Ďalej prichádzame k nasledujúcemu: Vo zpráve výboru rozpočtového o vládnom návrhu štátneho rozpočtu pre r. 1926 uvedené je, že Štátny pozemkový úrad podľa vypracovaného plánu rozparceluje do konca r. 1925 250 tisíc ha zeme.
Ctená snemovňa! Pýtam sa, kto dostane túto zem? Prijde táto zem k rozparcelovaniu medzi chudobných slovenských maloroľníkov alebo podkarpatoruských? Nie, zem túto podostávajú ponajviac bohatí gazdovia, páni riaditelia bánk a veľkostatkov a druhí bohatí ľudia, ktorým ani podľa zákona o pozemkovej reforme zem by neprislúchala. (Hlas: Ani poslancům nedávají. Sopko také nedostal nic!) Poslancov som nechcel spomenúť, je tiež niekoľko pánov, ktorí sú takí šťastlivci, ale nechcel som toho spomenúť. Chudobný slovenský ľud nie že z prevedenej parcelačky takmer nič nedostal, ale jemu sa ešte odobralo, a to, kde maloroľníci árendovali zem vo vnútenom pachte, bola im táto zem odobraná a rozpredaná za vysokú cenu zbohatlíkom, ako sa to stalo vo Veľkom Ruskove, Pozdišovciach, v Topolanoch a iných obciach východného Slovenska. Ľud chudobný darmo volá po kúštičku zeme, za to veľkostatkárom sa ponechávajú celé veľkostatky k užívaniu a pracujúci ľud je tu vykorisťovaný do krvi. A keď robotník za 40 až 50ročnej roboty na tomto veľkostatku sa zodrie a ustará, vyhodí ho urodzený pán zo služby zmrzačeného, aby ako využitkovaný a ku ďalšej robote neschopný dakde pri plote zdochol. Tlumočím tu s tohoto miesta tieto prípady: Ján Rogovský, 72ročný, slúžil plné 53 roky na veľkostatku Belmajer v Trebišove. R. 1922 bol svojim pánom zo služby prepustený chromý, zmrzačený, bez akejkoľvek pomoci. Ján Raizák, 70ročný, tu ďalší dokument, slúžil na veľkostatku Čikóš v Trebišove, tieto veľkostatky príslušia všetky k cukrovaru v Trebišove - 34 roky. Ačkoľvek nemohol ani hýbať prstama na rukách, ako bol sodrený, bol r. 1923 zo služby prepustený chromý, tiež bez akejkoľvek pomoci. Ďalší prípad mám tu: Michal Kušnirik, 67ročný, slúžil na veľkostatku Ilona v Trebišove 37 rokov, z ťažkej roboty onemocnel, a keď sa pýtal správy veľkostatku, aby mu dala penziu, poneváč nemôže pracovať, vysmiali sa mu ešte a penzie sa nedočkal, ale dočkal sa smrti, zomrel. Jeho žena samozrejme sa darmo obracia na správu veľkostatku o pomoc; tí páni, ktorí majú svoje bruchá plné, neveria tejto hladujúcej žene a ešte ju odbývajú so smiechom.
Ďalší prípad: Andrej Servánsky z Thoroviec, zemedelský robotník, slúžil na veľkostatku 48 rokov. Tento robotník bol tiež bez akéhokoľvek zaopatrenia prepustený r. 1923. Dnes tento človek zodrený, vyssaný až do kosti prišiel žobrať, ale žiadny ho nepozná, lebo každý od dverí bude ho odháňať: Iď si tam, kde ťa sodreli, tam nech ti dajú podporu. Tu vidíme najlepšie tú bestialitu, ako veľkostatkári zachádzajú so svojimi otroky. Juro Miklovčik, 76ročný robotník, slúžil na veľkostatku v Sennej 60 rokov a roku 1924 pred parceláciou vylúčil ho urodzený pán zo služby bez akéhokoľvek zaopatrenia na sodrenú jeho starobu. Je veľa takých prípadov na východnom Slovensku, na ktoré dalo by sa poukázať, kde páni veľkostatkári vháňaj u sodrené a využitkované robotníctvo priamo smrti v ústrety. Tu prichádzam, pánovia, k hlavnej veci. Pán minister zemedelstva Hodža ide čo chvíľa na Slovensko, ale ja viem, že o týchto veciach nevie, ako sa zachádza s týmito sodrenými ľudmi a bolo by dobré pánu ministrovi, keby poznal takéto veci a ich vyšetril, lebo by si tým získal dôveru všetkých pracujúcich zemedelských ľudí na východnom Slovensku.
Pánovia z koalície, vy stále prehlasujete, že nášmu štátu je treba konsolidácie. Tejto konsolidácie štát môže dosiahnuť len takým spôsobom, keď dáte chudobnému národu to, čo mu po práve prísluší, to jest, keď dáte chudobnému ľudu menšie dane, zem a pasienky, školy a čo je najhlavnejšie, keď znova vybudujete priemysel, ktorý bol zničený. Len takýmto spôsobom môže sa uskutočniť v československom štáte konsolidácia. Chudobný ľud, zvlášte slovenský a podkarpatoruský spoliehal na tie pekné sľuby, ktoré koalované strany dávaly svojim voličom po stránke parcelácie v roku 1920. Dnes však títo ľudia v celom Slovensku a Podkarpatskej Rusi vedia, že boli len hanobným spôsobom oklamaní a preto, pánovia, prichádzáli so zprávou rozpočtového výboru o vládnom návrhu štátneho rozpočtu pre rok 1926 so štatistikou, koľko že Štátny pozemkový úrad rozparceluje do konca roku 1925/26, potom prehlašujem, že je to len predvolebný manévr, ktorý má zreparovať rozrúcanú vašu situáciu. Rokom 1926 má byť skončené prídelové pokračovanie, na ktoré bude pamätať len niekoľko jednotlivcov, ktorí dostali celé veľkostatky, ale za to tisíce chudobných slovenských a podkarpatoruských ľudí bude vzpomínať na parceláciu so zaťatou pästou a v oprávnenom hneve. Po 6 rokov spoliehal sa československý národ, že tu v Prahe zákonodarný sbor pomôže trpiacim. Nedočkal sa však toho. Priemysel bol celkom na Slovensku a Podkarpatskej Rusi pohrobený, na školy bolo pamätované veľmi málo, takže ešte dnes máme veľa takých obcí a miest, kde deti ani nevedia, čo to je škola. Máme prípad pri Trebišove samom, zkade som ja, kde sú dva veľkostatky vzdialené veľmi ďaleko od Trebišova, veľkostatky Ilona a Čikóš. Na 60 detí je tam od roku 1913 a týchto 60 detí nezná čo je to škola až do dnešného dňa a keď som interpeloval na drievejšieho ministra školstva pána dr. Šrobára, skutočne mi odpisal, že sa postará, aby tieto dva veľkostatky maly jednu školu, ale do dnes sľub ten sa neuskutočnil ako i viac iných daných pekných sľubov.
Prevedená až do dneska parcelačka neuspokojila ani v najmenšom chudobný národ a daňový systém nemilosrdne korbáčuje a šróbuje chudobných poplatníkov, že títo nachádzajú sa na pokraji zúfalstva a ožobračenia.
Ako zástupca chudobného obyvateľstva východného Slovenska tlumočím tu v Prahe zo snemovnej tribúny pred vládou, ktorá tu nie je síce, ale pred slávnym zákonodarným sborem koalovaných strán, že nespokojnosť na Slovensku rastie každý deň so strany chudobného ľudu. A preto, že dnes medzi chudobným obyvateľstvom javí sa nespokojnosť proti státnemu rozpočtu pre rok 1926, prehlašujem z tohoto miesta, že naša strana neodvislých komunistov nesúhlasí s predostretým štátnym rozpočtom a budeme hlasovať proti nemu.
Za to budeme hlasovať pre pozmeňovacie návrhy zlepšujúce.
Z ohľadu na mučednícku situáciu čsl. proletariátu prehlašujem, že naša strana neodvislých komunistov bude mocne zastupovať chudobný národ bez rozdielu náboženstva a povolania až do úplného víťazstva pracujúcich tried.
Pôjdeme medzi robotníkov, maloroľníkov, remeselníkov, válečných invalidov, vdovy a sirotky, ako aj medzi štátnych sriadencov a zamestnancov a budeme pomáhať utláčaným a nespokojným, povedieme boj proti všetkému, čo sa volá nespravodlivosť a vykorisťovanie.
Pôjdeme od obce k obci, od mesta k mestu a známe, že v prevedení nášho programu najde chudobný národ porozumenie a podá nám spoločnú ruku k užitočnej práci a k svojmu oslobodzeniu. (Potlesk neodvislých komunistických poslanců.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku panu posl. Ant. Novákovi.
Posl. Ant. Novák: Slavná sněmovno! Používám opětně příležitosti rozpočtové debaty, abych poukázal na poměry, na situaci válečných poškozenců. Měl jsem čest loňského roku s tohoto místa o otázkách válečných poškozenců podrobně hovořiti a tehdy končil jsem svá slova tím, že otázku péče o válečné poškozence nepovažuji za vyřízenu a že tento parlament má povinnost obětem světové války věnovati i nadále pozornost. Skoro lituji, že při letošní rozpočtové debatě nemohu zvláštním způsobem zdůrazniti, že v tomto směru obětem světové války dostalo se plného pochopení. Mám před sebou zprávu výboru rozpočtového, jistě zprávu v mnohém ohledu zajímavou. Právě tam, kde jde o válečné poškozence, je tato zpráva, řekl bych, dosti strohá, dosti suchá. A když máme možnost sledovato, jaká péče věnovala se a věnuje se obětem světové války v ostatních státech evropských, žel, že musíme konstatovati, jako bylo před několika dny konstatováno na mezinárodním sjezdě válečných poškozenců ve Švýcarsku, že republika Československá v tomto oboru péče je na místě bezmála posledním. Cifry, předložené nám ve zprávě výboru rozpočtového, jsou celkem známé. A tu bych řekl ještě jedno: od prvopočátku, kdy těmito otázkami jsme se zabývali, já sám kladl jsem zvláštní důraz na to, aby těžkým válečným poškozencům, sirotkům věnována byla zvýšená péče. Podle zprávy ke dni 31. prosince 1924, počítáme-li, že průměrně 8 % těžkých invalidů odchází tam, odkud není návratu - ten počet je ve skutečnosti dnes menší - máme válečných poškozenců 75 % - 84 %ních 5618, mimo Podkarpatskou Rus, 80 % - 100 %ních 3652, takže zde, pokud běží o těžké válečné poškozence, máme cifru 9270 válečných poškozenců, těžkých invalidů. Lituji, že stejně tak jako zpráva rozpočtového výboru v předcházejících kapitolách je slušně podrobná, jak jsem již řekl, zde jest strohá, a já si dovolím ji doplniti, jak ve skutečnosti vypadá péče o válečné poškozence dnes, kdy je to už ustálené, kdy je přesnější přehled, kdy je možno přesně počítati, ve státech druhých v Evropě, a v závěru, jak vypadá u nás.
Vezmeme-li za základ invalidu 100 %ního, počítaného jako neschopného výdělku, vidíme, že ve Francii podle zák. z 31. ledna 1924 požíval takový invalida 3400 franků, t. j. 6092 Kč ročně. Podle usnesení poslanecké sněmovny, platného od 15. února 1924, zvyšuje se tento obnos na 5300 franků, čili 9533 Kč. Zvláště zajímavé a pozoruhodné je, že poměrně nejlépe o válečné poškozence postaralo se poražené Německo, a že právě v Německu důchod válečných poškozenců je nepoměrně vyšší proti důchodu válečných poškozenců v republice Československé. V Německu má 100 %ní invalida podle naší měny 9823 Kč a k tomu ještě může získati doplňující důchod 4492 Kč. Požitky našeho 100 %ního invalidy činí základní 2400 Kč, 50 %ní drahotní přídavek 1200 Kč, to je 3600 Kč, 100 %ní zvýšeny příplatek na 2 děti, takže nejvyšší důchod, kterého u nás 100 %ní, úplně práce neschopný válečný poškozenec i s příplatkem může dosáhnouti, činí 6720 Kč ročně. Mohl bych poukázati na Belgii, kde tentýž invalida obdrží 12.130 Kč. Jistě se mi namítne - a já to dovedu chápati - že Anglie může dáti důchod. V Anglii má takový invalida nárok na důchod 16.640 Kč. Jen tak letmo toto srovnání ukazuje, že u nás nebylo nejen vykonáno vše, ale já lituji, že naši váleční poškozenci v uplynulé době zbytečným způsobem - prosím, promiňte mi to slovo - byli drážděni, kde po dlouhé době ministerstvo financí mělo stále jedinou starost, aby se přikročilo k odbourání drahotní přirážky. Nevím, jaký to má smysl, zda tato politika je správná, když právě zde v době nijak neodůvodněné ministerstvo financí soustavně má jedinou péči, snížiti dosavadní nedostatečné důchody válečných poškozenců. Zpráva nám předložená je zajímavá také v jiném směru: na stránce 25 při ministerstvu zahraničních věcí je podrobně vypočítávána akce ciframi doložená, kolik věnuje vláda ruské podpůrné akci pro ruské a ukrajinské emigranty. Opakuji to, co jsem řekl loňského roku: Nestavíme se na stanovisko záporné, že by ruská emigrace neměla nároku na podporu ve své situaci, ale tam, kde na jedné straně stát svým vlastním příslušníkům, obětem světové války, vyplácí důchod, který není ani k smrti, ale také ani k životu, na straně druhé způsobem velmi slušným podporuje emigraci ruskou, je pochopitelno, že váleční poškozenci to těžce nesou.
Cituji zprávu: Jeden student stál průměrně měsíčně 480 Kč, vedle toho je na něho pamatováno na taxy, učebné pomůcky, knihy, ošacení, prádlo, šaty, obuv, lékařskou pomoc, takže jeden student stojí měsíčně 621 Kč.
Řekl jsem, bude-li míti náš stát prostředky a vykoná-li v plném rozsahu povinnost k vlastnímu občanstvu, že můžeme pomáhati tam, kde pomoci je třeba, ale nejsme-li schopni, abychom v plné míře vykonali povinnost k vlastnímu občanstvu, těžce neseme, když na straně druhé pro emigraci ještě pro příští rok je rozpočteno 62 mil. Kč. Každá povinnost má své meze, a zde by se dalo šetřiti. Budiž mi prominuto, že vzpomínám toho, když v senátě byla podána interpelace, aby ministerstvo soc. péče věnovalo pozornost, jakým způsobem invalidé nakládají se svým důchodem; zde, myslím, by snad byla interpelace na místě, aby ministerstvo financí věnovalo pozornost tomu, jakým způsobem určitá část - nepaušaluji, rozděluji - těch lidí, kteří dostávají velmi značné podpory, nakládá s podporou.
Často dočítáme se v denních listech, jakým způsobem je s ní naloženo. Ministerstvo financí mělo a má možnost ještě dnes také zkoumati, kdo byl vinníkem toho, že vláda dává stamilionové podpory zkrachovaným bankám a kde se nedělá žádná dlouhá vyšetřující procedura, ale invalidům v Československé republice téměř každé to sousto chleba, které se jim do úst dává, se jim několikráte předhodí, aby se jim stále dokazovalo, že jsou přítěží tohoto státu. A to považuji za nespravedlivé, s tím nesouhlasím.
Jménem klubu, k němuž mám čest náležeti, mohu prohlásiti, že s touto cestou nesouhlasíme a že je skutečně na čase, aby důchody válečných poškozenců, zvláště těžkých válečných poškozenců, byly upraveny. Vždyť to není pro nás nic příjemného před celou Evropou, že právě Československá republika má nejméně pochopení pro oběti světové války. Máme plné právo dožadovati se toho, aby důchody těžkých válečných poškozenců byly zvýšeny. Tu bych předem poznamenal, že by nebylo radno je zvyšovati tím způsobem, aby finance na tom ještě vydělaly. Ono by to také šlo, ale na druhé straně je naprosto spravedlivo, aby důchod těžkých válečných poškozenců byl upraven, kde jde o obnos když to bude o 50 % dosavadního zákonného požitku zvýšeno - maximálně 15 milionů Kč.
Vzpomenul jsem kampaně, která byla vedena proti ministru soc. péče, příteli Habrmanovi, když roku loňského žádal dodatečný úvěr, jelikož povolený úvěr nevystačil. Opětně zde se poukazovalo na to, že se s penězi nešetřilo, že úvěr zákonem povolený nevystačil. Ovšem zapomnělo se říci, že ten požadovaný obnos, podle zákonitého důchodu vypočtený, povolen nebyl rozpočtově, a útoky, které proti ministru Habrmanovi tehdy byly vedeny, přirozeně netýkaly se jen ministra Habrmana, nýbrž bolestně a těžce dotkly se všech válečných poškozenců. Dovedu chápati, že je roztrpčení mezi válečnými poškozenci a že tito nyní, když vidí, že tento parlament se rozchází, uvažují a budou uvažovati o tom, jakým způsobem mají se zachovati. Není mým úmyslem a jistě není potřebí to dokazovati, že bych chtěl mluviti zde nějaké agitační řeči k válečným poškozencům; ani ve snu mi to nenapadne. Naopak, několikráte jsem zdůraznil, že není vždy úspěchem to, co bylo vykonáno, nýbrž že jest úspěchem to, čemu bylo zabráněno, a nutno pracovati dále k tomu, co třeba vykonáno nebylo.
Ale na jednu okolnost považuji za svou povinnost poukázati. Váleční poškozenci konají svůj sjezd. Velkou péči věnuje válečným poškozencům strana komunistická, která rozeslala oběžník, ve kterém praví:
"V Praze, 16. září 1925 ve vaší obci ustavena je místní skupina Družiny válečných poškozenců. V této skupině budou jistě též členy naši soudruzi. Družina svolává na 11. října 1925 svůj sjezd, na kterém má býti rozhodnuto, jak se mají zachovati váleční poškozenci v nastávajících volbách k politickým stranám. Je nutno napnouti veškeré síly, aby z vaší skupiny byl vyslán na sjezd komunista nebo s ním sympatisující delegát. K tomu účelu vyhledej ihned v tamní skupině válečných poškozenců soudruha, který bude pověřen frakčním důvěrnictvím. Tento soudruh nechť nám hned vyplní a vrátí tento dotazník, načež mu zašleme bližší direktivy. S pozdravem Ant. Zápotocký" atd.
Mám dojem, že i při veškeré té, řekl bych, oprávněné roztrpčenosti, kterou pociťují váleční poškozenci, právě strana komunistická nejméně pomohla válečným poškozencům. Je to velmi těžký úkol, když na jedné straně plným právem vytýkáme vady a nedostatky, a na druhé straně máme poctivou a dobrou vůli, starati se o nápravu v plném rozsahu. Jsem přesvědčen, že klidně uvažující váleční poškozenci dovedou rozlišovati a pochopiti situaci, a bylo by jen spravedlivé, když v této sněmovně nebo v příští nové sněmovně strany, které mají povinnost oproti válečným poškozencům, také ji vykonají, totiž starati se o úhradu, o kterou se starati chceme, a jen tak mimochodem poukazujeme, kde a jakým způsobem daly by se peníze ušetřiti.
Slavná sněmovno! Řada oprávněných požadavků do dnešního dne není splněna, zvláště pokud jde o sirotky, kterých je 228 tisíc. Zejména na Podkarpatské Rusi je řada sirotků. Podkarpatská Rus a částečně i Slovensko dvojnásobně těžce nesou, že řada vad a nedostatků vyskytuje se v této oblasti v největším počtu. Vinou úřadů, mnohdy také vinou poručníků sirotci nebyli včas přihlášeni a důchod proto nedostávají. Prodloužení lhůty, která končila 31. prosince 1923, je proto bezpodmínečně nutné, poněvadž je to krajní nespravedlnost trestati sirotka tam, kde vinníkem je úřad nebo nesvědomitý poručník tím, že mu odejmeme důchod. Nebude při dobré vůli zde žádných překážek, aby dodatečná přihláška sirotků byla přijímána. Zvláště na Podkarpatské Rusi přichází v úvahu, že do r. 1920 byla okupována část území rumunským vojskem. Je tam značná část těch, kteří neumějí čísti a psáti, je zde velká vzdálenost od úřadů. Pro tyto oblasti i pro Slovensko je bezpodmínečně nutno, aby se stala určitá náprava.
Mohl bych zde přednášeti řadu stesků. Bylo by to však jen opakováním toho, co jsem mluvil loňského roku. Naše finanční úřady nechají se napalovati. Vedle péče o důchod zákonem zaručený je tu druhá starost o osamostatnění válečných poškozenců. Bylo zde již mluveno o povolování podniků, trafik atd. Ještě dnes máme v Čechách řadu jednotlivců, kteří jsou držiteli hlavní prodejny tabákové, ač jsou to lidé mimořádně zámožní. Poukazuji na Dobrušku, Kladno a Humpolec, kde jsou to milionáři, ale úřad má zprávu, že dosavadní držitel trafiky je existenčně na výnosu závislý a podle předpisu se mu trafika nemůže odejmouti. Zpráva je vyloženě falešná, ale úřad si nedá práci, aby toto křiklavé bezpráví, které nemile působí v celé krajině, odstranil. Představte si takovou Dobrušku, kde již dávno mělo to místo býti postoupeno hned v r. 1919! Celé desítky invalidů živoří a dívají se na to, jak úřední zpráva zní přesně podle předpisu, že "držitel je na výnosu existenčně závislým". Slavná sněmovno! Nelze se potom diviti, jsou-li váleční poškozenci roztrpčeni, vidí-li, jakým způsobem jest o ně postaráno v sousedním Německu, v Rakousku, když my jsme těsně v tomto ohledu před Jugoslavií. Československo-Jugoslavie, to pro nás není nic příjemného, to je pro nás jistě poněkud zahanbující, a stát, parlament má povinnost těmto otázkám věnovati více pozornosti.
Slavná sněmovno! Já bych věru těžce nesl, kdyby se na tu věc zapomnělo. Bylo tu mluveno z několika stran o situaci válečných poškozenců, tedy snad zde nebude nikoho, kdo by byl proti jejich požadavkům a bude ještě možno, aby strany v tomto parlamentě zastoupené společně pomohly obětem světové války takovým způsobem, aby aspoň trochu jako lidé mohli býti živi.
Je pravda, ministerstvo financí bude vždy především strážcem pokladny a bude se už ze své úřední povinnosti snažit ušetřiti, co se dá. Ale kdo vezme zprávu rozpočtového výboru do rukou a podrobně ji přečte, vidí, že dá se šetřiti ještě v tomto státě, na příklad v kapitole o armádě, která už byla projednána, neboť na druhé straně vidíme, že stát platí svému kancelářskému oficiantovi 750 Kč měsíčně! Není možno, aby byl za tento obnos se svou rodinou živ. My děláme někdy kavalíry, žijeme někdy na velké noze, zejména u ministerstva zahraničních věcí někdy to dělá dojem, jako bychom byli velmocí prvního řádu. Myslím, že zde by se dalo hodně šetřiti. Není možné jednomu ruskému studentu platiti 680 Kč, aby mohl studovati v Praze, na druhé straně nepatrně menší obnos platiti rodině těžkého válečného poškozence.
Slavná sněmovno! Z toho důvodu považoval jsem za svou povinnost při debatě rozpočtové ujmouti se slova a poukázati na situaci, jak ve skutečnosti je, a vyvolati větší zájem a pochopení pro toho, kdo v daném případě skutečně podpory, pomoci potřebuje.
V závěru jenom několik málo slov ještě k jiné otázce. Dnešní "Národní Listy" ve své první zprávě, projednávajíce denní pořádek tohoto parlamentu, mimo jiné také píší, že sociální demokraté žádají splnění svých zájmů a současně zamítají požadavky jiné, mezi jiným požadavek týkající se obecního statku. Jaké jsou to zájmy sociálních demokratů? Já se ptám, které jsou to zájmy? Zákon o stavebním ruchu, to je zájem sociálních demokratů? Když strana sociálně demokratická žádala a žádá, aby tento eminentně důležitý zákon, který se týká nejen dělníků, ale stejně gážistů, drobných živnostníků, byl projednán, nazývá se to požadavkem sociálních demokratů? To je špatná stylisace, která pravdě neodpovídá. A přirozeno, když strana naše, mimo jiné požadavky, trvala a trvá bezpodmínečně na tom, aby tento parlament současně ještě projednal zákon o podpoře stavebního ruchu, není to požadavek stranický, není to požadavek jedné strany. To je zájem státu, to je zájem všech stran v této sněmovně, to je zájem všech vrstev národa. Ovšem již také o tom bylo hovořeno, musí to býti také chápáno v té formě a musí také býti učiněna opatření, aby i když zákon - který nesnese naprosto žádného přirovnání se zákonem o obecním statku, to není třeba dokazovati - bude schválen, současně bylo čeleno lichvě, nechť je to s pozemky stavebními či s penězi. Co se děje dnes s pozemky stavebními, to nejlépe viděti z toho, že ministerstvo financí, vycházejíc snad ze svého správného hlediska chrániti zájem státu, samo zvyšuje ceny pozemků do závratné výše tam, kde jde o odprodej státních pozemků, jako na př. Konopiště, Jenč, Unhošť a Kácov nad Sázavou? Smluvené ceny ministerstvo financí neschválí, ono je zvýší, protože běžná cena trhová je vyšší. Vyšší cena trhová je ovšem lichvářská, ale na to ministerstvo financí se nedívá.
Pokud se jedná o uvolnění úvěru, dnes jsme v úplném zajetí bank. Kartel bank vyhání dnes prostě úrok do takové výše, že není možno již téměř pouštěti se do stavby. Nemluvím o dalších nemravných a méně hezkých věcech, kde na př. tam, kde se úvěr žádá, již někdo čeká, kdo žádá provisi. Jsou to pravidelně mnohdy lidé velice blízcí ústavu. Já znám jen jeden ústav, který se tomuto nečestnému braní provise brání, který přímo klade do podmínek, že provise nesmí býti dána, a to Všeobecný pensijní ústav. U ostatních bank a úřadů přední činovníci přijímají velmi značné provise a ze státu žijí a tyjí. Zde by bylo potřebí zabrániti takovému neslušnému zbytečnému zdražování a zjednati nápravu.
Jen tak mimochodem poukázal jsem na tuto otázku, kterou nepokládáme za stranickou. Každý občan této republiky a právě páni zákonodárci, když přijíždějí do Prahy, nechť přijedou od Brna neb odkudkoliv, když přijedou na periferii Prahy, vidí ty boudy a vagony. Je to nějaká chlouba, je to nějaká čest, když obyvatelstvo hlavního města namnoze bydlí v děrách, v rozbitých kučách? Slavná sněmovno, zde je povinností všech stran, aby pomáhaly, aby zákon o stavebním ruchu byl prodloužen a náležitým způsobem upraven. Vedle toho musí býti pracováno k tomu, aby se zabránilo lichvě s pozemky a zároveň lichvě s penězi, zbytečnému předražování penz, neslušnému přijímání velkých provisí od lidí, jejichž práce spočívala v tom, že oni vlastně spolurozhodovali, čímž bude pomoženo nejen jedné straně, ale veškerému občanstvu.
To jsem chtěl k rozpočtové debatě uvésti. Není potřebí, abych zdůrazňoval, že pro rozpočet přirozeně hlasujeme, třebaže nejsme se vším, co nám tentokrát předloženo bylo, spokojeni. (Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Další řečníci přihlášeni nejsou, rozprava je skončena.
K věcným poznámkám ve smyslu §u 44 jedn. řádu přihlášeni jsou pp. posl. Burian, Nejezchleb-Marcha a dr. Lukavský.
Než přihlášeným řečníkům udělím slovo, připomínám, že trvání věcné poznámky podle citovaného paragrafu jedn. řádu nesmí přesahovati dobu 5 minut.
Dávám slovo k věcné poznámce p. posl. Burianovi.
Posl. Burian: Jménem klubu komunistických poslanců mám učiniti k resolučnímu návrhu německých sociálních demokratů na zavedení národnostní autonomie v záležitostech školských toto prohlášení:
Komunistická strana v Československu stojí v souhlase s usneseními Komunistické Internacionály na stanovisku úplného práva sebeurčení národů a spatřuje svou úlohu v tom, aby probojovávala . . .
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím pana řečníka, aby ml vil hlasitěji.
Posl. Burian (pokračuje): . . . pro všechny národy v Československu úplnou svobodu v rozhodování o jejich osudu a tím také o jejich státní příslušnosti. Tento boj může býti veden jen v úzké souvislosti s bojem za povalení kapitalismu a buržoasie . . .
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosí pana řečníka, aby mluvil hlasitěji.
Posl. Burian (pokračuje): . . . jež jsou nepřáteli opravdového sebeurčovacího práva národů. Proto v Československu vede komunistická strana boj proti národní (Výkřiky: Nahlas!) a třídní nadvládě české buržoasie, jejíž pád je předpokladem osvobození potlačovaných národnostních menšin. Buržoasie národnostních menšin, především však německá buržoasie v Československu nevede boj za národní osvobození, nemůže ho vésti, poněvadž opravdové národní osvobození bez sociálního osvobození pracující třídy není možné a toto osvobození zase odporuje zájmům buržoasie. Německé buržoasii jde pouze o dosažení kompromisu s buržoasií českou, o účast na vládě v tomto státě. Výsledek tohoto kompromisu může býti v nejlepším případě jen nějaká národnostní autonomie, která nemůže přinésti ničeho jiného, než národnostní změnu všemocné byrokracie a větší upevnění moci německé buržoasie nad německými dělníky.
Němečtí dělníci znají bezohledné, brutální, třídní panství německých kapitalistů a německé byrokracie, jejich nepřátelství vůči dělnictvu z doby starého režimu příliš dobře, než aby se mohli spokojiti s takovým řešením nacionální otázky.
Návrh německých sociálních demokratů na školskou autonomii je stejně jako společný postup této strany s německými měšťáckými stranami při různých příležitostech známkou, že tato strana v otázce národnostní v podstatě sleduje politiku buržoasie, že chce vésti jen boj po boku své vlastní buržoasie za kompromis s buržoasií českou, jíž opět stojí věrně po boku sociální demokraté čeští. V podstatě je to politika soc.-demokratických stran ve všech zemích, které, jak se ukázalo při Dawesově pláně a jak se opět nyní projevuje při jednání o garanční pakt, sledují v otázkách mezinárodní politiky jedině cíl smíření kapitalistů různých národů na útraty pracující třídy a které při tom všude jsou ve vleku vlastní buržoasie.
Jestliže přes to přece, aniž bychom se pouštěli do podrobností návrhů a bez ohledu na pouze demonstrativní charakter tohoto resolučního návrhu, hlasujeme pro návrh něm. sociálních demokratů, činíme to z těchto důvodů:
1. Poněvadž chceme zřetelně manifestovati, že boj proti národnostnímu utiskování v každém ohledu a v každé otázce podstupujeme a že národnostní práva menšin vždy a při každé příležitosti hájíme.
2. Poněvadž boj za oprávněné národnostní požadavky menšin a případné uskutečnění třebas jen jejich části vyvolávají rozklad a oslabení národní nadvlády české buržoasie a poněvadž se tím krise dnešního vládního systému musí přiostřiti.
3. Poněvadž by uskutečnění požadavků národnostní autonomie bylo nejlepším prostředkem, aby se pracující třídy menšinových národů přesvědčily o nedostatečnosti tohoto řešení národnostní otázky, aby poznaly nepřátelství své vlastní buržoasie a národní byrokracie vůči třídním zájmům a i kulturním zájmům proletariátu v plném rozsahu a aby tak byl proletariát stejně jako střední vrstvy národnostních menšin získán pro revoluční boj za úplné sociální a národnostní osvobození.
My však nasadíme vše, abychom pracujícím třídám menšinových národů ušetřili tuto cestu nových strastí a nových zklamání. Toho lze docíliti jen tehda, učiní-li pracující třídy konec panství kapitalismu dříve, nežli se mu i podaří, aby se kompromisem s buržoasií jednotlivých národů upevnil a tak ještě hůře, nežli dosud, triumfoval nad proletariátem, malými zemědělci a malými živnostníky.
Proto vyzýváme pracující třídy menšinových národů, aby odmítly společný boj, který vedou sociální demokraté po boku své buržoasie za kompromis a za společné třídní panství buržoasie všech národů a aby se sjednotily v komunistické straně s revolučním českým proletariátem v boji proti tomuto kapitalistickému státu. K sociálnímu a národnostnímu osvobození nevede uznání tohoto měšťáckého státu, které němečtí sociální demokraté ohlásili a náhrada dnešní vládní koalice nějakou jinou koalicí s buržoasií, o niž němečtí sociální demokraté usilují, nýbrž pouze zničení kapitalistického třídního státu. (Souhlas komunistických poslanců.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dávám slovo k věcné poznámce p. posl. Nejezchlebovi-Marchovi.
Posl. Nejezchleb-Marcha: Slavná sněmovno! V poslední své řeči dotkl jsem se poměru lidové strany k pozemkové reformě a pravil jsem, s jakou ochotou majitelé církevních latifundií podřizují se zákonům, které jsou slavnostně Národním shromážděním republiky Československé proklamovány a presidentem podepsány.
Pan kol. Bezděk uznal za dobré na mých vývodech založiti velikou část své řeči a polemisovati s mými vývody. Vážená sněmovno, já jenom pro nedostatek času, který máme, opouštím od tohoto ohromného materiálu, který jsem si vytáhl z archivu revolučního Národního shromáždění a ze všech ročníků hlavních orgánů lidové strany a jímž jsem chtěl dokumentovati, že opravdu lidová strana se přihlásila k pozemkové reformě positivně teprve r. 1925, kdy Státní pozemkový úřad se dostal již s parcelací ku předu a kde se parcelovalo. Já jsem mluvil - (Výkřiky posl. Bezděka. - Místopředseda dr. Hruban zvoní.) Nechte mne mluviti, já jsem také nepokřikoval při vaší řeči.