Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
1. zasedání.
1.
Návrh
poslanců Dra Theodora Bartoška, Františka Housera, Landové-Štychové, Fr. Zeminové a spol.,
aby vydán byl zákon, kterým se zavádí v republice československé odluka církve od státu.
Že poměry mezi státem a církvemi v Československé republice potřebují nové zákonné úpravy, uznává se všeobecně, to tím spíše, že dosavadní úprava poměrů těchto v Rakousku, na níž dosud ani za republiky nestalo se podstatných změn, byla přímým důsledkem starého státního zřízení, nynější formě republikánské naprosto protichůdného. Bylo proto právem očekáváno, že změna dosavadních poměrů mezi státem a církvemi provedena bude v přímé souvislosti se státním převratem. Nestalo-li se tak, a neodhodlalo-li se k nové úpravě poměrů mezi státem a církvemi ani první - revoluční - Národní shromáždění, nemůže a nesmí řešení této otázky dále ještě odkládati zákonodárný sbor, vyšlý ze všeobecných voleb.
Nová úprava poměrů mezi státem a církvemi myslitelna jest v naší republice jedině jako zásadní a důsledná odluka církve od státu. Jest to nutný následek přechodu od monarchického k republikánskému zřízení státnímu. Také všechny státy, které dosud monarchickou soustavu vystřídaly republikánskou, na příklad: Brasilie, Mexiko, Portugalsko, provedly jako přímý důsledek svého státního převratu také odluku církve od státu.
Tato odluka jest samozřejmou vývojovou nutností i u nás a byla také prohlášena za přední úkol zákonodárné činnosti republiky již v památném prohlášení naší státní samostatnosti, vydaném v Paříži dne 8. října 1918.
Z různých soustav odlukových pokládáme systém francouzský, v podrobnostech ovšem přizpůsobený konkrétním poměrům našim, za nejvhodnější řešení této otázky.
Navrhujeme, aby vydán byl zákon, kterým zavádí se v Československé republice odluka církve od státu. Osnova zákona tohoto jest připojena.
Zákon
ze dne .................... 1920.
o odluce církve od státu.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Hlava první.
Ustanovení všeobecná.
§ l.
Republika zaručuje všem státním občanům a obyvatelům svým naprostou svobodu svědomí. Nikdo není povinen, avšak každý jest oprávněn vyznávati a vykonávati svobodně jakékoliv náboženství, pokud tím neruší veřejné mravnosti a zákonů.
Okolnost, vyznává-li kdo nějaké náboženství čili nic, nesmí býti důvodem k omezení jeho práv, ani býti na překážku dosažení jakýchkoli úřadů, funkcí a hodností ve státním a občanském životě. Okolnost tato není však také důvodem, aby vymykal se kdo plnění všeobecných občanských povinností. Majetek, náboženským účelům sloužící, podléhá stejně jako jiný majetek daním, kněží všech vyznání všeobecné povinnosti branné. Podmínka, která nabytí nějakého práva činí odvislým od vyznávání určitého náboženství, pokládá se za nedoloženou.
Zjišťovati úředně, zda kdo náboženství nějaké vyznává, dovoleno je pouze k účelům statistickým.
§ 2.
Všecka náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna. Stát nepropůjčuje žádnému vyznání svého zvláštního uznání; dosavadní rozdíl mezi náboženskými společnostmi státem uznanými a neuznanými zaniká. Zároveň pozbývají platnosti ustanoven dosavadních zákonů, jimiž stanoveny podmínky státního uznání náboženských společností, nebo jimiž náboženským společnostem státem uznaným dostávalo se jakýchkoli výhod a výsad před těmi, které státem uznány nebyly.
§ 3.
Soukromé vykonávání náboženského kultu jakéhokoliv náboženství nepodléhá žádnému obmezení.
Veřejné vykonávání náboženství podléhá ustanovením zákona shromažďovacího a spolčovacího a zákona tohoto. Za kultus veřejný považuje se kultus, konaný v budovách a místnostech, zvláště k tomu určených, jako jsou chrámy, kaple, modlitebny a pod., dále kultus kdekoli konaný, jehož účastní se více než 20 osob; veřejným kultem ve smyslu tohoto zákona jest vždy vyučování náboženství.
§ 4.
Přečinu, stihaného tuhým vězením od 1 do 6 měsíců dopouští se ten, kdo násilím nebo hrozbami snaží se donutiti kohokoliv, aby se účastnil nebo zdržel nějakého úkonu náboženského, aby se stal členem nebo přestal býti členem nějakého náboženského sdružení, nebo aby přispíval neb nepřispíval na úhradu nákladů náboženského kultu.
Shromáždění náboženská, v mezích zákona konaná, požívají stejné ochrany právní jako jiná zákonem dovolená shromáždění občanů.
§ 5.
Právní úprava veškerých poměrů náboženských a církevních na území Československé republiky děje se výlučně zákony státními, nařízeními a rozhodnutími státních úřadů, podle zákona vydanými. Jakákoli práva vyznavačů určitého náboženství a jejich organisaci plynou výhradně z propůjčení státního.
Dnem platnosti tohoto zákona přestávají předpisy práva kanonického býti platným právem na území Československé republiky. Republika neuznává rovněž jurisdikce orgánů církevních, zejména soudnictví kurie římské, a nesmí žádný soudní nebo administrativní nález orgánů těchto na území republiky býti vykonán.
§ 6.
Republika neuznává, nevydržuje a nepodporuje žádného náboženského vyznání a kultu. Od 1. července 1920 nelze pojati do státního rozpočtu položek ku přímé nebo nepřímé podpoře kteréhokoli náboženského kultu a náboženského vyučování; položky takové do rozpočtu státního již pojaté stávají se tímto dnem bezúčinnými.
Všecka dosavadní ustanovení zákonná, jimiž založen byl nárok náboženských společností, jejich zřízenců, osob duchovních a církevních institucí vůbec na příspěvky z prostředků veřejných, zejména všecky zákony kongruové se zrušují.
Obce, okresy, zem, jakož i jiné korporace, nemající rázu výlučně konfesijního, nesmějí předsevzíti žádného majetkového věnování k jakýmkoli účelům náboženským nebo církevním, a veškerá dosud učiněná usnesení a převzaté závazky této povahy, pokud nebyl věnovaný obnos nebo předmět k určenému cíli již spotřebován, jsou po právu bezúčinné.
§ 7.
Stát, země, župy, okresy a obce nesmějí prováděti přímo ani nepřímo žádného úkonu náboženského kultu a to ani tehdy, kdyby oprávnění nebo závazek k tomu lpěl dosud na majetku, jenž jest jejich vlastnictvím nebo v jejich správě.
Funkce vojenských duchovních, katechetů, učitelů náboženství a jiných církevních orgánů, přímo ve státní neb jiné veřejné službě zaměstnaných, přestává.
Officielní účast státních veřejných orgánů na církevních nebo náboženských úkonech a slavnostech jest nepřípustná.
Žádnému náboženskému sdružení nepřísluší zastoupení ve sborech zákonodárných ani v jakýchkoli veřejných úřadech a korporacích.
Zanikají úplně a bez náhrady povinnosti i práva osobního i věcného patronátu.
Jmění nadací, jež zřízeny byly nebo budou pro účely náboženského kultu neb jakékoli jiné účely církevní, jakož i jmění, určené pro tyto účely v posledních pořízeních, listinách darovacích a jiných věnováních, budiž upotřebeno pro úkoly sociální péče, veřejné dobročinnosti, vyučování a výchovy lidové.
Je-li požitek některé nadace vázán podmínkou vyznávání určitého náboženství nebo účasti na úkonech bohoslužebných, pokládá se podmínka tato za nedoloženou.
§ 8.
Dosavadní veřejnoprávní organisace církevní státem se neuznává a zrušuje. Všeliké svazky a sdružení náboženská jsou svazky soukromoprávními. Občané mohou se k účelům náboženským a ku provozování kultu sdružovati jedině podle ustanovení tohoto zákona a v mezích platného všeobecného práva shromažďovacího a spolčovacího.
Veškeré církevní řády a kongregace na území Československé republiky jsou zrušeny.
Republika nepřiznává na svém státním území žádných výsad a žádného veřejnoprávního postavení papežovi, a neudržuje se stolicí papežskou diplomatického spojení.
Není dovoleno, zahraničním orgánům církevním odváděti jakékoliv dávky a platy (annáty, interkaláry, sbírky petrského haléře a pod.); obnosy k tomuto cíli určené propadají ve prospěch státu.
§ 9.
Kněžím a zřízencům společností a spolků náboženských nelze svěřiti žádné funkce veřejné správy státní a veřejného vyučování.
Ku vedení a správě matrik osob narozených a zemřelých jakož i matrik o sňatcích, jednotných pro všecky občany bez rozdílu jejich náboženského vyznání, příslušný jsou výhradně státní úřady matriční, které zříditi jest v každé obci jež je sídlem soudu, jakož i v obcích nad 3000 obyvatel. Úřad matriční může býti spojen s úřadem obecním. Správce úřadu matričního jest příslušný ku předsevzetí civilních ohlášek a oddavek podle zákona z 22. května 1919, č. 320 sb. z. a n. Podrobné předpisy o zřízení a organisaci státních úřadů matričních a o vedení jednotných matrik občanských stanoví zvláštní zákon.
§ 10.
Manželství lze uzavříti platně pouze před státním úřadem k tomu příslušným. Občanům jest ponecháno na vůli, aby svému takto uzavřenému sňatku požehnati dali také církevně; duchovni nesmi však církevního obřadu snubního ani církevních ohlášek předsevzíti dříve, dokud nebylo mu prokázáno, že žadatelé byli již občansky oddáni.
§ 11.
Veškeré veřejné vyučování je nekonfesní. Náboženství není ani povinným ani nepovinným předmětem vyučování na školách veřejných.
Pokud a za jakých podmínek lze mimo čas vyučování školního propůjčiti školní místnosti k účelům soukromého vyučování náboženského, stanoveno bude nařízením. Školský zákon stanoví, pokud ve veřejných školách povinným předmětem vyučovacím jest občanská morálka.
Není dovoleno veřejné školy opatřovati ať zevně ať uvnitř náboženskými symboly určité konfesse a konati v nich jakékoliv úkony náboženského kultu.
§ 12.
Dosavadní theologické fakulty přestávají býti součástí universit, pozbývají práv a privilegií universitních fakult a nejsou státem ani vydržovány ani ze státních prostředků podporovány.
§ 13.
Zřizovati a udržovati konfesijní školy, jimiž by byly nahrazeny školy veřejné stejného druhu, není dovoleno. Pokud školy takové již existují, buďtež nejdéle do roka od účinnosti tohoto zákona proměněny v nekonfesní školy veřejné nebo buďtež, jsou-li zbytečný, zrušeny.
Náboženské spolky a sdružení nemohou udíleti a obstarávati jiného vyučování nežli vyučování náboženství.
§ 14.
Hřbitovy, jež dosud nejsou vlastnictvím obcí, přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona bez zvláštní náhrady ve vlastnictví a správu obecní. Takto nastalá změna vlastnictví budiž v pozemkových knihách vyznačena buď z moci úřední neb k návrhu obce. Zároveň buďtež ve správu obecni odevzdány veškeré fondy a obnosy, určené k udržování hřbitova a jednotlivých hrobů. Zvláštní konfesijní ráz hřbitovů zaniká. Hřbitovy, jež při této úpravě objeví se zbytečnými, buďtež zrušeny.
§ 15.
Veškeré svátky církevní, vyjímaje neděle, se zrušují a pokládají se v občanském životě za všední dny. Zákonem mohou stanoveny býti svátky občanské. Občanskými svátky jsou dosud: 28. říjen, 1. květen a 6. červenec.
§ 16.
Zrušuje se náboženský ráz přísahy, a to jak přísahy služební, jež nahrazuje se občanským slibem, tak také přísahy v řízení soudním. Od účinnosti tohoto zákona nikdo není povinen, podrobiti se přísaze náboženského obsahu, Nařízením vydány budou podrobné předpisy ku provedení tohoto ustanovení a to bez ohledu na to, byla-li v tom kterém oboru dosud užívaná forma přísahy zavedena zákonem neb nařízením.
Hlava druhá.
O provozování veřejného kultu.
§ 17.
Veřejný kultus náboženský může býti provozován buď jednotlivci nebo spolky a to zejména náboženskými spolky, utvořenými podle tohoto zákona. Účelem těchto náboženských spolků jest výhradně péče o veřejné konání bohoslužby a o úhradu nákladů s tím spojených.
§ 18.
Spolky náboženské zřizují se vždy pro jeden nebo několik obvodů dosavadní správy církevní.
Členy jejich mohou býti jen dospěli státní občané v příslušném obvodu bydlící. Nikdo nesmí býti členem několika náboženských spolků zároveň. Aby spolek mohl zahájiti svou činnost, musí míti nejméně 25 zletilých členů.
Kněží nejsou volitelní do výboru spolku náboženského.
Činnost spolku spravuje se stanovami, sestavenými podle předpisů platného zákona spolčovacího a schválenými politickým úřadem II. instance. V názvu spolku a v jeho stanovách budiž přesně vytčeno, který určitý církevní kultus hodlá spolek vykonávati.
Náboženské spolky mohou se sdružovati ve svazy.
§ 19.
Náboženské spolky, jež ustaví se nejpozději do 1. ledna 1922 mají nárok, aby jim k jejich žádosti státní správou v bezplatné užívání byly odevzdány dosavadní budovy neb místnosti nezbytně potřebné pro bohoslužbu a pro obydlí kněží, jimi vydržovaných, jakož i pro výkon bohoslužby nutně potřebné věci movité.
Spolky tyto jsou povinny odevzdané jim budovy a věci udržovati svým nákladem v řádném stavu, pojistiti je proti požáru a vloupání a pojistné premie řádně platiti. Ručí státu za veškerou, na nich kýmkoliv, vyjímaje případy vyšší moci, způsobenou škodu.
Porušil-li spolek hrubě tyto své povinnosti, jest státní správa oprávněna, propůjčené budovy a věci mu odňati.
§ 20.
Náboženské spolky a jejich svazy mají charakter osob právnických, mohou před soudem žalovati a býti žalovány, mohou nabývati samostatně za úplatu movitého i nemovitého jmění.
Způsob původního nabývání jmění jest však omezen na případy, v jejich stanovách výslovně vytčené. Zdroje příjmů jejich mohou býti výhradně tyto:
1. členské příspěvky ve výši řádnou valnou hromadou určené,
2. poplatky ze sedadel chrámových,
3. poplatky štolové za předsevzaté církevní obřady a úkony, a
4. dobrovolné dary, odevzdané účastníky bezprostředně při bohoslužbě.
Poplatky ad 2. a 3. uvedené musejí býti předem schváleny politickým úřadem první instance a uvedeny ve veřejnou známost vyhláškou na budově i uvnitř budovy, kde bohoslužba se koná.
Všeliká jiná darování než sub 4. uvedená jakož i testamentární věnování ve prospěch účelů náboženských jsou bezúčinná; takto věnovaný obnos připadá státu a bude vynaložen na účely v § 7. určené.
§ 21.
Nejméně čtvrtinu svých ročních příjmů jest náboženský spolek povinen věnovati na účele veřejné dobročinnosti a sociální péče a to způsobem, jenž stanoven bude nařízením.
Přebytky příjmové ukládány buďtež ve státních úvěrných papírech do reservního fondu, který však nesmí překročiti čtyřnásobnou roční řádnou spotřebu, počítanou dle průměru posledních za sebou jdoucích 4 let. Dosáhne-li reservní fond této maximální výše, jest přebytek věnovati na účele v odstavci prvním zmíněné.
Neodvisle od tohoto reservního fondu může zřízen býti fond stavební určený i s úroky uložených do něho kapitálií výhradně ke koupi potřebných nemovitostí nebo ku stavbám a stavebním opravám. Jmění tohoto fondu budiž ve státních úvěrních papírech uloženo u státního depositního úřadu.
Nemovitosti, náboženskými spolky získané, nemohou býti bez výslovného souhlasu státní správy ani zcizeny ani zatíženy jakýmkoli břemenem nebo jinak znehodnoceny, a připadají po 100 letech bez jakéhokoli odškodnění ve vlastnictví státu.
§ 22.
Náboženské spolky povinny jsou veřejně účtovati. Každého roku předloží politickému úřadu I. instance přesný inventář svého jmění, přesný účet příjmů a vydání za uplynulý rok a rozpočet na rok příští, vše ve čtverém vyhotovení. Politický úřad zašle jeden exemplář obci, v níž spolek má své sídlo, aby ho po dobu 8 dnů vyložila k veřejnému nahlédnutí a vyhláškou uvedla to ve veřejnou známost. Také politický úřad vyloží stejným způsobem exemplář druhý. Každý občan má právo do takto vyložených spisů nahlížeti, činiti si z nich opisy a výpisy a podati úřadu svoje připomínky. Politický úřad první instance předloží pak se svoji zprávou třetí a čtvrtý exemplář politickému úřadu II. instance a ministerstvu vnitra. Pokynům a nařízením úředně vydaným jest náboženský spolek povinen se podrobiti.
§ 23.
Nešetří-li náboženské spolky povinností, tímto zákonem jim uložených, neb nezachovávají-li svých stanov spolkových a nebylo-li nápravy docíleno ani úředním napomenutím, může dle okolností případu politický úřad I. instance potrestati funkcionáře spolku přiměřenou pokutou, rozpustiti výbor spolkový nebo dáti opomenutý úkon předsevzíti na útraty spolku. Politický úřad II. instance může spolku odníti zcela neb z části propůjčené mu jmění státní nebo jeho bezplatné používání, neb může spolek rozpustiti a jmění jím spravované zabrati. Utvoří-li se do 3 let spolek nový s týmž účelem, může mu zabrané jmění rozpuštěného spolku zcela neb z části býti vydáno.
§ 24.
Náboženským spolkům mohou ve smyslu § 19. nemovitosti a věci movité, pro bohoslužbu potřebné, býti v bezplatné užívání odevzdány i tehdy, jde-li o spolek jiné konfese, než která dosud předmětů těchto používala.
Uchází-li se o propůjčení těchže předmětů zároveň několik náboženských spolků, má přednost spolek s větším počtem zletilých členů. Po případě mohou předměty tyto, buď všechny nebo jejich část odevzdány býti dvěma neb několika spolkům v užívání společné, jež upraví se pak smlouvou, která ku své platnosti vyžaduje státního schválení.
§ 25.
Neustaví-li se do 1. ledna 1922 v některém dosavadním obvodu církevním žádný náboženský spolek ve smyslu tohoto zákona neb nepožádá-li spolek tam se ustavivší v čas o bezplatné propůjčení budov a věcí bohoslužebných, mohou předměty tyto během roku 1922 býti za úplatu pronajaty jinému spolku, utvořenému buď podle tohoto zákona nebo podle všeobecného zákona spolčovacího, nebo i jednotlivci.
Pro tyto spolky a jednotlivce platí obdobně předpis druhého a třetího odstavce § 19. a ustanovení o poplatcích a darech v § 20.
Bližší povinnosti ustanoveny budou smlouvou v každém jednotlivém případě. Smlouvy tyto jsou listinami veřejnými a exekučními tituly.
§ 26.
Veřejný náboženský kultus může provozován býti i mimo budovy specielně k tomu určené ve veřejných shromážděních lidu. Shromáždění tato podléhají plně ustanovením shromažďovacího zákona.
§ 27.
Úkony, jež podle § 3. považovati jest za kultus veřejný, jsou vždy každému dospělému občanu volně přístupné. Děti školou povinné nesmějí se jich však účastniti v době povinného vyučování školního. Pro přestoupení tohoto zákazu potrestán buď otec nebo zákonný zástupce dítěte podle předpisů o zanedbání povinné docházky školní.
Hlava třetí.
O kontrole veřejného kultu.
§ 28.
Veřejný kult podléhá dozoru státních politických úřadů. Jednotlivec nebo spolek, který zamýšlí předsevzíti nebo dáti vykonati jakýkoli úkon kultu veřejného, jest povinen učiniti o tom nejpozději 24 hodiny napřed oznámení úřadu bezpečnostnímu. Kde úkony veřejného kultu konají se pravidelně, stačí učiniti o tom jediné souhrnné oznámení a oznamovati pak zvláště jen nastalé změny.
Opomenutí tohoto oznámení trestá se na svolavatelích a pořadatelích shromáždění jako přestupek zákona shromažďovacího.
Politický úřad jest oprávněn vyslati do každého náboženského shromáždění svého zástupce. Zástupce tento zakročí napomenutím, byl-li porušen zákon nebo ohrožen veřejný klid a pořádek, a může, došlo-li by k činům trestným nebo shromáždění nabylo rázu politického, shromáždění to rozpustiti.
Bylo-li shromáždění téže konfese v některé obci takto po dvakráte rozpuštěno, může politický úřad II. instance učiniti vhodná opatření podle § 23.
§ 29.
Konání obřadů náboženských pod širým nebem, zejména konání náboženských průvodů, manifestací, poutí a pod. dovoleno jest pouze po předchozím výslovném svolení bezpečnostního úřadu, o které třeba žádati v každém jednotlivém případě nejméně 3 dni napřed, a udati přesně, kdy a kde obřad konati se má a kudy průvod bude se ubírati. Provádění těchto úkonů bez předchozího úředního svolení nebo jeho překročení trestá se na všech provinilých jako přestupek shromažďovacího zákona.
§ 30.
Není dovoleno náboženské odznaky kterékoli církve umísťovati na místech veřejných, na budovách ať veřejných nebo soukromých, vyjímaje pouze budovy věnované výslovně účelům kultu a náhrobky na hřbitovech.
§ 31.
Dozoru správy státní podléhá také vyučování náboženství stejně jako jiný úkon veřejného kultu. Knihy, jichž pří tomto vyučování má býti používáno, musejí býti vyučovací správou státní schváleny.
§ 32.
Rovněž vyučování a výchova budoucích kněží v seminářích, bohosloveckých učelištích a jiných odborných ústavech podléhá dozoru státní správy vyučovací, jíž náleží také potvrditi dosavadní a jmenovati nové učitele těchto ústavů, jakož i approbovati učebnice na ústavech těchto používané. Bezprostřední dozor na tyto ústavy koná komise, jejímiž členy jsou starosta obce, ředitel nebo profesor státní střední školy, soudce a úředník finanční, jmenované příslušnými odbornými ministerstvy.
§ 33.
Není dovoleno publikovati ať ústně, ať písemně ať tiskem žádná nařízení a projevy zahraničních činitelů církevních, na př. bully papežské, usnesení církevních sněmů a pod. bez předchozího výslovného svolení ministerstva vnitra. Rovněž pastýřské listy a jiné projevy tuzemských církevních autorit nesmějí býti veřejně ohlášeny dříve než nejméně 8 dní po té, co byl plný jejich obsah sdělen témuž ministerstvu a jen potud, pokud proti obsahu jejich nebylo námitek.
§ 34.
Aby někdo mohl konati funkce kněžské, musí vedle průkazu odborné církevní způsobilosti býti nezávadným i s hlediska státní správy.
Kněz, který odsouzen byl pro zločin nebo přečin podle všeobecného zákona trestního nebo po dvakráte pro přestoupení tohoto zákona, může býti výrokem politického úřadu své funkce zbaven s účinkem, že při odsouzení pro zločin na vždy, při odsouzení pro jiné zde zmíněné trestné činy po dobu až do 3 let nesmí prováděti úkonů veřejného kultu náboženského.
Kněží, kteří nově mají býti uvedeni ve funkci, musejí býti 14 dní předem oznámeni politickému úřadu, a mohou svoji funkci nastoupiti teprve, nevznesla-li státní správa v této lhůtě žádných námitek proti nim.
§ 35.
Funkcionáři církevní, jimž náležeti má vrchní dozor nad kněžstvem a výkonem náboženského kultu v širší oblasti (děkani, biskupové, arcibiskupové, superintendenti atd.) mohou býti ustanoveni jen s výslovným souhlasem správy státní.
Hlava čtvrtá.
O vlastnictví jmění dosud církevního a jeho soupisu.
§ 36.
Veškeren a jakýkoli movitý i nemovitý majetek, který až dosud sloužil potřebám náboženského kultu, kněží, církevních ústavů a vrchností, kapitol, klášterů, duchovních řádů nebo jakýmkoli jiným účelům církevním, pokud majetek ten není výhradným vlastnictvím osob soukromých nebo necírkevních osob právnických, zejména obcí, okresů a zemí, stává se dnem účinnosti tohoto zákona bez jakékoli náhrady bezvýhradným vlastnictvím republiky.
§ 37.
Majetek tento budiž do 6 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona podrobně sepsán, předměty značné ceny majetkové, umělecké nebo historické, zejména bylo-li by se obávati jejich ztráty nebo poškození, odevzdány buďtež neprodleně do prozatímního uschování státním úřadům depositním nebo museím.
Osoby, jímž náleží správa tohoto majetku a bezprostřední dozor nad ním, ručí státu solidárně veškerým svým jměním za každou jeho ztrátu, poškození nebo zhoršení.
Kdo podnikne cokoliv, aby majetek tento byl poškozen, zcizen, zatajen, zavlečen pokusu, nebo dopustí se při správě tohoto jmění hrubé nedbalosti, nebo dá komisi podle § 38. zřízené nesprávnou nebo neúplnou informaci, bude potrestán pro přečin, ač nejde-li o skutek podle platných zákonů přísněji trestný, tuhým vězením od 1 do 3 let. Osoby duchovní, provinivší se proti ustanovení tohoto paragrafu, pozbývají mimo to nároku na pensi, upravenou v hlavě šesté tohoto zákona.
§ 38.
Ku provedení inventury povolány jsou okresní komise inventurní, jež zřídí politický úřad 1. instance z pravidla pro každý okres soudní. Členy této komise jsou: soudce, který zároveň předsedá, úředník politického úřadu, úředník berní a starosta obce nebo jeho náměstek. Politický úřad může dle potřeby zříditi pro jeden soudní okres i více komisí a může také povolati do komise ještě jiné osoby, zejména potřebné snad znalce.
Také komise sama může se usnésti na kooptaci dalších členů.
K soupisu jmění, jež zasahá do několika okresů, může zřízena býti politickým úřadem první nebo druhé instance nebo ministerstvem vnitra zvláštní komise, složená obdobně z úředníka soudcovského jako předsedy, úředníka politického, finančního a starostů nebo jejich náměstků z obcí, v jejichž obvodu komise pracuje.
Veškeré tyto komise jsou oprávněny, dovolati se pomoci všech veřejných úřadů a orgánů, po případě i vojenské asistence, a vyslýchati svědky, jejichž výslech má povahu svědeckého výslechu soudního. Každý úřad i každý občan jest povinen, dáti komisi neprodleně všecky žádané informace.
§ 39.
Okresní komise inventurní jsou podřízeny bezprostředně ústřední komisi pro provádění zákona odlukového, zřízené v ministerstvu vnitra a složené rovnoměrně z úředníků tohoto ministerstva, ministerstva národní osvěty, spravedlnosti, financí a sociální péče a ze stejného počtu znalců a odborníků, volených poslaneckou sněmovnou.
§ 40.
Inventura budiž skončena okresními i zvláštními inventurními komisemi do 6 měsíců, inventáře pořízeny v tolika exemplářích, aby mohl jeden býti uložen u příslušného okresního úřadu, další u politického úřadu I. instance a jeden zaslán ústřední komisi pro provádění zákona odlukového.
§ 41.
Cenné papíry buďtež po zápisu do inventáře komisí ihned převzaty, jich převzetí odevzdateli potvrzeno a buďtež pak neprodleně zaslány ministerstvu financí. Kupony a jiné výtěžky těchto cenných papírů, dospívající k placení po 6 měsících ode dne účinnosti tohoto zákona, náležejí státu a jest súčtovati je na účet státního kulturního fondu, který z majetku dosud církevního bude podle § 55. utvořen.
§ 42.
Platy periodicky odváděné ve prospěch účelů církevních, ať jsou zjištěny na nemovitostech čili nic, buďtež rovněž zapsány do inventáře i s přesným označením osob k platu povinných a případné hypothéky, zavázanému pak budiž komisí sděleno, že od data v prvním odstavci označeného nemůže platů těchto již platně odváděti dosavadnímu věřiteli, nýbrž bernímu úřadu na účet fondu v § 55. zmíněného.
§ 43.
Do inventáře buďtež pojaty i předměty zápisu podrobené, jež ocitly se ať právem či bezprávně v držení osob třetích, kteréžto osoby jsou povinny, uposlechnouti příkazů inventurní komise pod následky § 37.
Rovněž buďte sepsány ony předměty, o nichž není nepochybně zjištěno, že jsou výhradným soukromým vlastnictvím jednotlivců nebo necírkevních osob právnických; nároky jež na tyto předměty činí sobě osoby třetí, buďtež v inventáři vyznačeny.
Budovy a předměty mající cenu uměleckou a historickou buďtež jako takové v inventáři zvláště vyznačeny.
§ 44.
Kdo činí sobě vlastnické nároky na předměty do inventáře pojaté, musí žádati do 3 měsíců od zřízení inventáře o jejich uznání centrální komisi odlukovou a nárok svůj řádně osvědčiti; nebyl-li nárok uznán, může domáhati se jeho uznání vůči státu pořadem práva. Předměty a hodnoty inventované, jež pocházejí bezprostředně z darů, dědictví, odkazů neb jiných věnování, uskutečněných v posledních 30 letech před platnosti tohoto zákona, mohou býti věnovatelem neb jeho bezprostředními dědici neb descendenty v přímé linii do roka od zřízení inventáře u téže centrální komise požadovány zpět; v případě neuznání nároku lze nastoupiti vůči státu pořadem práva.
Hlava pátá.
O užití bývalého jmění církevního.
§ 45.
Význačné kathedrály a budovy obzvláštní ceny umělecké a historické prohlášeny budou majetkem národním. Stát podrží je ve své vlastní správě a použije jich k účelům přiměřeným jejich celonárodnímu významu.
§ 46.
Ostatní chrámy, kaple, modlitebny a jiné budovy bohoslužebné i se vším k výkonu veřejného kultu nezbytně potřebným zařízením, jakož i budovy nebo jejich části, jichž nutně je třeba k ubytování kněží, kazatelů a jiných vykonavatelů kultu, postoupeny budou ve formě precaria státem bezplatně náboženským spolkům, jež utvoří se podle tohoto zákona do 1. lednů 1922 (§ 19.).