Žádný jiný státní národ by nesnesl takového boje proti svému školství. Stačí se podívati jinam, jak státní národ si dovedl s plnou rozhodností zajistiti nerušený svůj národní život tam, kde se stýká s životem národnostních menšin. Ti, kteří pracovali mezi českým lidem ve zněmčených krajích před převratem, nikdy netušili, že budou musiti sváděti takové zápasy za české školy, jako se sváděti musejí, i tehdy, až budeme svobodni.
Dobře si také uvědomujeme, co Němci sledují svými protesty takticky. Chtějí zastrašiti naši školskou administrativu, aby privilegia Němců zachovala. Chtějí vytvořiti takové ovzduší, aby tu nebylo odvahy postupovati stejně podle platných předpisů. Mluví-li němečtí sociální demokraté ve své interpelaci o rozčilení německého obyvatelstva, můžeme jim zase odpověděti rozčilením českého obecenstva nad tím, čeho se němečtí představitelé veřejného života v našem čsl. státě dopouštějí proti kulturnímu rozvoji těch Čechů, kteří sídlí v krajinách většinou německých.
Odmítáme nepravdu, kterou uvádějí němečtí sociální demokraté, jako bychom plnili minoritní školy německými dětmi, získávajíce je pohrůžkami a sliby. To činili za Rakouska Němci, my však nikomu nevyhrožujeme ani ničeho neslibujeme. A mají-li interpelanti již takový smysl pro tyto věci, mohli by jej jistě dobře uplatniti na německé straně v boji proti novým českým školám.
Němečtí sociální demokraté žádají v interpelaci, aby obecné školy letos zrušené byly ihned znovuzřízeny. Jindy se zase žádá, aby byly ponechány vůbec německé školy, které Němci do převratu měli. Vždyť protesty Němců proti tak zv. rdoušení německých škol trvají od převratu. Tedy nemá rozhodovati počet žactva, nemají rozhodovati zákonné předpisy, nýbrž politický požadavek. Tím způsobem bychom dospěli k tomu, že bychom vydržovali na př. v Čechách pro 245.000 německých dětí týž počet tříd jako r. 1921 pro 371.555 dětí.
Z libovolných, úžasně se různících statistik, jichž Němci proti naší školské správě užívají, je také viděti, na jakém podkladě jejich žaloby spočívají. Úřední data pro ně neplatí, ale jejich data i v téže chvíli se různí. Odpovídáme Němcům na nové jejich protesty: Naše ohledy vůči německému školství jsou mnohem větší, než jsme povinni podle mírových smluv. Poměr našeho školství k německému školství není dosud takový, jaký by měl býti, a ačkoliv jsme již v sedmém roce svého státu, neodpovídá posud národnostním poměrům a významu státního národa. Němci stále ještě jsou proti nám v privilegovaném postavení, jak jsme již několikráte dokázali. Máme ještě mnoho napravovati a toho napravování se nemůžeme vzdáti a nikdy nevzdáme, neboť bychom nebyli svobodni, kdybychom v kulturním ohledu se nemohli rozvíjeti v každém koutu svého státu tak, jak pro svůj národ a stát potřebujeme. Němci naši mají nejméně práva mluviti o tom, že jdeme do temného středověku, neboť s jejich jménem jsou trvale spojena ta bezpočetná bezpráví a násilí, kterých se na nás napáchali a jež by bez ostychu prováděli na nás dále, jen kdyby světová válka dopadla tak, jak by si byli přáli. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále p. posl. Hillebrand.
Posl. Hillebrand (německy): Dámy a pánové! Neustálý boj, který vede naše školská správa zvláště proti německému školství a který právě v poslední době projevil se násilným činem, pod nímž zaúpěla veškerá německá veřejnost, dospěl tak daleko, že jsme nyní s to, konečně jednou provésti opět rozpravu o rdoušení našich škol. Řečnická lhůta jest ovšem dosti skrovně vyměřena, poněvadž stojíme pod tlakem nutnosti, v zájmu rychlého provedení rozpočtové rozpravy a rychlého vyřízení návrhů, které koaliční strany vybraly a chtějí je určitě ještě vyříditi, abychom se dostali přes tuto kapitolu co možná nejrychleji. Ministr školství odpověděl na žaloby obsažené v našich interpelacích a také na žaloby, které zde byly předneseny ústně. Tuto odpověď ministrovu dlužno podrobněji přezkoumati, vyžaduje doplňků a oprav. A při tomto zkoumání dáme také odpověď na útoky a podezřívání, které se objevily onoho dne, kdy pan ministr odpovídal, zvláště v "Právu Lidu" a které směřovaly proti německým stranám a tím také proti německým sociálním demokratům, útoky, které se stupňovaly až k tvrzení, že německé strany a tedy také my v této rozpravě o odpovědi jsme pouze v obraně, provádíme ústup, ústup, z něhož zvláště my vyjdeme s ranami na svém charakteru. Se stanoviska "Práva Lidu" bylo by lépe, kdyby o ústupu mnoho nemluvilo. Strany, které jsou tak často zvyklé po velkých slovech v rozhodné chvíli ustoupiti, nemají příčiny tupiti ostatní a jim se vysmívati. Nemělo by se mluviti o ústupu v tak krátké době po tom, kdy samy provedly ústup, mimořádně nápadný ústup na př. v aféře Marmaggiho. Nuže, co se stalo, co odůvodňuje tyto nepřímé útoky? Žádáme vybudování škol a ony se nám rdousí. Tisíce tříd bylo nám zavřeno a výkřik pobouření nese se německým národem. Přednášíme své stížnosti v interpelaci a žádáme od správce ministerstva školství, odpovědného ministra vysvětlení. Domnívám se, že i "Právu Lidu" musilo by býti jasno, že jest přece nejprimitivnějším právem strany ve sněmovně, vyjádřiti v interpelaci, co pokládá za nutné, aby bylo řečeno. Cítíme se velmi těžce postiženi, máme za to, že na nás bylo spácháno neslýchané bezpráví. Pokládají snad v redakci "Práva Lidu" za nutnou součást charakteru nepronésti slova obrany, domnívá-li se člověk, že jest zkrácen ve svých právech? Jest to nějaký charakter, mlčí-li se, ačkoliv by se mělo křičeti? Jest to nějaký charakter, krčí-li se člověk, ač má pocit, že se musí brániti? Bylo by to charakterní, kdybychom zatínali pěst v kapse a mlčeli k tomu, co bychom musili vykřičeti do světa, šlape li se po našich citech? Byli bychom ubohá stvoření, bezcharakterní chlapi, kdybychom charakter pojímali tak, jak se nám to doporučuje. Charakterní lidé se oprou, cítí-li, že se na nich páše bezpráví. Kde béřete k tomu právo, když my říkáme, že školy by se nemusily zavírati, snižovati nás pro to a dotýkati se čistoty našeho politického charakteru? I jinak bylo by lépe, kdybyste s tím nedělali příliš velký křik. My, němečtí sociální demokraté, stáli jsme ve starém Rakousku, tenkráte, když jsme nebyli menšinovým národem, přesně na témž stanovisku k otázce škol jako zde a bojovali jsme proti zhoršení a za školní samosprávu právě tak jako dnes. (Souhlas na levici.) Zůstali jsme si v této otázce věrni v každé chvíli naší politické činnosti. A kdyby byl na příklad soudruh Stivín, který napsal tento článek, zůstal věren dřívějšímu názoru na školskou samosprávu a s ním socialistické strany z většinového tábora, nepotřebovali bychom snad dnes vystupovati jako žalobci a nepotřebovali bychom prohlašovati, že se nám v tomto školském boji stalo těžké bezpráví.
To jsem chtěl říci. Více, jak se domnívám, jistě není třeba říci o tomto útoku na náš charakter v obranném postavení, v němž stojíme, na útoky "Práva Lidu". Nepřišli jsme jistě ještě nikdy do pokušení přizpůsobiti své stanovisko vládním názorům a nezměníme své stanovisko ve školské otázce, úplně lhostejno, ať jsme v menšině či dostali-li bychom se k moci. O methodách politického boje a o methodách parlamentního projednávání bude jistě třeba říci ještě mnohé. Zřídili jste absolutistické panství, vůči nám znáte jen ideu násilí, neptáte se nás, nepokoušíte se vyjednávati a nalézti nějakou cestu, která by mohla poněkud uspokojiti také menšiny. Absolutisticky diktujete, zřídili jste zde soustavu teroru, násilí a neštítíte se uváděti veřejnost v omyl všemi prostředky. Co všechno jste natropili v české veřejnosti pomocí českého tisku jen s touto tak zvanou obstrukcí? Většinové strany úplně zapomněly, jaké stanovisko zaujímaly k idei obstrukce ve starém Rakousku. Úplně jste zapomněli, že na př. posl. Fresl mluvil 15 hodin, a ne mnohem kratší dobu, jako se to stalo v rozpočtovém výboru. Vytýká se nám, že jsme dělali obstrukci. A když se v rakouské poslanecké sněmovně jednalo o rozpočtovém provisoriu pro dobu od 1. dubna do 30. června 1911, vyskytla se u českých stran jistá obstrukční nálada a tehdy ujal se slova také český sociální demokrat Modráček a pronesl několikahodinnou řeč, která ve veřejnosti byla vykládána jako obstrukční řeč. Tenkráte české časopisy konstatovaly, že sice Modráček v této době, kdy ostatní české strany byly plny pokušení dělati obstrukci, měl dlouhou řeč, aby rozvinul věcné pochybnosti proti rozpočtovému provisoriu, že to však nebyla naprosto obstrukce. Soudruh Modráček učinil tehdy naprosto totéž, co učinili naši lidé nyní v rozpočtovém výboru. Tenkráte ujišťovaly: "Nikoliv, to není obstrukce", a nyní chtěly by nám s tímto slovem zadrhnouti kličku kolem krku v situaci, která byla českými časopisy, také ústředním orgánem české sociální demokracie, charakterisována takto: "Bylo by neštěstím, kdyby se rozpočet měl příště ještě jednou projednávati takovýmto způsobem". Tato celá methoda stává se stále nesnesitelnější a nabývá stále perfidnějších forem, forem, které se stupňují až k nesnesitelnému osobnímu hanobení. Rád bych to nyní jen konstatoval a vyhrazujeme si k této věci ještě jinak promluviti.
Pan ministr se pokusil odůvodniti špatné nakládání se školstvím. Pro nás je věc jasná. Nám jde o ochranu mládeže, o nejvyšší povinnost, kterou má stát vůči mládeži. Výchově mládeže musili bychom věnovati veškerou péči. Místo toho pustošíte školu, neboť je to tak, přes všechno přikrašlování, o něž jste se zde pokusili. Dopustili jste se těžkého zanedbání školství, nakupili jste hřích na hřích, neukazujete vážné vůle k reformě. Malý školský zákon byl ubohým, kusým dílem, již tenkráte jsme poukázali na to, co mu schází. Místo abyste odhodlaně ze školy udělali skutečně světskou instituci, kde se lidé vychovávají k praktické zdatnosti, nemůžete se odhodlati splniti konečně starý slib odluky církve od školy. Místo abyste dali škol novou organisaci, abyste ji přivedli na vyšší stupeň jako v jiných státech, snižujete ji na stupeň nižší. Místo abyste ji přizpůsobili praktické potřebě, na př. vzhledem k jazykovým poměrům v naší zemi, abyste zavedli povinné vyučování také v druhém jazyku, zamítáte prostě návrhy, které jsme v této věci podali, přes to, že jinak podnikáte všude pokusy o počeštění. Zde však jde o zaopatření lidí a nepřejete si, aby se všechny německé děti učily česky, aby si potom snad nemohly dobýti míst, která se nemají ponechati dětem německých rodičů a německých dělníků. Přáli bychom si míti více škol. Pro to musily by býti přineseny největší oběti. Místo toho rdousíte školy, které máme a omezujete je nejneslýchanějším způsobem. Pak si myslí pan ministr, že nám může říci, že jest nesprávné, že úroveň našeho školství proti Rakousku klesla. Dovolává se toho - člověk to sotva chápe - že v říšském školním zákoně z r. 1869 nejvyšší počet žáků jest stanoven číslem 80. Bylo by to vskutku palčivou ostudou, kdybychom dnes nebyli dále než roku 1869. Zůstává však faktem, že třetina německých škol byla zavřena, toho nelze popříti. Tvrdí-li se, že úroveň školství neklesla: zřídili jste snad právě tolik nových škol, že by toto tvrzení bylo odůvodněno? Pan ministr musil připustiti, že v Čechách je o 3500 tříd méně než dříve. Je to horší, než jsme si sami myslili. Lze tu ještě říci, že úroveň zůstala táž, nebo že se ještě zlepšila? Na počátku školního roku 1925/26, jak nám řekl pan ministr, bylo zrušeno, spojeno a přechodně zavřeno: v Čechách 1712 tříd, na Moravě 403, ve Slezsku 211 tříd, dohromady tedy 2326 tříd, které byly smeteny jednou ranou. Jestliže pan ministr říká, že úroveň školství neklesla, táži se: Což nám nekřičí tato čísla do uší, že se vede skutečná vyhlazovací válka proti škole, že zbudou trosky, že jest to skutečné zuření, boj proti kultuře vůbec, boj proti vzestupu a proti pokroku příštích generací? Nemohu se pouštěti do podrobností. Jen několik čísel nechť dokáže, jak se mají věci ve skutečnosti. Nyní, počátkem tohoto školního roku bylo v okrese jabloneckém naráz zavřeno 32 školních tříd, v teplickém 33, v podbořanském rovněž 33, v karlovarském 36, v děčínském 37, v ústeckém 40, v Liberci-město a venkov dokonce 45 školních tříd. V okrese Jihlava-venkov byl počet německých školních tříd zredukován z 84 na 38, tedy o 46 tříd. To uvádím, dámy a pánové, jen namátkou! A tu nám prohlašuje pan ministr, že úroveň školství nebyla snížena, ba dokonce že se ještě zlepšila ve prospěch všech národností. To se říká v téže chvíli, kdy musíme konstatovati, že v budějovickém okrese bylo ztraceno 79% školních tříd a v plzeňském okrese 72 1/2 %. Pan ministr nám říká: "514 tříd bylo v Čechách zavřeno jen přechodně." Víme, jak jest postaráno o provádění §u 7, odst. 2 malého školského zákona, v němž se praví, že se třídy nesmějí sloučiti, kdyby tím vznikla třída s více než 60 žáky. Toto ustanovení dovede se však obcházeti, školy se vesele zavírají a nikdo se nestará jaké to bude míti následky. Pan ministr prohlašuje: Těchto 514 tříd bylo zavřeno jen na čas, později budou opět otevřeny. Nevstávají člověku vlasy hrůzou na hlavě, že školský odborník může hájiti takovýto názor? Neodmítá každý pedagog v každé zemi na světě spojování školních tříd se žáky různého stáří jako rušení pravidelného vyučování? A tu se prohlašuje, že úroveň naší školy nebyla snížena. Nevím, avšak pan ministr školství byl najisto špatně poučen o věcech, jak jsou ve skutečnosti. Co se zde provádí, jest lehkomyslná hra s budoucností našich dětí, s budoucností nejen našich dětí, nýbrž i dětí českého národa, jemuž byla také zavřena část škol, i když ne v tak obrovském rozsahu jako u nás. Všude organisují se školy výše, u nás na nižší stupeň. Když poukazujeme na to, že místo pětitřídních škol máme nyní téměř jen trojtřídní školy, celé okresy, jako na příklad Karlovy Vary, nemají téměř jediné pětitřídní obecné školy, místo 23 jen 3, když ve městě Teplicích, v jednom z nejpřednějších německých měst celého státu vůbec, nemáme již pětitřídní školy (Výkřiky na levici.), prohlašuje pan ministr, že úroveň školství nebyla snížena a říká nám, že udržeti pětitřídní školy jest věcí místní samosprávy. Což již zapomněl, že všechno úsilí obcí a okresů, aby mohly zrušené třídy zříditi na vlastní náklad, ztroskotalo o železný odpor školní správy, že se nám tato samospráva nedává, že se nám v tom brání a že se nám to zakazuje, že není žádný prostředek dosti nesmyslný, aby se ho neužilo proti našemu školství? Zůstaly aspoň uchráněny školy tam, kde jich bylo nejvíce potřebí, kde byla nejpalčivější jejich nutnost, v osamělých horských obcích? Byly ponechány na pokoji? Pan ministr prohlásil, že se při rušení jednotřídních škol postupuje opatrně. Nuž, nepotvrzuje to právě skutečnost, že byla zrušena škola v Rynarticích, která tam trvala 191 let. Pan ministr operuje s věcmi, o nichž byl, jak se zdá, nesprávně poučen. Z vlastní zkušenosti znám takovou jednotřídní školu v okrese ašském, v obci Nebesích. Tam se musí jíti do nejbližší školy nejméně hodinu cesty, horskou cestou, při špatném počasí a v zimě sotva schůdnou. Škola, která tam trvá také přes 100 let, byla také zrušena. Tak se věci mají. Dnes máme méně velkých a méně docela malých škol. Nedbá se toho, mohou-li děti za sněhu a deště jíti dalekou cestu v mrazu a nepohodě. Nedbá se toho, že to musí způsobiti nevyhnutelně další počet zameškání školní docházky, tedy musí to ještě více překážeti přirozenému postupu vzdělání dítěte. Tu se nám prohlašuje, že úroveň škol nebyla snížena, nýbrž dokonce zlepšena! Nelze pochopiti, jak možno přijíti s takovýmto vylíčením před sněmovnu. Říká se nám, že školní správa usiluje dokonce o zdokonalení školství, a že je bude míti na srdci. Máme již své zkušenosti a říkám vám, budete-li s tímto zdokonalováním pokračovati tak, jako dosud, budete brzy úplně hotovi s respektem, jaký svět snad choval dříve někdy ke školství tohoto státu.
Pan ministr školství poukázal, že sotva bylo lze se vyhnouti tomuto uzavírání škol vzhledem k úbytku počtu žáků. Při této příležitosti bych podotkl: Stát používá zvláštních způsobů, aby zvýšil počet žáků. Jestliže se na příklad chce přiznati státním zaměstnancům přídavek jen pro prvé dvě děti a pro další děti nic, sotva se tím dosáhne, aby počet dětí rapidně stoupal a tím byl dán předpoklad, aby zavřené školy byly nově zřízeny. Mluví-li se o úbytku počtu dětí, zamlčuje se při tom, že při zjišťování tohoto počtu dětí postupuje se v jednotlivých třídách určitým systémem. Žáci, kteří příslušejí do jiných školních obcí, avšak z určitých důvodů chodí do těchto škol, se nezapočítávají. Děti, které již chodí několik měsíců do školy, avšak dříve než jsou k tomu podle zákona povinny, se nepočítají. Německé děti, které jsou všemi pletichářskými prostředky a násilím nuceny docházeti do českých menšinových škol, se nepočítají. Nerozhoduje skutečný počet žáků, nýbrž počet, který byl zkonstruován všemi prostředky, aby se našla nějaká příčina zakročiti proti těmto školám.
Což nastal úbytek žáků jen v Československu? Jest to zjev, který jest naším privilegiem? Ve vídeňských školách poklesl počet žáků od roku 1913 o 120.000. Kdežto průměrný počet žáků v jedné třídě roku 1918 činil 47, klesl nyní na 28 pro třídu. A přec po celá léta vídeňské školské správě ani nenapadlo zavírati školy a propouštěti učitele a teprve v poslední době se to stalo měrou pro naše poměry zde úplně bezvýznamnou. Však Vídeň postupuje jinak. Tam jsou úsporné zásady podstatně rozdílné od zásad zdejších. Tam se 20.000 žáků stravuje na obecní útraty, polovice úplně zdarma. Tam se posílá 20 až 30 tisíc dětí každoročně do prázdninových kolonií, tam se rozdávají zdarma učebné pomůcky, Vídeň vydává každoročně kolem 2000 Kč na každé školní dítě. Zdá se, že v rozporu s obrazem, který jinak představuje Vídeň a Rakousko, věnuje se ve Vídni především školství docela jiná sympatie a pozornost, než jest tomu u nás, kde se stále mluví jen o spoření. U nás není stravování dětí, nedávají se zdarma učebné pomůcky, u nás neposílají se žáci na útraty celku do prázdninových kolonií, u nás se zavírají školy a má se za to, že se takto věnuje lepší péče státnímu hospodářství. U nás jsou děti vyháněny za větru a nepohody, úbytku žáků nepoužívá se snad k tomu, aby se této situace využilo ke zvýšení úrovně škol jako v jiných z mích. Zde se používá úbytku žáků jako omluvy, že se dětem odnímají školy.
Jak si vlastně představuje školská správa individuelní výchovu dítěte? Není to již nejzákladnější moudrost, která se vtlouká již kandidátům učitelství, že výchova může se setkati jen tehdy s úspěchem, může-li učitel poznati přesně individuelní vlastnosti každého jednotlivého dítěte? Zavřete-li do jedné třídy 60 nebo 70 žáků, jak to ustanovuje malý školský zákon, myslíte, že učitel za půl roku zná aspoň jména dětí, nemluvě již o jejich osobních vlastnostech? Obezřetná školská správa musila by využíti úbytku žáků, aby pozdvihla úroveň školy, místo aby ji zbavila práv a zničila. Porovnejte čísla, která rozhodují v jiných zemích o otázce, kdy se musí nové školy zříditi. Slyšíme-li, že se v Anglii musí otevříti nové třídy při 40, 50 dětech, v Dánsku při 35, ve Švédsku při 10 žácích, a podobné poměry jsou ve Švýcarsku a v jiných zemích, a že u nás malý školský zákon žádá 75 žáků a v pozdějších letech aspoň 60, pak nám ještě pan ministr školství říká, že úroveň naší školy snese porovnání s každým evropským státem i při přísném posužování! Srovnání na příklad s Vídní skončilo by po čertech vysokým schodkem v náš neprospěch. Ať si pan ministr nenechá jen referovati, ať se také sám rozhlédne. Můžeme jen říci, že bude-li se pokračovati tak jako dosud, nebudeme směti příliš mnoho porovnávati s evropskými státy. Ponenáhlu vydržíme pak jen již srovnání se školstvím ve Španělsku, Turecku nebo Albanii.
Pan ministr byl dále toho mínění, že neodůvodněné jsou stížnosti, že učitelé jsou zbavováni chleba, že většina odešla do výslužby dobrovolně. Rozuměl bych tomu dobře, kdyby mohli odejíti do výslužby dobrovolně, kdyby jinak nalezli živobytí. Při tom, jak se s nimi nakládá, nebylo by to divu, slíbí-li se jim přídavky a pak se jim zadrží, je-li stát nepořádným dlužníkem, nestará-li se o závazky, které na sebe vzal, jestliže jsou učitelové špehováni a týráni, jak se to děje mnoha našim učitelům. Jestliže jednotlivci odešli, věděli, že jim hrozí vyhazov. Jest faktem, že tímto postupem pozbylo 3000 učitelů chleba, že jejich existence byla krutě a bez ohledu rozvrácena. Odkud se má bráti nadšení pro toto povolání, visí-li nad jejich hlavami věčně tento Damoklův meč, vyhazují-li se jako nádeníci jednoho krásného dne na ulici? Pozdvihuje se tímto způsobem úroveň našeho školství, jak jsme byli ujištěni? Říká se: Školy musí býti restringovány, učitelé musí býti restringováni. Proč to? Ujišťujete nás s pýchou a ještě s větší pýchou cizinu, že letos máme dokonce již přebytek ve státním hospodářství? Proč se však spoří právě zde? Na správu škol, na péči o mládež, na zprostředkování práce, na sociální pojištění jest rozpočteno celkem 270 milionů, avšak pro militarismus máte nazbyt 1935 milionů. Musí-li se šetřiti, musí se to díti u čísel, která slouží kultuře a sociální péči? Musí se bráti zde, zatím co militarismus pohltí sedmkrát tolik? Takto vychováváte vraždu, vraždíte kulturu, takto vybičováváte vášně všech lidí, kteří nemohou souhlasiti s vaší soustavou. Chcete-li šetřiti, šetřte přec na vyslanectví u tak zvaného Svatého Otce v Římě. Honosíte se stále, že chcete míti konečně čistý stůl, nedostává se vám však dosud odvahy k činu. Co vidíme, jest slepé zuření proti dětem, proti učitelům.
Ovšem, snažíte se to učiniti stravitelnější ujištěním, že tato školská politika, toto zavírání škol nemělo nic společného s národní politikou. Musíme velmi opatrně bráti toto ujištění. Nemáme možnosti kontroly každé jednotlivé číslice a tato kontrola jest mimořádně důležitá. Dovolím si připomenouti, že jsem s tohoto místa zde v dřívější školské debatě, myslím v r. 1922, mohl přesně prokázati, že údaje tehdejšího ministra školství byly v křiklavém rozporu s čísly, které přednesl generální zpravodaj rozpočtu prof. Srdínko. Tenkráte jsem žádal vysvětlení, jak je to možno, že se výroky ministrovy neshodují s výroky hlavního referenta. Mlčel pan ministr a pan Srdínko, který jinak tak rád dává dobré rady, mlčel také. To napomíná k opatrnosti, člověka to zaráží a proto říkáme: Musíme věci zkoumati podstatně podrobněji, mechanická matematika, jíž se zde používá, nemá pro nás přesvědčivé síly.
Zavírání škol, jak se nám říká, nemá nic společného s národní politikou. Nuže, v okrese Bečov nad Teplou byly ze 6 německých tříd zavřeny 3. Bylo tam však 6 českých dětí; musila se tam tedy otevříti nová česká škola. V čistě německém místě Víznberku bylo jedno české dítě, které bylo dospělé pro školu. Tedy dosti příčiny, aby se tam všemi prostředky zřídila česká menšinová škola. Zato zavřena byla v Rynarticích škola, která tam trvala 191 let. A pak se nám říká, že to nemá s národní politikou nic společného. Ovšem bylo zavřeno také 1379 českých tříd, ujišťuje nás pan ministr, avšak neslyšeli jsme z úst páně ministrových ani slova, že v téže době bylo také otevřeno 1150 českých menšinových škol. Proč se o tom mlčí? Proč se nám neodpovídá na otázku, kterou jsem již nedávno dal: Kolik německých menšinových škol bylo v téže době otevřeno? O tom se mlčí. Proč se o tom mlčí? Nuže, odpovězte, chcete-li nás ujišťovati, že to nemá s národní politikou nic společného! 23·75% veškerého obyvatelstva, totiž Němci, mají jen 2% veškerých menšinových škol: To jest poněkud pravděpodobný důvod, proč se o tom tak málo mluví, proč se chráníte uvésti tato čísla, proč přes to mlčky přecházíte. Proto jste ztratili řeč, proto se halíte v mlčení o těchto věcech. Ku podivu, Němci nemají menšinových škol! Jinak se nám přec dává každodenně bezohledně cítiti, že jsme menšina, avšak jde-li o menšinové školy, náhle tu menšina není, tu není po této menšině ani potuchy, prostě se jí nedbá. A pak přicházíte sem a říkáte nám: To vše nemá s národní politikou nic společného. Vynakládáte veškeren náklad a všechno umění, abyste dostali německé děti do českých škol. Řečník přímo přede mnou ví příliš dobře, jak se věci mají, a mohu si uspořiti odhaliti nepoctivost jeho argumentace, říká-li, že se po této stránce žádný nátlak nečiní.
Dámy a pánové! Nesmíte se přec domnívati, že můžete veškeré veřejnosti namluviti, že se zde měří stejným loktem. Dovoláváte se toho, že byly zavřeny také české školy. Jako Němec řeknu vám: To je pro vás zvláštní kapitola hanby. Ani my si nepřejeme, aby vaše školy byly zavírány, školy, které máme a které máte vy, chceme všechny uchovati v zájmu lepší budoucnosti, v zájmu lepšího rozvoje příští generace. A proto vám říkáme: Zadržte konečně, pokuste se přijíti k vědomí, které, jak se zdá, jste ztratili. Bezvědomí zuří proti nám, dnes jest politika, kterou provozujete, úzkoprsý stihomam, nesmyslný boj proti kultuře, proti lidovému vzdělání, proti budoucnosti státu, proti budoucnosti národů, které v něm žijí, nesmyslný boj proti všem nemajetným, pro něž obecná škola jest jediným prostředkem jejich vzdělání. Učiňte konečně přítrž této politice teroru a násilí, na níž jste se úplně zařídili, překonejte zášť proti našemu školství, pokuste se vrátiti se na cestu rozumu, která, jestliže někde, pak jistě nevyhnutelně musí býti nastoupena zde v otázce školství.
Jestliže se se vší vehemencí a se vší vášnivostí, která jest v nás, bráníme proti nesnesitelnému bezpráví, které se páše na německém školství - chci vám to říci, aby se opět klamnými zprávami neotravovala a neuváděla v omyl veřejnost - pak není v tom ani stopy po nacionalismu, jímž by se řídilo naše počínání. Jak jsem již dříve řekl, dodržovali jsme tytéž zásady ke škole v Rakousku a nezřídka měli jsme odvahu, i když šlo o českou školu, docela jinak se postaviti, než vy také, za právo české menšinové školy. Neptali jsme se, jakého politického díku se nám dostane za tento charakterní čin, jak bych rád řekl soudruhovi Stivínovi, o němž bych rád věděl, zda by se odhodlal k podobné síle charakteru, kdyby šlo o naše školství. Stále a stále jsme to říkali, když jsme protestovali proti utlačování našeho školství - a říkali jsme to také již ve starém Rakousku - tuto otázku lze řešiti jen jediným způsobem, to jest bezpodmínečnou kulturní samosprávou, která musí býti přiznána všem národům. Opět vám uvádím - poněvadž jste tak nedoslýchaví, právě citujeme-li vám člověka, jímž jinak vždy v cizině snažíte se tolik vynášeti - cituji vám opět jednou presidenta Masaryka, který ve svém prvním poselství k Národnímu shromáždění prohlásil: "Podstata demokracie záleží v administrativě a samosprávě". O demokracii v této souvislosti nemluvím. Proč nám odpíráte, to je v rozporu s míněním presidenta republiky samosprávu, která vám přec nic nebere, která by byla jen potvrzením toho, co vždy tvrdíte, že žijeme v demokratickém státě? Místo abyste nám dali skutečnou samosprávu, vyhladili jste roku 1923 poslední zbytek školské samosprávy, zrušivše násilně rozdělení moravské zemské školní rady. Jsme již znaveni věčným vaším poručníkováním, jsme již tím znaveni, stále a stále cítiti, že bezpodmínečně a bezohledně využíváte proti nám práva silnějšího.
Dámy a pánové! Není to nesnesitelná představa, že se národu 3 1/2 milionovému odpírá právo samostatně rozhodovati o svém školství a že se v každé zemi jedinému člověku poskytne právo úplně svévolně, podle svého uvážení rozhodovati a nařizovati o osudu milionů dětí? Jest to nesnesitelný stav. Žádáme suverenitu pro celý obor našeho vzdělání žádáme - učinili jsme to již častěji a mluvíme vždy k hluchým uším - aby se nám dostalo práva berní výsosti, abychom tak byli s to na vlastní útraty, podle vlastních usnesení, podle vlastního uvážení a podle vlastního ocenění sami si budovali své školy a je vydržovati. A říkáme vám a vždy jsme to říkali: Totéž, co žádáme sami pro sebe, přiznáváme ovšem bezpodmínečně také vám. Místo abyste rozpory zostřovali, abyste je stupňovali do nekonečna, místo abyste znovu seli roztrpčení, svolte konečně přece jednou k cestě rozumu, abychom my, každý národ měl své vlastní školy a v pokojném závodění se snažili přivésti školy na takovou výši, aby jeden národ pokud možno předstihl druhý. Nebudeme vám záviděti, máte-li dobré školy, avšak nebuďte tak úzkoprsí a tak nerozumní, abyste rdousili a ničili naše školy, ač od vás nic nechceme, ač nežádáme od vás výhod, neboť nechceme od vás nic jiného než své samozřejmé a vrozené právo. Dnes pášete násilí, dnes zavíráte naše školy, dnes překážíte nám, aby naše obce vydržovaly školy. Jest to stav, který jest hluboce zahanbující pro ty, kdo jsou odpovědni za tento postup, stav, který musí vzbuditi pobouření mezi těmi, kdo jsou postiženi těmito opatřeními. Chceme, aby se vaše i naše školství rychle vyvíjelo ve prospěch všech, chceme, aby konečně přišla školská samospráva. Avšak vy zasazujete smíření národů nejhlubší rány, zuříte-li s bezohledným násilím proti záruce budoucnosti, která jest ve škole. Nechceme žádnou přízeň ani oběť, chceme své právo, chceme možnost míti své školy a proto uvolněte cestu svobodnému rozvoji našeho školství. Nepřekážejte nám v tom, nechte nám samým rozhodnouti, jak má býti naše školství vybaveno a bude-li tomu tak, bude lze v tomto státě snad mnohé snésti lépe. Bojujeme-li boj, jako to činíme zde, bojujeme jej - jsme o tom skálopevně přesvědčeni a důvody pana ministra nemohly otřásti tímto přesvědčením - pro dobrou věc, pro naše nezcizitelné právo a já vám říkám: Čiňte co chcete, nás nezastrašíte; budeme v boji pokračovati, až konečně padnou i poslední okovy. (Souhlas a potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále p. posl. Houser.
Posl. Houser: Slavná sněmovno! Jako úvod ke své řeči činím jménem komunistického klubu toto prohlášení:
Nekonečná řada zločinů spáchaných v poslední době buržoasií středoevropských států na trpícím, zdeptaném dělnictvu má býti v těchto dnech rozmnožena o nový, strašný, krvavý čin. Podle posledních novinářských zpráv z Budapešti zatčen byl pracovník maďarského proletariátu soudruh Rakosi a má býti v těchto dnech postaven před výminečný soud. Hrozí krajní nebezpečí, že soudruh Rakosi bude popraven. Co se mu klade za vinu? Přišel prý do Uher, aby do dvou měsíců provedl státní převrat a zřídil republiku rad. Každý jen poněkud rozumný člověk vidí na prvý pohled nesmyslnost tohoto tvrzení. Kdo zná jen poněkud poměry hnutí v Maďarsku, musí uznati nemožnost tvrzení horthyovských katanů. Za dnešních poměrů bylo by čirým bláznovstvím, chtíti uskutečňovat v Maďarsku převrat. Soudruh Rakosi přišel, aby pomáhal agitačně a organisačně nové, legální, oposiční straně dělnické, utvořené v Uhrách Vagim. Je to jediná strana, která aspoň z části brání maďarský proletariát proti zběsilosti bílé horthyovské hrůzy v době, kdy dělníci po odhalení paktu maďarské soc. demokracie s buržoasií s hrůzou odvracejí se od zrádců dělnictva a hledají ochrany ve straně Vagiho. Soudruh Rakosi hrdinně vrátil se z vyhnanství k lidu své země, když viděl tento v nebezpečí. Chtěl legálně brániti své soudruhy - byl však zatčen, uvržen do vězení, týrán, mučen a má býti v několika snad dnech popraven. (Výkřiky komunistických poslanců.) Jaké jsou důvody toho? Sama polovládní "Prager Presse" v článku nedělního čísla píše, že Maďarsko musí vyvolati veliký poplach s nebezpečím komunismu proto, aby mu bylo dovoleno zbrojiti více, než kolik předpisují mírové smlouvy. Buržoasie zmírá strachem před spravedlivým hněvem proletariátu, jenž hrozí vybuchnouti. Brání se bodáky, ozbrojuje se až po zuby. A domnívá se, že usmrcením dělnických vůdců zabije myšlenku. Nikoliv. Ještě jsme tu my, a s tohoto místa burcujeme svědomí všech lidí, kteří ještě lidsky myslí a cítí. Varujeme maďarské katany před provedením krvavého díla a voláme k protestu každého, kdo na svém čele nechce nésti signum vraha nevinného člověka. Nikdo nesmí se vymlouvati, že jde o záležitost cizího státu. Připomínáme, že svého času všichni vzdělanci ve všech státech světa ujali se volného myšlenkáře Ferriho, který byl popraven španělskou reakcí. Připomínáme, kterak poslanec Masaryk svého času ujal se ostrým způsobem obžalovaných v procesu záhřebském pro velezradu. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)