Slavná sněmovno! Touto novou cestou zabezpečíme si nejjistěji naši svobodu a spravedlivou všeobecnou demokracii, touto cestou bude také splněn náš veliký, dějinný těžký úkol, znovu vybudovanou svobodu a samostatnost naší republiky národní, t. j. Československa, nejen udržeti, nýbrž i uhájiti proti všem a po všechny věky jistě a trvale! (Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Další řečník je pan posl. dr. Hajn. Dávám mu slovo.
Posl. dr. Hajn: Paní a pánové! Nosil bych dříví do lesa, kdybych chtěl i já zde vzdáti uznání našemu ministru financí, jeho úřednictvu i veškerému úřednictvu všech ostatních resortů za to, že zavčas pořídili státní rozpočet, že pořídili jej pro celý rok 1926 a že ten rozpočet jest aktivní.
Za to se smím snad zastaviti podrobněji u nápadného rozdílu mezi rozpočtovou debatou v rozpočtovém výboru a mezi debatou zde v plénu. Všecko má svou historii a své příčiny. Pátráme-li po příčinách situace, do které se dostal rozpočtový výbor, najdeme prapůvod její v usnesení jedné koaliční strany, že musí býti předčasně rozpuštěno Národní shromáždění, a bylo hned jmenováno datum, kdy mají býti nové volby, 18. říjen. Toto datum propadlo úplně, ale následky tohoto usnesení stále ještě prožíváme a bojím se, že řada jejich není ještě ukončena. Mohla by také ovšem býti přivoděna jistá užitečná věc na základě tohoto usnesení, ze všech důsledků a celé té historie, kdyby si jen vůdcové té strany konečně řekli, puzeni ovšem svým svědomím, že musí srovnati své chování, svůj postup, své methody, jež mají zde ve svém vlastním státě při jeho spoluovládání, s postupem a methodami, kterými se řídí, jakmile se ocitnou v socialistické internacionále a na jejích kongresích.
Diktát zněl, že má býti se sněmovnou rozpuštěn i senát, tedy ještě předčasněji nežli poslanecká sněmovna. Přiznám se vám docela upřímně, že jsem pozoroval nikoliv zvědavě, nýbrž přímo úzkostlivě, zda a co řekne senát tomuto rozhodnutí. Vím, že historie pracuje pomaleji než jednotlivci nebo strana neb i jejich koalice, a proto jsem úplně spokojen s počátkem, který učinil senát na ochranu svého, řekl bych takřka, života. Neboť se dívám na to se stanoviska historie a budoucnosti jako na prvé slovo, na počátek, na prvou etapu zápasu, který přijde v budoucnosti nejen o pouhou existenci senátu, nýbrž o senát s patřičnou autoritou a také s plnou ústavní bezpečností.
A ovšem hned se začalo také mluviti o nových volbách. Mé přesvědčení je, že není možno jíti do nových voleb bez opravy platného volebního řádu. Volební řád praví v čl. II: První volby poslanecké sněmovny budou se konati s vyloučením volebních krajů XXII, Hlučínska, Vitorazska atd. Kdyby se tedy chtěly dělati volby vůbec beze změny tohoto volebního řádu, jak už některé výroky padly, pak by se aspoň musil podle toho zrevidovati aspoň tento článek druhý. Ale není k tomu žádné příčiny, aby se druhé volby konaly opět s vyloučením těch krajů, pak ovšem musí dojíti k nové úpravě volebního kraje těšínského. Ale při tom by se potom opravovaly i jiné věci. Ve volebním tom řádě zajisté přicházejí výrazy "Vitorazsko", "a území Valčicka". Tentokráte to byl historický název, jenž má jistě příjemnou i tklivou historii, ale se stanoviska právního a ústavního je to jen historický název, kdežto ve volebním řádě všude jinde se jmenují určité soudní okresy. Ve volebním kraji XXII (těšínském) volební řád má několik soudních okresů, které tenkráte byly ještě u nás a mohly se uváděti, protože nebylo o Těšínsku ještě rozhodnuto, ale dnes některé tyto soudní okresy jsou v Polsku, podléhají tudíž cizí suverenitě.
Vláda ovšem podala již v létě novelu širšího obsahu k tomuto volebnímu zákonu. Některé koaliční složky uvítaly tento návrh ne právě příznivě, ale v jednom byly úplně za jedno, že náš volební řád musí býti takový, aby nám dal bezpečnou většinu československou. Avšak já se ptám, dámy a pánové, stačí jen tato zásada? Četl jsem v jedné úvaze o volebním řádu do Národního shromáždění, že "volební řád musí zabezpečiti odpovědnému národu vedení státu." To už vypadá jinak, nežli "bezpečená většina". To je již určitější a také političtější. Dovolte mi, abych zde řekl, jak se na to dívám. Dnešní volební řád má se stanoviska našeho národa, jakožto národa státního, jeden základní, hluboký nedostatek, a řekl bych, přímo nepochopitelný nedostatek, a možná, že příští generace budou říkati neodpustitelný nedostatek. Československý národ v tomto volebním řádě zmizel, i v liteře zákona i v jeho duchu, byl v něm znovelisován v pouhé obyvatelstvo bez jazyka a národnosti, právě tak jako kterákoliv jinojazyčná menšina smíšen s ostatním obyvatelstvem v jednu bezejmennou hromadu obyvatelstva. Jen jazykový zákon a jednací řád tohoto Národního shromáždění se vymyká z této nivelisace, z této bezejmenné všednosti. Jen tam je respektován československý státní jazyk a tam se činí tento jazyk prvním, rozhodujícím a autentickým, čili přejímá jazyk sám na sebe funkci státního národa československého a je zrovna jeho symbolem. Tedy s tohoto stanoviska budeme musiti dirigovati všechny snahy o reformu volebního řádu a jsem přesvědčen, že k tomu dojde. Dojde k tomu jistě po velkých krisích Národního shromáždění, zde i v senátě, po krisích, které někdy budou míti povahu krisí státních. Dojde k tomu po uvědomění si toho všeho v národě samotném. Ale pak, až přijde tento psychologický okamžik, až všechno toto uzraje, pak budou provedeny revise i na některých jiných našich zákonech, na ústavní listině i na zákoně o volbě presidenta a jiných zákonech podobné povahy.
Pan generální referent dr. Srdínko skončil svůj referát v rozpočtovém výboru závěrečným apelem na adresu Němců, a tento apel stal se přechodním můstkem od debaty v rozpočtovém výboru k debatě zde v plenu. Jestliže dva naši řečníci již odpověděli na tento apel, mohu zde konstatovati rád a s povděkem, že neodpověděli tak, jak odpověděli, jen za svou osobu. Máme ještě jeden most přechodní z debaty povšechné do specielní, to je prvý oddíl specielní debaty, snůška kapitol rozpočtových, jak nám je pan předseda přečetl před chvílí. Mezi nimi je také kapitola "Národní shromáždění". Kdyby bylo více času, jistě by bylo možno mnoho říci i k této kapitole. Vzhledem k poměrům a seskupení mnoha stran po převratě bylo nutno dáti dnešní jednací řád, ale ten nechtě, zmechanisoval nám velikou měrou celý náš parlamentní život, ba i debaty v tomto plenu. Jestliže zde pan kol. Prokůpek teď právě si stěžoval na to, že i poslanci zneužívají své imunity, mluvíce neobyčejnou měrou, snad nikde v jiných státech neslýchanou, nejen proti vládě a jejímu systému, nýbrž i proti samotnému státu, pak já zde vzpomínám na praksi imunitního výboru. Ani to nebude moci příští generace pochopiti, jak mohl náš imunitní výbor napomáhati vlastně svou praksí k tomuto, někdy skutečnému, řádění našich oposičních poslanců. (Souhlas.) Stalo se již hodně nápravy, konstatuji to rád, ale není ještě dílo dokonáno. Měl bych dále žádost na členy vlády, na naše ministry, aby v příští sněmovně nebyli tak němými při parlamentním jednání, aby, jak to bývá ve všech západoevropských parlamentech i v severoamerickém, zahajovali sami debaty o vážných předlohách zákonů, které často budou hluboce zasahovati do života a vývoje státu (Výborně!), by vstali a na místě odpověděli oposici, když obviňuje, když útočí. (Tak jest!) A to jistě, paní a pánové, zvýší niveau a živost celého jednání v parlamentě a prospěje jistě i věci samotné.
Patří do této skupiny také ministerstvo vnitra. Nerad, ale jsem nucen konstatovati, že ministerstvo vnitra předstupuje obtíženo jedním velikým pasivem: Není ještě vydáno jazykové nařízení - a specielně toto ministerstvo je především za to odpovědno. Již kol. Prokůpek mluvil o hraničářích. Já upozorňuji našeho p. ministra vnitra na tu nedělní velikou manifestaci i na usnesení a na resoluce a přeji i jemu, i jeho resortu, přeji národu i státu, aby se tyto resoluce co možná rychle a účinně vtělovaly ve skutek, pokud záleží na naší státní správě.
Jestliže kol. Prokůpek si zde stěžoval plným právem na to, jak se u nás na rozdíl od jiných států ponechává úplná vůle zvůli vnitřních nepřátel našeho státu, doplním, jinak souhlase se všemi jeho stesky, tuto jeho kapitolu tím, že zde je právě nejvíce povoláno ministerstvo vnitra, aby činilo nápravu a bylo strážcem.
Přicházím k ministerstvu nár. obrany. Kvituji zde s plným uznáním úsilí našeho ministra o konsolidaci našeho vojska, o prodchnutí jeho duchem opravdu státním a národním. (Posl. dr. Samek: Pořádek!) Zajisté, armáda musí míti kázeň, armáda musí býti vtělený smysl pro pořádek a pro řád.
Prosím p. ministra a upozorňuji ho, že není ještě plně proveden samozřejmý požadavek, aby všecka odpovědná místa v armádě byla obsazena spolehlivými, národními, československými osobami. Kvituji zde dále rád konečný výsledek ankety obou branných výborů o letectví, výsledek, který vyzněl v ten smysl, že jest zde sledovati linii, aby se naše výroba letecká stala úplně samostatnou a soběstačnou po stránce ideové i po stránce výrobní. Věc se týká ovšem také ministerstva veřejných prací. Prvou etapu své činnosti ministerstvo veř. prací již vykonalo dobře, vybudovavši letiště ve Kbelích, o kterém s uznáním se vyslovují všichni cizinci, kteří je navštívili. I ve vybudování vnitřních leteckých linek se stalo u nás hodně. Zbývaly by ještě mezinárodní letecké linky. Nebylo by spravedlivé zde chtíti všecko od tohoto ministerstva nebo činiti toliko je odpovědným za všecky nezdary, které se zde skutečně staly, neboť, pokud se týče mezinárodních leteckých linek, je zde spolučinno, ale i odpovědno ještě jiné ministerstvo - ministerstvo zahraničních věcí.
Nuže, přecházím k tomuto ministerstvu zahraničních věcí. Napřed bych řekl dvě zásady, jinak zcela samy sebou se rozumějící: Všechna důležitá vyslanectví obsaditi vždycky včas. Nenechati místa neobsazená, nesvěřovati je často podřízeným úředníkům. Jmenovaní vyslanci skutečně úřadujtež a obzvláště buďtež na svém místě, když jedná se v dotyčném státě o některou vážnější věc pro náš stát.
K samému sestavení rozpočtu, jakkoli by podrobnější rozbor byl lákavý, zmíním se jen o jedné kardinální změně. Až dosud v rozpočtech toho ministerstva bylo a vystupovalo Rusko. V letošním rozpočtu Rusko se ztratilo a je tam mluveno o Svazu socialistických sovětských republik. A když padl vévoda, padl i plášť. Petrohrad už tam není, je tam Leningrad. K tomu nebyl oprávněn náš zahraniční ministr, neboť ještě si nevymohl, aby mohl uznati SSR de jure. Neměl ani práva zařaditi pouhá naše zastupitelství do kategorie vyslanectev. Zdá se mně, že náš pan ministr, který má péči o ruskou emigraci, chce zde dělat politiku dvojího želízka, když najednou zde již nemluví o Rusku, nýbrž o SSR, jenže tato dvě želízka jsou kardinálně od sebe různá a oddělena. Uznání SSR, jeho vládců, to jest zjev dočasný a ruská emigrace jest representantem věčného národa ruského. O ruské emigraci nám řekl generální referent dr. Srdínko několik dat. Jsem přesvědčen, že nikterak nechtěl, aby se cifry ty staly agitačním materiálem proti této akci stejně humanní jako vysoce politické i z mezinárodního stanoviska. O Češích a Slovácích, kteří jsou také z Ruska a je to také emigrace, nemluvil. Dovolte mně, abych se jako před rokem při jiné příležitosti o nich i dnes vyslovil, že čekají ještě na vyřízení a vykonání povinnosti k nim se strany našeho státu.
Tři řečníci zde mluvili pro uznání SSR de iure. Račte prosím paní a pánové, dávati pozor, kdo to byl. Kolega Trnonranský, posl. dr. Kafka, dnes dr. Šmeral - tři různé tábory, tři různé strany! To neznamená snad, že měli také stejnou příčinu, stejný důvod, stejný pramen. Každý z nich s jiného stanoviska se pro to vyslovil, ale na konec se sešli v jednom a témž. Dr. Šmeral zde dnes mluvil a mluvil silně, totiž silnými slovy. Již vidím ta palcová písmena, kterými to bude všechno tištěno, již vidím úlohu, kterou to má hráti a bude hráti ve volebním zápasu. Jest otázka, zdali by byl kol. Trnobranský také tak mluvil, kdyby byl dr. Šmeral mluvil před ním a nikoliv až po něm a kdyby byl všechno slyšel, co dr. Šmeral mluvil a jak mluvil. Snad by byl kol. Trnobranský nebyl vůbec vyslovil svůj požadavek, snad aspoň jinou formou, říkám, snad, protože zkušenosti, které učinila Anglie a Francie s uznáním SSR de jure, jsou tu už dávno a ty kol. Trnobranský jako politik a poslanec měl alespoň znáti již před tím, než dr. Šmeral zde mluvil. Jestliže vidím, jak čeští socialisté najednou mluví pro toto uznání, pátrám po příčinách toho všeho a zdá se mi, že v nich ustavičně kolísá a zápasí, mají-li pokládati ty vládce v Moskvě SSR za bratry dělníky, či mají-li je pokládati za živel neruský, neslovanský, cizí, cizí i naší republice a podle usnesení jednoho jejich sjezdu za živel nebezpečný a nepřátelský naší republice. Jestliže je pokládají za dělníky, pak jsou nakloněni všechno toto druhé jim odpustiti. Jde o dělnickou říši, o dělnický stát, a tudíž pro ně všechny ty důsledky další. Jenže, paní a pánové, pokládají-li Trockého a Rykova a ty jiné všechny za bratry dělníky, pak skutečně jejich program i praxe může býti jimi kladena až na druhou kolej. Ale někteří cítí zvláštní sympatie i pro samu nauku, pro komunismus. Pak ovšem zase jsme v takové situaci, že jest jim lhostejno, jestliže tuto nauku, tento komunismus provádějí tam v Rusku Apfelbaum, Bronstein atd. Vidíme však, do jaké se dostávají situace. Tedy doma býti vládnoucí stranou, státní stranou, slovanskou stranou, a hned na druhé straně zase býti pro ruské bolševiky.
Proto bych přečetl zde všem těm našincům - kromě komunistům, ti toho nepotřebují, neříkám, že to snad znají, co budu čísti z Lenina, ale že by to bylo marné - a specielně kol. Trnobranskému, co napsal Lenin ve svém spise "Stát a revoluce" (čte): "Nikoliv, nejsme stát. Jsme zvláštní trestající stroj pro vyhlazení mezinárodního kapitálu, celé buržoasie, malovýrobců a všech náboženských a národnostních předsudků starého světa. (Slyšte!) Naléháte-li na to, abychom byli uznáni, chápeme to jako vaši snahu, abychom ve vaší zemi uvedli v chod svůj stroj. Vynasnažíme se, abychom byli hodni vaší důvěry." To je jasná řeč, kdo má uši k tomu, aby poslouchal, a oči k tomu, aby četl. My nemáme zde ještě vyslanectví, máme missi a již máme plno příkladů, že již pouhá tato misse stačí k tomu, aby se zde mísila do našich vnitřních záležitostí, aby se účastnila různých rejdů a piklů proti naší republice, proti našemu státu. Což kdybychom jim potom dali úplný ten glejt, jejž má každé vyslanectví!
Jeden řečník - byl to německý řečník dr. Kafka - nás strašil našimi průmyslníky. My nepřekážíme žádnému z našich průmyslníků, chce-li na svůj vlastní vrub zahájiti styky s SSR, ale také na vlastní účet. (Posl. Koutný: Ale vždyť oni to dělají, pane doktore!) Pardon, pane kolego, kdyby se s tohoto stanoviska mělo uznati SSR de jure, pak vyrukuje zase, jak jednou vyrukoval požadavek a návrh, aby stát zřídil garanční fond, ze kterého budou placeny všecky účty a směnky, jež zůstanou objednavatelé z SSR dlužni našim průmyslníkům, a tenkráte byla jmenována suma ve výši celé 1 miliardy. Zdá se mi, že by bylo lacinější a účelnější, kdyby si náš stát přímo objednával a nějakým jiným způsobem ty výrobky prodával těm, kteří skutečně budou platiti.
Řekl jsem, že dr. Šmeral zde měl dnes velkou řeč o komunismu, o SSR a ovšem také o našem státě, a rozmnožil silnými výrazy řadu kritik koaliční politiky, našeho státního rozpočtu atd. Dobrou službu již komunismus prokázal Německu za světové války, když proti březnové revoluci r. 1917 udělal v říjnu kontrarevoluci bolševickou, opanoval pole, rozvrátil armádu a vyřadil Rusko z celého koncernu bojujících států. (Posl. Koutný: Rozvrátil německou armádu!) Rozvrátil ruskou armádu a dnes mluvčí tohoto komunismu udělal zase službu přátelskou německé oposici a kritice. Dokazuje zcela neženovaně, v čí je vlastně službách.
Vzpomínám si, jak v letech 70tých Danilevskij ve svém spise "Rusko a Evropa", když líčil charakter germánský a slovanský, napsal, že se, až všechny prostředky selhou germánské rase k ovládání rasy slovanské, uchýlí k t. zv. čistým ideám, a že těmito ideami zase bude rozkládati rasu slovanskou. Taková situace již tady jest, a vidíme v komunistické straně jeden nástroj, který tuto úlohu mezi světem slovanským má konati a už i koná.
Dr. Šmeral mluvil také o tom, proč se nestaráme o zneutralisování naší republiky, a uvedl hned příkladem Švýcarsko. My říkáme, že každé srovnání kulhá, i toto. Zdá se mi, že dr. Šmeral neví, že podmínkou životní a účinnou k neutralisaci nějakého státu není obyvatelstvo toho státu, nýbrž na prvém místě jeho geografické položení ve světě. Této podmínce odpovídá Švýcarsko plně, a přesvědčení obyvatelstva a vůle chrániti tuto neutralitu je nutna až v druhé řadě. Belgie nemá už a neměla tohoto geografického postavení, měla ovšem svou neutralitu garančně zajištěnu. A co jí to pomohlo? Německo, respektujíc geografické postavení Švýcarska, neodvážilo se tam porušiti neutralitu a vpadnouti tam, už také proto ne, že tam je část obyvatelstva německá. Ale Belgii zničilo, nedbajíc její neutrality.
Co půda našeho státu? Paní a pánové, ta má zase své zvláštní geografické postavení v Evropě, odlišné od Švýcarska a Belgie, takové postavení, které nepřipouští neutralitu za dané situace. Stále platí ještě Bismarckovo historické: "Pán Čech je pánem Evropy." A s tohoto stanoviska mnohé velmoci chtějí míti poměr k nám, k našemu státu, kde teď pánem jsme my, a s tohoto stanoviska se musí také ovšem konati naše zahraniční politika. Tedy my ani nechceme zde konkurovati Švýcarsku, tak jak to tanulo na mysli dr. Šmeralovi.
Mnozí z německých řečníků mluvili o demokracii, rovnoprávnosti atd. Kdykoliv slyším tyto jejich řeči, tu chtě nechtě vzpomenu si na jednu scénu, která se odehrála brzy po volbách do Národního shromáždění, kde také jeden řečník německý mluvil o demokracii, rovnoprávnosti a o podobných krásných věcech. A najednou, jakoby se vzpamatoval, řekl: "Mluvím-li já zde o demokracii, o rovnosti, o rovnoprávnosti, pak nemluvím tak proto, že je to náš program, nýbrž že je to váš program, a my vás nechceme zde zabíjeti vaším vlastním programem." - To řekl docela upřímně tenkrát, a upřímněji než mluvili řečníci němečtí v této debatě.
Jsou k rozpočtovým kapitolám přílohy, mající několik cifer o státních podnicích. Dovolte mně, abych zde řekl své mínění, že u některých státních podniků byl jmenován jejich správní sbor takovým způsobem, že to bylo vlastně jako pěst na oko, že to bylo proti smyslu a účelu státních podniků, že se tam uplatňovaly stranickosti a že dotyčná strana jakoby chtěla dáti na jevo, že obzvláště teď nabyla práva z titulu státního podniku etablovati si jej jako svou vlastní državu.
U ministerské rady je státní podnik Československá tisková kancelář, zkrátka ČTK. Měl jsem možnost v loňském rozpočtovém výboru podrobiti kritice její rozpočet, vytýkati nedostatek, jen několik cifer, plno mezer, nedostatek příloh, že tam není nic o úřednictvu atd. To se letos opakuje právě tak jako to bylo loni. Zdá se, že některé ty státní podniky se cítí zrovna imunní, že všecka upozornění a kritika padají jako hrách na stěnu. Všimnul jsem si opětně jako loni, že se ve vysvětlivkách, majících jen několik řádků, mluví o tom, že část úřednictva ČTK má kolektivní smlouvu. Já myslil, že to jest úřad, a tady se mluví o kolektivní smlouvě, a ty bývají jen v živnostech větších, v továrnách. To bych skutečně měl rád vysvětleno.
Když mluvím o rozpočtu státních podniků, dovolte mi, abych se zde zmínil o jednom rozpočtu, o rozpočtu státních podniků ministerstva zemědělství. Také jsem v rozpočtovém výboru loni vytýkal, že rozpočet státních podniků tohoto ministerstva je tak chudý, že je to zrovna, řekl bych, nemožností; proto s velikou dychtivostí jsem se chopil letošního rozpočtu, a zdá se mi, že jest ještě chudší na cifry než loni. Račte dáti pozor, co vám řeknu: Tento rozpočet státních podniků ministerstva zemědělství má ve výdajích pouze dvě cifry a v příjmech rovněž dvě cifry, tedy čtyři cifry. Pak má k tomu tak zvaný specielní rozpočet, a tento specielní rozpočet má ve výdajích 22 cifry a v příjmech 9 cifer, to jest 31 cifer, čili celý ten rozpočet státních podniků ministerstva zemědělství se skládá z 35 cifer. (Součty těch cifer již nepočítám, s nimi by to bylo asi 75 cifer.) Výdaje činí při tom 580 milionů a příjmy 667 milionů. Tenkráte v rozpočtovém výboru bylo řečeno, že se, co bylo prohlášeno za obchodní státní podnik, musí spravovati i obchodními usancemi, že se nemůže jíti se vším na trh, že i zde platí zásada obchodního tajemství. Škoda, že jsem si nevzal rozpočet státních podniků ministerstva železnic, viděli byste, pánové, dosti tlustý svazek, a také u státních podniků ministerstva veřejných prací dosti tlustý svazek rozpočtu. Pak kdyby to mělo býti pravda, musili bychom tyto ministry po případě pohnati k odpovědnosti, že snad prozrazují obchodní tajemství, podávají-li parlamentu podrobný rozpočet svých podniků. Je pravda, že náš Nejvyšší účetní kontrolní úřad bude také revidovati i tyto státní podniky, tudíž i státní podnik ministerstva zemědělství. Ale bude-li se spravovati doposud tím, jako se spravoval, že totiž bude zase uváděti jen ty položky, jak byly v rozpočtech podaných parlamentu, čili že bude jen choditi ve šlépějích těch rozpočtů, pak ovšem nebudeme míti docela nic z jeho účetních závěrek, čili toto všechno zůstane nám tajemným. Pokládám to za nemožné a zrovna nesnesitelné.
Ještě dále ve vysvětlivkách tohoto ministerstva se vypočítávají jmenovitě a podrobně státní statky, ale jen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, na Slovensku se už uvádí úhrnná suma všech těchto statků a v Podkarpatské Rusi; a nás Čechy by přece obzvláště zajímalo, kdybychom se mohli poučiti ze seznamu státních statků na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Máme zde také v této skupině ministerstvo pro sjednocení zákonodárství a organisaci správy. Ale já se táži, kde je ministerstvo politického sjednocení mezi historickými zeměmi a Slovenskem? Kde je ministerstvo duševního sjednocení mezi těmito zeměmi? Kde je ministerstvo nár. sjednocení? Přirozeně nemůže jich býti. To je samozřejmé. To je úkolem celé naší vlády, to je úkolem celé naší politiky.
Mluvil zde kol. Hlinka. Kol. Dyk a Dr. Svozil již včera účinně mu odpověděli. Dovolte mně, abych se tím také zabýval jen několika slovy pro vážnost věci. Kvituji zde rád formu vývodů páně Hlinkových. Budu šťasten, až budu moci konstatovati někdy v budoucnosti, že i duch je lepší a mírnější, a věřím, že se dočkám i této chvilky. Kol. Hlinka zde opět mluvil o pittsburgské smlouvě. Mé mínění o ní je, že pittsburgská smlouva není listinou povahy ústavní, že je jen programem politickým, snad účinným v řečích na táborech, v řečích zde na tribuně, agitací atd. Ale aby se stala snad i listinou povahy ústavní, bude ještě mnoho bojů zapotřebí, a ovšem také souhlasu všech interesovaných stran. (Posl. Hlinka: To bola podmienka utvorenia štátu československého!) Prosím, kol. Hlinka včera vykládal, proč a jakým způsobem se stalo, že svolili tenkráte tak při tom hlasování. To byl jen výklad, ale pro politika i zákonodárce stačí, že hlasovali. Ale aby kol. Hlinka byl trochu uspokojenější, pravím mu zde, že pittsburgská smlouva je, v důsledku mého nazírání aspoň pro mě, na téže linii, na jaké je washingtonská deklarace. To je také jen program, který bude jistě konati úlohu, až bude zde agitováno při volbách, v rukou určitých politiků, skupin nebo stran, ale nemá ústavního charakteru. A když už mluvíme o pittsburgské smlouvě, upozorňuji kol. Hlinku na resoluci o Slovensku, kterou přijal sjezd mé strany r. 1922.
A teď mi dovolte, abych ke konci udělal jistý přehled po naší republice, jemuž by se mohl dáti nadpis "Od západu na východ". Začal jsem jednou totiž počítati poslance vládní a poslance oposiční podle zemí, a tu jsem viděl, že čím dále se jde od západu k východu, tím roste počet oposičních poslanců, a vtělil jsem to také i v procenta, která vypadají takto: Čechy mají 59·1% vládních poslanců, Morava 65·4%, Slovensko 52·7%, Podkarpatská Rus 33·3%. Tedy čím dále na východ, tím méně, až se konečně v nejvýchodnější části naší republiky ocitáme tam, kde z 9 poslanců 6 je v oposici a jen 3 jsou v koalici vládní. Řekl jsem si, že to je zjev, který má jistě svou příčinu a je neobyčejně vážný. Vzal jsem si statistiky další, a tu jsem viděl tyto cifry: Z obyvatelstva celé republiky sídlí v Čechách 48·9%, na Moravě 19·06%, ve Slezsku 4·8%, na Slovensku 22%, v Podkarpatské Rusi 4·04%. Teď jsem si dal pod ta procenta celkový obnos státních daní a viděl jsem, že u 48·9% obyvatelstva v Čechách mám cifru 64% odvedených státních daní, u Moravy 18·4% odvedených daní, tedy menší počet než je cifra obyvatelstva, u Slezska nepatrně menší počet odvedených daní 4·6%, na Slovensku 11·8% státních daní odvedených, klesne to tedy skoro o celou polovičku procent obyvatelstva, v Podkarpatské Rusi dokonce 0·9%.
Šel jsem dále a počítal jsem, a přišel jsem na to, že připadá na jednoho poplatníka včetně s ústřední správou státních daní - jen státních, ne zemských, komunálních atd. v Čechách 708 Kč, na Moravě 512 Kč, ve Slezsku 504 Kč, na Slovensku 289·50 a v Podkarpatské Rusi 115·50 Kč.
Šel jsem dále a vzal jsem si statistiku negramotnosti a viděl jsem, že jsou - při celkovém průměru republiky 7·2% - v Čechách 2·10% negramotných, na Moravě 2·65%, ve Slezsku 3·12%, na Slovensku 14·71% a na Podkarpatské Rusi 50·03%.
A dále vzal jsem si konečnou cifru: počet obyvatelstva na 1 km a viděl jsem: v Čechách 128, na Moravě 119, ve Slezsku - tam je najednou skok - 152, poněvadž je to malý průmyslový kraj, na Slovensku 62, na Podkarpatské Rusi 48 (v celé republice je průměr na 1 km všeobecně 97).
Když jsem toto všechno viděl, konstatoval jsem to jako faktum a ovšem jsem si také uvědomil hned příčiny, proč toto všecko je, a viděl jsem, to je ne zaviněnost obyvatelstva, to je zaviněnost někoho třetího, kdo byl cizím tomuto obyvatelstvu mezi ním a také si jako cizinec počínal. (Posl. Hlinka: Podkarpatská Rus má 9·10 lesů!) Ano, to je také jedna příčina, že je v Podkarpatské Rusi obrovská část lesů. (Výkřiky posl. Hlinky.)
Ale teď jsem si řekl: Jakmile všecko toto bylo spojeno v jeden státní celek, je tím dán základ, aby se všecky tyto nedostatky, pomalu, ale jistě a energicky začínaly odčiňovati, čili vláda a vládnutí vůbec v tomto státě musí býti podle toho. A tu jsem si dal otázku, zdali také skutečně byla ve všech částkách našeho státu naše vláda a naše vládnutí podle toho? A dal jsem si odpověď s povzdechem, že nemohu tak klidně, jistě, a řekl bych s hrdostí říci: ano. Byly chyby, nebudu jich tajiti. Jsem přesvědčen, kdybychom byli vládli podle toho, že poměry na Slovensku mohly vypadati jinak, dokonce poměry v Podkarpatské Rus .
Račte mně dovoliti říci, že jsem toho přesvědčení, paní a pánové, že nesmí se vláda žádného státu: ministři, odpovědní úředníci spravovati tím heslem, že já budu diktovati a určovati smýšlení obyvatelstva, že osvícený, svědomitý a odpovědný ministr, že každý úředník státní musí respektovati především smýšlení obyvatelstva a teprve potom své vlastní smýšlení. Jen tak si vysvětlíme, proč západní národové a západní státy dovedly po staletí udržeti svou říši v celosti, a řeknu k poměrné spokojenosti všeho obyvatelstva a všech národů, a často tam byli přerůzní národové.
Na Slovensku došlo k odštěpení ludovců od bývalého společného klubu Šrámkova, a tito ludovci vešli do oposice. Paní a pánové, v té oposici trvají 4-5 roků, ale zdá se mi, že není správná taktika, řekl bych "ničevo" jen k tomu ke všemu zachovávati pasivitu. Kdyby se státní správa odhodlala k opravdové persekuci, opravdovému železnému zdolávání té oposice, rozuměl bych tomu, kdyby začala jednati s tou oposicí, rozuměl bych tomu, ale nedělati ani to ani to, jen nechávati volný průchod vývoji - tomu, upřímně řečeno, nerozumím.
Když už zde mluvím o Slovensku, dovolte mi konstatovati, že na Slovensku je také ruské obyvatelstvo. To ruské obyvatelstvo má své požadavky, svůj kulturní život, chce míti své školství. Já se táži, proč školská správa naše nedá skutečně do každé ruské vesnice ruskou školu? Školu ruského jazyka literárního tak, jak oni si přejí, nedostávají. Tomu zase nerozumím. Přál bych si z duše, by v příštím období našeho Národního shromáždění konečně došlo k nápravě.
Jděme do Podkarpatské Rusi. Tam to vidíme všechno, řekl bych, vyvrcholeno. Za poměry v Podkarpatské Rusi jsou odpovědna především dvě ministerstva. Ministerstvo školství a ministerstvo vnitra. Tam je většina ruského obyvatelstva v Podkarpatské Rusi, i ta okolnost, že má Podkarpatská Rus své autonomní postavení zaručené v mezinárodních smlouvách, to se opomíjí všechno. Jinojazyční příslušníci republiky zápasí, ať již podle potřeby, nebo agitace, jen o počet svých škol.
V Podkarpatské Rusi ruská většina musí zápasiti o svůj jazyk ve svých školách, a proto se ptá: "Proč se jenom mně takhle najednou měří, proč ne tak Maďarům, proč ne tak Němcům, proč jenom na našich školách ruských? Najednou se nemáme učiti po rusku, literárním jazykem, a máme se učiti dialektu. Vždyť také Maďaři mají takové dialekty, a takových dialektů mají také Němci spoustu, proč jim nedáváte dialekt podle okresů, proč Němcům dáváte literární jazyk a proč jenom nám dáváte takovou jazykovou míchaninu?" A je tomu tak. Kdo zná trochu filologii, ví, jaký je to jazyk. Podívejte se, paní a pánové: Já pravím, jestliže my máme na západě republiky a ještě i jinde ve svých koutech takovou početnou německou menšinu, dívejme se na ruské obyvatelstvo v Podkarpatské Rusi a na Slovensku aspoň jako na malou protiváhu slovenskou zase proti té větší německé menšině.