Upozornil jsem již na to přátele se strany republikánského zemědělského lidu, jaké nebezpečí hrozí malému zemědělci při parcelaci velkostatku, který byl nositelem patronátního práva. Tato patronátní povinnost vtěluje se dílčím úpisem v tom případě i tomu, kdo má 5 měr půdy. Jednou budou na to naši zemědělci naříkati a vykupovati toto patronátní právo jako železnou krávu, poněvadž ve skutečnosti to nic jiného není. Tedy nehrajme si na schovávanou a neříkejme právo, ale řekněme, že je to povinnost středověkého barbarismu, kde na chudé nevolníky uvalili tu povinnost, když budovali kostely z práce a potu robotníků českého národa a člověka, kteří nyní mají povinnost platiti na ně, ale zakazuje se jim jich užívati.
Právě tak pokládám za velký nesmysl ustanovení §u 10 o pohřbívání, kde se prostě mluví o tom, že pohřben může býti i jinověrec na náboženském konfesijním hřbitově, který nepatří k té konfesi proto, že jej zařídila, nýbrž proto, že jej ta náboženská společnost vysvětila. Na ty hřbitovy může býti pochován příslušník jiné náboženské společnosti, ale ve zvláštním oddělení zřízeném se souhlasem politického úřadu první stolice. Mnozí si neuvědomují, že toto oddělení je tak zvaný pověstný kout na hřbitovech mezi kopřivami a odpadky hřbitovními, kde by bylo dovoleno, aby takový jinověrec mohl býti eventuelně pochován. To však pokládám za nedůstojné dnešní doby a proto říkám velmi jasně a upřímně: My bychom tomu §u 10 mohli rozuměti jen tehdy, jestliže také současně budou dělány nové hřbitovní řády a dány příslušným instancím k potvrzení, aby odpovídaly dnešní době, našim potřebám a požadavkům. My trváme na tom z důvodů lidskosti a musíme se ještě zabývati v této vážné době otázkou úpravy kostelů již z lidskosti vzhledem k mezikonfesijním vztahům.
Vždyť je to vysvědčení nestátnickosti, co se děje s kostely na Podkarpatské Rusi, vždyť je to šílenství, když se tam proti obrovské většině příslušníků našeho státu v Podkarpatské Rusi postupuje s četníky, střílí se, aby nemohli používati kostelů, které vším právem jim patří a které jejich předkové stavěli pro své nástupce.
Vždyť zde dělá stát kus nešikovné politiky, poněvadž tím způsobem nezíská se láska a také důvěra v úřady. Úřady potom často jsou viněny, že jsou exponenty ne státní moci demokratické republiky, nýbrž reakce určité náboženské společnosti, která vládla za Rakouska a která i dnes usiluje uchvátiti vládu v tomto státě a stále bude sledovati tu myšlenku, aby soustředila všechny hodné dětičky pod žezlem papežské velmoci v Římě.
Tomu ovšem náš národ tak snadno se nepodrobí a nepodá, neboť my ještě příliš máme ve zlé paměti velké utrpení našeho národa a příliš si vzpomínáme na naše dějiny, a já tvrdím: Tehdy poznáme pravé náboženství a víru, jestliže ve světle dějin ukáží se její skutky a jestliže dějiny osvětlí ten pravý příklad a také cítění, které by v tomto případě hrálo velkou roli.
Ale řekl jsem již, že, pokud se týče otázek církevně-politických, nemůžeme říci, že by upravovaly náboženský problém. Věříme, že náboženský problém a náboženské otázky vyřídí si lid sám bez tohoto parlamentu, bez sněmovny, bez poslanců, ale musí býti osvobozen a nesmí proti němu býti používáno zastaralých zákonů z let 1868 a 1874, jako se děje dnes. My chceme v tomto státě, abychom viděli ve všem dokonalou spravedlnost, a spravedlnost musí se ukázati v každém zákoně, aby platil pro každého stejně. To, bohužel, nevidíme ani u nejprimitivnějších. Podíváme-li se na příklad na zákon o branné povinnosti, tedy podle tohoto zákona ukládá se všeobecná povinnost branná v tomto státě. Ale potom ty dodatky, vysvětlení, nařízení, oběžníky ministerstva národní obrany, cirkuláře atd.! Ty zákony suspendují, degradují jej tak, že římsko-katolický kněz nemusí konati povinnost jako druhý, že ji má ulehčenu, že, když chce nebo mu na tom záleží, nemusí vůbec povinnost tomuto státu konati.
Rovněž po stránce daňové. I zde mohl bych citovati celou řadu nařízení, která nejsou spravedlivá vůči daňovému zatížení jednoho každého příslušníka v tomto státě.
My nežádáme, aby snad bylo zakročeno proti náboženství, naopak jako člověk nábožensky cítící nechci se ho dotýkati, ale podotýkám, že nespravedlnost je zde. V zákonech starého Rakouska byla dávána možnost, výsada určitým lidem a jednotlivcům a také v náboženství. Byli to v prvé řadě kněží římsko-katolické církve, kteří ve skutečnosti jsou důstojníky velmoci papežské. Musíme si velmi dobře všímati, jak naše úřady v této věci se tváří, a tu bych těžce nesl, aby naše úřady přímo sloužily těmto nezdravým zjevům. Odhlasovali jsme si malý školský zákon, řeknu správný a dobrý zákon, ale jak ho vykládají na př. na státním učitelském ústavě v Příbrami! K studentům od II. ročníku počínaje již na začátku školního roku přijde do ročníku ředitel učitelského ústavu s p. katechetou, který přednáší na tomto učitelském ústavě pedagogiku a ne náboženství, a tam se ptají studentů, chtějí-li dále setrvati v římsko-katolické církvi či ne. Co takový student může odpověděti, když se ho ptá profesor pedagogiky, nežli že řekne: setrvám. To je postup nesprávný. Zemská školní rada proti tomu se ohražovala, protestovala, ale marně. Nevím, komu na tom záleží.
Vždyť je to směšnost, když na př. taková politická správa v Poděbradech vydá výnos, kde se mluví o odfaření určitých obcí, a říká, že tyto výpisy o odfaření může poříditi jedině úředník římsko-katolického náboženství. Jako kdyby jiný úředník, který je evangelík, Čechoslovák, bez vyznání, žid, neměl kvalifikace, aby tyto výpisy provedl. A takové výnosy vydává politický úřad docela úředně! Ani nechci citovati výnos, ve kterém se odvolává ministerstvo školství, když odňalo katechetovi příspěvek na jeho ženu, na to, že prý podle kanonického práva neměl se tento katecheta ženiti a proto prý nemá nárok na příspěvek na svoji ženu. Od kdy platí v naší republice kanonické právo, aby je úřad ministerstva nár. osvěty tohoto státu citoval ve svých výnosech? My uznáváme jen zákony své republiky, které jsme si dali, a žádného kanonického ani dogmatického práva neuznáváme a neznáme. (Potlesk.) Ohrazujeme se proti tomu, aby dokonce v ministerských výnosech toto právo bylo citováno.
Ovšem stejným způsobem vypadá i ta naše censurní prakse. Páni censorové se domnívají, že musejí jednati podle oběžníku biskupů z r. 1910 a censurovati to, co by rušilo smysl církve a víry. Mám zde knížku Kuneše Bauera "Církev a stát". Tam jsou zkonfiskovány věci, které bychom my mohli prostě nazvati dětinské, malicherné. Na stránce 39 je zkonfiskováno (čte): "Chceme jenom ukázati na neudržitelnost římských dogmat, že papežové jsou nástupci samého Krista, který je domněle ustanovil, ale věříme podle svého zdravého rozumu, že papežství jako vše na světě je zřízením lidským, které s Kristem nemá nic společného a podléhá všem lidským omylům a chybám." Prosím, tato věc by byla mohla snad ohroziti stát, proto také musela býti zkonfiskována jako nebezpečná a stejně také ohrožovala by jaksi státní pořádek i další zkonfiskovaná stať: Očistec, inkvisice a ušní zpověď. Praví se tam: "Koncem XII. století objevil se v kurii nový zdroj příjmů, očistec. Dokazovalo se, že papeži přísluší právo vysvoboditi duši tam odtud, a to pouhými jenom odpustky, tedy dosti laciný přístup do nebeského království." Rovněž na str. 53: "Zavedla se tenkráte též ušní zpověď, kterou vnikli kněží do rodin, aby pak je rozvrátili. Máme smutné zkušenosti, zejména ze středověku, kde způsobem takovým bylo to využíváno." Stejně naivním zdá se nám zabavení na str. 254, kde bylo tvrzeno, že dogma je na štíru s pravdou, tak jak to již v dřívější kapitole bylo uvedeno. Jestliže je uvedeno, že dogma rozchází se s učením Kristovým, je to zabaveno, aby lid nemohl o tom přemýšleti a nemohl hledati tu pravou pravdu. Dále je stejně asi nebezpečno našemu státu, když se napíše: "Kdo nám ručí, že pravdy jsou takové, jak je apoštolové hlásali, nebo že se zachovaly v původním podaném stavu?" Toto by asi ohrozilo stát a proto to censurou musíme umlčeti. Tu je záruka pod pečetí, že to, co se podalo, je pravda nefalšovaná.
Rovněž je zajímavo, že, jakmile jsme se dotkli pravých pomůcek náboženských a když jsme se dotkli zpovědního zrcadla, bylo zle. Když nyní uvážíme to, že to sedmileté dítě má si býti již vědomo toho, co je to hřích, a otevříti svoje nitro cizímu člověku, to jsou věci, jichž významu si nemůže býti vědomo. Stačí přečísti si zpovědní zrcadlo, to je důkazem, jak církev je si vědoma násilí, jehož se dopouští na duši dítěte, když mu pohodlně sestaví hříchy a dává do ruky růženec otázek často - budiž mi to prominuto touto sněmovnou - velmi nesprávných a nemravných. Co pak to dítě je si vědomo, co si má mysleti pod slovem nestydatost? To dítě není si toho vědomo a chce se o tom poučiti. Může tento způsob náboženské výchovy přinésti dítěti užitek? Zpověď je také pro kněze přímo nejfádnější únavou, nemá-li jiných mimořádných úmyslů. Ale žák je zpovědí veden k přetvářce a lži, nehledě k tomu, že na jeho charakter zpověď nemůže vůbec působiti, je si vědom, že stačí vyznati se s jistou obřadností z hříchů a že mu budou hříchy odpuštěny, ať už je třebas spáchal nebo nespáchal. Jinak bychom mohli žáka nechati žíti na volné noze, poněvadž hříchy se mu odpouštějí, když se z nich vyzpovídá, a proto dítě, chce-li pochopiti smysl zpovědního zrcadla - což se často stává - bývá uvedeno spíše na cestu mrzkou než na cestu zlepšení a mravnosti.
My, kdož známe původní smysl evangelií, zavrhujících každé dogma, my kteří nemůžeme věřiti v dogma, které zavrhujeme, musíme míti před očima onu velkou historii, kterou naše dějiny tolik a tak krásně vyzdvihly, kdy naše dějiny provedly zkoušku pravdivosti tohoto učení, které dnes má býti znovu očištěno a vráceno.
Tvrdím, že duch náš je dnes strašně zmalátnělý světovou válkou, náš duch nemá oné hrdosti XVI. století, dnešní duch náš není nápadným a sílicím duchem, který by hledal světlo a jasnost a náplň života. Dnešní náš duch se vyhýbá tomu, nepřemýšlí, upadá v lenost, ale jsem přesvědčen, že, budeme-li pravdou mu svítiti, se probudí ospalá česká duše a vrátí se tam, kde bychom ji chtěli míti. Já věřím ve slova básníka Kosmických písní, Nerudy, který řekl: "Před žádnou záhadou šíje neskloním, o nebes klenby nejvyšší svým duchem zazvoním!" (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Byly podány některé návrhy. Žádám, aby byly přečteny.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
1. Pozměňovací návrh posl. Buriana a soudr.:
§ 1 nechť zní:
"§ 1.
(1) Osoby až do dokonaného 16. roku jsou bez vyznání.
(2) Od dokonaného 16. roku svého věku je každý oprávněn rozhodovati svobodně a samostatně o svém náboženském vyznání."
2. Pozměňovací návrh posl. Schweichharta a druhů:
V §u 6, odst. (2) budiž místo slova "vyřízení" vloženo slovo "potvrzení".
3. Pozměňovací návrh posl. Schweichharta a druhů:
§ 8 budiž nahrazen ustanovením:
"Příslušníci církve nebo náboženské společnosti nesmějí býti donucováni k peněžitým a naturálním příspěvkům nebo k poskytování prací pro kultové a dobročinné účely ve prospěch jiné církve nebo náboženské společnosti.
Rovněž tak se nesmí použíti veřejných peněz (státních, zemských, župních, okresních a obecních) pro účely církve nebo náboženské společnosti."
4. Pozměňovací návrh posl. Schweichharta a druhů k §u 10:
Odstavce 1 až 3 buďtež nahrazeny ustanovením:
"Všechna dosavadní pohřebiště přecházejí do vlastnictví a správy politické obce, pro niž byla dosud určena.
Nikdo nesmí zameziti, ani zakázati nebo rušiti pohřeb, nebo umístění uren s popelem."
V odst. 4 buďtež škrtnuta slova "až 3".
5. Pozměňovací návrh posl. Buriana a soudr.:
V §u 11 buďtež odstavce 2, 3, 4 škrtnuty.
6. Pozměňovací návrh posl. Schweichharta a druhů k §u 11:
V odst. 1 budiž škrtnuto slovo "cizí".
V odst. 2 buďtež škrtnuta slova "však po čas bohoslužby."
V odst. 4 budiž škrtnuto slovo "obvyklých".
7. Pozměňovací návrh posl. Schweichharta a druhů:
§ 14 budiž škrtnut.
8. Pozměňovací návrh posl. Schweichharta a druhů:
§ 17 nechť zní:
"Vedení matrik přechází na politické obce."
9. Pozměňovací návrh posl. Buriana a soudr.:
§ 17 nechť zní:
"§ 17.
Matriky vedou obecní úřady. Podrobné předpisy vydá vláda nařízením."