Musili bychom si odpověděti na kardinální otázku, zda bychom státní zaměstnance nerozeštvali mezi sebou, kdybychom žádali ode všech státních zaměstnanců, aby přinášeli tak velké oběti jen ve prospěch určitého procenta státních zaměstnanců, které by z toho mohlo míti užit k. Z těchto věcných důvodů bych nedoporučoval slavné sněmovně, aby se dala vésti snad snahou, zlepšiti tuto osnovu proti původnímu usnesení, poněvadž by tím státním zaměstnancům se neprospělo, nýbrž mám obavu, že by uzákonění této předlohy, na kterou státní zaměstnanci čekají několik let, která je požadavkem celých desítiletí organisací státních zaměstnanců, slavná sněmovna přijetím pozměňovacích návrhů znemožnila.
Předloha byla projednávána v senátě.
V prvé schůzi senátního soc. politického výboru dne 8. listopadu 1921 byla provedena povšechná debata, při níž byly proti osnově učiněny některé námitky velmi závažného rázu. Ne snad, že by vyplývaly z nepřátelství těch, kteří tyto námitky uvádějí, z nepřátelství vůči státním zaměstnancům, nýbrž vyplývají mnohé tyto námitky spíše ze snahy skutečně zabezpečiti státním zaměstnancům, co je podle dané situace a podle struktury zákona možno.
V prvé řadě se namítalo, že předloha neopírá se o náležitá statistická data, jež jsou nejdůležitějším předpokladem každého pojištění, má-li býti vybudováno na zdravém a reálním podkladě; za druhé byl vysloven požadavek, aby do zákona byli pojati učitelé, kněží, zaměstnanci samosprávných svazků, pokud je § 3 zákona o nemocen. pojištění z pojistné povinnosti vylučuje; za třetí vyskytl se odpor proti tomu, aby nemocenské pojištění státních zaměstnanců bylo samostatně organisováno a žádáno, aby bylo přičleněno k okresním nemocenským pokladnám.
Budiž mi dovoleno, abych řekl také svůj osobní názor o této věci. Já, jako socialista, byl bych také přítelem toho, aby bylo veškeré pojišťování unifikováno, poněvadž jsem toho názoru, že čím více bude shrnuto pojištěnců v takovéto centrální pojištění, tím je také možno lépe toto pojištění vybudovati, tím také bude možno větší výhody z tohoto pojištění dotčeným pojištěncům zabezpečiti. Ale nemohu při tom přes to, že zásadně bych toto stanovisko zaujímal, zavírati oči před poměry, v nichž v nemocenském a sociálním pojištění žijeme, nemohu zavírati oči před tím, že je přece jen veliký rozdíl mezi státním zaměstnancem a dělníkem a mezi nemocenským pojištěním státního zaměstnance a dělníka, poněvadž dělníkovi má přinésti nemocenské pojištění vlastně určité existenční minimum po čas jeho nemoci, když nedostává mzdy, tedy určitou náhradu za mzdu, aby dělník měl býti z čeho živ, kdežto u veřejného státního zaměstnance, který má zabezpečeny požitky po i čas své nemoci, nepřichází v úvahu vyplácení nemocenské podpory, nýbrž druhý účel pojištění, t. j. přispívati léčebnými příspěvky na u léčení státního zaměstnance a jeho rodiny. Poměry, které zavládly v nemocenských pokladnách a o kterých, myslím, není v celé sněmovně sporu, jsou neudržitelné, také nepřispěly k tomu, aby se zájemníkům tohoto pojištění učinila stravitelnou idea centralisace nebo unifikace veškerého pojištění sociálního.
Tedy z těchto důvodů, jistě naprosto objektivních a věcných, posuzuji tuto myšlenku centralisace nemocenského pojišťování a jsem tomu povděčen, že senát a soc.-politický výbor po dlouhém politickém jednání přece jen se přiklonily k požadavkům veřejných a státních zaměstnanců, aby bylo toto nemocenské pojištění samostatné, s čímž jsem ovšem také já pro tuto dobu souhlasil. Otázka budoucí organisace a centralisace je otázkou druhou. Až dobudujeme sociální pojištění v naší republice, až na celou stavbu, ke které dnes, abych tak obrazně řekl, děláme strop, při čemž chybí nám střecha v předloze o zabezpečení zestárlých osob, pak budeme moci mluviti o centralisaci a unifikaci veškerého pojištění sociálního v republice.
Přistoupím k dalším výtkám předloze činěným. Bylo žádáno, aby z tohoto pojištění vyloučeny byly služebné, poněvadž tam organicky nepatří. Dále byl lékařskými organisacemi vznesen protest proti tomu, že osnova poškozuje zájmy lékařské, odnímajíc jejich soukromé praksi lékařské dobrou klientelu. Konečně vytýkáno předloze, že stát dává léčebnému fondu do vínku obnos 6 mil. Kč, ačkoliv jiným podobným sociálně-pojišťovacím ústavům neposkytl podobného daru.
Druhá schůze soc.-politického výboru senátu ze dne 17. listopadu 1921 rozhodla zásadní otázku, že nemocenské pojištění státních zaměstnanců má býti samostatné, a překonavši tuto zásadní překážku jednání o předloze, zvolila zvláštní podvýbor, který pak také osnovu meritorně projednával. Podvýbor musil překonati všecky překážky, které vyplynuly z pozastávek a námitek, o nichž jsem mluvil, a musil hledati kompromis mezi jednotlivými krajními stanovisky určitých stran a stavů, aby dospěl ke kompromisu přijatelnému pro všechny zúčastněné činitele.
Osnova, jak ji schválil podvýbor a soc. politický i rozpočtový výbor senátní a plenární schůze senátu, přináší do jisté míry zlepšení v tom, že pojistná povinnost rozšiřuje se na veškeré veřejné zaměstnance, že zjednodušuje organisaci správy léčebného hondu, ale přináší naproti tomu zhoršení proti původnímu vládnímu návrhu, odstraňujíc veškeré peněžní pojistné dávky obligatorní a zavádějíc pouze fakultativně možnost udělovati podpory ze zvláštních fondů, vylučujíc z tohoto zákona služebné, zvyšujíc pojistný příspěvek z 1 na 2%, z čehož 1% platí pojištěnec a 1% stát a snižujíc konečně příspěvek státu per 6 milionů Kč pouze na 5 mil. Kč pro zřizování lázní, ozdravoven a zbývající 1 mil. Kč, určený původně na úhradu zařizovacích nákladů, poskytuje pouze jako záruku.
Další ustanovení obsažená v původní předloze, až na některé výjimky, ponechává v platnosti, zejména organisovanou svobodnou volbu lékaře, možnost zvláštních fondů pro poštu a železnici i jiné pod. státní podniky. Vedle toho možno považovati za zhoršení nové ustanovení, že se stanovami má určiti do jaké míry má pojištěnec ze svého přispívati při dožadování se lékařské pomoci. Toto ustanovení má za účel chrániti fond před zbytečným rozplýtváním prostředků, aby mohl později z úspor vybudovati léčebnou péči velkorysým způsobem.
Předloha má se vztahovati na 292.906 státních zaměstnanců, a to na 89.154 pragmatikálních úředníků, zařazených do hodnostních tříd, 142.509 podúředníků, zřízenců atd., 48.130 učitelů a 13.113 četníků.
Po vyloučení zaměstnanců ministerstva železnic, kteří jsou již pro případ nemoci pojištěni, snížil by se počet pojištěnců na 174.637 osob. Z nedostatku příslušných statistik nelze přesně stanoviti počet osob, které pobírají odpočivné neb zaopatřovací požitky, jakož i osob samosprávných a ostatních veřejných úřadů, které tomuto pojištění budou podléhati a lze jen přibližně odhadnouti, že celá osnova bude se týkati přibližně asi 300.000 pojištěnců.
Soc. politický výbor projednal osnovu ve své schůzi dne 7. října 1925, a schválil ji ve znění, usneseném v senátu, tisk 5340. K usnesení tomuto vyslovil soc. politický výbor tyto připomínky:
K §u 1, odst. e) se výslovně konstatuje, že výpomocné síly, které v případě nemoci nemají nároků aspoň po dobu jednoho roku na služné, nepodléhají tomuto pojištění a zůstávají pojištěny podle zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří (zákon ze dne 9. října 1924, čís. 221 Sb. z. a n.).
Soc. politický výbor projevil přání, aby pokud možno byly poskytovány z léčebného fondu příslušné dávky neb podpory i pro poživatele darů z milosti, fakultativně podle §u 20 v kompetenci, jež jest vyhrazena Ústřednímu sboru na individuelně podané žádosti, pakliže nebylo možno poživatele daru z milosti do této předlohy pojmouti.
K §u 3 projevil soc. politický výbor přání, aby v případech ohleduplných, kdy zaměstnanec zastavením výplaty služebních, odpočivných nebo zaopatřovacích požitků ztratil nárok na dávky podle tohoto zákona, mohlo mu býti podle §u 20 v kompetenci Ústředního sboru poskytnuto podpory ze zvláštních podpůrných fondů, aby tak aspoň částečně byla paralysována přísnost předlohy v §u 3, jež v zákoně o nemocenském pojištění zaměstnanců ze dne 9. října 1924, čís. 221 Sb. z. a n., jest značně seslabena proti dělnictvu ustanovením §u 97, odst. 4 tohoto zákona.
K §u 8 projevil soc. politicky výbor názor, že i ústavy pro choromyslné by bylo podle tohoto zákona považovati za léčebné ústavy.
K §u 22 bylo vysloveno přání, aby ke stávajícím kněžským pokladnám nemocenským, zvláště takovéto nemocenské pokladně v Přerově, bylo přihlíženo při provádění tohoto zákona, pokud se týče §u 1, odst. 2.
Závodní nemocenská pokladna elektrických podniků hlav. města Prahy považuje se nyní za nemocenskou pokladnu drah a podléhá jako taková ministerstvu železnic. Sociálně politický výbor neprojevil žádných námitek proti tomu, aby tato závodní nemocenská pokladna byla zachována i nadále, poněvadž jest toho názoru, že její zachování není v rozporu s §em 22 této osnovy.
Soc. politický výbor schválil pak tyto resoluce:
1. Resoluce posl. H. Bergmanna, Brodeckého, G. Navrátila, dr. Mazance a Karlovského:
Ministerstvo železnic se vyzývá, aby dosavadní nemocenské pojišťování pro aktivní zaměstnance a dělníky rozšířilo ihned také na pensisty, rentisty s těžkými následky úrazů a poživatele pensí a darů z milosti československých státních drah, po případě jich pozůstalé.
2. Resoluce posl. G. Navrátila, Pechmanové, dr. Mazance, Johanise a Karlovského:
Vládě se ukládá, aby i po uzákonění návrhu o nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců podporovala svépomocnou instituci "Sociální ochranu státních zaměstnanců" v plnění jejího úkolu nejen finančně, ale i organisačně tím, že učiní v jednotlivých úřadech opatření, aby členské příspěvky mohly býti vybírány při výplatě služného.
3. Resoluce posl. dr. Mazance, G. Navrátila, Johanise a Pechmanové:
Ministerstvu soc. péče se ukládá, aby pojištění duchovních státem uznaných (recipovaných) náboženských společností, pokud má býti ve smyslu 2. odst. §u 1. upraveno vládním nařízením, bylo v život uvedeno současně s pojištěním ostatních veřejných zaměstnanců, v odstavci 1. jmenovaných.
Soc. politický výbor doporučuje předlohu ke schválení ve znění usnesení senátního, tisk 5340 posl. sněmovny, jakož i schválení uvedených tří resolucí.