležejí osoby, které nespadají ani do první ani do druhé skupiny. V příčině těchto osob použije se plným rozsahem obou odstavců článku 4 smlouvy s republikou Československou.

Oba smluvní státy shodují se v tom, že opční prohlášení vyhovující předpisům obou mezinárodních smluv jest jednostranným, právo zakládajícím aktem optantovým, a že osvědčení úřadu, které o něm jest vydati, má význam toliko deklarativní.

(1) Příslušníci kteréhokoli z obou smluvních států, kteří v čas, kdy přítomná smlouva nabude působnosti, mají nejméně po 10 let bydliště v druhém státě, mohou ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy přítomná smlouva nabude působnosti, optovati pro státní občanství tohoto státu.

(2) O této opci platí všeobecná ustanovení o opci obsažená v přítomné smlouvě i v mezinárodních smlouvách v ní uvedených.

Oba smluvní státy shodují se v tom, že provádějíce ustanovení článku 80 smlouvy s Rakouskem (čl. 3, odst. 2 smlouvy s republikou Československou) ve vzájemném poměru budou postupovati liberálně a zejména vykládati slova "par la race et la langue" v ten smysl, že v praksi bude se povšechně hleděti hlavně k jazyku jakožto k nejdůležitějšímu znaku národnosti.

(1) Oba státy shodují se v tom, že rozhodovati o opčních prohlášeních na základě obou jmenovaných smluv mezinárodních přísluší výlučně tomu státu, v jehož prospěch v tom kterém případě se optuje.

(2) Opční prohlášení osob, které podle smluv zmíněných jsou rakouskými státními občany a chtějí optovati ve prospěch státního občanství československého, jest podávati u diplomatického zastupitelstva československého v Rakousku a naopak opční prohlášení státních občanů československých ve prospěch Rakouska u diplomatického zastupitelstva rakouského v Československé republice.

(3) Oba státy si vyhražují doporučiti optantům, aby podávali opis svého prohlášení též u příslušného politického úřadu první stolice, aby takto získán byl již předem přehled opcí ve prospěch druhého státu. Kromě toho však budou si ob a státy navzájem zasílati občasně - a sice po prvé šest měsíců po tom, kdy jmenované smlouvy nabudou působnosti, později každý měsíc - seznamy opčních prohlášení státních občanů druhého státu, která budou podána u jejich úřadů; zařízení a obsah těchto seznamů upraví se dohodou příslušných ústředních úřadů obou států.

(4) Za příslušný politický úřad první stolice podle 3. odstavce pokládá se onen úřad, v jehož území leží domovská obec optantova. Má-li však optant bydliště ve státě, ze kterého optuje, může podati opis opčního prohlášení u politického úřadu svého bydliště místo u politického úřadu své obce domovské.

(5) Podá-li se opční prohlášení u diplomatického zastupitelstva zmíněného v odstavci druhém protokolárně, zašle toto diplomatické zastupitelstvo bez odkladu opis protokolu politickému úřadu první stolice příslušnému podle odstavce 4.

(1) Za osoby nedosáhnuvší osmnáctého roku, které nemají rodičů, a za nezletilé starší osmnácti let, při kterých jsou podmínky pro zbavení svéprávnosti, jakož i za osoby, které jsou zbaveny svéprávnosti anebo svěřeny prozatímní péči, vykonávají opci jejich zákonní zástupci.

(2) Pokud však osoby, za které vykonali opci rodiče, poručníci nebo jiní zákonní zástupci, dovrší před koncem lhůty opční osmnáctý rok věku, mohou až do uplynutí lhůty opční odvolati opci takto vykonanou. O tomto odvolacím právu platí obdobně ustanovení o opčním prohlášení.

Oba státy neobmezí předpisu, podle kterého optanti smějí podržeti nemovité jmění ve státě, z něhož optují, žádnými zákony, které nejsou zcela všeobecné povahy a neplatí též pro všechny občany státní, jakož i pro všechny příslušníky států jiných.

(1) Oba státy uznávají bezpodmínečnou povinnost optantů vystěhovati se do státu, pro který optovali, a prohlašují, že žádný z nich nebude spatřovati nevlídného aktu v tom, použije-li druhý stát plným rozsahem prostředků přípustných podle práva mezinárodního proti optantům, kteří v ustanovené lhůtě se nevystěhují.

(2) Přeloží-li se do tří let bydliště nazpět, pokládá se první vystěhování pouze za vystěhování na oko; v tomto případě má se a to, že vystěhování vůbec nenastalo, a možno proti takovému optantovi postupovati tak jako proti optantům, kteří se vůbec nevystěhovali.

(3) Když však optant odebéře se k pobytu do území státu, ze kterého optoval, za správou svého nemovitého majetku tam se nalézajícího, nelze to pokládati za zpětné přistěhování, je-li tento pobyt zřejmě pouze dočasný.

Oba státy přihlížejíce k nynější tísni bytové i k jiným nesnázím, dohodly se, že prodlouží lhůtu k vystěhování pro osoby, které z jednoho do druhého státu optují tím způsobem, že lhůta k vystěhování bude činiti ve všech případech jednotně tři roky ode dne, kdy smlouva s Rakouskem nabude působnosti.

Oba smluvní státy zaručují si navzájem, že nebudou vypovídati příslušníků druhého státu z jiných důvodů než z důvodů veřejného řádu a veřejné bezpečnosti mimo případy uvedené v čl. 13.

Obě smluvní strany se zavazují, že příště přijímajíce státní občany druhého státu do svého státního svazku, pokud toto přijetí nezakládá se na předpisech obou uvedených mezinárodních smluv, neprovedou takového přijetí dříve, dokud druhý stát nepropustí ze svého svazku osoby, která má býti do nového svazku státního přijata.

(1) Oba státy uznávají ve věcech školských, že právo, jež přísluší menšině podle článku 67 smlouvy s Rakouskem a čl. 8 smlouvy s Československou republikou, aby zřizovala, vydržovala a spravovala soukromé školy a ústavy výchovné, nezbavuje této menšiny povinnosti, aby šetřila všeobecných předpisů ve státě platných, a že zvláště dozorčím právem menšině přiznaným nezkracuje se nikterak právo státního dozoru na školství.

(2) Za správce soukromých škol a ústavů výchovných připouštějí se pouze státní občané onoho státu, v němž je sídlo soukromého ústavu vzdělavacího.

(3) Právo, dané jazykovým menšinám v článcích dříve uvedených, aby podle své libosti užívaly vlastního jazyka v těchto školách a ústavech výchovných, týká se toliko vyučovacího jazyka a vnitřního užívání jazyka ve škole, nikoli však styku s úřady, který se řídí všeobecnými předpisy o užívání jazyků, mimo styk správce školy a učitelů s orgány všeobecného dozoru školního první stolice v budově školní ve věcech služebních.

Obě smluvní strany uznávají, že se má ve školském zákonodárství i ve školské správě stejně nakládati se soukromými školami a ústavy výchovnými jak většiny tak menšiny. Slovy "ecoles et autres établissements d' education" podle čl. 67 smlouvy s Rakouskem a čl. 8. smlouvy s Československou republikou rozuměti jest všechny soukromé školy a ústavy výchovné, které mohou býti zřizovány ve státě podle platných zákonů jako ústavy soukromé. Při tom se konstatuje, že v době, kdy se tato smlouva uzavírá, jest zákonodárství obou smluvních stran ve zmíněné otázce shodné. Tento stav zákonodárství prohlašuje se pro dobu platnosti této smlouvy ve vzájemném poměru obou smluvních států se rozhodující.

(1) Ježto v Československé republice podle zákona z 3. dubna 1919, č. 189 sb. z. a nař. přísluší soukromým školám obecným zřízeným po dni účinnosti tohoto zákona právo veřejnosti, zavazuje se rakouská vláda, že udělí soukromým školám obecným československé menšiny, jež budou zřízeny poté, kdy tato smlouva nabude působnosti, právo veřejnosti zároveň s povolením k jejich zřízení, předpokládajíc, že vyhoví zákonným požadavkům.

(2) Každá z obou smluvních stran může takové soukromé škole obecné, vyžaduje-li toho zájem veřejný nebo jiné závažné důvody, právo veřejnosti odníti neb i školu úplně zavříti. Škola, které bylo odňato právo veřejnosti, může práva toho opět dosíci, prokáže-li její vydržovatel, že byly odstraněny závady, které způsobili odnětí práva veřejnosti.

(3) Ustanovení obou předchozích odstavců užívati jest obdobně také při soukromých školách obecných již zřízených.

(4) Pokud se týče ostatních soukromých škol a ústavů výchovných, vyhražují si obě strany své právní stanovisko o výkladu článku 67 smlouvy s Rakouskem k článku 8 smlouvy s Československou republikou.

(5) V Československé republice nebude vyučovací jazyk německý, v Rakouské republice vyučovací jazyk československý důvodem, aby bylo odepřeno právo veřejnosti.

(1) Oba státy si vyhražují, že uzavrou později úmluvu o výkladu a provádění čl. 68 smlouvy s Rakouskem a čl. 9 smlouvy s Československou republikou, zvláště pak o slovech: "proportion considérable", "villes et districts" a "facilités appropriées"; až do té doby mají v těchto věcech volnou ruku.

(2) Nezávisle na otázkách právě zmíněných a nepředbíhajíce nikterak jejich konečné úpravě, sjednávají oba smluvní státy zatím toto:

(3) Rakouský stát se zavazuje zaříditi, aby počátkem školního roku 1920/21 zřízeny byly ve Vídni pro děti rakouských státních občanů československého jazyka podle jejich přihlášek veřejné školy obecné s československou řečí vyučovací ve vhodných místnostech s učiteli jazykově i jinak dokonale kvalifikovanými, a to v té míře, aby na třídu připadlo povšechně průměrem tolik žactva jako na německých školách obecných, při čemž se za nejnižší průměr béře 42 žáků. Přihlášky musí býti provedeny včas tak, aby otevření škol bylo počátkem školního roku 1920/21 zabezpečeno; aby byla zjištěna znalost československé řeči u dětí, které se přihlásí do škol, utvořiti jest komise, do nichž povoláni buďtež za členy také důvěrníci československých rodičů.

(4) Ježto v republice Československé dětem cizích příslušníků státních německého jazyka docházka do veřejných i soukromých škol německých republiky československé bez výjimky jest již povolena, a ježto se československá vláda zavazuje, že toto povolení nebude zrušeno, slibuje také vláda rakouská navzájem, že dětem československých příslušníků státních československého jazyka povolena bude v Rakousku docházka do československých škol veřejných i soukromých. Tyto děti nečítají se však při veřejných školách obecných ani při stanovení počtu tříd a škol, jež se mají zříditi, ani při výpočtu průměru žák ve třídě.

K urovnání růzností v názorech nebo sporů při výkladu a při provádění předpisů obsažených v prvním a druhém díle této smlouvy zřídí se

1) smíšená komise a

2) stálý rozhodčí soud.

(1) Smíšená komise skládá se z delegace jmenované vládou rakouskou a z delegace jmenované vládou československou, každá delegace pak z předsedy a dvou přísedících.

(2) Československá delegace má sídlo v Praze, rakouská ve Vídni.

(1) Komise jedná pouze o případech, které jí některá z obou vlád přikáže svou delegací.

(2) Delegace projednávají spolu písemně případy komisi přikázané.

(3) Nedosáhne-li se však touto cestou dohody obou delegací, sejdou se obě delegace ke společným schůzím, aby se takové dohody dosáhlo. Předsedové obou delegací se střídají v předsednictvu smíšené komise. Místo schůzky ujednají oba předsedové. Nedohodnou-li se, konají se schůzky střídavě v Praze a ve Vídni, poprvé v Praze.

Neurovná-li smíšená komise sporného případu, odkáže jej rozhodčímu soudu.

(1) Rozhodčí soud skládá se z rozhodčích, z nichž každý z obou států ustanoví po dvou, a z pátého rozhodčího jako předsedy.

(2) Předsedu volí čtyři rozhodčí. Nedohodnou-li se, požádá vláda státu, ve kterém rozhodčí soud se sejde, diplomatického zástupce království nizozemského ve Vídni nebo v Praze, aby předsednictví sám převzal nebo ustanovil předsedu.

Rozhodčí soud je stálý a schází se střídavě ve Vídni a v Praze, poprvé ve Vídni.

Oba smluvní státy se zavazují, že poskytnou rozhodčímu soudu veškerou podporu potřebnou pro jeho vyšetřování a všecky nutné pomůcky; zavazují se dále, že jejich soudy a úřady poskytnou rozhodčímu soudu všemožnou právní pomoc, zejména pokud jde o doručování a provádění důkazů.

(1) Rozhodčí soud upraví sám svoje řízení a jednací řád.

(2) Rozhodčí soud rozhoduje většinou hlasů. Předseda hlasuje naposled; je-li rovnost hlasů, hlas jeho rozhoduje.

Každá vláda zaplatí požitky rozhodčích od ní ustanovených ze svého úplně a požitky předsedovy, které budou upraveny zvláštní administrativní úmluvou, z polovice.

Má-li některá z obou vlád za to, že prohlášení opční podané jejím občanem ve prospěch státního občanství státu druhého jest zřejmě neoprávněno, to jest, že při něm není zřejmě předpokladů ustanovených ve smlouvě s Rakouskem, ve smlouvě s republikou Československou nebo ve smlouvě přítomné, může dříve, nežli přikáže věc smíšené komisi (čl. 23), požádati diplomatické zastupitelstvo druhého státu, aby vyslovilo neplatnost tohoto opčního prohlášení jménem státu, který zastupuje.

Ustanovení této smlouvy platí s výhradou platnosti smluv s Rakouskem a republikou Československou a zejména bez újmy práv, která jsou ve článku 69 smlouvy zprvu řečené a ve článku 14 smlouvy posléz uvedené poskytnuta mocnostem spojeným a sdruženým tam uvedeným. Smluvní strany nepoužijí však, pokud se týče přítomné smlouvy, práva zmíněného v uvedených předpisech dovolávati se stálého mezinárodního soudu.

(1) Tato smlouva bude ratifikována a listiny ratifikační budou co nejdříve ve Vídni vyměněny.

(2) Smlouva nabude působnosti výměnou ratifikačních listin a pozbude platnosti čtyři léta poté, bude-li šest měsíců před touto lhůtou kteroukoli ze smluvních stran vypověděna. Nadále pokládá se smlouva za prodlouženou vždy o rok, nepoužije-li žádná z obou smluvních stran práva vypověděti ji šest měsíců napřed.

(3) Smlouva vyhotovuje se ve dvou stejnopisech, a to každý v řeči československé a německé. Oba texty jsou autentické. Ratifikovaná smlouva bude každým z obou států vyhlášena v jeho úřední sbírce zákonů v obou autentických textech.

(4) Tomu na doklad podepsali tuto smlouvu zmocněnci obou stran,

a to: profesor Dr. Antonín Hobza jako zmocněnec republiky Československé

a odborový rada Dr. Georg Fröhlich jako zmocněnec republiky Rakouské,

prozkoumavše navzájem své plné moci a shledavše je správnými.

Dáno v Brně, dne sedmého června roku tisícího devítistého dvacátého.

Oba státy dohodly se při dnešním podpisu smlouvy o tomto:

1. Podle právního názoru vlády Rakouské jest vykládati konečná slova čl. 64 smlouvy s Rakouskem "qui ne sont pas ressortissants d'un autre État" v ten smysl, že "jiným státem" nerozumějí se ony státy, které vznikly na území bývalého státu Rakouského.

Naproti tomu trvá vláda československá na právním názoru, že "jiným státem" rozumí se též republika Československá.

2. Vláda československá konstatuje, že podle stavu jejího zákonodárství jest přípustno dovolávati se nejvyššího správního soudu též ve věcech volného uvážení. Proto jest podle jejího názoru soudní ochrana menšinám v republice Československé v širším rozsahu poskytnuta nežli v republice Rakouské, kdež podle stavu zákonodárství jest vyloučeno dovolávati se správního soudu ve věcech volného uvážení a možno jest v takových případech dovolávati se pouze soudu ústavního, pokud jde o porušení politických práv státních občanů.