Veľactené Národné shromaždenie! Čo by sa mohlo povedať o vašom daňovom systéme? O vašom daňovom systéme mohli by sme povedať, že pod rúškom vlastenectva a patriotizmu vaší finančníci a vaší úradníci v republike stvárajú tie najväčšie, najstrašnejšie zločiny. To dokážem i z toho, čo bolo uverejnené vo všetkých českých novinách, že totiž finančné správy len v roku 1921 o 4 miliardy viac daní od ľudu sobraly, sinkasovaly, než zákon dovoľoval, než bolo v štátnom rozpočte preliminované.
Tak prosím pekne, z toho je vidno a jasno, že spáchali skutočne tieto vaše medzítka činy protizákonné. (Hluk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid!
Posl. Tománek (pokračuje): Že obrovské krivdy na tomto poli pášete, dokážem ešte jedným eklatantným prípadom: Potravný spolok z Lakašskej Novej Vsi, ktorý existoval asi 30 rokov, než likvidoval, mal v majetku jeden domčok. Keď prišlo k likvidácii, dom sa odpredal a obnos asi 20.000 K, ktorý stržili, rozdelil sa medzi účastinárov podielníkov. Ľudia spokojne žili, nikto viac na nič nemyslel, až naraz prijdú českí financi a vyrubujú tomuto spolku 32.000 K daní, takže títo ľudia museli to, čo dostali za 30 rokov na svojich podieloch, vracať a ešte chýbalo 10.000 K na daniach. (Hluk.) Nuž, toto je váš daňový systém, takto vy, prosím pekne, jednáte.
Veľactené Národné shromaždenie, s týmto vaším daňovým systémom prišli ste už tak ďaleko, že z vaších financov rozkatovaný národ slovenský tropí si už posmech. Stalo sa nedávno toto: Do dediny Dojč v nitrianskej župe prišli financi sliediť po zabíjačkách prasiat a keď stihli roľníkov, pýtali sa, či nevedia, kto zabíjal v dedine prasatá. "Ó, áno, máme tu medzi nami jedného, ktorý stále zabíja prasatá, ale dosiaľ ani jedného haliera dane nezaplatil" - pravili. Kto je to? Ako sa volá, kde býva ten patričný? pýtali sa financi. Kde býva? Na konci dediny a menuje sa Svätý Vendelín. Kráčajte len nahor dedinou, až prijdete na patričné miesto, nájdete toho Sväteho Vendelína. Financi poslúchli, kráčali hore dedinou, až prišli na označené miesto a tu našli sochu svätého Vendelína. Kričia: Kde že býva Svätý Vendelín? Odpovedajú: Veď stojíte pred ním. Veď ten nezabíja prasatá! Áno, zabíja, lebo nám všetky prasatá pokapaly. Svätý Vendelín je totiž patrónom dobytka. Financi napálení išli z dediny, že si z nich ľud takýto posmech stropil, že z nich maškary vystrájal.
Veľactené Národné shromaždenie, ešte jedno nemôžeme a nesmieme bez slova nechať, a to je v zákone to ustanovenie, že tieto nedoplatky daňové budú snižovať berné správy, generálné finančné riaditeľstvo a minister financií. (Výkřiky.) Veľactení, po dosavádnych zkúsenostiach prichádzame k tomu presvedčeniu, že tieto úrady budú pokračovať stranícky, že tieto úrady budú s týmto zákonom pekne rúče kortešovať, ako kortešoval s ním už pán minister zemedelstva dr. Hodža. Sme toho presvedčenia, že tieto úrady, keď i budú snižovať nedoplatky na tieto dane, budú ich snižovať len svojim straníkom. My žiadame a želáme si, keď už majú byť a budú dane snižované, aby ich snižovaly okresné výbory (Tak je!), aby ich snižovali totižto tí ľudia, ktorí najlepšie poznajú hospodárske pomery vo svojich okresoch.
Ešte jednu vadu má, veľactené Národné shromaždenie, tento zákon, a to vadu tú, že poplatníkovi neposkytuje sa ani najmenšej záruky, že mu budú dane snížené. Poplatník dostáva zákonom len akýsi nárok na sľavu, ale nie právo, kdežto poplatník má dostať na tú sľavu právo a nie nárok.
Veľactené Národné shromaždenie, zbadajte ľud, zbadajte poplatníctvo, zbadajte občianstvo tohoto štátu a učiňte z toho štátu štát práva! (Tak je!) Opatrite tento štát atribútami hospodárskeho blahobytu. Vy ste dosiaľ z tohoto štátu robili a robíte štát policajný a teraz chcete z tohoto istého štátu zrobiť štát financov. My sa proti tomu ohradzujeme, lebo my nepotrebujeme ani štát policajný, ani štát financov, lež my potrebujeme štát slobodný a slobodných občanov, my chceme štát práva. (Potlesk poslanců slovenské ľudové strany.)
Veľactené Národné shromaždenie, jestli budete kedykoľvek študovať daňové zákony, jestli budete kedykoľvek sa zaoberať daniami, študujte najprv vždycky a venujte pozornosť štúdiu hospodárskych pomerov toho ľudu, ktorý štát udržuje. Tým končím. (Výborně! Potlesk poslanců slovenské ľudové strany.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Houser.
Posl. Houser: Slavná sněmovno! Zákon, jejž koaliční strany podle předloženého vládního návrhu usnesou, ukazuje v jasném světle náš úpadkový parlament, který nemůže projeviti jinou vůli, než kterou mu dovolí vláda. Československá vláda mluví s parlamentem tímto způsobem, jenž v zemích s parlamenty svého významu a své cti dbalých je nepřípustný. Vláda "musila by se brániti každé jiné úpravě předloženého návrhu, třeba uznává, že by bylo lze tento zákon po věcné nebo formální stránce také jinak přizpůsobiti." Nemusila ovšem brániti nic ani ve výboru rozpočtovém a nebude brániti ani ve sněmovně, protože, kdo je členem koalice, musil se zříci svého přesvědčení a klesl na součást mechanismu řízeného vůlí cizí.
Navržený zákon je československá zákonodárná specialita, v níž nenalezneme přesných pojmů. Ustanovuje: "na žádost strany mohou býti ve výjimečných případech sníženy nebo prominuty nedoplatky přímých daní dlužných za minulá léta, ano lze také upustiti od předepsání daní dosud neuložených". Ty výjimečné případy je třeba v zákoně uvésti. Tomu požadavku by jistě vyhověli všude jinde, náš zákon však praví povšechně a neurčitě, "kdyby zapravení těchto nedoplatků mohlo ohroziti poplatníka v jeho hospodářském podnikání nebo ve výživě." Ta berní povinnost nemusí tedy poplatníka ohroziti, dostačí, dospěje-li úvaha k tomu, že by ho mohla ohroziti v podnikání nebo výživě.
K povolování úlev budou určeny finanční úřady. Vládní předlohu podal ministr financí a orgány povolovací prý určí ministerské nařízení. Nepřesný zákon bude v rukou ministra financí, a v tom je nebezpečí. Je známo, že řada našich ministrů financí byla exponenty velkého kapitálu a že jest jím i pan ministr Bečka. Dosavadní daňové předpisy se nápadně opožďují pro podniky veliké a také ve vymáhání daní je jiné tempo u poplatníků velkých a jiné, rychlejší, u malých lidí. Zejména od dělníků se vymáhá nyní daň z příjmu za uplynulá léta velmi úsilně, bez ohledu na to, že měli tehdy vyšší mzdy než nyní a tudíž i vyšší daně. Zákon je bude nutiti k žádostem o úlevy; bylo by kratší a státu důstojnější, kdyby malým poplatníkům takové daně škrtl. Je svrchovaný čas, aby bylo u nás zvýšeno existenční minimum daně prosté na 12.000 Kč. Zrovna se vtírá domněnka, že měla býti dána majitelům velkých podniků možnost, aby užili tohoto budoucího zákona. Až dojde k posuzování a rozhodování o žádostech o úlevy, nezůstane bez vlivu, že v čele ministerstva je vyslovený straník velkého kapitálu. Je charakteristické, že úlevy v berní povinnosti se uzákoňují pro poplatníky daní přímých, takže výnos daní nepřímých, placených širokými vrstvami obyvatel, naproti výnosu daní přímých opět vzroste. Zase se o něco přiblížíme kapitalistickému ideálu, aby hlídač kapitalismu, kapitalistický stát, byl živ jen na útraty pracujícího lidu.
Úbytek na příjmech, jenž nastane prováděním tohoto zákona, může náš stát snadno nahraditi větší prozíravostí při jednání s různými podniky, jež jej soustavně šidí. Je však nutno ukázati na smutnou odvahu, že se tímto zákonem snižují také příjmy obecní, aniž by se za to dala obcím nějaká náhrada. Úlevy v přímých daních mají totiž v zápětí také úlevy v přirážkách k nim vybíraných. Je to jedna z ran, kterými náš stát obecní samosprávu utlouká. Doba rozkvětu české samosprávy za rakouské monarchie byla naším státem náhle ukončena. Nový řád volební, Československem zavedený, povolal sice zástupce obyvatelstva ke správě obcí, ale zákony následující pravomoc obcí soustavně omezují. První obecní volby odevzdaly nečekaný počet obcí do rukou socialistických. Měšťáci v koalici to nesli těžce. Jejich tendence brzy potom nalezly zákonného výrazu ve finanční novele, upravující hospodářství v obcích, pro niž, rozumí se, byli také vládní socialisté. Tou se činnost obecní podlomila. Finanční novela uplatnila měšťácký plán, aby obecní břemena byla uvalena i na občanstvo nejchudší a měrou nepoměrně vysokou. Proto omezuje přirážky k přímým daním a odkazuje na spotřební a jiné dávky.
Tento projednávaný zákon snižuje obecní příjmy a staví obce před rozhodnutí: buď zmenšiti obecní činnost, nebo najíti náhradu v nových dávkách či ve zvýšených přirážkách. V pokrokových obcích sáhnou ke druhému a vyvolají nevoli v občanstvu. Nechybím, řeknu-li, že se naší reakční vládě o vyvoláni takové občanské nevole proti pokrokovým správám obecním, stranám socialistickým, také jednalo.
Zlo, jež tento zákon obcím způsobil, se stupňuje ustanovením, že se jedná o snížení nebo prominutí nedoplatků daní a přirážek na léta minulá, a že obce s výnosem přirážek, jež se prominou, počítaly, uváděly jej v rozpočtech a také jej už vydaly. Odpovědný nepřítel hospodářství obecního by nemohl vymysliti úskoku rafinovanějšího. Je to obdoba neblahého §u 32 finanční novely. Vládě a koaličním stranám je dobře známo, že tento paragraf způsobil zmatek v hospodářství mnohých obcí a v některých dřívější plodnou činnost přímo ubil. Jeho zpětná platnost a opožděné předpisy daňové přivodily mnohým obcím s podniky veřejně účtujícími hospodářskou zkázu. Typický je případ města Kladna. Když Kladno sdělávalo rozpočet pro rok 1920, bylo při stanovení přirážkové základny přes svůj protest donuceno zemským finančním ředitelstvím vzíti za základ předpis výdělkové daně z roku 1917, a to u Pražské železářské společnosti přes 600.000 K a u Poldiny huti skoro 600.000 K, celkem na 1,200.000 K; skutečné předpisy daně výdělkové r. 1920 však činí u Pražské železářské společnosti 81,000 Kč a u Poldiny huti 42.000 Kč, tedy celkem 123.000 Kč, to jest skoro jen desetinu. Také výnos obecních přirážek k nim vynesl skoro jen desetinu. Při 328% obecních a školních přirážkách činí to ztrátu pro obec 3,508.000 Kč na jmenovaný rok. Následující léta mělo Kladno ztráty rovněž takové. To je těžká obžaloba československé zákonodárné práce, a podobnou pronáší mnoho obcí, zejména na Kladensku a Mostecku.
Obce však ty obnosy, jež jim byly vyplaceny berními úřady jako záloha, již vydaly a musejí vracet. Tyto zpětné platby obnášejí u některých i malých obcí miliony a znamenají pro ně katastrofu.
Tento zákon onu katastrofu zvětší a u jiných uspíší. Vláda a koaliční strany to vědí a přičiňují se o to. Československá demokracie má ten specielní ráz, že odmítá lidovou vůli a přeje vládnímu absolutismu. Obecní volby byly odkládány a jejich výsledky se tají, aby nemusila býti přiznána porážka vládních stran a vítězství komunistů. Teď vláda jmenuje okresní správní komise, nestydatě pomíjí projev lidového hlasování při těch volbách a připravuje komunistické občanstvo o jeho právo, župy neustavuje, jejich zastupitelstva nenechá voliti a správu zemí svěřuje již 6 let sborům, které jmenovala. (Výkřiky.) Stát stojí proti autonomii a ten rozpor je tím větší, čím otevřeněji straní stát velkému kapitálu.
Výstižně charakterisuje poměr státu a obcí, instituce ovládané kapitalisty, a sborů, které více než z polovice mají většiny socialistické, přiznání dr. Vrbenského, jenž byl při sdělávání finanční novely ministrem, že o nezbytném důsledku §u 32, totiž o hospodářské katastrofě obcí, buržoasní strany koaliční dobře věděly a prosadily jej s úmyslem, aby prokázaly, že socialistické strany nejsou schopny spravovati obce. Každé zmenšení obecních příjmů pomáhá tomu úmyslu.
Naše obce jsou, právě tak jako náš stát, zřízení kapitalistické. Jsou však občanstvu blíže než stát, více od něho odvislé a nemohou tedy vystupovat oproti třídě proletářské s prostředky tak brutálně násilnickými jako stát, jenž je třídě proletářské cizí i nepřátelský. V činnosti obcí se najde často příležitost, kdy je možna práce pro vrstvy hospodářsky slabé a kdy bývá dělnickými zástupci i vykonávána.
Československý třídní kapitalistický stát jí staví překážku na překážku. Tento zákon je jednou z nich. Je však také účinným prostředkem, aby se pracující třída přesvědčila, že náš parlament je tolik v područí měšťácké vlády, že na její rozkaz odhlasuje každé zákonodárné monstrum. Je novým dokladem pro to, že i skrovná míra starostí o dělnickou třídu, kterou tu a tam projevují obce sociálními opatřeními, není měšťáckému koaličnímu režimu vhod, a proto snižuje obecní příjmy.
Poslanecký klub komunistický odmítá tuto zákonnou předlohu. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo dále má p. posl. dr. Schollich.
Posl. dr. Schollich (německy): Dámy a pánové! Všechny výrobní stavy sténají pod nesmírnými, bezmála nesnesitelnými daněmi, které ubíjejí každou radost z práce, každou tvůrčí sílu a veškeru chuť k práci, které dnes již ochromují všechny obory, jak ukazuje jejich účinek. Již ve starém Rakousku jistě nebylo radostno býti poplatníkem, ten neměl na růžích ustláno, při daňových předpisech se nepřihlíželo vždy k hospodářské síle, avšak v Československém státu se vyvinul berní systém k úplné dokonalosti s nejvyšším cílem, aby byl co nejúplněji poplatník vypleněn. Česká finanční správa mistrně dovedla rychle vyplniti všechny mezery rakouského berního zákonodárství a zavésti množství nových daní. Připomínám jen daň z obratu, která není jenom 2%ní, nýbrž způsobuje zdražení výrobků často o 8 až 10%, daň z uhlí, která ovšem musela býti již vládou zmírněna, poněvadž ochromovala výrobu, připomínám druhé daně, jako daň z vodní síly, daň z vlečných drah a pod. V Československém státě není téměř ničeho, co by zůstalo nezdaněno, snad ještě vzduch, a já se obávám, že český fiskus přijde také na to, aby i zde opatřil příslušné registrační přístroje. Poukázal bych ještě na jinou daň, jako na nový vydatný příjem: Zdaniti hloupost a nesmysl, k čemuž by patrně jednotliví zástupci státních úřadů podstatně přispívali. Česká finanční správa dovedla daně hnáti nejen do šířky, nýbrž také do, výšky. Jistě bylo částečné zvýšení odůvodněno všeobecnými hospodářskými poměry, drahotou, která nastala. Drahota však jest dnes asi 7- až 10násobná u různých výrobků a zvýšení daňové mělo by tedy býti příslušné také 7- až 10násobné. Ve skutečnosti však je zvýšení 10-, 15- a 20násobné, namnoze ještě větší. Vedlo by příliš daleko dokazovati u jednotlivých druhů daní, jak dalece přesahují index drahotní; vybírám jenom daň z příjmu, poněvadž jí podléhá největší část obyvatelstva, zvláště když existenční minimum stanovené na 6000 Kč ročně jest příliš nízké. Daň z příjmu je dnes 27krát tak veliká jako dříve. Jsou daně, které jsou ještě vyšší. Poukazuji zvláště na nesnesitelnou výši t. zv. daní nepřímých. Můžeme přímo mluviti o šílené berní politice v tomto státu, která se stává tím nesnesitelnější, že se na jejím základě vybírají potom přirážky obecní, okresní a zemské. Čas od času zaznívají od zasažených berních vrstev výkřiky bolesti, časem se svolávají protestní tábory proti daním a požaduje se snížení nebo zmírnění jednotlivých daní, avšak dosud jsme neslyšeli, že by těmto oprávněným požadavkům bylo třebas jenom v nejmenším vyhověno. Zatím se s logickou důsledností dokonává to, co se dokonati musí. Tu a tam klesne jednotlivec pod těžkým břemenem, statistika konkursů vykazuje v tom směru značná a smutná čísla.
Vzpomeňme si, jak se vyvinuly poměry rychlým vyhnáním české koruny do výše po Rašínovi. Vzpomeňme si, že kupci, živnostníci, průmyslníci utrpěli velké ztráty na zásobách zboží, které měli tenkráte ve skladištích nahromaděno. Jejich úspory za celý život nashromážděné pílí, prací a šetrností, byly takřka přes noc ztráveny. K tomu přistoupila všeobecná hospodářská krise, stagnace, špatné obchody, snížení kupní ceny atd., zkrátka bylo zajisté jasno, že namnoze nebude více možno daň sehnati. Avšak vláda na to nehleděla. Daně se předpisovaly bez zřetele k hospodářským poměrům, namnoze ve staré výši, ba dokonce ještě více. K tomu docházelo proto, poněvadž při ukládacím řízení nebyly k poradě přibírány komise, které jsou tvořeny z osob příslušných zájemnických skupin, které tedy s obyvatelstvem cítí a přesně znají hospodářské poměry. Tyto komise se prostě přecházely a předpisoval daně úředník, který nebyl obeznámen s poměry hospodářskými. Daně ovšem rostly, poněvadž poplatník nemohl platiti a poněvadž úroky z prodlení, které se z počátku vybíraly 10%, měly logicky za důsledek další zvyšování berního dluhu. Předpisování daní samo se velmi zpožďovalo. Veliká práce, která zatěžovala berní úřady, zavinila, že úředníci nemohli vždy zpracovati materiál, a tak se stává, že se teprve dnes předpisují daně na rok 1920 a 1921 a když to jde dobře, na rok 1922. Tak jsou dnes v roce 1924, kdy máme již docela jiné hospodářské poměry, předpisovány ony daně, které snad byly v roce 1922 snesitelné.
K tomu přistupuje dále - a to musí ovšem zvyšovati zoufalství poplatníků - že všechny rozklady proti těmto daním, jakož i podané rekursy zůstávají nevyřízeny, nejenom měsíce, nýbrž celá léta, čímž se ovšem sama povinnost platiti neruší. Na jedné straně vymáhá vláda s největší přísností daňové nedoplatky exekucí, knihovními vklady atd. Zadlužení, a o tom se můžeme denně přesvědčiti v pozemkových knihách, vůčihledě vzrůstá a tím ovšem roste zoufalství a roztrpčení těch lidí. Chci poukázati k jiné okolnosti, a to k podstatné nejistotě, která jest dnes vyvolávána tím, že nikdo neví, kolik má platiti daní, a jak je jeho dluh v berní knize ještě vysoký. Velký počet a rozmanitost daní měla za následek úplný zmatek. Kdežto dříve měli lidé v berních knížkách zcela prostě udáno, co měli na daních platiti, vybírají se daně nyní složenkou. To je ovšem velmi pohodlné a jednoduché, avšak naprosto nepřehledné. Poněvadž tu není pevného celkového berního tarifu, nikdo nezná účinku svého placení, vůbec celkové sumy daní, a tak jsou lidé úplně vydáni v šanc berní správě. K tomu přistupuje ještě tak zvané přirážkové hospodářství. Dnes ještě pořád vybíráme t. zv. válečnou přirážku. Šest let po válce je vybírání válečné přirážky 50-, 70- i víceprocentní jistě anachronismem. Jest zajisté oprávněným požadavkem, aby tyto válečné přirážky byly konečně sníženy a odstraněny. Po léta již se volá po důkladné berní reformě, prý se již o ní pracuje; výsledek její se ještě do veřejnosti nedostal. Nejdůležitějším požadavkem jest zajisté, aby byl berní systém zjednodušen a učiněn přehledným, aby také prostý muž a zemědělec venku, který nemá času studovati všechny berní zákony, věděl, na čem jest. Nemůžeme od něho žádati studium všech těchto zákonů. Požadavkem jest, aby tyto všechny daně byly spojeny v jednu progresivní daň z příjmů, přizpůsobenou platební schopnosti, při čemž ovšem nutno přihlížeti k výnosu hospodářského subjektu a vyměřovati daně tak, aby bylo produktivních sil šetřeno. Neboť jen tím se dodává chuti k práci. Dnes naproti tomu se dosavadní daňovou politikou tvůrčí radost úplně ničí. Vedlo by příliš daleko mluviti zde dnes o všech požadavcích a nesčíslných protestech, které v poslední době jsou také veřejně projevovány.
Jen o jednom bych se chtěl ještě zmíniti a především protestovati proti způsobu, jak berní správy často s poplatníky jednají. Je neuvěřitelno, co si musí dáti poplatník často od úředníka líbiti, poněvadž ti páni prostě vycházejí z názoru, že každý poplatník jest hned ze začátku darebákem, který chce stát podvésti o berní výnos. Jeho údajům se nevěří a namnoze se drsně odmítají. I jinak se dopouští vláda zcela neuvěřitelného šikanování poplatnictva.
Chci uvésti jenom jeden případ, který jest zajisté příznačný pro způsob, jak se s poplatníky jedná. Kožišník, jménem Mildner v Benešově ve Slezsku, požádal v roce 1922 o povolení k vývozu dvou beden kůží, které měly býti v ušlechťovacím řízení vyvezeny k barvení do Lipska - nemáme totiž v republice žádné firmy, která by takové práce prováděla. Kůže měly se ovšem po zušlechťovacím řízení zase vrátiti. Ministerstvo obchodu také povolilo vývoz po složení jistoty 2000 Kč za bednu. V březnu 1922 šly bedny přes hranice, vrátily se asi v polovici září zpět, byly také celními úřady bez závady převzaty. Nyní bychom se domnívali, že finanční úřad tomu člověku jeho kauci vrátí. (Výkřiky na levici.) Žádal několikráte o vrácení těchto 4000 Kč jistoty, které si vypůjčil u banky na vysoký úrok, avšak na to vůbec nedostal odpovědi. Konečně po 4 měsících, 20. ledna 1923, byly mu poukázány 2000 Kč, avšak nikoli přímo do jeho rukou, nýbrž bernímu úřadu v Benešově na jeho daňové nedoplatky. Druhých 2000 Kč vůbec nedostal a bylo potřebí teprve mé intervence, aby mu byly až o rok později, 9. srpna 1923, konečně vyplaceny. Představte si situaci toho ubohého člověka. Vypůjčí si peníze na vysoké úroky, musí ovšem úroky potom přiraziti na zboží samo, to zdraží výrobek, a on má největší obtíže; a (Výkřiky na levici.) není-li to možno, trpí tím ovšem sám, čili: on má nejenom peněžní ztráty, nýbrž utrpí tím úplně také jeho chuť k práci a tvůrčí radost.
Chci tu uvésti ještě jiný příklad, který souvisí se zákonem včera usneseným, podle něhož mají býti průmyslu za pohledávky z vojenských dodávek starému Rakousko-Uherskému státu poskytnuty částečné náhrady. Pan kolega Warmbrunn se vyslovil co nejostřeji proti němu, prohlašuje, že průmysl již dávno tyto ztráty vyrovnal a odepsal. Není tomu tak z velké části, jak si kolega Warmbrunn věc ve svém komunistickém mozku představuje, neboť mnozí průmyslníci jen aby mohli udělati obchod, aby mohli pracovati, vypůjčili si tehdy peníze na velké úroky u bank. Provedli dodávky a nyní po 5, 6 letech nedostali ze svých pohledávek ničeho. Jejich úroky ovšem běžely dále, činily 10 až 14% a způsobily, že nynější dluh u bank je dnes o 60 až 80% vyšší než původní. Nuže, požadovali průmyslníci oprávněně, aby bylo použito jejich pohledávek k odpisu daní, ovšem ve jmenovité hodnotě, neboť jejich dluh u bank existuje také ještě ve staré výši a je tudíž úplně oprávněno, aby aspoň těchto částek bylo použito k odpisu daní. Domnívám se, že rozhodně ani s komunistického stanoviska není lhostejno, může-li průmyslník pracovati, je-li života schopen čili nic, a my víme, že právě mnohé obory průmyslové nejsou dnes schopny práce následkem vysokých pohledávek proti vojenskému eráru, poněvadž schází závodní kapitál a že by tyto průmyslové obory mohly okamžitě zase počíti s provozem, jakmile by jim stát uznal pohledávky po právu existující.
Myslím, že s existencí a se zaměstnáním továren souvisí zajisté také úzce pracoviště dělníkovo, t. j. tedy, padne-li továrník, nebude míti ani dělník možnosti žíti. S tohoto hlediska měla by socialistická, po případě komunistická strana právě usilovati o to, aby byl těmito částkami průmysl učiněn zase hybným. Představte si přece situaci ve chvíli převratu. Průmysl namnoze provedl dodávky často několik týdnů před převratem; materiál, který dodal, ležel ve skladištích - skladiště v Brně a v Krnově byla plna - je tedy zajisté oprávněno, aby aspoň plně a zcela byly uznány pohledávky, o nichž lze dokázati, že za ně bylo ve skladištích zboží ve chvíli převratu.
Sdělím vám příznačný případ. Jedna firma u nás ujednala s rakouským státem dodávku ručních granátů. V srpnu a září byly granáty dodány a přejímacím velitelstvím v Krnově také převzaty. Při převratě tedy byly v Krnově skutečně na skladě, ministerstvo národní obrany přiznává, že tu byly a převzalo je podle přípisu do české správy. Česká finanční správa se zpěčovala platiti zbytek pohledávky za tuto dodávku asi 150.000 Kč a utěšovala firmu prostě poukazováním na reparace. Avšak český stát nejenom zboží převzal, nýbrž udělal s ním ještě dokonce dobrý obchod. Ruční granáty byly od továrníka převzaty po 2 Kč 20 h, avšak nezaplaceny, česká vláda však je prodala svého času Ukrajině po 9 Kč - když vedli válku s bolševiky. (Výkřiky na levici.) Udělala s tím tedy de facto dobrý obchod, avšak zpěčuje se zaplatiti továrníkům částky jim příslušející. Jak možno takovou obchodní morálku označiti, ponechávám vám samým. Je úplně pochopitelným a oprávněným požadavkem, aby těchto nedoplatků bylo použito v plné jmenovité hodnotě aspoň k účelům daňovým. Nesmíme se nijak klamati: Snížení daní, jehož si tak toužebně přejeme, je možno a proveditelno jenom, budou-li na druhé straně omezeny neproduktivní výdaje státu. A tu musíme zjistiti, že pánům na české straně dosud schází jakákoli opravdová vůle, aby snížili mnoho neužitečných výdajů, miliardy k účelům vojenským, miliony na počešťování. Pro oprávněné požadavky nemají peněz, a byl přímo komický pohled, když čeští sociální demokraté, strana sedící v koalici, nalezli vřelé slovo pro státní úředníky a pensisty v tom směru, aby konečně stát přistoupil k ukončení této nespravedlnosti, aby zvýšil státním úředníkům platy a provedl úpravu pensí. Čeští sociální demokraté sedí, pokud vím, v koalici a bylo by jim tedy lehko, kdyby to mysleli se státními úředníky a pensisty doopravdy upřímně, tento požadavek provésti. (Posl. Koudelka: Sami to máme udělati?) Právě tak bylo směšné, že se před tím pan kolega Pik dal při tomto zákoně zapsati jako řečník "proti". Koaliční poslanec podle mého mínění nesmí vůbec státi na protivné straně při zákonu, který tu předkládá koalice sněmovně; avšak toho se používá jenom k vydírání. Patrně věc nebyla ještě zcela upečena, kterou pánové z koalice měli právě venku v práci, a pan kol. Pik se rychle chopil příležitosti, aby jednání o věci zde dodal jistého nátlaku, když mluvil proti zákonu a tím markýroval jisté opačné stanovisko, neboť nic jiného to přece nebylo.
Přicházím ke konci. My vlastně musíme tento zákon vítati v tendenci, kterou sleduje, avšak přes to se musíme vysloviti proti němu, poněvadž otevírá dokořán dveře libovůli, poněvadž vůbec neodpovídá nejprimitivnějším požadavkům. Kdyby se skutečně zamýšlelo provésti všeobecné snížení daní a vážně se k tomu přikročilo, aby se jednotlivé daně probraly a navrhlo tu a tam snížení, pak bychom mohli k tomuto postupu dáti souhlas. Avšak když se ponechává libovůli finančního úřadu zmírniti daně tu a tam, když je snad ohrožena hospodářská existence poplatníkova, pak ovšem musíme takový zákon odmítnouti. Pan ministr financí nebo finanční referent u finančního úřadu může daně snížiti, avšak nemusí; a my víme ze zkušenosti, že toho samozřejmě neučiní tehdy, týká-li se to německého poplatníka. Bude mu prostě scházeti porozumění pro tíseň německého poplatníka a neshledá také, že hospodářská existence jeho jest ohrožena.
Nuže, to jsou hlediska, proč docházíme k odmítnutí zákona. Při této příležitosti chceme jen ještě konstatovati, že Němci, pokud jde o placení daní, považují se zde ve státě vždy za plnocenné občany, ba tvrdím dokonce, že tu používají naproti státnímu národu v placení daní přednosti. Na druhé straně nechcete nám přiznati ve stejné míře práv, která z této povinnosti vyplývají. Žádáme, aby byla naše práva přizpůsobena daním. Chceme spravedlnost, především při placení daní, neboť máme pocit, a všichni naši poplatníci venku rovněž, že jsou Němci při daních poplatnější, než je tomu u Čechů. Víme, že čeští živnostníci, obchodníci a průmyslníci mají namnoze příležitost k bohatým příjmům z mnohých státních koryt, čímž se jim mnohem snáze umožňuje platiti daně. Naopak víme také, že Němci musí platiti dvakráte a třikráte daní více, než jim náleží podle práva a spravedlnosti. Proti takové berní praxi se musíme co nejostřeji ohraditi a budeme proto hlasovati proti zákonu. (Souhlas na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále p. posl. Wenzel.
Posl. Wenzel (německy): Slavná sněmovno! Pamatujeme se zajisté ještě velmi živě na všechny řeči, které byly roku 1922 proneseny zde ve sněmovně o zlepšení československé valuty. Tehdy se líčil vzestup koruny jako něco ozdravujícího pro celé národní hospodářství ve státě. Vedoucí mužové "pětky" označovali stoupání koruny jako ušlechtilou valutu, jako ušlechtilou korunu, do únavy se rozhlašovalo na všechny strany tehdejší zlepšení koruny jako silácký výkon politických vůdců v tomto státě. Můj klubovní kolega posl. Knirsch označil tehdy tento manévr velmi případně, když pojmenoval tento falešně vytvořený pojem správně a nazval jej místo "ušlechtilé valuty" "valutou oslovskou" a "korunou oslovskou". Že měl poslanec Knirsch tehdy pravdu, dokazuje tehdejší stav stále vzrůstající nezaměstnanosti, zánik průmyslu, živností a obchodu. Umělým tehdejším šroubováním naší valuty do výše byla existence a vývozní schopnost průmyslu, obchodu a živností úplně omezena. Tenkráte byl vývoz do zemí se silnou valutou naprosto minimální. Avšak náš vývoz do zemí se špatnou valutou: do Německa, Maďarska, Polska, Jugoslavie a Něm. Rakouska činil 93·5 %, naproti tomu vývoz k našim odběratelům se silnou valutou jako do Holandska, Francie, Italie, Belgie, Švýcarska atd. činil jen 6·5 %
Touto politikou nastala nouze věřitelská a bída dlužnická. Za to však kvetlo keťasství bursiánů a bursovních machrů, a viděli jsme zkázu četných existencí. Jako olupovači mrtvol vrhli se spekulanti na země se slabou valutou. Tehdy dopravovali své peníze z pouhé žádostivosti po zisku a spekulaci zcela prostě do ciziny neohlížejíce se na dělnictvo ztrativší práci, na zhroucené existence v obchodu a průmyslu. Tak se vytvořila reservní armáda nezaměstnaných, a živnosti, obchod a průmysl se dostaly takovým způsobem ve psí. V oblasti výrobních stavů na všech stranách nastala pochopitelně bída. Tato bída byla tím větší, čím blíže byly jmenované hospodářské skupiny k hranici zemí se slabou valutou. Nebylo obuvníka, krejčího, hostinského, ani jediného živnostníka, který by necítil této hrozné doby a nedoplácel ze svých těžce vydělaných úspor a neupadl do dluhů. Šli jsme po týdny, ba po měsíce od místa k místu.