Podle statistického šetření na vysokých školách českých a slovenských v Praze, Brně a Bratislavě je 2·8% studentů z vrstev nejbohatších - továrníci, podnikatelé, 5·6% z vrstev lépe situovaných - lékaři, advokáti. Naproti tomu je 15·14% studentů polosirotků, jichž rodiče nemají výnosného zaměstnání, 4·41% úplných sirotků, 3·91% studentů dětí dělníků.
Celkově shrnuto vypadá sociální rozvrstvení českých studentů takto: 20% studentů pochází z rodin zámožných soběstačných, 50% z vrstev středních, jež mohou pouze částečně zajistiti své děti během studia, a 30% z vrstev proletářských, jichž studijní příspěvek je minimální nebo vůbec žádný. Tedy celkem připadá 80% studentů na tíži sociální a zdravotní péče studentské, a řekl jsem, že máme u nás 26.000 studentů vysokoškolských a 110.000 středoškoláků a z těch 80% je odkázáno na veřejnou péči o studentstvo, která neposkytuje více než nějakých 7 milionů. Přibližně 16.000 studentů v Československé republice potřebuje při studiu výpomoci.
Studentstvo žádalo, aby podpory ministerstva školství a vládní vůbec byly zvýšeny. Jestliže 80% vysokoškolských studentů připadá na tíži sociální péči studentské, studenti snaží se vlastními silami řešiti svou sociální otázku, leč nestačí. Většina československých studentů je chudým studentstvem, které takořka je na vlastní pěsť odkázáno. Stát poskytuje vlastně jen 1/4 potřebné sumy. Studenti mají příjem nižší o 50% než je jejich existenční minimum. By studentské jsou nedostatečné, zdravotní péče studentská je roztříštěna a naprosto nedostatečná. O střední a odborné školy není vůbec postaráno a tudíž studentstvo právem žádá, aby rozpočet sociální péče v ministerstvu školství a nár. osvěty byl zvýšen při nejmenším o 2 miliony, z čehož by byla zvýšena subvence na koleje, fondy a ostatní sociální instituce vysokého, středního a odborného školství.
Nutno také vyzvednouti potřebnost studia v cizině a to řádně organisovaného a soustavného. Dosud velmi správně pracuje v té věci informační kancelář pro studium v cizině v součinnosti s ministerstvem školství. Bylo by možno uvésti ze zprávy o činnosti její řadu dokladů o její prospěšnosti a intensivní práci. Tím více je nutno litovati, že není řádně dotována a že položka pro ni určená má zmizeti z rozpočtu, poněvadž byla dána do jiného titulu, než kam patří. Bylo by záhodno, aby položka 4. ve výši 30 000 Kč na organisaci studia v cizině v § 10, titulu 3 (vysoké školy a vědecké ústavy) byla zařazena do tit. 7 (školské a kulturní styky s cizinou).
Mám zde podrobné zprávy o některých studentských institucích, jako jsou Masarykovy studentské koleje v Praze, nebo kolej posluchaček vysokých škol v Praze, a spolek Akademicky dům v Praze. Vesměs je viděti, že jejich situace je neutěšená, že nevystačí na tu minimální skutečnou potřebu našeho studentstva, aby studentstvo, které, jak jsem naznačil, z 80% je studentstvem nemajetným, mohlo býti náležitě podporováno. Koleje doplácejí na své členy, takže na příklad Masarykovy studentské koleje ročně za 10 měsíců dopláceti musejí skoro 1/2 milionu korun. A když přistoupí ke stavbě nezbytné budovy, jsou nové starosti, jak sehnati těch 20 milionů, které jsou nezbytné. Kolej posluchaček vysokých škol v Praze, která přijímá z nejchudších zase ty nejchudší: sirotky, dcery učitelů, zřízenců, maloživnostníků, úředníků, horníků, domkářů a pod., tato kolej živoří takřka ze dne na den, protože je roztříštěna na různých místech a vypovídána, aby místnosti její mohly učiniti místo na příklad řekněme koleji katolického studentstva a pod.
Finanční podpora těchto, institutů je nepatrná a je zapotřebí, aby se měřilo spravedlivě, jestliže se měří tak zvláštním loktem theologům na jedné straně, aby se i našemu laickému studentstvu spravedlivě měřilo.
Mám zde i výklad o situaci akademického domu v Praze. Pánové, poslanecká sněmovna, vlastně první Národní shromáždění již spolkem akademického domu v Praze se zabývalo r. 1919, když přijalo 9. října zákon o vybudování a udržování akademického domu v Praze. A tehdy bylo ze státních prostředků povoleno 5 mil. korun, které měly býti zajištěny ve státním rozpočtu r. 1921 až 1923. Výslovně tam zákon stanovil, že stavba domu pro tento akademický dům má býti započata v r. 1920. Dnes jsme na sklonku r. 1924, dům ovšem nestojí a příspěvky na něj nedocházejí.
Mluvil jsem, pánové, na prvém místě o potřebě budgetární jednoty všeho našeho školství. Mohl bych stejně se dožadovati větší péče o administrativní jednotu všeho našeho školství. Shodou okolností správce ministerstva školství a nár. osvěty je také unifikačním ministrem a já bych prosil, aby této otázce věnoval opravdu větší pozornost. Právní řád platný pro obecné školství československé je dosud nesjednocený. Dosud platí zákon říšský, zákony zemské, zákony uherské, zákony republikánské. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku obsahově platí namnoze dosud právo rakouské, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platí právo uherské. Na Hlučínsku podle nařízení vlády ze dne 4. května 1920 platí právo rakouské s nepatrnými výjimkami. Pro Vitorazsko a Valčicko platí podle opatření stálého výboru Národního shromáždění z 23. června 1920 právní řád československý. To jest normy platné jednak v Čechách (na Vitorazsku), jednak na Moravě (na Valčicku). Nemáme dosud pro národní školství jednotného právního řádu československého. A je potřeba je nesporně v nejkratší době sjednotiti ve 2 nebo 3 celkové a jednotné zákony.
V rozpočtovém výboru bylo mluveno o nedostatku právníků v ministerstvu školství. Vím, že tento nedostatek právníků nebyl původně tak velký, ale že několik dobrých právníků z ministerstva školství odešlo. Odešel presidiální šéf, právník, a to právník velmi zkušený, a to je jistě pro ústřední správu školskou dodnes škodou nenahraditelnou. Jsem přesvědčen, že volání po právnících v ministerstvu školství není namířeno proti úředníkům z řad školských odborníků. Je však nutno, aby školští odborníci byli vybíráni s tou pečlivostí, jako se to dělo za úřadování státního tajemníka Drtiny a aby podmínkou výběru nebyla nikdy legitimace politické strany.
Chtěl bych, pánové, jen v hrubých rysech naznačiti to, co by zasluhovalo pečlivějšího rozboru. Ale jednu věc připomínám, jaká je nesrovnalost v konfesijním zákonodárství v obou částech našeho státu. Jak známo, právo vystoupiti z církve u nás platí pro každého ve 14 letech, na Slovensku však, pokud mně znalci vykládali, smí někdo z církve vystoupiti teprve v 18. roce a musí ještě po 5 let platiti do opuštěné církve, nevstoupil-li zatím do církve jiné, kde musí platiti nový příspěvek. Tedy je zapotřebí, aby se provedla také unifikace konfesního práva, nejenom školského a administrativního.
V rozpočtovém výboru mluvilo se také o mateřském školství. Já sám učinil jsem několikráte pokus v kulturním výboru, abych se dověděl, jak chce postupovati ministerstvo školství v otázkách školství mateřského, anebo i v otázkách unifikace školské správy v hlavním městě Praze. Bohužel, ministerstvo vždycky ignorovalo kulturní výbor a nikdy nebylo tak prostě slušné, abych tak řekl, aby odpovědělo na otázky, které se týkaly prospěchu školství pražského, stejně jako školství mateřského, na které jsem se dotazoval. Pan ministr školství dal za pravdu panu generálnímu zpravodaji v otázce školství mateřského, že se prý přikloňuje k jeho názorům o tomto školství. Pan generální zpravodaj si nedovede představiti, že školství mateřské by mělo býti přičleněno k ministerstvu školství, ale že prý patří do ministerstva soc. péče. Pan ministr školství řekl, že, pokud jde o dětské opatrovny, souhlasí s tím, co bylo za debaty o nich řečeno a prý že by si bylo přáti, aby kompetenční spory v tomto směru byly rozřešeny.
Dámy a pánové! Školství mateřské musí býti tak jako obecné a jiné doplněno a podepřeno promyšleně organisovanou sociální péčí, jež by si vzala na starost otázky stravování, ošacování a ozdravné péče; to jsou však úkoly podružné, výchovný úkol jest a zůstane stěžejním posláním škol mateřských. Je zapotřebí, aby i kompetenční spory, jak se tomu říká, přestaly, a aby mateřské školství přišlo tam, kam patří a nebylo pouhou otázkou filantropickou, ale aby se stalo otázkou všeobecně vzdělávací v celém našem státě.
Slovo o pomocném školství. Osnova zákona pro školy pomocné pro děti duševně úchylné prošla za dobu tří let všemi příslušnými instancemi a interesovanými ministerstvy a značně změněna se stala předmětem jednání ministerské rady v měsíci únoru, kde byla přikázána k dohodnutí ministerstvu školství a ministerstvu financí. Dohoda o sporné věci se již stala a osnova zákona je nyní úplně připravena v presidiu min. školství a byla dána do seznamu návrhů, které předkládá ministerstvo školství presidiu ministerské rady k předložení v tomto období. O důležitosti a významu školství tohoto není sporu a byl již význam mnohokráte zákonodárnými sbory přiznán. Náklad byl dosud učiněnými opatřeními zredukován na pouhých 450.000 Kč ročně. Prosím, aby ministerstvo školství neváhalo s tímto zákonem co nejdříve přijíti před poslaneckou sněmovnu.
Vedle otázky administrativní jednoty všeho našeho školství je zapotřebí také ovšem, aby bylo pamatováno na jednotu pedagogickou v celém školství. Hesla, která dnes jdou školstvím celého světa, jsou: rozumná, spravedlivá, racionální a demokratická reforma. U nás, jak vidíme, se nepostupuje v otázkách reforem školských ani racionálně ani demokraticky. Pan generální zpravodaj měl snad nešťastnou chvíli v rozpočtovém výboru, když mluvil o tom, že máme středních škol příliš mnoho a že musíme zameziti nezdravý nával do středních škol a že je vůbec veliká krise inteligence, neboť státní správa nebude moci přijímati nové úřednictvo. Střední škola není podle toho k ničemu jinému, než aby fabrikovala příští státní úřednictvo, a když počet státního úřednictva je takový, že stát už si neví rady, pak musíme zavříti střední školy, aby toho příštího úřednictva více nebylo. (Hlas: Máme mnoho kultury!) Máme asi mnoho kultury, mnoho všeobecného vzdělání, mnoho vysokých škol, mnoho inteligence, ale málo peněz.
V otázkách středoškolských je u nás ještě hodně úzkoprsosti a málo volného rozhledu. Ministerstvo školství nedovedlo se dosud zbaviti hlediska, které bylo zastaralé už v době, kdy Bonitz a Exner organisovali střední školy rakouské roku 1849. Hledisko to dalo by se vyjádřiti po stránce didaktické jako formalism školské práce na jedné straně, čímž zdůrazňována přílišně a neužitečně klasická kultura jako téměř jediný a neomylný prostředek skutečného vzdělání, na druhé straně pak zdůrazňován utilitarism vědomostí, ne však vzhledem k životu, nýbrž pouze se zřetelem k požadavkům vysokých škol.
Závažnější jsou nedostatky tohoto hlediska se stanoviska sociálního, zejména pak se stanoviska sociálně-pedagogického a hospodářského. Střední škola rakouská přes svůj zdánlivě obecně vzdělavatelný ráz byla školou odbornickou, a to ve špatném smyslu toho slova Gymnasia vychovávala převahou byrokraty, škola reálná pak připravovala pro povolání technická. Vztahy mezi oběma typy středoškolskými byly velmi nepatrné a je obecně známo, jak těžko si rozuměly navzájem tyto dvě vrstvy inteligentů. Absolvovaný gymnasista, dostal-li se do povolání praktických, s obtíží se zbavoval nánosu neživotných poznatků, s námahou vpravoval se do praktického života jako lékař, soudce, neřku-li kněz. Nejzávažnější to bylo u byrokratů, kterým výlučné a od ostatního života lidu zásadně odchylné vzdělání propůjčovalo jisté povýšenosti nad ostatním obyvatelstvem, jistého stavovského sebevědomí náchylného k myšlenkám kastovnickým, vlastnosti, které vědomě pěstilo Rakousko, které však jsou nemožné v moderní demokracii, neboť dnes musíme žádati od úředníka, aby více než jiní rozuměl lidem, rozuměl životu a aby jeho duch byl naplněn opravdovým smyslem pro přítomnost a její problémy.
Podobně se to mělo i s realisty, jejichž vzdělání technicky-odborné připravovalo sice hodně k dalšímu studiu vysokoškolskému, chyběla mu však jednotná obecně kulturní orientace, což se všeobecně přiznává.
Anketa z roku 1908, vedená celkem v duchu říšsko-německého školství, nepřinesla spásy v tomto směru. Podle Německa zavedeny dva nové typy. Reálné a reformní gymnasium, jeř vyhovovala sice okamžité potřebě, byla však typy kompromisními a vnitřně nejednotnými. Pozoruhodné vývody prof. Drtiny o nové organisaci školství ve směru novodobé kultury nenalezly tam toho ohlasu, jaký by byly zasluhovaly.
Československé ministerstvo školství převzalo tyto útvary školské od Rakouska s uspokojením a zdá se, že - soudě aspoň podle toho, co bylo fakticky v oboru reformním vykonáno - neuvědomilo si řádně ani, čeho žádaly nové poměry našeho státu, ani které jsou moderní požadavky školské. Celkem možno říci, že ve smyslu didaktickém vlastně postupovalo dále ve směru Marchetovy reformy tím, že k starým předmětům přidávalo předměty nové neorganicky a bez zřetele k vlastnímu úkolu střední školy, že se nestaralo o prohloubení výchovy školské, nýbrž pouze o další zatížení žactva novými a novými učebnými úkoly ve smyslu didaktického materialismu a ve smyslu požadavků krátkozrakých odborníků; pro tělesnou výchovu žactva našich středních škol nebylo ministerstvem vykonáno skoro nic, ano tělesné a tím i duševní zdraví žactva zatíženo je takovým způsobem, který nemá sobě rovného v žádném moderním státu Evropy.
Uvažme jen, že ve Francii má středoškolák týdně 20 hodin, počítáme-li pak opakovací hodiny kreslení a tělesný výcvik, nejvýše 25 hodin vyučovacích týdně a u nás průměr pohybuje se na gymnasiích kolem 32 povinných hodin týdně, na reálkách dostupuje výše 34 hodin. V Rakousku měla gymnasia celkem i s náboženstvím 248 hodin vyučovacích týdně, dnes, když 8 hodin týdenních náboženských odpadlo, nemá, jak bychom čekali, naše škola místo 248 hodin jen 240, ale dnes střední škola má týdenních vyučovacích hodin 251, na Slovensku dokonce 256 hodin týdenních. Na reálných gymnasiích se věci mají stejně, Slovensko má však 258 hod. Počet vyučovacích hodin na reálkách zvýšen z 210 na 226, na Slovensku na 228. Je přirozeno, že touto cestou našemu střednímu školství pomoženo nebude, zvláště také proto ne, že nové osnovy nevšímají si moderních směrů výchovných, zejména ne principu pracovního. Neproduktivnost, znavenost, množství nesourodé látky, ohrožení tělesného vývoje jsou následky těchto počinů naší školské práce.
Není divu, že absolvent takovéto školy hledá útulek v povolání byrokratickém, aby si snad poněkud srovnal nervy. Produktivnosti ve škole se nenaučí, pokud ji měl, udusil ji neurovnaným nánosem namemorovaných fakt. Proto také není schopen konkurence s vrstvami, vyšlými ze škol odborných, nebo školenými životem. Postavíme-li se k problému středoškolskému, je myšlenka omezování středních škol velmi svůdná, neboť národ nepotřebuje byrokratů a kandidátů byrokracie, nýbrž lidí produktivních. Tato myšlenka rušiti střední školy, zaváděti v nich numerus clausus, byla v rozpočtovém výboru důrazně vyslovena a možno ji doplniti snad tedy logickou myšlenkou, která odpovídá skutečně praxi. Nereformovati středních škol! Je zajímavo, že protivníci reformy jsou stoupenci numeru clausu, neboť obojí se doplňuje. Obojí ovšem znamená problém pro sebe.
Srovnejme však náš stát se státy jinými, abychom viděli, jak se jeví počet středoškoláků k počtu obyvatelstva a do jaké míry naše situace je nebezpečnější než v jiných státech.
V březnu t. r. vydala anglická školská správa přehled středoškoláků ve Velké Britanii a Wallesu z toho je patrno, že do středních škol správy veřejné i soukromé dochází z tisíce obyvatelů průměrně 10·8 žáků podle statistiky z 1. března 1923. Tedy v Anglii z tisíce 10·8, ve Francii r. 1920 byl počet středoškoláků 4 z 1000, v Belgii podle statistiky z r. 1921: 7·5, v Německu na počátku r. 1922: 12·6, v Holandsku r. 1921: 4·6, v Československu podle sčítání z února 1921 na každý tisíc obyvatelů přichází jen 7 středoškoláků. Nejnižší cifra v tomto ohledu připadá na Francii. Zde však nutno uvážiti jednak menší počet školou povinných dítek vůbec, jednak i to, že roku 1923 a zejména 1924 středoškolského žactva nemalou měrou přibývá, jak patrno je i z projevu francouzského ministra školství Francois Alberta, který právě z tohoto důvodu hledí opraviti reformu Bérardovu novým zavedením větve reálné, aby tak střední škola nesloužila pouze výchově úředníků, rentierů, advokátů, nýbrž i vrstvám podnikatelským, obchodním a průmyslovým, a aby jim poskytla přiměřené vyšší vzdělání, přizpůsobené jejich úkolům ve státě.
Zajímavo je, že nejvyšší počet středoškoláků mají státy, které možno právem pokládati za nejproduktivnější v Evropě: Anglie a Německo. Anglie z tisíce má 10·8 a Německo 12·6. My máme 7·0. Československo v podstatě zachovává průměr, který vzhledem k ostatním státům není příliš vysoký, ani nebezpečný. Nebezpečí ovšem spočívá jinde a nedá se odstraniti vnějším a málo kulturním a demokratickým opatřením numeru clausu. Problém je tu daleko hlubší a složitější a vyžaduje řešení zásadního, nikoliv povrchně prohibitivního. Problém naší střední školy není totiž pouze problém počtu žáků ani problémem nějakých provisorních úprav, nýbrž je problémem vnitřní důkladné a promyšlené reformy celého školství od národního školství až po vysoké.
Vyskytne se jistě námitka zdánlivě oprávněná, že dnešní doba není vhodna pro experimenty, že finanční stav státu vyžaduje šetrnosti, že vůbec školství je v kvasu atd. Bylo však již častěji patrno, že dlouhá provisoria jsou nákladnější, nežli definitivní úprava, že částečné správky více poškozují, nežli pomáhají a že utíkání od řádně promyšleného programu jest spíše příznakem bezradnosti, nežli náležité rozvahy.
Bohužel, nutno přiznati, že právě tato bezradnost je až příliš patrna v naší školské politice a zejména v podnicích našeho ministerstva školství. Této bezradnosti bude přibývat, dokud se nebude postupovati vědomě a důsledně podle promyšleného plánu, zatím co všecky okolní i vzdálené státy připravují a provádějí naléhavě svoje reformy: V Rakousku, Německu, Polsku, ve Francii, v Italii, ano i v Uhrách provedeny byly nebo se provádějí reformy školské, zejména středoškolské. Paul Lapie, francouzský filosof a vysoký úředník ministerstva školství, napsal: "L'école ne peut pas demeuer immuable, alors que tout, autour d'elle, est, du fait de la guerre, profondément modifié . . ." - škola nemůže zůstati nezměněna, když všecko kolem ní v důsledcích války bylo hluboce změněno.
Všechny státy hledí se vyrovnati s novými proudy vychovatelskými, u nás však se mluví o rušení škol a numeru clausu. Je obava, že za těchto okolností mohla by býti ohrožena i reforma, o níž se pracuje v reformní komisi ministerstva školství, reforma, která poctivě, což nelze upříti, snaží se vyřešiti zásadní otázky moderní, demokratické, sociálně-spravedlivé a kulturně-tvůrčí školy střední a moderní úpravu učitelského vzdělání. Po Bechyňově nepodařeném a ne dosti promyšleném pokusu je to u nás první práce v tomto směru, která spočívá na základech vědeckých a pokrokových. Než i zde jest se obávati, aby vlivy nepříznivými vážný pokus nebyl ohrožen, abychom se znovu nevraceli k provisoriím, která ohrožují budoucí vývoj naší kultury.
Základním problémem střední školy je otázka jejího poměru k školským typům ostatním. Střední škola zatížena tradicí středověku nebo humanitně založeného upřílišněného individualismu nemůže zdárně plniti své úlohy. Běží především o to, aby byla vklíněna do systému ostatního školství našeho. To je zásadní otázka jednotné školy. S touto velikou myšlenkou se musí vyrovnati každý stát.
Dnešní Francie počíná velmi rychle a úspěšně problém řešiti jednak sblížením přípravných kursů středoškolských se školami obecnými, jednak úpravou osnov střední školy se zřetelem k přítomné kultuře a dnešním problémem kulturním a sociálním. Totéž děje se dnes i v Německu a Rakousku, kde zejména učiněn slibný pokus sblížiti školy občanské s nižší střední školou a pokus o výběr žáků pro střední školu podle kriterií vědeckých. Německo buduje svoje Aufbauschulen na stejné myšlence; podobně postupuje i Polsko - pokud tomu dovoluje celková úroveň polských škol, - Bulharsko i státy okrajové.
U nás myšlenka jednotné školy musí vycházeti ze zásady demokratického sblížení všech vrstev - lidových i vzdělaných - na základě jednotného odstupňovaného vzdělání, aby se škola stala školou skutečné přípravy pro produktivní práci duševní, školou obecně vzdělaných lidí, schopných ve všech směrech životního povolání zaujmouti postavení, nikoli ve smyslu úřednické nadřízenosti, nýbrž ve smyslu vyšší kulturní kapacity, která je ochotna přispěti po své stránce ke společnému dílu. Musíme se také starat o to, aby dobrodiní vyššího vzdělání se dostalo všem opravdu schopným ze všech vrstev národa, čímž by se otázka středních škol dostala do jiného osvětlení. Omezujme přístup těm, kteří jsou neschopni, ale ty, kteří jsou schopni, vychovávejme tak, aby nemuseli hledat svoje útočiště pouze v úřadovnách, nýbrž aby mohli zaujmouti místo všude tam, kde se vyžaduje vyššího vzdělání, širšího rozhledu a schopnosti duševní práce tvůrčí. Pak nebude nutno šetřiti na středních školách, neboť školy ty, budou-li v tomto duchu reformovány, povznesou úroveň národa a budou vskutku produktivní.
Nutno tedy zdůrazniti: nezavírejte střední školy, nýbrž reformujte školy tak, aby řádně plnily svůj kulturní a sociální úkol. Počet středoškolských studentů stále stoupá. V letech 1919 až 1920 bylo středoškoláků v republice 91.516, rok na to 1920 až 1921 skoro 95.000, v r. 1921 až 1922 skoro 103.500, r. 1923 až 1924 109.479, nyní máme okrouhle 110.000 žáků. Příčiny tohoto vzrůstajícího počtu středoškolského žactva jsou velmi různé a složité. Jednou z nejzávažnějších je větší účast vrstev sociálně slabších na střední škole, zejména dětí z vrstev dělnických. To je věc velmi závažná a důležitá a souvisí s vyšší úrovní těchto vrstev u nás, kterou nutno jen vítat a respektovat. Vzhledem k starobnímu pojištění a vzhledem ke zvýšení inteligence v těchto vrstvách bude touha po vyšším vzdělání i po vyšší míře životní v těchto vrstvách stále živější a potřeba vyššího studia stále naléhavější. Stavět se proti těmto proudům bylo by jistě nedemokratické a nesociální. Nesmíme zapomínati, že škola je pro žactvo a ne žactvo pro školu. V tomto přeplnění, v této domnělé hypertrofii středních škol je jisté nebezpečí, nebezpečí studovaného proletariátu, jak se obyčejně říká. Čeho je důsledkem tento studovaný proletariát? Není jeho chybou, že nabyl vyššího vzdělání, nýbrž chyba je v tom, že toto vzdělání je pro něho přítěží, překážkou v další životní práci. Uschopňovalo ho sice k povolání úřednickému, ale neposkytlo mu širší pracovní možnosti ve skutečném životě. Vina tudíž neleží ve vyšším vzdělání, nýbrž v tom, že toto vzdělání je nevhodné, nedokonalé. Místo aby poskytovalo širší možnosti praxe životní, tyto možnosti mu ještě súžuje. Střední škola přestává být výsadou vrstev hospodářsky silných, stále více a více slouží vrstvám širším a dostává nové úkoly. Je-li třeba určitého výběru a omezení, pak toto omezení nesmí míti příchuť omezení jakkoliv nahodilého nebo sociálně ne spravedlivého. Zde je třeba sáhnouti objektivně k vědeckému zjištění schopnosti a nadání pro studium, je třeba pečlivého výběru podle těchto zřetelů, je třeba zabraňovati tomu, aby systémem placených informátorů a nejrůznějších intervencí vyššího vzdělání nenabývaly děti méně schopné jen z titulu zámožnosti svých rodičů. Tento pečlivý a přísný výběr musí býti vůdčí myšlenkou školské reformy a myslím, že bude-li objektivně vedena, nejvíce prospěje vrstvám sociálně slabým. Reforma školství nemůže a nesmí se omezovati pouze na školu střední, nýbrž musí důkladně a jednotně řešiti všecky otázky školské u nás.
Neméně aktuální je otázka reformy vysokých škol. Typ nynější vysoké školy je směsí tradice a praktických potřeb doby, je nedůsledný a nejednotně vybudován a nenavazuje organicky na vyšší obecné vzdělání, nýbrž žádá už odborné přípravy ze střední školy, čímž ji nesmírně a neprospěšně zatěžuje. Kulturní vývoj doby žádá útvaru nového, jednotného, ne příliš specialisovaného, nýbrž hledícího k obecné výchově kulturní.
Naše vysoké školy příliš imitují vzory německé a nevšímají si organisace vysokých škol zejména anglických a amerických. Kdyby se učinil u nás pokus vybudovat jednotnou vysokou školu pro všechny discipliny, doplněnou na všech oborech s náležitým zřetelem filosofickým a obecně-kulturním, znamenalo by to nejenom kulturní čin ve smyslu moderního vývoje věd odborných i pedagogiky, nýbrž i finanční úsporu, ježto o jednom oboru nemusilo by se na př. v Praze přednášeti zvláště na filosofické fakultě, zvláště na technice, zvláště na vysoké škole obchodní a zvláště na fakultě právnické. Netřeba zde snad činiti kroky ukvapené, ale otázka vysoké školy v Košicích, k níž bude musiti zaujmouti ministerstvo za všech okolností stanovisko, mohla by býti už řešena s tohoto moderního stanoviska, zvláště uvážíme-li, že by to byla jediná vysoká škola pro východ naší republiky. Touto cestou pak daly by se řešiti i bolesti brněnské a bratislavské.
Otázka naší vysokoškolské inteligence, o níž bylo i zde mluveno, líčívá se u nás dosti černě-neprávem. Srovnáme-li na př. statistiku našich universit se statistikami jiných států, nevyplývá u nás z těchto statistik nijaká hypertrofie vysokoškoláků, naopak proti Rakousku a částečně i Německu a Francii máme vysokoškoláků universitních celkem méně.
Není tedy naším nejbližším úkolem omezovati vysoké školy nebo sotva vzniklým školám bráti možnost dalšího vývoje, nýbrž reformovati, prohlubovati a modernisovati. Úkoly vysokých škol v budoucnosti musí býti širší, jejich vliv na obecnou kulturní úroveň národa intensivnější; vysoké školy musí býti vybudovány se zřetelem k modernímu vývoji speciálních věd, vedle toho však i se stálým zřetelem ke kulturním potřebám lidu v úzkém styku s celým kulturním, hospodářským a sociálním vývojem státu.
Zmínil jsem se již dnes o otázce, kterou vlastně rozvířil v naší veřejnosti sám p. ministr, resp. správce ministerstva školství, když v rozpočtovém výboru řekl: "V brzké době budeme museti uvažovati, jakým nejvhodnějším způsobem mohli bychom dosáhnouti spojení některých fakult, po případě vysokých škol a tím zabezpečiti náležité vybudování takovýmto způsobem spojeného ústavu." Veřejnost a ne nekvalifikovaná veřejnost již s dostatek promluvila v této otázce. Ozvalo se Brno, ozvala se brněnská universita, ozvaly se jednotlivé fakulty a ozvali se i školští odborníci na různých místech. Pan ministr školství a nár. osvěty před chvilkou, když jsem se této věci dotkl, naznačil, že nejde o zrušení brněnské filisofické fakulty. (Min. dr. Markovič: Že jsem o tom nemluvil!) Že jste o tom nemluvil? Tedy prosím, abyste mluvil jasně, co jste chtěl říci, neboť dokud necháváte v polotmě naši veřejnost a Brno zvláště, pak musíte si dáti líbiti, co se vám stalo při slavnostních příležitostech v Brně a jinde. Prosím, pane ministře, vaše řeč budiž: ano, ano, ne, ne, a jestli chcete zru šiti nebo nějak postihnouti brněnskou filosofickou fakultu, prosím, abyste to řekl jasně.
Já se o této otázce nebudu vyjadřovati dál, poněvadž p. ministr, jak je patrno, sám nechce prozraditi svých plánů na škodu klidu v našem vysokém školství. Myslím, že je v zájmu jeho resortu, v zájmu vědy a v zájmu kulturní naší veřejnosti, aby v této otázce bylo jasno. A kdyby to mělo znamenati úkor našeho vysokého školství, pak dvě slova platí o takovémto počínání: Hands off!
K vědeckým ústavům slůvko. Já jsem se snažil před rokem, aby ministerstvo školství přispělo vydatně na vydání veškerých spisů Jana Amosa Komenského; resoluce rozpočtovým výborem byla přijata, ale ve státním rozpočtu položka na veškeré spisy Jan Amosa Komenského se nenachází. Prosím, aby toto nebylo opomenuto, protože národ československý svému arciučiteli a arciučiteli národů je povinen alespoň tolik, aby veškeré spisy Jana Amosa Komenského byly co nejdříve a úplně vydány.
Bylo by možno ještě mluviti o některých otázkách, které se týkají pedagogické unifikace všeho našeho školství, jako je otázka učitelského vzdělání, která pro učitelstvo a veřejnost dnes je samozřejmě rozřešena prostě požadavkem úplného středoškolského vzdělání příštího učitelstva a zřízení pedagogických akademií.
Chci končiti svoje poznámky a připomenouti jen ještě toto: V naší veřejnosti rozviřuje se boj, kterému se obvykle říká boj kulturní. Není to boj, který by byl vyvoláván pokrokovými stranami národa, je to boj, který houževnatě a důsledně vyvolává katolická politika v našem státě, politika, která má sice odiosní, ale pravdivé jméno klerikalismus. Naši pokrokoví učitelé jsou šikanováni, naše politické úřady se pletou do věcí školských, po kterých jim především nic není, zemská správa politická začíná vyšetřovati věci na základě lokálek v novinách, kde jsou čiré denunciace na pokrokové učitelstvo, a zemská školní rada se pokorně podřizuje tomuto příkazu a vidíme tu smíšení dvou různých kategorií administrativních, úřadu politického s úřadem školským. Varuji ministerstvo a všecky jemu podřízené úřady, aby sedaly na tuto vějičku nepřátel kulturního pokroku v našem státě. (Výborně!) Přál bych si a prosím důtklivě, aby občanská práva našeho učitelstva byla respektována. (Výborně!) Zdá se, že všechno se kloní tím podivným směrem, jaký je dnes snad v módě v cizině. Schyluje se ke konkordátu v Jugoslavii, v Polsku, Estonsku a v novinách jsme četli roztomilý obrázek konkordátní smlouvy v Bavorsku. Hlavní věcí při tom je, že školství se podřizuje diktátu církve a že nesmí býti ve školách vlastně vyučováno to, co by se církevnímu učení příčilo. Zdá se, ze také u nás nebude zle, o pokusy konkordátní. Varuji důtklivě, aby místo definitivní, opravdové rozluky státu a církve se u nás připravoval konkordát. Tak daleko jsme neklesli, abychom ustupovali klerikálům na tolik, abychom si i tyto ošemetné pokusy dali líbiti. (Výborně!)