Takto vyzerajú vo skutočnosti výtky, ktoré sú adresované na vedenie našej zahraničnej politiky. Dľa nášho názoru vodcovskou zásadou našou k Rusku má byť nepodnikať ničoho proti ruskému národu a snažiť sa všemožne vlastnou silou budovať na ďalšej výstavbe nášho štátu v harmonii so záujmy ruského národa, aby sme mohli v budúcnosti vždy s ním viesť spoločnú a priateľskú politiku. (Výborně!) Rusko nemá na nás hľadieť ako na prekážku svojej politiky, potom iste že si začne všímať našej práce, vážiť si našich úspechov, milovať našu národnú a politickú individualitu tak, ako my milujeme národnú svojráznosť Ruska, v jadre svojom príbuznú s našou. Musíme usilovať o to, prispieť k medzinárodnému zabezpečeniu nášho štátu tým, že v prvom rade budeme usilovať o správné vyriešenie všetkých slovanských pomerov doma a v najbližšom našom súsedstve a že budeme usilovať, aby táto politika vyvrcholila v dohode malých národov stredu, a juhovýchodu europského, ku ktorej by snáď niekedy sa pripojila i Malá Azia a Egypt.
Jestli sa niekde osvedčila zásada o prospešnosti postupu zjednotených síl, tak to platí vo svrchovanej miere pre tieto malé národy europské. Ich územie bolo dosiaľ neustále predmetom mocenských túžieb ich veľkých súsedov. Ak zostanú tieto štáty v rozdrobenosti, izolovanosti, ba často medzi sebou vo spore, tak stanú sa hračkou v rukách politiky veľmocí, ktoré menej si všímajú vznešených zásad Spoločnosti národov o rovnoprávnosti štátov, počínajú sa opätne obracať k systému rovnováhy, a tak konečne padne samostatnosť týchto malých štátov a ich národná existencia. Jestliže však tieto národy budú tvoriť aspoň takú formáciu, akú dnes vidíme v Malej Dohode, ktorú snáď možno považovať za jadro onej budúcej dohody všetkých národov stredoeuropských a balkánskych, potom bude možno hovoriť o miere v strednej Europe. Iste že vznikne nová doktrina, obdobná Monroeovej o nedotknuteľnosti územnej celistvosti týchto štátov, nevýbojná, pacifická. Útvar stredoeuropský, složený zo samostatných národných štátov, vylučuje každé nebezpečie politickej expanzie.
My tedy chceme žiť svojim vlastným životom, chceme byť bezpečnými na svojej vlastnej pôde, chceme spolupracovať k utvoreniu veľkého ohniska národnej rovnoprávnosti, kde k veľkému ohňu osvety, slobody a pokroku bude rovnako voľný prístup všetkým národom strednej a juhovýchodnej Europy. Budeme silnými Slovany, keď budeme silnými Čechoslováky! Predložený zmocňovací zákon navrhujem prijať bezo zmeny. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Zahajuji rozpravu.
Nebude-li námitek, navrhuji z usnesení předsednictva, aby řečnická lhůta byla stanovena 30minutová. (Námitek nebylo.)
Námitek není. Je tudíž lhůta ta schválena.
Ke slovu je přihlášen pan posl. Hillebrand.
Posl. Hillebrand (německy): Dámy a pánové! Vláda přistupuje k nám se žádostí, s úmyslem, abychom jí udělili zmocnění ke sjednání obchodních smluv, abychom jí dali plnou moc uzavírati bez parlamentu smlouvy mimořádného významu pro zemi. Pro nás bylo by předpokladem takového zmocnění, abychom měli k vládě důvěru, abychom měli jistotu, že uděleného zmocnění nebude zneužíváno, a abychom mohli míti důvěru, že ochrana zájmů všeho obyvatelstva bude pak položena do nejlepších rukou. Táži se: "Můžeme tuto důvěru míti?" Vláda sama odpověděla způsobem nejdrastičtějším tím, že přímo před svoláním sněmovny dopustila se proti německým školám v této zemi neslýchaného násilného činu, násilného činu, který všechno překonává, který nemá příkladu v této nejsmutnější kapitole dějin této země. Stalo se těžké bezpráví, které vyvolává nejvášnivější protest a které ve skutečnosti způsobilo, že venku v masách německého obyvatelstva zavládlo bezmezné roztrpčení, že obrovské projevy dávají výraz pobouření lidu, že všude, kde se tento násilný čin projevuje prakticky, pociťuje se jednání vlády ve zcela zvláštní míře jako neslýchaná a nesnesitelná provokace veškerého německého obyvatelstva. A my bychom měli v tomto okamžiku míti k vládě důvěru, které je třeba, aby jí mohlo býti dáno zmocnění, jehož dnes žádá?! Na veškeré obyvatelstvo, pokud je německé, muselo by to působiti jako výsměch, jako provokace také s naší strany. Nikoliv, za těchto okolností nelze mluviti o důvěře, nelze mluviti o tom, že bychom mohli požadované zmocnění dáti.
Při první příležitosti, která se naskýtá, a prvním slovem, jež promluvíme, vystupujeme zde jako žalobci na vládu, která nedbá nejzákladnějších a nejsamozřejmějších práv tak velkých částí veškerého obyvatelstva státu a šlape po nich, pustoší bezohledně a brutálně naše kulturní zřídla, ničí naše školy. Nevím, kde bere vláda odvahu žádati po takových činech od parlamentu zmocnění tak dalekosáhlého. Ke všem násilným činům tedy tentokráte nové. Nevím, kdyby ještě trochu smyslu bylo pro to, co pro masu obyvatelstva znamená škola, kdyby ještě bylo trochu porozumění pro to, jaký účinek musí míti tento násilný čin na německé obyvatelstvo, nevím, zda celá vláda a vládní strany by mohly klidně přiznati, že od začátku existence tohoto státu bylo neméně než asi 4000 německých tříd ve školách hladce zavřeno. Od toho dne, kdy jste vzali německá území této země do své správy a do svého panství, bylo 35% německého školství zrušeno, vyhlazeno a zničeno. Více nežli třetinu veškerých převzatých tříd ve školách jste takto sprovodili se světa.
Nyní přichází tato vláda a chce míti naši důvěru, vláda, která provedla poslední nejneslýchanější a nejhorší násilný čin na tomto poli. Německé školství bylo tímto násilným činem vrženo ve větší ještě míře nazpět než dříve, neustálým rdoušením zatlačeno ve svém vývoji až o desetiletí a půlstoletí. Byly zavřeny školy, které existovaly více než 100 let, jako na př. poukazuji jen na jednotřídní školu v Rynarticích, která existovala 191 let, a teprve nynější vláda a nynější ministr vyučování musili přijíti, za jejich zodpovědnosti byla tato skoro 200 let stará jednotřídní obecná škola shlazena se zemského povrchu. Vyšší typy obecních škol v německém území byly skoro vyhlazeny. My už nemáme pětitřídních škol obecných, ze čtyř- a pětitřídních udělali jste dvojtřídní a trojtřídní. Vláda se naprosto nerozpakovala naše školy, nejvyšší kulturní statek, který máme, takovým způsobem zrušiti a zničiti, stlačiti na takový nízký stav, jaký jsme pokládali již dávno a trvale za překonaný. Bezohledně řádí se proti osudu dětí milionů lidí, bezohledně šlapou se jejich kulturní místa. Tu se neptejte, jak to musí působiti na malé děti v horských vesnicích, když musí konati několikahodinovou cestu za větru a sněhu a ledu, poněvadž jejich vlastní školu jste rozbili a nepřiznáváte jim, aby z prostředků obce byla zavřená školní třída nahrazena. Tu vláda nezná slitování. Nedbá nutné ochrany zdraví, nic jí nezáleží na zmrzačení ducha dorůstající generace. A co je pro nás zvláštního významu: jde o děti dělnické, které jsou zasaženy způsobem nejtěžším. Dítě boháčovo může vždy soukromým vyučováním do jisté míry nahraditi škodu, která se zde způsobí na jeho výchově, avšak dítě chudákovo má jenom jediné místo ku vzdělání, a to vláda ruší a koaliční strany to bohužel také trpí a schvalují. Ano, dětem se vyhlašuje válka, a my smíme to přiznati: Moc vlády dostačila k přemožení dětí, které se brániti nemohou. Nezávidím vládě odvahy, kterou vynaložila na to, aby zde vystoupila jako ničitelka tisíců kulturních ohnisek. Bezohledně se šlape po existenci učitelů, nikdo se netáže, co se z nich stane. Tím způsobem snad mají býti usmířeni národové, již byli vtěsnáni násilím do tohoto státu, tím způsobem mají býti sblíženi? To není splnění kulturního programu, který opět a opět opakují také nejlepší lidé českého národa a v čele jich president státu.
Poukazuje se na to, že nutno bezpodmínečně šetřiti. Ano, šetrnost je krásná věc, avšak nikoli tam, kde je nejvíce nutno vydati peníze, a nesluší se mluviti o úsporách, když v téže chvíli, kdy se zavírají německé třídy, zřizují se s nesmírným peněžním nákladem školy menšinové pro několik málo dětí, jež se teprve s námahou v místě shánějí přeložením, přestěhováním státních zaměstnanců a zřízenců atd. Tu je peněz nadbytek, tu se nemluví o šetření! Ať se nám řekne, kde se takovým nákladem zřídily v takovém počtu německé školy menšinové v místech s českou většinou.
Mluvíte o úsporných opatřeních. Prosím, my naprosto nechceme, my jsme už opětovně s tohoto místa prohlásili - my vůbec nechceme, aby se vydávaly peníze na naše školy. Povolte nám konečně to jedině rozumné, dejte nám autonomii na poli kulturním (Souhlas na levici.), my si sami postavíme své školy a sami si je budeme vydržovati a nic nebudeme míti proti tomu, abyste si své školy sami vystavěli, sami udržovali, ať na ně vydáte peněz cokoli. Budeme rádi, když vy i my, když my všichni budeme pozorovati kulturní postup. Pak by byla starost o nutné šetření rázem odbyta. Avšak o autonomii nechce vláda ničeho slyšeti. Zapomnělo se, o čem vždy bylo zvykem mluviti za časů starého Rakouska. Myšlenka autonomie byla zabita v tom okamžiku, když se mělo dostati autonomie dnešním menšinám. Dříve jste vášnivě a s rozhořčením bojovali za tuto myšlenku, dnes bylo to slovo ze slovního pokladu vlády vyhlazeno. Všechny snahy pomoci rozumu k uplatnění jsou na tomto poli marné. Již nyní po prvním přezkoumání, zda bylo skutečně oprávněno dle platných ustanovení zavříti německé třídy, ukazuje se nutným zase otevření jistého počtu tříd. Důkaz toho, jak se postupovalo s bezpříkladnou lehkomyslností při zavírání našich škol, jaká míra svévolnosti patří k tomu, aby mohl býti proveden tento neslýchaný násilný čin. Dlouho se vyhýbáte rozpravě o školách a vláda jistě ví, proč této rozpravy nechce. Ona však přece nyní přijde. Jsme zvědavi, co nám vláda řekne, jak se vynasnaží ospravedlniti tyto neslýchané věci, co zamýšlí učiniti, aby ochránila příště před takovými útoky milionový národ, jemuž se bere škola.
Škola považuje se v celém světě za měřítko kultury státu i národa. Nepociťuje vláda hanby nad tím, že ona to jest, která se stará, aby se v celém kulturním světě státu jako kulturnímu pojmu příště dostalo zcela jiného ocenění, než tomu snad bylo ještě dosud? Není vám úzko před úsudkem nepředpojaté ciziny? Ano, vláda má k tomu moc, aby prováděla násilí na menšinách, které jsou jí vydány na pospas. Zajisté, ale pak nás ušetřte licoměrných řečí o demokracii, pak nám neříkejte, že v tomto státě je domovem duch Amose Komenského, pak neprzněte jméno tohoto velikána, pak nás ušetřte takového rouhání proti nejlepším duchům oněch dob! Svalujeme na vládu a na koalici veškerou odpovědnost za to neslýchané, co se stalo a říkáme vám: I když jsme slabší, bez boje nenecháme se odpraviti, budeme se hýbati dále a povedeme boj dále a nedáme dříve pokoje, až přijdeme konečně k tomu, že také u těch, kteří dnes znají jenom násilí, nabude konečně vrchu rozum, pakli chcete, aby v tomto státě vládl klid a pořádek. Naše menšiny a cizina poznají, jak je o všechny ty pěkné věci postaráno, jimiž se ve svém státě chlubíte, o kulturu, demokracii a humanitu! Budou věděti lépe než dosud, co si o tom mají mysliti.
K tomuto násilnému činu přistupuje ještě neslýchaný postup vlády, která zapomíná svých povinností, v jiné věci, která udržuje v napětí již týdny a měsíce politickou veřejnost. Myslím vaše chování v aféře Marmaggiho. Vatikánu napadlo vydati předpisy, kdo se smí v tomto státě zúčastniti Husových slavností. Demonstrativní odchod papežského nuncia, toto opovězení boje, bylo ohlášeno již před tím, důkaz toho, že nejde o okamžitý výraz nesouhlasu, nýbrž o dobře připravenou demonstraci proti presidentovi, proti platným zákonům této země. Nesnášenlivost církve kterou známe z dějin, její bezmezná panovačnost, zůstala do dnes tatáž, jako byla ve středověku, a když již dnes nelze upalovati v Kostnici Husa anebo jiné lidi, kteří nejsou klerikální - rádi by to jistě dělali - pak je stát po dobrém nebo po zlém nucen vésti boj v jiných formách. Již dříve dály se pokusy ukázati všelikými útočnými pokusy, jak mocná je zase církev v tomto státě. Pamatuji se - je to snad již dvě léta - tu stál na tomto místě německý duchovní, který pravil: "Ano, již mnoho lidí přilezlo ke kříži!" Také Švehlova vláda, zase jako hodná přilezla ke kříži, právě v této aféře v boji s Vatikánem a s papežským nunciem. První výzva přišla při příležitosti pastýřského listu slovenských biskupů, kteří chtěli zakázati obyvatelstvu, aby přináleželo spolkům, jež se jim nelíbí, na př. k družstvům, dělnickým tělocvičným a pěveckým spolkům. Část vládních stran, které jsou socialistické anebo se tak nazývají, křičela tehdy, čtli jsme velká slova v novinách a konec písně byl slabošský, ubohý, zbabělý ústup před prvním hrozivým pohledem, jejž bylo znamenati z Říma. Pak zase přišlo vměšování do zákonu o svátcích. Tenkráte byly podány nutné interpelace především od nás. Učinili jsme tehdy dotaz na vládu, zda je pravda, že se obírá úmyslem upraviti církevně politické otázky diplomatickou cestou v dohodě s Vatikánem bez parlamentu. Tázali jsme se, zda je vláda odhodlána zakázati si energicky neslýchané vměšování Vatikánu do věcí vnitřně státních a je odmítnouti. A co vláda učinila? Je nám na naši interpelaci ještě dnes dlužna odpověď (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!). Není jí dosti důležité, aby hájila samostatnost státu nejen proti menšinám, nýbrž také proti Římu (Posl. Schweichhart [německy]: A takové vládě máme dáti důvěru k provádění takového zákona?). To je právě obsah mé polemiky, že chci říci: Není možno míti důvěru k vládě, která zklamala na celé čáře a špatně s námi jednala různými činy násilnými. Pak přišla oslava Husova, byly podány 4 interpelace, jedna od německých křesťanských sociálů, jedna od slovenských klerikálů, jedna od nás a jedna od českých národních socialistů. Čtyři naléhavé interpelace - nedokazuje již konstatování této skutečnosti, jaký význam přikládaly různé části parlamentu právě této otázce? Neměla tato skutečnost sama o sobě postačiti a přiměti vládu, aby trochu pozornosti také věnovala těmto interpelacím? Tehdy jsme se ptali ve své interpelaci, zda je vláda odhodlána jako odpovědí na drzé vystoupení Vatikánu a jeho nuncia odvolati vyslance od papežského dvora v Římě a co vláda zamýšlí vlastně činiti v otázce odluky církve od školy a státu? Čeští národní socialisté rovněž ohlásili vládě důrazný boj, nebude-li v této otázce silna, odhodlána a neučiní-li pořádek. A tak přišla odpověď. Přišel 17. červenec a sněmovna, která se čtyř stran naléhavými interpelacemi činí dotazy, dostane odpověď, že je zkrátka zahnána domů, aniž bylo uznáno nutným nějak odpověděti! To je jednání, kterým vysoká vláda obmýšlí poslaneckou sněmovnu, a poslanecká sněmovna toto jednání spolkne, přikrčí se, snese je, nevykřikne, nezažene vládu, která nejneslýchanějším způsobem odpírá nejprimitivnějším právům parlamentu nebo, co je ještě zajisté správnější, nedbá o něj.
Jak české socialistické strany v oněch dnech sdílely také náš názor, o tom dovolím si podati několik dokladů. 16. července psalo "Právo Lidu": "Že pořád ještě nedošlo k rozpravě o aféře Marmaggiho, je těžkým poškozením důstojnosti parlamentu"; a druhého dne mohli jsme v témže listě čísti, že je těžkým prohřešením na sněmovně, když se umlčuje, a "Právo Lidu" proti tomu protestovalo. A 18. července, když parlament byl již poslán domů, pravilo dále: "Ne každý sdílí názor min. předsedy, že možno mlčeti před veřejností o otázkách nejpalčivějších." A konečně 19. července čtli jsme v "Právu Lidu", že sociální demokracie má všechny příčiny, aby viděla potvrzeny důvody svého protestu proti té taktice, která posílá sněmovnu domů v době, kdy je nutno dáti Vatikánu odpověď. Avšak nejen sociální demokracie měla tehdy důrazná slova, také "České Slovo" uveřejnilo v čísle z 15. července požadavky strany národně sociální a tyto požadavky vrcholily v tomto: Nejprve bylo žádáno, aby koalicí připuštěno bylo rozdání českosocialistické interpelace, za druhé přerušení styku s Vatikánem, za třetí bylo žádáno, aby Marmaggi nesměl se do Prahy vrátiti, za čtvrté pravilo se, že odpověď na naléhavou interpelaci musí dáti ministerský předseda jménem celé vlády.
A jak odpověděla vláda, v níž sedí tyto dvě strany, k důrazným a naléhavým požadavkům českých sociálních demokratů a národních socialistů? Nuže, nejbrutálnějším ignorováním! Odmítnutí bodu prvního a čtvrtého požadavku českých národních socialistů, jak se pamatujete, vedlo dokonce k tomu, že nejvýznačnější muž této strany vystoupil z vlády. A nyní dělá si to vláda velmi pohodlné a má vůči parlamentu dokonce odvahu - což jest pro sněmovnu neméně příznačné než pro vládu samu - že zase odpírá slovo, zase chce zameziti rozpravu. Nemá býti mluveno o těch věcech. Je to, pravím, smělá opovážlivost při nesmírném rozrušení, jež bylo tenkráte těmi věcmi způsobeno a jeho účinky jsou ještě dnes zřejmy, proti vyslovené vůli tak velkých stran z prava i z leva, prostě násilím zavříti ústa sněmovny, rozehnati ji domů a aby se vláda vyhnula debatě, odpověděti tak, jak to učinil p. min. předseda včera v senátě a dnes zde, totiž písemnou odpovědí. Písemná odpověď - ano, ale jaká! Odpověď, která se odvolává na slabé odpovědění interpelace podané svého času v senátě a zde, na zodpovědění interpelace Klofáčovy a Slavíčkovy - vezměte do ruky ještě jenom tisk - která sestává z jediné věty. Jde o věc, která všechny mysle vzrušuje co nejsilněji a která koalici vehnala do největší krise, která vedla k tomu, že parlament byl několik měsíců vyřazen, která vedla k tomu, že tehdejší správce vlády viděl se nucena k demisi. A vláda odbývá věc jedinou větou o osmi řádcích pro sněmovnu a pro celou veřejnost. Řekněte, dámy a pánové, nepociťujete také vy jako my, že je to krvavý výsměch, který vyvolává rozhořčení nejen u oposice? Odpusťte, pánové, máte-li k sobě vážnost, pak musíte jako my co nejostřeji a co nejvášnivěji protestovati proti takovému jednání vlády. Avšak toho bohužel nelze očekávati. Vláda by se tu neopovážila hráti takovou pustou a neslýchanou hru, kdyby si dříve nebyla zajistila souhlas koaličních stran, a vy jste se vzdali svého vlastního přesvědčení, jež jste dříve zastávali.
Demonstrujete nám, jak to bylo všechno neopravdové, co jste slovem i písmem před třemi měsíci posílali do světa; to se nyní ukazuje. Umožňujete tím vládě, aby s námi nyní jednala tak, jak se to skutečně stalo. Postup zde je výsměchem demokracie, je nedůstojný a neslýchaným ignorováním parlamentu. Dělali jste si z veřejnosti blázny, vydáváte parlament posměchu: Ovšem, poněvadž nemůžete anebo nechcete zříci se společnosti klerikální ve vládě. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.) Proto přijímáte každé ponížení, proto připouštíte, aby se vláda takovým nedůstojným a pobuřujícím způsobem zbavila svých povinností. K udržení koalice, k vůli tomu to právě všechno děláte, vzdáváte se všeho. My však prohlašujeme a trváme na tom, aby sem přišel min. Beneš a zjednal jako ministr zahraničí konečně jasno, jak se mají příště upraviti poměry s Vatikánem. Podali jsme příslušný návrh a žádáme, aby byla sněmovně podána zpráva, jak bude diplomatický konflikt skutečně rozřešen, jak se má věc vlastně s odlukou státu a školy od církve. Chceme slyšeti, zda zůstane vyslanectví na dvoře papežském, chceme slyšeti, jaká odpověď se najde, skutečná odpověď na tuto výzvu, která směřovala proti vládě a proti celému státu, jaká bude dána odpověď na vměšování Vatikánu do nejvlastnějších záležitostí státu a jeho občanů. Chceme slyšeti a chceme dožíti, zda vláda ústy svého ministra zahraničí zde osvědčí, že se chce také na příště nedůstojně ohnouti před diktátem Vatikánu.
Rozumíte, že za takových okolností naprosto nemůžeme míti důvěru k této vládě. Možno očekávati, že my jako dík, jako kvitování všeho, co musíme trpěti, poskytneme tak dalekosáhlého zmocnění, jak se zde požaduje, zvláště když takových zmocnění vláda již neslýchaně zneužívala? Připomínám zavedení pohyblivých cel, zavedení úplně nového celního systému, který v tomto státě nebyl ještě domovem, nebyl ještě zaveden. Celní tarif nyní platný nezná cel agrárních. Ústava výslovně stanoví, že taková změna celního tarifu může býti usnesena jenom parlamentem, nikdy bez jeho souhlasu. Nicméně vláda odvolávajíc se na dřívější zmocnění, zavedla, obcházejíc parlament, nařízením tato obilní cla, jež mají zabrániti, aby chleba pro masy lidí ve státě, kteří nemají nic než starosti a zármutek, mohl se státi časem lacinější. Vláda neváhala, odvolávajíc se na zmocnění z válečného hospodářství, zabrániti, aby byl cukr lacinější. Přišla na pomoc lichvářům cukerním, jimž byly zajištěny vysoké ceny, starala se o to, aby dělnické masy, které jenom nuzně vycházejí, nebyly jednoho dne polekány zlevněním cukru. Sněmovně při této příležitosti byl jakýkoliv vliv na utváření těchto věcí odňat hanebným zneužitím zmocnění, jež bylo vládě uděleno. Nynější vláda dopustila se již na základě zmocňovacích zákonů prostých, do očí bijících porušení ústavy. Nutno proto dnes pociťovati jako opovážlivost a výzvu, když se od nás takové zmocnění zase žádá. Po takovém zneužití je to nemožno pro každou stranu, která dbá důstojnosti a vážnosti sněmovny. Odmítáme tento urážející úmysl tím spíše, když vláda dosud neukázala ani snahy, aby zůstala ve styku s parlamentem. Udržovala nás ve věčné nejistotě o nejdůležitějších otázkách doby. Požadujeme proto v dalším návrhu, aby sem přišel do sněmovny min. předseda, aby na otázky odpovídal, aby konečně řekl nám, co vlastně zamýšlí se sněmovnou a se státem v nejbližších měsících? Jak vlastně vypadá program vládní? Až do několika dnů neměli jsme ani zdání, a dnes odporují večerníky ranním listům a obráceně, a každému je volno vzíti si, co se mu líbí. Vláda je povinna parlamentu odpovědností a proto ať p. min. předseda sem přijde a konečně nám řekne, co můžeme od budoucnosti očekávati. Chceme konečně také věděti, jak dlouhého života bude ještě přáno sněmovně, kdy bude hedvábná šňůra zatažena, která učiní konec životu sněmovny. Co se zamýšlí? Budou, v tomto roce volby, či nic? Dnes jsou zase jiné zprávy, než byly včera a ty odporují zase zprávám předvčerejším. Což snese koalice, aby vláda takovým způsobem jednala se sněmovnou a nepovolá ji k zodpovědnosti? Je spor o to, zda také senát stihne stejný osud, když bude parlament rozehnán. Pomýšlí se ještě na uskutečnění volební reformy anebo už bylo o ní upuštěno? Budete lpěti na grandiosní myšlence falšování průměrného volebního práva a na rozdělení hlasů, které jedna strana obdržela, stranám větším? Co se vlastně zamýšlí? Je to vlastně hysterická, neurčitá smíšenina, nepochopitelná také veřejnosti, jež se před našima očima provádí. Proto chceme, aby se nám vláda odpovídala, dříve než bude míti odvahu požadovati od nás zmocnění pro zákony tak dalekosáhlé.
Vláda hromadila vinu na vinu. Jak jsem již na začátku svých vývodů vylíčil, dopustila se na školství menšinovém neslýchaného násilí, největšího od té doby, co stát existuje. V aféře Marmaggiho žalostně a hanebně selhala a zapomněla nejhrubším způsobem na svoji povinnost, restrikčním zákonem vydala bídě a nejtrpčí nouzi tisíce a tisíce zaměstnanců, pozemkovou reformu, která měla býti jednou z největších vymožeností revoluce, učinila prostředkem národnostního výboje, prostředkem zbídačení tisíců proletářských existencí na venkově, prostředkem čachrování s půdou v nejhrubším stylu, pak přispěla jako žádná vláda především k tomu, že potlačila v této zemi nejneslýchanějšími policejními šikanami politickou svobodu, takže se dnes říká: "Za zlatých časů hraběte Františka Thuna měli jsme více politických svobod, než dnes za vlády Švehlovy." Odpírá nám politickou autonomii, kulturní svobodu, ničí nám naše školy. Zákon o župním zřízení, který byl již dávno odhlasován, vláda sabotuje jen z toho jediného důvodu, poněvadž by musila vydati německé správě dvě velké župy, v nichž žijí skutečně jenom Němci. Vláda je ve vysoké míře spoluvinna na neslýchaném úpadku parlamentarismu v této zemi, který přestal býti nástrojem demokracie, který byl snížen k pouhému hlasovacímu stroji. Kdybychom vůbec povolili takový zákon zmocňovací, pak, dámy a pánové, zajisté bychom jej nepovolili vládě, která na svá bedra nahromadila takové množství viny a proti níž bojovati by bylo povinností nejen sociálního demokrata z řad oposičních, nýbrž povinností každého poslance, kterému jde vážně o ochranu parlamentárních práv, o ochranu práv obyvatelstva všech národů a všech tříd.
My nemáme důvěry k této vládě a proto jí zmocnění odpíráme. Návrhy ty odmítáme. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Nebude-li námitek, přeruším projednávaní tohoto odstavce pořadu a vyřídíme odstavec druhý. (Námitky nebyly.)
Námitek není.
Přistoupíme tudíž k projednávání druhého odstavce dnešního pořadu, jímž jest:
2. Druhé čtení osnovy zákona o zřízení, působnosti a organisaci Státního zdravotního ústavu republiky Československé (tisk 5278).
Zpravodajem výboru zdravotního jest paní posl. Purkyňová, zpravodajem výboru rozpočtového pan posl. R. Chalupa.
Mají páni zpravodajové nějaké návrhy na opravy?
Zpravodaj posl. Purkyňová: Nikoli.
Zpravodaj posl. R. Chalupa: Rovněž ne.
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Budeme tedy hlasovati.
Sněmovna je schopna se usnášeti.
Kdo v druhém čtení souhlasí s osnovou zákona tak, jak ji sněmovna poslanecká schválila ve čtení prvém, ať zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím sněmovna poslanecká přijala tuto osnovu také ve čtení druhém.
Poněvadž z důvodů formálních bude nutno konati dnes ještě jednu schůzi, přerušuji projednávání pořadu této schůze a ukončím ji.
Žádám však, aby paní a páni poslanci zůstali na blízku, neboť hned na počátku nové schůze bude jednání, kde bude potřebí presence.
Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby se příští schůze konala dnes za čtvrt hodiny, t. j. ve 3 hod. 20 min. odpol. s
pořadem:
Nevyřízené odstavce 3 až 7 pořadu této schůze.
Jsou nějaké námitky? (Nebyly.)
Námitek není, zůstává tedy při tom.
Končím schůzi.
(Konec schůze ve 3 hod. 5 minut odpol.)