I. Národní katastr.
1. Jednotlivé národy v Československé republice ustaví se jako sbory způsobilé k právům.
2. Podkladem pro členství v některém národě jest národní katastr. Každý státní občan musí se dáti zapsati podle svobodné vůle do katastru některého národa.
3. Vykonávání vlivu při tom hrozbami a sliby a jakákoliv újma, způsobená pro toto přiznání využitím hospodářské závislosti buďtež postaveny pod trestní sankce. Úřady mají se jen tehdy a jen potud zabývati přezkoumáním národního přiznání, pokud se tvrdí, že byl vykonáván vliv podle odst. 1.
4. Každý národ má právo, jehož se může subjektivně domáhati, aby neztratil žádného svého člena zapsaného do katastru stejného jazyka. Právě tak má každý člen nárok na ochranu a rozvoj svého národního svérázu, na užívání kulturních zařízení, vybudovaných pro jeho národ a na vychování svých dětí v mateřském jazyku.
5. Na základě národního katastru ustaví se příslušníci každého národa v samosprávné školní obce a nadřízené samosprávné sbory (okresy, země nebo župy), jichž účelem jest obstarávati školské a osvětové záležitosti každého národa.
II. Organisace školské správy.
1. Ve všech místech, kde jsou školy několika národů, budiž pro školy každého z těchto národů zřízena vlastní místní školní rada.
2. K dozoru na školství národů ve státě utvoří se školní okresy. Zpravidla se shodují s politickým okresem. V každém takovém okrese, pokud jsou v něm školy obou národů, utvoří se pro každý tento národ vlastní okresní školní rada. Není-li počet škol jednoho z obou národů tak velký, aby postačil ke zřízení vlastního školního okresu, mohou školy několika okresů tohoto národa buď býti spojeny v jeden školní okres nebo mohou býti podrobeny dozoru sousední okresní školní rady stejného jazyka.
3. Dokud bude trvati zemská samospráva, budiž v každé zemi zachována nebo utvořena již existující zemská školní rada a její rozdělení na národní odbory.
4. Po zavedení župního zřízení budiž v každé župě zřízena vlastní školní rada pro školy každého národa, zastoupeného v této župě. V Praze budiž stejným způsobem zřízena pro každý národ říšská školní rada.
III. Obor působnosti školních úřadů.
1. Obor působnosti školních úřadů uvedených v odstavci II. jest všeobecně, pokud jde o školství národa, pro nějž byl tento úřad zřízen, týž, jak jest stanoven nyní platnými školskými zákony.
Říšská školní rada převezme obor působnosti ministerstva školství a národní osvěty, pokud se týká národa, pro nějž je příslušná. Jí jsou podrobeny také vysoké školy tohoto národa.
Státní dozor nad školami vykonává i nadále ministerstvo.
2. Zákon o menšinových školách budiž zrušen. Příslušnost nižších školních úřadů vztahuje se tedy také na obecné a občanské školy uváděné dosud jako školy menšinové. Právo vyhrazené ministerstvu v §u 5 zákona č. 189/19 a v §u 2 zákona č. 292/20, zřizovati a rozšiřovati menšinové školy, tudíž oprávnění vyhrazené podle §u 9 zákona č. 189/19 předsedovi zemské školní rady, zavírati školy a třídy, přechází na příslušné národní zemské školní rady resp. po zavedení župního zřízení na národní příslušné župní školní rady.
Podle toho rozhoduje o zřízení, rozšíření a bude-li třeba, zrušení školy vždy jen stejnojazyčný školní úřad.
IV. Složení školních úřadů.
1. Místní, okresní a zemské (župní) školní rady se skládají
a) ze dvou třetin ze zástupců obyvatelstva, kteří jsou voleni ze samosprávných sborů uvedených v odst. I., bod 5. Volební řád ustanoven bude zvláštním zákonem, při čemž musí býti zachována zásada poměrného zastoupení a volební právo všech osob, které mají činné volební právo do poslanecké sněmovny,
b) z jedné třetiny ze zástupců učitelstva, které volí všichni učitelé škol, podrobených správě příslušné školní rady,
c) do každého tohoto školního úřadu budiž povolán s hlasovacím právem jeden lékař téže národnosti.
2. Říšskou školní radu každého národa volí okresní školní rady a po zřízení župních školních rad tyto rady, při čemž budiž mezi zástupci obyvatelstva a zástupci učitelů zachován poměr, stanovený v odstavci 1.
V. Opatření peněz.
Školní úřady hradí náklady na nynější školy a školy, které se snad ještě zřídí, 1. z peněz přikázaných jim podle národnostního klíče, 2. ze zvláštních národních osvětových daní, které jest každý národ oprávněn vybírati od svých příslušníků.
VI. Ustanovování a povyšování učitelů, vykonávání disciplinární moci.
Učitele a jiné zaměstnance školní správy, počítajíc v to školní inspektory, ustanovuje příslušná zemská školní rada (župní školní rada, až bude provedeno župní zřízení), nadřízené oné škole, řídíc se zásadou, že na každé škole může býti ustanoven jen takový učitel, jehož národnost souhlasí s vyučovacím jazykem oné školy. Zemské (župní) školní inspektory jmenuje příslušná národní říšská školní rada.
Pokud jde o jejich nároky na jmenování a povýšení, jsou učitelé všech škol a jiní zaměstnanci školní správy podrobeni stejnojazyčným školním úřadům. Tyto úřady vykonávají také disciplinární moc.
VII. Jazykové předpisy.
Všechny školní úřady úřadují výlučně v jazyku národa, pro který jsou příslušné. To platí o spisování úředních spisů, o vydávání listin a vysvědčení, rovněž pokud jde o vydávání výnosů a dekretů. Tento jazyk jest také vnitřním úředním jazykem národních školních úřadů."
(Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Co jsem vám tu přednesla ve formě návrhu, jest jistě jenom spravedlivé a vyjadřuje jenom to, co řečníci přede mnou již vyřkli ve svých řečích. Domnívám se, jestliže máte ještě zdání demokracie, že nebudete moci nepřijati tohoto návrhu.
Ke konci své řeči chci říci ještě jenom toto:
Mluvíte a píšete tolik o demokracii a přece jste se vůbec ještě nezbavili nedemokratického, byrokratického ducha starého Rakouska. Všude autonomii olupujete, vy jste to, kteří házíte doma i za hranicemi světu písek do očí, kteří stavíte rozpočet jenom na číslicích a tak chcete představiti jeho aktivnost. Vy jste to, kteří přepínáte hospodářskou výkonnost tohoto státu, přesunujete největší část daní a břemen na ramena pracující třídy. K takové vládě, k takovému rozpočtu nemůžeme míti důvěry. Na znamení toho, že nejsme žádnými loutkami, že nepolkneme všeho, co nám předložíte, na znamení protestu prohlašuji jménem své frakce a sněmovních kolegů, že pro tento rozpočet hlasovati nebudeme. (Souhlas a potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pí. posl. Rozsypalová.
Posl. Rozsypalová: Slavná sněmovno! Ve zprávě rozpočtového výboru o národním školství poukazuje se k tomu, že k správnému úsudku o úrovni našich škol obecných a občanských dospěje se jen, porovnáme-li úbytek tříd nebo škol, na nějž jest si všeobecně skoro stěžováno, s počtem školní mládeže. Zdůrazňuje se pak, že v území Čech, Moravy a Slezska připadá nyní průměrně na jednu českou třídu 39·09 žáků a žákyň a na jednu německou třídu 39·21. V jednotlivých těch územích pak připadá v Čechách na třídu českou 39·2, na jednu třídu německou 40·6, na Moravě na jednu třídu českou 38·9, na německou 35·6, ve Slezsku na třídu českou 40·2 a na německou 36·9.
Uvědomíme-li si, že podle § 5 a 6 tak zv. malého školského zákona z roku 1922 snižuje se nejvyšší počet žactva - v jedné třídě rakouským zákonodárstvím na 80 stanovený v republice nyní postupně na 70 a 60 a podotýká-li se, že správa školská bude vítati, pakli v budoucnosti stoupne hospodářská síla obyvatelstva a veřejných financí tak, aby bylo možné ještě další snížení maximálního počtu žactva na jednu třídu připadajícího, mohli bychom tedy se správou školskou již nyní se radovati, že tento žádoucí stav už nastal, že dočkali jsme se již snížení počtu dětí v jedné třídě ze 70 a 60 na 40, kdyby tato věc nebyla zaviněna - jak tomu vskutku je - poklesem počtu dětí vůbec a nevítanou následkem toho restrikcí počtu tříd a škol.
Doufejme, že tyto poměry jsou přechodné a že zesílí národ náš v budoucnu v každém směru tak, aby především vzrostl počet dětí a v důsledcích toho opět vzrostl počet tříd a škol. Ovšem vzrůst populace si přejeme na základě řádného manželského života, nikoliv vzrůstem počtu dětí nemanželských.
Ale sám početní vzrůst dětí a početní vzrůst škol a tříd není ještě všechno, to jest, abych tak řekla, kvantitativní rozpětí, ale toto kvantitativní rozpětí musí nezbytně býti provázeno prohloubením, zvýšením kvalitativní jeho hodnoty. Kvalitativní hodnota škol hledí ke vnitřnímu jejich životu a vývoji, jest odvislá od intelektuelní a mravní výše učitelstva. Než učitelé jsou tak jako jeden každý z nás dětmi své doby, podléhají těm nebo oněm proudům dne a běda, jestliže nejvyšší státní správa školská nedovede sama vytýčiti učitelstvu jasný cíl a jasné směrnice, které mají vésti k ucelenému všeobecnému vzdělání a k vývoji ušlechtilých charakterů naší mládeže.
Tomu velkému úkolu však nedostojí učitelstvo, které je zachváceno epidemií ducha nevěry a které tuto epidemii šíří a chce šířiti i na půdě školní i ve veřejnosti. (Tak jest!) Prohlásili tak aspoň zástupci učitelských jednot na valné hromadě dne 30. června t. r. Podle tohoto prohlášení 10 tisíc českých učitelů a učitelek, sdružených v Zemském ústředním spolku, staví se dobrovolně a nadšeně do boje protináboženského a 10 tisíc českých učitelů žádá vyloučení náboženství ze škol a chlubí se, že bude bojovati s nadšením ve škole i mimo školu proti všemu náboženskému a zvláště katolickému učení a vychovávání.
Slavná sněmovno! Tu je třeba si uvědomiti, že tím právě má do národa býti vnesen cizí duch. Duch, který hledá mravnost bez náboženství a náboženství bez boha. Duch tento vychází z jednotek internacionální atheistické armády, která se rekrutuje z volnomyšlénkářských spolků v 19. století ve Francii založených a po evropských zemích propagovaných a které se spojily v Mezinárodní svaz volných myslitelů! Tento koná světové sjezdy ve hlavních městech států evropských. Roku 1907 konal se takový sjezd také v Praze s Ferrerem v čele. Samo sebou se rozumí, že cílem jejich je odkřesťanění národů.
Ruku v ruce s organisacemi volných myslitelů pracují t. zv. "Společnosti ethické kultury" (Gesellschaften für ethische Kultur) s vysloveným cílem nahraditi lidu mravouku křesťanskou - ethikou pohanskou. Tyto společnosti vznikly v Americe. Z Ameriky přenesl žid Felix Adler instituci ethické kultury nejprve do Berlína a odtud se síří po celé Evropě. "Německou společností ethické kultury" propagují ethicko-lidovou výchovu a ta má navázati na nejmocnější ethické hnutí pohansko-židovské.
A to je ten cizácký duch, kterým jsou opojeny některé vrstvy našeho národa a žel Bohu také učitelstva. Tento cizorodý duch vpašovaný do neprozíravých vrstev našeho národa, tento jed z Judey, který má také otráviti naši mládež, není duchem ani Husovým ani Komenského, ani Havlíčkovým, ani Palackého, Riegra ani kteréhokoliv poctivce z našich velikánů, kteří, i když měli v některém směru odlišné názory od názorů církve římsko-katolické, přece nikdy nechtěli - a zdůraznili to - národ a jeho mládež odkřesťaniti, odbožniti. Oni by spolu s katolickými vrstvami národa odsoudili z ciziny k nám importované snahy, hledati mravnost bez náboženství a náboženství bez Boha.
Budiž mi dovoleno zastaviti se na chvíli u hlubin života. Turgeněv v jedné ze svých úvah nechává promlouvati velikány horské: Jungfrau a Finsteraarhorn o lidstvu. Jungfrau začíná: "Co se děje dole?" Na to Finsteraarhorn: "Husté mraky zahalují zemi." - Uplynou tisíce let. "A nyní?" - "Hemží se to broučky dvounohými." - "Jsou to lidé?" - "Ano, lidé." - Opět minou tisíce let - jediná minuta - "Nuže co nyní?" - "Zdá se, že se broučkové zmílili" (t. j. je jich méně) - hřímá Finsteraarhorn, - "vyjasnilo se dole, vody se stáhly, lesy jsou promýceny." - Zase zajdou tisíce let. - "A nyní?" "Nyní je vše v pořádku, kamkoliv popatřím, všude zcela bílo a čisto. Všude a všude náš sníh a led. Vše je stuhlé. Nyní je svatý klid. Nuže spěme, ano spěme!" A horští velikáni spí a spí, jasné nebe nad umlklou zemí."
Veliký novodobý pedagog Foerster podotýká k tomu případně: "Strašná hrůza pomíjejícnosti vychází z tohoto líčení. Nestálost všeho pozemského zjevuje se nám tu názorně a ukazuje jako něco nestvůrného, inspirovati všechno vyšší snažení člověka jen těmito pomíjejícnostmi a dávati mu v nich zanikati. Chápeme zde teprve zcela smysl slov Pavlových: "Není-li vzkříšení, pak nechte nás jísti a píti a veselými býti, neboť zítra jsme mrtvi!"
A nyní, slavná sněmovno, ještě, co je život vzhledem k jednotlivci. Zajisté: míjející řada vteřin, hodin, dnů, týdnů, let, desetiletí. A v této míjející řadě času - řady jevů, seskupení poměrů nejrůznějších od kolébky až ke hrobu. Mnohdy chaos. Znepokojující chaos. Ptám se však: Opravdu chaos? A odpovídám: Ano, chaos!, ale jen pro toho, kdo nepochopil významu míjející řady času a proměnlivého seskupení jevů a poměrů.
A význam toho všeho? Sloužiti vývoji jádra vlastní bytosti, sloužiti zušlechtění mého - tvého - každého já a uzpůsobení tak tohoto já ke službě ve vývoji společnosti.
V dětství děje se tento vývoj vlivem domova, školy, církve. Blaze dítěti, pakli k jeho vývoji ruku v ruce ve shodě a souladu pracují tyto autority. Blaze dítěti, pakli souhlasný vliv uvedených autorit rozvíjí jeho rozoumek v jase pravdy zjevené Kristem; blaze dítěti, jestliže harmonickým vlivem domova, školy, církve šlechtí se jeho cit na základě dvou největších přikázání lásky k Bohu a bližnímu. A do třetice blaze dítěti, jestliže autorita domova, školy a církve sílí jeho vůli ve směru: "Chci, chci se zušlechtiti, více a více se zdokonalovati!" A proto: "Chci, chci se ovládati, přemáhati!"
Kde domov, škola a církev neuplatňují se souhlasně tímto směrem, kde mezi tyto autority vnášejí se dokonce rozpory, tam ztíží se dítěti vývoj jádra jeho bytosti, zušlechtění jeho já, tam nekladou se základy k vývoji charakteru, neboť charakter jest jednotou, harmonické sjednocení rozumu, vůle a citu a proto potřebuje mocného žáru soustředivé síly náboženského ideálu. Kde nedostává se takového soustředění, tam je nebezpečí, že místo ušlechtilých, pevných charakterů vyrostou národu třtiny větrem se klátící, nevědoucí, proč a k čemu zde jsou.
Člověk, jemuž hned v dětství všechno přirozené rozumové poznávání projasňovalo se svitem věčné pravdy, člověk, jehož cítění hned v dětství vymaňovalo se vlivem uvedených činitelů z pout sobectví a jehož vůle sílila se úkony, moudrou výchovou žádaného přemáhání, tomu neshroutí se později různé poměry životní v chaos, kterým jen v nevůli a nespokojenosti se brodí. On zůstane pánem uprostřed proměn nejrůznějších, vítaných i nevítaných a jeho já neklesne, ale projasní, prošlechtí se nejen radostí, nýbrž i bolem, nejen zdarem, nýbrž i nezdarem poměrů. Charakter jeho vítězí duchem nad pouhým přirozenem, neboť on vzrostl k přehlížení poměrů vyvíjejících se v čase z oblažujícího obzoru věčnosti. A to je život. Ano, to je život, vznášeti se nad míjející řadou vteřin, hodin, dnů, týdnů, let, desetiletí, vznášeti se do věčnosti. A to je život, vznášeti se nad řadami jevů seskupení a nad proměnami poměrů nejrůznějších, vznášeti se nad nimi a z jejich jasů a jejich stínů vytvářeti ve vlastním životě a ve vnějších jeho projevech obraz Boží a pomáhati jeho vytvoření v národě a v lidstvu. Tak tomu chce také Komenský. A to je život, vytvářeti ten obraz Boží ne na základě mlhavých představ porušené obraznosti, ale na reelním základě příkladu našeho života daného Kristem. A to je život, život slunný, život radostný, život prozářený klidem též uprostřed námahy, bolů a slz, život oživený ozvěnou věčnosti. Šťastný národ, jehož mládež je vychovávána k takovému životu! Aby však mládež našeho národa byla vedena na takové jasné výšiny života, musí domov, škola a církev se sjednotiti na cestě Komenského, který vypovídá bezboženství a nevěru ze školních síní, který zapřísahá vládnoucí a mocné, aby nedopouštěli molochu nevěry obětovati mládež křesťanskou v Kristu rozenou a křtem posvěcenou. A to je i naše přání a k tomu budeme pracovati k prospěchu církve a vlasti. Požadavky naše, požadavky to lidu katolického v národě, od kterých vzhledem k požadavkům školským ustoupiti nemůžeme, předvedli slavné sněmovně předřečníci pan kol. Bezděk a Rýpar. Nebudu tedy zdržovati opakováním jich a zdůrazňuji, že za nimi půjdeme až k dokonalému vítězství v zájmu národa a jeho šťastné budoucnosti. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Prášek.
Posl. Prášek: Slavná sněmovno! K projednávanému právě rozpočtu naší sněmovnou upírají se zraky velmi mnoha lidí, některých s nadějí, jiných zase z obav, v očekávání, co dobrého nebo zlého rozpočet přinese. Mám na mysli při projednávání kapitol ministerstva financí a ministerstva školství řady těch, kteří v prvé řadě očekávají, co rozpočet dobrého přinese a jaké dobré vlivy bude míti na vývoj dalších otázek ať hospodářských či kulturních v příštím období našeho státu.
Mám na mysli v prvé řadě lidi, kteří jsou z jedněch nejubožejších a kteří dívají se s úzkostí na rozpočet ministerstva financí. Jsou to trafikanti, lidé nejubožejší, protože jsou to větším dílem lidé zmrzačení, připravení o své zdraví a hledající existenci v prodeji výrobků státního tabákového monopolu. Tito lidé jsou skutečně k politování nejen proto, že byli obětí strašlivé světové války, ale také proto, že se s nimi strašlivým způsobem jedná v tomto státě a právě se strany ministerstva financí. Tito lidé ve skutečnosti jsou zdaněni, já nevím kolikráte, nežli dostanou trafiku: Musí snížiti své nároky, a když trafiku dostanou, musejí platiti dávku, vedle toho daň z výdělku. A tak často se stává, že když dostane prodejnu a odejme se mu určité procento z invalidity, pomalu aby ještě doplácel, kdyby měl z čeho. Jest potřebí, aby se v této věci stal, řekl bych, lidský pořádek, aby ministerstvo financí jedenkráte definitivně upravilo otázku našich trafikantů, aby tito lidé věděli, s čím mohou počítati, co mohou bráti v kalkulaci, aby věděli, zbude-li jim něco za jejich pracovní dobu, která činí často 16 i více hodin, na živobytí pro jejich rodiny. Bylo by potřebí, aby již jedenkráte ministerstvo splnilo svoje sliby a otázku tu upravilo určitou anketou, ve které by se tyto otázky a některé i sporné body vyjasnily, aby na této anketě vyřešena byla otázka, bude-li pouze dávka ze zisku neb i jiné daně a poplatky. Jest potřebí, aby unifikován byl také jedenkráte poměr českých trafikantů se slovenskými; na Slovensku mají tak zvanou arendu, které trafikanti v zemích historických nemají. Jest potřebí, aby byly tyto věci v zájmu spravedlnosti urovnány, neboť dotýkají se lidí nejubožejších, dotýkají se lidí, jejichž život často spočítán je na hodiny, aby aspoň tu poslední chvíli neměli ztrpčenu se strany našich státních orgánů, se strany ministerstva financí, aby nebyli neujasněností a často zbytečným šikanováním zkracováni na živobytí a také často přímo ničeni v těch případech, kdy odebéře se trafika, nemůže-li trafikant dostáti všem závazkům. Člověk takový, často zmrzačený, zůstává na pospas bídě a zoufalství.
To je jedna kategorie, která se zajímá a dívá na projednávaný rozpočet. V očích jejich lze zříti otázku, namířenou na ministerstvo financí.
Vedle toho jest celá řada jiných kategorií, které rovněž se dívají s velikým otazníkem na projednávaný rozpočet, zdali v tomto rozpočtu zobrazí se spravedlnost, které bychom se dožadovali, spravedlnost, kterou také slibuje nám naše ústavní listina. Bylo-li zde mluveno v mnohých směrech o zmatcích, bylo-li zde mluveno, že snad není naprosté jasnosti ohledně budoucnosti, vzniká to z toho důvodu, že není našimi úřady respektována naše ústavní listina, že není dodržována a že také tato rovnost občanská, která má býti vyjádřena pro všechna pohlaví, pro všechny národy a všechna náboženská vyznání, není respektována našimi úřady. My stěžujeme si hlavně na to, že upadá vážnost k zákonům nedodržováním naší ústavní listiny. V rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty vidíme pod položkou kultu tak nestejnoměrné rozdělení, že by se zdálo tomu, kdož by nebyl do těch poměrů zasvěcen, že snad odpovídá početnosti nebo síle nebo poplatnosti. Ale já tvrdím s velkou rozhodností, že v oddílu jmenovitě kultusovém jest na výsost nespravedlivý nepoměr. Je-li tento nepoměr k prospěchu někoho, tož jedině a hlavně ve prospěch kultu římsko-katolického, až odporuje to naší ústavní listině. Prohlašuji jasně jménem své strany a říkám velmi jasně jako náboženský příslušník, že jest již více než na čase, aby tato položka z rozpočtu zmizela a aby nastala naprostá rozluka církve od státu. Pak se bude moci mluviti o spravedlnosti, až bude ponecháno jednotlivým církvím, aby ukázaly svoji schopnost náboženského života, až si to samy budou musiti zaplatiti a ne až jim bude jejich náboženskou vroucnost platiti stát z peněz a z prostředků veřejných.
Stál bych na stanovisku, aby do těch dob, než se to stane, byl zde princip spravedlnosti dodržován, aby ve smyslu ústavní listiny byla dodržována spravedlnost, aby bylo měřeno všem stejně. Podíváme-li se však v rozpočtu na kultus římsko-katolický, paraduje tam 54 milionů. Vidíme-li jinde příspěvek učitelům na nenárodních školách, je to velký rozdíl. Co jsou to nenárodní školy? To jsou školy církevní, a jestliže zde kol. Rýpar a Bezděk dovolávají se toho, že musí býti dítě vychováno církevně a nábožensky, tož bych řekl, že dítě nepatří církvi žádné, ani žádné politické straně, nýbrž že je budoucností a základem národa a národ a stát musí míti zájem na tom, jakým způsobem bude vychováváno! Jestliže se často musíme této věci brániti, je to jen proto, že se často stávalo, že náboženská výchova byla v rozporu se státní ideou a myšlenkou, jak jsme v nejednom případě viděli. Reklamuji velmi rozhodně: žádné školy církevní! Musíme státi na stanovisku: nechť jsou zde školy státní s jednotnou učební osnovou pod dohledem státu, ale aby stát platil církevní školy a neměl právo na jmenování učitelů (Výkřiky posl. Adamovského.) to není možno. Jestliže se dovoláváme spravedlnosti, tož ke všem církvím. Jen si přeji, aby náš rozpočet byl obrazem naší ústavní listiny. Jsou zde školy na výchovu kněží určité církve, jsou zde theologické fakulty, semináře. Bohužel, nemám podrobných dat, poněvadž jsou z pochopitelných důvodů zatajována. Ukázalo by se, mnoho-li je placeno na každého jednotlivého bohoslovce určité církve. (Výkřik: 3000 Kč!) Kol. dr. Uhlíř to dokázal svého času statisticky, že theologická fakulta římskokatolická má 10 řádných profesorů a 2 mimořádné, německá 8 řádných, 1 mimořádného, olomoucká 11 profesorů, 1 mimořádného, bratislavská, která vůbec ani nevešla v život a nebyla ustavena, má taktéž síly zaměstnané a placené. Naproti tomu, podíváme-li se na církev česko-bratrskou a československou, musíme konstatovati, že obě jistě význačné a silné církve mají jedině Husovu fakultu, která jest velmi nedostatečně vybavena a která má celkem jen 5 profesorů. Již z toho je viděti onen nepoměr a nespravedlnost, která zde vládne. Věřím, že to není jen jediná nespravedlnost. Já bych byl stoupencem zvroucnění náboženského života, ale pak musí býti náboženství odpolitisováno, musí býti uvedeno v soulad se skutečným cítěním. Je potřebí, abych při této příležitosti zdůraznil, jakým způsobem se dbá toho náboženského vyučování. Podíváme-li se na jmenování katechetů československých a českobratrských, vidíme, jakým způsobem se zde měří. V Praze samotné československá církev má přes 80 vyučovacích hodin náboženských podle své početnosti a nemá ani jediného místa katechetského na středních školách, o nižších školách ani nemluvě.
Vidíme, jak systém, o kterém jsem pravil, že má restringovati, naopak zůstává státi tam, kde by se restringovati mělo, kde by se měli zrušiti zbyteční katechetové, kteří nemají komu přednášeti. (Výkřiky.)
Mohl bych při této příležitosti reklamovati náš ústavní zákon při otázce kostelů, zmíněné zde p. kol. Bezděkem. Tento náš ústavní zákon velmi jasně říká v §u 109, že soukromé vlastnictví lze omeziti jedině a pouze zákonem. Když toto máme ve své ústavě, jakým právem mohou se úřady dovolávati zastaralého výnosu sbírky Budwinského, císařského nařízení, mluvícího o tom, že může býti soukromé vlastnictví omezeno pouhým vysvědčením, jako se to stalo v Podhoří, v Sezemicích a jinde. Rozhodně tvrdím, že toto disposiční právo se nevztahuje na kostely, poněvadž ustanovení ve sbírce zákonů Budwinského mluví pouze o věcech posvěcených, bohoslužebných správněji řečeno, ale nemůže se vztahovati na kostely, neboť kostel není žádná nádoba posvěcená nebo potřebná snad k výkonu určitého obřadu. Proto tvrdím, že toto rozhodnutí zemských správ politických, že toto stanovisko našich úřadů je v přímém rozporu s § 109 naší ústavní listiny a jako odporující této ústavní listině mělo by býti rušeno, správněji řečeno nemělo býti vůbec vynášeno, neboť v naší ústavní listině je výslovně řečeno, že všechny zákony, které jí odporují, pozbývají platnosti.
Ovšem u nás se to nestává, u nás nepozbylo platnosti, protože zřejmě určití činitelé těchto úřadů nadržují těmto nezákonnostem a římsko-katolické církvi, která hodně často je v rozporu s posláním našeho státu. Je viděti, že i samotné ministerstvo propůjčuje se k tomu, jak je viděti na případu ministerstva školství. Na př. v Brně je klášter Eucharistianů, který je sídlem protistátní propagandy. Je v něm 13 kněží a z nich je 12 příslušníků cizího státu, kteří se nepřihlásili k pobytu v naší republice. V tomto klášteře dělají výhradně velkoněmeckou propagandu. Jsou v pravém slova smyslu velkoněmeckými agitátory. Zemská správa politická v Brně upozornila na jejich řádění ministerstvo školství, že ponechání těchto kněží cizích, kteří nemají příslušnosti našeho státu, je v naprostém rozporu se zájmy státními a že je potřeba, aby byli z našeho státu vyhoštěni. Ačkoliv důrazně na tuto věc ukázala zemská správa politická v Brně, která jistě nikterak nenadržuje československé církvi, tím méně socialistům, zůstává tato věc ležeti v ministerstvu školství v VI. odboru, poněvadž tento odbor je výhradně doménou strany lidové a tam přirozeně kryjí tyto věci, byť by byly v rozporu se zájmy státu, jen když vyhovují zájmům církve římsko-katolické.
Pan sekční šéf Müller, který je přednostou tohoto oddělení, zřídil po dohodě s určitými činiteli ještě tak zvané katolické oddělení při tomto VI. odboru, a všechny ostatní církve, pokud mají určité zájmy, musí jíti do tohoto katolického oddělení, ve kterém byla celá řada věcí velmi nepříjemných státu a zájmům ostatních církví propagována, a musí v něm býti vyjádřeno a slyšeno, zda ta, či ona věc má se státi či nemá. Tvrdím, že to je naprosto nespravedlivé. Bylo-li zřízeno určité oddělení, pak by mělo býti zřízeno pro všechny církve nebo pro žádnou. Není potřeba, aby existoval zvláštní odbor pro určitou církev a aby tomuto oddělení římsko-katolickému bylo všechno dáváno k vyjádření, má-li či nemá-li se věc povoliti nebo zakázati. Ovšem, měli bychom také vážné obavy, kdyby tento VI. odbor ministerstva školství měl prováděti námi žádanou a očekávanou rozluku církve a státu. Každý konkordát byl by lepší než taková rozluka, nebo po př. zákony vzešlé z takového odboru. My bychom se jistě poděkovali za to. Proto budeme žádati, aby bylo více kontroly nad touto činností.
Byla zde učiněna zmínka o amnestii, a já lituji toho, že právě strana, která má býti milosrdnou ke svým nepřátelům, má jim odpouštěti a modliti se za ty, kteří jí protivenství činí, dotkla se otázky amnestie, otázky sňatků a těch posledních událostí s Bomberou atd. Pánové by měli býti v této věci velmi skromní a měli by opatrně mlčeti o těchto věcech. (Posl. Adámek: O tom si ještě promluvíme!) Ano, my jsme vás šetřili, že jsme o těchto věcech nemluvili, a měli byste nám býti vděčni za to, že jsme o těchto věcech nemluvili, neboť my vás známe! Vy ukazujete lásku k státu, která je na výpověď, která dovede milovati každého, jen ne tento stát. (Výkřiky lidových poslanců.) Domáháme-li se amnestie, domáháme se jí ne pro loupež, jak z vašich řad bylo křičeno, nýbrž proto, že musíme vzíti v ochranu české lidi, ti neloupí, ti se jen hlásí ke svému právu, které bylo znásilněno nejasností těchto zákonů. Jestliže nevyjasněnost v zákoně byla a jestliže váhavostí a neurčitostí politiků nebylo odvahy, vnésti do zákona jasnost, my chceme napraviti tyto nejasnosti, aby netrpěli lidé nevinní. Budeme se domáhati určité amnestie, ne však pro zločince, ale pro lidi, kteří svou lásku ke státu dokázali skutky, kteří státu nevyhrožovali, jako se to stalo u vás, když jste reklamovali, že republika bude buď katolická nebo nebude. My nevyhrožujeme, nestrašíme, nýbrž říkáme, že republiku v každém případě dovedeme míti rádi, a bude-li toho třeba, dovedeme za ni položiti i život!
Pokud se týče amnestie, mám za to, že kol. Bezděk se nemůže o této věci vyslovovati, aby udával direktivu panu presidentu republiky, který podle §u 103 úst. listiny má plné právo vysloviti, komu amnestii udělí a komu ne. Pan kol. Bezděk nebude, bohudík, o té věci rozhodovati. Kdyby o ní rozhodoval, víme, že by se jim amnestie nedostalo, nanejvýš snad provaz. Víme, že budeme musiti o těchto věcech hovořiti.
Pokud se týče sňatků, pánové mluví o tom, že snad by měli býti trestáni lidé, kteří eventuelně sňatky konali, případně duchovní. Já bych v té věci byl spravedlivý. Jestliže se tu říká, že sňatky od duchovního, který neměl státního uznání, neměly býti uznány, a jestliže je to vaše stanovisko, já jsem ochoten na to stanovisko jíti, ale pak jasně říkám, že všechny úkony, které byly prováděny slovenskými biskupy, Jantaušem počínaje a ostatními, kteří nebyli schváleni státem, naopak proti jejichž jmenování vláda protestovala, musí býti taktéž prohlášeny za neplatné a býti zrušeny.