Naše divadelníctvo, naše výtvarné umenie nedostáva ani haliera, avšak v Užhorode i teraz poriadala ukrajinská "Prosvita" pri stotisícových subvenciách predstavenia pre niekoľko 15 až 20 ľudí s voľnými lístkami. Ani toto nekonštatujem ja sám, lež "České slovo", orgán národných socialistov, patriacich ku vládnemu režímu.
Pri rezorte kultúrnom nemôžem nechať bez slova tie hriešné praktiky, ktoré prevádza vládna moc voči vierovyznaniam. Myslím tu na doznanie bývalého ministra školstva pána Bechyněho, dľa ktorého požíva schizmatická cirkev rusínska o veľa väčšie štátné podpory, než na ktoré by mala nároky podľa rozpočtu. Ajhľa, tu máme to najotvorenejšie a najcynickejšie doznanie nezodpovedného hospodárenia. Oproti zmienenej favorizovanej cirkvi tu máme macošsky odbývanú skupinu cirkvi reformátskej, ktorá je i po uplynutí sedem rokov mimo zákona. Táto nežiada miliony, avšak žiada uznanie svojej samostatnosti a o to, aby poctivá práca, vykonaná jej duchovnými pre štát, bola zaplatená. Žiadosť však je hlasom volajúceho na púšti. Cirkev reformátska však žiada ešte o niečo, čo je ešte i od toho nepatrnejšie, čo nestojí nikoho ani haliera, avšak ani toho nedostala. Musím sa hanbiť, pomyslím-li na tie dva ponižujúce prípady, na ktoré nenachádzam príkladu ani v dobách najväčšieho absolutizmu. Biskupovia reformátskej cirkvi a laickí funkcionári, ktorí sú zároveň parlamentní a senátni zákonodarcovia, už po dvakrát podali žiadosť v kabinetnej kancelárii pána prezidenta republiky, aby ju predostrela pánu prezidentovi o ich audienciu. Pokaždé bolo odpoveďou meravé zamietnutie, čo si môžem vysvetľovať len tým, že táto kabinetná kancelária - táto kamarila, vydržovaná našími bernými haliery - túto žiadosť pánu prezidentovi ani nepredložila. Pre schizmatikov sa peniaze len hrnú a biskupovia, funkcionári cirkvi reformátskej ani len pred pána prezidenta sa nedostanú.
Pri pojednávaní otázok kultúrnych často počujeme z úst českých politikov, zahrievaných českým národným šovinizmom, ten argument ad hominem, že pod "jarmom" rakúskym, poťažne maďarským bolo položenie slavianskych elementov stokrát horšie voči utiskovateľom. Ač na tieto obžaloby, ktoré patria do bájok, už veľakráť sme rozvážne odpovedali; nepomohlo ani to, a tedy teraz ja sám odpoviem argumentom ad hominem. A mojou odpoveďou je zase otázka na pána ministra školstva, a to tá, aby nám uviedol štatistickými dátami bez okolkov, koľko škôl postavil v území Slovenska a Podkarpatskej Rusi a o koľko škôl pôsobí tam viac dnes, ako v dobe maďarského "jarma"? Ja veru nevidím, že by sa nové školy stavaly, lež len vidím, že staré sa Maďarom odoberajú a odbúravajú. Bolí-li to vládu, že bývalá rakúska vláda postavila ku každej novej českej škole ihneď aj školu nemeckú, tedy žiadam iba o to, aby ku každým desať novým maďarským školám postavila 40 až 50 českých a slovenských škôl, avšak aby len stavala, stavala a i po tretie stavala a nebúrala jestvujúce.
To samé musí povedať tiež ostatne aj o tisícročnom útisku hospodárskom i zdravotníckom. Pri výborovej zpráve o rozpočte vidím tiež niekoľko štatistických tabuliek a máp, z ktorých je patrná zaostalosť Slovenska a Podkarpatskej Rusi čo do nemocníc, vodovodov a kanalizácie oproti historickým zemiam českým. Samozrejme, že i príčinou toho je len tisícročné "jarmo". Nezodpovedný žalobca však zabúda, že vlády bývalého Uhorska neposkytovaly tieto výhody ani číročistým maďarským okoliam pri hospodárení s týmito statky a na úkor území smiešaných. A že maďarský režím nemohol sa lepšie o svoje národy postarať, príčinu toho nachádzame zase len v historii: lebo kým páni Viedne a Prahy pokojne budovali svoju kultúru, dotiaľ národ uhorský cez storočia bránil so zbraňou v ruke kultúru západu oproti nebezpečenstvám dorážajúcim na Europu s východu. Pod ochranou Maďarstva a za cenu jeho vyhubenia pomocou rakúskej dynastie, ktorá ich na úkor a ku zlomeniu Maďarstva protežovala, zbudovali dnešní naší českí páni tú kultúru, tie nemocnice, s ktorými sa pred Europou vychlúbajú. Avšak povedzte mi bez okrašľovania, či ste od tých sedem rokov postavili čo len jednu mimo prístavby nemocnice v Košiciach?
Cenu aktívne sostaveného rozpočtu podstatne snižuje a oduševnenie i toho najvlasteneckejšieho českého poplatníka zchladí to, konštatujeme-li, že ku splácaniu ročných úrokov štátneho dlhu musí prispievať každý obyvateľ ročite 23·84 zlatými korunami. V Itálii, ktorá má svoju starú historickú minulosť a opravdu pevné hospodárske základy, nepripadá na jedného obyvateľa ani polovica tohoto obnosu. Na naše zahraničné zastupovanie, ktoré je opravdu "reprezentatívné", platí každý štátny občan 1.66 zlatej koruny, kdežto veľmoc italská spokojí sa diplomaciou, ktorá znamená pre každého občana zaťaženie 46 hal. Pod titulom vojenských bremien padá na šiju každého obyvateľa ťarcha 20·79 zlatých korún, kým v Itálii je toto bremeno o 1/4 nižšie.
Pri nákladoch na penzistov ako aj pri podporách invalidov vidím cifry astronomické; a v živote reálnom musím vidieť, že ku väčšej chvále československej demokracie a pätorakej sanácie penzistov na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi sú ešte i dnes vdovy úradníkov, ktoré ešte i dnes dostávajú mesačných 26 korún zaopatrovacích pôžitkov a opravdu Kroesusom je medzi nimi ten šťastlivec, ktorý dostáva mesačne 129 korún.
Pokiaľ som bol v stave nazrieť do rozpočtov ministerstiev zemedelstva, obchodu a živnosti, i tam som musel iba konštatovať, že len tí, ktorí sa v družstvách otrocky klaňajú vlade, majú hojné a nezodpovedne spravované fondy, avšak ku zveľaďovaniu malého priemyslu domorodého obyvateľstva zbýva sotva niekoľko sto korún, avšak je ešte tajomstvom, ktoré české agrárné družstvo dostane i tento maličký obnos. Vláda nepomáha ani našemu priemyslu, ktorý je v lethargickej bezčinnosti, a berní vykonávatelia práve teraz zasadzujú poslednú smrteľnú ranu nášmu obchodu, ktorý márne čaká na sníženie tarifov: zvyšuje železnica, pošta, telegrafy, sú tu a zvyšujú sa i clá a putá sa zužujú na rukách nášho priemyslu a obchodu.
Ani naši zemedelci, postižení živelnými pohromami, nenasýtia sa zo sľubov, ktoré obdržali od jednotlivých vládnych návrhov. Avšak nedostane sa haliera na vybudovanie nových ciest a vodných diel, ba i na udržovanie jestvujúcich je preliminované len toľko, že to nestačí ani na riadné vyštrkovanie cestovej trati zdížky 8 až 10 km, ale len najvýš na označovanie km medzníkov.
Často a radi sa odvolávate na to, že ste voči maďarskému obyvateľtvu prsto tak macošskí, lebo Maďarstvo nevie sa preorientovať v novom svetovom porade. Možná že je tomu tak, avšak príčinou toho je v prvom rade český vládny režím, ktorý za žiadnu cenu nedopustí, aby sa tu Maďar cítil dobre. Pozemkovou reformou, živnostenským zákonom vyrazia z úst odvekého obyvateľstva ten posledný kúsok suchého chleba a dajú ho len puncovaným "historickým" vlastencom; pre domorodého človeka je dosť veľkou Argentýna, Kanada, no a ešte ten kriminálny palác v Huste. Za toho tristoročného rakúskeho "útisku" krmila vás Viedeň medom a maslom, zhýčkala vás, pochlebovala vám, a predsa ste nemohli zabudnúť na vašu samostatnosť. Ani ožobráčení odvekí obyvateľia Slovenska a Podkarpatskej Rusi nemôžu zabudnúť, že ešte pred nedávnom bolo u nás obvyklé porekadlo: "Jestli niet chleba, je dobrý i koláč". Teraz niet koláčov, avšak i ten kúsok čiernej chlebovej kôrky, zachránenej pred exekútorom je sladený záplavou trpkých sĺz. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Minulého roku žiadal som vás pri pojednávaní rozpočtu o to, aby ste zmúdreli a neodcudzili naprosto od seba domorodé obyvateľstvo Rusínska a Slovenska. Dnes už nemám na vás slova prosby, lebo odhlasovanie prítomného rozpočtu bude vaším posledným hriechom, ktorý môžete spáchať na národoch Slovenska a Podkarpatskej Rusi a potom sa vaša moc rozplynie a zastihne vás váš osud dobre zaslúžený.
Rozpočet nielen že neprijímam, avšak i proti jeho pojednávaniu sa ohradzujem z dôvodov uvedených na počiatku mojej reči. (Potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Kreibich.
Posl. Kreibich (německy): Dámy a pánové! Rozpadávání a zánik vládní koalice, jejíž stranám již dnes je zájem na výsledku voleb mnohem důležitější než vládní nutnosti, vždycky za tak důležité prohlašované, dochází výrazu nejen v tom, že rozpočet za rok 1926, jak ukázal soudruh Skalák, je v příkrém odporu s napjatým očekáváním, které vláda spojovala v rozpočtové debatě minulého roku s vývojem státních financí. Ještě příkřejší je kontrast mezi minulým rokem a letošní rozpočtovou debatou, pokud jde o zahraniční politiku. Vzpomínáme tu řeči p. min. Beneše, sebevědomé a plné nejvyšších nadějí, kterou proslovil na tomto místě 30. října 1924, když byl schválen rozpočet na rok 1925. Dnes nejen p. ministr financí, nýbrž ani pan ministr zahraničí neměli sněmovně co říci. A kdyby se pan ministr zahraničí přece ještě odvážil chopiti se slova, pak by mohla býti jeho řeč po vítězných fanfárách minulého roku přece jenom ústupem ženevského protokolu na celé čáře. Po posledních útocích pana dra Kramáře a orgánu ministerského předsedy proti panu Benešovi je také pochybno, zda je vládní koalice vůbec ještě schopna, aby snesla výklad ministra zahraničí.
Bylo by svůdné citovati řeč pana ministra Beneše z 30. října minulého roku, jeho vítězný hymnus na ženevský protokol, který vyličoval jako důkaz konsolidace Evropy. Když Beneš, který pomáhal minulého roku při porodu tohoto protokolu, musel letos nad ním promluviti řeč pohřební, když on, který se minulého roku blýskal jako jedna z hlavních osob světové politiky, kdežto v těchto dnech, kdy začínají vyjednávání v Locarnu, jak se vyjádřil francouzský delegát dle zprávy v "Manchester Guardian", bude musiti čekati s p. Skrzynskim ve vedlejší místnosti, až na něho dojde, pak na tom nemá jistě hlavní viny pan Beneš sám. Svaz národů dokázal ve všech vážných otázkách, že je pátým kolem u vozu a že úplně selže, jde-li skutečně o veliké věci. Velmoci Francie, Anglie a Italie dělají co chtějí, a když již jde o vážné zájmy, kašlou na Svaz národů. Poslední shromáždění Svazu národů nemělo slova pro nejvýznačnější světové politické události poslední doby, pro Čínu a Maroko. V otázce menšinové ukazuje se naprosto zpátečnický vývoj a na tom má velkou část viny pan Beneš a vláda československá. Ochrana menšin Svazem národů je právě takový podvod, jako Svaz národů sám. Svaz nemá býti totiž ničím jiným než nástrojem velkých vítězných států k udržení pořádku světového, jak jej diktovaly ve svých imperialistických zájmech. Má tomuto pořádku dáti zdání mravnosti. Takto není nic jiného než doplnění armád vítězných států proti roku 1914 silně rostoucích. Co tyto mají udržeti zbraněmi, má Svaz národů podporovati klamáním národů, opisem demokraticko-pacifistických illusí širokých mass. To není vinou pana Beneše, avšak jeho vina záleží v tom, že hledě k významu, který právě v českém národě má pěstování demokraticko-pacifistických illusí, spojil svoji politiku úplně s tímto Svazem národů, takže každý neúspěch, každá porážka tohoto je také neúspěchem a porážkou jeho, a každé diskreditování Svazu znamená také diskreditování politiky pana Beneše. Tak se musil státi bankrot ženevského protokolu bankrotem politiky pana Beneše, zvláště když pan Beneš byl zatlačen dosavadními kroky Francie a Anglie v otázce zárukové smlouvy s Německem poprvé na skromnou míru svého významu jako zástupce malého státu, který se vlastně jeho vinou stal vasalem velmocí.
V rozpravě o projevu pana Beneše z 30. října 1924 stavěl jsem své tehdejší vývody na předpokladu, že rozhodující událostí minulého roku nebyl ženevský protokol, nýbrž Dawesův plán, o němž pan Beneš tehdy skoro vůbec nemluvil. Dnes se ukazuje s plnou jasností, jak správným byl tento předpoklad. Nejen že Dawesův plán vykonává plný účinek proti Německu, proti jeho pracujícím třídám, on se stal rozhodným také pro politické řešení německé otázky. Konference, která se v těchto dnech schází v Locarnu, není nic jiného, než politické pokračování konference londýnské z roku 1924. Záruková smlouva spolu se vstupem Německa do Svazu národů neznamená nic jiného, než politické provedení Dawesova plánu v Německu. Dohodová buržoasie uzavřela minulého roku hospodářský spolek s buržoasií německou, když dospěla k názoru, že kapitalismus, hospodářská reakce v Německu je po mocných otřesech v roce 1923 upevněn. Volba Hindenburgova přinesla vítězství také politické reakci, politickou diktaturu německé buržoasie a to přimělo buržoasii dohodovou, aby uzavřela s německou buržoasií také politický spolek. Není ironií dějin, nýbrž důsledkem kapitalistického vývoje, že dohodová buržoasie, která po léta předstírala, že chce poraziti reakcionářské, imperialistické Německo a pomoci k vítězství demokracii, neuzavírá spolku s německou demokracií, nýbrž s Hindenburgem. Anglická a francouzská demokracie má také příliš mnoho jiných starostí a nemůže si tedy dovoliti luxus, jako čeští nacionalisté v čele se senilním zatvrzelým romantikem nacionalismu z předpotopní doby Kramářem, kteří provozují jako sport věčné utlačování Německa. Chtějí svůj mír uzavříti s německou buržoasií, aby měli síly volné k odstranění jiných starostí, především v koloniích. A vy chcete získati německou buržoasii za spojence v boji proti sociální revoluci a proti jejímu předbojníku sovětskému Rusku. Jestliže Dawesův plán učinil německé dělníky hospodářsky otroky anglicko-amerického kapitalismu, pak záruková smlouva se vstupem Německa do Svazu národů má učiniti z německých dělníků potravu pro děla Dohody v boji proti Rusku. Aby toho cíle dosáhla, francouzská a anglická buržoasie odstaví, je-li třeba, také zájmy svých vasalských států a přizná dokonce německé buržoasii výhody na útraty svaté mírové smlouvy, ovšem nikoliv takové, které by se mohly škodlivě dotýkati povahy její jakožto smlouvy o zotročení národů evropských.
Pan Beneš vyvodil ze změněné situace důsledky a šel do Berlína, nabízel německé vládě zárukovou smlouvu. Také pro demokracii československé zahraniční politiky jest příznačno, že nenašla cestu do Berlína, pokud vládl v Německu dle pojmů pana Beneše režim demokratický. Pan Beneš nenašel cesty k Ebertovi, musel přijíti teprve Hindenburg a teprve pan Beneš šel do Berlína, když tato cesta do Berlína jest již cestou do Postupimi.
Co znamená tento postup pana Beneše? Za prvé, že následuje příkladů dohodových států a rovněž chce uplatniti kompromis s německou buržoasií. Za druhé však, že se pan Beneš chystá vstoupiti do jednotné fronty kapitalistických států proti sovětovému Rusku, o niž usiluje Anglie. Že je odůvodněné podezření v obratu politiky pana Beneše k horšímu, chci hned dokázati. Polská vláda odpověděla na sblížení anglické a francouzské buržoasie s buržoasií německou tím, že se chopila iniciativy k dalšímu sblížení se Svazem sovětských republik. Při tom ovšem pro polskou vládu rozhodovala jenom úvaha, že nutno posici proti východu zajistiti, když se situace na západ stává nejistější. Sovětská vláda vyšla ovšem této snaze polské vlády vstříc, neboť vždycky ukazovala v své celé politice dobrou vůli žíti se všemi státy v míru a v korektních přátelských poměrech. Pan Beneš šel sice do Berlína k Hindenburgovi. avšak ani nejmenšího neprojevil, že zamýšlí konečně jednou splniti své sliby do omrzení opakované, že naváže diplomatické styky se Svazem sovětským. Naopak, jak se zdá, chce naše politika zahraniční jíti cestou opačnou a vykládati dokonce ve zlé krok polské vlády. Orgán ministra zahraničí "Prager Presse", za jejíž psaní v této tak důležité otázce nese plnou odpovědnost ministerstvo zahraničí, jde dokonce tak daleko. že přijetí Čičerinovo ve Varšavě použil k přímo nestydatému útoku na Svaz sovětů a ke skryté ráně do zad proti polské vládě.
Považuji za nutno blíže hodnotiti včerejší úvodní článek "Prager Presse" "Čičerin ve Varšavě", poněvadž je příznačný pro celý myšlenkový směr naší politiky k Svazu sovětů. Čtěme jen tuto větu ve článku: "Když uvažujeme o těchto prohlášeních Čičerinových, pak je těžko nepozorovati v jeho varšavské návštěvě také pokus akce, která by vykonala vliv na Německo a křížila jeho politiku, jejíž cílem jest dorozumění Francie a Německa a úprava pokojných vztahů mezi Německem a všemi jeho sousedy." Kolik slov, tolik prolhanosti. Samozřejmě nenapadlo Rusku brániti Německu, aby žilo se všemi svými sousedy v míru a přátelství. O to však vůbec ani nejde. Záruková smlouva a vstup do Svazu národů má Německo zatlačiti do fronty proti Rusku a proti tomu se ovšem sovětská vláda brání. Sovětská vláda nemá zájmu na tom, aby bránila vstupu Německa do Svazu národů, avšak má plné právo upozorniti Německo na nebezpečí, které by mohlo vzniknouti pro dobrý poměr mezi Svazem sovětů a Německem z jistých ustanovení a závazků, jež při tom mohly býti Německu uloženy, a jež by v případě Německa mohly míti ostří proti sovětskému svazu. Ještě znamenitější je ve článku "Prager Presse" tato věta: "Mluví-li Rusko o osamocení, nutno zdůrazniti, že je v jeho moci, nevzdalovati se spolupráce s ostatními státy a tím způsobem osamocení prolomiti". V této jediné větě vidíme výtažek celé směsi troufalosti povýšence a domýšlivosti malého člověka, který by byl rád velkým, jež držitele moci v tomto státu činí zvlášť protivnými ve vnitřní a zahraniční politice. Každý, kdo zná dějiny posledních let, ví, že sovětská vláda činila mocné pokusy, aby překonala osamocení, které soustavně způsobily kapitalistické státy. Sovětská vláda vždy prohlašovala ochotu k spolupráci s druhými státy. Přiznala také značné výhody, aby se z osamocení dostala, a tu se odváží takový šmok ministerstva zahraničí mluviti o "dobrovolném osamocení". Víme ovšem, kam tento výpad míří. Sovětská vláda bránila se proti jakékoli hospodářské spolupráci v takové formě, která by znamenala hospodářsky "dawesování" Ruska, která by dala na pospas hospodářství ruské cizímu kapitálu. Sovětská vláda odmítla také každý politický spolek, který by znamenal uznání stavu vytvořeného diktátem Versailleským, který je výsměchem práva národů na sebeurčení, a který by zavazoval Svaz sovětů ke spolupráci pro udržení tohoto pořádku. Prolhaný útok "Prager Presse" jest jenom výpadem nenávisti mezinárodní kapitalistické kliky proto, poněvadž ztroskotaly její plány o hospodářské ovládnutí Ruska a nepodařilo se jí podříditi tento díl země svému politickému diktátu. Vlastní zvláštní nestydatost původního článku "Prager Presse" je obsažena v této větě: "Sovětské Rusko blíží se k Polsku, přibližuje se k mostu, který může vésti k evropské mírové politice. Věříme tomu tím spíše, když jsme přesvědčeni, že polská politika při obratu, který byl naznačen Čičerinovou návštěvou ve Varšavě, bude postupovati s veškerou obezřetností a že Polsko, v němž ničeho nebude opominuto, co by mohlo přispěti k ujasnění jeho poměru k sovětskému Rusku, v zájmu svém a v zájmu celé Evropy, bude se především chrániti, aby se stalo nástrojem politiky, který by mohl rušiti vývoj evropské konsolidace a uklidnění". Tedy pan Beneš dává Polsko varovati. Pokud jde o polskou vládu, je nám tento způsob jenom směšný a může nás málo zajímati. Jest však důležitý jako známka toho, že pan Beneš absolutně nemyslí na to, aby dal se vůči Rusku na tutéž cestu jako Polsko. Pan Beneš chce nejen pokračovati ve své dosavadní dvojaké, nerozhodné a neupřímné politice vůči Rusku, chce, jak se zdá, dělati společně anglickou politiku obklíčení sovětského Svazu a příprav k válce. Neboť tento článek ministra zahraničí čte se jako skrytá výstraha proti Polsku, které přijetím Čičerina udělalo proti oné politice gesto.
Tím vstupuje politika p. Beneše proti Rusku do nové epochy, v níž musí padnouti rozhodnutí. Československá zahraniční politika má vůči Rusku svědomí nadmíru obtížené. Válka, kterou vedly proti sovětské vládě legie s největší ukrutností a ničivostí na straně Kolčakově, jakož i vyloupení ruského zlatého pokladu jsou nejtemnější kapitoly knihy dluhů Československa vůči sovětskému Svazu. Zrada, které se naše zahraniční politika dopustila na Rusínech východní Haliče a Bessarabie, není mnohem potěšitelnější kapitolou. Zahraniční politika pana ministra Beneše je vinna, že Československo v době nejhorší hospodářské bídy nechalo Rusko bez pomoci a nijak nepřispělo k odstranění hospodářské krise ruské. Vydržování bělogvardějského přistěhovalectva v Československu jest stálou nepřátelskou demonstrací proti Sovětům. Pan Beneš neučinil ani kroku, aby v těchto věcech přivodil změnu. V otázce uznání sovětské vlády de jure hrál pan Beneš odpornou hru na schovávanou, a když byl proto napaden, málo mužným způsobem zalezl za záda Kramářova. Nyní místo aby to zase napravil chce pan Beneš nasaditi korunu své nepřátelské politice proti sovětům zařazením Československé republiky do anglicko-francouzské jednotné fronty proti Rusku. Při tom československo-ruský obchod právě letošního roku značně se rozmohl přes překážky a obtíže, které má za následek nedostatek normálních styků. V operačním roce 1922 a 1923 zadalo obchodní zastupitelstvo Svazu sovětských republik v Československu dodávky v Československu ve výši 1·1 milionů dolarů, v operačních letech 1923 a 1924 dodávky ve výši 3 milionů dolarů v r. 1925 od října 1924 do 1. září 1924 objednávky ve výši 12·031 milionů dolarů, a když se připočte také měsíc září 1925, dostaneme sumu skoro 500 milionů korun. Vidíte, že operace obchodního zastupitelstva Svazu sovětských republik v Československu proti roku minulému skoro zpateronásobnily. Není jediného průmyslového odvětví, které by v tomto roce nebylo zaměstnáno sovětskými objednávkami. V jiných státech konkurujících s Československem zadala obchodní zastupitelstva sovětské unie jen v 9 měsících, t. j. od 1. října 1924 do 1. července 1925 objednávky až do 3 miliard Kč v každém jednotlivém státě a v mnohém dokonce více. Srovnáme-li dovoz Československa do Svazu sovětských republik s jinými státy, tu jsou měsíce, ve kterých dle oficielního sdělení československého statistického úřadu stojí Svaz sovětských republik před Francií a Belgií. K tomu nutno podotknouti, že statistický úřad uvádí Svaz sovětů teprve od měsíce dubna t. r. jako stát dovážející z Československa. Dle dovozního plánu Sovětského svazu na rok 1925-1926 mají býti zadány objednávky na zboží v různých státech až do 20 miliard. Uvážíme-li, že Československo súčastnilo se v celkovém dovozním plánu sovětského Svazu asi 5%, pak Můžeme počítati v nejlepším případě s objednávkami příštího roku nejvýše 1 miliardy, pakli naše styky se sovětským Svazem budou takové jako dosud, t. j. pakli se nás politický poměr nezmění a nestane normálním. Již v tomto roce bylo obchodní zastupitelstvo sovětského Svazu v Československu při našich nenormálních stycích se sověty nuceno zadati objednávky na mnoho milionů dolarů v jiných státech s Československem konkurujících, které mohly poskytnouti lepší úvěrové podmínky, což je také z tisku známo.
Tak se stává neupřímná záludná politika pana Beneše vůči Svazu sovětů zločinem na našem hospodářském životě, v němž vývoz má tak rozhodující význam. Není času rozebírati v této debatě základy celé politiky pana Beneše a jejich vývoj. Pan Beneš stává se obětí slabosti a bezcharakternosti své politiky. Směřovala vždy více k tomu, aby skryla za spoustou frází o demokracii, pacifismu a humanitě, jakož i za všudybylskou činností ve Svazu národů politiku oddaných služeb vůči Francii a Anglii. Pan Beneš nedovedl rozvinouti vlastního programu zahraniční politiky, jeho politika byla tančením mezi vejci, proplouváním, kýváním sem tam a vytloukáním klínu klínem. Česká zahraniční politika také nedovedla pracovati v demokratických tradicích národní revoluce, poněvadž tuto revoluční tradici opustila, připojivši se již bezpodmínečně ke kapitalisticko-imperialistické dohodové politice. Demokratické názvosloví národní revoluce stalo se pláštíkem bezpodmínečné poslušnosti k politice velmocí. Dnes je Beneš a s ním Masaryk zajatcem této politiky. Nemůže již zpátky, a to, že Dohoda odsunula otázku zárukové smlouvy s Německem, jakož i útoky strany národně-demokratické a agrární ukazují zřejmě alternativu, před níž dnes stojí zahraniční politika Masarykova a Benešova. Buď úplně přestoupiti do tábora kapitalisticko-imperialistické reakce, anebo odstoupiti. Dnes jest ještě možna jedna čestná cesta z této situace. Okamžitý obrat orientace zahraniční politiky na východ, mobilisace mass, pracujícího obyvatelstva ve státu, k boji za demokratickou zahraniční politiku, založenou na přátelství k Svazu sovětů. Všechny hospodářské zájmy státu ukazují na takovou politiku. Dnes by to byla politika hospodářského spolku se zemí největší hospodářské budoucnosti v Evropě. Dnes jest sovětské Rusko v takovém spolku, zvláště k tak malému a úplně na vývoz odkázanému státu jako Československo, stranou nikoli přijímající, nýbrž dávající. Několika číslicemi chci jen krátce ukázati, co dnes znamená hospodářsky Svaz sovětů, jakých výsledků dosáhl tam hospodářský rozvoj. Zemědělská výroba dosáhla v hospodářském roce 1924-1925 již 69 %, hospodářství lesní, rybolov a honba 100% výroby předválečné. Dle výpočtů ústavu pro soustavné hospodářství bude výroba obou těchto odvětví činiti v roce hospodářském 1925/26 již 89 % po případě 115%. Sklizeň bramborů činí již 116% výše předválečné a odhaduje se pro příští rok na 127%. Výrobky domácího zvířectva dosáhly číslice 80% výroby předválečné. V průmyslu vidíme stejný potěšitelný obraz. Státní velkoprůmysl dosáhl minulého hospodářského roku již 70% výroby ruského velkoprůmyslu roku 1913, a toto procento dostoupí v příštím roce hospodářském 94%. Státní závody, jakož i sestátněné soukromé a malé podniky dosáhly již 76% výroby předválečné a v hospodářském roce 1925 dosáhnou již 99 % produkce z roku 1913. Pokud jde o vývoz, odhaduje hospodářský plán vývoz pro příští hospodářský rok na trojnásobnou výši, při čemž vývoz proti roku 1913 bude činiti v zemědělství 60% a v průmyslu 32%, při čemž v obojím odvětví nutno přihlížeti k silnému vzestupu vnitřní spotřeby. Dovoz dosáhne výše 64% v zemědělství a až 46% v průmyslu proti dovozu z r. 1913. Že sovětské hospodářství může provésti také bez zahraničního úvěru ohromné kapitálové investice, ukazuje program institutu pro soustavné hospodářství pro příští hospodářský rok. V tomto hospodářském roce bude ve státním průmyslu nově investováno 900 milionů zlatých rublů, kromě toho pro nová zařízení v dopravnictví 347 milionů. Vedle toho se použije na stavbu bytů 375 milionů rublů. Uváží-li se nízký stav průmyslu ruského v době předválečné a při tom jeho úplná závislost na cizím kapitále, přihlíží-li se pak ke spoustám válečným a ke spoustám z války občanské v r. 1914 až 1920, které v žádné zemi nebyly tak strašné jako v Rusku, přihlíží-li se dále k hospodářskému bojkotu, který prováděl kapitalistický svět proti sovětskému Rusku, a uvědomí-li si, že všechny snahy sovětské vlády o vydatné cizozemské půjčky a úvěry měly jen velmi malý výsledek, pak musíme konstatovati, že úspěchy hospodářské obnovy Svazu sovětů jsou přímo ohromující a to tím více, uvážíme-li, že to byla dosud potlačená třída, která tu stála bez jakýchkoliv zkušeností o řízení hospodářské politiky, která také byla bojkotována technickou a obchodní inteligencí, při tom však šla novými cestami hospodářské obnovy v dějinách lidstva neslýchanými. Je to první hospodářská obnova v duchu socialismu. Nechme také zde mluviti číslice. Kapitálová hodnota, která byla počátkem hospodářského roku 1924/1925 v rukách státu, činila bez domů 11·7 miliard zlatých rublů, hodnota družstevního kapitálu 500 milionů rublů, tedy hodnota celého kapitálového fondu združeného 12·2 miliard rublů, naproti tomu kapitálová hodnota soukromého hospodářství, jež hlavně tvoří hospodářství rolnická, činila 7·5 miliard rublů. Stupeň združstevnění kapitálového fondu činí tedy 62%. Průmyslu je 89 %, ve velkoprůmyslu 99 % kapitálového fondu sespolečenštěno. Na hodnotě celkové výroby průmyslové v hospodářském roce 1924/1925 jest súčastněn státní a družstevní průmysl 79·3%, soukromý průmysl 20·7%. Železnice a lodi, jakož i bankovnictví a úvěrnictví jest 100% družstev a podíl státu a družstev v celkovém obratu v překupnictví stoupl v posledních třech letech ze 49·7% na 67%. S těmito mocnými výsledky hospodářské obnovy v duchu socialisace srovnejme směšnou komedii socialisačních komisí a podobných podvodných manévrů sociálně-demokratických stran ve vychvalované demokracii.
Jedině na základě této neslýchané obnovovací činnosti ve smyslu socialistickém bylo také umožněno zlepšiti životní úroveň pracující třídy v sovětském Svazu. Kdežto obnova, konsolidační a stabilisační politika v kapitalisačních státech přinesly pracujícím třídám pokles životní úrovně, pokles věcné mzdy, mzda ruského dělníka stoupla v posledních třech letech rychle a nezadržitelně, takže v příštím hospodářském roce 1925/1926 dosáhne průměru výše předválečné.
Co to bude všechno znamenati pro budoucnost? Že za sovětské vlády kráčí Rusko vstříc skvělému hospodářskému vzestupu a že již není daleka doba, kdy hospodářská politika této země bude moci přikročiti k tomu, aby dobyla nesmírných pokladů přírodních, jež v zemi jsou uloženy a jejichž rozsah vůbec ještě nelze měřiti, a aby tak dala popud k soustavnému hospodářskému vývoji v amerikánském tempu, avšak bez kapitalistické anarchie americké. Pro vládu každé země, která je ve svém hospodářství odkázána na styky s cizinou a která má pro svůj obchod příznivou cestu do Ruska, tedy také pro vládu Československou. mělo by býti z toho jenom jedno poučení: Učiniti všechno, aby včas připojila se k těmto nesmírným možnostem hospodářského vývoje. Vůdci naší hospodářské politiky jsou vždy nezbytně stavěni před rozhodnutí, zda, hospodářský osud této země spojí na život a na smrt s kapitalistickým západem, prožívajícím krisi a úpadek, nebo zda mají hledati připojení k východu směřujícímu za novými cíli, na nových cestách s mocnými úspěchy. To je vaše osudová otázka, nikoli osudová otázka sovětského Ruska, které podalo důkaz, že může jíti svojí cestou také bez cizí pomoci. Svázání našeho hospodářského života je životem západního kapitalistického světa, které již beztoho dosti daleko pokročilo, neznamená nic jiného než ztrátu hospodářské samostatnosti, a pak přeměnu země na kolonii anglického a amerického kapitalismu a tím také konec samostatnosti politické. Cesta na východ znamená cestu k hospodářské samostatnosti, neboť sovětský Svaz nesleduje zálubné inperialistické politiky vlád kapitalistických velmocí a jejich finančního kapitálu, ovšem musejí státy, které vstupují v hospodářské styky se sovětským Svazem, vzdáti se všech nadějí a úmyslů, že se jim podaří odvrátiti sovětskou vládu dělníků a rolníků s cest socialistické hospodářské politiky s cesty vybudování socialistického hospodářského pořádku. Neboť to je světovým historickým posláním sovětské vlády, jehož splnění znamená soustavnou přípravu a pevné založení nové budoucnosti lidského pokolení. Od splnění tohoto poslání, jehož epochálního významu jest si dnes vědoma jenom malá část lidstva, které však plny nadějí tuší masy pracujícího a vykořišťovaného lidství ve vzrůstající míře a vykořisťovatelé všech zemí s bázní a děsem, neodvrátíte vládu dělníků a rolníků 130ti milionové země ani tím, že vstoupíte s nimi v hospodářské styky sledujíce nejhorší a nejhloupější kapitalistické vedlejší úmysly, ani tím, že ji bojkotujete. Ať provozujete tu neb onu politiku, vždy blíže přichází den, kdy také pracující masy této země, proletáři, malorolníci a střední vrstvy Československa přijdou po znatelných a již nepopíratelných skutečných výsledcích hospodářského rozvoje v sovětském Svazu k poznání, že cesta na západ jest cestou k hospodářskému zbídačení a politickému zotročení kapitalismem a imperialismem, cesta na východ pak cestou vzrůstajícího blahobytu pracujících tříd, cestou vykoupení a osvobození socialismem, cestou ke komunismu. Toho dne však vy, dnešní držitelé moci v tomto státu, nebudete již rozhodovati o otázkách hospodářské politiky této země, toho dne klesnete již se svým vládním a hospodářským systémem politické a národnostní diktatury české buržoasie a hospodářské diktatury finančního kapitálu do hanby a potupy, toho dne provede pracující lid této země hospodářské a politické připojení k proletářské revoluci východu. (Potlesk komunistických poslanců).