Přihlížejíce tedy ku všem těmto dobrým stránkám zákona, majíce hlavně na zřeteli celkový vzestup životní úrovně celé dělnické třídy, k němuž bezpečně dojde po několikaleté působnosti tohoto zákona, dávají dělnické ženy průchod svému uspokojení nad tím, že demokratický náš stát přistupuje k uzákonění sociální ochrany vrstvy nejpočetnější v tomto státě a nejpotřebnější.
Minimální zajištění pro stáří podle tohoto zákona připadne především k dobru ženám, poněvadž úmrtnost žen ve vyšším stáří jest nižší než úmrtnost mužů. Nahlédneme-li do chudobinců a chorobinců, shledáme, že jsou to ponejvíce ženy, které naplňují tyto domy; jsou to vyssáté dělnice, matky ze všech vrstev, opuštěné dětmi, které tu nacházejí svého posledního útočiště. V Kolíně na př. žije zestárlá dělnice v městském chudobinci, jež téměř oslepla ve 40leté práci u jednoho zaměstnavatele, kterýžto zaměstnavatel ji vyhodil na dlažbu a nedal jí po 40 letech ani haléře. Příznačné je, že tento zaměstnavatel se také hlásil ke komunismu a byl přítelem komunisty Sonnenscheina. Takových případů je ovšem na tisíce, uvádím pouze jeden, jako obrázek. Je tudíž zcela oprávněný požadavek, aby zaměstnavatel přispíval na zabezpečení stáří dělníků a dělnic, z jichž práce žije, bohatne a těží. Bylo by vlastně mnohem spravedlivější, kdyby nesl celé 2/3 nákladů na starobní a invalidní pojištění dělníků.
Ze všech těchto důvodů tedy vítáme vřele tento zákon jako splátku na velmi starý dluh společnosti vůči dělníku a jeho rodině. Vyslovujíce však souhlas s tímto řešením, nemůžeme opomenouti zdůrazniti při příležitosti projednávání, že naše požadavky, směřující k ochraně matky a dítěte, nebyly splněny v rámci tohoto zákona tak, jak by toho důležitost věci samé vyžadovala. (Tak jest!)
Litujeme, že nemohlo býti řešeno všeobecné pojištění matek již tímto zákonem, litujeme tím spíše, že návrh kolegyně soudr. Sychravové na úpravu mateřského pojištění byl odsunut jenom s poukazem k tomu, že se otázka tato bude řešiti zákonem o starobním a invalidním pojištění. Již z prvotního návrhu odborové komise bylo znáti, že rodící matka je břemenem v pojišťování, jest břemenem právě pro svoji rodovou funkci, jež ji nutí dovolávati se častěji lékařské pomoci. Návrh na nižší základní částku renty pro pojištěnky, který se objevil v odborné komisi, a který znamenal o 150 korun nižší základní částku pro ženy než pro muže, tento návrh, jak vyšel z komise, byl především zásluhou sociálně demokratických českých poslankyň odpraven dříve, než se mohl státi podkladem k jednání. Živě litujeme, že rozšířená ochrana mateřství v nemocenském pojištění, jak ji zamýšlel vládní návrh poskytnutím podpory v šestinedělí i ženám pojištěnců, nedošla svého uskutečnění. Nic tu nespomohly naše vášnivé protesty ani střízlivé poukazování na stav dnešní populace. Zástupci majetných vrstev tu rozhodli o výši nákladu na nemocenské pojištění, stanovili nižší tento náklad a tím odzvonili rozšířené ochraně mateřství. Snad i ohledy na nepatrné platební schopnosti dělnictva tu působily, že náklad na nemocenské pojištění byl o 1% snížen, a to rozhodlo. Na nás, ženské poslance a specielně sociálně demokratické nemůže tu padnouti stín podezření, že bychom byly nehájily zájmy matek a dětí, jak je to naší nejpřednější povinností. Podpoře mateřství měla býti beze sporu věnována větší péče. Neboť cifry nás velmi jasně přesvědčují o tom, že porodová číslice u nás trvale klesá, vyjma Slovensko, a přebytků narozených dociluje se spíše jen snížením číslice úmrtnosti. Prof. dr. Gruber ve své "Populační otázce" otiskuje řadu cifer, podle nichž je zjevný překotný přímo pokles porodových cifer. Od roku 1881 do roku 1913 v Praze na tisíc osob připadlo v roce 1881 41·95 případů porodů, v roce 1913 na tisíc osob pouze 19·06 případů. Číslice z posledních let vykazují další pokles, vyjímajíc ovšem dobu po skončení války.
Úmrtnost kojenců je u nás jednou z nejvyšších, je značně vysoká a nesnese srovnání se zeměmi třeba tak malými, jako je na př. Belgie. To všechno zajisté nutí a přikazuje organisovanou péči společnosti o matku a dítě. Především však o matku nemajetnou, která je dnes přese všechny své hospodářské těžkosti jediným bohatým pramenem přílivu porodnosti nejen u nás, ale i ve všech státech vůbec. Nikoli zákony o nuceném mateřství, ale velkorysou zákonnou ochranou nemajetné matky a jejích dětí zabezpečíme se proti poklesu porodnosti. Jiné státy rovněž malé a poválečné, na př. Jugoslavie, vybudovaly nejširší ochranu matky a dítěte a zdvojnásobily ochranu šestinedělek. V Německu má zvláštní, zákonem zaručenou ochranu, vlastně podporu, každá nemajetná Němka pro případ mateřství. Ke zvýšení populace dnes u všech států a malých států zvláště tak žádostivé, neposlouží jistě ustanovení §u 123 odstavce (2) tohoto zákona, v němž je ohraničen státní příspěvek k důchodům sirotčím cifrou 500 Kč. Nemůže býti zajisté přehlédnuto, že toto stačí, máme-li na mysli sirotka oboustranně osiřelého pouze na dvě, nejvýše 2 a půl dítěte. Pro sirotky jednostranně osiřelé přirozeně by to stačilo pro pět dětí. Ostatní děti, které budou nad dva oboustranně osiřelé nebo na pět jednostranně osiřelých, nedostanou přirozeně žádného státního příplatku a budou z dobrodiní tohoto zákona vyloučeny. To však jistě nebude působiti blahodárně na zvýšení populace, naopak to bude přímo napomáhati systému dvou dětí. Co nejživěji však litujeme, že § 114, odst. 2, při bližším určení invalidity vdovy, mající nárok na důchod, nevytýčil zásadu, že každá matka dvou dětí je považována za výdělečně méně schopnou, tedy ze dvou třetin neschopnou, a že má podle tohoto zákona nárok na pensi. V ostatním pojištění nastává úmrtím muže automaticky výplata pense pro ženu. Jen v pojištění dělnickém je žena z tohoto dobrodiní vyloučena. Je to nová křivda - to připomínám která se páše na chudé ženě dělnické v nejvýš moderním a vyspělém sociálním zákonodárství. Je to opětně přezírání matky, jíž nedospělé děti budou značnou překážkou ve výdělečné činnosti, i když bude plně zdravá. Výchova a výživa osiřelých dětí dělníka bude tak i v budoucnosti ohrožena, ačkoli by nám mělo velmi mnoho záležeti na tom, aby právě v dělnických vrstvách byla zlepšena výživa a výchova dětí.
Přes to, že jsme se velmi houževnatě domáhali změny tohoto ustanovení - zejména hájil tento náš požadavek v užším výboru sociálně-politickém soudr. posl. Johanis - nedocílili jsme úspěchu. Poněvadž se v souvislosti s řešením této otázky jednalo o zkrácení čekací doby z 4 na 3 roky, uznali jsme, že tato veliká úleva, jež připadne k dobru celé dělnické třídě, zasluhuje, aby jí byla dána přednost. Nemůže nám však býti vytýkáno, že za součinnosti a spoluodpovědnosti žen poslanců nebylo dosaženo všeho, co bylo nutné. Naše snahy a naše vůle byla už předem omezena smrtící cifrou, kolik smí státi sociální pojištění. Proto nedostatky a vady této předlohy mohou býti přičítány jenom těm, kteří chtěli míti toto pojištění co nejlevnější.
Považovali jsme za nutné vytknouti i nedostatky, když vytyčujeme a správně odhadujeme výborné stránky zákona o sociálním pojištění. Nevyplynuly z nedostatku dobré vůle, ale spíše z nedostatku moci překonati složité hospodářské a politické poměry v našem státě.
Není tedy třeba, aby oposice z kterékoliv strany upozorňovala a vytýkala chyby a nedostatky; jsme si vědomi toho, že jsme vykonali to, na co naše síly stačí v přítomné době, a jsme také úplně a bez výhrady přesvědčeni, že postupující vliv a moc vrstev pracujících v tomto státě vymaže postupem doby všechny dnešní nedostatky ze zákona o sociálním pojištění, které ostatně ve srovnání s výhodami a přednostmi tohoto zákona nejsou tak veliké.
Slavný sněme, chci nyní reagovati na některé námitky z debaty vzešlé. Pan kolega Čuřík vyzvedl tady jako velikou zásluhu své strany, že zmařila vyplácení vdovského důchodu družkám. Při té příležitosti prohlásil, že bylo to náboženství, které povzneslo ženu. Jest mi líto, že musím odporovati tomuto tvrzení, jest mi líto, že toto jeho tvrzení neodpovídá pravdě. Nejlépe to panu kolegovi dokáže starý i nový zákon, když nevěří jiným. Názory Pavlovy na manželství jsou čistě materialistické, a znám je jeho pověstný výrok o ženě přinucené mlčeti ve shromáždění. Ve Zjevení Janově jsou nejvíce vyznamenáváni panici, ti, kteří se neposkvrnili se ženami. Jest tedy přírodou určený ženě úkol překážkou podle Zjevení sv. Jana, aby muži mohli vejíti do ráje "oděni rouchem bílým", jak se tam praví. Ani tím, že později církev vyzvedla ženu na prestol božství, nevyvýšila ženu prostou a přirozenou, jelikož církev tu uctívá nikoli matku v tomto smyslu přirozeném a lidském, nýbrž matku nadpřirozenou, z boha, kteréžto mateřství jest lidsky a rozumově nepochopitelné.
Skutečné, lidské, trpící matce pak nařídila církev očišťování po porodu, za něž ještě musela knězi-celibátníku zaplatiti. Nevidím tedy, že by náboženství a církev povznesly ženu. Ženu povznesli a povznesou ti, kdož jí přiznají lidská práva a budou v ní pěstovati sebevědomí člověka a smysl pro povinnost.
Pan kol. dr. Kramář, který tu včera prohlásil, že byl monarchistou i katedrovým socialistou, snažil se přesvědčiti nás, že česká buržoasie byla vlastně průkopnicí sociálního pojištění; pracujíc pro osvobození národa, musela prý usilovati o sociální reformy pro dělnickou třídu. Tento úkol ovšem měla česká buržoasie míti a měla jej i plniti, ale z prakse všech těch mladočeských fabrikantů - pan dr. Kramář mi odpustí, že ani jeho nevyjímám - nebylo lze seznati, že to s vymoženostmi pracujícího lidu myslí vážně. Mladočeská buržoasie vytyčovala tato hesla o sociální spravedlnosti jenom proto, aby vzala sociálním demokratům vítr s plachet, zejména když po letech sedmdesátých začaly k nám doléhati ohlasy socialistického snažení z Německa. Pokud se pak faktické práce týká, jež byla dnešní stranou národně-demokratickou vykonána na předloze zákona o sociálním pojištění, nelze ji ovšem přehlížeti. Práce ta byla vykonána, ale jakého je druhu a významu pro pojištěnce, o tom svědčí okolnost, že účet za ni byl podán průmyslníkům obou národností v tomto státě. Tato "práce" zavinila, že nemáme úplné pojištění vdov, že nemáme rozšířenou ochranu mateřství v nemocenském pojištění.
Pan kol. Vávra by mne svými nevěcnými argumenty vlastně zbavoval povinnosti reagovati na jeho vývody. Chci však přece poznamenati, že jeho výrok: "Dělnictvo trpí jen jedinou nemocí: aby nemusilo nic dělati", je už zjevem pathologickým, hraničícím přímo na perversi. Nevím, zda pan kol. Vávra, když byl ještě dělníkem, byl také tím nejpilnějším a nejvzornějším, mám však za to, že jako takový by se byl nestal tak rychle bohatým člověkem a že by si ho páni mistři byli jistě konservovali, aby jej mohli ukazovati dnešnímu línému dělnictvu jako vzor. Je neobjektivní zkreslovati, jak to vždy činí pan kol. Vávra. Mohla bych tu ze svých referentských zkušeností odhaliti řadu mistrů, kteří vykořisťují a týrají přímo ty nejubožejší, učně-sirotky, nezevšeobecňuji však, poněvadž vím, že jsou i mistři řádní.
Paní kol. Blatná zašla ve své kritice poněkud daleko a lituji, že si nepřečetla v předloze, že neexistují žádné nižší základní renty pro ženy, že jsou naopak pro muže i ženy stejné, 500 Kč. A ještě více lituji, že nesledovala náš boj, který jsme s kol. Sychravovou svedly již při návrhu odborné komise, a docílily tak rovnocennosti ženy s mužem v tomto pojištění.
Pro nárok družek jsme se jako strana zasazovali, byli jsme však prostě přehlasováni. Osobně však zastávám stanovisko, že dnes je družka v podstatě něčím zcela jiným, než byla před provedením zákona o rozluce. Dnes je možno uzavříti po nešťastném sňatku sňatek nový, nebude tudíž tolik družek, které jindy zosobňovaly ideální, nenáročnou lásku, žijíce s mužem, který je nemohl pojati za ženu. Dnes tomu může býti tak jen v tom případě, kde žena nedá svého souhlasu k rozvodu, majíc k tomu, žel, často vážné příčiny, anebo tehdy, kdy žena žije s mužem neoddána proto, že nechce pozbýti svého důchodu neb pense. Že by pak pro tento veliký a pro dělnictvo tak důležitý zákon bylo nutno hlasovati jen pro jeho svaté jméno, tomu neuvěří nikdo, kdo si zákon důkladně prostudoval. Ani námitky ohledně výplaty části zapravených příspěvků nejsou odůvodněné, uvážíme-li, že podle tohoto zákona má žena, jež přerušuje pojištění, protože se vdává, možnost udržeti si vzešlé nároky placením 10korunového ročního udržovacího poplatku. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Slavný sněme! Chci ukončiti vyzvednutím a podtržením slov zpravodaje dr. Wintra: "V zákoně tomto nebylo řečeno ještě poslední slovo!" Ano. To je to pravé, co nás smiřuje i s nedostatky tohoto zákona. Víme, že nemohl býti za dnešního stavu věcí jiný než jest. Konstatuji také, že ani široké vrstvy žen, jimž mělo především na zákoně tomto záležeti, nepozvedly v masách svého hlasu a neuplatnily své vůle a svého práva. Jenom zcela nepatrná část ženských poslanců se bila za zlepšení uvnitř stran a ve výboru sociálně-politickém - ženští poslanci stran nesocialistických vůbec ne - je tedy nutno, aby vinu si přičetly všechny ty, kdož se o věc nezajímaly. Až si ženy svou politickou váhou a vyspělostí vynutí, aby byl slyšán jejich hlas, pak budou zákony jednající o nich v podstatě docela jiné. Zatím, jako vždy, dělnická třída vymáhá i ženám každé sociální a hospodářské zlepšení jejich postavení. A bude to také tato vítězná, postupující třída pracujících, uvědomělých a výrobu udržujících, jež vyřkne i v tomto zákoně jednou své poslední slovo, v němž bude vtělena mohutná vůle podepříti slabé, kteří až dosud na svých bedrech nesou silnou společnost. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Slovo dále má pan posl. Košek. Dávám mu je.
Posl. Košek: Slavná sněmovno! Projednáváme právě jeden z nejdůležitějších a největších zákonů, jež parlamentem naší republiky až doposud byly projednávány. Zákonem o sociálním pojištění má se dostati zaopatření ve stáří a invaliditě skoro 3 mil. dělníků, jejichž údělem až posud po celoživotní práci byla žebrácká hůl a mošna. Společnost neohlížela se na tuto krajní nespravedlnost. Pokud dělník měl síly pracovati pro svého zaměstnavatele a společnost, bylo dobře. Ale jakmile pozbyl zdraví a sil, jakmile se stal práce neschopným, pak stal se také pro společnost ovládanou teoriemi liberalistickými zbytečnou přítěží, odkázanou na dobrodiní soucitných lidí, jichž, bohužel, v dnešní době máme tak málo. To byl hrozný úděl a hrozné očekávání každého pracujícího člověka a dělnictvo také volalo po desetiletí po nápravě a po spravedlnosti. Konečně nadchází okamžik, kdy jeden z nejspravedlivějších požadavků má býti uzákoněn. Dělnictvu má se dostati sociálního pojištění, dělnictvo má býti zbaveno nejistoty ve stáří, má býti zbaveno onoho hrozného očekávání žebrácké hole. Stát náš pochopil svoje poslání sociální a kráčí v čele ostatních států v řešení sociálních otázek.
Pro naši stranu je předložení a projednávání zákona o sociálním pojištění splněním důležité části našeho programu. Již na sjezdu litomyšlském před 30 lety konaném žádali zakladatelé našeho hnutí tohoto pojištění a od těch dob nepřestali jsme po něm volati a k uskutečnění jeho pracovati. Jinak ani býti nemohlo. My, jako strana sociálních reforem, stojíme na straně pracujícího lidu, podporujeme každou spravedlivou sociální reformu a z duše vítáme den dnešní, jímž se dělnictvu má dostati veliké sociální reformy. Toto projednávané pojištění jest splněním programového bodu všech ve vládě stojících českých stran, na němž naše strana má zajisté také svůj poctivý podíl.
Sociální pojištění zatíží do jisté míry náš hospodářský život. Dělnictvo samo, zaměstnavatelé i stát budou musiti na toto velké dílo přispívati a vzhledem k jeho rozsahu přispívati značně. Obětujeme a přispíváme na jiné účely, mnohdy i méně dobré a méně spravedlivé, než je tento. Avšak zde jde o velký státní a národní zájem a nejde zde proto o oběť, nýbrž o velkou státní potřebu. Dělnictvo jistě si toho spravedlivě zaslouží.
Víme velmi dobře, že přes všechnu velikost a důležitost má zákonná předloha tato i mnoho nedostatků. Již užší sociálně-politický výbor mnohé z nich odstranil, mnohé pak snad ještě podaří se v budoucnu odstraniti, až se ukáže prakse zákona. Nechápu na příklad, proč v novou osnovu pojato bylo pouze pojištění nemocenské, starobní a invalidní a proč nepojato v ni pojištění úrazové, když přece péče o nemocné, staré a invalidy má tak mnoho společného s péčí o úrazem postižené a měla by se všechna tato odvětví vzájemně doplňovati. Myslím, že je velice zbytečné vydržovati dvojí nákladný aparát pro tak příbuzná odvětví sociální péče a že v budoucnu tak jako tak bude nutno tato pojištění spojiti.
U nemocenských pokladen prosazena byla správná zásada, že není možno celé pojištění unifikovati v pokladnách okresních a že je prospěšno a zdrávo, aby určité stavy měly svoje poměrům svého stavu přizpůsobené pokladny vlastní, které při svém specielním určení mohou daleko lépe pojištěncům sloužiti než společné pokladny okresní. Dokázaly to v minulosti. Mnohé z nich byly řízeny mnohem lépe, svým členům poskytovaly mnohem větších výhod než pokladny okresní. Je tedy velmi dobře, že byly zachovány. Jest si jen přáti, aby snaha po unifikaci nevedla ani v budoucnu daleko, a tam, kde jsou podmínky, skutečně podle potřeby míst pomocné pokladny nejen nebyly rušeny, nýbrž spíše zřizovány. To je všude tam, kde zákonné podmínky jsou dány a dělnictvo jest od okresního sídla vzdáleno, což jest na velmi mnohých místech. Také bude věci na prospěch, bude-li mezi pokladnami zdravá soutěž.
Potěšitelným je fakt, že již v zákoně řeší se i organisace pojišťovacích ústavů a neponecháno to odvislým teprve od vydání nového zákona. Když se již zákon tvoří, nač polovinu práce nechávati a neprojednati zároveň?
Byly změněny některé paragrafy týkající se voleb. Měli jsme určité vážné námitky, že volebním řádem má býti zajištěna država určitých stran, což částečně změnami bylo odstraněno. Kéž přestanou býti pojišťovací ústavy předmětem bojů stran, aby se mohly věnovati svému velkému poslání sociálnímu. Jest si přáti, aby zákon vstoupil v platnost pokud možno brzy, protože dnešní stav správy nemocenských pokladen je neudržitelný. Představenstva volená před 10 i více lety spravují pokladny, což vyvolává nespokojenost v řadách členstva, které namnoze dávno pozbylo důvěry v dnešní správy a volá po nových volbách.
Pojištění starobní a invalidní provádí Ústřední sociální pojišťovna v Praze, která přenáší svoje funkce na okresní ústavy. Správa její byla užším výborem poněkud zlepšena tím, že počet členů připadajících na skupinu pojištěnců i zaměstnavatelů byl o dva zvýšen. Přesto však ponecháno bylo jmenování 16 odborníků. Jest jistě velmi prospěšné, když do tak důležitého a velkého ústavu dostanou se do správy odborníci; po tom stále voláme, zdá se mně však toto číslo příliš vysoké. Kdo ručí za to, že tohoto ustanovení nebude používáno k posílení určité skupiny, jež případně dostane ve volbách malý počet zástupců? Vždyť skorem 3 mil. dělníků bude svojí existencí odkázáno na sociální ústav a je důležito, aby co nejdemokratičtěji byla správa jeho upravena, aby i menšiny v zájmu pojištěnců mohly se v ní uplatňovati a znemožniti využívání ohromného vlivu, kterého sociální ústav nabude, k určitým politickým cílům.
I pokud se týče dávek plynoucích z nemocenského pojištění, jakož i pojištění starobního a invalidního, nutno učiniti řadu výtek. Předně je to snížení nemocenského. Kruhy zaměstnavatelské dávno po snížení dávek volaly, ale je otázka, zdali je to právě v době nynější vhodné. Dále je zhoršením dosavadního stavu ustanovení, že osoby mající po čas nemoci nárok na mzdu, mají nárok jen na léčení, a ne na dávky. Myslím, že daleko levněji opatří si takový zaměstnanec léčení sám, protože za zprostředkování této péče zde musí platiti drahou režii.
Pokud se týče dávek plynoucích z pojištění starobního, kterých může požívati pojištěnec dosáhnuvší 65 let, a jen tenkráte, když pro neschopnost vydělá méně než třetinu obvyklé mzdy, myslím, že toto ustanovení bude nutno po uplatnění zakrátko změniti, protože velmi málo pracujících lidí, zvláště průmyslových dělníků, dočká se tohoto věku, a když se dočká, pak velmi krátkou dobu budou podporu bráti. Představte si, že takový, dnes 20letý, dělník bude sice na pojištění 45 let platiti, ale podporu bude bráti jen nepatrný čas. Je zřejmo, že toto ustanovení bylo by sice velmi prospěšné reservním fondům, ale velmi málo pojištěncům, pro které přece pojištění je budováno. Ovšem uznáváme, že nemohli jsme hranici stáří snížiti bez zvýšení příspěvků.
Výborem propracovaná dosavadní osnova zachovává velkou vadu, která by měla býti také co nejdříve odstraněna. Týká se to svobodné volby lékaře. Vždyť nejdůležitějším úkolem nemocenského pojištění není poskytování podpor, nýbrž léčebná péče, zachování pojištěnce zdravým. Po této stránce je tolik zkušeností, že hlavní podmínkou úspěšného léčení je naprostá důvěra v lékaře, a tolik smutných zkušeností z dosavadní prakse, při níž pojištěnci zvláště u okresních pokladen vázáni jsou na lékaře pokladnou stanovené.
Vstup zákona o pojištění zaměstnanců v platnost vázán je podmínkou uzákonění podobného zákona pro osoby samostatně výdělečně činné. Jistě že i tyto vrstvy čekají na zákon s toužebností a jistě že je nutno, aby se upravily poměry starých lidí, výměnkářů, malých drobných živnostníků, jichž poměry jsou velmi trudné a vyžadují také co nejrychlejšího řešení. Je si přáti, abychom co nejdříve měli v parlamentě předlohu jednající také i o osobách samostatně výdělečně činných a aby i jejich nárokům vyhověno bylo po právu a spravedlnosti, tak jako se děje zákonem o pojištění dělnictvu a mohly býti pak oba zákony zároveň s pojištěním maloživnostníků a malorolníků uvedeny v život.
Zákon sám je zákonem ohromného sociálního významu a dosahu. Je to počátek, na kterém bude nutno pracovati a dále podle zkušeností z provádění nabytých opravovati a zlepšovati, až konečně dočká se naše dělnictvo takového stavu, aby bylo skutečně ve stáří zaopatřeno tak, aby na stáří své pohlížeti mohlo v klidu, nejsouc obtěžováno myšlenkou, jak bude, až přiblíží se léta, v nichž není starému dělníku možno více pracovati. (Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Böhr.
Posl. Böhr (německy): Slavná sněmovno! Nynější dny porad o sociálním pojištění zůstanou pamětihodnými. Hluboce zasáhne do tří oborů, do nemocenského, starobního a invalidního pojištění, do celého sociálního, hospodářského, mravního a národního života. V dějinách sociální politiky je zavedení povinného pojištění všech námezdních dělníků a pojištění osob samostatných z hospodářsky slabých vrstev středního stavu skutečně velikým činem. Jeho význam možno posouditi již z uvážení několika číslic, na něž se vztahují první paragrafy, a z několika úvah, jež se samy vnucují. Již počet nynějších povinně pojištěných zaměstnanců v průmyslu, obchodu, živnostech a zemědělství činí 2,600.000 osob, k nimž se přidruží ještě milion osob samostatných. Poněvadž pak v obou případech dostane se péče spolu i nejbližším příslušníkům, možno téměř mluviti o pojištění národním. Nynější pojištění nemocenské vyžaduje asi 760 milionů Kč ročně, změnami způsobenými nynější předlohou má se náklad snížiti asi o 200 milionů Kč, kdežto invalidní a starobní pojištění má v prvních letech vyžadovati nákladu as 600 milionů. Po čtyřech letech počítá se se 16.000, po 9 letech s 230.000, po 29 letech se 785.000 důchodci, v kterémžto posledním případě bylo by třeba již úhrady 900 milionů ročně. Z tabulek výboru možno vypočítati prozatímní celkový náklad as 2 miliard, kdežto ústředna obchodních komor myslí, že bude třeba dokonce vynaložiti tři a půl miliardy.
Při naznačených úvahách vystupuje nejdříve radostná myšlenka, že veřejnost, stát prohlásí, že jsou si vědomy své povinnosti starati se ve stáří a v případě invalidity i o ony, kdo ve svých mladších letech a když byli zdrávi, se své strany podle své povinnosti starali se a namáhali se pro potřebu celku, podobně jako čtvrté boží přikázání stanoví v rodině vzájemné povinnosti mezi rodiči a dětmi.
Z této vyhlídky na zákonitý nárok na jakž takž dostačující péči mají se těšiti jak zaměstnanci, tak osoby samostatné v zemědělství, obchodu a živnostech. Vždyť žádný malorolník nebo živnostník není jist, že jej smutné okolnosti předčasně neučiní výdělku neschopným, chudým, potřebným, a mnohá zkušenost učí, že rodiče sice vychovali tucet dětí, že však, poněvadž zemřely, nebo když se nezvedou, jsou ve dnech stáří nebo nemoci opuštěni jako strom v poli, nebo že děti nebo zeťové a snachy, zapomenuvše své povinnosti, dovedou výminek učiniti trpčím než chudobinec nebo vyžebraný chléb. Že také příliš veliký, nesociální odchod z venkova do měst nebo příliš veliký příliv do státní služby slibující pensi, se při sociálním pojištění zmenší a že obcím sníží se břemeno chudinského zaopatření, pokládám za nepopíratelné, rovněž tak jistý výsledek, že při tom mnoho získá zdraví a mravnost lidu, rovněž vnitřní sociální mír, což jistě je hodno veliké oběti. Mohl by tedy někdo v této sněmovně, kdyby jinak tato předloha neměla i zbytečné vady, za to míti, že by se jen jediný člověk našel ochotným zvrátiti toto celé dílo sociálního pojištění, kdyby právě záleželo ještě na jeho hlasu, a kdyby nevěděl, že také bez něho neztroskotá?
Třebaže jde nyní již o podrobnou rozpravu o hluboce zasahujících 288 paragrafech jedné předlohy, jež týká se zaměstnanců, nelze se vyhnouti množství všeobecných poznámek. My němečtí poslanci jsme si dobře vědomi vysoké vážnosti a ohromného dosahu této zákonodárné práce. V žádné řeči není ani stínu znehodnocování nebo obstrukce proti ní, a jako křesťanský sociál zdůrazňuji zvláště, že také všechny naše návrhy slouží vážně jen ke zdokonalení a zlepšení této důležité předlohy. Při své kritice jsme pevně přesvědčeni o podstatnosti svých návrhů. Vždyť přece vše je dílem lidským, třeba že to pocházelo od uznaných učenců a umělců, ještě schopným zlepšení, a k tomu ještě tato předloha je již dílem kompromisu, tedy nikoliv ideálem jednoho směru. V titulu předlohy není toho zcela nedemokratického, vší budoucnosti předbíhajícího a proto takořka protiústavního slovíčka "konečná", jak jsme to včera zde při prozatím odbyté předloze o válečných půjčkách označili za nebezpečnou vadu, jež, mimochodem řečeno, jak se zdá i senát chce snížiti v Národním shromáždění na nulu, nejen příští zasedání, nebo novou poslaneckou sněmovnu.
Ač předloha je velmi objemná, přece jeví se již předem jen jako kusé dílo, protože v § 287 obsahuje junctim, že nenabude dříve účinnosti jako zákon, dokud nebude také přijato podstatné doplnění, předloha o pojištění osob samostatných, zemědělců, obchodníků a živnostníků. Hned zde musím označiti jako vadu, těžkou chybu předlohy, že již nyní nemáme v rukou zmíněnou sesterskou předlohu, protože netoliko mnohé paragrafy se k tomu vztahují, nýbrž také celý přehled, cena tabulek a předložené výpočty a tím také posouzení celého dosahu sociálního pojištění trpí. Vím vskutku, že stojíme před něčím dočista novým, a bylo by nepříslušno užíti výroku, že bylo by dáti přednost podařenému příštipkářství pro kratší přechodnou dobu než překotné novostavbě.
S kritikou onoho opominutí zdůrazňuji pouze formálně druhý nedostatek, totiž že není včas pořízen úřední německý překlad tak důležitého elaborátu sociálně-politického a rozpočtového výboru a příslušné předmluvy a důvodových zpráv. Smím se ptáti, zda v těch málo dnech a hodinách od předložení zprávy výborové mohli jen všichni čeští nejlépe obeznámení zástupci lidu promysliti dokonale obsáhlý text a duševně si osvojiti, že skutečně každý si utvořil všestranně zralý úsudek o jednotlivých oddílech, vždyť přece těch několik hodin mezidobí vyžádaly si ještě důležité jiné práce a porady. Tato krátká doba a zmíněné opomenutí jsou před celou veřejností opětně v nesouhlasu s důstojností věci a parlamentarismu. Co ještě zbývá z demokracie, jestliže si nemůže každý zástupce lidu v každé straně, i ve straně většiny, říci: "Utvořil jsem si ve vážné poradě úsudek o všech jednotlivostech látky" nebo: "Záleží také na mém hlasu?" Bez tohoto přesvědčení členů sněmovny klesá demokracie na oligarchii a vážnost spoluodpovědnosti může ustoupiti lehkomyslnosti, tak zvanému pocitu lhostejnosti, jenž se může snadno rozšířiti na široké vrstvy, které se přece podle tak unáhleně vydaných zákonů musí říditi i ve velmi obtížných záležitostech.
Abych se vyhnul každému nedorozumění, potvrzuji zcela vážně, že těch málo kolegů a odborníků, kteří měli účast na předběžných pracích, konalo vážné, vědecky cenné porady. Avšak právě v tomto kompromisním díle, jež má přece sloužiti věci, po které jsme stále toužili, jí se a dávno programově zastávali, vyskytly se ještě jiné závažné nedostatky, ba pro nás jak v sociálním, tak v národnostním směru velmi povážlivě a nebezpečně vypadající opomenutí. Zmiňuji-li se jen krátce s politováním zde o tom, že nebylo do toho pojato pojištění pro případ nezaměstnanosti na místo pochybné nynější podpory v nezaměstnanosti, a o vyřazení pojištění úrazového, budiž mi dovoleno, abych alespoň poněkud více promluvil o čtyřech jiných vadách předlohy, k jejichž odstranění směřují zvláště pozměňující návrhy podané námi křesťanskými sociály, o jejichž vážné uvážení a přijetí prosím, poněvadž s těmito přáními nepřicházíme sami.
Jedna stížnost směřuje proti byrokratickým nedemokratickým ustanovením, jež ponechávají nynější vládě obsaditi jmenováním nejen rozhodně mnohá a důležitá místa ve vedení ústředny sociálního pojištění, nýbrž dokonce v každé nemocenské pokladně, jež přece tvoří základy pojištění. Co jako svobodná volba pojištěnců a zaměstnavatelů zde ještě zbývá, je více jen ozdoba, jen zdání demokracie.