My v poslednej hodine voláme k vláde: Pacifikujte Slovensko, nevnášajte medzi národ slovenský systém smýšľaniu ľudu nepriateľský, prestaňte v boji protináboženskom, odstráňte prekážky nedorozumenia a uvidíte, že Slováci zostanú neohroženými stĺpmi našej vrelomilovanej vlasti, za ktorú toľké obeti a životy prinášali.
Z dôvodov, slávnej snemovni známych, budeme hlasovať proti rozpočtu. (Potlesk slovenských ľudových poslanců.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďaľej pán posl. Bezděk.
Posl. Bezděk: Vážené Národní shromáždění! Spořádané finanční hospodářství je základem každého státu, tedy i našeho. Bez něho nemůže stát existovati, protože by neměl důvěry a úvěru. Také náš stát musí požívati důvěry doma i za hranicemi, potom má úvěr. Důvěry však nemůže získati jinak, než veřejnou kontrolou, a orgánem této kontroly je v prvé řadě parlament.
Kontrola, právo a moc parlamentu staly se nejsilnějšími zárukami a oporami moderního státu a tudíž i právního řádu. Snahou naší bylo vždy, ve státní správě dobře a vzorně hospodařiti, rozumně šetřiti a zmírňovati těžká, protože neúměrná břemena poplatnictva. Žádáme však také spravedlnost a právo naší straně, má-li občanstvo k státu plniti těžké povinnosti. A po té stránce máme ovšem také řadu stížností. Zvláště chci upozorniti na poslední řeč pana posl. Marchy, který, když mluvil o pozemkové reformě, označil stranu lidovou jako nepřítelkyni pozemkové reformy.
Prohlásil doslovně: "Pozemková reforma, byla zavržena na sjezdě lidové strany. Orgán této strany napořád po celá 4 léta ronil slzy nad šlechtou, které byly odňaty latifundie, aby byly rozdány mezi drobný lid. Není to žádným útokem na lidovou stranu, řeknu-li, že po celá 4 léta pozemkovou reformu zavrhovala, proti ní psala, ji ostouzela, v očích obyvatelstva znehodnocovala a roku 1924 a 1925 přesto, že v pomluvách pokračovala, přihlásila se najednou a dožaduje se účasti na rozhodování a na všem, co s pozemkovou reformou souvisí."
Vážená sněmovno! Výroky pana posl. Marchy považuji za těžkou křivdu, kterou činí straně lidové, a za druhé mám za to, že je to porušení koaliční loyality se strany poslance koaliční strany. Nechtěli jsme míti z pozemkové reformy pokusného králíka, a také neměla sloužiti pozemková reforma k obohacení jednotlivců a neměla se vyvinouti v čiré politikum. Lidová strana dožadovala se pozemkové reformy, která by podepřela stav malozemědělský a učinila z těchto lidí samostatné, neodvislé zemědělce. Jestliže se pozemková reforma prováděla politicky a nese to již ovoce, na které národ a stát bude dopláceti - za to nemůže přece lidová strana, nýbrž přátelé panu Marchovi velmi blízcí. Nesou vinu i strany socialistické, které svou mocí mohly nám zavčas dopomoci vynutiti nápravu. Ale tenkráte pánové nás nechali osamoceny, když jsme poukazovali na různé nešvary a dovolávali se nápravy.
Již v moravském zemském sněmu navrhl posl. Šamalík roku 1910, aby země jako kapitálově silná jednotka zúčastnila se koupě zemanských dvorů a předala je do vlastnictví malozemědělského lidu. Konečně křesťanskosociální sjezd v Brně prohlásil se již r. 1917 za války ještě ústy národohospodáře a sociologa opata Prokopa Šupa z Rajhradu pro radikální pozemkovou reformu, kteréžto stanovisko přejala po státním převratu lidová strana, která pevně na něm trvá a provádění reformy si žádá, nikoliv reformy. A zbytkové statky tak, jak jsou vytvářeny a zadávány, naši reformu pozemkovou důkladně již zdeformovaly. Žádáme proto, ať se pro drobný lid zachrání to, co zachrániti se dá. Jsme stranou sociálně-reformní a pozemková reforma je částí našeho programu. Běží však o provádění a ne o věc samu. Konečně poukazuji ještě dále, že již roku 1765 rozparceloval klášter Rajhrad statek v Ostrovačicích nedaleko Brna a na vzdálený dvorec v katastru Přibyslavě usadil kolonisty. Podobně učinil na dvoře u Měnína. Obce tyto nesou podnes název Otmarov po rajhradském proboštovi Otmaru Konradovi. Socialisté ovšem nevěnovali otázce parcelační před válkou pozornosti, jelikož jejich řady se nerekrutovaly z řad malozemědělců. Agrárníci měli ve svých řadách jen soběstačné rolníky, takže otázka parcelace skutečně i do budoucna za staré éry byla požadavkem strany katolicko-národní a křesťansko-sociální, kam malozemědělci politicky patřili a patří.
Lidová strana nemůže za to, že značná část české žurnalistiky, a to nejen buržoasní, pozemkové reformě vytýká zašantročení národního majetku do rukou politických kortešů jedné, panu Marchovi dobře známé strany a dokazují, že pozemková reforma je na škodu národní věci samé a že rentabilita státu, resp. zemědělská produkce není zajištěna, ba naopak klesá rok od roku tak, že je obava, že stát, který nemá přirozeného odbytiště a přístaviště, při sebe menším konfliktu se sousedy může býti blokován, čímž nastane jedno z nejhoršího zla, nedostatek potravin. (Předsednictví ujal se předseda Tomášek.) Pravím, že za to lidová strana nemůže. To není její stanovisko. Pan Marcha není přece tak nevidomý, aby správného stanoviska lidové strany k pozemkové reformě neznal, ale je zaujatý, nenávistný politický odpůrce. Mluví jako politický agitátor a ne jako zákonodárce.
Napadl také klášter na Starém Brně, že je klášter nepřístupný k vyjednávání, že hledí co nejvíce pro sebe zachrániti, že ani to, co nezbytně nutno, nechce do přídělu dáti, a konečně obvinil klášter, že na Bučovsku zavinil svým postupem, že 150 lidí vystoupilo z církve a tím prý klášter sám vyhání lidi z katolické církve. Pan posl. Marcha buď byl nesprávně informován, nebo vědomě snad věc tak uváděl. Klášter Augustiniánský nabídl k účelům pozemkové reformy nikoli, jak posl. Marcha řekl, 235 ha, nýbrž 429 ha. Klášter nežádá, aby veškerý majetek jeho byl ze záboru vyloučen, nýbrž podle dohody ponechává část do záboru, tedy chce dodržeti dohodu. Také pokud se týče výroku p. posl. Marchy, že uvalil na obec Nové Hvězdlice veliké výlohy na 150.000 Kč mluví se v kraji dokonce o 400.000 Kč není správný. Takového obnosu vůbec nebude třeba k opravám, které se tam provádějí.
Opravy jsou rozpočteny na 24.000 Kč a 25.000 Kč. Klášter sám opravuje budovy farní a kostel bez přispění poplatnictva, opravuje celou faru a všechna hospodářská stavení, ačkoliv k tomu není zavázán, poněvadž v Nových Hvězdlicích je kostelní konkurenční výbor. Klášter však přispěje nejméně jednou třetinou na opravu kostela. Veškeré tyto opravy vyžadují ne celých 50.000 Kč, z nichž více než polovici platí klášter.
Pokud se týká vývodů pana kol. Marchy, že postup kláštera vyhání lidi z církve, jsou jeho údaje rovněž přehnány. Počet lidí z církve vystouplých nedosáhl ani poloviny té cifry, kterou uvedl kol. Marcha. Nebyly to celé rodiny, které odešly z církve, nýbrž pouze jednotliví členové rodin, a někteří se již zase vrátili zpět.
Pokud se týká statku v Málkovicích, který také patří klášteru, je tento statek dvorem nadačním z roku 1385, jest to samostatný objekt, samostatná právní osoba a jako taková nepodléhá - nemá celkové výměry 150 ha nýbrž pouze 143 ha podle zákona o pozemkové reformě záboru, ale přes to klášter dává z tohoto statku dobrovolně 44 ha do drobného přídělu. Tu viděti, že pan posl. Marcha úmyslně se snaží lidovou stranu zostuditi nejen na schůzích, ale i zde s tribuny parlamentární.
Konečně napadl i kol. Šamalíka, jakoby byl proti pozemkové reformě snad proto, že právě teď má možnost kontrolovati a konstatovati, jak se pozemková reforma provádí, že se vzpírá přídělům zbytkových statků, které plynou příslušníkům jedné politické strany a že dokonce snad v poslední době zabránil takové parcelaci na Hlučínsku, kde čtyři židovští bratři Weiserové měli dostati 4 zbytkové statky. Proti tomu se kol. Šamalík vzepřel, a teď konečně se ještě ke všemu zjistilo, že tito židáci nejsou ani příslušníky naší republiky. Pak se nedivte naší kritice! (Výkřiky.) Proti takové pozemkové reformě ovšem musíme býti a také budeme. Ovšem, pánové mají vždy namířeno na církevní statky církve katolické, kdežto jiným pánům a církvím velmi rádi a vydatně pomáhají. Tak na příklad církev evangelická získala od Pozemkového úřadu v Myslibořicích u Jaroměřic zámek s parkem a zbytkovým statkem pro svoje sociální a humánní účely a ústavy, kteroužto humanitu až dosud tato církev vůbec nikde neprováděla.
Tedy katolické církvi se statky berou, kdežto jiné církve se ihned favorisují a jím se zbytkové statky prodávají, vlastně rozdávají.
Jakým způsobem evangelíci získali Myslibořický zbytkový statek, k němuž patří podle vlastního doznání nabývatelů 2patrový zámek se 2 křídly, se 3 obytnými a několika hospodářskými budovami - jen ty poskytují asi 200 obytných místností - kromě toho dvůr se 142 ha dobrých polí, 101 ha lesa, zahradou 9 ha se 1299 ovocnými stromy?
"Pozemkový úřad uvítal naši myšlenku tak praví sám pastor Nagy z Vanovic o koupi celého objektu. Byla nám dána naděje na snížení požadované ceny 1,350.000 Kč. V Státním pozemkovém úřadě u všech funkcionářů a úředníků setkali jsme se s ochotou a úslužností. Všechno nám sloužilo; i to, že poměrně málo lidí o možnosti získati Myslibořice vědělo. Tvrdím, že za ty peníze bychom nikde podobného, vhodného a tak velikého objektu nekoupili - tak praví sám ten evangelický pastor. Že jsme koupili dobře, o tom nikdo pochybovati nemůže! Příležitost získati za těchto podmínek majetek pro církev protestantskou byla jedinečná a sotva kdy se vrátí. Ústavy naše - a to je neocenitelnou výhodou - jsou postaveny na pevný hospodářský základ výnosem statku, který bude zdrojem stálých příjmů. Děkujeme na tomto místě veřejně všem senátorům a poslancům strany československých socialistů, sociálních demokratů, republikánské a nár. demokratické strany z celého srdce za jejich neobyčejné pochopení našich snah, mocnou přímluvu, plnou podporu a energické zakročení. Podařilo se nám získati z politiků ty, kteří jsou členy naší církve. Ale co říci o politicích, kteří nejsou členy naší církve, namnoze jsou bez vyznání a kteří s takovou úctou mluvili o naší církvi? Nevěděli jsme, že takové úctě naše církev se těší." Opravdu, my jsme také nevěděli, co říci o těch politicích bez vyznání, kteří vychvalují církev evangelickou, o těch protiklerikálních a aklerikálních politicích, kteří na jedné straně vyvlastňují a znárodňují jmění "mrtvé ruky" a na druhé straně "mrtvé ruce" zbytkové statky takřka zadarmo dávají. A konečně také nevíme co říci o křesťanské církvi, která je až bez sebe radostí, když ji chválí poslanci bez vyznání. (Souhlas.)
Poněvadž snad v jisté době bude ještě i více pomluv proti lidové straně rozšiřováno, pokud se týče pozemkové reformy, chci připomenouti, že pan poslanec dr. Srdínko kdesi prohlásil na schůzi, že nikdy toho neočekával, že se pozemková reforma u nás tak podaří. My jsme to také neočekávali, že se tak vydaří. Nedávno jsme četli v "Českém Slově" velkou obžalobu na pozemkovou reformu. Praví se tam: "Republikánská strana zemědělského venkova honosí se vytrvale pozemkovou reformou, tváříc se při tom, jakoby ona jediná měla o ni zásluhu. Opakovali bychom věci dávno známé, kdybychom připomínali průběh jednání o pozemkové reformě v Národním shromáždění i ty nesčetné boje o způsob, jakým se pozemková reforma provádí: ostatně každý čtenář našeho listu sám ví, že jsme od samého počátku neúnavně zápasili o to, aby pozemková reforma byla provedena co nejrychleji, v rozsahu co nejširším, aby se půdy dostalo skutečně drobnému lidu, chalupníkům, domkářům a bezzemkům, nikoli zámožným statkářům, a to za ceny co nejnižší. Pak jsme vytýkali, že Pozemkový úřad nedbá zákonů a jejich ducha, pomíjeje a odsunuje ta ustanovení, která zabezpečovala právě sociální ráz pozemkové reformy (na př. věci úvěrové), a umožnila i nemajetným ucházeti se o půdu. Vytýkali jsme, že se za ceny poměrně levné prodávají zbytkové statky zámožným jednotlivcům, kteří se tak obohacují bez jakéhokoliv mravního odůvodnění, že naproti tomu drobný příděl se oceňuje příliš vysoko; že pozemkový úřad soustavně dopouští prodeje zabrané půdy "z volné ruky ' a půda se při tom prodává skrze několikeré sprostředkovatele a za ceny přímo lichvářské.
Odsuzovali jsme stranictví a nespravedlnost, s jakými se rozhodovalo mezi různými uchazeči o půdu. Soustavně jsme potírali tvoření zbytečných často zbytkových statků i to, že napořád proti duchu zákona jsou přidělovány soukromým osobám do vlastnictví."
Prosím takhle dnes soudí strany socialistické o provádění pozemkové reformy. Tedy tu výtku p. posl. Marchy, že strana lidová je proti provádění pozemkové reformy, co nejdůrazněji odmítám.
Ovšem máme také celou řadu jiných stížností. Povinnosti ke státu, těžká břemena, která nám stát ukládá, musí plniti všichni občané a mělo by se také přirozeně všem stejně měřiti. Ale u nás, zvláště pokud se týká lidovců-katolíků, zdá se, jako bychom byli vyděděnci v této republice. Vzpomínám tu básníka, který prohlásil svého času: "Přál jsem si kdysi, abych dvakrát mohl žíti po své smrti: v den súčtování s Vídní a v den súčtování s Římem . . . . osud mi dovolil spolupracovati na zkáze Vídně a dožil jsem se chvíle, že její ruka zmalátněla a zbaběle klesla s našeho hrdla. Tož ještě Řím . . . I toho se chci dožíti! I ten musí ležeti bezmocen u našich nohou!"
K tomu podotýkám: Pohanům bylo učení Ježíše Krista v prvních počátcích bláznovstvím, proto jím pohrdali. Náš přední československý básník nazval toto vznešené učení - struskou! Když však toto stále se šířilo, počali je nenáviděti a posléze umínili si je docela vyhubiti. Křesťané měli buď víru v Ježíše Krista zapříti anebo podstoupiti ukrutná muka. Ve starém věku počítáme vedle celé řady pronásledování křesťanů tři hlavní doby: první za císaře Nerona od r. 54 do r. 68, druhou za Decia od r. 249 až do 251, třetí za Diokleciána od r. 284 do r. 305. Velectění přátelé, v našem národě vyznamenává se doba husitská a nynější činy podobnými, s tím rozdílem, že ve starověku byli křesťané jakožto průbojníci pokroku proti materialistickému pohanství chytáni, žalářováni, křižováni, stínáni, v řece topeni, pro obveselení lidu v divadle divoké zvěři předhazováni, ke kolům přivazováni, hořlavinami obalováni a zapalováni, jiní po žhavém železe donuceni choditi, jiným rozpálený olej a olovo lity do úst nebo po obnaženém těle. Zdálo se, že pohané zvítězí! Leč krev mučedníků a vyznavačů zůstala síměm hořčičným až po naše časy a vzácným příkladem. Mnozí ovšem také odpadli, ale veliká většina křesťanů zůstala však Kristu věrna a čím více pohané církev pronásledovali, tím tato více mohutněla. Ba sami katané mnohdy odhodili nástroje k mučení připravené a stali se křesťany.
Dějiny se opakují!
A tu právě měli bychom velmi mnoho žalob. Nechci jich všech uváděti a vypočítávati vámi spáchané křivdy, ale ti, kteří právě nejvíce příkoří a bezpráví katolickému lidu činí, dovolávají se amnestie. Má býti dána amnestie pro příslušníky církve československé a pravoslavné, kteří se dopustili násilí. (Výkřiky lidových poslanců.) Velectění! To je dlouhá litanie, kdybych měl vypočítávati všechny ty ústrky a násilí, které byly za dobu 7 let v našem samostatném státě u nás provedeny. Nebudu vypočítávati všechny ty zabrané kostely a kaple, všechno to vandalství, co se za tu dobu u nás dělo. Ale, má-li býti dnes udělena amnestie násilníkům, je zapotřebí, aby násilí bylo také odčiněno. A tu máme ještě mnoho stížností, kde není dosud ještě násilí odčiněno.
Uvádím, že, třebas nedaleko, je hrobník, který sebral klíče od věže a není možno nijakým způsobem hrobníka donutiti, aby je vrátil. V Králově Dvoře dává město zvoniti jinověrcům i nevěrcům a záležitost tato se táhne jako smůla, není možno dosáhnouti nápravy.
Ani v případech, kde kostelů se sektáři a příslušníci jiných církví zmocnili pomocí paklíče, nebo jim byly neoprávněnými činiteli propůjčeny, není možno dosíci nápravy. A tak bych mohl uvésti celou řadu stížností, jako na př. v Novém Městě nad Metují, kde se vloupali sektáři do kostela před očima četníka a mnohé jiné.
Nejsme proti tomu, aby se svedeným dostalo amnestie. Jde o lidi svedené a poštvané. Štváči se umějí včas schovati a nyní pro svedené, pro své oběti vydírají amnestii, aby se mohli postaviti do pósy rozdavačů milosrdenství.
Dále se žádá zákonné uznání sňatků, uzavřených obcemi obou církví, československé i českobratrské, pokud ještě nebyly zákonem uznány. Ani proti tomuto požadavku nemáme věcných námitek, poněvadž chceme míti v rodinách pořádek, ale co se má státi s těmi, kteří znali stav věci a přece sňatky takové potvrzovali? Každý katolický kněz, který by potvrdil manželství, pro něž není pevného zákonného podkladu, byl by státními úřady citelně potrestán. A není to směšné, když strany, hlásající rozvížitelnost platných manželství a nevidící ve volném soužití nic nedovoleného, najednou chtějí sanovati neplatná manželství těch, které k uzavření neplatného sňatku svedli agitátoři těchto stran.
Konečně je zde přímo neuvěřitelný případ, který se stal biskupu Bomberovi, který jako biskup vedl poutníky do Říma, kde navštívil Svatého Otce, a za to, že projevil jen prosté své přesvědčení, ničím se neprohřešil, je donucován, aby odešel do pense. Velectění! To je úžasné, to je něco, co může se díti v našem státě, o němž přece říkáme, že je demokratický a že chce býti spravedlivý. Stane se někdy něco podobného těm, kteří jdou navštíviti III. Internacionálu v Moskvě a Bůh ví kde jinde, nebo II. Internacionálu Amsterodamě, nebo kteří se do Internacionály cpou, aniž by je tam chtěli? Zde se nehledá žádná závada. Nikomu by ani nenapadlo, aby tyto věci kritisoval. Ale, jde-li o katolíka, tu hned je všechno pohotově a osvědčuje se nevraživost a nenávist.
Velectění! Nedávno bylo také rozhlašováno, že musíme jedenkráte říci, jsme-li pro republiku nebo pro Řím. A tu poukazuji, že po Bohu a po rodičích řádný, uvědomělý katolík miluje církev a vlast nebo opačně. My Čechové řídíme se Sušilovým heslem: "Církev a vlast - ty v mojích milují sestersky se ňadrech - každá půl, každá má moje srdce celé." Obě toho zasluhují. Církev podle svědectví dějin byla, jest a zajisté vždy bude největším dobrodincem lidstva, vlast pak je naše druhá matka. Proto milujeme a vždy milovati a zastávati budeme církev i vlast. S těmito hesly našimi se vždy a všude možno setkati. Jim budeme vždy věrni až do posledního dechu. Jsme Čechové a katolíci, s tím nutno počítati vždy našim odpůrcům.
A mají-li právo jednotlivé politické strany vyslovovati své požadavky, přirozeně je také budeme vyslovovati a vždy hájiti i my. Nechceme bezpráví, nýbrž právo, a proto usilujeme, aby pro katolické děti byly zřízeny katolické, státem placené školy s katolickými učiteli a katolickými učebnicemi. Žádáme zřízení katolických ústavů učitelských, katolických škol středních i čestné zastoupení na učelištích vysokých. Do ministerstva školství a nár. osvěty buďtež povoláváni také odborníci katolické výchovy a nauky; při obsazování učitelských míst buďtež respektována také míněni a názory katolických rodičů. Ze škol budiž odstraněno vše, co církev katolickou zlehčuje neb uráží nebo se dokonce příčí jejímu učení. To jsou zásady, od kterých ustoupiti nemůžeme. Při tom ovšem neřeknu, ne-dosáhneme-li svého cíle, že republika nebude, jak se to stalo z úst minulého pana ministra školství a nár. osvěty, když prohlásil, že spíše pomine nebo zanikne Čsl. republika, než by naše oprávněné požadavky byly splněny. My nikoho nenutíme, aby snad posílal své dítky do katolických škol, ale pro své katolické dítky žádáme katolických škol.
Velectění, budiž mi prominuto, že jsem tyto stesky zde pronesl. Parlamentární tribuna nemůže býti jen nějakou universitní kathedrou, odkud by hlásány byly vědecké theorie a poznatky, nýbrž místem pro přednášení přání a stížností zvláště poplatníků.
A nyní chci říci několik slov k rozpočtu. Jak je z rozpočtu zřejmo, pro příští rok nepočítá se ještě se snižováním břemen daňových, nýbrž s jejich zvyšování.
Celkové příjmy na rok 1926 jsou preliminovány na 10.085,752.543 Kč, jsou tedy vyšší roku loňského o 784,418.124 Kč. To znamená zvýšené zatížení bez tak již pod tíží povinností klesajících občanů. Vedle toho v rozpočtu nejsou zařazeny investice na státní podniky, pro něž obnos 890,000.000 Kč má ministr financí opatřiti půjčkou.
Nutno však uznati postupující ustálenost v řádných jakož i mimořádných státních výdajích. Tento pokrok jeví se v rozpočtu předloženém a projednávaném. Valí se však nové požadavky občanstva a různých stavů, jejichž i částečné splnění aktivitu předloženého rozpočtu změní. Tu se obávám, že bude zapotřebí nových dávek a úspor.
Ministerstvo financí očekává zvýšení celkového příjmu o 654.6 mil. Kč následkem příznivého výnosu některých dávek, zejména splácením nedoplatků let dřívějších u přímých daní, na všeobecné dani výdělkové, na výdělkové dani z podniků k veřejnému účtování povinných a na dani z příjmů, a spotřebních daní: na dani z cukru, na všeobecné dani nápojové a na dani z masa; kromě toho ze zvýšených četných kolkových poplatků, dávky telefonní, a dávky za úřední výkony ve věcech správních a konečně u tabákové režie se zřetelem k trvalému příznivému výsledku očekává se také zvýšený výnos.
Značné zvýšení příjmů - plus 250·9 mil. Kč - u všeobecné pokladní správy očekává se zejména v důsledku zavedení smluvního příplatku rafinerií z cukru zdaněného pro tuzemskou spotřebu, a v důsledku značného vzestupu úroků z poskytnutých přechodných záloh, z uložených státních peněz a z cenných papírů.
Předmět denní spotřeby všech konsumentů, cukr, má vynésti více o 220 milionů Kč. Důležitá je daň cukerní. Domácí spotřeba činí 3,200.000 q. Státní daň činí 54 hal. z 1 kg, cukrovarníci smluvně platí 70 h z 1 kg po dobu jednoho roku. Smlouva tato končí posledním dnem září roku 1926. Tedy tento příjem z cukru stát nemá trvale a je to něco neobyčejného, že takové dosti značné dávky se nevybírají podle zákonných předpisů, nýbrž že je možno na základě smluvního dojednání je vybírati. Ovšem trvalého to nic není. Dodrží-li cukrovarníci smlouvu, stát ten příjem z toho bude míti, ale dále nemá nějakého ustanovení, o něž by se mohl opírati.
Na dávce z majetku vybráno téměř pět miliard. Je to dávka ohromná, ač nevynese tolik, jak na počátku očekáváno, přece má vynésti 7 1/2 miliardy. Na každého obyvatele připadá průměrně 600 Kč dávky a ještě nyní se očekává příjem nezaplacené daně kolem 2 a 1/2 miliardy Kč. Protože malí a střední poplatníci mají dávku dávno již zaplacenou, jedná se o velké poplatníky, kteří dávku z majetku dosud nezaplatili. Špatně jsou na tom poplatníci, kteří zaplatili daň z majetku, která byla pak novelisací slevena celkově asi 1 1/2 miliardou. Těžko co dostanou od státní správy zpět. Jakmile státní správa žádá něco od poplatníka, dovede si to vynutiti, tu je exekutor hned v chalupě, ale má-li dostati chalupník něco zpět, jde to velmi těžko. Po této stránce by mělo býti postupováno správněji, aby občanstvo mělo důvěru k úřadům a aby úřady si také autoritu mohly uchovati. Plniti jak práva, tak i povinnosti přísluší v prvé řadě representantu státu, tedy státní administrativě a jejím úřadům.
Povšimnutí zasluhuje pokles daně uhelné. Tato klesla z původní půl druhé miliardy na 300 mil Kč. Jistě slevou daňovou bylo průmyslu uhelnému značně uleveno, leč krise v průmyslu uhelném nerozřešena, ba ještě přiostřena. Toť důkaz, že příčiny krise uhelné tkví mnohem hlouběji, než v placení dávky z uhlí, která z původní své výše klesla na pětinu.
Bolestným je, že právě nedávno v uhelných dolech na Oslavansku správa závodu vyvěsila vyhlášku, kde propuštěni byli všichni horníci a zřízenci jakož i úředníci na 14 dnů, ba prohlašováno přímo, že doly zastaví veškeren svůj provoz. Zde vidíme také, jak heslo o socialisaci naprosto zklamalo. Zde bychom měli nejlepší příležitost ukázati, co dovedeme a zdali prakticky socialisace se dá uskutečniti. Podnikatelé vyhazují všechno osazenstvo bez milosti na flastr. Zde by bylo možno ukázati, zdali socialisaci jedenkráte je možno provésti či ne. Dnes ovšem, poněvadž páni dobře znají těžkosti, o tom nikdo nemluví.
Zvláštní pozornost zasluhuje položka v rozpočtu o exekučních poplatcích a pokutách. Ministerstvo financí očekává zvýšený příjem o 18 milionů Kč. Podobně je tomu u položky úroků z prodlení a pokut při dani z obratu a dani přepychové. Tedy jen na pokutách má plynouti do státní pokladny více o 5,200.000 Kč. To jsou velmi smutné vyhlídky do budoucnosti, poněvadž, jak jsem již několikráte řekl, občanstvo pod tíhou daní klesá a není zde důvodu k domněnce, že v příštích dobách bude moci lépe své povinnosti plniti. Proto už státní správa očekává a sama počítá do budoucnosti, kolik na pokutách a trestech vyměří.
Nás stravuje také velmi dluh, a to nejen vnitřní, ale i zahraniční. V Nov. Yorku bylo vyjednáváno o francouzském dluhu. V souvislosti staví se i otázka našeho zahraničního dluhu, zvláště amerického. Francie hodlá platiti své dluhy, až dostane reparace z Německa a půjčky, které poskytla některým státům na osvobození. To se týká také Československa. Amerika prý nám načítala celkem 97 milionů dolarů s 6% úrokem, což činí opět 27 milionů dolarů, dohromady 124 milionů dolarů. Čítáme-li okrouhle dolar za 36 Kč, dlužíme Americe 4.214,000.000 Kč. Z uvedeného obnosu dlužíme ještě z doby poválečné 80 milionů dolarů za dodávky potravin, za Hoowerovu akci a za dodávky různého zboží, jež jsme převzali z evropských skladišť americké armády. Za repatriace legionářů a za dodávky válečného materiálu, jako uniformy, výzbroj, letadla, děla pro sibiřské formace zamýšlí nám Amerika načítati 17 milionů dolarů. Podobné účty nám chystá Anglie a Italie.
Konečně nám nejsou známy ještě reparační poplatky, jenom sem tam proslýchá se, že na př. u železnic máme zaplatiti za 1 km 1,400.000 Kč ačkoliv dnes pořídíme již 1 km železnic za 800.000, a jiné a jiné věci. Slyšel jsem, že požadavky jsou přímo nestydaté, že mají činiti asi 9 miliard. Ovšem počítáme-li tyto miliardy na kurs franku švýcarského, pak jsou to 54 miliardy.
Velectění pánové! To jsou ovšem velmi špatné vyhlídky do budoucnosti. Přes to že občanstvo přináší veliké oběti, zdá se, že perspektiva naše do budoucnosti není příliš slibná, a tu je potřebí pamatovati v té těžké době především na dělnictvo. Na dělnictvo se v tomto parlamentě dostatečně pamatovalo. Udělány dosti pěkné sociální zákony, ale tyto zákony nepomáhají, poněvadž jsou jenom na papíře. Nutno hospodářské poměry zlepšiti, aby tyto zákony mohly býti využity. Jen z těch důvodů netroufáme si zákony o sociálním pojištěni uvésti v život, čekáme s tím až po volbách, a pak opět dělnictvo pozná, že to není všechno tak pěkné, jako to bylo na začátku nastiňováno.
Konečně je zde těžká otázka státních zaměstnanců. A tu už na konci minulého roku bylo uvažováno mnohými, kolik miliard může náš stát na svou administrativu vynaložiti a jaké je existenční minimum pro úředníka, podúředníka, zřízence a dělníka, aby mohli trochu slušně žíti. Myslím, že dá se to dosti snadno vyřešiti, ale bude horší, jak se ty požadavky a přání splní. Chceme býti spravedliví ke všem, přirozeně také ke státním zaměstnancům. Ten, kdo to poctivě a dobře myslí se státními zaměstnanci, může býti jist, že my také pomocnou ruku podáme, a co na nás bude, že se přičiníme, aby spravedlnosti zadost učiněno bylo. Leč na administrativu nelze vydávati více, nežli unese státní pokladnice. I to musíme také si pamatovati při tom minimu, které je nezbytné jak pro ty nízké, tak pro ty vysoké. Ovšem proskočily věci poněkud překvapující. Doufám, že uvedeny nebudou ve skutek a že budou také řádně opraveny, než parlamentu budou předloženy.
Je málo občanů v republice, zabývajících se výrobou ať již průmyslovou či zemědělskou, po živnostensku či po obchodnicku, aby nenaříkali na vysoké daně a nemožnost dalšího již placení. Tato píseň, která je u nás již starou, protože trvá již od obnovení naší samostatnosti, vrací se stále a stále v různých toninách, je již nepěkná - ale bohužel - umlčeti ji nelze. Břemena daňová jsou tíživá také pro dělnictvo a gážisty. Tito platí daně - a ne nízké - z jejich hubených týdenních mezd a měsíčních platů. Konečně všichni poplatníci platí vysoké daně nepřímé jako konsumenti.
Že jsou u nás daně nepřiměřeně vysoké, o tom je již dávno informována také cizina, s níž jsme v obchodním styku. A nezdar našich loňských půjček zahraničních v Anglii i v Americe tkví hlavně v poukazování na velké již bez tak zatížení obyvatelstva.
Zkušenosti dokazují, že dnešní systém daňový utlouká poslední zbytek berní morálky poplatníků a vede k defraudacím, vyrovnáním a umělým úpadkům. Proto se zadostiučiněním četli jsme nedávno prohlášení předsedy vlády k deputaci organisací obchodu a výroby, že je všemi vládními činiteli daňová reforma uznávaná za důležitou, za neobyčejně důležitou záležitost veškerého občanstva se týkající. Účelem jejím má býti v prvé řadě ulehčení daňového břemene, zjednodušení řízení a sjednocení daňových předpisů, aby poplatník věděl bez jakýchkoliv pochyb, jaká jest jeho daňová povinnost.
Leč ministerský předseda poukazoval také na technické obtíže, s nimiž jest projednávání tak obsáhlého a důležitého díla spojeno, přes to však nevyloučil možnost, že bude lze přikročiti ještě v tomto období parlamentním k vyřízení daňové reformy, na níž má stát neobyčejný zájem a která patří do souboru otázek, jimiž má býti docíleno všeobecné hospodářské konsolidace.
Máme tu nejlepší vůli při reformě zákona tak důležitého spolupůsobiti, máme však obavy, že slova potěšení zůstanou pouhým slibem. Stát všem svým údům má poskytovati a zdokonalovati ony podmínky, které všem a každému zvláště poskytují možnost svobodně a samostatně podle vlastních schopností a poměrů dosíci toho, co k pravému pozemskému blahu náleží. Názor o účelu státu velmi vhodně vyjádřil slavný sociolog Lev XIII. takto: "Stát jest již přirozeností svou k tomu povinen, aby pečoval o blaho obecné. Avšak blahu státu nejvíce prospívají poctivé mravy, spořádaný život rodinný, úcta k náboženství a právu, mírné ukládání veřejných břemen a spravedlivé jejich rozdělení, podnikavost průmyslu a obchodu, kvetoucí orba a podobné prostředky, které čím více se podporují, tím větší blahobyt občanstvu přinášejí".