S mistrovskou šikovností podnikl se nyní nejtěžší útok proti potlačeným národům, především proti národu německému. Mně je jasno, že ochota k míru projevená před počátkem tohoto oddílu zasedání v českém tisku téměř všech stran, spojená často s nesmělými pokusy vylíčiti jako účelná vyjednávání s loyálními německými stranami, představuje jen pokračování akce započaté presidentovými návštěvami v Čes. Budějovicích, ve Znojmě a Opavě, která byla podniknuta proto, aby jednak pod tímto tlakem lépe mohly býti překlenuty existující zájmové rozpory stran spojených v české koalici a jednak aby byla prohloubena propast v německém táboře, která se rozevřela důsledkem různého stanoviska ke státu, aby však, nesplní-li se účinky na poli hospodářském a kulturním očekávané loyálním německým křídlem, bylo využito nastalé bezhlavosti a otupělosti k promrskání řady zákonných předloh, které těžce zatěžují celé německé hospodářství, aniž byste se museli báti za takového vývoje společného obranného boje německých stran. Jako lákadla a zároveň výbušného prachu bylo použito předlohy o válečných půjčkách, která přes všechna krásná slova presidentova, jimiž bylo zajištěno spravedlivé zaplacení, oloupila statisíce lidí o poslední naději a naše národní jmění zdecimovala.
Malicherné změny, které nemohou ničeho změniti na neslýchanosti předlohy, poskytly i zde zase české většině možnost, aby dokázala svoji blahovůli. Loyální němečtí občané byli sice ohromně překvapeni, avšak podle své politické orientace domnívali se, že musí mluviti o úspěších, dělati příjemnou tvář ke špatné hře a utěšovati své přívržence pokračováním boje o spravedlivé řešení. Nuže, boj pokračuje, avšak především s české strany. Neboť většina tak zvaných finančních předloh i s předlohou o sociálním pojišťování nemá jiného účelu, než posíliti a podporovati postavení a vliv českého státního národa na útraty německého hospodářství. Celým kapitálem, jenž se nahromadí, až bude uzákoněno sociální pojištění, disponuje přece zase jen představenstvo Ústřední pojišťovny, a poněvadž v této korporaci budou míti Češi jako všude rozhodující většinu v rukou, neznamená to nic jiného, než že tyto miliardy přijdou k dobru především zase jen českému hospodářskému životu. Mně bylo od prvního okamžiku jasno, že českým občanským stranám šlo při tomto, se sociálního hlediska jistě vítaném, velkém díle sociálního pojištění konec konců jen o to, aby z něho vytloukly v národnostně politickém směru co největší výhody a postavily toto sociální dílo plnou silou do služeb počešťovacích. Neboť úplné vyřazení autonomie v oboru pojištění nemocenského, starobního a invalidního a spojení veškeré moci ve směru osobním a hospodářském u českého představenstva ústředny, ukazuje, že při vypracování tohoto zákona bylo sociální pojištění jako takové jenom prostředkem ke zmíněnému účelu. Tento můj názor je potvrzován také vývody pana kol. dr. Engliše, který dokazuje správnost mého tvrzení, třebaže krásně opsanými slovy, takto: "Buduje se tu stavba nadnárodnostní, československá - ve smyslu národního státu - a snad si toho mnozí páni nejsou ani vědomi, jak si sociálním pojištěním vzájemně přicházíme blízko, jak se tu počíná jeviti tlak pro jednotu státní, a právě v tom leží velký státně-politický význam sociálního pojištění." Těchto slov měli by býti pamětlivi zvláště zástupci těch německých stran, které se nechají oslepiti pouhým slovem "sociální" a které patrně příliš málo ceny přikládají při tomto sociálně-pojišťovacím díle úplnému zatlačení německého vlivu.
Pod pláštíkem konsolidace hospodářských poválečných poměrů podala vláda ještě další dvě finanční předlohy, a to předlohu o zřízení tak zvaného sanačního fondu a druhou pod titulem všeobecného fondu. Obě předlohy byly v připojené zprávě vychvalovány jako záchranné dílo v zájmu celku. A když si přečteme jednotlivá ustanovení obou těchto osnov, poznáme velmi brzy, že na konec nejde zase o nic jiného, než sanovati na útraty německého hospodářství české, po případě českému pomoci nahoru. Neboť všemi paragrafy této zákonné osnovy táhne se jako červená nit základní myšlenka, že mají býti nashromážděny na útraty celku fondy, o jejichž použití mají rozhodovati kuratoria, která jsou podrobena výlučně české mocenské sféře. Tážeme-li se, jak mohlo vůbec dojíti k těmto osnovám, je odpověď lehce dána: Mají býti nyní sanovány v posledních letech zkrachované české banky v čele s bankou Moravsko-slezskou, jichž shroucení, jako na př. banky Bohemie, dlužno přičísti počešťovacím snahám, poněvadž překotně si chtěly zajistiti vliv na největší část německého porculánového průmyslu. Německé hospodářství má býti přidrženo k tomu, aby dobrým dílem přispívalo na toto sanační dílo. Vedlo by dnes daleko, mluviti o všech jednotlivých ustanoveních obou těchto zákonů o fondech, nutno však přece označiti za bezpříkladnou nehoráznost, že ustanovení byla upravena tak, že, vzato v základě, jen dva činitelé hospodářští nebo lépe řečeno nehospodářští mohou míti prospěch z tohoto sanačního fondu: na jedné straně jmenované zkrachované české banky, na druhé straně konsumní družstva, nacházející se v tísni. Kdyby s protivné strany mělo býti namítáno, že snad také německé peněžní ústavy mají zájem na těchto sanačních fondech, pak chci s tohoto místa konstatovati, že stát měl jen splniti svůj závazek na zaplacení válečné půjčky a že by se o této otázce vůbec nebylo mluvilo. (Souhlas na levici.) Zavedením těchto sanačních fondů vsunuje se do národního hospodářství dosud neznámý činitel, neboť je jasno, že není možno představiti si něco protismyslnějšího, než do jisté míry vyhazovati odměny za špatné vedení peněžních ústavů. Nelze popírati, že dobře spravované ústavy jsou závazkem platiti příspěvky trestány, aby mohly býti odměněny ústavy špatně spravované. I když se v důvodové zprávě tvrdí, že celý blok finančních předloh konec konců nemá za účel nic jiného, než podporovati měnu, přece musím říci, že sanační fondy jsou k řešení této otázky prostředkem nejméně se hodícím. Až do dnešního dne požívaly dobře vedené peněžní ústavy oprávněné důvěry velkých vrstev obyvatelstva; po zavedení všech těchto finančních zákonů klesne podle mého mínění pocit odpovědnosti ředitelů již dnes špatně vedených ústavů ještě více, poněvadž risiko, že utrpí škodu, se značně zmenší. A zvláště české ústavy budou pohlížeti na oba fondy vždy, a to právem, jako na poslední záchrannou kotvu. Žijeme zajisté ve veliké hospodářské krisi, která vnitřně souvisí s poměry poválečnými. Zajisté žijeme v nejistých časech. Každý den může přinésti změnu hospodářské situace ve státech středoevropských a tím vyvolati strašné katastrofy. Avšak takovému vývoji nemůže se zabrániti ani těmito sanačními fondy. Jsem si toho vědom, že otcové této osnovy nezamýšleli nic jiného, než ústavy, které ozdravění potřebují následkem své národnostní činnosti, sanovati v zájmu národní státní myšlenky na útraty celku, t. j. také prostředky, které se odejmou hospodářství německému, již o sobě tak těžce poškozenému, neboť, posuzováno s hlediska národohospodářského, bylo by především nutno pomoci hospodářství a zvláště statisícům obchodníků a živnostníků, a přivoditi zlevnění úvěru. Tyto finanční předlohy však budou míti účinek opačný. Peníze se zdraží ještě více než dosud a tisíce malých a středních existencí se pod tímto břemenem shroutí, neboť nejbližším účinkem těchto fondovních zákonů bude honba po vkladech při úroku vždy větším. Dosavadní základy poměru důvěry mezi vkladatelem a peněžním ústavem zmizí a při poskytovaném vyšším úroku zvláště malých ústavů bude spekulace vždy odvážnější a dalším následkem podle mého mínění nebude konsolidace, nýbrž pokračující otřesy hospodářských poměrů. Zvláště škody vzrostou pro naše domácí spořitelny, které jsou bez příčiny vháněny do této nucené organisace - neboť jen o takové můžeme mluviti - a jsou nuceny po desetiletí platiti příspěvky do společného fondu, aniž budou za to míti nejmenší výsledky.
A nyní ještě několik poznámek k jednotlivým paragrafům těchto osnov. Sanační fond je určen, jak známo, k tomu, aby sanoval peněžní ústavy a výdělková a hospodářská družstva, když se ocitnou v tísni. Nároky nutno přihlásiti v 6 měsících po nabytí účinnosti tohoto zákona. Již z těchto předpisů je zřejmo, že autoři připravujíce znění těchto osnov, měli na mysli určité peněžní ústavy a určitá sociálně demokratická konsumní družstva. V tomto případě, právě jako při všech osnovách, vyšlých z lůna proslulé "pětky", jde tedy o vzájemnou laskavost českých stran v "pětce" zastoupených. Fond spravuje sedmnáctičlenné kuratorium, jehož členové nejsou voleni, jak bychom se měli při takové korporaci domnívati, ústavy a podniky příspěvkem povinnými, nýbrž jmenováni vládou. Správu fondu obstará Zemská banka a vzájemná práva a povinnosti mezi kuratoriem a Zemskou bankou upraví se smlouvou, jež zase podléhá schválení ministerstva financí. Vláda se zmocňuje přispívati k tomuto fondu nejvýše 50 miliony. Podpora z fondu na úhradu ztrát poskytne se zpravidla dlužními úpisy fondovními, avšak, když toho vyžaduje nutný veřejný zájem, může býti část přiznané podpory vyplacena hotově. Vidíme tedy, že se kuratoriu dává do ruky neobmezená moc postupovati při podporách tak, jak toho vyžaduje zájem českonárodní.
Osnova o všeobecném fondu ustanovuje, že první podpora může býti poskytnuta po 5 letech. Ke správě tohoto druhého fondu je povoláno dvanáctičlenné kuratorium, jež se však nevolí z řad přispěvatelů, nýbrž je jmenováno vládou. Práva tohoto kuratoria jsou tak dalekosáhlá, že již nelze mluviti o obchodním tajemství. Neboť i když je ustanoveno, že člen kuratoria, vykonávaje svoji funkci, musí zachovávati o poměrech příslušníků fondu přísnou mlčelivost a že může býti jako člen kuratoria odvolán, pakli ji poruší, není tím dána záruka, že takový člen později nezhodnotí výnosně v zájmu jiného podniku znalostí takto získaných.
Abych ukázal veřejnosti, jací vážní a opravdoví odborníci účastnili se vypracování těchto předloh, a jak lehkovážně se postupovalo při poradách, chci konstatovati jedno. Při zvláštním fondu je ustanoveno, že se měr mezi kuratoriem a Zemskou bankou upraví smlouvou, která podléhá schválení ministerstva financí. Když při projednávání osnovy o všeobecném fondu byl se strany německé v rozpočtovém výboru při jednání o §u 9 podán návrh, aby smlouva mezi kuratoriem a Zemskou bankou byla vázána na schválení vlády, vyslovil se zástupce ministerstva financí proti tomuto návrhu, a to s poukazem, že by tím mohla býti omezována autonomie fondu. Myslím, že toto zjištění samo o sobě mluví za celé knihy, neboť předpisy o zvláštním fondu ustanovují opak. Poukaz na ohrožení autonomie nutno označiti přímo za výsměch neboť členové kuratoria jsou jmenováni vládou a mohou býti k návrhu jednotlivých ministrů zase odvoláni. Mluviti tedy zde o autonomii, je přímo směšné a je předstiženo už jen tím, že při sporech mezi kuratoriem a ústavy a podniky potřebujícími pomoci nejsou v rozhodčím soudu, jak bychom se mohli domnívati, také zástupci přispívajících ústavů a podniků, nýbrž členové rozhodčího soudu - jde o pět členů - jsou rovněž vesměs jmenováni vládou.
Nejstrašnější ustanovení pro nás Němce obsahuje předpis §u 19, který propůjčuje kuratoriu práva hluboko zasahující do hospodářského života, je tu totiž ustanoveno, že poskytnutí výpomoci fondem může býti také vázáno na podmínku, že má dojíti k fusi s ústavem, který určí kuratorium. Tento předpis neobsahuje ničeho jiného, než že německé podniky potřebující pomoci, které se dostaly do tísně nepříznivými hospodářskými poměry, musí se sloučiti s českým ústavem, který kuratorium určí. Toto ustanovení je tak neslýchané, že takového dosud v zákonodárství světa není. Zde nutno se vší ostrostí a s veškerým důrazem požadovati, aby tento předpis byl změněn v tom směru, že ústavu, jenž má býti sanován, přísluší v tomto případě právo návrhu.
Pro ducha této předlohy je příznačno také ustanovení §u 20: Ačkoli jsou peněžní ústavy podle zákona povinny odváděti fondu příspěvky, a to 1 1/2 % veškerých úroků svých vkladů, přece jim nepřísluší soudně nárok na výpomoc, nýbrž, domnívají-li se, že jsou zkráceny, mají jen právo dovolati se famosního rozhodčího soudu již dříve uvedeného. Ten se kromě toho usnáší v zasedání neveřejném, jeho rozhodnutí je konečné a pro obě strany závazné. To jest jinými slovy: Vláda může dělati co chce se členy kuratoria nebo rozhodčího soudu, jež sama jmenuje, po případě, jež jmenuje ministerstvo financí, poněvadž nárok nemůže býti soudně uplatněn. Přispívající člen nemá tedy vlivu na správu fondu, a přece máte odvahu v takovém případě mluviti o autonomii nebo samosprávě!
Jako všude v tomto státě, tak i na tomto poli rozšiřuje se moc českého centralismu, a já myslím, že si sněmovna příště může své práce ulehčiti v tom směru, že se vypustí všecky zbytečné paragrafy zákona a pojme se do něho jen jediný paragraf, který zní: "Vláda, po případě ministerstvo financí se zmocňují, aby dělaly, co chtějí." Toto zjištění bude snad mnohému zdáti se žertem, pro mne je to však trpce vážná věc. Neboť ten, kdo skutečně studoval poslední předlohy, zasahující hluboce do hospodářského života, musí mně dáti za pravdu, že konec konců rozhodný vliv vždy se přenechává odborovým přednostům ve finančním ministerstvu. Velmi bych pochyboval, že by taková centralisace veškeré moci v rukách několika byrokratů byla hospodářství ku prospěchu. Avšak jsem si vědom, že zákonodárcům jde především o to, aby bylo německé hospodářství vyvráceno z kořene, aby bylo přerušeno jeho dosavadní finanční spojení a aby bylo učiněno úplně závislým na blahovůli českých peněžních ústavů. Veřejnosti je přece příliš známo, jaký vliv již dnes vykonává Živno-koncern nejen na naše hospodářství, ale i na veškerou státní politiku. Tento vliv se předloženými osnovami jen zesiluje, a ze všech těchto důvodů musíme hlasovati proti těmto předlohám. (Souhlas na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo dále má pan posl. Skalák.
Posl. Skalák: Pánové a paní! Předloha zákona o všeobecném fondu tvoří po našem názoru nedílný celek s předlohou o zvláštním fondu na sanaci zkrachovaných bank a proto hodlám promluviti k oběma předlohám najednou a společně.
Již loňského roku projektovala vláda na ochranu vkladatelů zákon, jehož působnost měla býti jen normativní. Pak se objevily nesnáze, kdo bude sanovati zkrachované banky Moravsko-slezskou, Pozemkovou a Bohemii, a vláda předložila znalcům letos na jaře plán jednotného sanačního fondu, který měl býti zřízen na vrub vkladatelů všech ústavů. V poslední chvíli rozhodla se "pětka" rozřešiti několik obtíží, které na ni naléhaly, najednou, a utvořiti fondy dva, jeden na krytí ztrát dosavadních zkrachovaných bank a druhý pak v podobě jakéhosi pojištění proti krachům do budoucnosti.
Pokud se týče všeobecného významu obou předloh, dělnická veřejnost musí býti upozorněna, že dosah a smysl obou zákonů je nutno chápati společně a že význam jejich v rámci dnešního kapitalistického řádu je dalekosáhlejší, než by se na první pohled zdálo. Podstatou jejich je toto: Pod záminkou nutné státní kontroly pokračuje soustřeďování finančního kapitálu v rukou soukromé oligarchie bankovní, soustřeďování, které bylo svého času zahájeno Rašínovou deflací. Před našimi zraky postupuje proces sblížení této soukromé kliky peněžníků s rozhodujícími instancemi státu, především s ministerstvem financí a vytváří se tím zvláštní typ státní moci, která bude prováděti a již také provádí plány malé, ale mocné kliky bankovní pod titulem státní doktriny, kteréž budou a již byly obětovány dosavadní vžité maloměšťácké pojmy práva a veřejné morálky, jak uvedu ještě dále. Národohospodářsky takový typ vlády úplně se liší od někdejšího kapitalistického režimu v oné formě, jež podporovala převážně vznik a rozvoj průmyslové výroby. Průmyslová výroba není v nové formě kapitalistické vlády cílem, ale prostředkem. Cílem jejím není také prospěch veškerenstva, jak to předstíral kapitalismus průmyslový, nýbrž monopol, ne výroba, ale spekulace, spekulativní ovládání a vykořisťování trhu bez ohledu na konsumenty, bez ohledu na rozvoj výroby a výrobních sil. Tím dovršuje se i zde v Československu typ vyhraněně imperialistického, brutálního, moci své vůči vlastnímu obyvatelstvu bezohledně používajícího státu, jehož politika vůči národnostem vlastního území, jakož i celá politika zahraniční bude a jest již právě tak imperialistická, brutální a nebezpečná, jako politika vnitřní.
Pánové a paní! Bylo by malicherno a směšno, nad tímto vývojem věcí naříkati a jich litovati. Není vyhnutí; kapitalismus dozrává všude v tom směru, že z původní soustavy, která revolucionovalo a internacionalisovala svět, v poslední své fási finančního monopolistického kapitálu stává se metlou lidstva, překážkou dalšího rozvoje, nesnesitelností, která obrací proti sobě nesmiřitelný odboj všeho pracujícího lidu. Odpovědí na tuto spekulační lichvářskou, parasitickou soustavu nemůže býti návrat k minulosti, k primitivnímu období kapitalismu z let 80tých minulého století, ani reformní příštipkářství. Je směšno zakazovati bankám přímé obchodování zbožím, mají-li ve skutečnosti monopolistický vliv na výrobu zboží i trh, který mohou libovolně regulovati rdoušením výroby a vyhladovováním konsumentů. Správnou odpovědí na loupežný systém finančního kapitálu nemůže býti návrat k volnému obchodu, ani zápověď obchodu v bankách, nýbrž jedině prosazení socialismu, čehož nelze dosíci jinak, nežli povalením monopolistické diktatury a nastolením diktatury proletariátu. (Tak jest! Zcela správně!) To jest jedině možné stanovisko třídy dělnické ke zjevům, které nás právě zaměstnávají.
Nyní několik slov k povšechnému plánu sanačního fondu. Že do sanace mají býti také zahrnuty skutečné ztráty drobných dělnických a konsumentských družstev, způsobené poklesem cen zboží a dubiosními pohledávkami, v tom je nutno spatřovati kompromis vládně socialistických stran, aby hořké sousto pomoci zkrachovaným bankám bylo dělnické veřejnosti oslazeno a námitky proti předloze oslabeny. Řekneme-li, že ztráty všemožných družstev výrobních, spotřebních, zásobních, nákupních, a to jak dělnických, tak i agrárních, odhadují se ve vládních kruzích na 100 mil., kdežto ztráty zkrachovaných bank na 2 miliardy, pak je i tento poměr faktem velmi poučným. A také sama povaha ztrát v družstvech je docela jiná, nežli u bank; o tom není třeba řeči. Ale co slyšíme? Už dnes ozývají se na straně bank hlasy, aby ze zvláštních fondů sanovány byly domnělé ztráty při novostavbách bankovních paláců, prováděných v letech 1919 a 1920. Vskutku jsou ustanovení předlohy veskrze tak neurčitá a kaučuková, že je možno z projektovaného fondu sanovati všechno, co se kuratoriu zlíbí, žádá-li to "důležitý zájem veřejný". A že se u nás důležitým "veřejným zájmem" kryje každá zlodějna a každé vydírání, jen stojí-li za nimi významné osobnosti, je všeobecně známo.
I v jiných směrech jsou v předloze otevřeny dvéře úplné libovůli. Přesného sanačního plánu v ní vůbec není. Ve vládních kruzích označuje se potřeba sanačního fondu částkou 2000 milionů, ačkoliv ztráty tří dosud padlých bank činí 600 milionů. Co má býti sanováno oněmi zbývajícími 1400 miliony, je vládním tajemstvím. Pravděpodobně ještě četné jiné bankovní kolosy stojí pouze na hliněných nohách, ale to se při dnešní taktice vlády pečlivě utajuje, aby přikryto bylo každé hnojiště, neboť toho vyžaduje "zájem státu" a ostuda koalice, což jsou věci totožné. Avšak nehledě ani na tuto nesrovnalost, připouští předloha daleko volnější disposice, připouští nahromadění daleko vyšších prostředků finančních nad ony 2 miliardy. Jenom ze státních prostředků může býti po celou dobu trvání fondu, totiž po dobu 40 let, čerpáno ročně až do částky 50 milionů korun. A poněvadž prostředky poskytnuté peněžními ústavy nebudou asi o mnoho nižší, fond na sklonku období, počítaje i úroky, může dosáhnouti velmi snadno výše 3 až 4 miliard, které podle ustanovení §u 28 naposledy připadají státu. Tak rozsáhlou plnomoc má parlament poskytnouti státní byrokracii k sanaci nejrozmanitějších malversací, podvodů a zlodějství bankovních!
A nyní několik slov k otázce zkrachovaných bank. Vládní předloha mluví o "ztrátách povstalých z poválečných poměrů". To je masivní lež. Není pravda, že běží o pouhé ztráty, které by bylo lze kvalifikovati jako nezaviněné následky zevních okolností, ležících mimo okruh zodpovědnosti ředitelů, presidentů, úředníků a členů správních a dozorčích rad postižených bankovních ústavů. Stačí vzíti na příklad pouze jeden z nich, abychom poznali, co všechno kryje a chrání prohnilý a mravně zchátralý režim koalice. Revisí v Moravskoslezské bance bylo zjištěno, že běží o případy nejsmělejšího loupežení za bílého dne. Ředitelé a vedoucí úředníci prováděli podvodné manipulace, které podle dnešního trestního zákona podléhají nejtěžším trestům. Jenom bursovní účty dvou vedoucích ředitelů vykazují ztrátu 2,783.180 Kč. Tito ctihodní loupežníci zřídili si dále 93 fingovaných "nostro-účtů", jejichž ztráta již 31. prosince 1921 činila 43,405.204 Kč. (Výkřiky posl. Hakena.) Banka účastnila se financování celé řady podniků, z nichž mnohé byly hned od počátku pasivní a udržovaly se jenom falšováním bilancí. Ředitelé, jakož i členové správní a dozorčí rady banky zasedali ve správních radách těchto podniků, a ač věděli o jejich pasivitě, chlubili se ještě ve výroční zprávě za rok 1921, že všechny podniky výborně prosperují a vyplácejí velikou dividendu. Tito kridatáři byli tak drzí, že vykázali za rok 1921 čistý zisk banky v částce 4,335.936 Kč, ačkoliv jenom jejich spekulační konta byla už pasivní 46 miliony korun. Bilance za rok 1920 byla falšována nejnestydatějším způsobem.
Do aktiv centrály byly zařazeny dvě neexistující pohledávky, a to pohledávka za filiálkou Jihlavskou ve výši 1 mil. Kč a za filiálkou Znojemskou ve výši 730.688 Kč. Podvod ten provádělo kontrolní oddělení banky, písemný elaborát k němu vypracoval sám vrchní ředitel banky. Aby byla bilance v rovnováze, byly provedeny další promyšlené podvody, zejména v bilanci za rok 1921. Je pochopitelno, že podle ředitelů a šéfů jednotlivých oddělení řídil se i ostatní personál banky, dlouhá řada podřízených úředníků prováděla rozsáhlé soukromé spekulace pod jmény vlastními i smyšlenými.
Stejné povahy byly podvody spáchané i v druhých zkracovaných bankách. A jaké stanovisko zaujímají vůči těmto kvalifikovaným zlodějstvům representanti dnešní vlády? Pánové! V debatě o poměrech v bankách, promluvené v tomto domě dne 17. dubna loňského roku, prohlásil ministr financí pan inž. Bečka toto: "Příčiny úpadku Moravskoslezské banky přičítají se podle výsledků dosud provedených revisí těmto okolnostem: 1. lehkému povolování úvěrů, 2. nedostatečné kontrole vlastního hospodářství, mohlo by se říci "sousedskému" hospodářství, 3. nedostatečně krytým spekulativním kontům některých vedoucích činitelů, i jiným namnoze fingovaným kontům toho druhu, 4. shánění vkladů i obchodů i za nepříznivých podmínek, 5. nadměrnému kupování vlastních akcií na účet ústavu, 6. vykazování pochybných zisků, 7. obchodování neodpovídajícímu povšechným zásadám obezřetného obchodníka.
Z tohoto výpočtu vidíme, že ministr tehdy již dobře informovaný v podstatě potvrdil, že běželo o zločinné řádění vedoucích osob, ale že se snažil udělati věc co nejnevinnější, která nemá s trestním zákoníkem nic společného. A skutečně do dnešního dne neslyšeli jsme, že ve věci tak rozsáhlého a nestydatého loupežení byl jediný vinník pohnán před soud. Zatčení pachatelé byli za krátko propuštěni. Úřady a vláda dělají, jakoby se nic nestalo. A teď tu vládní předloha mluví o ztrátách povstalých z poválečných poměrů. To je vskutku stanovisko více než shovívavé, to je vyložené stranictví!
Pánové a paní! Dovolte, abych ukázal, jak se změnily poměry za posledních 20 let. V prosinci r. 1903 probíhal před pražskou porotou proces proti funkcionářům bývalé Svatováclavské záložny, ve kterém jednalo se o schodek zaviněný funkcionáři ve výši 8 mil. K. Hned s počátku, když se aféra tato provalila, ukázaly úřady tendenci stranickou, která se projevovala i po celou dobu soudního líčení. Není divu, vždyť běželo o významný ústav, vedený po 30 let pod patronancí sv. Václava předními vůdci klerikální strany, jež byla přece sloupem státu rakouského! "Právo Lidu", které tehdy ještě bylo vedeno snahou zlodějnu svatováclavskou odhaliti a ne ji krýti, jako činí dnes u kridatářských bank, bylo konfiskováno pouze na zásah soukromé účastnice Ortové, ale ani jedenkráte neodvážilo se konfiskovati list státní návladnictví, které dnes konfiskuje a potlačuje každou zmínku o krádežích bankovních z důvodů veřejného zájmu.
A také tehdy, před 20 lety, zvítězilo na konec veřejné mínění v boji proti lupičské mafii, hlavní vinníci pohnáni před soud a odsouzeni: papežský komoří Msgr. Drozd a ředitel Kohout každý na 7 let těžkého žaláře s čtvrtletními posty, třetí úředník k trestu na 2 léta, čtvrtý k trestu 13 měsíců. (Výkřiky.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Skalák (pokračuje): Dovolím si uvésti ze závěru předsedy soudu, jakého druhu byly trestní činy, o které šlo. Pravil: "Přicházíme k otázce 2 až 10, jež jsou nejdůležitějšími a jež se týkají Drozda, Kohouta a Bílého, a sice se jedná o falšování bilancí. Bylo zde během přelíčení při obhajování podotknuto, že falešná bilance není žádným podvodem, nýbrž jen přečinem zaviněné křivdy. Tomu není tak. Jestli pachatelé věděli, že bilance jsou falešny, chtěli tím uvésti valné hromady v omyl nesprávným, lstivým předstíráním a následkem toho byla jistě škoda." A před tím ve stejné souvislosti prohlásil: "Specielně v daném případě jde v prvé řadě o zločin podvodu falšováním soukromých listin, to jest knih záloženských a bilancí. Že takovéto falšování je lstivé jednání, o tom nemůže býti žádné pochybnosti."
A nyní, pánové, porovnejte případ z r. 1903 s případem tří vykradených velkobank o 20 let později. Zde i onde běželo o stejné trestní činy. Rozdíl mezi rozsahem škody tehdejší a nynější jest ohromný. A přece tehda vinníci byli potrestáni, tentokráte však nejen předem úplně pardonováni, nýbrž přímo postaveni pod nejvyšší ochranu vlády a úřadů, a záležitost jejich krádeží, podvodů a falšování veřejných listin stala se něčím, co vláda a úřady považují za nutnost zcela oficielně a veřejně krýti, chrániti a utajovati a užívati k tomu všech prostředků veřejné moci, konfiskací listů a persekucí osob, které krádeže v bankách odhalují. Nemyslíte, pánové, že tento rozdíl mezi přítomností a minulostí vyjadřuje s dostatek, jak pokročil proces, jímž kapitalistický monopol pronikl až do nejvyšších špiček státu, jímž dopracoval se suverenity ve státě a jak vlastně dnešní stát stal se velmi zúženým výkonným orgánem malé, ale mocné kliky finančního kapitálu? (Výkřiky.)
Výmluvnou ilustrací k nynějšímu režimu politickému, který všemi prostředky snaží se zakrýti loupežné hospodářství bank, je případ Brněnské banky, sanované vládou z prostředků veřejných, ze státních financí bez jakékoliv kontroly veřejné, mimo jakýkoliv zákon, dávno před tím, nežli předloha o sanačním fondu spatřila světlo světa. Brněnské banka v Brně, v jejímž čele je bývalý ministr financí dr. Engliš, byla v kritickém postavení již dávno před pádem Moravsko-slezské banky. Bylo by velmi záhodno zvěděti - a mohl by nám to snad nynější ministr financí pan inž. Bečka vysvětliti - jak přišla Brněnská banka k mnohamilionové položce moučné proti zákonným nařízením (Výkřiky komunistických poslanců.) z r. 1919, čís. 126, 660, z r. 1921, čís. 124, 151, 308, 355, 404, 428, z r. 1922, čís. 19, 51 a z r. 1923, čís. 93, z nichž mnohé pan dr. Engliš jako bývalý ministr sám podepisoval. Jak známo, měla nařízení, jako čís. 643 a 660, platnost pouze pro ústavy, které umístily své majetkové hodnoty v cizině, nebo nad své síly upsaly nebo v zástavu přijaly rakouské nebo uherské válečné půjčky. A přece dostalo se za mnoho milionů moučné půjčky i Brněnské bance, ústavu popřevratovému, který neměl ani válečných půjček, ani rent a tudíž ani valutárního risika nebo ztrát.
Myslím, že neprozradím žádného tajemství, řeknu-li, že Brněnská banka dostala moučnou půjčku přes ustanovení zákona na sanaci svých ztrát, vzniklých způsobem u bankrotářských bank obvyklým. Ale nejlepší přijde naposledy. Banka, místo aby použila státních prostředků k sanaci, zvýšila takřka dvojnásobně úvěr podnikům průmyslovým, které financuje, takže její pohledávky za nimi, vesměs velmi pochybného rázu, dosáhly částky téměř 100 mil. Kč! (Slyšte!) Pouze jediná pohledávka za jediným podnikem, Spojené umělecko-průmyslové závody, akciové společnost v Brně, dosáhla výše skoro 26 milionů, čili překročila výši vlastního akciového kapitálu banky, který činí 25 mil. Kč. Dále povolila banka přes výstrahu s různých stran úvěr přes 8 milionů Kč firmě Pila, továrna na bedny a sudy ve Znojmě, a když se všech stran ozývaly se hlasy o lehkomyslném hospodářství, vykázala u tohoto podniku pouze 555.033·88 Kč bankovního dluhu, použivši transakce s moučnou půjčkou ke krytí mnohamilionové ztráty. Přes to všechno skončil tento podnik za rok 1922 ztrátou 2,209.224·60 Kč, což nevadilo ministerstvu zemědělství, aby zaplatilo bance za akcie tohoto úplně pasivního podniku po 400 Kč sumu 6 milionů Kč! (Výkřiky poslanců strany komunistické.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Skalák (pokračuje): Tak hospodařila Brněnská banka se státní pomocí s bývalým ministrem financí v čele, z čehož je viděti, že vysoká protekce, státní subvence a také nyní nově navrhované fondy nejsou prostředky, jimiž lze zastaviti a odstraniti okrádání vkladatelů v bankách! (Tak jest!) Žádáme co nejdůrazněji, aby nynější ministr financí se vyjádřil, je-li ochoten dáti vyšetřiti, jakou újmu utrpěl stát při intervenci u této banky a zdali jest odhodlán pohnati vinníky k odpovědnosti a náhradě.