Konečně provalil se tento podvod. Dověděli jsme se o něm ze světového kapitalistického tisku v době, kdy geniální finančníci státu byli v koncích se svou inflační násobilkou a kdy rozeslali své agendy, zetě a příbuzné ke všem politickým strýčkům celého světa s prosbou o zápůjčky.
A tu jsme se také dověděli, jaký úsudek utvořila si světová veřejnost o malém, ale slavomamem posedlém a při tom korupcí skrz naskrz prolezlém státě, který žije nad své poměry na vysoké noze, udržuje velikou armádu nad své finanční síly, falšuje rozpočty, falšuje výkazy svých dluhů a udržuje uměle svoji valutu prostředky nepřípustnými a vedoucími ve zkázu. Úsudek ten zařaďuje Československo mezi ostatní středoevropské, beznadějnou krisí zachvácené státy, a pro jeho chorobu zná pro Československo jen jediný recept: Dáti se kolonisovati po příkladu Rakouska, Maďarska, Německa, podříditi se sanačnímu plánu a uznati komisaře některé světové finanční skupiny nad svým hospodářstvím.
Tomuto hanebnému osudu, k němuž to dopracovali věhlasní českoslovenští státníci, chtěla se buržoasie československá za každou cenu vyhnout. Podzimní finanční předlohy a restrikční zákon o státních a veřejných zaměstnancích z měsíce prosince je zoufalým gestem do ciziny, kterým má býti řečeno asi tolik: "Potřebujeme vaše peníze, ale o vaše komisaře nestojíme. Máme tak silnou buržoasní diktaturu a tak oddané služebníky ve vůdcích dělnictva, že můžeme ve vlastní režii prováděti to, co jinde dali si dělníci líbiti pouze od cizinců a teprve po zlomení zoufalého odporu. Doufáme, že našemu gestu porozumíte a nebudete nám ztěžovati situaci, ponecháte nám plnou 100%ní těžbu pracovních sil čsl. proletariátu."
Leč supové světového kapitálu ignorují čimčaření čsl. vrabčíka a žádají celou zaokrouhlenou kořist: kolonisaci střední Evropy. A formule k tomu, co nejméně nápadná a podezřelá nalezena byla ve zřízení cedulové banky. Teprve když Beneš předložil na západě narychlo zkonstruovaný plán cedulové banky, obrátila se situace ve prospěch našich měšťáků. Jen těmito okolnostmi vysvětlíme si všechno; překotný spěch s předložením a projednáváním, neúplnost, nepřehlednost předlohy, málomluvnost důvodové zprávy, třeba že současně se prohlašuje, že běží o věc nejvyššího významu.
Ano, běží o věc nejvyššího významu v tom smyslu, že předloha o cedulové bance je kapitulací čsl. buržoasie, ocitnuvší se ve slepé uličce tvrdohlavým prováděním Rašínova plánu před mocným světovým kapitálem. Článek XXI předlohy obsahuje tuto kapitulaci v úplně nenápadné formě. Praví se v něm: "§ 73 bankovního zákona doplňuje se odstavcem 2 tohoto znění: "Bankovní rada může kooptovati většinou hlasů se souhlasem guvernéra desátého člena s dvouletou dobou působnosti; pro něho není však závazným ustanovení ani §u 79, ani prvé věty §u 110 bankovního zákona."
Nuže, co je obsaženo positivně v tomto odstavci? Nic jiného, nežli že cedulová banka proti původnímu stavu bude "kooptovati", totiž musí připustiti do bankovní rady dalšího desátého člena na dobu 2 let, který "nemusí býti rodilým příslušníkem republiky Československé" - na rozdíl od ostatních členů, kteří podle §u 79 bankovního zákona musí jimi býti, a kterému z téže příčiny nemůže býti bráněno v účasti na valné hromadě, na kterou mají přístup jenom příslušníci českoslovenští podle §u 110.
Nyní je věc jasná. Novela zákona o cedulové bance je podmínkou, za které čsl. vláda obdrží půjčku 50 milionů zlatých dolarů, k jejímuž uzavření dává se souhlas článkem XXVI. předlohy. Za to dosazen bude do bankovní rady cizozemec, komisař, zatímně na dobu dvou let, aby dohlédal nad hospodářstvím banky, jíž stát svěřuje a dává do rukou celé své jmění mobilních peněžních prostředků. Nic jiného, nežli maličký Dawesův plán pro maličkou zemi, s povinnou kontrolou světové plantáže imperialistické, v níž budeme představovati neveliký objekt velikého vykořisťování, jako jím už jsou okolní státy střední Evropy.
A nyní sluší uvážiti oběti, které vzniknou státu tím, že na místo státní banky zřizuje banku soukromou. Stát především ztrácí na výtěžku bankovního úřadu ročních 70 až 80 milionů Kč. Za druhé má se odhodlati k zúročení nekrytého bloku státovek, 1 až 3%, k čemuž není důvodu. "Dluh státovkový" ve smyslu čl. XII. předlohy není žádným dluhem, poněvadž jeho věřitelem není žádná právní osoba, nýbrž protilehlá položka bilanční, totiž "státovky v oběhu". Je jasno, že kapitalističtí exponenti využili zde vůči vládě zbraně, kterou jim dala do ruky sama tím, že vedla ve svých výkazech Rakousko-uherskou banku jako dlužníka za převzaté od ní bankovky, ačkoliv ani tyto žádným dluhem nebyly a věřitelského titulu nepodkládaly.
Změna čl. XII. nyní vládou navrhovaná je patrným ústupkem tomuto stanovisku, ovšem polovičatým, a omezuje úrokovací povinnost státu na minimum zabezpečení 6%ního zisku pro akcionáře banky s klausulí "na rok", - až jak to dopadne. Pro odborníky ministerstva financí zajisté příznačné!
Podle původního znění předlohy plynulo by z této povinnosti úrokovací při 3% nové břemeno pro stát v částce kolem 150 mil. ročně. Tomuto novému zatížení státu i po předsevzaté změně jsou dvéře stále otevřeny.
Třetím novým zatížením státu jest, že dává cedulové bance k disposici zahraniční zápůjčku v částce 50 mil. dolarů ve zlatě, tedy asi 1700 mil. Kč., jejíž úrokovací a umořovací služba bude vyžadovati nejméně 10% ročně, to jest na 170 mil., při čemž stát béře na sebe závazek, že zaplatí případný deficit této úrokovací a amortisační služby. Deficit ten jistě nebude nepatrný.
Za těchto vyhlídek stává se otázka stabilisace valuty, jež prý byla hlavním účelem založení cedulové banky, věcí problematickou. Na čem zakládá se možnost stabilisace valuty? Na aktivitě platební bilance a aktivitě rozpočtu. Obého u nás není. A tu jest zajímavo, že vláda, která stále se honosí aktivitou bilance obchodní a výkazy vývozu a dovozu stále uveřejňuje, o platební bilanci soustavně mlčí, patrně ví, proč. A že pasivita platební bilance novou zahraniční zápůjčkou jenom se zvýší, je na bíledni. Bude to pěkná příprava k stabilisaci valuty.
Také v rozpočtech není aktivity a při novém tvoření břemen ani hned nebude. Chci při této příležitosti poukázati na nejhlavnější chybu Rašínova plánu deflačního, která je právě v souvislosti s rozpočtem. Rašín chtěl dělati deflaci a současně pokračovati v inflační politice rozpočtové. Stát sám se neměl přizpůsobiti k finanční a valutové politice, kterou zaváděl pro jiné. Dr. Rašín řekl ve své brožurce "Inflace a deflace", proč. Tam prohlašuje (str. 20), že daňová inflace může býti odstraněna nejpozději. . . Teprve potom, až bude kryt státní deficit a objeví se přebytek, může stát snižovati daně.
Nuže, vláda prováděla věrně tuto theorii Rašínovu. Všecky rozpočty deflačního období pokračovaly v inflaci daňové, daně zůstaly vysoké; tím krise průmyslu stala se chronickou, šroubováním koruny do výše krise jen se zostřovala, po ztrátě trhu zahraničního ztracen i trh domácí snížením životní úrovně pracujícího obyvatelstva. Po krisi průmyslové přišla krise bankovní, jež záležela ve dvojím: ve ztrátách komitentů postižených drahotou valuty a nemožností vývozu, dále ve ztrátách na cenách zboží, jímž banky obchodovaly. Nesvědomité a namnoze přímo zlodějské hospodaření bank těchto ztrát nesneslo a teď bude všecko obyvatelstvo půl století přispívati na tuto spoustu ze svých záloženských a spořitelních úspor na základě zákonů o fondu všeobecném a fondu zvláštním. A naposledy po krisi průmyslu a krisi bank došlo na krisi státních financí. Inflační daně ne mohly býti za vzniklé krise zaplaceny, státního důchodu berního citelně ubylo, a stát si pomáhal k prostředkům emisí bankovních poukázek, tedy skrytou inflací, zvýšením státního dluhu, zvýšením trvalého břemene úrokového.
Takový je obraz věcí, jak jsme k nim došli, dík Rašínovu nápadu. Nebyl to plán genia, obdobný onomu, jímž zavedena byla zlatá měna a její stabilisace na podkladu aktivní platební bilance a aktivního rozpočtu v sovětském Rusku. Byl to plán maloměšťáka, který měl více přechytralosti nežli odvahy. Chtěl na to "vyzráti", nechati dělati deflaci jiné a sám na ní vydělati. Jeho plán neměl potřebné velkorysosti, jejíž první složkou bylo by muselo býti: Přizpůsobiti zvýšené ceně koruny především daňovou politiku státu, uvolnit obchod a výrobu a radikálním zásahem zjednati ve 2 měsících paritu cen s novým kursem koruny. Tak by se byla zabezpečila stabilisace koruny na nové vyšší úrovni bez zbytečných ztrát na statcích hospodářských, na utrpení a zkrušení třídy dělnické.
Tak ovšem dr. Rašín jednati nemohl. On cítil se býti nejenom funkcionářem státu, nýbrž jako funkcionář státu spekuloval především jako representant nejsilnějšího bankovního koncernu Živnobanky výhradně na prospěch této skupiny a neváhal na čas podvázat vývoj průmyslu, aby rozdrtil konkurenci a pomohl svému koncernu k vítězství. Stejně tak příliš vědomě usiloval o rozdrcení a stlačení hospodářské posice a politické síly dělnictva, než aby byl odolal příležitosti, kterou mu podával jeho plán. Ale právě proto selhal tento příliš přechytralý plán. Právě proto jsou dnes měšťáci ve stejné situaci jako dříve. Je přímo směšné, stojí-li v důvodové zprávě, že "stát musí pečovati o hospodářskou a finanční rovnováhu v podobě přebytků na platební bilanci a rozpočtu", a chce toho dosáhnouti tím, že uzavírá nové zahraniční zápůjčky, které budou jenom zvětšovati dosavadní deficit jak v platební bilanci, tak v rozpočtu. Sám bankovní úřad zvyšuje právě diskontní sazbu, aby ještě více podvázal hospodářský život a rovnováhu finanční.
A vládní strany pokračují v této bankrotářské politice, poněvadž nemohou jinak, poněvadž nejvyšší zásadou tohoto státu je chrániti privileje majetné třídy. Jen proto zadává stát nejvýznamnější privilegium, emisi bankovek, soukromé společnosti, ve které jeho zastoupení jest minimální, ale pro kterou ponese stát největší oběti. Jen proto zadává své suverenitě, kapituluje před zahraničním kapitálem a připouští jeho komisaře. Už stahují se kapitalističtí dravci všech národností, aby jim neušel výnosný obchůdek. Už ozývají se i němečtí měšťáci a reklamují svůj podíl na něm" jako otázku na této věci pro ně nejdůležitější. A také socialistické "České Slovo" jim odpovídá: "Nedostanete nic, nebudete-li hodní a neučiníte-li konec své protistátní oposice". Počestný cech vyděračů všech národností se brzo dohodne o společném lupu.
Předlohou o cedulové bance dospěli jsme k třetí etapě finanční politiky vládní v Československu, která se má nazývati "stabilisací". Bude to však stabilisace valuty asi tak málo, jak málo období deflační politiky označovalo skutečnou deflaci valutovou. Pro buržoasii bude se vyznačovati tendencí, aby její zlodějské výtěžky obou předchozích period byly ustáleny a zabezpečeny. Pro agrárníky dokonce mají se teprve otevříti nové zdroje zisků z obilních cel, která už stojí přede dveřmi sněmovny.
Ale také pro dělnickou třídu, zřízence a gážisty má býti nastávající období periodou stabilisace dnešních neudržitelných poměrů, nedostatečných mezd, stoupající drahoty, propouštění, nezaměstnanosti, bídy a hladu. Bylo by pro všechen pracující lid naivností a slepotou, aby od dnešních vedoucích koterií ve státě, které jsou v přímých službách tuzemské i zahraniční bankokracie, očekával pronikavé zásahy na svůj prospěch a s dostatek síly čeliti zotročovacím snahám mezinárodního finančního kapitálu. Této síly a rozhledu bude míti jenom vláda dělníků a rolníků, poněvadž jen ona bude vedena výlučným zájmem pracujících tříd a odstraní nadvládu privilejí majetkových. (Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Pan posl. Skalák ve svých vývodech, jak jsem zjistil ze záznamu těsnopisného, užil výroku, že jsou "sněmovna a její výbory pouhým kašpárkem na obveselení publika, které se rádo oddává dětské ilusi, že komedie, kterou má před sebou, je živoucí skutečností".
Pro tento nepřípustný výrok volám pana posl. Skaláka k pořádku.
Přerušuji projednávání tohoto odstavce pořadu schůze a, nebude-li proti tomu námitek, vyřídili bychom ještě druhé čtení, které je na pořadu této schůze. (Námitek nebylo.)
Námitek proti tomu není.
Přikročíme tedy ke druhému odstavci pořadu, jímž je:
2. Druhé čtení osnovy zákona o exekuci na výměnky (tisk 5126).
Zpravodajem výboru ústavně-právního je pan posl. dr. Černý, jenž je omluven. Vyzývám pana místopředsedu výboru ústavněprávního posl. dr. Hnídka, aby převzal referát.
Má pan zpravodaj nějakou korekturu?
Zpravodaj posl. dr. Hnídek: Nemám.
Předseda: Nikoli. Budeme tedy hlasovati. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)
Sněmovna je způsobilá se usnášeti.
Kdo ve druhém čtení souhlasí s osnovou uvedeného zákona tak, jak ji posl. sněmovna přijala ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím posl. sněmovna přijala tuto osnovu zákona také ve čtení druhém, a to ve znění shodném s předchozím usnesením senátu.
Poněvadž z důvodů formálních bude nutno konati dnes ještě jednu schůzi za tím účelem, aby bylo možno tiskem rozdanou předlohu přikázati výboru, přerušuji projednávání pořadu schůze a ukončím ji.
Žádám pány poslance, aby neodcházeli, poněvadž druhá, nová schůze, se bude konati po krátké přestávce.
Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby se příští schůze konala dnes za 5 minut, to jest v 6 hod. 30 min. večer s
pořadem:
1. Nevyřízené imunitní záležitosti z pořadu 339. schůze.
2. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 5067) zákona, kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 14. dubna 1920, č. 347 Sb. z. a n., o akciové bance cedulové (tisk 5130).
Je snad nějaká námitka proti tomuto mému návrhu? (Nebyla.)
Není tomu tak, návrh můj je přijat.
Končím schůzi.
(Konec schůze v 6 hod. 25 min. večer.)