V §u 14 tohoto zákona bylo rozšířeno dosavadní ustanovení, které dovolovalo majiteli domu, aby uzavíral s nájemníky svobodné smlouvy. Dosavadní ustanovení §u 14 jedná o bytech 4- a vícepokojových a o provozovacích místnostech. Toto ustanovení dosavadního znění §u 14 bylo rozšířeno v tom smyslu, že napříště bude možno uzavírati t. zv. dobrovolné smlouvy i s držiteli tří- a vícepokojových bytů a držiteli provozoven. Je zde ustanovení, že smlouva tato musí býti uzavřena nejméně na dobu 5 let. Podotýkám však, že není nikdo povinen tyto smlouvy uzavírati. Toto ustanovení bylo do zákona dáno jen proto, aby, kdyby v některém nájemníku vznikly pochybnosti nebo nedůvěra, že po vypršení 3leté lhůty tento zákon více prodloužen nebude a kdyby takový nájemník chtěl si zabezpečiti dosavadní byt nebo provozovací místnosti, bylo mu umožněno, aby na základě svobodné smlouvy na delší řadu let si dotyčný byt nebo provozovnu zajistil. V tomto případě ovšem nevztahovalo by se ustanovení §§ 8 až 12 tohoto zákona na takovéto byty a místnosti, o nichž byla uzavřena svobodná smlouva, a tyto zůstaly by nadále chráněny pouze proti výpovědi. Ustanovení však, které zde mluví o zvyšování nájemného, by se na tyto místnosti, o kterých se stala tato dohoda, nevztahovalo. Tedy na to je dlužno upozorniti a zdůrazniti, že tyto svobodné smlouvy nejsou povinné a že zejména nájemníci, kteří bydlí, nejsou nijak vázáni nebo povinni vcházeti na podobné úmluvy, kdyby se strany majitelů domů byli k tomu nuceni.
Další ustanovení, které zasluhují zmínky, jsou změny, které se staly v §u 31 tohoto zákona. § 31 ve svém prvním odstavci praví:
"Zákon tento se nevztahuje:
1. na domy, jakož i na přestavby, přístavby a nástavby domu, pro něž bylo uděleno nebo se udělí úřední povolení stavební po 27. lednu 1917, na Slovensku a Podkarpatské Rusi po 12. listopadu 1916, a v jiných domech na místnosti, které byly teprve po 1. květnu 1924 nově zřízeny, nebo z neobytných na obytné upraveny a pronajaty."
Podle tohoto ustanovení § 31, odst. 1 je jasno, že výtky, které tak často slýcháme na veřejných projevech majitelů domů a jiných korporací, že zákon o ochraně nájemníků brzdí rozvoj stavebního ruchu, nejsou správné. Toto ustanovení naprosto jasně praví, že veškeré nové budovy, nástavby a přístavby na domech starých nepodléhají ochraně zákona, že tedy nemůže býti mluveno, řekl bych, o omezení nebo odnětí disposičního práva takovému majiteli domu, který vystaví si nyní nový dům, provede nástavbu nebo přístavbu na domu starém.
Vedle dosavadního znění tohoto ustanovení zákona pojali jsme do tohoto ustanovení ještě dodatek, který má ten smysl, že také ty částky, nebo, řekl bych, ty místnosti, které dosud nesloužily za obytné místnosti, budou-li majitelem domu adaptovány na místnosti obytné, nebudou podléhati ochraně tohoto zákona.
Slavná sněmovno! Co zamýšlela tím komise, která pracovala na této předloze? Tato komise zamýšlela dosáhnouti toho, aby majitelé domů pracovali k tomu, aby pokud možno nejvíce obytných místností bylo zřízeno. Je řada místností, které sloužily k různým účelům, jsou to někdy velké zděné stáje, které jsou opuštěny, jsou to staré prádelny, komory nebo různá skladiště, která nebyly dosud potřebna k účelům obytným. Když dáváme tato ustanovení do zákona, je umožněno majiteli domu, aby větší nebo menší adaptací upravil tyto místnosti na místnosti obytné, a tím jistě budeme pracovati k tomu, aby zároveň byla řešena bytová nouze.
Další ustanovení §u 31 mluví o tom, že zákon nemá se vatahovati na domy, které jsou od 1. listopadu 1918 ve vlastnictví osady, obce, okresu, župy, zemského župního svazu, země nebo stavebního sdružení, které bylo ministerstvem sociální péče uznáno za obecně prospěšné, nebo sociálně pojišťovacího ústavu, nebo na domy ve vlastnictví nebo správě státu, a na domy a objekty, které jsou ve vlastnictví nebo správě železnic nebo železničních fondů. Jde-li o domy, osady, obce, okresu, župy, zemského župního svazu nebo země, jest výpověď přípustna jen na základě usnesení místního zastupitelstva u osady, obecního zastupitelstva u obce, okresního výboru (okresní správní komise), župního výboru, zemského svazového výboru nebo zemského (správního) výboru (zemské správní komise).
Proti tomuto ustanovení §u 31 protestovali zejména pp. kolegové z tábora německého. Pan kol. dr. Holitscher ráno v soc.-politickém výboru namítal proti tomuto ustanovení, že prý je velmi nebezpečné z národnostních důvodů. Domníval se, že by tímto ustanovením dána byla možnost obcím, okresům, župám, zemím a státu vypovídati ze svých domů nájemníky, příslušníky jiné národnosti. Nevím, z jakého důvodu pan kol. dr. Holitscher uváděl tyto své námitky, nevím, měl-li z dosavadní praxe zákonné určité zkušenosti. Žádných příkladů ovšem neuváděl, naopak se domnívám, že ty námitky diktovány mu byly pouze z obavy, ale že konkrétní případ, že by obec, okres, župa, země nebo stát byly si někdy tímto způsobem počínaly proti příslušníkům národností jiných, vůbec zde není.
Čeho chtěla dosáhnouti komise, která sestavovala tento návrh zákona, tímto ustanovením? My se domníváme, že bude možno tímto ustanovením dáti možnost obcím, okresům, župám i státu, aby provozovaly rozumnou bytovou politiku. Jest přece jasné, že v celé řadě měst za dřívějších správ všecko nešlo tak, jak bychom si my v zájmu demokracie a spravedlnosti přáli. Je jisto, že v celé řadě takových objektů, které patří obcím, jsou lidé, kteří svým hospodářským a sociálním postavením stojí tak vysoko, že není potřebí, aby jim byly obcemi dávány nějaké privileje. V celé řadě obcí je možno, aby u obecních budov, v nichž jistě byty jsou za ceny velmi nízké, obec měla právo vypověděti nájemníka, o kterém je přesvědčena, že by velmi lehce se zřetelem na své hospodářské poměry snesl daleko větší zatížení titulu nájemného, než jak tomu jest, a na druhé straně je celá řada hospodářsky slabých lidí a rodin, která by si zasluhovala, aby obec na jejich tísnivou hospodářskou situaci vzala nějaký ohled. Co může obec v těchto případech činiti? Obci je možno, aby zejména tehdy, když staví za účelem odstranění bytové krise nové budovy, v nichž jistě nájemné je nejméně 3 až 4kráte tak vysoké, jako v budovách obecních, starých, takového zámožného nájemníka, kterého má v budově staré, odkázala do budovy nové, poněvadž může jistě dříve zaplatiti zvýšené nájemné, než chudý živnostník, úředník nebo dělník. My, kteří máme důvěru ve své správy obecní a zemské, dáváme možnost těmto korporacím, aby mohly prováděti spravedlivou, rozumnou politiku bytovou. Neobávám se naprosto, že by tyto korporace byly schopny zneužívati ustanovení tohoto zákona k nějakým účelům, účelům politickým nebo národnostním. To jsou tedy opravy, kterých doznal dosavadní zákon o ochraně nájemníků.
Vážení pánové, jistě vláda i výbor soc.-politický jsou si vědomi, že touto zákonnou úpravou neuspokojíme úplně ani nájemníky, zejména ne organisace nájemnické, ani majitele domů a zejména - to podtrhuji - organisace majitelů domů. Je jisto, že nikdo z interesovaných činitelů nebude tímto řešením zákona plně spokojen. Myslím, že nejméně budou spokojeni majitelé domů, kteří jsou organisováni ve svých stavovských organisacích, a kteří požadovali na ministerstvu sociální péče, aby ono provedlo pronikavé změny v tomto zákoně, změny, které by znamenaly rychlý spád k odbourání celého zákona.
Vážení pánové, my jsme si vědomi, že zákon na ochranu nájemníků věky nepřetrvá. Jsme si vědomi, že tento zákon musí se postupně odbourávati, ale jsme si také vědomi, že odbourávání tohoto zákona není odvislé od dobré vůle zákonodárcovy, ne od požadavků a přání majitelů domů nebo organisací nájemníků, nýbrž od bytových poměrů v našem státě.
Já nevěřím, že by majitelé domů, kteří vznášeli požadavky naprostého zrušení tohoto zákona, byli si plně vědomi eventuálních důsledků tohoto počinu, kdyby vláda skutečně po této stránce jim vyhověla. Já nevěřím, že tito pánové by si byli vědomi, jaký strašlivý chaos a anarchie by nastaly, kdyby naši nájemníci za současné bytové krise byli zbaveni zákonné ochrany.
Je jisto, že náš stát musí se snažiti vyřešiti bytové poměry. Je jisto, že současná bytová nouze je hlavní příčinou, proč zákon o ochraně nájemníků musíme stále a stále prodlužovati. Je nutno, aby všichni ti, kteří jsou nepřáteli tohoto zákona, dali se na jinou cestu, než na cestu pouhé kritiky tohoto zákona a jeho ustanovení. Je nutno ty pány, kteří stále tvrdí, že tento zákon zbavuje majitele domů disposičního práva a že z nich dělá otroky nájemníků, přesvědčiti, že jest jejich povinností, aby pomáhali vládě odstraňovati příčiny, které vyvolaly nutnost tohoto zákona.
Jedna z hlavních příčin je nemožnost rozvířiti v dostatečné míře stavební ruch. Vážení pánové, dovolím si tvrditi, že tento zákon není brzdou stavebního ruchu, že důvody, které páni z řad majitelů domů a z řad stavitelů uvádějí proti tomuto zákonu, nejsou správné.
Páni tvrdí, že, kdyby byl tento zákon zrušen, rázem přejdeme do normálních poměrů, že oživíme stavební ruch a soukromé podnikání stavební a tím rychle a radikálně vyřešíme otázku bytovou. Nevím, jestli ti, kteří toto tvrdí, jsou si vědomi jedné skutečnosti, že, kdybychom měli přispěti k normálním poměrům, aby nájemné ve starých domech vyrovnalo se nájemnému v budovách nových, mělo by to strašlivé důsledky. Dnes stavíme pouze a výhradně na státní garancii. V domech postavených na státní záruku je nájemné okrouhle 2 1/2 až 3krát tak vysoké, někde také pouze dvakrát tak vysoké, jako v domech starých.
Vážení pánové! Uváží-li se však, jakým výhodám těší se nájemník v takové budově, postavené obcí nebo stavebním družstvem prospěšným na základě státní garancie, jak moderně, krásně jsou zřízeny tyto byty, které mají všechno příslušenství, jak naopak v nevýhodě oproti nim jsou všichni ti, kdož musí bydliti ve starých budovách, kde stavitelé a podnikatelé tehdy nemyslili na pohodlí nájemníka, nýbrž jak by nejlaciněji a nejrychleji postavili dům a vybírali nájemné, uznáme-li tento ohromný rozdíl mezi nájemníkem v novostavbě a ve starém domě, vidíme, že to stoprocentní zvýšení nájemného v nové budově neznamená ničeho oproti výhodám, ze kterých se těší tito nájemníci.
Ale pánové, jděme dále! Kdybychom měli souhlasiti s tím nebo přiznati to, co tvrdí zejména stavitelé, že nutno vyrovnati nájemné v budovách starých s nájemným v budovách nových, co by musilo nastati? Kdybychom chtěli tímto způsobem oživiti stavební ruch, znamenalo by to, že byt v takové novostavbě, postavené ze spekulativních důvodů soukromým podnikatelem, který by stavěl, jak se to obyčejně děje, za cizí vydlužený kapitál, který musí platiti 10, 12 až 14%, za tak ohromné drahoty stavebních hmot, nestál by dvakráte až třikráte tolik jako ve staré budově, nýbrž nejméně osmkráte tolik. To by znamenalo, že bychom se musili přibližovati nejen s nájemným ze starých budov, nýbrž s nájemným také v budovách postavených na základě státní garancie, poněvadž jinak bych si nedovedl představiti, aby zde byl činěn rozdíl mezi nájemníkem v budově postavené se státní pomocí a nájemníkem, který bydlí v budově postavené na základě soukromého podnikání. Tato politika by nás přivedla k tomu, že bychom musili zvýšiti nájemné v budovách starých ne o dvě až tři sta procent, nýbrž že by toto zvýšení bylo šestkráte až osmkráte tak vysoké jako v budovách starých. Proto tvrdíme, že výtky nebo námitky, které jsou činěny z této strany zákonu o ochraně nájemníků, postrádají jakéhokoliv oprávnění. Jestliže majitelé domů tvrdí, že zákonem o ochraně nájemníků zbaveni byli práva disposičního, prohlašujeme, že my nezavíráme oči před skutečností. Je jisto, že majitelé domů ustanovením zákona o ochraně nájemníků do velmi značné míry disposičního práva byli pozbaveni. Ale není správné, jak se všeobecně tvrdí, že by majitelé domů dopláceli na své budovy. Zákon na ochranu nájemníků dává ve svých ustanoveních §§ 9 a 12 majiteli domu všechna práva, aby veškerá vydání spojená jednak se správou a udržováním domu, jednak veškeré přirážky, dávky i daně převaloval na bedra svých nájemníků. Ba, tento zákon šel tak daleko, že povoluje majiteli domu, aby přesunul na nájemníka i rozpětí v úrokové míře proti roku 1914, to znamená, když majiteli domu váznul v r. 1914 hypotekární dluh na jeho domě, že nájemník je mu povinen zaplatiti zvýšený náklad úrokový. Vážení pánové! Z toho je vidno, že ten majitel domu, který se řídí ustanoveními tohoto zákona, nemůže a nesmí tvrditi, že by na svůj majetek nějakým způsobem doplácel.
Výbor soc.-politický a jistě i slavná vláda jsou si vědomi, že některá ustanovení tohoto zákona velmi těžce doléhají na majitele domů. Jsme si vědomi, že je celá řada nájemníků, bohužel, kteří zneužívají ochrany ustanovení tohoto zákona. Ale, vážení pánové, takové jednotlivé případy nemohou býti vodítkem zákonodárným sborům a vládě, aby daly na sebe působit při eventuální novelisaci anebo prodlužování tohoto na výsost nutného zákona.
Pokud se týká vládního návrhu zákona, který nyní projednáváme, dovolím si tvrditi toto. Není správné, když některé denní listy zbytečně, myslím, bouří tichou hladinu našeho veřejného života. Ustanovení tohoto zákona v žádném případě nejsou taková, aby si tento zákon zasloužil tak šťavnatých a proložených titulků různých denních listů, kde se tvrdí, že tento zákon znamená nové, strašlivé zatížení pracujícího lidu. Vážení pánové! Naopak si dovolím tvrditi, že ustanovení předlohy zákona, kterou máme tu čest projednávati, jsou toho rázu, že znamenají značnou úlevu pro malého, sociálně slabého člověka. Ta úleva spočívá v tom, že na příště je znemožněno zneužívání §u 12, který mluví o opravách. Tato veliká výhoda spočívá v tom, že nájemník od dnešního dne bude míti naprosto jasno, jaké povinnosti mu vyplývají z tohoto zákona oproti majiteli domu a na druhé straně, že majitel domu bude míti naprosto jasno, čeho on může v dohledné době od svých nájemníků očekávati. My jsme se snažili jistě docela poctivě, abychom vyhověli oprávněným požadavkům majitelů domů. Za oprávněný požadavek považuji, když žádali přiměřený ekvivalent za odstranění §u 12. Ale jestliže hospodářské poměry a zejména poměry drahotní nedovolovaly nám, abychom v takové vysoké míře zatížili naše nájemníky, z nichž nejméně 70% je odkázáno na svoji týdenní nebo měsíční službu, proto jsme dali do tohoto zákona v §u 10 ustanovení, že zvýšení, které jsme koncedovali majitelům domů za § 12, nepodléhá žádnému zdanění a žádným veřejným a obecním přirážkám a dávkám. Tím jsme na jedné straně aspoň do určité míry uspokojili majitele domů, aniž bychom na druhé straně byli nuceni nějak horentně zatížiti naše nájemníky. Myslím tedy, vážení pánové, že jsme učinili po této stránce všecko, co za daných okolností bylo možno, aby byly obě dvě strany uspokojeny.
Kdyby nám bylo možno projednati všecky zákony, které se tak úzce dotýkají existence širokých vrstev lidových, v takovém rozsahu a v témž znění, aby měly tolik výhod pro malý pracující lid jako předloha tohoto zákona, pak bychom mohli býti plně spokojeni.
Já u vědomí své odpovědnosti prohlašuji, že vládní návrh zákona tisk 5091 je skutečně takového rázu, že přinese ohromné ulehčení širokým vrstvám lidovým. Aby bylo uspokojeno svědomí našich pánů kolegů z tábora komunistického, kteří v Rudém Právu a ráno v soc.-politickém výboru jevili jaksi veliké obavy a velikou pozornost o zájmy vrstev lidových, zejména malých nájemníků, mohu prohlásiti, že nájemníci včera ve svém obrovském projevu v Plodinové burse s uspokojením přijali veškerá nová ustanovení, která jsou obsažena v tomto zákoně.
Vážení pánové! Pro mne jest jistě směrodatné a jistě také pro všecky ostatní pány, kteří jsou odhodláni pro tento zákon hlasovati, co o zákonu samotném soudí široká veřejnost i dělnická a, že nám nemůže býti směrodatným to, co tendenčně vyprávějí o tomto zákoně některé denní časopisy.
Slavná sněmovno! Po všem, co jsem zde uvedl, mám jen jedinou žádost: aby slavná sněmovna vládní návrh zákona tisk 5091 tak, jak byl usnesen soc.-politickým výborem, přijala. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Zahajuji debatu. Oznamuji, že jsou přihlášeni jako řečníci na listině "proti" pp. posl. Toužil a Heeger.
Než udělím slovo prvému řečníku, navrhuji řečnickou lhůtu v trvání 30 minut, není-li žádné námitky. (Námitek nebylo).
Námitek není. Zůstává při tom, co jsem prohlásil. Dávám slovo prvnímu přihlášenému řečníku, posl. Toužilovi.
Posl. Toužil: Slavná sněmovno! Prosím o dovolení, abych mohl nežli přijdu k projednání zákona na ochranu nájemníků, v úvodu uvésti několik vět:
Předem je nutno položiti si otázku, zdali vláda a vládní strany mají dobrou vůli bytovou krisi vážně řešiti. Podle našeho mínění tato dobrá vůle zde chybí. Naopak máme dojem, že se s nájemníky hraje šalebná hra a komedie.
Kdyby byla dobrá vůle, tak by vláda i vládní strany přistoupily na naše návrhy, které jsme již před 3 roky podali. Žádali jsme tehdy stavební povinnost u bohatých jednotlivců, zejména u těch, kteří válečným keťasováním zbohatli, žádali jsme, aby stavební povinnost vztahovala se na peněžní ústavy, jejichž reservní fondy jdou do set milionů, zejména u Živnostenské banky. Žádali jsme vyvlastnění cihelen a stavebních hmot, které se umělým způsobem zdražovaly a které se ještě dnes uměle zdražují. Dokazovali jsme, že přijetím našich návrhů vznikne stavební ruch, dělníci budou míti zaměstnání a nebudou museti dostávati žebráckou podporu v nezaměstnání. Žádali jsme přísnějšího zákona na ochranu nájemníků, chtěli jsme zameziti keťasování s uvolněnými byty. Žádali jsme proto obnovení zákona o zabírání bytů.
Místo toho vláda a vládní strany zákon na ochranu nájemníků a zákon o stavebním ruchu každý rok zhoršují v neprospěch nájemníků, na prospěch domácích pánů. Důsledky tohoto jednání jeví se v dnešní bytové situaci. Je sice pravda, že pomocí zákona o podpoře stavebního ruchu vystavělo se mnoho domů. Co je to však platné, když chudý člověk vzhledem k vysokému nájemnému nemohl se do nového domu nastěhovati?
Zákon na ochranu nájemníků chudáka ze starého domu vyhazoval a zákon o podpoře stavebního ruchu jej do nového bytu nepustil. Tvrdím proto, že jmenované zákony bytové mizerie neodstranily ani nezmírnily. Lid bydlí daleko hůře než roku 1919 a 1920. Naší debatě mohli bychom dáti název jedné dělnické písně, jak ji vzpomenul pan Nájemník ve své brožuře o bytové otázce: Když podobal se zvířeti a bydlel v skalním doupěti." V Praze je bytová krise horší, než si kdo dovede představiti. Cifra 29.000 přeplněných bytů, jak ji uvádí přednosta městské statistické kanceláře v Praze, je děsivá, ale je to jen cifra. Nutno nahlédnouti do života a na vlastní oči viděti sta hrozných bytů v různých částech města, vyslechnouti každého dne spousty zoufalých proseb o udělení bytu, čísti žádosti o byty, nahlédnouti do výkazů okresních lékařů a městských dozorců, aby si mohl člověk učiniti představu o tom, jak je zle.
Počet žádostí o byty v městských domech a v barácích v Praze dosáhl počtu 8.000. Je to hrůza, bydlí-li desetitisíce lidí pod lidskou důstojnost. Je to strašné, jsou-li denně lidé zbavováni bytů a zoufale shánějí díru, kde by s dětmi mohli přebývati. R. 1919 a r. 1920 neznali jsme hlídacích bud, vozů komediantských a železničních. Dnes jsou proměněny v lidská obydlí. Loňského a letošního roku vyrostly nám celé nové obce z těchto bud a vozů. Měl jsem možnost navštíviti takovou novou obec za Vysočany a za Smíchovem. Tam je snad několik set takových nových vozových bytů. V těchto nových obcích není pitné vody, není kanalisace, ale není ani záchodů. Na místo záchodů jsou vykopány žumpy anebo utvořeny latriny, jako v době války. Byl jsem také v jednom takovém vozovém bytě. Pánové, kdo to neviděl, snad neuvěří. V tomto voze bydlí dvě rodiny se 6 dětmi. Tam se vaří, pere prádlo a nyní i toto suší, tam se spí a děti se učí a pracují úkoly školou přikázané. Co prosím vás říci tomuto hroznému zjevu s hlediska zdravotnického, co s hlediska mravnostního a humanitního? Kdyby v takové osadě vznikla jenom dětská spála, zachvátí choroba tato celou Prahu. Když se rušil zákon o zabírání bytů, byli to zástupci národní demokracie, kteří dokazovali, že mravnostní principy zabírání bytů nedovolují. Ptáme se: Byla bydlením v těchto doupatech mravnost zachráněna? Jako doklad svého tvrzení mám zde několik fotografických snímků, které dokazují, jak se ve Velké Praze bydlí. Tyto obrázky mluví za celé knihy. Pánové, - podolská cementárna (ukazuje fotografie). V dírách, v peci bydlí rodiny s malými dětmi. (Výkřiky komunistických poslanců.) Pánové, na nábřeží největšího humanisty, na nábřeží presidenta Masaryka takto bydlí (ukazuje fotografie) a přespává chudobný člověk. Pánové, tady mám fotografie (ukazuje fotografie) bytů ze železničních vozů a hlídacích bud.
Tyto hrozné poměry měly býti příčinou, aby zákon na ochranu nájemníků byl zlepšen. Mělo v něm býti přísnější opatření ohledně uprázdněných bytů, mělo se zákonem znemožniti keťasování s volnými byty a měla se dáti obcím možnost zabírati tyto byty. Místo toho je však zákon opětně zhoršen. Chudému lidu novým zákonem se byty zdražují a majitelům domů se dává větší možnost vypovídati z bytů. Ptáme se, kdo o tomto zákoně rozhodoval? Odpověď je - 5 lidí! Pět lidí rozhodlo, že domácí páni mají právo zvýšiti nájemné v době, kdy se chudému lidu potraviny enormním způsobem zdražují, kdy dělnictvo je na zahálce, a těm, kteří pracují, snižují se mzdy. Co mají, prosím vás, souditi o této "pětce" a vládních návrzích lidé, kteří nejsou ve straně komunistické, když po útoku na státní a obecní zaměstnance a po krajním pronásledování těch, kteří demonstrovali proti drahotě, přichází se s novým útokem na nájemníky? Co má občanstvo souditi o tak zvaných socialistických stranách, které daly psáti v "Právu Lidu" a "Českém Slově", že zákon na ochranu nájemníků zhoršen býti nesmí, a dnes mu servírujete takovéto svinstvo? Zdá se, že lid správně usuzuje, když říká, že vládní strany obchodují s lidskou bídou jako koňský handlíř dobytkem. Je nutno dále připomenouti, že stanovisko vládních stran k řešení otázky bytové vyvolává u jejich příslušníků nesouhlas, a ti dávají to slyšitelným způsobem na jevo. Je nám velmi dobře známo, jak vítají národní demokraté na svých schůzích poslance dr. Samka, víme velmi dobře, co říkají sociální demokraté posl. Biňovcovi. A u českých socialistů musí uveřejňovati oposiční názory svých členů v "Českém Slově". Tento časopis dne 14. března přinesl článek, v němž pisatel zle vyčinil poslaneckému klubu jejich strany a dovolává se přijetí asi těchto změn v zákoně na ochranu nájemníků. Žádá snížení výše kapitálů společnosti, na které se ochrana nevztahuje, z 15 mil. Kč na 2 mil. Kč, u jednotlivců téže kategorie z 1 mil. na 1/2 mil. Kč. Z toho jde na jevo, že politika vládních stran nenalézá souhlasu u většiny svých příslušníků. Již na počátku jsem uvedl, že zákon měl býti v zájmu nebydlících přísným, že měl znemožniti keťasování s neobydlenými byty a dáti obci právo zabírání těchto bytů.
Jak se s uvolněnými byty obchoduje a k čemu tyto byty slouží, uvedu několik konkretních případů. Dne 8. února letošního roku dal jsem do "Národní Politiky" insert tohoto obsahu: "Dům, v němž je několik volných obytných místností, koupím nebo najmu za výhodných podmínek, značka "Nutnost". Inserátem chtěl jsem se přesvědčiti, jsou-li nějaké volné byty čili nic. Na toto insertní vyzvání obdržel jsem téměř 200 nabídek z Prahy i venkova. Pro zajímavost uvedu jen některé nabídky z Prahy a ty dostačí soudné veřejnosti k posouzení keťaské manipulace s byty.
Tak píše majitelka do u z Vinohrad, Kanálská ulice č. 4. Jména svého neudává. "Prodám svůj dům s volným bytem o 3 pokojích, k mluvení od 2 do 4 hodin." V. Kovanda, Hodkovičky č. 43 nabízí dům s volným bytem a později prý se uvolní více bytů. Šulc E., Smíchov, Nádražní 58, sděluje, že má několik domů a v nich volných 2 až 13 místností, Josef Rudolf, Smíchov, Resslova ul. č. 40, prodá dům s větším počtem volných místností, Bohumil Sokol, Košíře 223 prodá dům, v němž bude 9 místností volných. A tak, pánové, pokračuje to dále.
Myslím, že uvedené případy stačí k tomu, aby parlament zaujal jiné stanovisko k návrhům námi podaným, než jak činil v dobách minulých. Víme však, že naše působení je bezúčelné, poněvadž třídní rozdíly a třídní zápasy nemají u vás ohledů, Proto zamítnutím našich návrhů nebudeme překvapeni. Potvrdíte tím jen naše přesvědčení, že třídní zápas se musí vybojovati na jiné frontě, mimo parlament.
Prosím pány, aby mi dovolili teď několik slov k návrhu samému. Nutno připomenouti, co v návrhu zákona chybí, co v něm postrádáme a dále, co je v zákoně uvedeno, ale co se nám zdá býti krutým.
Co postrádáme v zákoně na ochranu nájemníků? V prvé řadě to, že tam není nic o způsobu či prostředcích, jimiž se zakročí proti majiteli domu, který dal výpověď nějakému nájemníku, neobydleného bytu nepronajme a ten zůstává neobydlen několik měsíců. Je pravda, kolega zpravodaj by mohl říci: Toto opatření je v zákoně jiném. Pánové, to mně nestačí. Můj názor je, že tato věc má býti odevzdána obcím a má jim býti dáno právo k zabírání takových volných bytů a k pronajímání jich těm, kteří bytů nemají. Poněvadž však v zákoně takového opatření není, může se státi to, co jsem před chvílí uvedl, že když dáme do novin inserát, dostaneme 200 nabídek, v nichž se praví, kolik je v tom domě volných bytů, kolik v onom atd. Kdyby takové ustanovení bylo v zákoně, nemohl by tu býti tento nešvar a nemusilo by tolik rodin býti bez bytu, kolik jich dnes je.
Co je, pánové, podle našeho mínění v tomto návrhu kruté? Na př. toto: V §u 1, čís. 2 v poslední větě se praví, že ten, kdo je trestán pro krádež, kterou provedl na svém spolubydlícím, má dostati výpověď z bytu. Pánové, není naší snahou hájiti toho, kdo krade, ale chceme se v každém případě dovolávati stejného práva a spravedlnosti. Vždyť není vyloučena možnost, že také domácí páni kradou svým nájemníkům. A jaké opatření je učiněno ohledně majitele domu, když okrade nájemníka? Zavrou jej. Dobře! Ten majitel domu má jeden trest, ale nájemník jako chudý člověk je trestán dvakrát. Jednou soudem, podruhé domácím pánem. To se mi tedy nezdá spravedlivým, neboť každému se má měřiti stejným způsobem.
V čís. 3 se praví: "byl-li nájemník vypovězen z území republiky Československé nebo nájemník, jenž v bytě sám přebývá, vyhoštěn z obce;". Táži se: Když bude otec rodiny, ať pro politické rejdy, ať z jiné příčiny vyhoštěn z Československé republiky, nebyla vyhoštěna žena, nebyly vyhoštěny děti, ale na základě tohoto čísla 3 je vypověděna z bytu i celá jeho rodina.
V §u 1, zejména v čís. 9, 10, 12 a 13 mluví se o výpovědi a o poskytnutí náhradních bytů, neříká se však v jmenovaném odstavci, že náhradní byt musí býti v té obci, ve které dotyčný nájemník bydlí. Uvedl jsem ve výboru soc.-politickém tento případ: dělník může bydliti na Vyšehradě, dostane výpověď a majitel domu mu poskytne náhradního bytu v Benešově. Je to náhradní byt. Pánové z vládních stran se nad touto troufalostí rozčilovali a dokazovali, že prý je absolutně vyloučeno, aby se tohle mohlo státi, o tom prý rozhoduje soudce a ten je prý na tolik spravedlivý, že nepřipustí náhradní byt mimo obec, ve které nájemník výpověď dostal. Přesvědčili jsme se však o tom, že byly projednávány u soudu 2, 3, 4 stejné případy a ke každému případu soudce zaujal rozdílné stanovisko. Pravda, je snad nutno věřiti soudcům, ale jsem také přesvědčen, že jinak soudí nebo jinak se dívá na zákonná ustanovení soudce, který jest nájemníkem a jinak soudce, který je majitelem domu. A podle toho také vypadají i rozsudky.
Konečně přicházíme ještě k čís. 11. V čís. 11, §u 1, se dnes praví: "potřebuje-li majetník podniku továrního, živnostenského nebo zemědělského pro své zaměstnance bytu při podniku pro zaměstnance zřízeného;" V zákoně dosud platném do čís. 11 byla ještě vsunuta věta, že se to vztahuje jen na byty naturální, tovární atd., které mají spojení s továrnou samou. Dnes již ne. Na základě vypuštění této věty mohou dostati výpověď dělníci ze všech bytů továrních, ze všech bytů deputátních, nejsou nikde chráněni, ani nemusejí dostati náhradní byt. A uvedu také argument, který jsem uváděl i dnes ve výboru soc.-politickém, kde jsem tento případ adresoval zejména těm pánům poslancům, kteří pracují v odborových organisacích, kteří nesou odpovědnost za odborové organisace, že totiž přijetím tohoto odstavce bude každá stávka, kterou organisovaní dělníci povedou, v nebezpečí prohry, poněvadž při mzdovém boji, kde budou tovární byty, všecky ty nájemníky, kteří bydlí v továrních bytech, fabrikant vyhází, vezme si tam stávkokaze, kteří budou v továrnách pracovati, a už tímto činem je stávka podlomena.
Páni zástupcové socialistických stran přes takové upozornění přecházejí k dennímu pořadu a hlasují pro odstavec, jak byl "pětkou" sjednán. Stal se dokonce zajímavý případ při schůzi výboru soc.-politického. Kol. Tayerle, jako ústřední tajemník odborových organisací, podal návrh, aby čís. 11 bylo doplněno větou, která nařizuje továrníkům, chtějí-li dáti dělníkům výpověď, že musí jim opatřiti byt náhradní. A když se mělo o návrhu kol. Tayerle hlasovati, kol. Tayerle, jako centrální tajemník odborových organisací, řekl: "Já jsem návrhu písemně nepodal, tedy v důsledcích toho od návrhu upouštím." - Takhle jedná socialista, takhle jedná sociální demokrat! Já se nerozpakuji, pánové, říci, že toho při každém případě využijeme, jak se ti pánové, kteří mají povinnost bdíti nad odborovými organisacemi, k nim chovají.