Pan posl. Tausik ve své řeči strachuje se z rozmachu fašismu v Československu. Já odpovídám jemu: Nacionalismus semkl řady naše v době válečné, nacionalismus dal základ k naším legiím, nacionalismus nás opětně srazí, až bude potřeba na obranu našeho státu přímé a rozhodné akce. O tom ať nikdo nepochybuje, ani pan posl. Tausik se svými tovaryši!
Slavnou poslaneckou sněmovnu upozorňuji na jeden fakt. Před 2 lety s tohoto místa stejně vražednou řeč pronesl komunistický poslanec Blažek proti tehdejšímu ministru financí dr. Rašínovi. A dva dny po pronesení této vražedné řeči padly výstřely v Žitné ulici. Slavná sněmovna byla svědkem dnešního opětného podobného zjevu. Pan posl. Tausik stejně vražednou řeč pronesl proti zakladateli a tvůrci našich československých legií na Rusku, proti gen. Gajdovi. Stejnou řeč se stejnými úmysly a stejnými záměry! A já s tohoto místa činím odpovědnou celou stranu komunistickou za následky, které by z této řeči mohly povstati. (Tak jest!) Gen. Gajda je sice generál, je voják, který je zvyklý hleděti odhodlaně smrti vstříc, ale to, co bylo dnes předneseno posl. Tausikem v poslanecké sněmovně, přesahuje míru veškeré naší trpělivosti. Já jménem zemědělců a celého zemědělského stavu v republice prohlašuji, že proti každému teroru, proti každému násilí, které by mělo vyjíti z komunistických řad, odpovíme stejně účinnou zbraní. (Souhlas.) My sedláci máme také své pěsti a dovedeme proti teroru postaviti také teror. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, a uvidíme, jaké budou výsledky a konce. Armáda je pilířem naší samostatnosti. Nehazardujeme s pohotovostí a ukázněností armády, která je vybudována z nepatrných začátků a zoufalých přímo okolností. Byl jsem účasten na moravských manévrech a poslouchal jsem pozorně, co o naší armádě říkají naši sedláci. A nikdo mně neupře, že je to živel nejpovolanější, poněvadž přináší armádě největší oběti. Naši sedláci nelitují výdajů na armádu, poněvadž je v pořádku, poněvadž se za ty peníze něco vykonalo. Musíme míti armádu pohotovou, ukázněnou. My jsme války nevyvolali, jsme krajně mírumilovní, ale nestaneme se pokusným králíkem pacifistických a defaitistických záchvatů. Armáda československá musí býti nedotčena stranictvím, musí vždy patřiti národu a státu.
Důstojnický sbor musí býti postaven na takovou úroveň, na jakou svým významem patří. Jsou to většinou muži z malého lidu, nemáme kastu povýšenců, je to krev z naší krve a proto musí míti slušné životní podmínky a chuť a lásku ke svému těžkému povolání. Důstojnická bída a hlad je stejně těžká jako nedostatek dělníků a úředníků a společně musí býti řešena. Ti dva důstojníci, kteří táhli po Václavském náměstí káru se svými kufry, to je výkřik bídy, který nesmí býti přehlížen. Listy armádě nepřátelské se tázaly, zda je manuelní práce příhanou. Zajisté není, práce je ctí a povinností, z ní vyrůstá všechno, ale zde v případě důstojníků-posluhů jedná se o něco jiného. Důstojník má upadnouti v nevážnost, má býti podryta jeho autorita a on sám v zoufalství a bídě má býti vehnán do náruče nepřátel státu a národa. Já nevím, zda nějaký bývalý dělník, dnes dejme tomu pouze kontrolor nemocenské pokladny, jel by po Václavském náměstí s károu.
Zrovna tak důstojníci, kteří tvořili a budou vždy tvořiti nejdůležitější složku armády, musí býti váženi a slušně honorováni. Náš voják si stěžovati nemůže a během další doby upravíme zajisté život v kasárnách tak, že bude pěknou vzpomínkou mládí.
Četníci. Velmi smutná kapitola. Za dobu naší samostatnosti je zarážející počet mrtvých z řad četnických a zase se nedíváme na obránce zákona a pořádku tak, jak se dívati máme. O koho se tedy právo a zákon má opírati? Jak lehkomyslné je štvaní komunistů a mnohdy socialistů, podle nich je četník člověkem, který se musí nechati poštvaným davem potupiti, zraniti neb usmrtiti. Život obránců zákona je stejně drahý, jako životy jiné, a všichni máme stejné právo na život. Zrovna tak špatně chápána je policie, ačkoliv dopomohla k právu i v tom případě, kdy se svářili bratři z domácnosti socialistické.
Soudcové. V pořádném státě je zajištěna neodvislost soudců zajištěním jejich existence. U nás utíkají ze soudcovské služby všichni schopní lidé, pokud jim to jejich věk dovoluje. Kdo, prosím vás, jménem republiky zdůrazňovati má právo, když sám je postižen těžkou křivdou od společnosti, v jejímž jméně soudí a jejíž zájem má hájiti? Státním úředníkům, kterých skutečně potřebujeme a kteří svému povolání rozumějí, dejte slušné příjmy a nebojte se říci, že tam, kde stačí úředníků 20, musí jich nyní býti 40 bídně živořících a propadajících korupci.
Dělnická otázka se u nás intensivně řeší od převratu. Dokázali jsme všichni, že jsme přesvědčeni o tom, že stát, který má hladové a otrhané, ve stáří nezajištěné dělnictvo, nemá základnu budoucnosti. Náboženské spory nevyvolávejme a neživme. Dnes není doba pro neplodné zápolení bratrovražedné. Náš stát si něco podobného může klidně odpustiti. Bijí na bránu naší státní a národní existence prudké rány nepřátel a těm musíme věnovati pozornost. V politice vnitřní nebojme se tedy nikdy říci pravdu. A jestli někomu řeknou, že je reakcionář, konservativec, tu se usmějme a řekněme: Dovolte, páni od socialismu a hyperpokroku, už jste hovořili šest roků, teď chceme ohlásiti, že promluví také lid a věřte, že promluví také u nás dobře a srozumitelně. Blaho vlasti budiž nejvyšším zákonem a když jsme k němu nedošli za šest roků po cestě do leva, zkusme udělat to posmívané: "vpravo v bok!". Budete všichni překvapeni, jaké bataliony občanstva na tento povel čekají.
Dívejme se klidně na zahraniční politiku. Nemůžeme si stěžovati, že máme zahraničního ministra málo pohyblivého. Přijde na to, jak kdo usuzuje. Někomu snad stačí spousta zahraničních smluv a vlastní pohotovost státu k obraně a případné zdůraznění práv je mu věcí vedlejší, či snad škodlivou. Jiní opět dívají se stále skepticky na zahraniční smlouvy, nezapomínajíce na osud Belgie s jejím cárem papíru, a v prvé řadě kladou všechnu naději a víru ve vnitřní sílu, byť malého národa. Uzavírati překotně smlouvy na všechny strany dá se definovati starým pořekadlem hanáckým: Mnoho zajíců když honíš, žádného nechytíš! Nechci snad nijak podceňovati práci ministra zahraničí, ale upozorňuji, že se nám může ta pyramida papírových paktů jednoho krásného dne sesypati na hlavu.
Anglie ukázala příliš názorně, co znamenala smlouva Mac Donalda se sovětským Ruskem. Anglie byla, je a zdá se, že i zůstane nejen pánem moří, nýbrž korektivem celého kontinentu. Není divu, neboť národ, který srdnatě a nebojácně a až příliš hlasitě řekl ve volbách: "dost" na adresu experimentů - takový národ je příliš zdravý a povolán, by řídil a vládl. Konservatismus všechno zdržuje, liberalismus všechno schvaluje, socialismus všechno shrabuje. Takové heslo vytýčila konservativní strana anglická a volala k národu a voličům: Vyberte si! Angličan dal výhost těm, kdož shrabují všechno i kdož schvalují a přidržel se hesla: dvakráte měř. Nerozhodl špatně. Anglie mívá vždy dobrý nos. Jde to napravo. Francie stala se obětí experimentů do leva. Co vyzískala a co neodvratně ztratila, se teprve ukáže. Ale bilance bude neutěšená. Tak neutěšená, že těch jeden a půl milionu mrtvých, které Francie položila na oltář vítězství, vyvstane z hrobu jako přízrak a zeptá se hrozivě: Pro co jsme vlastně zemřeli? Také ve Francii trvalý obrat do prava nedá na sebe dlouho čekati. Tak, jak to dnes vypadá, vítězná pravá Francie stala se levou, aby umožnila vítězství pravého Německa.
Tak asi vypadá v krátkých rysech zrcadlo našeho vnějšího i vnitřního života při porovnávání celoroční bilance státní. Na straně "má dáti" požadujeme zlepšení cílevědomé státní politiky, která musí býti taková, jakou vyžaduje doba a poměry dnešní. Výchovou a laskavým slovem lze jistě docíliti nápravy v mnohém směru, proti rozkladným živlům však, které na cizí rozkaz a za cizí prostředky ohrožují klid, mír a existenci naší republiky, dlužno vystoupiti se vší přísností zákona. Mužný, odhodlaný, rychlý čin koaliční vlády v tomto směru bude jistě příznivě přijat celou českou veřejností, neboť ona po energickém a rychlém zakročení přímo volá.
Kvitujeme s povděkem úspornou snahu ministerstva financí, které snaží se poctivě a účelně snižovati státní výdaje; upozorňujeme však, že úspora ve státním rozpočtu musí míti svůj odlesk v berním a daňovém systému, který velmi těžce doléhá na poplatnické vrstvy naše. Tím chceme říci, že očekáváme rychlou a účelnou úpravu daňovou, která musí znamenati úlevu pro naše poplatníky, neboť dnešní zatížení jejich je prostě nesnesitelné. Dalším setrváváním na dnešní výši daňových předpisů ohrozili bychom veškeré naše průmyslové a obchodní podnikání a přivodili bychom těžkou krisi stavu živnostenského a rolnického. A to, myslím, že vládní kruhy naše nesmí za žádných okolností připustiti, dobře vědouce, že rozvrat vrstev poplatnických přivodil by rozvrat státního našeho zřízení a tím ohrožení existence naší mladé republiky vůbec.
Dalším naším požadavkem je úprava naší celní politiky. Veliký norský básník Björnstjerne Björnson řekl kdysi: "Kde se křivda děje, mají se lidé spravedliví ozvati." A poněvadž v tomto případě děje se veliká křivda stavu zemědělskému, který je vydán úplně na pospas světové a zahraniční konkurenci, co na druhé straně průmysl a obchod je chráněn až nezdravě vysokými cly, očekáváme, že ozve se naše veřejnost i naše vláda a učiní nápravu ve smyslu úplné rovnocennosti zemědělství v naší celní politice státní. Stát je povinen rozumnou celní politikou chrániti svoje vrstvy výrobní, všechny, tedy nejen průmysl a obchod, nýbrž také zemědělství. V tom smyslu tlumočím zde jménem československých zemědělců kategorický příkaz.
Slavná sněmovno! Již několikráte s tohoto místa slyšeli jsme líbivé andělské lákání tovaryšů moskevských k utvoření vlády rolníků a dělníků u nás. Jako zástupce rolnictva odmítám se vší rozhodností tyto návrhy, neboť vidím v nich skrytý útok na celistvost našeho státu. Nechceme žádné výsady, nechceme žádnou třídní diktaturu vládní, která by musila vésti u nás nezbytně k občanské válce, nýbrž chceme rovnoprávnou vládu celonárodní, za kterou stavíme se s celou tradicí a vehemencí českého venkova, který vždycky, i v dobách nejtěžších, své místo neopustil a nezradil. V ohledu tom stojíme také dnes na přední stráži mladého našeho státu, připraveni jsouce odraziti každý útok, směřující na jeho integritu. V otázce starobního a invalidního pojištění ukázali jsme, že si přejeme v naší republice šťastné a spokojené dělnictvo, nuž přejeme sobě, aby nejen dělnictvo našlo ve státě našem šťastný a spokojený domov, my přejeme totéž naší inteligenci, našemu rolnictvu, živnostnictvu a všem ostatním složkám. Všichni vespolek tvoříme československý národ, všichni jsme vzájemně působili a spolupomáhali budovati naši novou vlast a všichni společně chceme její další osudy říditi a spravovati. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Ján Bečko.
Posl. J. Bečko: Ctená snemovňa! Rozpočet pre rok 1925 nevykazuje zvláštné zmeny, až na to, že tá čiastka rozpočtu, ktorá pripadá na štátné podniky, je nie viac po stránke formálnej viazaná k tomu, aby bezpodmienečne pohybovala se správa štátnych podnikov v rámci schváleného rozpočtu tak, ako ten ktorý rezort štátnej správy, ostane mu len smernica.
Štátné podniky od 1. januára 1925 majú sa však dokázať tým, že sú aspoň sebestačné, keď nie sú v stave vykázať sa určitými prebytky. Toto je zaiste najdôležitejšia stránka, ktorej prinajmenej štátné podniky musia učiniť zadosť, jestli však nie, tak sa štátné podniky udajne musia znovu prebudovať po stránke technického a obchodného vedenia, čo by však znamenalo zakciovanie štátnych podnikov alebo priamo rečeno: musely by presjť do rúk súkromokapitalistických.
Vzhľadom na obdobie, v ktorom sa zákon zo dňa 18. decembra 1922, číslo 404, pojednával, podľa ktorého sa štátné podniky charakteru výdelečného stavajú na správnu základnú súkromoobchodnú, dá sa predpokladať, že keď by tomu dovoľovaly politické okolnosti, že by na miesto práve citovaného zákona bolo došlo hneď ku prevedeniu štátnych podnikov do rúk súkromokapitalistických. Dnes, keď už je vydané k zákonu prevádzajúce nariadenie a rozpočtové sú pre rok 1925 štátné podniky osamostatnené a musia byť vedené podľa zásad súkromoobchodných, treba sa presvedčiť, či je všetko vykonané, aby tomuto úkolu odpovedaly.
K tomu, aby bolo vydané vládné nariadenie k zákonu č. 404 z r. 1922, bolo treba takmer dva roky. Týmto vládnym nariadením je určené, ktoré podniky budú spravované podľa zásad súkromoobchodných a je vyslovená zásada, že podniky tieto musia čo najdokonalejšie plniť svoj národohospodársky, po prípade správny úkol. Mimo tohoto zásadne vytknutého úkolu vládné nariadenie č. 206 z r. 1924 v §e 5 určuje, že práva a povinnosti úradníkov, sriadencov a všetkých ostatných zamestnancov v podnikoch budú podrobne stanovené služobným poriadkom alebo inštrukciami, ktoré vydá príslušný najvyšší správny úrad.
§ 6 pôsobnosť správnych orgánov ako ich složenie pre jednotlivý podnik alebo skupinu podnikov stanoví všeobecný organizačný poriadok, ktorý navrhne príslušný najvyšší správny úrad a schvaľuje vláda. Tiež v tom paragrafe je povedané, že podrobné predpisy, ktoré sú potrebné ku prevedeniu tohoto nariadenia, vydá najvyšší správny úrad po vypočutí správneho sboru a iných zainteresovaných kruhov.
§ 10. Správny sbor postupuje podľa jednacieho poriadku, ktorý vydá rezortný minister.
§ 11. Právomoc ústredného riaditeľstva bude podrobne stanovená zvláštnym poriadkom.
§ 12. Prijímanie zamestnancov stanoví sa všeobecným organizačným poriadkom. Taktiež právomoc každého riaditeľstva bude stanovená zvláštnym poriadkom.
§ 13. Pre orgány, ktoré obstarávajú miestnu správu, upraví sa aj v právomoc zvláštnymi inštrukciami.
A ešte celý rad poriadkov a inštrukcií bude vydaný pre vedenie kníh a účtovníctva. Mám za to, že uplynú ďalšie 2 až 3 roky, až budú všetky tieto jednacie poriadky a rôzné pravidlá vydané a schválené. Podľa môjho názoru maly byť všetky tieto jednacie poriadky a pravidlá už dnes nielen hotové, ale plne v platnosti. Keď sa tak nestalo, tak je to chyba, ktorej dôsledok sa objaví. Potrebné je, aby bol čo najrýchlejšie upravený služobný pomer zamestnancov, lebo dnešný rozmanitý stav týchto nezaručuje nijak potrebný navzájomný súlad a spoluprácu, čo je najvýš potrebné v záujme prosperity podnikov. Nedá sa predsa očakávať, že by už či medzi jednotlivými technickými osobnosťmi alebo účtárenským personálom panoval príslušný kľud a vzájomná dôvera, keď popri pragmatikálnom inženierovi stojí inženier na denný plat alebo inej administratívnej síle pragmatikálnej, t. zv. "smenár"? Neudržiteľný je tiež stav dielovedúcich, z ktorých mnohý už dnes dosluhuje 20 až 25 rokov alebo aj viac a ich mesačná gáža ako štátnych pragmatikálnych zamestnancov nepresahuje 1000 až 1200 Kč mesačne.
Vieme, že pri štátnych podnikoch, vedených podľa zásad riadneho súkromného obchodníka, nemôže zostať naďalej zamestnanec spútaný v kazajke štátnej pragmatiky, že musí byť už z dôvodov konkurenčných platený podobne ako v iných podnikoch súkromných. Práca, technika už či v bani alebo v železiarni nemôže byť stavaná i naďalej na jednu platformu so zamestnancom bernej alebo administratívnej správy. Rentabilita štátnych podnikov vyžaduje, aby sa po tejto stránke stala čo najrýchlejšia náprava, že by služobné pomery zamestnancov všetkých kategorií v štátnych podnikoch charakteru výdelečného boly tak spravodlive upravené, že by celá verejnosť mohla s úplnou spokojenosťou očakávať, že po tejto stránke niet naprosto žiadnej obavy, že by podniky tieto práve z uvedených dôvodov prípadne neplnily svoj národohospodársky alebo správny úkol. Pri tom mám na mysli v prvom rade štátné bane a hute a to tým viac, že štát je na Slovensku v tomto obore najväčším podnikateľom. Pokiaľ ide o materiálnu stránku rozpočtu, je tento upravený znova podľa nastúpenej cesty v obore štátnej finančnej politiky, lebo vykazuje pre r. 1925 menšie vydanie o 1.019,808.097 Kč. Predsa však ešte javí sa schodok 272,251.382 Kč. Táto okolnosť je práve výstrahou pre vládu a naplňuje starosťou každého občana a obzvlášte nás na Slovensku, či pri tak veľkej hospodárskej, priemyslovej štagnácii bude možno uviesť v budúcnosti štátny rozpočet do rovnováhy? Naša obava je práve stupňovaná neblahými pomery a do určitej miery prezeraním jednotlivých potrieb Slovenska, ktoré by maly zaručiť jeho hospodársky rozvoj a tým vzpružiť jeho finančnú, poplatnícku, konzumentskú a konkurenčnú schopnosť. Jestliže sa poukáže na to, že Slovensko je pasívné po stránke fiškálnej aj daňovej v súvislosti s inými okolnosťmi, tu mešťácke časopisy v zemiach historických sa tohoto s veľkou záľubou chytajú a dávajú tomu medzi riadkami do určitej miery iný ráz. Keď uvážime, že zo Slovenska sa tohoto roku vysťahovalo viac než 20.000 obyvateľov, stačí to k tomu, aby sme mali úplne jasný obraz pred sebou o hospodárskych pomeroch Slovenska. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Mám na mysli veľmi často dielo Revolučného Národného Shromaždenia, ktoré kládlo základné kamene tohoto štátu nielen po stránke samosprávnej, ale aj po stránke sociálnej a hospodárskej. Veľmi často beriem do ruky zákon z r. 1920, čís. 235. Keď tu vidím skutočne obsažený program k vybudovaniu najdôležitejších železníc, ktoré sú opravdu národohospodárskou tepnou Slovenska a keď uvažujem o tom, že zákon tento končí svoju účinnosť už v nastávajúcom roku a že z jeho obsahu je splnená len malá čiastka, tu sa voľky-nevoľky vnucuje myšlienka, či snáď tomuto nie je príčina tá okolnosť, že na Slovensku po prevedených voľbách do Národného shromaždenia r. 1920 záujem strán vstúpil nad záujmy a potreby Slovenska.
Mám za to, že v Revolučnom Národnom Shromaždení pri zpracování zákona o stavbe železníc po všeobecnom nadšení a skutočnom uznávaní dať Slovensku to, o čo bolo za celé tisícročie maďarskými džentríky a aristokraty okradené, mocne pôsobil tiež jednotný klub slovenských poslancov, lebo návrhy tohoto klubu neboly návrhy určitej politickej strany, ale návrhy klubu slovenských poslancov, ktorí jednali a hovorili za celé Slovensko. Keď sa už stalo, že sme vstúpili každý podľa svojej politickej príslušnosti do jednotlivých strán podľa vzorov v zemiach historických, tu súručenstvo slovenských poslancov nemalo byť oslabené do tej miery, že sa táto roztrieštenosť všeobecne pociťuje na poli národohospodárskom a kultúrnom. Slovensko nie je problémom politickým, ale národohospodárskym a kultúrnym. Uznávam, že sme nielen zpomedzi nástupnických štátov po stránke sociálnej, finančnej ako aj politickej v popredí, ale v niektorých prípadoch smerom pokroku a normalizácie všeobecných pomerov sa predčíme starým štátom.
Vzdor týmto prednostiam predsa jestvujú také nedostatky a to zvlášte na Slovensku, ktoré akosi dávajú tušiť, že v našej republike jestvuje akýsi dvojaký lokeť, podľa ktorého sa prikročuje k odstráňovaniu hospodárskych problémov inak v zemiach historických a inak na Slovensku.
Túto okolnosť poznáme z nasledujúcich konkrétnych prípadov. Je všeobecne známe, že Slovensko tvorí určité obvody rešp. kraje, v ktorých obyvateľstvo žije temer samostatným životom, akoby ani nepatrilo do celkového rámca Slovenska alebo republiky. Táto ťažkosť mala by byť odstránená vybudovaním nových železníc, menovite však železníc Červená Skala-Margecany, Handlová-Horná Štubňa a Veselí n. Moravou-Nové Mesto a iných spojovacích železníc.
Keď však vezmeme tieto tri hlavné čiary železničné podľa preliminovaných obnosov, presvedčíme sa, že za roky 1921 až 1924 bolo preliminované na stavbu týchto železníc 211 mil. Kč. Dnes však vieme, že sa začalo intenzívnejšie so stavbou železnice Veselí n. Moravou-Nové Mesto n. Váhom. Mimo toho bude čoskoro dokončená stavba železnice Krupina-Zvolen v dĺžke 36 km. Postrádam však v rozpočte položku, ktorá by nasvedčovala tomu, že ministerstvo železníc rešp. vláda má v úmysle skutočne pomôcť tomu mestu, ktoré je hospodársky na Slovensku najviac postižené. Je to mesto Banská Štiavnica. Počujeme mnohoráz, či historia pozná zánik len jedného mesta.
Už z historie je zrejmé, že celý rad miest bol úplne zanedbávaný. Ale tu stojíme pred otázkou, či sa to má diať aj v dnešnej dobe hospodárskej kríze, aby takýmito nedostatočnými opatreniami pre úsporu niekoľko milionov korún bolo vydávané v šanc celé desaťtisícové mesto.
Ale so stavbou železnice Handlová-Horná Štubňa a Červená Skala-Margecany sa vôbec nezačalo, ba v druhom prípade ešte nie je plne dokončená ani komisionálna pochôdzka.
Pre rok 1925 by mala slúžiť k nášmu nejakému uspokojeniu tá okolnosť, že na stavbu železnice Handlová-Horná Štubňa je zaradené do rozpočtu 8 mil. Kč. Neviem však, či máme tomuto opravdu veriť, keď boly doby, že boly preliminované väčšie obnosy, ale neprikročilo sa ku stavbe vôbec. Čo však bude so stavbou železnice Červená Skala-Margecany, keď je na ňu preliminovaný len 1 milion Kč? Či snáď niet vážneho úmyslu ku stavbe tejto železnice prikročiť? Nemôže-li z finančných dôvodov to robiť štát, nech je pripustený súkromný kapitál, trebárs i zahraničný, pri podmienkách s vládou zjednaných.
Ďalšia príčina, ktorá opravdu citeľne podväzuje hospodársky rozvoj Slovenska, je dopravný tarif. Podľa provoznej štatistiky z r. 1920 pripadlo v historických zemiach na 10 km štátnych železníc 5·72 km súkromných železníc, čo znamená, že z celej dopravy pripadlo 16·89 % na súkromné železnice. Na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi pripadlo na 10 km štátnych železníc 9·2 km súkromných železníc, na ktorých sa odbavilo 60·11 % celej železničnej dopravy, čo znamená zhoršenie dopravných podmienok v dosť veľkej miere pre Slovensko a Podkarpatskú Rus. Je to právny dôsledok tohoto stavu.
Ako priamy dôsledok tohoto stavu, spojené s vyšším dopravným tarifom neprepočítaným, že sa platilo za dopravu jedného tunového kilometra železničných zásielok na štátnych dráhach v historických zemiach priemerne 0·53 Kč, na Slovensku ale 1·10 Kč, to je o 110 % viac. Doprava jedného tunového kilometru kusového zbožia stála dokonca na Slovensku 5·37 Kč oproti 1·07 Kč v zemiach historických. Je pravda, že od 1. marca 1924 sa tento stav na základe prepočítania dopravného tarifu pozmenil a vykazuje tento stav: V Čechách boly prevzaté 2 hlavné železnice a 4 miestné v dĺžke 758 km, na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi bolo prepočítané len 125 km. Následkom čoho pripadlo v zemiach historických v marci 1924 na 10 km štátnych dráh len 3·94 km súkromých a nie viac ako 3·19 % provozu. Čo znamená, že pre 97 % dopravy platily sa nižšie prepočítané sadzby dopravné. Na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi zostalo na 10 km štátnych železníc 8·09 km súkromných, ktoré reprezentujú 60·07% úhrnného provozu. Či snáď celú soštátňovaciu akciu môžeme nazvať inak ako poškodzovanie hospodárskych záujmov Slovenska a Podkarpatskej Rusi. Veď po prevedení celého plánu v tomto obore bude znamenať fakticky toto: V zemiach historických pripadne na 10 km štátnych železníc len 0·448 km súkromných železníc a 1·51% celkového provozu, čo znamená priamo rečeno úplné prepočítanie, oproti tomu na Slovensku zostane plných 60% dopravy odkázané na podniky ďaleko nevýhodnejšie.
Snáď má vláda v úmysle previesť úplné prepočítanie a prípadný schodok hradiť s dvoch až triprocentným zvýšením dopravných sadzieb na strane jednej a na strane druhej je úmysel snížiť dopravní daň čo kompenzáciu. Jestli je tomu tak, mám za to, že by postačilo, keby sa dopravná daň nesnižovala a tarif nezvyšoval. Je len žiaducné, aby sa tak stalo čo najskôr, a to nielen v záujme priemyslu, ale aj v záujme zemedelstva. Veď pri dnešnej dopravnej politike je zemedelstvo východného a stredného Slovenska neschopné konkurencie s oblasťou západného Slovenska a tým viac so zemiami historickými. Za obilie z Košíc do Prahy je treba platiť viac ako dvojnásobné dovozné z Terstu do Prahy a tiež i maďarské obilie sa dováža do Prahy ľavnějšie ako obilie z východného Slovenska. To je ešte len jeden obor verejnej správy a ako sa ukazujú veľké rozdiele medzi zemiami historickými a Slovenskom.
Je nespornou vecou, že ministerstvo verejných prác vykonalo najviac na poli hospodárskeho povznesenia Slovenska, nemôžeme však povedať to, že vykonalo toľko, ako vyžadujú záujmy Slovenska, už aj za to nemôžeme byť plne spokojní s dosaženými výsledkami, že pri zdokonaľovaní a modernizovaní jednotlivých priemyslových závodov sa nepostupuje dosť rýchle, na čom však až dosiaľ má zase najväčšiu príčinu železný klobúk ministerstva financií, ktorý sa dá veľmi ťažko pohnúť, aby preliminované obnosy boly uvoľnené a poukázané.
Dosiaľ ešte pri každom pojednávaní rozpočtu sme vo vysvetlivkách čítali, že štátna železiarňa v Podbrezovej je vo svojom technickom zariadení zastaralá, čo sa však nezakladá na pravde. Svárovňa rúr je schopná konkurencie s akýmkoľvek moderným podnikom a práve poslednej dobe bol urobený útok na toto oddelenie vyhrážkou, že na budúci rok sa jej dostane sotva objednávok. Pravda je, že najväčším zákazníkom toho oddelenia je Rumunsko. Tu zase narážame na dopravné ťažkosti a sme proti Vítkoviciam v nevýhode, lebo vagón rúr musí urobiť z Podbrezovej 341 km, dokiaľ sa dostane do Margecian a keď by bola vystavená železnica Červená Skala-Margecany, tak by potreboval urobiť 156 km, t. j. o 185 km menej, čo by znamenalo z konkurenčných dôvodov značnú výhodu. Pokiaľ ide o ďalšie oddelenia, ako je válcovňa hrubých bliach, je tiež moderne technicky upravená, nemôže však mať toho šťastia, že by sa jej dostalo od štátu objednávky kotlových bliach, lebo niektorému pánovi prišlo na rozum vypisovať pri objednávkach mieru bliach o 30 cm širšiu, ako môže Podbodbrezová dodať. Toto je tiež také trochu záhadné majstrovstvo.
Pokiaľ ide o ďalšie oddelenia, poznamenávam len toľko, že od roku 1921 až 1924 bolo preliminované na rekonstrukciu a zdokonalenie technického zariadenia a tiež na stavbu robotníckych bytov viac ako 55 mil. Kč, ovšem ostaly len na papieri a tak štátna správa týchto železiarieň i pri rozpočte, ktorý práve pojednávame, znova upozorňuje, že nie sú súťaže schopné s vyspelým priemyslom v ostatných zemiach republiky. Že je tomu tak a že niet vážneho úmyslu urobiť opravdu tento závod konkurencie schopným, ukazuje aj táto okolnosť: Dnes je v štátnej železiarni v Podbrezovej zamestnané menej o viac ako 400 robotníkov ako bolo v dobách normálnych, t. j. od 1. januára 1921 bolo prepustené viac ako 1200 robotníkov. Teda popri tej hroznej katastrófe, akou bol slovenský priemysel postihnutý ako v Pojizerci, Krompachách, Zvoleni a Lučenci a všetky ostatné podniky, ktoré zastavily svoju výrobu; a bude-li sa niekde vyrábať, budú museť byť iné podniky nove vybudované. A myslím, že by predsa malo byť toľko ohľadu brané na hospodárske potreby Slovenska, obzvlášte so zreteľom na kraj, na ktorom štátna železiarňa Podbrezová stojí, od ktorej je závislé viac ako 120.000 duší existenčne, a že by tam predsa mohol byť udržaný aspoň taký počet robotníctva, ktorý tam bol zaměstnaný v dobách normálnych.
Rozlišujeme okolnosti. Jestli že sa jedná o obmedzenie provozu, preto že niet objednávok, alebo jestli že sa prevádza reštrikcia robotníctva preto, že sa jednotlivé oddelenia vôbec zavierajú navždy. Tak sa stalo aj s válcovňou jemného plechu práve tohoto roku, keď bolo v investičnej časti štátneho rozpočtu preliminované na technické zariadenie tejto válcovne, vtedy sa táto válcovňa úplne zavrela navždy, poneváč sa výrobná kvóta tejto válcovne postúpila železiarskemu kartelu. Podľa môjho presvedčenia a mojich poznatkov mám za to, že tu nerozhoduje vláda, že tu nerozhoduje ministerstvo verejných prác, lež že tu rozhoduje výhradne železiarsky kartel a jeho záujmy. To samé opatrenie sa pripravuje v Baňskiej Štiavnici. V Baňskiej Štiavnici je dnes zamestnané 650 zamestnancov. Podľa preliminovaného rozpočtu na robotnícke mzdy, keď počítame 30 korún priemernej mzdy, musí sa ďalších 50 robotníkov prepustiť. Ja neviem, či toto sa skutočne stáva v úplnom súhlase so záujmami a potrebami Slovenska. Je pravda, že elektrovodná sieť do Hodruše je vybudovaná, čo by znamenalo podľa nášho úsudku a predpokladu a podľa minulých vyjednávaní pred jedným či dvoma rokmi, že dôjde v širšom rozsahu k robeniu a rozširovaniu provozu vôbec, aby investícia, ktorá bola do tohoto podniku v posledných rokoch učinená, mohla býť co najrýchlejšie uhradená. To by však znamenalo rozšíriť provoz tak, že by počet robotníkov musel byt, o dve či tri sto zvýšený, a nie aby robotníci boli prepuštení.
V rozpočte je uvedené, že bude v budúcom roku prikročené ku prestavbe tých odvetví, ktoré majú podľa dnešného hospodárskeho stavu zabezpečený odbyt na svoje výrobky. K tomuto účelu je zaradená do rozpočtu položka 11,500.000 Kč. Budeme vidieť v buducnosti, či sa tak stane. Na stavbu robotníckych bytov nie je preliminované nič, ačkoľvek je predsa ministerstvu verejných prác známa katastrófa sosutia sa lavíny na Starých Horách, v osade Ribô, kde ztratilo 18 ľudí život. Prekolonizovanie tejto osady musí byť prevedené jednak v súvislosti s pozemkovou reformou, jednak v súvislosti s tým, že obyvatelia Starých Hôr sú prevážne robotníci štátnej železiarne v Podbrezovej a inde.
Pre rozvoj priemyslu na Slovensku je mimo už uvedených dôvodov tiež dôležité prevedenie elektrizácie Slovenska, aby bolo nadostač ľavnej hnacej síly. Ku tomuto účelu máme ustavené štyri účastinné spoločnosti - piata sa práve v poslednom týždni založila v Turč. Sv. Martine - s účastinným kapitálom 25 milionov Kč. Z toho prevzal štát 10,330.000 Kč. Kapitálove najsilnejšia je "Spoločnosť stredoslovenská". Podniky tieto sú prehlásené za všeužitočné, čo je správné. Behom krátkej doby bude daná do chodu elektrárňa na Starých Horách o výkone 900 KW a tiež elektrárňa v Jasennej o výkone 5.200 KW. Odber tohoto prúdu je úplne zaistený, lebo čaká niekoľko spoločností, ktoré sa ustavily za to, aby mohly prípadné maličké závody dať do chodu. Ovšem je ľutovať v tomto prípade len toho, že položka v rozpočte na podporu elektrizácie Slovenska činí súhrnom len 2.600.000 Kč.