Můžeme tedy postaviti zásadu: Kdo provozuje hospodářskou politiku, která prospívá pracujícímu lidu v celé republice, prospívá i pracujícímu lidu v menšinách. A naopak, kdo provozuje politiku, která je namířena proti pracujícím vrstvám vůbec, škodí i pracujícím vrstvám menšinách. Rozumí se, že totéž v náležité obměně možno říci o politice a vzájemné podpoře kapitalistických vrstev. Tuto zásadu si snadno ověříme na řadě praktických případů. Ochrana nájemníků chrání drobného člověka jak ve vnitrozemí, tak v menšinách. Kdo by dělal politiku a kdo by se stavěl proti ochraně a proti zájmům drobného našeho nájemníka ve vnitrozemí, ohrožuje tím zároveň našeho menšinového nájemníka. Totéž možno říci o pozemkové reformě. Pozemková reforma může prospěti středním a drobným vrstvám ve vnitrozemí stejně jako na periferii. Záleží na tom, aby také pozemková reforma nějak prospěla českému dělníkovi v menšinách, který tolik už obětoval pro zachování své národnostní ideje. Totéž platí o sociální hygieně a dopravnictví. Vezměte si kterýkoli sociální zákon a zkoumejte jeho vliv na život našich menšin a uvidíte, že každou sociální reformou, kterou upevníte hospodářské, právní a sociální postavení našeho dělníka, upevňujete i sílu našich menšin, které se převážně většinou skládají z dělnických rodin. Tyto skutečnosti chci zdůrazňovati proti těm výstřelkům našeho šovinismu a fašismu, jenž se domnívá. že v menšinách, které vedle svého hospodářského boje vedou i boj o svá národní práva, najde vhodný materiál pro svůj skrz naskrz zpátečnický a protisociální směr. Vytváří se pak u nás jakýsi typ zpátečnického šovinismu, jenž se domnívá, že si dá dobrou marku, když bude siláckými slovy mluviti o menšinách. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Osudy našeho hornického lidu jsou nejlepším dokladem pro tato fakta. Přečtěte si Pamětní spis koalovaných hornických svazů a uvidíte, jak je málo u nás skutečného pochopení pro život těch, kteří tvoří jádro našich menšin.
Spis tento snaží se klidně a věcně na základě statistických dat ukázati bídu a hospodářský rozklad těch vrstev, které tvoří menšiny. Staví řadu požadavků, které by podle vůdců hornického lidu mohly přivésti zmírnění této krise hospodářské, usnadnění a zlepšení života našeho hornického lidu. O těchto požadavcích bylo by možno uvažovati se všech možných hledisek. Snad by některé z nich ani nepřinesly onen příznivý výsledek, jenž se od nich očekává. Vezměte rekultivování půdy dolováním zpustošené. Do převratu v době světového nedostatku zemědělských plodin rekultivace rychle provedená mohla znamenati mnoho pro zabezpečení hornických rodin. Dnes se situace značně změnila a jest třeba položiti si otázku, zda by rekultivace přivedla rychlý prospěch a úlevu hornickým rodinám. Ale i tak tato otázka se netýká jen hornictva. Zúrodnění širých lánů půdy dolováním zpustošených, to je otázka celonárodní hospodářské produkce, a měla by býti řešena v rámci pozemkové reformy. Přes všechny pamětní spisy nikdo se však nehne. Koalované svazy hornické žádají zřízení zprostředkovatelen práce v hornictví. Znovu upozorňuji, že proti zákonu o zprostředkování práce se staví právě ty strany, které ve svém středu pěstují nejnovější menšinářský fašismus.
Krise v hornickém hospodářství je veliká a přináší krutou bídu a beznadějnost do hornických rodin. Nelze proto dále přecházeti přes tyto zjevy. Je třeba vytvořiti plán, ať tak, či onak, a začíti již jednou s jeho prováděním. Pamětní spis koalovaných hornických svazů podává řadu námětů a návrhů. Proveďme mobilisaci všech věcně a vědecky pracujících jednotlivců, kteří tento problém mohou řešiti. Stát, který dbá o řádnou organisaci práce a hospodářského života, nemůže prostě ponechati tento hrozný sociální a hospodářský problém náhodným a jednostranným vlivům našeho hospodářského života. Otázka uhelná a dnešní krise podává nám nad jiné přesvědčivý doklad, že nejvíce o české menšiny se zaslouží ten, kdo zachrání hospodářskou a sociální základnu našich uhlokopů a politicky má smysl pro pronikavé a vydatné sociální reformy.
Jestliže budeme hlasovati pro rozpočet, projevujeme přání, aby vláda dnešní a snad i příští věnovala právě odstranění těchto kritických nesnází více pozornosti. (Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Pocisk.
Posl. Pocisk: Slavná snemovňa! Každý rok - pri štátnom rozpočte prednášajú slovenskí poslanci svoje vytýčené požiadavky. Dovoľte, aby som aj ja pri tejto príležitosti predniesol tiež niekoľko požiadavkov. Jedná sa hlavne na Slovensku o náš priemysel, priemysel, ktorý bol za Maďarska vybudovaný a o ktorom dnes sa tvrdí, že z velkej čiastky je nie života schopný a následkom toho je odkázaný k zániku.
Maďarská vláda po vyrovnaní sa s Rakúskom sústavne budovala a podporovala veľký, moderný priemysel nielen preto, že sa chcela od Rakúska politicky a hospodársky osamostatniť, ale bola to železná nutnosť, ktorá maďarskú vládu hnala k tomu, aby v tom agrárom štáte pomimo svojho poľnohospodárstva tiež aj moderný priemysel vybudovala. Dôvody boly - hovorím - nielen hospodárske, ale aj politické.
V prvom rade budoval a so štátnymi financiami podporovala sa samozrejme priemysel poľnohospodársky, to väzelo v samej veci, poneváč maďarský štát, pravda, až do rokov 70tých bol štátom takmer čiste agrárnym, a vláda, samozrejme, bola tiež agrárna. Peniaze z verejných poplatkov dávala v prvom rade na zveľaďovanie priemyslu poľnohospodárskeho. Až pozdejšie, v rokoch 80tých prikročila maďarská vláda tiež k zveľaďovaniu priemyslu továrnického. Robila to preto, poneváč bola veľká populácia a nastal nepomerne veľký vzrosť obyvateľstva a dôsledkom toho spústa robotníctva bez zamestnania. To dokazuje aj tá okolnosť, že ľud sťahoval sa od rokov 70tých až do začiatku vojny hromadne do Ameriky. Maďarská vláda robila to z dôvodov sebazachovania, t. j. aby štát nevykrvácal. Hlavne sťahovanie z Maďarska dialo sa z hornovidieckych čiastok, tedy z terajšieho Slovenska, a jestli je štatistika správna, tak zo slovenskej čiastky bývalého Uhorska sťahovalo sa ročne 15 až 20 tisíc ľudí do Ameriky. A je len samozrejmé, že maďarská vláda sa vynasnažovala, aby tento dobrý pracovný materiál mohla vo svojom štáte udržať.
Vážení pánovia! My vidíme, že dnes zo Slovenska by utekal ľud práve v takom množstve, keď nie vo väčšom, do Ameriky, poneváč dnes je nezamestnanosť na Slovensku a hlavne v hornatých krajoch o mnoho väčšia, ako bola za doby Maďarskej éry. Ja nechcem viniť našu vládu. My sme po vojne zdedili, pravda, priemysel na Slovensku, ktorý bol dosť umelým spôsobom vybudovaný. Je ohromný rozdiel medzi priemyslom slovenským a priemyslom v historických zemiach, kde sa prirodzeným spôsobom vyvíjal, bez štátnych subvencií, bez štátnych podpôr. Ale, vážení priatelia, slovenský ľud za to nemôže. Slovenský ľud chce pracovať, hľadá prácu, hľadá existenciu, a jestli túto najiť nemôže, je nespokojný a myslí, že je tomu na vine vláda a dnešný štát, a preto volá po autonomii, ba sú i také mienky, že keby Slovensko bolo ostalo v rámci hraníc bývalého Uhorska, že by dnes pracujúcemu ľudu sa lepšie darilo. My ale vieme, že tomu nie je tak, poneváč vidíme tú samú biedu, tú samú poválečnú katastrófu i v býv. Uhorsku a vo všetkých ostatných europských štátoch. Tedy tí ľudia, ktorí sa dívajú na veci z hľadiska poválečného hospodárstva, tí samozrejme že toto tvrdiť nemôžu. Ale sú určité okolnosti, za ktorých by sa nechalo pri dobrej vôli tomu slovenskému priemyslu a tým i slovenskému pracujúcemu ľudu pomáhať. Je ale tiež pochopiteľné, že v štáte ako je náš, kde na jednej strane Vítkovice, Moravská Ostrava, Plzeň, ktoré sú štát vo štáte, ťažko môže vláda dišponovať určitými obnosy, ako to robila maďarská vláda, alebo ťažko sa nechá z daní, z ciel a rôznych iných poplatkov živiť ešte tak slabý priemysel, ako je náš slovenský. A tu sme už viackrat poukazovali na neudržiteľný stav našich železničných tarifov. Ja sám som už r. 1920 pri rozpočtovej debate v revolučnom Národnom shromaždení poukázal na nutnosť soštátnenia Košicko-bohumínskej železnice. My vidíme ale, že v Čechách a na Morave je dnes už takmer celých 100 % súkromných železníc soštátnených. My ale vidíme tiež, že na Slovensku dosiaľ tá najdôležitejšia, ako je Košicko-bohumínska železnica, nie je ešte soštátnená, ačkoľvek už r. 1920 nám bolo prisľúbené, že to bude prvá úloha vlády, aby túto železnicu čo najskôr soštátnila. Pánovia, my vieme, že bližšia je košeľa ako kabát, a preto pri každej príležitosti ustavične a dôrazne napomíname a žiadame našich vládnych činiteľov, aby tie slovenské otázky už jedenkráte brali vážne, poneváč sú hlasy, a to hlasy vážnych mužov, aby sa našemu priemyslu pomáhalo, keď už nie priamo, tedy aspoň aby náš priemysel dostal sa k lacnému uhliu, čo je prvou podmienkou každého priemyslu tam, kde nie je ešte prevedená elektrizácia do tej miery, ako je u vás v Čechách a na Morave. Preto žiadame, aby sa čo skôr započalo so stavbou železnice Handlová-Horná Štubňa, kde máme veľké množstvo dosť dobrého uhlia, kde by tisíce robotníctva našlo zamestnanie. Tu nám ale páni stále namietajú, že v tých handlovských baniach nie je český kapitál investovaný, že je to kapitál maďarsko-židovsky a že poslednú dobu je to kapitál investovaný nemecko-židovskou Union bankou.
Pánovia, my nemôžeme za to, a nakoľko sme informovaní, ani tá spoločnosť, ktorá sa uchádzala o český kapitál, nemôže za to, že český kapitál sa nechcel zúčastniť na tejto investícii. Zúčastnil sa tedy nemecko-židovský kapitál, a následkom toho zdržuje sa stavba železnice Handlová-Horná Štubňa a z tej príčiny nesmie náš priemysel vo Zvolene, v Lučenci a v Košiciach dostať sa k lacnejšiemu uhliu.
Ale pánovia, my chápeme i tu našich rozhodujúcich činiteľov, poneváč ím je Moravská Ostrava bližšia než tá Handlová, poneváč tam je zainteresovaný český kapitál, o ktorom oni hovoria, že je český, my ale neveríme, že kapitál Živnobanky a ako sa všetky ostatné menujú je len český kapitál. Jestli sa len s tohoto hľadiska posudzuje slovenská národohospodárska otázka, myslím, že niet tu valnej rovnosti a že tu iste, ako pri každej takejto otázke, hraje hlavnú rolu len čo najviac a čo najkratšou cestou vyťažiť, z čoho sa vyťažiť dá. To je úlohou každej banky.
Práve minulý týždeň môj kolega posl. dr. Dérer poukázal v "Právu Lidu" na ten ohromný rozdiel finančníctva u vás v Čechách, na Morave, v Sliezsku a na Slovensku. Jestli chceme riešiť otázku slovenského národohospodárstva, myslím, že je zapotreba túto otázku riešiť od koreňa. Ale stal sa opak toho. Na miesto toho, aby na Slovensku boly sa zakladaly t. zv. Raiffeisenky, ako vy tu máte, sporiteľne a záložne, prišly na Slovensko v prvom rade, a to hneď po prevrate, celá spústa českých bánk, ktoré síce prijímajú za lacné úroky vklady našich strádateľov, ale, bohužiaľ, za veľmi vysoké úroky a ťažkých podmienok požičiavajú našemu ľudu. Až pozdejšie dostaly sme Hypotečnú banku, a i tu museli sme v Prahe mnohokrát prosiť a žiadať, aby nám založili na Slovensku filiálku Hypotečnej banky alebo filiálku Zemskej banky.
Na tieto naše mnohé žiadosti dostaly sme konečne Hypotečnú banku, z ktorej si náš ľud mnoho sľuboval; ale z tej Hypotešnej banky naši občania mnoho nezískajú. Mysleli sme, že Hypotečná banka bude nám slúžiť pri pozemkovej reforme. Priatelia, tá pozemková reforma na Slovensku sa síce prevádza a bude prevádzať, ale naši maloroľníci, naši domkári z tej Hypotečnej banky veľmi malé procento budú môcť dostať na pozemkovú reformu. Preto nedivte sa, že pri takýchto príležitostiach hovoríme o týchto našich bolestiach, poneváč i tak zriedkavo máme príležitosť z tejto tribuny hovoriť, a nedivte sa, keď robíme výčitky vašim zodpovedným činiteľom, ktorí by mali predsa len viac o to Slovensko sa starať, ako sa starajú. Slovensko má dnes spústu bánk a žiadné sporiteľne, ktoré by dávaly slovenskému ľudu dlhodobé a lacné pôžičky; banky sme nepotrebovali, poneváč tých mali sme i my dosť. Jedná sa nám o to teraz, či dostaneme predĺženie zákona o stavobnom ruchu. Myslím, že páni národní demokrati a ešte iní páni nemajú valnej chuti, aby tento zákon predlžovali. Keď r. 1921 tento zákon vstúpil do života, my na Slovensku, bohužiaľ, z tohoto zákona sme veľmi málo mali, a to preto, poneváč náš ľud za jedno nechápal, a za druhé nemal žiadnych finančných inštitúcií, z ktorých by bol mohol dostať dlhodobý úver. Následkom toho z celého stavebného ruchu v rokoch 1921, 1922 a 1923 veľmi malé procento sme mohli na Slovensku využiť. A keď už náš ľud v to, vedel - ako a hovorí - chodiť, keď už vedel pramene, kde by mohol dostať niekoľko milionové dlhodobé požičky, tu páni národní demokrati a iní páni jednoducho hovoria: my ten zákon nemôžeme predĺžiť, poneváč štát nemá peniaze a že štát by tie ťarchy nemohol už niesť. To sú krásné výhovorky, ale my tomu neveríme, a to z tých dôvodov, lebo my na Slovensku ešte dnes máme len v samej Bratislave a v ostatných mestách Slovenska, odhliadnúc od obcí, tisíce, ba statisíce ľudí, rodín bez bytov.
Preto, pánovia, dôrazne žiadame, aby tento zákon bol ešte predĺžený, aby ešte i na Slovensku mohlo sa na základe tohoto zákona stavať. U nás žiadny súkromny kapitalista nebude investovať svoj kapitál do domu, o ktorom vie už napred, že bez štátnej podpory ho nikto nemôže obývať. My vieme veľmi dobre, že v domoch, ktoré postavili súkromníci, stojí dnes 2izbový byt 15 až 20 tisíc Kč. Je absolútne vylúčenou vecou, aby úradník, robotník mohol v takých bytoch bývať. Štát sa musí tedy postarať o to, aby i títo chudáci, ktorí slúžia štátu a dnešnej ľudskej spoločnosti, mohli bývať po ľudsky a nemuseli sa ako ten dobytok uchyľovať do rôzných drevených barákov so svojou rodinou, v zime a biede.
Pánovia! Ja som hovoril o slovenskom priemysle. Vzal som si za úkol o tejto otázke z tohoto miesta prehovoriť, ačkoľvek to nie je mojou úlohou, vymáhať akciovým spoločnostiam alebo súkromným podnikateľom štátnu subvenciu, úľavy v dopravných tarifách a p. Myslím ale, jestliže to s tohoto miesta prednášam, že to robím v záujme slovenského a českého robotníctva, ktoré dnes hľadá prácu a nemôže ju dostať preto, lebo nás slabý priemysel pomali zaniká. Máte tam Krompachy, máte tam Zvolen a rôzné iné podniky, tak na pr. v Petržalke smaltovú továrňu, ktorá pred válkou zamestnávala 2000 robotníkov, dnes zamestnáva na udržovanie podniku iba 50-60 robotníkov. Predstavte si, ako sa naši robotníci dívajú na tento štát, ktorý nemôže im poskytnúť ani len toľko, aby mohli ukojiť svoj denný hlad.
Priatelia, ja by som žiadal kompetentných činiteľov - a zdôrazňujem to - aby sa viac starali o Slovensko, aby nerobili národohospodársku politiku len z hľadiska historických zemí, aby sa prišli podívať na to Slovensko, aby ho študovali a aby v záujme celého štátu robili národohospodársku politiku. A tu by som žiadal, aby už konečne s tými našimi dopravnými tarifami začala sa dôkladná reforma. Zdôraznil som pri jednej príležitosti bola to anketa, kde prišla deputácia zo Slovenska, ktorá zastupovala priemyselníkov, obchodníkov a tiež robotníkov - že nevieme chápať, ako môže byť používaný dopravný tarif, prevzatý zo štátu, ktorý mal geografickú polohu, akú malo Maďarsko, v štáte, ako je náš, ktorý má takú rozsiahlosť, ako na príklad z Hamburku do Bratislavy, ba povedal by som, že z Hamburku do Bratislavy sa dostaneme skôr, ako z Chebu do Užhorodu.
Pánovia, predstavte si, že o koľko sa pri našom tarifovom systéme jeden vagón uhlia v Užhorode zdraží, estli ho pri tom musí dopravovať až z Moravskej Ostravy, lebo niekde od Karlových Varov. Preto my žiadame urýchlenie stavby dráhy Handlová - Horná Štubňa, aby naše uhlie, ktoré potom bude môcť byť kratšou cestou dopravované do Lučenca, do Košíc alebo až do Užhoroda, ako uhlie z vašich uhoľných baní.
Pánovia, ešte jednu žiadosť by som mal, a to je, aby bol konečne uskutočnený zákon z roku 1919, číslo 140 Sb. z. a n., dľa ktorého má byť v Bratislave sriadená filiálka poštového úradu šekového. Dožaduje sa toho i Brno, ale jestli Brno potrebuje poštovný úrad šekový, tak ho tým viac potrebuje Slovensko, Bratislava, poneváč tá vzdialenosť medzi Prahou a Bratislavou je tak veľká, že peniaze, ktoré má obchodník alebo priemyselník poukázané, dôjdu mu teprve za 4 až 6 dní. Tedy leží na ceste medzi Prahou a Bratislavou okrúhle denne obnos 300 milionov Kč bezúročne. Jestli by ale táto filiálka bola v Bratislave, uľahčilo by sa tiež i slovenským priemyselníkom a obchodníkom a každému tomu, kto má šekové konto.
Ja by som žiadal, aby i v tomto ohľade bol braný zreteľ na slovenský priemysel a obchod a aby páni v Prahe nedívali sa tak úzkostlive na to Slovensko a vyhoveli naším požiadavkám rýchlejšie lebo: kto rýchle vyhovie, ten dvakrát vyhovie.
Končím a zdôrazňujem, že tieto sťažnosti som nie z dajakej trpkosti proti Československej republike tuná prednášal, ale z toho presvedčenia, že som konal týmto len moju povinnosť oproti republike a oproti slovenskému pracujúcemu ľudu. Za rozpočet budeme hlasovať. (Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Dále má slovo pan posl. dr. Holitscher.
Posl. dr. Holitscher (německy): Pánové! Nehlásil jsem se tentokráte k slovu, jak jsem to činil všechna léta, od té doby, co se tato sněmovna schází, při projednávání státního rozpočtu, abych kritisoval rozpočet ministerstva zdravotnictví a při této příležitosti poukázal, kterých hříchů se toto ministerstvo již léta dopouštělo, opominutím, jak činností nebo lépe řečeno nečinností tohoto ministerstva zdraví lidu trpělo a rok od roku trpí více. Nehlásil jsem se letos k slovu k tomu účelu, abych znovu kritisoval, neboť jsem poznal, jako my všichni, že kritika, která je činěna s tohoto místa od zástupců lidu, je bezúčelná, bezvýsledná, že se mluví netoliko k prázdným lavicím, nýbrž do prázdna, že nikdo toho nedbá, co zástupci lidu zde přednášejí o stescích a utrpení lidu, a že se tedy člověku zde znechutí kritisovati a zde vykonávati povinnosti zástupce lidu. Ujímám-li se dnes přes to - snad, ba pravděpodobně naposled - slova, neboť se mi nechce, abych pokračoval déle v této bezvýsledné a zahanbující činnosti, ujal-li jsem se dnes přes to slova, stalo se to proto, abych se zabýval vývody pana ministra zdravotnictví, jež zde přednesl při školní rozpravě. Pan ministr mluvil o depopulaci, o vylidnění a jeho důvodech. Činil předhůzky proti tomu, že počet porodů klesá, a hlavně proti tomu, že se dnes vědomě pracuje proti velkému zvětšení počtu dětí, proti početnosti dětí v rodinách. Pan ministr o tom mluvil jako o velké nevýhodě pro stát a společnost, mluvil také o tom, že hlavním důvodem nebo aspoň jedním z nejdůležitějších důvodů této pokračující depopulace jest klesající mravnost lidu a že je zapotřebí činiti proto opatření, aby se mravnost lidu pozvedla. Zastupoval tím stanovisko, jež zastupují státníci a politikové občanské společnosti již po desítiletí, želel, že obyvatelstva ubývá, oznámil proti tomu prostředky zabraňovací, ale nešel věci na kloub a neřekl nám, proč klesá počet obyvatelstva rok od roku, proč ubývá počtu dětí a proč jsou lidé dnes nuceni vědomě zmenšovati počet svých dětí.
Pan ministr myslil, že se věc zhoršila od té doby, kdy v této sněmovně byl podán návrh, aby se zrušila trestnost vyhánění plodu. Dal jaksi vinu podatelům návrhu - myslil ovšem první návrh tohoto druhu, který zde byl učiněn, návrh, který učinil nár. socialisté na podnět kol. Landové-Štychové, bohužel z tohoto sněmu vyloučené. Pan ministr se mýlí. Nikoliv, tento návrh není tím vinen, že se počet dětí zmenšil, nýbrž vinny jsou poměry (Předsednictví se ujal předseda Tomášek), jež se v tomto státě a v jiných kapitalistických státech v Evropě vyvinuly v posledních desítiletích, a musíme to schvalovati a zastávati se toho, že dnes matky odpírají dětem dáti život, v tomto světě, v němž se děti po tisících a stotisících vydávají na pospas zkáze. Trestá-li se umělé přerušení těhotenství, trestá se, znemožňuje-li se narození dětí, ale netrestá se - naopak, tento společenský řád toho vyžaduje a činí to nutným - že děti, jež byly narozeny, se ničí tímto společenským řádem, útiskem kapitalismu, pod nímž musí žíti miliony lidí na tomto světě. Můžeme-li se tomu diviti, můžeme-li to ženám vykládati ve zlé, odpírají-li roditi děti v době, v níž nyní jako dříve na jedné straně stát má dětí zapotřebí, aby je hnal ven na bojiště, v níž náš občansko-kapitalisticko-militaristický stát si stěžuje, že přichází příliš málo dětí na svět, protože se bojí, že nebude míti dosti krmiva pro děla, a na druhé straně podnikatelstvo se třese strachy, že by se mohla zmenšiti armáda dělníků, jež stojí venku před továrnou, že by se zmenšila reservní armáda dělníků, jež umožňuje činiti nátlak na dělníky, zhoršovati podmínky pracovní. To jsou důvody, které dnes přivádí občanskou společnost k tomu, aby se bránila prostředky trestního zákona, paragrafů proti zmenšení počtu dětí. Ale této společnosti nebude nic platné, ustanovíte-li i 20 let žaláře na umělé přerušení těhotenství, ustanovíte-li na to i smrt, a nařídíte-li svým státním zástupcům, aby postupovali neúprosně přísně proti matkám, které se jednak chtějí zbaviti břemena, jednak chtějí děti chrániti před tím, aby v této společnosti byly takřka štvány životem; tyto paragrafy zákona vám nepomohou, neboť silnější než to všechno jsou sociální síly, které žijí v lidu a nutí lidi přímo k tomu, aby snižovali počet dětí.
Počet vyhánění plodů v posledních letech hrozně vzrostl. Může se plným právem říci, že dnes jen polovička těhotenství dojde svého přirozeného zakončení, že druhá polovička se předčasně přeruší. Bylo dokázáno, že v Německu se děje ročně aspoň 2 miliony případů vyhánění plodů, počet vyhánění plodů v Československu se odhaduje na 100.000, ale to je příliš nízko; víme, že aspoň u nás v Čechách, v průmyslových krajinách a městech, vyhánění plodů dosahuje mnohem, mnohem vyššího čísla. Vinen není pokles mravnosti, naopak, považuji to za důkaz toho, že vědomí odpovědnosti u lidí stouplo, že nedají více život dětem, jež nemohou uživiti, jež nemohou ošetřovati, jimž nemohou zabezpečiti přístřeší a poskytnouti vychování. Proto paragrafy nepomáhají. Onen § 144, jejž můžeme dnes přímo nazvati hanebností, protože způsobil nejhroznější neštěstí lidstva, tento § 144 není s to, aby i jedinému přerušení těhotenství zabránil. Ale působí nevýslovné neštěstí. Tisíce a tisíce kvetoucích životů se stává rok co rok obětí tohoto neblahého paragrafu. Místo aby se ženy, jež si přejí přerušení svého těhotenství, odebraly k znalci lékaři, místo aby se zasahovalo tam, kde by se to mělo činiti, totiž v nemocnici nebo ústavě, činí se to pokoutně. Místo aby se to dělo podle pravidel umění a vědy děje se to nejhoršími a nejnebezpečnejšími způsoby. To jest účinek §u 144, tak, jak se jeví mezi širokými vrstvami lidu. Ovšem ženy, které vždy naříkají, že počet dětí od roku k roku klesá, jež však samy mají jen jedno nebo dvě děti, ženy takových vůdců občanstva a kapitalismu se nestávají obětmi §u 144, nemusí také choditi k výdělečným vyháněčkám plodů nebo k staré bábě, která venku na vesnici pokoutně vyhání plody a při tom ženy přivádí do nemocí a churavění a přivádí je k smrti, ty toho nemají zapotřebí, ne, ty jdou do Prahy, do Berlína a Vídně do sanatoria; chcete-li, mohu vám později mezi čtyřma očima sděliti jména těchto santorií. Tyto ženy jdou, jak řečeno, do sanatoria, tam se provede zásah docela znalecky podle požadavků vědy a se vší pozorností, jíž je zapotřebí, výbornými odborníky, tak, že se užije veškeré pozornosti, aby se nic nestalo, a snad pan státní zástupce a pan rada vrchního zemského soudu sám pošle svou paní choť do sanatoria a druhého dne se posadí a odsoudí chudou porodní bábu a chudou proletářku, jež to neuměly tak dobře, jež někde venku musely jednati proti §u 144. Tak vypadají poměry v tomto státě, ale ne toliko v tomto státě, nechci to sváděti na stát; není tím vinna republika Československá, tak se to odehrává ve všech zemích kapitalistických, militaristických v Evropě, a proto může dojíti ke změně jen tím, že odstraníme tento neblahý paragraf. Zmenšení počtu dětí nemůžeme odstraniti paragrafy zákona, nemůžeme je odstraniti malými ochrannými prostředky. Nejsem obhájcem vyhánění plodu, jakožto lékař je považuji za brutální zasažení, jehož se máme pokud možno vyvarovati; vyvarovati se ho, avšak neodstraníme je tím, že na ně stanovíme trest, nýbrž pouze tím, že změníme sociální poměry, za nichž lidé dnes musí žíti. Ve světě, v němž lidský život, individuum nemá více ceny, v tomto světě se nebudete moci nikdy vyvarovati vyhánění plodu. A jest to bídná morálka, zavrhuje-li se vyhánění plodu a trestá-li se, mluví-li se proti němu zde, naříká-li se i venku v novinách na úbytek počtu dětí a vzmáhající se neplodnost žen a připouští-li se při tom přes to den co den, že se slape po životech lidských, že se nedbá štěstí jednotlivců. Ten muž, tam nahoře (ukazuje na sochu presidenta Masaryka), povýšil humanitu na ideál a na jednom místě ve svých spisech vyslovil mínění, že i český národ patří mezi ty, již si váží ideálu humanity a se ho drží. Praví, že u různých národů se různým způsobem jeví v životě, u západních národů prý se humanita jeví filosofií a mravností, u německého národa socialismem a u českého národa od dob obce bratrské nábožností. Pánové, musím vám ovšem říci, že jsem z humanity v tomto státě zpozoroval ještě proklatě málo. Zde se kráčí bezohledně přes existence, a lásku k bližnímu, jež má býti základem humanity, nelze zde pozorovati. V moderním světě je hon po přeludech, jeden se nazývá národem, jiný státem, a tak si každý postavil strašáka, před nímž klečí a se modlí, a pro tento fetiš zhynul život, zhynul člověk, zhynula humanita. Člověk není nejvyšším, lidé se obětují po tisících pro nějaké ideály, které si sami utvořili. Vidíme, jak se to táhne celými dějinami nové doby jako červená nit, a nemůže býti a nebude jinak, pokud budeme žíti pod dnešním řádem hospodářským.
Vyhánění plodů, úbytek počtu dětí, jest symptomem shnilosti tohoto hospodářského řádu. Tento hospodářský řád sám vyvolává tyto problémy, jest jejich vznikem a není s to, aby je ovládl, není s to, aby jim odpomohl. A proto zamítám nářky těch, kteří to považují za neštěstí, ubývá-li počtu dětí a tím počtu lidí. Kde je neštěstí? Neštěstím je to ovšem pro ty, již mají zapotřebí dětí, aby jimi naplnili kasárny, a pro ty, již potřebují dětí proletariátu, aby měli dosti předmětů vykořisťování; neštěstím je to pro ty, pro něž velikost státu záleží v tom, aby ve světě vystupoval imperialisticky, aby se mohl procházeti s velmocemi ruku v ruce, aby se jeho jméno uvádělo v Janově, Locarně a bůh ví ještě kde, Já vidím velikost a štěstí státu v něčem jiném Stát se skládá z individuí, a pouze ve štěstí individua, pouze ve štěstí společnosti lidí, již žijí ve státě, záleží také jeho velkost, záleží štěstí a budoucnost státu. Proč má býti šťastnější, bohatší a větší stát, jenž má více lidí než stát s menším počtem lidí? To nechápu! Finsko jest asi dvaapůlkrát větší než Československo a má celkem 3 1/2 milionu obyvatel, tedy zrovna tolik, kolik v Československu žije Němců - a podle vašeho mínění nemají práva, aby zde žili, ale zatím tu již jednou jsou. Mohu vám říci, že Finové jsou aspoň tak šťastni jako lidé v Československu, že je Finsko konsolidovaný, zámožný stát, jenž jest ve světě vážen; byl bych mohl zrovna tak dobře jmenovati Švédsko, Norsko, Dánsko nebo kterýkoli jiný z malých států. Nenahlížím, proč by se mělo lidem v těchto malých státech dařiti méně dobře a proč by takový stát s menším počtem lidí neměl zrovna tak hráti úlohu ve světové kultuře jako stát s velkým počtem lidí. Je to docela falešná konstrukce, že musíme jen hleděti, abychom měli hodně lidí, již zalidňují tento stát. Velká musí býti ve státě produktivita v poměru k jeho velkosti a k počtu jeho obyvatelů. Na tom to závisí, na jakém základě tento stát stojí. Produktivita státu se však nestupňuje tím, že tu je mnoho lidí, že se narodí mnoho dětí, z nichž větší část zase předčasně umírá. Naopak, štěstí a budoucnost státu záleží v tom, že se generace málo střídají, v tom, že se narodí a vychovají děti, které jsou zdravé, silné a schopné, že něco z nich je, že společnosti konají dobré služby, a ne v tom, že se vykořisťují kapitálem jakožto produkční prostředek ve prospěch předmětu, jenž je dnes ve světě nejvyšším.
Nedoporučujeme zastavení porodů, neříkáme, že se nemají více roditi děti, neříkáme to již v zájmu proletariátu, jemuž při tom hrozí nebezpečí, že se povolají dělníci z jiných zemí a jiných krajin, obyčejně méně vzdělaní a méně nároční dělníci, kteří stlačují mzdy a zeslabují dělnické organisace. Nedoporučujeme zastavení porodů, nýbrž doporučujeme vědomý vliv na počet potomstva. Žijeme dnes v době racionalisace světa, a to, pánové, nebudou moci změniti ani ministři ani národohospodáři řečmi, články v novinách nebo brožurami. Příliš často kotví příčiny toho v pokroku vědy, v zlidovění vědy. Doporučujeme dnes racionalisaci také v tomto oboru, chceme, aby přišlo tolik dětí na svět, kolik jich může za produkčních poměrů státu a společnosti najíti dostatečné obživy. Společnost nemá a nesmí vychovati více dětí, než je s to, aby obživila, ošatila a vychovala. To jest rozluštění problemu. Aby však rozluštila problem takto, k tomu není vhodný hospodářský řád, v němž žijeme, a proto snad zhyne tímto problemem i dnešní tak zvaná kultura, tak jako již jednou tím zhynula kultura starořímská, jelikož pro svou shnilost nemohla tento problem zmoci. I tam shnilost způsobila, že nastalo vědomé vylidnění. Pak přišly nepřátelské zbéře a snadno přemohly obyvatelstvo sešlé co do počtu i síly. Jest velmi snadno možno, že i naše evropská kultura jest ohrožena tímto nebezpečím, není-li možno, aby tato kultura sama v sobě našla síly, aby šla jedinou cestou, která může vysvoboditi z tohoto nebezpečí. Lásku, jíž žádá humanismus, lásku k lidem, ke všem lidem bez rozdílu jazyka, bez rozdílu pleti, bez rozdílu rodu a původu, tuto lásku káže dnes pouze a jedině socialismus. A jen když socialismus dobude kulturního světa, bude možno, aby byla zachráněna kultura, jíž dnes hrozí největší nebezpečí. Dnes žijeme v této společnosti, jež není způsobilá, aby zmohla tento problem, a proto musíme žádati, aby v této společnosti tento hanebný paragraf, tato třídní justice, která ohrožuje chuďasa, jelikož zámožný jí uniká, aby tato lživá morálka, která na jiných žádá, co sama plniti nechce, byly odstraněny.