Bolo by potreba, aby dosavádny postup pri zadávaní verejných stavieb bol upravený a aby štátna stavebná správa dávala stavebné práce v dobe stavebnej sezóny, a nie v dobe, keď sa už pre zimu nemôže stavať, a tým by aj štát sám ušetril, preto že by nemusel vyplácať podpory v nezamestnanosti.
Podľa mapy, ktorú máme priloženú k rozpočtu, vidíme, že práve okresy Banská Bystrica, Zvolen, Lučenec a Brezno sú postihnuté pomerne najväčšou nezamestnanosťou na Slovensku, ale tam práve sú projektované ako núdzové práce stavby lesných dráh. Prosím, minulý týždeň sa konala administratívna pochôdzka tam, kde je dnes už napadnutý sneh a v týchto prácach sa pokračovať nemôže, kdežto na jaro sa zase riekne, že nieť peňazí.
Je potreba uviesť, že práve Lučenecko, rešp. jeho priemysel, napriek všeobecnej hospodárskej kríze bolo tiež prepadnuté vydrancovaním bolševickou inváziou. Pán minister obchodu a celá vláda uznali za potrebné poslať komisiu na to miesto, čo sa stalo 19. júna 1922. Komisia táto vyšetrila príslušné veci, a po tomto podrobnom vyšetrovaní zistila faktickú škodu 20 milionov Kč a navrhla, aby na túto škodu bol daný preddavok 7 milionov Kč. Po príchode tejto komisie do Prahy a po získaní informácií, pán minister obchodu uznal sám zaiste na tom mieste presvedčenie o správnom stave veci a po príchode do Prahy určil, že má byť daný preddavok 5 mil. Kč; ovšem dosiaľ sa nestalo nič. Pán minister obchodu nie je prítomný. Ja sa pýtam pána ministra obchodu toľko: Pane minister, prečo ste tak slávnostne uznával na tom mieste oprávnenosť tohoto požiadavku a do dnes ste neurobil nič, aby ste sľubu učinil zadosť? Veď vy, pane minister, najviac zdôrazňujete, že Slovensko potrebuje mimoriadnej pozornosti menovite po stránke národohospodárskej. Nepotrebujeme, ba odmietame všetky podobné prejavy, za ktorými sa skrýva niečo iného, ako obsahuje prejav. Pre nás je smerodatná číslica emigrantov, ktorá dostúpila vrcholu prez 20.000 tohoto roku a podľa toho žiadame, aby boly dľa možnosti hospodárske nedostatky urýchlene odstraňované na Slovensku. Ja nemôžem zamlčať, prečo sa drží za potrebné dľa takýchto makavých prípadov dokazovať existenciu dvojakého lokťa. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Urobí sa zákon, podľa ktorého je vláda zmocnená, aby prevzala pohľadávky, vzniklé voči bývalému eráru rakúskemu a uhorskemu a aby poskytla za ne úplatu. Že nakoľko je pomerne účastný na válečných dodávkach priemysel slovenský, to vieme. Nevieme však, prečo sa lučeneckému priemyslu upiera aj preddavok na škody, bolševickou inváziou zapríčinené. Veď válečné dodávky mohly vzniknúť len preto, že bola vojna, ako aj bolševická invázia.
Pri pojednávaní zákona o náhrade za válečné pohľadávky som počul tieto slová: "Keď ten zákon neurobíme, tak sa Plzeň položí." Čo to má znamenať? Veď lučenecký priemysel stojí už 4 roky, robotníctvo je nezamestnané, hladuje a mrzne bez zárobku na almužnej, ktorú mu dáva štát vo forme podpory v nezamestnanosti.
Či pri takejto hospodárskej politike chcete mať aktívné Slovensko? Ja mám za to, že je to nemožné.
Potrebné je ešte upozorniť na jednu okolnosť a to, že Slovensko alebo staré Uhorsko nepoznalo žiadneho ľudového úverníctva. Neboly budované sporiteľne ako v zemiach historických. V zemiach historických sirotčie peniaze môžu byť ukladané len v zemských peňažných ústavoch alebo vo sporiteľniach. Na Slovensku však tieto peniaze sú ukladané do bánk výdelečných. Až v poslednej dobe bolo upravené zákonom, že tieto peniaze majú byť uložené vo filiálkach zemských bánk. Ovšem na nátlak menovite všetkých slovenských národných bánk a pravdepodobne i Tatranskej banky ministerstvo spravedlnosti pripravuje výnos protizákonný, ktorým sa má dať svolenie k tomu, aby sirotčie peniaze i naďalej boly ukladané do peňažných ústavov výdelečných. (Hlas: Třeba zakládati malé spořitelny!) My máme na Slovensku dva zemské ústavy, máme na Slovensku výlučne 7 komunálnych sporitelieň. Mám za to, že predbežne pri začiatku postačia tieto ústavy k tomu, aby tie peniaze boly uložené sem. Keď sa dovolávame toho, abysme mali v republice Československej jednotné zákonodárstvo, zaiste je oprávnené, aby aj po tejto stránke nerobila sa žiadna výnimka. Mám za to, že minister spravedlnosti by vôbec sa neodvážil s niečim podobným prijsť v zemiach historických a preto čo najdôraznejšie proti takémuto opatreniu, ktoré je ešte protizákonné, protestujeme.
Úverné družstvo je tiež v začiatkoch, záložne sa tiež začínajú zakladať a práve toto by malo byť podnetom vlády, aby na miesto vydávania takýchto protizákonných výnosov minister spravedlnosti poskytnul podporu tomuto ľudovému úverníctvu. Banky a medzi nimi i Tatrabanka, sú banky, ktoré sú založené na podstate výdelečnej a poskytujú úver ich ľudovému družstvu len za drahý úrok 10 až 14%. To je niečo takého, čo si chudobný ľud zadovážiť nemôže, lebo nie je v stave, aby svojim výdelkom uhradil aspoň úroky, a kde je umorovanie úveru?
Takéto veci zaiste nás najvyššie pohoršujú, zvlášte sú-li to veci protizákonné. Uviedol som, že Slovensko je národohospodárskym problémom. Tento problém sa dá odstraníť výstavbou železníc, ako aj poštátnením železníc súkromných, pozemkovou reformou a prevedením sústavnej elektrizácie Slovenska. Tieto podmienky však vyžadujú veľkej aktívnej práce, nielen štátnej správy, ale aj žúp, okresov a obcí, slovom: celého národa. Ten, kto toto pozná a prevádza na Slovensku politiku pasivity alebo robí škrek s poukazovaním, že Slovensko potrebuje zvláštneho sociálne politického zákonodarstva, ako strana ľudová, dopúšťa sa hriechu, a to hriechu do neba volajúceho o pomstu, lebo nedostatky, ktorými zápasí Slovensko, dajú sa odstrániť len spoluprácou všetkých. Veríme pevne, že stranu ľudovú, ktorá sa vydáva za stranu najslovenskejšiu, postihne kliatba chudobného ľudu, lebo hazarduje s jeho záujmami.
Poznáme dosavádné výsledky pozitívnej práce a tie nás len posiľujú, aby sme na nastúpenej ceste aj naďalej vytrvali. Záujmy Slovenska stoja nad záujmami strán, a to je pre nás smerodatné. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má paní posl. Chlebounová.
Posl. Chlebounová: Slavná sněmovno! V debatě rozpočtové v této hospodářské kapitole chtěla bych se zmíniti o některých věcech, které podle mého názoru jsou úzce spiaty s rozpočtem a důležité jako rozpočet sám. Má řeč nemá za úkol kritisovati jednotlivé položky rozpočtu více méně fixní a v podstatě nezměnitelné, poněvadž rozpočet sám byl sestaven odborníky jednotlivých ministerstev a podroben přísnému zkoumání členů rozpočtového výboru.
Rozpočet byl sestaven se snahou šetřiti, jíž mělo býti dosaženo snížení rozpočtu, aby byl snesitelný a odpovídal poměrům poplatnictva. Proto se chci stručně zmíniti o úkazech našeho státního a národního života, jak jsem jej pozorovala, chodíc mezi lid a chci říci poctivě a upřímně, co si o něm myslím.
Nestačí jen šetřiti. Toto slovo jest zaměniti za jiné, snad případnější: hospodařiti - neboť ne každé šetření je hospodárné. Sám generální zpravodaj dr. Srdínko přiznal, že i v projednávaném rozpočtu škrtalo se ne úsporně a na škodu, což nemůže býti ani tomuto zákonodárnému sboru poslanecké sněmovny lhostejno, poněvadž je odpovědný za poměry ve státě.
Tedy vedle snahy šetřiti přihlíženo býti musí k dalším bezpodmínečně nutným a důležitým předpokladům zlepšení státního hospodaření, mimo mnohé jiné další. To je především práce, střídmost, demokratičnost atd. Hospodáři, který by svůj rozpočet sestavil a upravil s nejlepší dobrou vůlí a snahou nedati ani haléře na věci nepotřebné, nepomohlo by, kdyby si nevšímal svého personálu, jeho výkonů jakosti práce a neměl by žádné záruky, že personál bude poctivě a svědomitě pracovati, kdyby jeho práci neuznal a poctivě neodměnil. Vedle toho musí si však bedlivě všímati, jak personál jeho žije a jest jeho povinností, když by snad viděl, že by zde bylo něco, co by mohlo poškozovati zdraví, neboť to je nejcennější statek lidstva, nebo i charakter, bez něhož není záruky dobré budoucnosti, nebo i majetek jemu svěřený, a učiniti všechno, aby se škoda nestala. Neboť za všechno, co ve statku je, je hospodář odpověden. Stát, resp. vláda je takovým hospodářem, proto musí býti její starost všestranná, která ukládá a předpokládá promysliti všechno velmi bedlivě a svědomitě, aby v životě veřejném byla spokojenost, poněvadž život veřejný má vliv na život soukromý a naopak.
Nejdříve tedy několik slov k té pracovitosti. Třeba uvážiti, že práce je podmínkou blahobytu a že chceme-li se míti dobře - a to jistě chceme - musíme pracovati. Blahobyt je obraz práce, čili nahromaděná práce a nebylo by zdravé, naopak velmi škodlivé a nebezpečné, chtíti míti se dobře - bez práce. Slavná sněmovno, taková tendence je zde. Málo práce, hodně peněz, hodně zábavy, slovem míti se dobře a málo nebo nic nedělati. Přála bych si, aby o této nejdůležitější existenční, zdraví podmiňující životní otázce veškerého lidstva bylo uvažováno upřímně a poctivě. Práce, toť největší dar, jakého se lidstvu dostalo, poněvadž podmiňuje zdraví! A býti zdravým a moci pracovati, je největším štěstím a bohatstvím člověka. Není většího omylu, který přinesl a ještě přinese mnoho škod, než dívati se na práci jako na sociální zlo a vésti boj proti práci, jako se dnes děje. Nebo považovati některé zaměstnání za méněcenné, snad dokonce ponižující, jak toho zejména my zemědělci jsme svědky na našem venkově. Je smutnou pravdou, že právě naše inteligence s pohrdáním se dívá na práci tělesnou. To je vážný nedostatek inteligence a minus života. Všechny složky, ze kterých stát, resp. národ, pozůstává, mají býti vychovány k práci a to k práci dobré, svědomité a poctivé, ať tělesné nebo duševní, ale mají také za dobře a svědomitě vykonávanou práci býti svědomitě a poctivě odměňováni nejen penězi, ale i uznáním, aby práce těm, kteří ji konají, nebyla břemenem, ale radostí, nebyla sociálním zlem, ale podmínkou štěstí a blahobytu.
Zkoumejme, slavná sněmovno, jsou-li zde tyto podmínky a nejsou-li, zkoumejme proč. Máme 8hodinnou dobu pracovní. Změňte název zákona. Ne na osmihodinnou dobu, nýbrž na osm hodin práce. Způsobíte něco, zač žehnati vám budou potomci. Nic vedle šetření není v našem státě potřebnějšího, než oceňovati práci ať v soukromí nebo ve veřejnosti; a ty, kdož mají ještě smysl pro práci, netrestejte, když chtějí pracovati déle než dovolí lhůta zákonem stanovená, jako se tak v mnohých případech nyní děje. Budoucnost jednotlivce jako budoucnost celku, jako budoucnost celého národa a celého státu je podmíněna prací a bude takovou, o jakou se přičiníme. Buď budeme národem zámožným, hospodářsky silným, pracovitým, šetrným a podnikavým, o jakém mluví Havlíček, v čemž leží naše budoucnost, dobrá, nebo budeme národem chudáků. (Výborně!) Podle toho, co si vybereme . . .
Lenost je matkou vší neřesti a nepotírati lenost je jako nevypleti roli, na níž se ujme pýr a bodláčí, nebo nevyčistiti úl, do něhož se usadí trubci a cizopasníci. Mám při tom na mysli položku našeho státního rozpočtu na nezaměstnané. Mám tady na mysli statistické mapy, koho jsme vlastně podporovali. A vidím
s bolestí, že i v našich okresích, kde je tolik práce, máme teď ještě místa, kde nemáme silnice, jako na př. Ústí nad Orlicí, kde v obci Malá Řetůvka nemají dva občané, když jedou, možnost, aby se vyhnuli. Prosím, co by mohlo býti za tento peníz uděláno, kdyby byla zde ceněna práce? (Výborně!)
Nyní jen letmo několik slov o střídmosti. Co všechno v této kapitole by mělo býti uváženo, to by zejména naše zeny a naše matky měly promysliti. A nemýlím se asi, když řeknu, že tak mnohé, co na našem národním těle a v našem veřejném životě tak velmi bolí, by nemuselo boleti, kdyby se tohoto vzácného koření střídmosti více užívalo. Je oprávněný všeobecný stesk na stoupající drahotu. Nechci zde s tohoto místa rozebírati její příčiny, a jestliže se zmiňuji několika slovy o střídmosti, nemíním tím nezbytné životní prostředky našich spoluobčanů, mám na mysli zejména položky v našem státním rozpočtu, týkající se naší tabákové režie, kde téměř jedna a čtvrt miliardy se vykazuje čistého zisku. Při této kapitole, k níž dlužno přibrati ještě co se protančilo, propilo, co se dalo biografům, je nutno se zamysliti. Kdo všechno tento užitek dal, zda jen ti starší, anebo také ti mladí a nejmladší? Vážení přátelé, zde nutno se zamysliti nad naším dorostem, nad našimi dětmi, které jsou nadějí republiky a budoucností národa. Nemůže býti lhostejno povolaným zástupcům národa, jak rostou naše děti. A já přiznávám, že mám někdy velikou starost a obavu, jak bude vypadati náš veřejný život, náš národ, resp. náš stát za dvacet let, srovnám-li nynější poměry se svým dětstvím a srovnám-li výchovu svých dětí s nynější výchovou. Jen maličký příklad: Viděla jsem, že učedníček 15letý koupí si vedle nezbytné životní potřeby, tedy kusu chleba, resp. housky a salámu, také škatulku športek a půllitr piva. Ptám se, kolik si koupí, až bude jinochem a kolik si koupí a bude potřebovati, až bude mužem? Při nynější drahotě životních prostředků o tomto předmětě se nikdy nemluví. Hufeland řekl: "Chceš-li žíti zdravě a dlouze, žij v mládí tvrdě a přísně."
Snad se mi namítne, kde by státní pokladna vzala peníz, který vyplyne z těchto předmětů, tabáku, zábav, biografů atd.
Z tohoto příjmu mohli bychom se jen tenkráte radovati, když bychom nemusili odečítati položky, jež stát má ve "Vydání" škod způsobených nemírným kouřením, pitím atd. Nelze-li odstraniti tento nešťastný zvyk, tož nechť je alespoň omezován - a myslím, že položky na trestnice, nemocnice a různé ústavy, kde léčí se svévolně porouchané zdraví našich mladých lidí, poklesne k poměru omezení. Jestliže stát takovým příjmem nezískává, nýbrž ztrácí, a to hlavně morálně ztrácí, bylo by lépe, kdyby takový příjem neměl.
Střídmost, poctivost, spořivost, sebeovládání a sebezapření vychovává lidi celé, blahobyt člověka rozhýčká. Přiznejme, že nejsme národem šetrným, ale marnotratným, a ne vždycky třída buržoasní k této marnotratnosti přispívá.
A teď, slavná sněmovno, přejdu jen několika slovy k té šetrnosti, resp. hospodárnosti našeho státu. Nejdříve jen tak zběžně bych chtěla poukázati k šetření ve státním rozpočtu. Je pozoruhodno, že nejmenší procento státního rozpočtu týká se nejdůležitějšího resortu tohoto státu, a to ministerstva zemědělství. Je to stále tak, jako to kdysi bývalo, že se nevěnuje zemědělství ta pozornost, které vyžaduje prospěch celého státu. Půda je život sám, a ti, kdož na ní pracují, jsou základem státu! Je dlužno si uvědomiti, slavná sněmovno, všemi bez rozdílu, že bude-li sedlák chud, bude i celý národ chudý, a že úpadek státu začíná úpadkem zemědělství . . . Statisticky je dokázáno, že nám ubývá plodné půdy, ať již stavbami nebo zřízenými hříšti nebo jinou příčinou. Tu je samozřejmo, že zase na druhé straně je svrchovaná potřeba starati se o zúrodnění močálů a míst neplodných. Se strany rolnictva neschází na dobré vůli a snaze, o tom by mohly dáti důkaz Zemědělské rady, ministerstvo zemědělství i zemský správní výbor, ale prosím, co se může podniknouti, co se může dělati, když není peněz? Mne samou došla celá řada žádostí a stížností z okresů chudé Českomoravské vysočiny: Litomyšl, Polička, Skuteč, Nasavrky, Hlinsko atd., že zamítány jsou žádosti jednotlivců, družstev i obcí jednak za povolení přehlídky, směřující k založení vodního družstva, a za druhé za poskytnutí podpor melioračních na projekty meliorační a regulační, jdoucí do rozpočtu 50.000 Kč, subvencované z t. zv. společného melioračního fondu, pro nejmenší meliorace, který je dotován ročním obnosem pouze 800.000 Kč pro celé Čechy. Nedostatečnost tohoto obnosu nejlépe dokumentuje okolnost, že již v měsíci červenci podáno jest letošních projektů, které mají býti z výše uvedeného fondu podpořeny, do obnosu 1,400.000 Kč. Podniky ty budou musiti čekati na subvencování, tudíž i na provádění až na příští rok, a to opět v míře omezené, poněvadž není dostatek finančních prostředků pro podpory.
Podle vodního zákona pro Čechy ze dne 28. srpna 1870 má každý občan právo, aby na svůj podnik vodohospodářsky důležitý a rentabilní obdržel subvenci. Právo to se však menším podnikům do rozpočtu 50.000 Kč upírá následkem nedostatečně dotovaného společného fondu. Prosila bych tudíž, aby tento společný fond byl zvýšen v tomto našem rozpočtu alespoň na obnos 2 mil., aby nemusila býti určitá část vodohospodářských podniků, po většině malých, z dobrodiní zákona vyloučena, aby bylo nařízeno je nezamítati. Mohla bych vám uvésti pro informaci celou řadu jednotlivců, kteří mne poslali dopisy s touto stížností. Dosud je v podmínkách subvenčních pro společný fond podmínka, že jednotlivec nebo družstvo nesmí míti ke kultivaci pozemků přihlášenou větší plochu než 5 ha. Prosím, aby bylo k vůli klidu a spokojenosti mezi rolnictvem povoleno alespoň 20 ha plochy, poněvadž nelze odůvodniti takové vyloučení těch, kteří mají více než 5 ha.
V tom je třeba nápravy, slavná sněmovno. V příčině rozšíření fondu a doplnění podmínek budiž zjednána dohoda se zemským správním výborem v Praze. To jest šetření na nepravém místě, a nesmí býti lhostejno vrstvám zemědělským, na jakém stupni národohospodářského rozvoje naše zemědělství máme. Myslím, že uplynulá doba popřevratová a světová válka sama ukázala, co je býti soběstačným a míti své. Tolik o zemědělství. Dalo by se říci mnohem více, vždyť jen kdybychom vzali v úvahu živelní pohromy, které rok jako rok postihují náš venkov, je téměř k pláči, jakým způsobem je pomáháno těmto postiženým.
Do otázky šetření spadá tolikráte zmíněná již a panem generálním zpravodajem znovu zdůrazňovaná otázka množství zaměstnanectva ve státních službách. Ať čísla, která uvedl pan zpravodaj, jsou správná nebo nesprávná, ze statistiky se je přece jen jednou dozvíme. Tolik jest jisto, že stát jest úřednictvem překrven, a to s plným vědomím vlády i Národního shromáždění. Dnes docházíme k přesvědčení, že jsme daleko od převratového hesla: Málo úředníků, ale dobře placených. Dnes máme mnoho úředníků, ale málo placených. Tedy buď - anebo. Buď si stát nechá tolik úředníků, kolik jich potřebuje a zaplatí je dobře, nebo jich bude míti nadbytek a zaplatí je špatně, poněvadž nebude míti možnost platiti je dobře. Podle toho spokojí se s prací úměrnou platu a přehlédne důsledky, které přivodí takové poměry. Bylo by jisto, že by dobré, spolehlivé úřednictvo se takto nevychovalo. Roztrpčenosti z důvodů těchto jest již mnoho. Slibovati se již dále nedá, musí se sliby plniti. (Tak jest!) Mám na mysli, slavná sněmovno, dvě instituce. Byla prve o nich zde zmínka a promiňte, že jako žena se o nich zmiňuji. Jsou to poměry v naší armádě a v našem četnictvu. Jsem v té věci trochu informována. Mám zde po ruce protokol ankety Svazu československého důstojnictva ze dne 22. října. Prosím, aby členové Národního shromáždění tento protokol si opatřili a pročetli. Nebudu z něho nic citovati, jen připomenu, že zubožený důstojnický sbor nemůže býti plné výkonnosti. Nemůže však ani nepozbýti ideálů, neboť tyto rostou na materiálním podkladě, jako strom na své půdě.
Jest ještě měsíc listopad a v mysl při této otázce vtiskují se různé vzpomínky. Před 304 lety a několika dny utíkala z plání Bílé Hory královská armáda, jíž český stát dluhoval žold za několik měsíců. Tento žold byl slibován, ale nedáván. Pluk Thurnův, který utekl první, roku 1619 dal u Vídně svým vůdcům slovo, že neobdrží-li žold, při první srážce uteče - a slovo splnil. Prosím, to mluví historie, a ta jest naší učitelkou a někdy i naším soudcem. (Výkřiky komunistických poslanců.) Co se týče druhé instituce, to jest četnictva, je nanejvýš nutno, aby nejpovolanější vyslechli stesky těch nejmenších, resp. těch nejnižších a aby se dali o všelikých těch bolestech informovati. Jsem přesvědčena, že by se náprava zjednala a spokojenost zabezpečila. Prosím jen, aby se o tom přemýšlelo a učinilo se také slibům zadost.
Ještě něco: Stojíme před restrikcí státního úřednictva. Věc věru velmi uváženíhodná. Bylo již s tohoto místa řečeno k této bolavé otázce: Propusťte vdané ženy! Vraťte je rodinám! Kdyby bylo možno tuto tak důležitou otázku tak odbýti a vyřešiti, mohla by si i vláda i Národní shromáždění k tomu blahopřáti. "Vraťte matky rodinám!" Zcela správně! Jaké máme matky, takový bude národ a takovou budeme míti budoucnost. (Výborně!) Vždyť rodina je základem státu po stránce morální, a není a nemůže býti lhostejno, jakým směrem béře se výchova dětí té matky, která je zaměstnána jako úřednice, a jak počínají si děti v její nepřítomnosti.
Pan generální zpravodaj tady zdůraznil jednu velmi důležitou věc, že ze škol bude museti se odstraniti politika. Dovídáme se a vidíme, že právě ve školách - tady máte ten leták, o kterém jste už četli v novinách, ten lístek - malé děti už jsou jaksi politicky vychovávány, resp. ve školách je politika vyučována v době, kdy toho nejméně potřebujeme. Slavná sněmovno, nemůže nám býti lhostejno, opakuji, jak vypadá výchova dnešních dětí, poněvadž jsme my za ně odpovědny budoucnosti. Ale každé proč má své proto a zde při této otázce vdaných úřednic je jedno "proto", které se musí přísně uvážiti a poctivě a spravedlivě vyřešiti. Podle mého názoru je zaměstnáno málo matek, které by byly v úřadě, když by toho nevyžadovala potřeba rodiny, resp. které by do úřadu odcházely od rodiny, když by k tomu nebyly nuceny poměry, často hodně žalostnými, které bývají také žalobou na muže. Budiž mi prominuto, že to zde tak řeknu: Jsou případy, kde muž nutí ženu k výdělku proto, aby ona vydělávala na rodinu, protože výdělek muže stačí sotva na jeho osobu. Vážení, abych na to dala doklad. Znám jednu rodinu, nebudu ji jmenovati, abych ji nekompromitovala, ale znám ji velmi dobře, kde rodiče a 6 dospělých dětí jsou všichni úředníky u pošty. Všichni jsou zaměstnáni, všech těch 8 lidí, jako úředníci na poště. Nejstarší dcera provdána je taktéž za úředníka od pošty. Po řeči generálního zpravodaje dr. Srdínka, když přinesly denní listy zprávu, že budou propouštěny vdané paní, vdané úřednice, řekl manžel té nejstarší dcery, že se musí nechati rozvésti, když by neměla vydělávati. Doklad, který mluví za mnoho a mnoho řečí jiných. Jest tedy přirozeno, že návrh na propouštění vdaných paní, které mají býti obětovány snad při restrikci státního úřednictva, vzbudí pochopitelné vzrušení. Proto pravím, že to nebude tak lehké a jednoduché, aby při řešení této otázky tak mnoho a mnoho nespokojenosti a nespravedlivosti bylo přičiněno, ježto nová nespokojenost ve směru tomto bude nejen u vdaných paní, nýbrž i u slečen a také u pánů.
Musí to býti uváženo, neboť není každý na svém místě. Máme jen starost, poněvadž spravedlnost bývá slepá, aby to zase neodnesli ti nejpovolanější a nejkvalifikovanější. Je to svatá pravda, že tak mnohý a mnohý ve státní službě zaměstnaný by mohl dobře místo opustiti a ponechati těm, kteří jsou méně dobře situováni. Naproti nim mnozí pánové nemohou se uplatniti, ač nevědí dneska, co budou jísti zítra.
Napadá mne jeden případ ze Slovenska, který velmi dobře znám, velmi dobře - opakuji - kde při stávce železničních zaměstnanců r. 1919 byli mnozí z těch menších bez vlastní viny do stávky vehnáni, stávka jim byla proti jejich vůli vnucena, avšak při šetření ti, kteří byli do stávky vnuceni, byli propuštěni, a ten, kdo do stávky je nutil, sedí tam jako státní úředník a má se dobře. Jest přirozeno, že to vzbudilo neobyčejné rozhořčení, a ti, kteří takto byli podvedeni, dosud ještě marně volají po spravedlnosti. Při tom netřeba dokládati o jejich nespokojenosti, že nemohou pochopiti jednání, které zde bylo.
Konečně mám za to, že ti nejpovolanější z povolaných budou řešiti tuto tak bolavou otázku. Tu je velmi třeba uvědomiti si jedno, že všichni bez rozdílu, jak jsme zde zastoupeni v této posl. sněmovně, máme povinnost říci svým voličům bez obav plnou pravdu o poměrech státu a že zájem státu vyžaduje tuto restrikci. Bude to strašně boleti, ale musí to býti. Nesmí to však, slavná sněmovno, dopadnouti tak, jako to dopadlo před 2 lety, když byl projednáván prosincový zákon z r. 1922. Ač zesnulý dr. Rašín, blahé paměti, to myslel jistě nejlépe a krok ten jedině v zájmu státu učinil, přes to, že celou sněmovnou byl schválen, nebyl dobrý. Kdyby byl zůstal živ, jistě by bolesti, které přinesl, hleděl napraviti. Bylo mnoho nespokojenosti a mnoho rozervanosti, ale nespokojenost byla dovršena tím, že přes to, že v této posl. sněmovně ústy předsedy klubu národně demokratického bylo prohlášeno, že celá sněmovna, resp. celá koalice béře odpovědnost za tento zákon, na venek se řeklo: my nic, to tam ti. A svádělo se to na jiné. Co se z toho jiného mohlo vyvoditi, než ohromná nespokojenost v úřednických stranách? To by nebylo správné, jen za věci populární se stavěti, také za nepopulární je třeba vzíti plnou odpovědnost, když toho zájem státu vyžaduje a kde z důvodů hospodárných je to nutno a proto celá koalice musí odpovídati za tuto úřední opravu. Ale ovšem, slavná sněmovno, nejdůležitější z toho je to, že pokud bude ponecháno úřadování tak, jak se úřaduje, dotud o této otázce se jednati nemůže. Nejdříve zjednodušiti administrativu a exekutivu, pak teprve můžeme mluviti o restrikci.
Mám, slavná sněmovno, zde po ruce několik takových zajímavých dat, jak se úřaduje, zejména na našich železnicích. Je to zajímavé, protože stále slyšíme a stále se opakuje, že je nadbytek hlavně a především personálu na železnicích. Dovolím si přečísti, jak to vlastně je: Novinářskými články poukazuje se neustále na velký počet státních zaměstnanců. Tak prý každý 41. občan naší republiky je státním zaměstnancem. Současně se tvrdí, že velké přebytky personálu jsou zejména ve službách československých železnic. Toto tvrzení vyvrátily však již odborové organisace. Přebytků personálu tedy není, ale přece je jenom příliš velký počet zaměstnanců v porovnání k dřívějším poměrům, i když si odmyslíme důsledky zákona o 8hodinové době pracovní. A proč máme tak velký počet zaměstnanců, vysvětluje způsob nesmírně složitého, obzvláště administrativního úřadování. Nekonečná spousta výkazů, z nichž velká většina je neplodnou prací, zatěžuje nesmírně centrální i podřízené úřady.
Tak značný počet zaměstnanců nemůže ovšem býti honorován tak, jak by bylo sociálně spravedlivé. Tedy zjednodušením administrativy nastane zmenšení počtu personálu a tento menší počet může býti arci lépe honorován. Uvádím v následujícím několik ukázek o způsobu vykonávání administrativní i exekutivní služby u velké bývalé Společnosti státní dráhy, která spravovala jednu z největších tratí bývalého Rakouska, v přirovnání k dnešnímu způsobu správy.
U celého velkého ředitelství Společnosti státních drah bylo velmi málo právníků, asi 6, kteří se zabývali fakticky jen věcmi právními. Porovnejte dnes status kteréhokoliv ředitelství státních drah a užasnete nad neobyčejně velkým počtem právníků. Tážete se: což řeší dráha tolik právnických problémů? Nikoliv! Převážná většina právníků u našich ředitelství koná práce podřadné, které u bývalé společnosti vykonával o polovinu menší počet písařů-podúředníků za vedení jen jediného právníka.
Na stanicích byla každá pokladna samostatná. Po sestátnění byl již za Rakouska nad těmito jednotlivými pokladnami ustanoven ještě vrchní pokladník, tak zv. staniční pokladník. Tuto nehospodárnost musely i československé státní dráhy převzíti, poněvadž zachovávají týž složitý systém účetnický. Takových příkladů zbytečných a při tom pracných úřadů a tím i zbytečných zaměstnanců bychom mohli uvésti velký počet.
Administrativní služba jest, jak jsme se již v předu zmínili, neobyčejně složitá. Venkovské úřady přes tak veliký počet personálu jsou nuceny pracovati mnoho přes čas, tedy proti ustanovení zákona o osmihodinové době pracovní. Mnoho práce by se ušetřilo, kdyby byla skutečná důvěra ředitelství k venkovským úřadům a kdyby každý vedoucí činitel byl skutečně odpovědným za to, co podniká, tedy vznikne-li jeho špatnou disposicí škoda, aby byl držán k náhradě buď úplné nebo částečné podle stupně své viny, a zase naopak, dosáhne-li se jeho disposicemi jistých úspor, aby participoval určitým procentem na zisku. Systém paušálu a automatický postup ubíjí ovšem každou podnikavost a ambici.
Srovnejme podřadnou věc, prolongaci tak často již zkritisovaných legitimací - jízdních výhod - železničních zaměstnanců. Měla-li se za rakouské bývalé správy prodloužiti platnost průkazek, objednal si přednosta podle počtu zaměstnanců jednoduchým přípisem potřebný počet prolongačních známek a známky ty dal vlepiti nebo vlepil sám do průkazek. Za dnešní správy musí každý zaměstnanec po 20 hal. zakoupiti si půlarchový tiskopis pro sebe i každého člena rodiny a archy ty po celé jejich délce v nesčetném počtu rubrik vyplniti. Správa venkovského úřadu musí pak archy přezkoušeti, jsou-li všechny údaje správné.
U větších úřadů jsou předkládány celé stohy "žádanek" a jejich přezkoušením a zaznamenáváním je zaměstnáno mnoho kancelářských sil. Tedy k tomu, co dříve spravila osminka papíru, dnes je třeba tisíce archů a proč? Poněvadž ředitelství nevěří venkovským úřadům. Ale společnost i rakouská správa důvěru k vedoucím úředníkům měla.
Rovněž tak se to má i s odběrem režijního uhlí. Co dříve pořídil zaměstnanec denně půlhodinovou prací, k tomu dnes je zapotřebí zvláštního zaměstnance s celodenní prací.
Dodávka materiálu a inventáře děje se sice ofertním řízením, ale zase bez veškeré zvláštní odpovědnosti zadávajících orgánů. Postup je velmi jednoduchý. Objednávky dostane pravidelně nejlacinější podavatel, ale nikdo nezkoumá, zda levná nabídka není vlastně velmi drahou. Láce za láci, peníze darmo.
Z těchto několika málo ukázek je zřejmo, že sociálně-spravedlivé úpravě platů státních zaměstnanců musí nezbytně předcházeti reorganisace veškeré služby státních úřadů i státních podniků a to nejen za součinnosti úředníků centrálních úřadů, nýbrž též, a to hlavně za součinnosti zkušených, plně kvalifikovaných úředníků venkovských služeben, aby prakse doplňovala theorii.