Příkladů bych mohl donésti dosti, poslední z Brodku u Konice, z okresu, kde je po ze několik německých obcí. Páni nám musí prominouti, že tak, jako jsme málo věřili německým sociálním demokratům, že jsou opravdovými antimilitaristy, tak přirozeně podle jejich činů nemůžeme věřiti jim, že chtějí opravdu smíru. Dokud nepostaví se na půdu republiky bezpodmínečně, bez výhrady, dokud neuznají, že být občanem znamená především nésti povinnost, a potom teprve práva, dotud nemohou čekati ničeho jiného.
Na pozemkovou reformu a její provádění si bylo stěžováno. I my si stěžujeme, a to jistě právem, že půda nebyla všude a ve všem vrácena opravdu národu, jemuž vrácena býti měla v zájmu státu a v zájmu národohospodářského našeho českého života. Silný je ten, kdo má půdu. I my si stěžujeme a máme řadu dokladů o tom, že se tak nedělo zejména v dřívější době a že se tak neděje, bohužel, ani všude dnes, že nerozhoduje opravdu účel a intence zákona, totiž opravdu dáti půdu těm, kdož ji nejen chtějí, ale i těm, kdož ji mohou obdělávati, ale často stranictví. Víme, že není postaráno dostatečně také o to, aby ti, kdož půdu dostanou, mohli se postaviti na vlastní nohy, čili zkrátka, že není finančně postaráno o to, aby mohli opravdu hospodařiti. Ale tyto vady nejsou jistě takového druhu, abychom jako páni němečtí potírali reformu, nýbrž my, i když se stavíme kriticky, trváme na její provedení, ovšem na takovém, aby odpovídalo duchu zákona, na takovém, aby také vyhovovalo potřebám národa samého.
I ke stavebnímu ruchu máme určité kritické stanovisko. Je přirozeno, že stavební ruch může dle intencí zákona býti obnoven jen tehdy, bude-li dána záruka, že nebudou se stavěti za státní peníze přepychová obydlí, ale že budou se stavěti opravdu byty pro ty nejnuznější, kteří jich v pravém slova smyslu potřebují.
Budeme žádati dále, aby zmizely poslední ještě zbytky té doby porevoluční, kdy se tak bez rozmyslu a tak šmahem v pravém slova smyslu bolševisovalo. Budeme trvati zejména bezpodmínečně na odčinění křivd, spáchaných na starousedlících, protože nevidíme ani morálního ani právního důvodu, aby jim byly statky vzaty. (Hlas: To jsou výsady!) Výsady? Tento fakt je, myslím, naopak typem takového přenáhlení našeho, poněvadž na jedné straně velkostatkářům za zabranou půdu jsme dali náhradu, a zde, z většiny případů chudákům jsme nedali ničeho. Vážené dámy a pánové! Nevím, odkud jsme čerpali mravní či právní titul k tomu, abychom právě českým lidem v největších a nejčetnějších případech sebrali to něco málo, nač měli po staletí právo. Nevím, jak by se naši socialisté dívali, kdyby jejich politické organisace si najednou usmyslily, že chtějí jmění jejich družstev. To je právní případ naprosto obdobný. Ti, kteří v těch vsích žili a robotovali, měli jistě vysazený nárok, aby za svou robotu alespoň zbytku občin užívali. Myslím, že bude jen spravedlivé, když v tom smyslu bude také tato otázka řešena.
Žádáme také něco jiného než němečtí agrárníci pro svoje zemědělství. Jak jsem vycítil z řeči německého agrárníka pana dr. Spiny, když jsem sem onehdy poprvé vstoupil, plaidoval pro to, aby bylo školství v průmyslových krajích lepší než v zemědělských. Pro nás nesmí býti naprosto žádného rozdílu v tom směru, naopak. Slyšeli jsme dnes od pana referenta dr. Srdínka, že právě jedním z těch negativních bodů našeho rozpočtu jest, že nejsme dosud samostatní ve výrobě obilní a potravinářské. Musíme se bezpodmínečně starati, abychom samostatní byli, a přirozeně už proto musíme se starati, aby náš zemědělec stejně jako jiní měl opravdu také možnost se vzdělávati tak, aby mohl z té půdy vytěžiti nejen pro sebe, ale i pro národ co nejvíce.
Abych k rozpočtu samému přišel. Je pro nás jistě - jako pro pány ze druhého tábora snad určitým zklamáním a důvodem k nelibosti neobyčejnou radostí, že republika má fakticky první aktivní rozpočet. Roku 1921 měli jsme rovněž aktivní rozpočet, později však přesunutím určitých položek do roku 1922, jak možno z důvodů zákona finančního na rok 1922 zjistiti, stal se fakticky rozpočet na r. 1921 pasivním. I při letošním rozpočtu byly vyslovovány podobné obavy právě při nadhození otázky vyřešení úpravy platů státních zaměstnanců a úředníků, že i zde by se mohla opakovati právě historie z r. 1921. Myslím však, že předem je možnost tato vyloučena, a to proto, že pro položky, jichž je nutno na úpravu právě těchto platů, jednak již účelovými dávkami z roku letošního byla úhrada získána, jednak hledá se, a už také dohodnuta jest úhrada ve zbytku prvnějšími nekrytém. Snad ta úhrada bude v takové formě, že nebude zrovna ani pánům z německého tábora nesladká.
Zmínil bych se ještě o oposici druhé zde v parlamentě, totiž o oposici slovenských ludovců. Jsem dalek toho, abych jejich oposici přece jen úplně ztotožňoval s oposicí německou. Jsem přesvědčen, že chyby se staly z obou stran a že mnozí jednotlivci z nás na Slovensku zapříčinili opravdu důvody k nelibosti a rozrušení, ale na druhé straně je nutno odsouditi to paušalování p. posl. pátera Hlinky, kterým on právě pro tyto výjimečné případy odsuzuje národ jako celek.
Pan posl. Hlinka povídal, že jedním z hlavních požadavků je, že lid potřebuje chleba. Ale sotva by mi dal p. poslanec odpověď na otázku, zdali toho chleba pro lid dobýti chce způsobem, jakým postupuje. Myslím, že tím, když vydrážďuje se lid až tak, že potluče také katolického kněze, myslím, že láteří-li se na český národ ze zásady a jenom proto, aby se láteřilo, chleba se tím nedostane ani jednomu ani druhému, že tím jen roste a poroste propast, která tu dnes už je.
Pan posl. Hlinka naříká, že to je horší ještě než za Rakouska, pokud procesů a konfiskací se týká. Myslím, že on to myslil a řekl úplně šikovně. Žil totiž v Uhrách a tam to snad přece jen bylo horší než v Československu. Srovnává Rakousko s Československou republikou snad proto právě, že žil v Uhrách. Ale myslím, že i pánové z oposice slovenské uznají, že přece jen jsou na tom trochu líp, než bývávali, že přece jen už pro tu slovenčtinu po kriminálech nechodí a nejsou taháni, že přece jen těch škol jim tam narostlo, a že, jestli tu a tam některý český učitel snad zabrousil příliš daleko, na druhé straně stála falanx nejen učitelů, ale úřednictva a zřízenectva českého, které si bylo plně vědomo svého poslání a které toto poslání také v pravém slova smyslu plnilo.
Chrániti jazyk slovenský nikdo nebrání a brániti nebude. To ani koalici, té umírající koalici, pro niž už pomalu pohřeb se chystá, nikdo jistě zdůvodněně opravdu vytknouti nemůže. Myslím, že pan páter Hlinka přehlédl v rozpočtu jednu věc, že totiž my na Slovensko přece jenom trochu víc nosíme, než z něho odnášíme. My přijímáme odtud na daních ca 10%, avšak asi 23% celkových vydání státních právě připadá na Slovensko. Myslím, že v zájmu věci by bylo lépe pozastaviti se nad těmito ciframi, než za každou cenu hnáti se vzájemně proti sobě, v zájmu i státu Československého i té slovenštiny, za niž právě pan páter Hlinka už od mladých let bojuje.
Jak jsem řekl, my se těšíme z toho, z čeho druzí mají ať už tak nebo onak zakrývanou bolest. Jedni tu bolest nad rozpočtem aktivním halí do obav o koalici, jedni zase do výtek té koalici, že je nedemokratická, ale ze všech oposičních řečí je viděti jakousi, řekl bych, přímo závist a zlobu. My naopak i při vší nespokojenosti s určitými věcmi máme opravdu upřímnou radost z toho, že konečně národ, representovaný většinou československých stran, došel k přesvědčení, že je třeba jíti těmi stopami, které v této síni vyšlapaly opravdu jedny z nejvýznačnějších šlépějí, totiž stopami dr. Rašína. Máme radost, že národ chápe konečně, že není možno vydávati beztrestně nerozmyslně, že není možno vydávati více, než se přijímá, poněvadž konec konců neodnese to jedna třída, jak snad bylo omylem kdysi míněno, ale v důsledcích to odnesou všichni lidé čeští, příslušníci státu.
Chceme dále podle sil a schopností přispěti k tomu, aby jasný zjev tohoto velkého československého člověka byl příkladem i příští koalici, ať již bude složena z členů více nebo méně, poněvadž pro nás vítězství té nebo oné strany neznamená ještě porážku ostatních částí národa. Víme, že koalice, ta nebo ona, může býti poražena. ale nemůže býti poražen národ, dokud jest si opravdu vědom své bytosti národní, dokud jest si vědom toho, že osud ho postavil do světa právě z toho důvodu, aby existenci svou v prvé řadě hájil a aby svým členům, svým příslušníkům a sám i sobě zajistil plné vyžití.
Budeme jistě pracovati dále i s příští národní koalicí, ať již bude vypadati tak nebo jinak, poněvadž pro nás ne koalice, ne její vady a přednosti, ale národ je programem. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Nejezchleb-Marcha.
Posl. Nejezchleb-Marcha: Slavná sněmovno!
Československá vláda předkládá státní rozpočet pro rok 1926 za poměrů naprosto odlišných od let předešlých. Předpoklad, že ještě během tohoto roku mají být provedeny volby a ustaven nový zákonodárný sbor, vede přečetné strany a skupiny v parlamentě k nespravedlivému posuzování tohoto rozpočtu.
Naše vláda už při svém ustavení přislíbila, že nebude zavádět žádných nových daní, poněvadž i jí musí být známo, že poplatnictvo Československé republiky žádného nového zatížení daňového nesnese. Posuzujeme-li tento úkol naší vlády, musíme říci, že ho provádí správně, ač by bylo žádoucno v různých oborech státní potřeby provést škrty a jinde opět ponechat větší potřebné položky. Letošní rozpočet je značně menší loňského a do jisté míry mohlo být tohoto zmenšení docíleno, že provedena byla zásada, po níž jsme už dávno volali, aby totiž státní podniky a státní statky byly postaveny na bási samostatného obchodního účtování. Ale způsob, jakým v určité části tisku byl kritisován náš zmenšený státní rozpočet, je přece jen zavržitelný. Tisk komunistického dělnictva československého definuje náš rozpočet jako bohopustý švindl. Komunistická strana od svého trvání v tomto parlamentě prováděla dvě věci: zásadně se stavěla proti jakémukoliv rozpočtu a na druhé straně stupňovala požadavky svého druhu, kterých bez náležitého finančnictví nelze uskutečnit. Takové politice se říká politika nezodpovědnosti. Není tomu dávno, co v tomto parlamentě podala komunistická strana návrh na odstranění drahoty. V tomto návrhu žádala zrušení četných daní a dávek, které státu poskytují zdroj příjmu, okamžité zvýšení podpor v nezaměstnanosti na takovou výši, aby se podpora rovnala mzdě, kterou má dělník v továrně, a zastavení jakéhokoliv propouštění státních zaměstnanců a zvýšení jejich požitků na nejvyšší míru, okamžité financování stavebního ruchu a četné jiné zásady do nynějšího finančního hospodářství státu, které by vyžadovaly miliardových nákladů. Kdyby vláda měla všecko toto splniti, co tehdy komunistická strana žádala, nestačily by jí ani dva takové rozpočty, jaké předložila, a kdyby měly býti odstraněny podle tohoto návrhu daně a dávky, nebyla by ani vláda schopna předložiti poloviční rozpočet, než předložila.
Musíme tedy posuzovat každé finanční státní hospodářství naprosto střízlivě. Přijme-li část českého obyvatelstva a poplatnictva komunistické posudky finančního hospodářství, svědčí to o její hospodářské a finanční neznalosti státního hospodaření. Není lehčího způsobu k získání obliby a popularity mezi obyvatelstvem, nežli je způsob tento. Ale já myslím, že náš Československý stát, který vznikl z těžkých obětí, chceme budovat, že ho chceme udržet a že si nechceme pouze na stát hrát. A v tomto případě musíme uznávat jeho těžký finanční úkol a musíme mu dát také možnost, aby mohl vykonávat všecko, co k jeho zabezpečení je třeba. My, kteří zastupujeme poplatné třídy, věříme, prosti vší demagogie, že stát potřebuje peníze. My mu všecky tyto prostředky chceme umožnit a zajišťujeme si pouze kontrolu tohoto hospodaření a právo žádat úměrnou šetrnost. Proto vítáme každý zmenšený rozpočet. Budiž úkolem vlády, aby se rok od roku zbavovala všech zbytečných nákladů a výdajů, poněvadž jen tak dospějeme k rovnováze.
My jsme v tomto státě za několik let jeho trvání podnikli velké investice, a je zajímavo, že z těchto investic měli největší užitek ti, kteří proti státu brojí a jsou s ním nespokojeni. Není honem národa, aby jeho vlastní příslušníci bojovali tak hanebným způsobem proti vlastnímu státu, který by plynul z jejich historického osudu, jako je národ náš. Ten stát je nazýván policejním, ačkoli dal svému obyvatelstvu bezpříkladnou svobodu a musil teprve, až seznal, že této svobody je zneužíváno, vyhlásit zákon na ochranu dobrého jména svobody, na ochranu státu a na ochranu osobní bezpečnosti cti. Jen se podívejme do minulých rozpočtů, kolik tento stát dal na sociální reformy a jaké těžké miliony věnoval na opatření pro nejširší vrstvy, a přece je nazýván státem velkokapitalistickým. Naše vláda snaží se dělat a dělá politiku nejtvrdšího kompromisu mezi všemi vrstvami obyvatelstva - a přece je nazývána vládou nepřátelskou! Naše rozpočty se rok od roku zmenšují a při dobré vůli můžeme dospět tam, kde je chceme míti, aby je mohli poplatníci zmoci. A přece se tyto rozpočty nazývají zástupci demagogických skupin "bohopustým švindlem". Je tedy nutno říci několik slov bez ohledu nalevo i napravo: Poplatníci tohoto státu mají zájem, aby rozpočet byl rok od roku menší, aby se vláda vystříhala zbytečných vydání a při tom aby zbývající obnosy byly zařazeny do věcných nákladů a to tak, aby jednotlivé obory státního tvoření a státních podpor byly spravedlivě poděleny. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.) Musím otevřeně říci, že položky, které jsou zařazeny na výstavbu a komunikace nových silnic, nás absolutně neuspokojují a že se měly hledat cesty, aby ze stávajících obnosů v rozpočtu zařazených, bylo pamatováno většími položkami na nezbytné komunikace. Je to smutné, že to musíme každý rok konstatovat a že v tomto parlamentě písničku o nedostatečných komunikacích zpívají už pomalu, jak se říká, vrabci na střeše. Ale račte mi, pánové, prominout, máme na našem venkově nepřehlednou řadu poplatných vesnic, které už za starého Rakouska měly své bolesti komunikační a které ještě nyní v republice nebyly zahojeny. Představme si život těch statisíců lidí, kteří nemají nejenom pořádných silnic, ale ani místních drah a vůbec žádného komunikačního spojení s ostatním světem. Tyto vesnice odvádějí rok od roku daně a daně v Československu nejsou náhodou malé. Obyvatelstvo daně platí a nyní vidí, že v rozpočtu se nenalézá dostatečných položek, aby v dohledné době mohly být splněny jejich nejnutnější požadavky. Nechci v této generální debatě dospět ke konstatování jednotlivých potřeb komunikačních v kraji, který zastupuji, poněvadž generální debata se ani pro to nehodí, ale musím říci, že nám v župě brněnské schází nezbytně několik místních drah, že nám schází komunikační spojení na Drahanské vysočině, na Kunštátsku a na jiných místech. Stejně nám chybí nepřehledná řada silnic, které ani silniční výbory samy ani obce financovat nemohou. Revoluce přinesla dělníku přečetné sociální reformy a velmi často sociální reformy takového stylu a druhu, že jich nemají ani v nejpokročilejších státech. Ale dělníci jsou nespokojeni a žádají mnohem více. Žádají přetvoření celé republiky buď ve formu socialistickou, to jest kolektivistickou, anebo dokonce sovětskou. My na našich vesnicích jsme přinesli státu těžkých obětí. Po převratu, když nebylo prostředků k výživě, dobrovolně jsme se uvázali v rekvisiční systém, zaplatili jsme ohromnou dávku z majetku, platíme ohromné daně a mohu říci, že máme právo také od tohoto státu žádat, aby věnoval náležité obnosy na to, čeho potřebujeme. Představte si, že chodíme už pět let do ministerstva veřejných prací o podporu na ty a ty podniky komunikační a že se nám tam stereotypně říká: "rozpočet je vyčerpán, nemáme peněz." Představte si, že chodíme do ministerstva železnic a domáháme se nutných lokálních drah, ale tam se nám řekne, že nemohou přijít v úvahu ani za 20 let. Každý rozumný státník a politik se musí vžít do prostředí a do života velkých složek našeho národa a svého vlastního státu. Města mají všecka svá pohodlí a vesnice se nemohou domoci ani pořádných silnic anebo kusu lokální dráhy! Ba dokonce, jedná-li se o pouhou boudu někde u dráhy, říká se na povolaných místech zástupcům obcí, aby si ji postavili sami. Slavné sněmovně bude asi neznámo, že příkladně naše ředitelství státních drah nechají si vyplácet dokonce honorář za vypracování smluv, které se týkají jejich vlastních záležitostí. Tak obec Bránkovice na Bučovsku měla spor s ředitelstvím státních drah o chodník, který si dráha vyhradila pro sebe a obci ponechala ručení za možný úraz. Za prohlášení, které měla obec podepsat, si zaúčtovalo ředitelství státních drah v Brně honorář 100 - Kč. Je to možné ve státě, aby státní úřad nechal si platiti každý akt jako nějaká advokátní kancelář? To vzbuzuje určitou roztrpčenost a vším právem! Máme-li povinnosti, musí být uznána také naše práva! Úkolem nynější státní byrokracie by bylo, aby tato spravedlnost byla zjednávána a první zjednaná spravedlnost pro stát i pro nás leží v systému daňovém. A poněvadž daně jsou jedině a skoro výlučně příjmem státu, od něhož závisí všecko další jednání, bylo by na čase, aby za peníze odváděné průmyslem, obchodem a jiným soukromým podnikáním v tomto státě budovaly se také potřebné věci pro obyvatelstvo z vesnic. Až doposud za peníze odváděné z vesnic budují se všelijaké veřejné podniky pro druhé a my při tom zápasíme o každý kus cesty, o každou nutnou regulaci, o každý kilometr lokální dráhy a jiné prostředky.
Musím si při této příležitosti stěžovat, že berní praxe v Československé republice se valně nezlepšila, a že naše berní byrokracie dává zbytečně materiál do rukou živlům státu nebezpečným a nepřátelským. Rok od roku v každé rozpočtové debatě žádáme, aby nebylo postupováno tak bezduchým způsobem v našem bernictví proti poplatným elementům, zvláště na našem venkově. Je přece obecně známo, že žádný sedlák, ani domkář, ani živnostník z venkova ještě valutu nevyvážel. Měli jsme v tomto ohledu velmi mnoho případů, že fabrikanti z Československa vyváželi svoje jmění za hranice. Neměli jsme však ani jednoho případu, aby tak učinil sedlák nebo domkář z dědiny. Ale v našem bernictví se postupuje proti jistému poplatníkovi drasticky a proti nejistému velmi často benevolentně. Protistátní propaganda, jejíž semeništěm je nespokojenost mezi lidem, dá se nejúčinněji potírat naprostou seriosností a přesností v nejbolavější věci, kterou je předpisování daní. Za první: je nutno do vybírání daní zavést pořádek. Opakujeme tak každým rokem a přece se tak nestalo. Ještě dodnes nejsou daně súčtovány a to jak u velkých podniků, tak u obce drobného poplatnictva. Velký poplatník konečně najde důvody, aby jeho platební neschopnost byla prokázána, ale statisíce drobných poplatníků takových důvodů nenajdou, anebo nejsou prostě tyto důvody uznány. Je přece hrozné, když v době hospodářské a výrobní krise zemědělské má rolník, anebo drobný člověk z vesnice platit daně za léta minulá, poněvadž mu prostě nebyly súčtovány. Tím trapnější je, že přes všecka ujišťování naší finanční správy dochází k neustálým exekucím a to velmi často, i v krajích, které byly postiženy těžkými živelními pohromami. Úlevy, které se se strany státu takovým postiženým poskytují, jsou prostě minimální. Je-li uzavřena fabrika, platí stát nejenom podporu v nezaměstnanosti, ale odepíše podnikateli veškeré daně. Je-li připraven rolník živelní pohromou o výsledek celé své roční práce, anebo je-li zakrvácen ještě do let příštích, nedovolá se řádného odpisu daní, jak by zasluhoval. Celé jeho úsilí se utápí v samých nařízeních, předpisech a intimátech a stává se velmi často, že u berní správy a na berním úřadě, který je vzdálen pár kilometrů, anebo se nalézá v kraji bezprostředně živelní pohromou poškozeném, ani o těchto katastrofách ničeho neví, anebo vědět prostě nechtějí.
Loni v rozpočtové debatě upozornil jsem na krutý postup proti chudobné domkářce v kunštátských horách, které voda odnesla půl chalupy, a zničila ji téměř existenčně. Uváděl jsem tento případ za mnohé ostatní a podotkl, že byla o tamější katastrofě popsána halda úředního papíru. O případu byly informovány všecky instance, myslím, že až nahoru k ministrovi, věc byla předmětem interpelace, mluvil jsem o ní v parlamentě a facit byla nová exekuce a vložení těchto dlužných daní a nedoplatků do gruntovní knihy. Nato následovaly nové intervence, aby tato exekuce byla zastavena, poněvadž prodat ožebračenému poplatníkovi poslední došek nad hlavou, je přece jen na uváženou. A takových konkrétních případů bych mohl do každé debaty přinášeti celé knihy. Řeklo by se, že sháníme my poslanci - jednotlivé případy a že zavádíme debatu do podrobností, ale, vážení pánové, takový je přece život všech našich lidí, že těžce zápasí s existencí, rádi by platili a nemohou! Postupuje-li se proti nim drasticky, scvrkají se všecka nařízení ministrů a intervence poslanců v niveč. My musíme dbáti o to ve státě, aby ožebračený lid nebyl týrán, když na druhé straně fabrikanti najdou cesty, aby práva úlevy daňové dosáhli. Mezitím, co se taková ožebračená poplatnice z Kunštátska pronásleduje exekucí, dovídám se z presidia zemského soudu pro občanské záležitosti, odd. VII, akt. č. 1.044/24-2, z 20. prosince loňského roku, že Úřad pro vyměřování poplatků v Brně má za velkostatkářem Pálffym 4,803.071·60 Kč pohledávek na poplatcích. Dále stát na dávce z majetku podle výměru berního úřadu ve Slavkově ze dne 19. června 1923 má za tímto pánem plných 10,928.000·22 Kč. Naproti tomu berní správa Brno-venkov nařídila 50ti korunové pokuty rolníkům v Tuřanech a jinde pro nezaplacení daně z obratu, ačkoliv nedostali vůbec vyzvání, ani platebního rozkazu. Když podali rekurs, bylo jim řečeno, že se tento prostě nevyřídí, leč prý snad cestou milosti. Jak působí tento fakt, když na druhé straně obecní rada v Lomnici na Tišnovsku musila zvláštním memorandem se obrátiti na pana ministra financí v Praze, aby stát donutil tamější německou textilní továrnu, zapsanou v rejstříku pod firmou "Textilwerke Seiden und Schafwollwaren in Prag", jednak k zaplacení dlužných daní a za druhé k předepsání dalších daní. V memorandu bylo poukázáno, že berní správa v Praze předepsala pro rok 1920 firmě 64.328 Kč, roku 1921 60.665 Kč a loňského roku za léta 1922 a 1923 prostě ani daň továrně předepsána nebyla. Ale firma nezaplatila na tuto splatnou daň ani haléře a chudé horské městečko, čítající asi 1300 obyvatel, musilo veškeré obecní potřeby hraditi vysokou přirážkou, aniž by od židovsko-německé továrny mohlo vymoci přináležející přirážky. Veřejně se žalovalo na to, že kroky, podniknuté za tím účelem, aby fabrika plnila své daňové povinnosti, jak u berní správy v Tisňově, tak u finančního ředitelství v Brně, neměly do té doby žádných výsledků. Proto obecní rada byla nucena obrátit se na samotné ministerstvo financí.
Odhlasovali jsme v tomto parlamentě zákon o mimořádných úlevách při placení přímých daní. Je to zákon ze dne 8. října 1924, č. 235. Tehdy jsme podotkli, že tento zákon nesmí být používán jen pro továrníky a velkoobchodníky a že se musí především berním správám říci, že zákon o tomto odpisu platí také pro rolníky a živnostníky. To, před čím jsme tehdy varovali, stává se dnes praxí přečetných úřadů. Tak Mořic Dračka z Koryčan, okres Kyjov na Moravě, dluží na daních přes 4000 Kč a nemůže je při nejlepší vůli zaplatiti, poněvadž následkem zastavení továrny bratří Thonetů byl nucen živnost zastaviti. 30. prosince 1924 podal tento živnostník berní správě v Kyjově žádost, aby na základě výše řečeného zákona, byly mu dlužné daně pro nemožnost zaplacení odepsány. Vyřízení neobdržel žádného, ale za to před dvěma měsíci přišel exekutor a řekl, že pan rada (patrně šéf berní správy v Kyjově) exekuci nařídil, poněvadž prý dotyčný zákon, jak jsem jej výše citoval, se nevztahuje na malozemědělce a maloživnostníky. Ten prý je jenom pro velký průmysl a velký obchod.
Jestliže na takovém Vyškovsku se vymáhají exekučně nejmenší daňové nedoplatky a při tom u pana Pálffyho má stát na 16 mil. Kč pohledávek, jestliže na takovém Tišňovsku a Kunštátsku, tedy v krajích horských, se vedou exekuce a při tom německo-židovské fabriky neplatí ani daň, ani do obce přirážek, nedivte se, že to demoralisuje veškeré poplatnictvo a že to šíří všeobecnou nedůvěru.
Nebo, co si máme myslit o tom, když správní komise silničního výboru ve Val. Meziříčí letos na jaře ve zvláštním memorandu upozorňuje ministra financí, že průmyslníci a velkoobchodníci v tamějším okrese dluží na daních za minulá léta plné tři miliony Kč, aniž by obce a silniční výbory na nich mohly vynutit placení příslušných přirážek? Tedy nejenom stát, ale i obce a silniční výbory trpí tím, že proti soukromokapitalistickým podnikům postupuje se u nás velmi benevolentně.
Já jsem loni v rozpočtové debatě vytkl berní správě v Boskovicích rovněž podobnou benevolenci k velkostatkářům Salmovi a Friesovi. Nevím z jakých důvodů vystoupil na obranu této berní správy zástupce poplatníků zrovna tak jako já jsem, český poslanec Šamalík, ale musím konstatovati znovu, že informace moje byly správné a že berní správa postupovala proti zmíněným bývalým šlechticům s benevolencí naprosto odlišnou od přísnosti, s kterou postupovala nejenom loni, ale i letos, proti drobným poplatníkům na vesnicích okresu boskovského.
Kdybych chtěl pokračovati, dokázal bych, že příkladně advokátní kancelář, kterou nechci jmenovat, která má čtyři koncipienty a je o ní známo, že zastupuje řadu bohatých lidí a velkostatkářů, měla předepsáno na výdělkové dani za loňský rok - slyšte - pouhých 60 Kč a že naproti tomu drobní zemědělci zatěžováni jsou nesmyslnou daní z příjmu a že je jim předepsán takový příjem, o jakém se jim nikdy ani ve snu nezdálo.
Anebo jiný případ: Brněnská firma Eduard H. Müller, Cejl č. 38, přiznala za rok 1922 takový čistý příjem, že jí věrně podle jejího přiznání bylo předepsáno na daních přes 3 miliony Kč. Na tyto daně tato firma ani haléře nezaplatila, ani v roku 1923, ani v roku 1924, ani v roku 1925, takže jí tedy zůstal nezkrácený celý výdělek za rok 1922 ve výši 6 milionů Kč. V polovici roku 1925 zažádala firma tato za soudní vyrovnání. Ve vyrovnávacím řízení bylo zjištěno, že tato firma nemůže vykázati žádné obchodní ztráty ani za rok 1923, ani za rok 1924. V bilanci, kterou předložila k vyrovnávacímu řízení, udal majitel firmy, že jeho továrna se stroji má cenu 780.000 Kč, ačkoliv věřitelský výbor provedl si sám odhad továrny a uznal, že tato má cenu nejméně 3,800.000 Kč. Vyrovnání se provádělo se strany dlužníka pod vyhrožováním, že nesvolí-li věřitelé k přijetí 40% vyrovnací kvoty, také stát ničeho nesleví a že tedy celé jmění obdrží stát, takže věřitelé vyjdou na prázdno. Naproti tomu že prý zemské finanční ředitelství v Brně, jakož i ministerstvo financí závazně slíbilo, že se spokojí na daně s částkou 1,300.000 K, kdežto zbývající částku, která dnes již obnáší přes 1,800.000 K, stát dlužníku odpustí, pakliže ostatní věřitelé přijmou na vyrovnání svých pohledávek toliko 40%. Pod touto vyhrůžkou skutečně věřitelé přistoupili na částku 40%. Když nyní všichni věřitelé mimo stát dostanou toliko částku 40% a stát podle svého závazku sleví dlužníku 1,800.000 K, přiznal sám vyrovnací správce, že dlužníku zbude přes dva miliony čistého jmění a omlouvá to tím, že prý účelem vyrovnání není, aby dlužník celého svého jmění použil na zaplacení svých dluhů, nýbrž dlužníku má prý zůstati jeho jmění v té míře zachováno i po vyrovnání, aby se svým podnikem mohl dále pracovati. Případ budí proto pohoršení, poněvadž bylo zjištěno, s jakým přepychem přímo hříšným tento dlužník žil. Ve své jídelně roku 1924 dal zaříditi strop nákladem téměř 200.000 K. Během roku 1923 a 1924 nakoupil starožitností, obrazů a jiných luxusních věcí za částku větší než 3 miliony. Ovšem, také ohledně těchto věcí měl odvahu v soudním řízení tvrditi, že se za ně nedostane více než 400.000 K.
Po provedeném vyrovnání má dlužník následující dluhy: na daně dluží 3,700.000 K, obchodní věřitelé činí 2,600.000 K, hypotekární zatížení 900.000 K. Na obchodní dluhy má zaplatiti ve dvou letech 40 %, do 2 let toliko 840.000 K. Hypotekární dluhy ve výši 900.000 K se zaplatí celé, takže zaplatí na tyto 2 dluhy 1,740.000 K. Ohledně daní bylo mu původně slíbeno, že mu bude sleveno 1,700.000 K.
Berní správa Brno-město ve své nepochopitelné blahovůli jde však tak daleko, že po provedeném vyrovnání slíbila dlužníkovi již závazně, že se spokojí tím, aby ve splátkách zaplatil dlužník toliko 500.000 K na místo dluhujících 3,700.000 K. Proč, o tom se zmíníme ještě níže.
I s dlužnými daněmi zaplatí tedy dlužník během 2 let 2,240.000 K. Že to pro něho není žádnou obtíží, vysvítá z toho, že jenom v roku 1922 vydělal podle jeho vlastního přiznání k osobní dani z příjmu za jediný rok přes 6,000.000 K. Tato neuvěřitelná sleva na daních jest však tím křiklavější, uváží-li se, jaké velké jmění dlužníkovi po provedeném vyrovnání zbylo. Zbyly mu nemovitosti v Židenicích (stavební pozemky) a dále továrna se stroji, která ve vyrovnání byla oceněna částkou 4,000.000 K, dále mu zbylo dle vlastního přiznání a ocenění: Hotového zboží za 603.000 K, příze za 234.000 K, surovin za 146.000 K, pohledávky za 150.000 K. a umělecké zařízení bytu se starožitnostmi, obrazy atd. podle vlastního ocenění za 400.000 K. Zbylo mu tedy majetku přes 5,533.000 K, z něhož má zaplatiti i s dlužnými daněmi toliko 2,240.000 K.
Při tom dlužno zdůrazniti ještě to, že dlužník cenu hotového zboží, surovin a příze udal toliko 1/4 a že za starožitnosti ve svém bytě zaplatil přes 2,250.000 K. Jest tedy patrno, že dlužník by mohl zaplatiti našemu státu docela dobře veškeré daně. Proč tedy stát v takovémto případě tolik na daních slevuje? To se dá vysvětliti jedině tím, že přednostou berní správy Brno-město je kutý Němec, vládní rada Sedlák a dotyčným referentem jest zase úředník Dr. Manda.