Především máme nezbytně zájem na tom, jakým způsobem se u nás sdělávají obchodní smlouvy. Je snad určitý kompetenční spor, nevyjádřený ve veřejnosti a přece jen v odborných kruzích pociťovaný, poněvadž schází zde kontakt mezi přímými interesenty o obchodní smlouvu, a snad i ministerstva, která jsou povolána k tomu, aby obchodní smlouvy připravovala a je ukončila, nejsou v kompetenci dosti ujasněna.
Nechci tvrditi, že podpis ministra věcí zahraničních pod obchodní smlouvu, znamená jen výlučnou účast ministerstva zahraničních věcí na předběžných pracech, poněvadž ministerstvo zahraničních věcí nemůže dělati obchodní smlouvy, to patří vlastně do resortu ministerstva obchodu. Ale i když jednání diplomatické, politické, spojené s dojednáním obchodních smluv nemůžeme vytrhnouti z rámce ministerstva zahraničního, přece jen myslím, že bude nutno, aby ministerstvo obchodu vykonávalo větší vliv na sjednávání obchodních smluv, ovšem za těch podmínek, že sjednávání obchodních smluv bude se díti také za účasti nejen zaměstnavatelů, tedy podnikatelů, nýbrž také zaměstnanců.
Poukazuji na analogický případ v Německu. Když Německo nalézalo se v nejhorší hospodářské situaci, volalo ke zjednávání nejen obchodních, ale i politických smluv odborové organisace.
Německý odborový svaz soc. demokratický zúčastnil se všech jednání mezinárodních a zejména vykonával podstatný vliv na jednání obchodní. Teprve v poslední době, kdy bylo zahájeno jednání mezi Francií a Německem o obchodní smlouvu, byla německá odborová komise vyřazena z tohoto jednání. Četli jsme, že naši soudruzi v Německu ostře protestovali proti tomuto poslednímu postupu německé vlády. Proč odborové organisace mají zájem na sjednání obchodních smluv? To v Německu má časový význam, pokud jde o zachování 8hod. pracovní doby, poněvadž materie smluvní vrhá také přirozeně reflekse na sociálně-politické poměry zaměstnanectva. Vedle toho je třeba, aby také zájem konsumentů byl při přípravách k obchodní smlouvě náležitě uplatněn. Mám za to, že i u nás je třeba, aby nebyly vylučovány široké massy při sjednávání obchodních smluv, a bylo by velmi dobře, kdyby vedle obchodníků, průmyslníků a jejich svazů a organisací zaměstnavatelských byli povoláváni také zástupcové odborných organisací i družstevních korporací, aby své jistě bohaté zkušenosti mohli uplatňovati. Za těchto podmínek bychom si přáli, aby ministerstvo obchodu vykonávalo větší vliv na sjednávání obchodních smluv, nežli se děje dosud.
Mluvilo se s tohoto místa několikráte o smlouvě s Ruskem. Z důvodů taktických a z důvodů národohospodářských měla se obchodní smlouva s Ruskem již dávno ujednati. Víme, že v době, kdy u nás byly pochybnosti, zda máme podepsati obchodní smlouvu s Ruskem, Francie, Anglie a Německo zejména vyvážely do Ruska značná kvanta zboží a obdržely nejen peníze, nýbrž dobré peníze z Ruska. Jistě bychom velmi prospěli našemu hospodářskému životu, kdybychom již před lety mohli také s Ruskem obchodní styky navázati. Dnes, kdy myslím bude se také diskutovati o tom, aby Rusko bylo uznáno podle práva, de jure - včerejší přednáška pana ministra pro věci zahraniční dra Beneše v klubu českých socialistů nasvědčuje tomu, že jednání o uznání Ruska de jure bude zahájeno - mám za to, že není více obtíží, aby především byly zahájeny hospodářské styky s Ruskem.
V rozpočtu je položka v obnosu 50.000 Kč na obchodní zpravodajství oproti obnosu 200.000 roku minulého. Je to nepatrný obnos, ale myslím, že ani nebude úplně využit, poněvadž obchodní zpravodajství u nás není vůbec vybudováno. My jsme volali a já jsem při jednání o návrhu zákona, kterým byl zřizován úřad pro zahraniční obchod, velmi důrazně žádal, abychom u nás měli vedle sociálních attaché u našich vyslanectev také obchodní attaché, a to ne úředníky, tedy byrokraty, kteří snad theoreticky ovládají věc, nýbrž praktiky. Mohu z poslední doby zase konstatovati několik závad, že k nám jezdí obchodníci z cizích států a že si stěžují do nepochopení našich úřadů. Stížnosti dotýkají se nedostatku informací o našem průmyslu, o naší výrobě, o našem obchodu a stal se případ, že jeden obchodník z Palestiny chtěl jeti do Československa, a bylo mu jedním konsulátem odepřeno visum do Československa s odůvodněním, že prý mezi námi a Palestinou není ještě obchodní smlouvy.
To je jistě podstatné nepochopení potřeb hospodářských a myslím, že bude jistě zapotřebí, chceme-li mluviti o zdravé hospodářské politice, aby při každém zastupitelství zahraničním byl také praktik, obchodní attaché, který by důkladně znal naše obchodní a hospodářské poměry, zejména výrobní a mohl každému, kdo má zájem o naší výrobu, dáti potřebné informace.
V souvislosti s tím bychom si přáli, aby vývozní oddělení ministerstva obchodu, tak jako jsme svého času ukázali na Anglii, bylo lépe vybudováno. Víme, že v ministerstvu obchodu, oddělení pro povolení vývozu a dovozu, jest ještě zbytek starého úřadu pro zahraniční obchod, přes to však bude nutno pamatovati, aby vývozní oddělení ministerstva obchodu odpovídalo novodobým potřebám, stalo se institucí trvalou a aby se také již s takovou organisací nyní počítalo.
Vedle těchto požadavků je třeba vzpomenouti některých již hotových událostí národohospodářských. Jsou to zejména t. zv. zahraniční komory. Je to, myslím, dobrá cesta k navázání vzájemných hospodářských styků, cesta, která může vésti také k velmi dobrým výsledkům, bude-li zde opětně řádná organisace zahraničních komor. Až dosud, jak věc sledujeme, máme ten dojem, že se budování komor děje jen úsekovitě, a bude také dobře, aby ministerstvo obchodu jako ministerstvo resortní vykonávalo zde určitý vliv a organisovalo centrálně tyto zahraniční komory. Pokud jde o vzorkové veletrhy a výstavnictví vůbec, víme, co pro naše hospodářství znamenají na př. Pražské vzorkové veletrhy, Bratislavské a Liberecké veletrhy, přejeme si jen, aby veletrhy a výstavnictví bylo dále pěstováno, a vítáme zejména, že se má vypracovati regulativ o výstavnictví, který snad tomuto nutnému zařízení podstatně prospěje.
Pokud jde o cla: Chceme-li, aby průmysl náš zkvétal, aby zapomenutá část naší výroby mohla se vůbec existenčně udržeti, musíme také pamatovati, aby cla na polotovary byla tak upravena, aby průmysl domácí mohl konkurovati se zahraničním obchodem. Poukazuji zejména na průmysl optický a chirurgický. Ten není dnes na př. konkurence schopným, poněvadž cla na polotovary jsou tak vysoká, že nesnesou pak výrobního zpracování a náklad takový pak rovná se cifře, která neobstojí na zahraničním trhu. Bylo by tudíž velmi dobře, aby v tomto směru celní politika pamatovala na skutečnost, že jsme státem exportním a jako takový musíme také pamatovati na to, abychom průmysl domácí, kde jest nemocný, léčili. Takto ho soustavně jen zabíjíme.
Jinak pokud jde o naši obchodní politiku, budiž řečeno, že není dosti dobře možno prohlašovati k bolestem našeho národohospodářského podnikání, aby se ten průmysl, který nemůže vyráběti, který uzavřel své výrobny a propouštěl zaměstnance, přeorientoval, aby vyráběl něco jiného. To jest už pak pozdě, když voláme po tom, abychom vše pro zaměstnanost učinili, když již jednou podnik jest uzavřen a zaměstnanci jsou vypovězeni, je velmi pozdě mluviti o tom, aby ten neb onen podnik vyráběl výrobek jiný, než na který jest zařízen, poněvadž zaměstnavatelé, jak víme z praxe, věc provádějí způsobem jiným. Prostě uzavrou továrny, jak se stalo na Slovensku, odmontují stroje, převezou je do Maďarska a dělnictvo a úřednictvo nechají u nás. Tedy tak se ty věci dělati nedají. Jest třeba tudíž všeobecně prohlásiti, že jen ta obchodní politika jest zdravá, která se opírá o skutečnost, že jsme převzali ze starého Rakousko-Uherska 80 % průmyslu a že musíme dbáti toho, aby tento průmysl byl zaměstnán. Pomáhejte tomuto průmyslu! Jestliže však pomáháme tomu, abychom uzavírali továrny, abychom propouštěli zaměstnance, budeme neustále zápasiti s hospodářskou krisí, budeme neustále jednati, jak odstraniti nezaměstnanost, poněvadž důsledky a příčiny této krise se neodstranily. Proto můžeme jen takovou obchodní politiku schvalovati, která má vždycky na paměti zaměstnanost a podporu našeho podnikání.
Víme, že průmysl má také své bolesti, a nejsme tak jednostranní, abychom jen žádali: zaměstnejte dělníky a úředníky - a o to ostatní se nechceme starati. To ne, my se díváme na problém jako na celek a loyálně doznáváme také těžkosti, se kterými podnikatelstvo naše zápasí. Především je to vysoká úroková míra, která znemožňuje dnes většině průmyslu, aby mohl využíti bankovního úvěru. Deset, dvanáct procent a v mnoha případech i více žádají naše banky a přirozeně to zatěžuje kalkulaci výroby do té míry, že chápeme, že pravidelný chod je těžko za těchto podmínek udržeti. Na druhé straně ovšem je nutno působiti k tomu, aby míra úroková byla snížena, aby se daly průmyslu nutné prostředky k jeho chodu, při kteréžto příležitosti opakuji dávný projekt exportní banky, která by se specielně zaměstnávala povolováním úvěru na vývoz. Obdobný projekt byl také v Anglii, kde se říkalo v návrhu, že se může podle žádosti dotyčného podniku povoliti až 80 % zálohy výrobní ceny na vývoz. Tedy jest to podporování vývozu. A chceme-li tudíž dosáhnouti restrinkce úrokové míry, myslím, že by byla cesta nejkratší, aby zde byla exportní banka, která by za lacinou úrokovou míru dávala postiženým podnikům pokud možno levný kredit.
Máme ovšem ještě bolesti, které se také ukazují na hranících a za hranicemi státu. Jsou to mezinárodní styky osob, které zprostředkují prodej našich výrobků. Otázka pasů a vis! Tato byla projednávána u nás několikráte. Je to nepřímo resort ministerstva obchodu. Ministerstvo obchodu samo - přesvědčil jsem se osobně - působí k tomu, aby mezistátní jednání bylo toho druhu, aby visa mezi státy byla vůbec zrušena. Obtíže leží jinde. Jsou to obtíže politické a i hospodářské různých států kolem nás, které dosud znemožnily, aby zmíněná ujednání mezistátní byla ukončena. Leč nutno nadále a ještě energičtěji působiti k tomu, aby zrušení vis skutečně nastalo. Jest to podle mého přesvědčení šikanování cestujících vůbec, tedy i těch, kteří cestují snad za jiným posláním než obchodní cestující nebo techničtí úředníci, kteří zprostředkují prodej našich výrobků. Myslím tedy, že v podstatě týká se to všech, a je tedy volání, aby visa byla zrušena, spravedlivé. Pokud jde o pasy, i když se poukazuje, že je třeba, aby každý občan, který cestuje za hranice, měl legitimaci, buďtež tyto jen v přechodné době uchovány. Jest třeba také určité reformy ve prospěch tohoto dokumentu, totiž, aby pasy byly jednotné, mezinárodně jednotné, aby měly nejkratší platnost dvouletou, a aby se nečinilo obtíží při vydávání pasů. To zejména týká se zase obchodních cestujících a obchodních zástupců. Ministerstvo financí zde provádí politiku, se kterou souhlasiti nemůžeme. Jestliže chce zachycovati daně prostřednictvím cestovních pasů, tak jest to zvrácená finanční politika, poněvadž na inkasování daní jsou zde jiné instituce. Řada předpisů a berní úřady starají se o to, aby občané daně platili. Nemohou-li jich platiti, nechť se s nimi jedná. Máme dokonce i nařízení ve prospěch postižených a proto myslím, že stěžování ve vydávání pasů je zbytečné, poněvadž berní správy vykládají si liberální výnos ministerstva financí příliš těžkopádně, a stává se pak, že obchodní zástupce vůbec nemůže jeti za hranice, a tím jest také postižen náš obchod. Obchodní cestující a zástupce jest jeden z těch málo činitelů, kteří prodávají za hranicemi naše výrobky, a jest potřebí, aby se tyto šikany odstranily a aby vydávání pasů se zjednodušilo.
Totéž se týká t. zv. vzorků. Každý, kdo byl svědkem při celní prohlídce na hranici, kde cestující musil vybaliti svá zavazadla a několik hodin vykládati celníkům namnoze v řeči těžko srozumitelné, že to jsou pouze vzorky, že provoz vzorků neznamená poškození toho nebo onoho průmyslu, dosvědčí neúčelnost takového zařízení. Tyto formality zcela zbytečné měly by se odstraniti, a prohlídka zavazadel vzorkových, která jsou nezbytná pro vykonání povolání obchodního zástupce a cestujícího, měla by býti zrušena.
Bylo by potřebí, aby také při sjednávání obchodních smluv bylo pamatováno na odstranění pasových vis. Jestliže ministerstvo obchodu dovolává se obtíží, které se staví v cestu odstranění pasových vis, pak příležitost uzavírání obchodních smluv jest nejvhodnější, aby se také jednalo o vzájemném dorozumění o zrušení vis. Mám zjištěno, že obchodní cestující a zástupce v Německu i v jiných zemích jest zase šikanován úřady tamními. Na př. obchodní cestující československý musí v některých městech Německa platiti zvláštní daně, zvláštní poplatky a namnoze jest ještě šikanován policejními úřady. Jest, myslím, již doba vhodná k tomu, abychom každému zaručili mezistátní dohodou volný pohyb v zemi, zejména tomu, jak jsem pravil, který jest hospodářským zprostředkovatelem mezi státem naším a cizím.
V souvislosti s těmito zásadami národohospodářskými budiž mi dovoleno, abych se zmínil o těch, kteří doma jsou zaměstnáni jak při výrobě, tak při distribuci. Jsou to zaměstnanci, v prvé řadě zaměstnanci kancelářští, techničtí a obchodní pomocníci. Během rozpravy k této skupině rozpočtu bylo několikráte poukázáno na nedostatečné pokračovací školství. Připojuji se k těmto všem přáním a žádám, aby osnova, která se nalézá již v ministerské radě, byla co nejdříve parlamentu k projednání předložena. Jest velmi nutno, abychom pokračovací školství postavili na podklad moderní, a to, co snad osnově ještě schází, doplnili ještě buď jinými zákony anebo opatřením jiných ministerstev.
Nebude patrně asi osnovou rozluštěna otázka vyučovací doby, zda obchodní a živnostensky učeň má navštěvovati pokračovací škol večer, ve dne nebo během pracovní doby. Požadavek náš, aby učeň navštěvoval pokračovací školu během pracovní doby, jest úplně oprávněný z hlediska zdravotního i z hlediska kulturního. Má-li mu pokračovací škola nahraditi v praktickém smyslu to, co mu občanská či měšťanská škola nemohla poskytnouti, pak se musí tomu mladému hochu umožniti, aby vnímal učební osnovu, a to se nemůže státi za těch okolností, s jakými se setkáváme dnes, že totiž při večerním vyučování jest chlapec úplně tělesně vyčerpán, většina jich také spí během vyučovací hodiny, jest tudíž přirozeno, že za takových podmínek nemůže pokračovací školství splniti své úkoly. Proto musíme žádati, aby učební doba byla stanovena v rámci pracovní doby. Bude třeba, aby také resortní ministerstva na toto opatření pamatovala.
Ministerstvo obchodu má ještě podnes celou řadu zákonů ve své působnosti, které se dotýkají pracovních poměrů zaměstnanců. Jest to především živnostenský řád, který zasluhuje, jak jest také doznáno i v ministerstvu obchodu, naléhavé opravy. Přípravy k novele jsou v proudu a my bychom si velmi přáli, aby byly urychleny, aby živnostenský řád, který jest jedním ze zbytků starého zákonodárství rakouského, byl skutečně v brzké době novelisován.
Zaměstnanci obchodu trpí nedokonalostí provádění zákona o pracovní době. Zákon, který sice zaručuje maximální osmihodinný pracovní den i pro obchodní pomocníky, není prakticky proveden proto, poněvadž není provedena jednotná otevírací a zavírací hodina závodu. Tím, že se ráno otevírají závody porůznu a že se večer zavírají v různou hodinu, stává se, že obchodní zaměstnanci v mnohých případech pracují 9 až 10, na Slovensku dokonce 11 až 12 hodin, přes to, že i pro ně platí zákon o 8hodinné pracovní době. Je nutno, aby pracovní doba pro obchod byla upravena ve shodě s otevíráním a zavíráním závodů.
Stejně tak je zde velmi palčivá otázka nedělního klidu. Zemská politická správa v Čechách působí k tomu, aby nedělní klid upraven byl cestou administrativní. Méně se tak provádí na Moravě, ve Slezsku vůbec ne a na Slovensku nechtějí příkazy, které vycházejí z Prahy, respektovati. U nás máme v platnosti rakouský zákon o nedělním klidu a na území Slovenska a Podkarpatské Rusi uherský zákon o nedělním klidu. Nedělní práce není odchylkou, vyplývající z nějakého zákona, nýbrž odchylkou z nedělního klidu, takže by šlo o to, aby původní stav, jak byl upraven zákonem, byl znovu upraven, to jest, abychom se vrátili do úplného klidu nedělního. Urguji tento postup, neboť je třeba, aby nejen cestou administrativní, ale i cestou nového zákona otázka nedělního klidu byla vyřešena.
Budiž mi dovoleno, abych, třeba to není přímo resortní otázkou ministerstva obchodu, urgoval velmi nutně předlohu zákona o soukromých zaměstnancích. Je to resort ministra spravedlnosti, ale také ministerstvo obchodu má na tom zájem. Tento návrh byl nám již slíben pro podzimní zasedání 1923, dodnes však nebyl předložen k ústavnímu projednávání.
Stejnou bolest máme s návrhem zákona o právním poměru obchodních jednatelů. Ministerstvo obchodu odívá se neprávem do roucha ministerstva zaměstnavatelského. Neříkám, že snad ministerstvo obchodu o sobě tvrdí, že je zastáncem zaměstnavatelů a podnikatelů u nás, ale všeobecně se říká, že ministerstvo soc. péče chrání dělníka a zaměstnance a ministerstvo obchodu chrání zájmy zaměstnavatelů. Jestliže v praksi tu a tam se objevuje správnost tohoto tvrzení, nemůžeme to tvrditi legislativně, poněvadž ministerstvo obchodu má jistě daleko širší poslání, než aby hájilo jen zájmy zaměstnavatelů. Ministerstvo obchodu by mělo velmi podstatně působiti k tomu, aby problém nezaměstnanosti spoluřešilo s ministerstvem soc. péče. Mám obavy, že nezaměstnanost bude nám činiti stejné obtíže, třeba v menším snad měřítku, jak tomu je v Anglii. Víte, že řešení nezaměstnanosti v Anglii bylo kusem vládního programu a že žádná vláda v Anglii není schopna vlády, dokud neprohlásí své konkrétní stanovisko, jak míní odstraniti nezaměstnanost. U nás zatím jsme klesli s počtem nezaměstnaných, třebaže statistika, která je uvedena o podporách nezaměstnaným, není správná a přirozeně není shodná se skutečným počtem nezaměstnaných, poněvadž buďto nezaměstnaný vyčerpal podporu, nebo jí vůbec neobdržel, takže ten počet je daleko větší a myslím, i když počítáme, že zaměstnanec v podnicích pracuje 2 nebo 3 dny, stále máme u nás 70.000 nezaměstnaných osob.
V poslední době však se stává, že zejména soukromí zaměstnanci jsou hromadně propouštěni, a to za určitých okolností. Když se provádí fuse průmyslových podniků, prvním důsledkem jejím je propouštění dělníků a úředníků. To bylo na př. v poslední době v Brně. Fuse firmy Brand a Lhuillier s První brněnskou strojírnou vyvolala propuštění asi 800 dělníků, dohodou pak propuštění bylo restringováno, tuším na 500 a jedná se nyní o propuštění asi 100 úředníků vesměs komerčních a technických sil. Jestliže se průmyslové podniky spojují a sanují své poměry propouštěním zaměstnanců, můžeme se dočkati toho, že nezaměstnanost opětně bude stoupati, ovšem za daleko jiných a těžších podmínek, než v letech minulých.
Pokud jde o soukromé zaměstnance, troufám si prohlásiti, třebaže toho velmi lituji, že nemáme naprosto možnosti, abychom tyto zaměstnance u nás umístili. Když jsme mohli vyvážeti techniky do Německa a Francie, byl to ventil, kterým jsme si pomáhali, ale dnes Německo nepotřebuje více sil, poněvadž má samo obtíže doma. O Francii máme tytéž zprávy, jiné země nepadají v úvahu. Poněvadž máme ještě obchodní pomocníky, zaměstnance družstev a propuštěné síly z obilního úřadu a z úřadu pro zahraniční obchod vesměs nezaměstnané, je otázka, co s tímto duševním proletariátem? Ovšem i na druhé straně, co s masou nezaměstnaných dělníků? Tu myslím, že by ministerstvo obchodu velmi vhodně mohlo působiti k tomu, aby nezaměstnanost u nás byla restringována. To by se mohlo díti tím způsobem, že by se učinilo opatření, aby při fusích průmyslových podniků byla učiněna dohoda, že na početním stavu zaměstnanců i na jejich sociálních a pracovních poměrech nebude ničeho měněno. Vím, že se mi vytkne: Vy tím chcete zasahovati do soukromého práva. Vážení pánové, v tom okamžiku, když se jedná o obtíže celostátní, přestává do určité míry soukromé právo, a poněvadž se tu jedná ne o krisi zaměstnavatelskou, nýbrž o krisi státní. Pokud jde o nezaměstnané, musí si také stát vyhraditi právo, regulovati podobné hospodářské škody, které z toho státu mohou vzniknouti. Fuse povoluje se bez každých podmínek, zkouší se jen příslušné zákony a finanční základna. Jedná-li se o nostrifikaci, je ještě oprávněnější žádost, aby byla činěna podmínka, že se provoz povoluje jen těm závodům, které se zaváží, že ponechají dosavadní stav úředníků a dělníků.
To jsou žádosti nepřehnané, které můžeme dobře a věcně odůvodniti, poněvadž, kdybychom na druhé straně tak nečinili, znamená to nesmírné hospodářské škody.
Ale je třeba ještě na jedno upozorniti: V rozpočtu vidíme snížení investic o 910,174.000 Kč, tedy bez mála o 1 miliardu. To znamená, že zase celá řada dělníků a úředníků bude bez zaměstnání. Když nemůžeme investice realisovati anebo jen v menším měřítku, tedy je tu zase určité nebezpečí nezaměstnanosti, které r. 1925 z tohoto titulu můžeme očekávati.
Druhá otázka velmi palčivá je otázka vystěhovalectví. Podle statistiky vydali jsme za první a druhé čtvrtletí tohoto roku celkem 33.259 vystěhovaleckých pasů. Z toho jen do států zámořských bez mála 90%. To jsou pasy americké atd. Je známo, že podle nynějšího amerického zákona, který je přísný v podmínkách, za jakých je možno do Ameriky odejeti, je pro Československo stanovena kvota asi 3000, takže 30.000 vystěhovalců, kterým byly dány pasy, nemá možnost odejeti. To jsou také nezaměstnaní lidé ať dělníci, úředníci nebo lidé z volných povolání nebo i živnostníci. Oni počítají s tím, že odjedou, prodali svůj majetek, vypověděli patrně svá místa a doufají v nového presidenta Spojených států, že bude korigovati vystěhovalecký zákon a dovolí větší kvotu, než která je stanovena pro letošní rok. Zdá se však, že americký president to asi neučiní a učiní-li korekturu, bude tak nepatrná, že problém vystěhovalecký bude u nás akutnější a budeme-li mluviti o nezaměstnanosti, nemůžeme se vyhýbati této otázce. Počítejme, že máme tu 30.000 osob, které musíme řaditi mezi nezaměstnané a musíme se nějakým způsobem o ně starati. Kdo sleduje zprávy o zasedání různých komisí Společnosti národů, vidí, že Společnost národů stará se o osudy těch vystěhovalců, kteří na základě nového zákona odjeli ze svých domovů, ale nemohli více odejeti do "nové vlasti" a jsou v různých přístavech, v různých částech Evropy a veřejnost se má o ně postarati, poněvadž děti, starci, nemocní lidé trpí a zájem Společnosti národů je nyní zvláště koncentrován na oběti amerického přísného vystěhovaleckého zákona. Poslední statistika Carnegiové mírové nadace z listopadu roku 1924, která se obírala budoucností vystěhovaleckého zákona, dospěla k cifrám, které nás málo potěšují. Tato statistika zjišťuje, že ve Spojených Státech žije celkem 105,710.620 obyvatel, z této cifry odhaduje se 49,086.402 jako kvota potomků osob přistěhovalých před rokem 1820. Od roku 1820 do roku 1900 je uvedeno těchto potomků 9,335.555. Černá rasa není zde počítána. Na této basi obnášela by ve smyslu toho přísného zákona amerického vystěhovalecká kvota 1. července 1927 pro Československo 1.359. Na tutéž dobu však připadá na Anglii a severní Irsko 85.135, na Německo 20.028, na svobodný stát Irský 8.330, Švédsko 3.072, Rakousko 2.171, Holandsko 2.762, Italie 5.716, Polsko 4.535, Rusko 4.002. Tedy Československo má míti roku 1927 nejnižší kvotu vystěhovaleckou. Já to uvádím proto, abyste viděli úžasnou disparitu mezi kvotou povolenou Anglii, Švédsku a Polsku a kvotou povolenou Československu a abyste viděli, že musíme pamatovati do budoucna na obtíže, která nám v problému vystěhovaleckém vzejdou. Kdyby ministerstvo obchodu působilo k tomu, abychom nevyváželi lidi a raději výrobky, v souhlasu s ministerstvem soc. péče mohlo by hodně v tomto směru prospěti a myslím, že uzavírání obchodních smluv se všemi státy, pokud je možno za účasti praktiků, o kterých jsem se zmínil, a také zaměstnanců, by této snaze podstatně prospělo.
Uvítal jsem, když jsem četl usnesení, že mají se v ministerstvu obchodu soustřediti státní dodávky. Státní dodávky v problému nezaměstnanosti hrají podstatnou úlohu, neboť víme, kdyby podle určitého regualtivu byly zadávány, že by se mohlo předejíti uzavírání průmyslových závodů nebo propouštění zaměstnanců vůbec a myslím, že, kdyby soustředění státních dodávek bylo spojeno s těmito výsledky, o kterých jsem se zmínil, bychom mohli jen uvítati takovou koncentraci. Jde především o to, abychom zásadně nezadávali dodávky do ciziny. To se nám prohlašuje, že není možno, a máme také na to předpisy, ale bylo řečeno, že se tak v určitých ministerstvech děje. Z hlediska zaměstnaneckého žádáme, aby dodávky byly zadávány jen těm podnikům, kde za prvé je nebezpečí krise propouštění zaměstnanců nebo jiné nebezpečí hospodářské, za podmínky, že v těch podnicích jsou také urovnány pracovní a sociální poměry zaměstnanců. Jako konkrétní případ, který slouží také pro naše názory na jiná odvětví, uvádím zadávání dodávky vagonů železničních. Ta věc se děje takto: Po schválení rozpočtu vypíše se soutěž; to se stane v lednu, únoru a v březnu skončí celý proces soutěžní, načež se zadá dodávka, která urychleně za 8 měsíců má býti vyřízena. To znamená, že vagonka v Kopřivnici a Studénce a jiné podniky nabéřou v tomto mezidobí spoustu nových dělníků a úředníků, aby zdolaly objednávky - pracují přes čas - aby pak v listopadu zase lidi znovu propustily. Je to zbytečné zatěžování našeho průmyslu, poněvadž vagony potřebujeme, o tom není sporu, parlament musí povoliti nutné položky na stavbu železničních vagonů a není potřebí čekati na formality, až se vypíše soutěž a zadá dodávka, nýbrž ministerstvo železnic a ministerstvo financí mohly zavčas a souměrně zadati dodávky těmto podnikům, aby nenastala nezaměstnanost. Tak jsme si představovali soustřeďování státních dodávek, aby nastala regulace ve prospěch našeho národohospodářství. Četli jsme také, že se ministerská rada usnesla, aby nevyčerpané položky za rok běžný byly použity i pro rok příští, když s objednávkou bylo započato; myslím, že zde je určitá souvislost s tím, co jsem byl prohlásil.
Mluvil-li jsem o nezaměstnanosti, budiž mi ještě dovoleno, abych se zmínil velmi stručně o nebezpečí propouštění státních zaměstnanců. My soukromí zaměstnanci jsme velmi interesováni na této velmi bolavé otázce. Zjistili jsme, když byl likvidován obilní ústav, když byla provedena likvidace úřadu pro obchod zahraniční, že propouštěné síly přirozeně hrnuly se do zaměstnání soukromého. Nastal boj o levnější práci a tím tedy soukromí zaměstnanci byli poškozeni. Bude-li tudíž saháno k regulaci počtu státních zaměstnanců, žádáme kategoricky, aby se tak nestalo bez dohody s organisacemi soukromých zaměstnanců, poněvadž bychom tím pro celek, zejména ve prospěch státu ničeho nedosáhli. Budou-li zase na druhé straně propouštěni soukromí zaměstnanci, je to nové zatížení státu, poněvadž je potřebí vypláceti podpory, a nebudou-li podpory dostačovati, bude potřebí ještě sáhnouti k jiným opatřením finančním. Stát musí míti zájem na tom, aby restrinkcí státního zaměstnanectva nebylo poškozeno zaměstnanectvo jiné. Jsem přesvědčen, že, jakmile by se konkretně o tuto otázku jednalo, bychom těmto škodám mohli předejíti a že by také tyto kategorie státních zaměstnanců, které snad padají v úvahu, se nestaly konkurenty svých spolukolegů v závodech soukromých.
V souvislosti s tím budiž ještě řečeno, že trváme na tom, aby odborové zprostředkovatelny práce, které by právě v tomto okamžiku měly působiti na situaci pracovního trhu, byly uznány jako orgány veřejnoprávní. S tohoto místa ohražuji se proti snaze, která je zejména dirigována ze Zemského úřadu práce, aby odborové zprostředkovatelny práce uznány nebyly, nebo jen ty, které mají paritu se zaměstnavateli nebo které budou uznány příslušným ministerstvem. My jsme prokázali, že zprostředkovatelny odborových organisací vykonaly svoje hospodářské poslání, že mají svoji tradici, že se úplně osvědčily a odborové organisace za každých podmínek budou na tom trvati, aby také nadále působily.
Vážení pánové, mluvil jsem o hospodářských obtížích našeho státu a dotkl jsem se myšlenek, jež jsem spojoval se zdravou obchodní politikou. Bude snad třeba, abych ještě při závěru svého referátu vzpomenul stručně instituce, která by také mohla této snaze podstatně prospěti. Je to "Poradní sbor pro otázky hospodářské", který dosud je přičleněn ministerstvu obchodu. Tento Poradní sbor měl býti vlastně zárodkem hospodářského parlamentu. Měl býti institucí, v níž by otázky hospodářské i sociální bez ovlivnění politického byly věcně prodiskutovány, a takový materiál pak byl předložen vládě a resortním ministerstvům. Celá řada odborů a výborů tohoto sboru funguje. Celá řada odborníků příkladně připravuje materiál a zaměstnává jím členy Poradního sboru, ale vidíme, že podněty a návrhy Poradního sboru nenalézají tolik pochopení a nemají tolik váhy u vlády a různých ministerstev, jak by bylo potřebí. Snad proto, že je to sbor pouze poradní, že má jen raditi, ale že jeho rad není potřebí poslechnouti, anebo snad proto, že je to sbor, který je přičleněn jednomu ministerstvu. Závady však zde jsou a má-li takový hospodářský sbor plniti své úkoly, žádám, aby byl zreorganisován. Rovněž tak jeho složení neodpovídá úplně těmto předpokladům a zejména jeho poslán zasluhuje korektury.
Poukazuji na obdobný projekt, který je předložen nynější francouzskou vládou, o kterém se také zmiňuje revue "Akademie" ze dne 15. listopadu 1924. Je to již třetí francouzský projekt o hospodářské radě. Prvý projekt byl vytvořen francouzskou odborovou komisí a ztroskotal rozvratem odborových organisací ve Francii, druhým byl projekt vlády Poincaréovy, který vůbec nebyl uskutečněn a nyní je tu třetí projekt francouzského ministra práce Godarta, který obsahuje podle "Akademie" tyto myšlenky: "Hospodářská rada má býti rozdělena na několik odborů podle složek politického života; vláda bude zastoupena v každé kategorii svými delegáty, kategorie pak si sama určí, které organisace hospodářského světa v ní mají býti zastoupeny, načež vláda se postará, aby byly povolány. Kromě delegátů s právem hlasovacím a s právem poradním - to jsou delegáti rozličných ministerstev - bude míti rada k disposici štáb odborných znalců, povolávaných v určitých případech, aby vypracovali po technické stránce ten nebo onen projekt. Dělnictvo bude v hospodářské radě zastoupeno jednak jako výrobce, jednak jako spotřebitel a konečně jako zaměstnanec velkých podniků sociálně důležitých, jako je doprava, telegraf atd.