Přejdu k druhému aktuálnímu předmětu a to jest otázka správy Podkarpatské Rusi, především otázka ruských zaměstnanců, ruských úředníků. V tomto směru bych mohl přečísti statistiku, avšak řeknu jen to, že na Podkarpatské Rusi jsou tři župy na malém území se třemi župany a z těch je pouze jeden místní Rus. Jest 16 správních okresů, 16 okresních náčelníků, a z těch jsou Rusové Gribovskij v Nižních Vereckách, Salič v Mukačevě a jeden služný Dudinskij v Berehově. Jest to taková anomalie, že není zapotřebí odůvodňovati tato fakta. Zdůrazním pouze to, že kdyby vláda naší republiky chtěla dříve provésti politickou konsolidaci na Podkarpatské Rusi, musila by začíti s tím, aby ve větším počtu umístila naše ruské diplomované úředníky. Nemohu zamlčeti toho, že na př. v Seredném sloužil jako okresní náčelník dr. Jackevič, místní karpatský Rus, nikoliv emigrant. Správcem užhorodského župního úřadu byl nynější župan v Mukačevě Ťoupalík. Jemu se nelíbil dr. Jackovič a pan Ťoupalík zahájil proti němu disciplinární řízení. Viděl, že se mu to nedaří, neboť dr. Jackovič jest čestný člověk. Podal na něho žalobu k trestnímu soudu, avšak samo státní zastupitelství nepřevzalo této věci, Jackovič zůstal čistý a dnes nemá služby, žije ze vzduchu, ačkoliv již v r. 1919 složil slib ještě před podepsáním mírové smlouvy, slib věrnosti republice a tehdy politický náčelník dr. Brejcha jmenoval ho okresním náčelníkem. Prosil bych vládu, aby dala našim nešťastným karpatoruským diplomovaným právníkům a notářům dostiučinění, oni toho rozhodně zasloužili. (Posl. dr. Gáti: A ve Svaljavě!)
Vy jste vyprovokovali Svaljavu. Kdybych chtěl vysvětlovati a odůvodniti své stanovisko, z jaké příčiny podporuji politiku vlády Československé republiky a řeknu jen jedno. Podkarpatská Rus jest malé území, má 11.000 km2, obyvatelstva přes půl milionu a z toho obyvatelstva počet Rusů, to jest místních Karpatorusů, jest 374.000 - nepatrný počet, avšak druhá polovice ruského národa jest odtržena od Podkarpatské Rusi a nyní připojena ke Slovensku. To jest stará naše křivda a vláda se musí postarati, aby udělala jakýkoliv pořádek s tou tak zvanou rusko-slovenskou pohraniční otázkou. Uznávám místní vlastenectví bratří Slováků, oni by chtěli míti ještě i to území, avšak nechť oni rozhodnou, čeho bychom i my mohli žádati, aby "národ žijící pod Karpaty", uvádím z mírové smlouvy, žil v jednom táboře. Znám dobré srdce našeho lidu, on nezná nenávisti k Slovákům a budeme s nim žíti bratrsky. Avšak prosil bych vládu a slovenský národ, nechť oni nám pomáhají, aby se jakýmkoliv způsobem tato otázka rozřešila. Podle paragrafu zákona rozhodne příští samosprávný sněm v dohodě s ústřední vládou Československé republiky o definitivních hranicích Podkarpatské Rusi a Slovenska. Samosprávného sněmu u nás vůbec není, tak co dělati? Navrhl bych naší vládě, aby pokračovala v krocích, které byly učiněny r. 1919. Totiž úsilím tehdejšího ministra pro Slovensko Slováci sami vyslali komisi a naše Centrální národní ruská rada, která prohlásila spojení našeho národa s Československou republikou, vyslala také svou komisi. Slovenští a ruští členové této komise sepsali protokol a bylo již dosaženo dohody o tak zvaných nesporných ruských územích, totiž v Zemplině a Šaryši. Prosil bych, aby vláda naší republiky pokračovala v tom, co tato komise začala r. 1919, aby se pokoušela o dosažení dohody mezi naším národem a slovenským. Uvidíte, že tato nespokojenost, která panuje u nás v srdcích Rusů nejen na nynější Podkarpatské Rusi, nýbrž i v Zemplině a Šaryši, že tato nespokojenost zmizí a to způsobí politickou konsolidaci Podkarpatské Rusi.
Ukázal jsem na příčiny nespokojenosti našeho národa. Mohl bych ještě mluviti o mnohých příčinách, jako na př. o provádění pozemkové reformy. Pozemkové reformy nemohu tak kritisovati, nemohu podepsati kritiku komunistů. Jak u nás vyhlíží pozemková reforma? Jak víme, jsou dva zákony. Podle jednoho zákona naši sedláci, drobní zemědělci, bezzemkové dostali půdu v dlouhodobý pacht, podle pozemkové reformy půda přejde do vlastnictví těch, kteří chtějí tuto půdu dostati. Tam několik desítek tisíc katastrálních jiter jest v pachtu toho národa, jenž před tím nikdy nepachtoval. Také stran dlouhodobých pachtů, jestliže nestranně rozhodneme, rozhodně musíme přiznati úspěch vládě Československé republiky. My sice žádáme, zvláště moje strana . . . (Výkřiky posl. dr. Gátiho.)
Kdybych byl komunistou, prohlásil bych před naším národem: "Podle svého programu neuznávám žádné Pozemkové reformy, neboť osobní majetek, jejž tam mají ruští zemědělci, musí býti nyní zrušen." Přečtěte si Pozemkový zákoník bolševického Ruska!
Žádáme rychlého provedení pozemkové reformy tak, jak výkonný výbor mé strany ke konci minulého měsíce to prohlásil a předložil vládě. Na tak slabém území, jako jest Podkarpatská Rus, kde panují takové různice, neboť jsem ukázal jen na boj náboženský, na kulturní a jazykový, máme mimo to ještě ostrou krisi hospodářskou, jak je možno provésti tam politickou konsolidaci, když my sami, nemluvím o jiných, o Maďarech, o Židech, jen o podkarpatských Rusech, když my sami uprostřed našich Karpatorusů nemohli jsme dosud provésti konsolidace, to jest sjednotiti národ v jednom táboře. Sám jsem dva roky pracoval o konsolidaci zvláště ruských zemědělských stran. Nemám však na tom viny, když výsledky ukázaly, že moje práce nebyla úspěšná. Snad mi budoucnost dá dostiučinění, neboť jsem pracoval s dobrými úmysly, jak ostatně i moji spolupracovníci z jiných ruských stran. Že se mi vedlo takto, nemohu za to vzíti odpovědnosti na sebe. Pro nás jest to rozhodně lhostejné, máme-li jen čisté svědomí. Přáli jsme si jen dobra, a že se to nepodařilo to jste zavinili vy, komunisté. Vy jste dostali při volbách 112.000 hlasů - avšak myslím, že při příštích volbách bude docela jinak. Tedy na tak kulturně, hospodářsky a politicky slabém území, jakou politiku možno s úspěchem vésti? Chtěl bych odůvodniti, jak jsem již prohlásil své stanovisko, z jakých důvodů stojím a budu státi za vládou. Zvláště podle mého mínění, avšak i podle mínění jiných, na tak slabém území jest zapotřebí svědomité práce, jak osvětové, tak i hospodářské, sociální atd. - a národní proti mezinárodní. To znamená, že na takovém území není jiného východiska - než jak rozhodl náš kongres aby náš národ bratrsky žil s československým národem, aby mu podal ruce a pokusil se společně a solidárně pracovati. Tehdy bude lze dosáhnouti důvěry u československého národa, důvěry u vlády. To jest naše politika, druhého východiska nevidím a zde rozhodně prohlašuji - ačkoliv jsem nejvíce utrpěl při volbách bezdůvodnými útoky - že tato cesta nás dovede i k samosprávě, i k úplné konsolidaci našeho kraje. (Výborně!)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Hummelhans.
Posl. Hummelhans: Slavná sněmovno! Náš rozpočet na rok 1925 doznal jakéhosi snížení, a to pod hospodářským stavem země. Snad pro svoji nižší cifru byl posuzován mírně. Je však jen přihlédnouti k naší národohospodářské situaci, aby se vidělo, že škrty v rozpočtu nebyly ani dostatečnými, ani posledními. To vidí každý jasně, ale nikdo neví, kde se má více škrtati, kde a z čeho se bude škrtati i příště, aby se naše situace zlepšovala a dospělo se tak k jakési hospodářské rovnováze a tím k zlepšení úrovně našeho lidu.
Máme za to, že nelze napříště snižovati úměrně všem resortům státní správy a že je při rozpočtu rozeznávati produktivnost jednotlivých odvětví a schopnost, jak se kde s prostředky občanstvem těžce střádanými hospodaří. Tyto tendence nás přivádějí k názoru, že jest v prvé řadě šetřiti na rozpočtu národní obrany, Zvláště když se vhodnou úpravou na ní ušetřiti dá. Při tom lze dokonce ušetřiti s výhodou tak, že branná síla se neseslabuje, ale posiluje. Nezůstává tedy jen šetrnost jediným zdrojem příčin, pro které je třeba dnešní vojenské zřízení reformovati, přicházejí zde i důvody vhodnější volby branného systému a účelnějšího výcviku. Jsme státem malým a chudým a můžeme-li občanstvu uchovati stamilionové úspory, které vhodná reforma přinese, nesmíme to podceňovati a přezírati.
Strana sociálně demokratická uvažovala o možnostech reformních návrhů, posoudila příčiny a jejich následky a rozhodla se zasazovati se o takovou revisi vojenského zřízení, která by přinesla kýžené cíle. Chci jen v krátkosti naznačiti důvody, jež nás k reformním názorům přivedly, a načrtnouti význačné okolnosti, kterými se úprava vyznačuje. Bude jen v zájmu státu, bude-li hajitelů těchto zásad co nejvíce a provedou-li se co nejdříve. Jsme přesvědčeni, že k reformám v armádě se přikročiti musí a proto raději dříve, dokud to nebude vyžadovati hmotných obětí. Prosím, aby slavná sněmovna a povolaní činitelé přihlédli blíže k našim námětům a umožnili jejich realisaci ku prospěchu přítomnosti i budoucnosti.
Uchovati mír a udržovati přátelství sousedů je hlavně posláním zahraniční politiky. Avšak její činnost by vždy nestačila a jest nutno uzavírati úmluvy a dohody k odstranění válek a pro ochranu vlastního státu. Tímto postupem bylo by možno theoreticky se vyhnouti válečným konfliktům a mohli bychom tak docíliti všeobecné neutrality, kdyby bylo lze tyto ušlechtilé snahy předpokládati i všude jinde. Zasáhnutí zbraněmi bude posledním činem, hlavně nyní po světové válce, kdy se utvořily a tvoří četné zahraniční smlouvy Společnosti národů, aby zabráněno bylo zničení slabších mocností a aby byl zabezpečen klidný život všech občanů.
Avšak přes zhoubné následky válek, z nichž máme poslední všichni v dobré paměti, nedospělo ještě lidstvo k porozumění o přátelském soužití a proto nelze, bohužel, prozatím pomýšleti na úplné zřeknutí se sebeobrany.
Obrana státu znamená dnes sebeobranu lidu, neboť nejde již jako dříve o zájmy rodů či stavů, nýbrž o zájmy všeobecné, zájmy všech občanů, kteří také povedou vojenské akce v budoucnosti se všemi svými prostředky, silami a důsledky.
Obranné prostředky, které dnes opravdu máme, neúčelně však roztříšťujeme. Nedostatek materielních prostředků v armádě jest výsledkem tříštění kreditu na nadměrně velkou armádu a zbytečné instituce. Tento nedostatek prostředků všeho druhu jest nahrazován přebytkem kontroly a různými jen službu zdržujícími hlášeními. Nadměrně velká armáda jest výsledkem směru, neodpovídajícího nynějším poměrům. Prostředků každoročně vynakládaných bylo by zajisté racionelněji použito, kdyby byly soustředěny na malou armádu a na přípravu mobilisace národa, než nyní, kdy vydávají se na velkou aktivní armádu.
Doufati, že podaří se nám z ročních budgetů postupným doplňováním všeho nutného učiniti nynější armádu bojeschopnou, znamená vleklou krisi, neustálé stížnosti, armádu vždy nehotovou, poněvadž než doplníme poslední nutné v celé armádě, bude první opatření již scházeti, nebo bude zastaralé.
Doposud se u nás usiluje docíliti, aby armáda dosáhla úrovně bývalých armád evropských států před válkou. Mírové armády států před válkou byly přizpůsobeny tehdejším poměrům, kdy aktivní armády byly jedinou mocí v rukou vlády, na kterou výhradně se spoléhala v případě války. Zkušenosti světové války přinesly změnu v celé organisaci armád. Příští války povedou národové s veškerými svými prostředky i silami, nikoliv pouze aktivní armádou. Ne tudíž mírové stálé armády rozhodnou o osudech státu a lidu, nýbrž budou to národové sami. Podle těchto pravd, potvrzených poslední válkou, bude potřebí posuzovati a tvořiti naše branné zřízení.
Naše vojenské zřízení, náš branný systém, jímž armáda čerpá svou mízu z národního tělesa, naše armádní organisace, jíž rozčleňovány jsou síly fysické a materielní do jednotlivých útvarů, a naše válečná doktrina, jíž připravován jest způsob upotřebení těchto sil - to vše doposud je ve stavu více než žalostném.
Zdaž každoroční zdroj na prostředcích lidských i peněžních, zdaž energie, jíž národ se ve prospěch armády dobrovolně a s těžkou újmou zříká, je využito racionelně? Zdaž lze říci také, že naše armáda jest s to, splniti také svůj úkol? Stroj zdá se býti dobrým, ale jest stroj starý, cizí, organisace armády neodpovídá požadavkům dnešních i budoucích bitev, její systém neodpovídá požadavkům příštích vojenských akcí.
Je to napodobenina cizích vzorů bez vlastní individuality. Naše armáda musí býti vybudována tak, aby předčila ostatní armády důmyslností svého zřízení, pružností své organisace vzhledem k současným požadavkům válečným i jakostí method, upotřebených při jejím vybudování. Tak bude rovněž zaručeno, že její zřízení bude opravdu vyrůstati ze samé podstaty individuality občanstva, ze struktury lidu i země i z porozumění strategických budoucích jejích úkolů. Mladá armáda bez tradice jednotnosti a prakse nesmí nésti nedostatky armád starých. Československý voják se svými výbornými vlastnostmi je branec prvého řádu. Je-li zajištěna zdatnost jednotlivců, lze souditi, že i celý národ bude v případě nebezpečí zdatným, a přidáme-li k tomu schopnost technickou, materielní a průmyslovou, že je málo takových armád, majících tak příznivé podmínky. Předpoklady pro zdatnost jsou dány v míře plné. Předpoklady třeba jen doplniti vhodným branným systémem, vyhovujícím prosperitě a racionelnosti.
Branný systém, používaný všeobecně až do války, nebral zřetele k předběžným znalostem a schopnostem brancovým, zařadil jej bez ohledu k jeho fysické zdatnosti a nehleděl na to, nedalo-li by se jeho sil lépe použíti. Výcvik vojína byl tehdy prostý, vždyť nebojoval tehdy jednotlivec, ale jednotky. K tomu účelu hodil se nejlépe drilový výcvik pořadový. Války 18. a 19. století pominuly. Vynálezy se množily, pokrok si razil cestu, lidský duch dal se na cestu a svět se dokonale přeměnil. Jen armády ztrnuly ve svém pokroku. Armády ztrácely smysl pro své budoucí úkoly, mužstvo bylo jen skupení nemyslících strojů, důstojníci vzdáleni svého poslání, vše hrálo si na vojáky. Předsevzaté změny v armádách byly příliš nepatrné, energie nebyla využita racionelně, všude panovala primitivnost. Různý stupeň lidské schopnosti není ještě ani dnes dostatečně respektován a proto ty následky v jakosti výcviku a jeho délce časové. Vydatnost výcviku je mařena formalismem, který se stal pravým účelem výcviku a ztratil smysl svého poslání. Tisíce a tisíce dní lidské energie jsou tím vyplýtvány, miliony hodin času zmařeny, jež by se daly vhodnějším způsobem využíti. Předpokladem schopnosti každého brance je jeho fysická způsobilost, o tu je třeba se v prvé řadě postarati, aby společně s podchycením brancových specielních znalostí mohlo se umožniti co největší prohloubení výcviku v době co možno nejkratší. K tomu pak přistupují výchovné methody, kráčející v zásadách individualisace.
Neracionelnost zaviňuje, že branný systém není upraven tak, aby v době co nejkratší, za ztráty na lidské energii co nejmenší a při hmotných obětech co nejmírnějších branec byl co nejlépe vycvičen, co nejvíce se zdokonalil fysicky a intelektuálně, a armáda aby při tom co nejvíce skýtala positivního užitku národnímu celku i po stránce materielní. Nemetodičnost zaviňuje, že v době určené k presenční službě není výcvik brance prováděn tak, aby byl co nejúplnější a nejúčelnější. Proto je racionelnosti branného systému a metodám výcviku třeba věnovati veškerou péči. Záleží jen na nás, abychom určili, kdy tyto žádoucí požadavky budou splněny, zda hned, přijetím naší branné reformy, či po krvavých lekcích nějaké války.
Branný systém musí býti uspořádán tak, aby jednotky byly vždy ve stavu úplné pohotovosti. Toho lze dosáhnouti zdokonalením metod výcviku a nástupem branců v činnou službu ustanoveným na různou dobu. Branný systém musí spočívati na zásadách co nejširších, co nejvíce se přibližujících zásadě "národa ve zbrani".
Přirozeně tedy, že organisace ozbrojeného národa musí míti svůj zárodek už v pracích připravovaných a vybudovaných v míru. Proto musíme míti už v míru dokonalou kostru, která bude schopna postaviti celý náš národ na bojovnou pohotovost. Žel, že nemůžeme přikročiti rázem k naší konečné branné soustavě miliční. Toto budiž však pozvolný přechod k ní.
Účelem této dnešní kostry armádní v míru jest:
vycvičiti občany ve zbrani i v ostatních válečných úkonech a dokonale připraviti využití prostředků průmyslových, hospodářských a j. pro obranu státu.
V kritické době pak připadá jí stříci hranice státu a krýti mobilisaci národa, který v případě války zaplní mírovou kostru svým tělem, krví i duchem. Tomuto principu rámce čili kostry ozbrojeného národa vyhoví nejlépe malá armáda, dobře vyzbrojená moderními prostředky, pohotová a mající co nejzdatnější důstojníky a instruktory.
Zkušenosti ukázaly, že velitelé si utvoří armádu sami, a přes to, že voják je podstatným činitelem v boji, přece jen bojuje tak, jak ho vede velitel. Kde je velitel na místě, tam koná vojín vždy svou povinnost, aniž by měl na zřeteli svou národnost. Tedy míti zdatné kádry, důstojnické a poddůstojnické sbory, prodchnuté státní myšlenkou, musí býti cílem naší reformy.
Toto dokumentuje, že na rámci záleží vše a že tudíž armáda naše musí býti dobrým rámcem ozbrojeného národa. Není tudíž třeba veliké mírové armády, nýbrž právě jen toho nutného rámce. Naše armáda je však veliká a nemá dostatek výzbroje, tedy nevyhovuje ani účelu rámcovému, ani stálé armádě.
Naše armáda je nadměrně veliká. Skládá se z velkého počtu velkých jednotek s poměrně malými stavy, neúplně vyzbrojených a s nedostatečnými zásobami. Z těchto velikých jednotek ani jediná není okamžitě boje schopna, vyzbrojena moderním technickým materiálem, a potřebuje mnoho času ku přivedení na stav válečný. Naše armáda v současném stavu v případě války bude podobna armádě ruské r. 1915: "mnoho hrdel, málo zbraní", neboť na jednoho bojového připadají 3 vojáci pomocní.
Rovněž rozmístění velkých jednotek stejnoměrně na území celého státu odpovídá sice dobře doplňování, nevyhovuje však strategickým zásadám, ježto každá z těchto jednotek zaujímá jistou délku hranic. V případě války bude snad možno v krátké době doplniti malé stavy, ale nebude možno včas soustřediti dosti sil na ohrožená místa, či na východiska útočné akce. Máme armádu velkou, nedostatečně vyzbrojenou, potřebující dlouhého času ku přechodu na bojovnou pohotovost.
Soudobá hospodářská krise nutí nás k šetrnosti. Kredity pro národní obranu jsou omezeny a zvětšiti tyto kredity nelze. Jejich velikost však nestačí k vydržování a k technickému doplnění stanového nyní počtu velkých jednotek. Chceme však míti armádu bojeschopnou, vítěznou. Je to naší imperativní nutností k zachování našeho státu. Nezbývá než zredukovati počet presenčně sloužícího mužstva v mezích, které by dostály požadavkům na mírový kádr kladeným, ale za to vyzbrojiti jej co do jakosti. Jest tedy nutno se rozhodnouti pro složení naší armády v míru podle zásad dříve uvedených. Je zapotřebí provésti redukci nynějších vojenských jednotek a doplniti stav zbylým mužstvem a výzbrojí zrušených jednotek, soustřediti kredity na velké zbylé jednotky a vytvořiti pro ně zásoby a podepříti systém tělovýchovou naší mládeže. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Z kádrů odlidněných velkých jednotek je zříditi teritoriální náhradní tělesa. Náhradní tělesa třeba zorganisovati tak, aby byly v čas míru středisky výcviku mládeže, záložníků a přebytečných branců. Náhradní tělesa budou pak tímto rámcem pro zmobilisovaný národ. Tato mobilisace národa musí býti důkladně připravena. Nejen po stránce vojenské, nýbrž i hospodářské, průmyslové a hlavně po stránce všeobecně-výchovné.
Organisace armády měla by pak celkový aktivní stav poloviční dnešní aktivní armády. Přes to nebyla by slabší, nýbrž mnohem silnější a zdatnější, hlavně ale v budoucnu mnohem levnější; ušetřilo by se mnoho drahocenného času zbytečně vyplýtvaného v armádě.
Podle našich názorů každý občan fysicky schopný musí býti v důsledku rámcového systému vycvičen. Avšak, aby se vojenský výcvik prováděl po dobu jen nejnutnější, nutno přihlížeti k tomu, aby si občané již přinesli do armády jakousi předvýchovu. Nechci mluviti o zákonně povinné tělovýchově, která vyžaduje jisté tradice, jako ve Švýcarsku, ale bylo by záhodno upraviti vojenskou presenční službu tak, aby občané měli vlastní zájem získati si předvojenskou výchovu ve školách a jiných tělovýchovných a sportovních sdruženích. Ve Švýcarsku každý občan mužského pohlaví od 10. roku věku až do skončení návštěvy obecné školy je povinen navštěvovati hodiny tělocviku, tvořící přípravu pro vojenskou službu. Mimo to předvídá povinnost navštěvovati tělocvičné kursy po vyjití ze školy obecné a účast na cvičeních v ostré střelbě. U nás, kde lpí ještě starý režim, zdála by se podobná povinnost robotou. Ve Švýcarsku nebylo žádných takřka statků pro tento ideál. U nás však statky podobné máme; můžeme živiti chuť k této výchově vojáka-občana ideálem osvobozenské revoluce a zároveň ulehčujeme státu a sami sobě velkých břemen na dlouhý výcvik vojska. Jen usnadněte, aby jinoši seznali nauku o střelbě, čtení v terénu a jiné základní branné podmínky, a uvidíte, jak se vojákovi služba ulehčí. Podle našich zásad vojín byl by pak cvičen odborně prostě již jen ve svém válečném určení, tedy buď jen jako pěšák, kulometčík, zákopník, telefonista atd. Mírovou strážní službu, práce atd. by obstarávali méněschopní, takže vojíni řadoví byli by intensivně cvičeni jen pro pole, výcvik nebyl by rušen službou strážní a různým odkomandováním a byl by také nejen v kratší době dosažen, ale i důkladněji proveden.
Posádkovou strážní službu nesmí řadové vojsko vůbec zastávati, pouze službu vnitřní.
Pro strážní službu doporučovalo by se utvořiti zvláštní oddíly v posádkách při trojí směně. Ve dny, kdy jsou volny, vykonávají práce v kasárnách a mimo. Slouží 7 měsíců a mají 1 měsíc výcviku - s příštími nováčky jsou 1 měsíc společně.
Větší objekty, jako zbrojnice a pod., střeží se pak takto: strážní službu koná několik starších poddůstojníků, mimo to jsou zde psi a elektrická alarmující vedení atd. - jako ve velkých továrnách.
Mužstvo určené pro kanceláře a profesionisti s 1měsíčním výcvikem mají delší presenční službu aspoň o 1 měsíc než řadové vojsko, aby příští nováčkové byli zapracováni.
Kasárna mají býti školou čistě vojenskou a tím způsobem docílíme snížení presenční služební doby, snížení nákladů na mírovou armádu. Míti vycvičen celý národ pro obranu státu s nejmenším nákladem, aniž by to bylo na úkor mocnosti, vyžaduje imperativně snížení presenční služební doby. 9 měsíců postačí úplně k tomuto výcviku ve zbrani u všech druhů zbraní. Při tom nemáme ani na zřeteli předvojenskou tělovýchovu, t. j. kapitál, který si branci do vojska přinesou z občanského života. Tomuto požadavku mohla by se klásti a priori námitka, že nebude zabezpečen dostatečný kádr poddůstojníků a specialistů.
Co se týče poddůstojníků, nutno přikročiti k reorganisaci celého systému našeho poddůstojnického sboru a sboru rotmistrů. Poddůstojníci by snadno mohli býti doplňováni dobrovolníky, kteří by vstoupili do vojska na určitý počet let, měli by pak za to různé výhody, jako premie, plat podle služebních let, prioritu o službu státní a veřejnou po odsloužené době, na příkl. 10 až 15 let. Hlavně by se doporučovalo zařazovati dobrovolníky do zvláštních formací, jako jsou hraničáři a horské útvary, což by přispívalo také ku splnění úlohy ostrahy hranic.
Rovněž specialisté by mohli býti získáni podobným způsobem a pak hlavně účelnými odvody a zařazením podle občanského povolání brance.
Horské útvary a hraničářské prapory byly by jakýmsi reservoirem celého mírového prvku stálého vojska a vycvičení dobrovolníci byli by pak odtud přidělováni jiným formacím. Hodnotu podobného dobře vycvičeného kádru jistě nebude nikdo popírati.
Pokud se týče výcviku presenčně sloužícího mužstva, nastupujícího ve dvou ročních obdobích, prováděl by se tak, aby výcvik brance se úplně zakončil výcvikem v rotě.
I. období výcviku: od 1. září do 31. října konal by se výcvik až do čety, od 1. listopadu do 22. prosince výcvik specialistů, od 2. ledna do 29. února výcvik v setnině, od 1. března do 30. dubna výcvik v oddílu pluku a školy pro výcvik válečných poddůstojníků, od 1. května pak do 15. května ostrá střelba. II. období výcviku bylo by následující: od 1. března do 30. dubna konal by se výcvik až do čety, od 1. května do 15. června výcvik specialistů, od 16. června do 31. července výcvik v setnině, od 1. srpna do 1. října výcvik oddílu pluku a případné manévry, od 1. listopadu do 15. listopadu ostrá střelba a školy pro výcvik válečných poddůstojníků.
Po takto vykonaném 9měsíčním výcviku prodělali by pak branci v dalších letech 3 cvičení, a to: 1. a 2. cvičení 4 týdny, 3. cvičení 14 dnů pouze pro případné manévry.
Výcvik, resp. zdokonalení výcviku při prvních dvou cvičeních mohl by býti organisován takto:
Povolati záložníky, až když presenčně sloužící mužstvo bude pracovati v setnině, a to na podzim, aby se mohli případně zúčastniti větších cvičení od 15. července do 15. srpna.
Devítiměsíční doba presenční služby dodá státu i se zmenšeným kontingentem 70.000 právě tolik branců, jako 18měsíční, ba ještě více, neboť v počtu 70.000 není zahrnut sbor důstojníků a déle sloužících poddůstojníků. Dobře organisovaná armáda 70tisícová, vyzbrojená, vykoná více, než vojsko větší, neúčelně organisované, nedokonale vyzbrojené, nepohotové.
Při našem systému nutno tedy rovněž zreformovati poddůstojnický a rotmistrovský sbor.
Rotmistr, t. j. gážista, dosáhne své hodnosti po dvou letech; máme v důsledku toho rotmistry mladé, nezkušené, neznající zacházení s lidmi, a bude nutno určiti hodnost rotmistra až za konečnou karieru ve stavu poddůstojníků, dosažitelnou sice pro každého déle sloužícího, avšak podle jeho schopností.
Ožehavou otázkou je důstojnický sbor. Důstojnictvo jest dnes sbor ubitých duší. Požitkovou a osobní politikou vojenské správy jest rozvrstven důstojnický sbor na částečky proti sobě bojující, ztěžující si vzájemně službu a znemožňující spolupráci a jednotu, bez níž není armáda možná. Důstojníci jsou různého původu a v důsledku toho nejsou jednotni, a útočí proti sobě vzájemně. Je dosti na tom, že hierarchie vyžádala si tolik stupňů hodnosti, které stoupající chutí nenasytných rostou. Mimo to jest zde rozvrstvení na zbraně a služby, na skupiny IX. až IV., na vysokoškoláky, středoškoláky a bez, i bývalé poddůstojníky. Vše opět tříští se na spisovní, manipulační atd., že se v tom téměř nikdo nevyzná. Ti všichni si vzájemně nedůvěřují, závidí, nepřejí, potírají se, překážejí na úkor vlastního poslání, na úkor služby. Generálové jdou příkladem vstříc. Ti všichni mísí své malicherné hospodářství rodinné, osobní, skupinové, hodnostní, příslušenské s celkovou ekonomií armády, a odpovědní činitelé k tomu přihlížejí a nevidí, že s takovým neunifikovaným důstojnickým sborem nelze vytvořiti vytouženou brannou moc, a dokonce ne vlastní obranu země. Zde je potřebí odstraniti vše, co jednotě překáží, bez ohledů. Nemožno dále přihlížeti k tomu chaosu, ať nahoře, či jinde, zápasu o skyvu, o místa v té atmosféře ústředního úřadu nelze připustiti věčné osočování, podezřívání, vždyť dnes každý vyšší důstojník má svou zpravodajskou službu osobní. Dnešní politika vojenské správy jednotu nepřivodí, a přece je ona podmínkou jakékoliv práce. To je však věc sama pro sebe.
Vhodným způsobem je též organisovati školení důstojnického sboru. Mladí poručíci vyřazení z akademie nemají místa ve školách. Oni mají dostati příležitost uplatniti teorii a
nepatrnou praksi ve škole u vojskových těles a teprve později mají býti posíláni do aplikačních škol zbraně, kde by byli pak zařazeni do kursu pro přechod k hodnosti.
Povyšování důstojníků musí se díti podle schopností a nikoliv podle služebních let. Vyššímu vojenskému vzdělání musí se věnovati náležitá péče a důstojník, připuštěný k návštěvě vyšších škol, musí míti z toho své výhody. Jedním slovem je nutno, povzbuzovati chuť k práci. Snížená presenční služba vyžaduje dostatečný kádr důstojníků a poddůstojníků, prodchnutý státní myšlenkou a mající své sociální postavení, odpovídající práci a odpovědnosti, čehož dosud dosaženo nebylo. Zvýšený nárok výcvikový na počet důstojníků dal by se vhodně krýti tímto způsobem.
Odkomandování důstojníků mimo řadovou službu musí prostě přestati. Nedodržení musí býti i stíháno. U všech vyšších velitelství národní obrany, zemského vojenského velitelství, velitelství divise a posádkových velitelství jsou předepsány početné stavy, a s těmi se musí vystačiti. Mimo nutná místa zastávají u vyšších velitelství službu pouze důstojníci generálního štábu a služeb.
Řadová služba je namáhavá, ohrožuje zdraví a musí býti proto náležitě oceněna. Pouze vyšší vojenské vzdělání může býti řadové službě postaveno na roven. Generální štáb, pak důstojníci s vysokoškolským vzděláním, doktoři a inženýři jsou jediní, kteří mohou míti přednost před řadovou službou. Nyní jest důstojník řadové služby ve IV. skupině. Proč by nemohla býti oceněna řadová služba, jako služba u četnictva? Rovněž mohlo by se předsevzíti zmenšení počtu důstojníků, aniž by tím trpěla služba, věc by se ovšem prováděla postupně. Úspor finančních muselo by býti použito ke zvýšení gáží. Při lepších platech bude jistě i výkonnost větší a musí též býti při kratší presenční službě. Pouze u pěchoty možno zredukovati početný stav gážistů cca o 1500 a zajisté to půjde i u jiných zbraní a též služeb. Pak bude na cvičišti instruktorů dostatek.
Naše armáda jest dnes tak početná, že bychom nemohli ani mírovou armádu plně vyzbrojiti. Toť zevní veliká chyba. Z toho však plyne, že sice nutno míti materiál v pohotovosti pro případ mobilisace, avšak stálý prvek vojska v míru musí býti menší dnešního. 70.000 presenčně sloužícího mužstva je počet úplně postačující. Statistika ukazuje nám ciframi, že průměrná odvodní číslice u nás bude ročně 60.000 až 70.000 mužů. Tu vidíme ihned, že naše číslo souhlasí s možností a ze odpovídá také požadavkům demokracie a rovnosti v povinnostech všech občanů. Kádrový systém jest tudíž upraviti podle tohoto předpokladu. Aby se mohlo učiniti zadost těmto požadavkům výcviku všech schopných občanů, jest zaříditi vojenské zřízení tak, aby pomocnou službu, jak řečeno, obstarali buď polní služby neschopní, nebo u vyšších velitelstev invalidé, později pak, hlavně pokud se týče služby kancelářské, někteří z déle sloužících poddůstojníků. Počet těchto pomocných sil musil by býti omezen na striktní minimum. Zaměstnáním déle sloužících poddůstojníků na konci jejich kariéry v kancelářích zamezeno by bylo stálému vyměňování sil, což jest na úkor výkonnosti hlavně u vyšších velitelství, čímž mohlo by se jen prospěti všeobecnému pojmu kádru polní armády. Na druhé straně byla by dána zároveň příležitost při této službě, aby se takový déle sloužící poddůstojník mohl připraviti na své civilní zaměstnání, jednak praksí, jednak sebevzděláním, vždyť na př. po 10leté službě vojenské byl by takový občan-teprve vyrostlým mužem, asi 28letým. Učiníme tím zadost požadavkům ekonomie v armádě a poskytneme těmto občanům možnost přípravy k dalšímu životu. Přistoupíme tímto způsobem k úspoře v armádním zřízení, a tu hlavně nutno přikročiti k velkým přeměnám.