Bylo tudíž a podle tohoto opětného poznání zůstává i nadále naším úkolem, organisovati dělnictvo, poučovati je, udržovati jeho třídní vědomí a schopnost k boji. Nemůže a nebude to úkolem zákonů takového druhu, jako je tento, které vycházejí z této sněmovny. V tom směru se neoddáváme žádným klamným nadějím. Z těchto důvodů nemůže nás ani tento návrh tak, jak jest, plně uspokojiti. A to tím spíše, že se v otázce zatížení a počítání ustavičně čachruje a dějí se pokusy dosáhnouti zlevnění jedině na úkor nemocenského pojištění, což potvrzují vývody zpravodaje dr. Wintera, neboť řekl: "Vznikla oprávněná otázka, zda by přece jen nemohlo býti nalezeno řešení, které by bylo levnější než je řešení nového zákona. To by bylo bývalo možné snížením výplat. Proti výplatám byla činěna s jedné strany námitka, že prý jsou příliš vysoké, s jiné strany zas, že prý jsou příliš nízké, a bylo dokonce řečeno, že nemají většího významu než chudinské zaopatření. Žádná z těchto námitek není správná. U srovnání s cizím zákonodárstvím nejsou naše výplaty bohaté, avšak nejsou také takové, že by jim bylo možno upírati každou cenu. Při otázce, zda naše hospodářství snese zatížení, jež bude s tímto zatížením spojeno, musíme uvážiti dvě věci. Především, že pro zatížení není směrodatná doba, kdy se zákon projednává, tedy přítomnost, nýbrž směrodatná je doba, kdy zákon počne účinkovati."
To je přece jistě útěcha pro ty, kdož nechtějí ničeho platiti - pro dělníky nikoli.
Dále dovozoval posl. dr. Winter: "Z výpočtů, připojených ke zprávám, vysvítá, že, kdybychom provedli nemocenské pojištění podle dnešního zákonného stavu a počítali pojištění podle mzdy, jaká byla 1. ledna t. r., vydali bychom jen na nemocenské pojištění asi 750 milionů Kč. Avšak podle tohoto zákona, který řeší i nemocenské pojištění, bude nemocenské pojištění státi jen asi 550 milionů. Tudíž jen na nemocenském pojištění ušetří se 220 milionů Kč. Invalidní a starobní pojištění bude v počátečních letech státi asi 600 milionů Kč, takže zvýšený náklad proti dnešnímu nákladu bude činiti 400 milionů Kč, v nichž 200 milionů Kč připadne na podnikatele a stejně velká částka na dělníky. Že by částka 200 milionů na straně podnikatelů mohla zničiti nebo vážně poškoditi naše národní hospodářství, to nebude jistě žádný člověk, který se zabývá hospodářskými otázkami, tvrditi. To je položka, která se nerovná ani 1/2 % výrobních nákladů."
Tedy, aby podnikatelé nebyli více zatíženi, dělníci musí býti na nemocenském zkráceni o 200 milionů Kč.
Avšak korunou všeho jsou další vývody pana dr. Wintera; praví, že důvod, proč bylo možno dosáhnouti levnějšího pojištění, než bylo všeobecně očekáváno, jest prý v tom, že dělnictvo přineslo oběť. Dělnictvo utrpělo při nemocenském pojištění újmu v tom, co mu poskytuje nynější nemocenské pojištění. To bude působiti s počátku bolestně. Jest to zavedení absolutní karenční doby. Tutéž oběť nesmíme podceňovati.
Zajisté, že to nesmí býti podceňováno. Avšak budiž nám dovolena otázka, kdy a kde byla dělnictvu dána příležitost, aby projevilo takový souhlas s obětmi, o nichž je zde řeč. Mně o tom není ničeho známo a nás se nikdo neptal. To je nutno zjistiti.
Co je nutno říci o návrhu jako celku, bylo již uvedeno našimi zástupci ve výborech, resp. při povšechné rozpravě. Návrh jest zřejmým plodem koalice a rozmanitých "pětek", při čemž náš starý základní požadavek, jednotná pokladna, padl a tak těžce vybojovaná a osvědčená samospráva téměř úplně byla odstraněna a zejména nynější nemocenské pojištění značně zhoršeno. Všechny návrhy na zlepšení, podané německými sociálními demokraty ve výboru pro sociální pojištění a v podvýboru, byly ovšem zamítnuty. Tentýž osud čeká jistě také návrhy podané ve sněmovně. To zde musí býti zachováno pro paměť. V tříštění pokladen se pokračuje a novým návrhem se podporuje; a to se děje jen z politických důvodů. 800.000 zemědělských dělníků je vydáno agrárníkům, 160.000 obchodních zaměstnanců bankovnímu a průmyslovému kapitálu tím, že jsou ze sociálního pojištění vyloučeni.
Při tom je příznačné, že němečtí nacionálové dělají pomocníky privilegovaným českým tříštitelům pokladen, jak jsme měli v mnohých okresech příležitost to pozorovati. Jestliže tito zaměstnavatelští žoldáci tak jednají, činí to jen proto, aby rdousili samosprávu dělnictva, která je vládnoucím třídám trnem v oku, aby byrokratisovali invalidní a starobní pojištění. Neboť mimo dělnickou úrazovou pojišťovnu zůstane nejen ještě pojišťovna pro zaměstnance železnic, jakož i bratrské pokladny a pensijní ústav, nýbrž budou utvořeny ještě také nové zemědělské nemocenské pokladny a pokladny soukromých úředníků budou nadále privilegovány. Jestliže v novém návrhu ještě shledáváme, že při organisaci nového zařízení sociálního pojištění bude zřízena jen jediná ústředna se sídlem v Praze, odkud má býti všechno řízeno, jest tím řečeno jistě už dosti. Místo jednotné, všechna odvětví a obory zaujímající organisace sociálního pojištění, zůstává v platnosti roztříštěné dílčí zařízení a k tomu se ještě vytvoří něco, v čem se dostane většího porozumění nejen národnostním zájmům mocenských tříd nám vládnoucích, nýbrž i potřebám byrokracie a podnikatelstva než chudých dělníků, pro něž se přece toto zařízení tvoří, při čemž jim náleží právo na samosprávu zcela jiným způsobem, než jak je to obsaženo v návrhu. Roztříštěním pojištění nejen že se odnímají nové organisaci nejlepší risika a 2,500.00 dělníků se vtěsnává do jednoho aparátu, při čemž jsou na tom v případě onemocnění hůře než dnes, nýbrž jsou olupováni i o sociální práva. O tom podávají nejlepší vysvětlení materielní platy v našem nemocenském pojištění. Nemocenské, které bylo dosud v oněch případech, kdy nemoc trvala déle než 3 dny, poskytováno od prvního dne onemocnění, poskytuje se nyní zásadně teprve od čtvrtého dne neschopnosti k práci. Dosavadních 13 obligatorních mzdových tříd a dvě zvláštní třídy se zrušují. Na místo nich se zavádí 10 mzdových tříd. Odstranění zvláštních tříd považujeme za vážný nedostatek zákona, jsou tím vážně poškozeni v případě onemocnění zejména kvalifikovaní dělníci s četnější rodinou. Správný stav byl by ten, kdyby výplaty byly přizpůsobeny skutečně mzdě oněch dělníků, pak by bylo možno provozovati úspěšnou ozdravovací politiku. Ale takto jsme jí dnes více vzdáleni než kdy jindy. Mluví pro to nejen důvody správní. Spatřujeme v tom ústup před útoky podnikatelů nemajícími vůbec žádného odůvodnění. Neboť zvláštní třídy mírnily aspoň největší tvrdosti. Odstranění jejich znamená neodpovědné poškozování všech příslušných dělníků. Proti původnímu, odborníky vypracovanému návrhu, pokud se týče nemocenského pojištění, také proti vládnímu návrhu, byly dávky vůbec podstatně sníženy. V § 95 bylo ustanovení o poskytování nemocenského přizpůsobeno dosavadním ustanovením zákona o nemocenském pojištění. Ve vládním návrhu se zaručuje poskytování těchto dávek jen v případě nemoci nezaviněné úmyslně. Důležitá změna § 95 jest také, že nemocenské se nevyplácí za neděli, pokud nemoc netrvá déle než 14 dnů, třebas i pojištěný pracuje nebo konal služby sedm dnů týdně. Ježto máme nedělní klid, vypadá to tak, jako by se pomýšlelo na jeho zrušení. Nuže, ježto pojištěnec v budoucnosti za normálních poměrů bude pravděpodobně pracovati ve dvou týdnech přece jen 12 dnů, nedostane v případě onemocnění žádné nemocenské podpory za 3 první dny, dále za dvě neděle, takže budou-li dva svátky a nebude-li se o těchto dnech pracovati, dostane za 12, resp. 14 dnů, nemocenskou podporu dokonce jen za 6 dnů. To je přece opravdu neslýchané! Mluvíte-li o obětech, které přináší dělnictvo, dělníci budou otvírati oči, jestliže se zde něco takového říká.
Jak tíživé je celé rozdělení mzdových tříd a vyměřování nemocenské podpory, ukáže několik příkladů: Pojištěnec s týdenním výdělkem 150 Kč měl by za stejných poměrů dnes nárok na nemocenskou podporu 112 Kč, čili 73%. Až nabude účinnosti nový zákon, bude míti nárok na nemocenskou podporu 48 Kč, čili 31%. Dělník s týdenní mzdou 200 Kč měl dosud nárok na nemocenskou podporu 154 Kč, čili 77%; příště bude činiti podpora 66 Kč, čili 33%. Zejména pojištěnci zařazení do nižších mzdových tříd budou těmito novými ustanoveními těžce poškozeni, takže právě nejhůře placení a tudíž nejméně živení lidé, kteří jsou nejméně s to, aby odolali nemocem, jsou nejkrutěji postiženi. A tomu se pak říká sociální péče! Takovému snížení dosavadních nemocenských podpor říká se sociální pojištění a ještě si dovolujete mluviti o pokrocích a svátcích historického významu! Tomu nemůžeme rozuměti; za takovýchto opatření nikoli. Neboť zhoršování nynějšího stavu není věru podnětem k slavení svátků, jak to čteme na př. tučně tištěno v "Právo Lidu". Musíme se jen diviti, jaké to mívají lidé nápady. Pro mne jeto důkazem, že bylo v návrhu přihlíženo více k přáním podnikatelů než k udržení toho, co bylo dosud pro dělníka nezbytné. Neboť kdežto my jsme vždycky hájili stanovisko, že pro zařazení do mzdových tříd, jakožto denní mzda, je rozhodující šestina týdenní mzdy, resp. pětadvacetina mzdy měsíční, průmyslníci stojí na stanovisku, že se má počítati sedmina mzdy týdenní, resp. třicetina mzdy měsíční. Naše stanovisko bylo vždycky průmyslníkům trnem v oku a učinili vše možné, aby dostali do zákonné šablony rozhodnutí nejvyššího správního soudu, o němž se již tak často mluvilo, že totiž proti vůli zákona týdenní mzda má se děliti sedmi a měsíční mzda třiceti. Stilisací § 12, odst. 2, se sice zásadně stanoví dělení týdenního výdělku 6, avšak připouští se také dělení 7. Odstavec ten zní: "Je-li smluvena mzda týdenní, považuje se za denní mzdu šestý díl její; jsou-li však práce nebo služby vykonávány po sedm dní, považuje se za denní mzdu sedmý díl týdenní mzdy. Je-li smluvena mzda měsíční, považuje se za denní mzdu dvacátý pátý díl její; jsou-li však práce nebo služby vykonávány po celý měsíc, jest denní mzdou třicátý díl mzdy měsíční. Nebyl-li zaměstnanec po celé takové období plně zaměstnán, jest denní mzdou podíl mezi vydělanou mzdou v tomto období a počtem jeho pracovních dní."
Máme za to, že toto ustanovení je v rozporu se zákonem o nedělním klidu a se zákonem o osmihodinové době pracovní. To je nutno opět zde zdůrazniti. Jsou to sice známé věci, avšak jest nutno s tohoto místa prohlásiti, že se vláda v tomto návrhu propůjčuje k tomu, že se návrhem o sociálním pojištění porušují zákony, nabude-li návrh ten účinnosti. To jsou rozpory. Jaký to bude míti účinek pro dělnictvo, je nutno ukázati opět na několika příkladech: Dělník s týdenní mzdou 39 Kč, při dělení 6 bude zařazen do druhé mzdové třídy s podporou nemocenskou 5 Kč 30 h, při dělení 7 bude zařazen do, první mzdové třídy a dostane v nemoci podporu 2 Kč 70. Dělník s týdenní mzdou 153·50 Kč patří při dělení 6 do sedmé mzdové třídy s nemocenskou podporou 18 Kč, při dělení 7 dostane se do páté mzdové třídy s nemocenskou podporou 13·30 Kč. Dělník s týdenní mzdou 210 Kč byl by podle původního ustanovení 2. odst. § 12 zařazen do desáté mzdové třídy s nemocenskou podporou 24 Kč, avšak podle přání některých občanských sociálních politiků do osmé mzdové třídy s nemocenskou podporou 20 Kč. Podpora v nemoci činila by namnoze sotva 45% skutečného výdělku. S tím nemůžeme nikterak souhlasiti. Vyhražujeme si v tomto směru další kroky. Dělnictvo bude nuceno zaujmouti k tomu stanovisko a v příhodné době se domáhati zlepšení celého návrhu.
Pokud se týče pojištění invalidního a starobního, praví § 106 zákona, že se poskytují: a) invalidní a starobní důchod, b) příplatky vychovávací k těmto důchodům, c) důchod vdovský, d) důchod sirotčí, e) odbytné. §107 ustanovuje, že k dosažení nároků je potřebí: a) aby byly splněny podmínky ustanovení pro nápad příslušných dávek, b) dále aby uplynula čekací doba při dávkách vypočtených v bodech a) až d); to jest 150 příspěvkových týdnů, z nichž nejméně 13 týdnů musí spadati do povinného pojištění posledních 2 let před nápadem dávky. Proti tomu by jistě nebylo mnoho námitek, poněvadž čekací lhůta, jak nyní vidíme, byla snížena z dřívějších 200 týdnů na 150. Avšak jak jest řešena otázka invalidity, t. j. jejího stanovení? § 109 zní: "Za invalidního podle tohoto zákona se považuje, kdo pro nemoc nebo jiné vady tělesné nebo duševní, nepřivoděné úmyslně, nemůže práci přiměřenou jeho silám, schopnostem, výcviku a dosavadnímu povolání vydělávati ani třetinu toho, co tělesně a duševně zdravý zaměstnanec téhož druhu s podobným výcvikem v témže obvodě obyčejně vydělává." V důvodové zprávě na str. 73 se k tomu poznamenává, že pro tuto definici byl převzat § 1255 německého říšského pojištění. Tento paragraf zní: "Invalidou je ten, kdo již není s to, aby činností přiměřenou jeho silám a schopnostem, kterou lze od něho za spravedlivého uvážení jeho výcviku a dosavadního jeho povolání žádati, vydělal třetinu toho, co tělesně a duševně zdravé osoby téhož druhu s podobným výcvikem v téže krajině zpravidla svou prací vydělávají." Srovnáme-li podle těchto údajů důvodové zprávy oba texty, musíme nutně přiznati, že v § 109 českého zákona nenacházíme slov "činností, kterou lze za spravedlivého uvážení . . . od něho žádati." Byl tudíž německý zákon, mírně řečeno, zpropadeně špatně kopírován, a to opět v neprospěch pojištěných, pracovníků. Nebudeme o tom mnoho mluviti, ale je nutno, aby to zde bylo konstatováno, aby tvůrcové tohoto zákona viděli, že němečtí dělníci také přijdou na to, jak se takové věci z Německa kopírují a jak se jich pak používá pro Československo, na úkor dělníků.
O výši nároků pojištěnců podávají vysvětlení tabulky 20 a) a 20 b) finančně-technické a pojistně-mathematické zprávy. Také o tom je nutno něco říci. Podle průběhu pojištění ve 4 třídách A, B, C a D na základě 10 mzdových tříd při nemocenském pojištění, který vyplývá ze změn práce a mzdy, činily by peněžní dávky po 4 letech Kč 1176 ročně, po 10 letech 1566 Kč, po 20 letech 2466 Kč a po 30 letech 3366 Kč. Přepočítáme-li si to trochu - jest také nutno, aby o tom dělníci něco slyšeli - dovíme se, že z toho vychází po 4 letech denní důchod asi 3·20 Kč, při 10 letech 4·29 Kč, při 20 letech 6·75 Kč, při 30 letech 9·20 Kč, při čemž jsou kalkulovány zaplacené platy 32% z ročního výdělku od 3600 do 9450 Kč po 4 letech, 20·47% po 10 letech, 26·10% po 20 a 35% po 30 letech. To jsou čísla, která nám v tomto směru podává důvodová zpráva.
O starobním důchodu praví § 112, že náleží pojištěnci, když dokonal 65. rok svého věku a nemá již zaměstnání podléhajícího povinnému pojištění. K těmto dávkám doplácí, jak je známo, podle §u 123 stát v případě invalidního jakož i starobního důchodu ročně 500 Kč. Zdánlivě je to docela hezké, že po 65. roce věku dostane člověk důchod, třebas ve výměře, o níž řekl pan zpravodaj dr. Winter: "Ať to posuzujeme tak či onak, všem se jistě nezachováme. Avšak jedno je nutno říci, že hlavní snahou bylo zlevnění nemocenského pojištění na účet nynějšího pokolení." Řekne-li se nyní, že v cizině nejsou důchody vyšší atd., neznamená to nic více než výmluvu pro to, že právě celá zařízení, jež se nyní tvoří, jsou upravována pro vnitrostátní a národnostní účely v zájmu udržení nynějších společenských zařízení tak, abychom byli právě řazeni mezi moderní státy a v tomto směru byli na venek rovněž saturováni. Ponecháváme dělníkům, až to všechno uslyší, aby posoudili, co to znamená, probíjeti se celý život prací rukou svých za ustavičné nejistoty existence a pak ve stáří 65 roků, dožije-li se ho dělník vůbec, býti účasten takovéhoto starobního zaopatření. Oni již naleznou odpověď pro budoucnost.
Co se týče důchodu vdov a vdovců, rovná se podle § 116 polovině onoho důchodu, na který měl pojištěnec nárok, avšak vdova musí býti v době smrti mužovy rovněž invalidní. Stane-li se invalidní teprve později, dostane důchod za dobu další invalidity. Za invalidní podle tohoto zákona považuje se vdova, "která pro nemoc nebo jiné tělesné nebo duševní vady, nepřivoděné úmyslně, nemůže prací přiměřenou jejím silám a schopnostem, výcviku a dosavadnímu životnímu postavení vydělati ani třetinu toho, co obyčejně vydělává tělesně a duševně zdravá žena toho druhu s podobným výcvikem v témže obvodě." To je přesně táž definice jako v § 109, o němž jsme slyšeli, že je velmi špatně kopírován. Prakticky to znamená, že vdovského důchodu bude moci dosáhnouti sotva 10% invalidních vdov. Vezměme si příklad: Žena, která má posluhu, vydělá měsíčně 200 Kč, chopila se tohoto zaměstnání za života svého muže, aby umožnila lepší existenci rodiny, poněvadž mužův výdělek nestačí, je-li zde více dětí. Co to znamená pro takovou ženu s dětmi, zemře-li jí muž, to rovněž ví každý, kdo se pohybuje venku mezi lidem. Zdá se, že jen tvůrci návrhu o sociálním pojištění toho nevědí nebo nechtějí věděti, neboť jinak by nemohli tento paragraf tak stylisovati. Vůbec žádného nároku nemá vdova, je-li manželství soudně rozvedeno, rozloučeno nebo bylo-li za neplatné prohlášeno, dále když je vdova vinna nebo spoluvinna smrtí manželovou, nebo když bylo manželství uzavřeno v době, kdy pojištěnci již příslušel invalidní nebo starobní důchod atd. O tom nelze mnoho mluviti, naopak jest potřebí, aby byla učiněna také opatření z opatrnosti.
O sirotčím důchodu praví se v § 118: "Nárok na důchod sirotčí má dítě mladší sedmnácti let v případě úmrtí pojištěného otce nebo pojištěné matky, požíval-li zemřelý rodič důchodu invalidního nebo starobního, nebo měl-li na něj nárok. Nemanželské děti mají však nárok na sirotčí důchod zakládající se na pojištění jejich otce jen tehdy, bylo-li otcovství soudně zjištěno nebo za života otcova mimosoudně uznáno. Osvojenci mají nárok na sirotčí důchod po osvojitelích pouze tehdy, nemají-li nároku po svých vlastních rodičích a bylo-li mimo to osvojení provedeno alespoň půl roku před nápadem důchodu osvojitelům nebo před jejich smrtí. S chovanci mají nárok na sirotčí důchod po rodičích, jimž byli svěřeni, pouze tehdy, nemají-li nároku po rodičích tělesných a byli-li u rodičů převzavších vyživováni bezplatně alespoň půl roku před nápadem důchodu těmto rodičům nebo před jejich smrtí a byli-li výživou převážně na ně odkázáni."
Také k tomu je třeba něco říci. Jest patrno, že se vyšlo velmi značně vstříc klerikálním snahám, nakládati s nemanželskými dětmi jinak než s manželskými. "Zanechal-li pojištěnec osiřelé vnuky mladší 17 let, kteří byli výživou převážně na něho odkázáni, mají tito vnukové nárok na sirotčí důchod, pokud není nejvyšší přípustná výše sirotčího důchodu (§ 120) vyčerpána již dětmi zemřelého."
Ke každému z těchto paragrafů bylo by možno mnoho říci. Avšak krátce budiž ještě poznamenáno jen tolik, že pánové, kteří takhle pečují o sirotky, výchově dětí a čeho je k tomu potřebí, buď málo, nebo vůbec nic nerozumějí. Vždyť by to bylo muselo dopadnouti jinak. Stát připlácí k důchodu jednostranného sirotka 100 Kč, k důchodu úplného sirotka 200 Kč ročně; než důchody nesmějí převyšovati ročně 500 Kč.
Odbytné může býti podle §u 121 vyplaceno, jestliže pojištěnec zemře před uplynutím čekací doby. Pak mají jeho pozůstalí nárok na odbytné ve výši ročního invalidního důchodu, na nějž by pojištěnec měl nárok, kdyby byl dokonal čekací dobu ve mzdové třídě, v níž byl pojištěn v době úmrtí.
Zemře-li pojištěnec po uplynutí doby čekací nebo zemře-li důchodce, mají jeho pozůstalí nárok na odbytné ve výši ročního důchodu, jehož zemřelý požíval nebo na nějž měl nárok, není-li tu nároku na důchod vdovský nebo vdovecký. Nabudou-li tohoto důchodu v době pěti let ode dne úmrtí pojištěncova (důchodcova), zaúčtuje se vyplacené odbytné na důchod.
Pozůstalými podle předchozích odstavců rozumějí se manžel, děti, rodiče nebo sourozenci zemřelého. Při tom má manžel přednost před dětmi, děti před rodiči a tito před sourozenci."
Nárok na odbytné musí býti podle § 122 uplatněn do roka po smrti pojištěncově, jinak zaniká.
Tak vyhlížejí v hrubých rysech dávky nejnovějšího návrhu, o kterém máme zde nyní rozhodovati, návrhu o starobním, invalidním, vdovském a sirotčím pojištění. Po léta dělnictvo doufalo, trpké bude zklamání. Zejména z toho důvodu, že v návrhu není, tak jak jsme vždycky žádali, obsažena podpora nezaměstnaných. Byla by patřila do rámce sociálního pojištění. Bez ní jest návrh obtížený tolika vadami pro dělnictvo jen předmětem, z něhož teprve dalšími boji musí býti učiněno to, co skutečně zasluhuje jména "návrh sociálního pojištění". Osnova, kterou máme nyní před sebou, zasluhuje toto označení jen ve velmi omezeném smyslu. Podle našeho mínění pronese v tomto směru především také budoucnost a cítění dělníků jistě ještě zcela jiný úsudek.
Z dosavadní rozpravy vynikla s veškerou jasností jedna věc: že německé měšťáctvo, pokud je representováno německými nacionály, německými agrárníky a německými demokraty, jest otevřeným nepřítelem všech sociálně-politických snah dělnictva. Slyšeli jsme to zde již dříve zejména ze slov zástupce agrárníků, kolegy Kaisera. Toto své mínění projevili více méně zahalenou formou při projednávání sociálního pojištění ve výboru, zejména však v plénu. Kdo se oddával klamné naději, že německé měšťáctvo za úplně změněných poměrů bude revidovati své stanovisko k německému dělnictvu, nepočítal se zakořeněnou nenávistí německého měšťáctva, které je představitelem německého kapitalismu v tomto státě. Své programy sice zdemokratisovali, přizpůsobili je sociálně-politickým požadavkům přítomnosti. Avšak ve svém jednání zůstali starými reakcionáři a jest v tom zrnko pravdy, mohl-li s tohoto místa dr. Kramář poukázati na to, že český průmysl, české měšťáctvo i dnes má ještě mnohem více porozumění pro sociálně politické požadavky dělnictva, než Němci. Avšak i v českém měšťáctvu nastala mohutná změna. České měšťáctvo ve starém Rakousku opět a opět aktivně bojovalo s dělnictvem všech jazyků za dělnické požadavky politické a sociální povahy. Za starého Rakouska byli demokraty a hájili ve starém Rakousku potřeby lidu. Tak usilovali o všeobecné volební právo, tak část jich se zasazovala o sociální pojištění; tak hájili zástupci všech českých stran při projednávání zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců nejen všechny sociální požadavky, o něž tehdy usilovala naše strana, nýbrž promluvili také se vší vehemencí prostřednictvím samosprávy pojištěnců, vybojovali národnostní záruky a vystupovali s veškerou rozhodností proti snahám o zbyrokratisování ústavů.
Avšak při projednávání tohoto návrhu nasadili měšťáci všechny páky, aby návrh po stránce organisační velmi značně zhoršili. Oni, kteří ve starém Rakousku usilovali o neobmezenou samosprávu, nasadili všechny páky, aby pojištění roztříštili, oni, kteří ve starém Rakousku potírali státní byrokracii, s úspěchem se pokusili velmi značně zvýšiti vliv byrokracie na ústavy sociálního pojištění. Proti dřívějšímu svému jednání nasadili také všechny páky, aby snížili to, co poskytuje sociální pojištění. Jejich houževnatosti, jejich energii jest přičísti, že dnes návrh o sociálním pojištění nemocenské pojištění proti dosavadnímu stavu velmi podstatně snižuje. Jejich snahám se podařilo, že zavedli vyplácení nemocenské podpory jen za 6 dní, podporu těhotných žen členů vyloučili a že zachovali absolutní karenční dobu. Jim má dělnictvo děkovati, že sociální pojištění poskytuje daleko méně, než co vypracovala původně odborná komise jako minimum.
Beze všeho sluší přiznati, že zástupci naší české soudružské strany v koalici od prvopočátku museli podstupovati těžký boj. Nejen že měšťácké strany v koalici nasazovaly všechny páky, aby sociální pojištění zmařily, nebo aspoň jeho projednání oddálily, za všech okolností však aby hmotné i ideové výhody sociálního pojištění snížily na nejmenší míru. Také druhá socialistická strana v koalici nebyla zrovna příliš spolehlivým spojencem. Zejména v otázce jednotné pokladny nepřispěli národní socialisté, hovíce osobním zájmům ve vlastním táboře, ku pomoci. Přes to myslíme, že plným právem nemůžeme ušetřiti tvůrce návrhu pana dr. Winter a výtky, že při tvoření návrhu vycházel ze zcela nesprávných premis. Vycházel z přesvědčení, které se zkušenostmi ukázalo zcela nesprávným, že totiž úkol odborné komise spočívá v tom, aby vypracovala návrh, který by šel jakousi střední cestou mezi oběma příslušnými skupinami, dělnictvem a měšťáctvem. Proti všem ujednáním v koalici měšťácké strany hned od počátku útočily proti všem ustanovením, týkajícím se jednotné pokladny, hned od počátku byla jim již velmi značně obmezená samospráva trnem v oku a velmi značný vliv, který byl vyhrazen byrokracii již ve starém návrhu, zdál se jim nedostatečný. Srovnáme-li nynější návrh s původní osnovou odborné komise, pak musí každý objektivní kritik dospěti k přesvědčení, že nastalo velmi značné zhoršení proti původní osnově, jež nikterak nevyhovovala zplna potřebám dělnictva. Toto mínění jsme kdysi vyslovili nejen my, nýbrž i čeští sociální demokraté. Připomínáme jen články v "Právu lidu" z června a července loňského roku, tedy z doby, kdy byla uveřejněna jen část zhoršení, provedených "pětkou" v několika málo dnech. Od té doby byl návrh ještě od základů zhoršen. Jestliže tehdy orgán naší české soudružské strany prohlásil, že zhoršení nemohou býti beze všeho přijata, a že musí býti nasazeny všechny páky, aby bylo opět obnoveno původní znění, pak je kritika, kterou jsme dnes nuceni na návrhu prováděti, více než oprávněná. Avšak také rozhořčení zpravodajovo nad naším chováním má velmi zvláštní příchuť, víme-li, že tentýž zpravodaj, rozhořčen nad postupem "pětky" loňského roku, vzdal se dalšího jednání.
V zájmu dělnictva pociťovali jsme nutnost přednésti všechny své námitky proti návrhu, i když víme, že podle parlamentních usancí v Československu změna návrhu už asi sotva bude možná. Při tvoření svých návrhů řídili jsme se jen stanoviskem, aby v návrzích bylo obsaženo jen, co je možné a dosažitelné. Nejsme ochotni podporovati demagogické návrhy, podávané jistou stranou, jichž uskutečnění v dohledné době je mimo dosah možnosti a které směřují jen ke klamání obyvatelstva. Budeme hlasovati proti všem takovým návrhům, zprava i zleva. Náš klub bude hned v prvním čtení hlasovati pro všechny paragrafy návrhu, k nimž jsme nepodali žádných pozměňovacích návrhů, budeme hlasovati proti oněm paragrafům, při nichž našich pozměňovacích návrhů nebylo dbáno, a v druhém čtení budeme hlasovati pro návrh. Považujeme však tento návrh jen za splátku na požadavek dělnictva, směřující k vybudování sociálního pojištění, a opírajíce se o rozhodnost a vůli dělnictva, učiníme vše možné, abychom sociální pojištění vybudovali a přetvořili tak, aby vyhovovalo potřebám širokých vrstev lidových. (Souhlas na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pí. posl. Karpíšková.
Posl. Karpíšková: Slavný sněme! Zákon, který tu dnes po tak značných průtazích projednáváme, zasahuje hluboko do života dělnické třídy a projeví se ve svých účincích měrou, již nemáme prozatím možnost plně odhadnouti a zhodnotiti. Jako všechny hospodářské a sociální vymoženosti dělnické třídy až dosud přinesly prospěch také ženám, na bojích a zápasech za ně poměrně málo zúčastněným, tak i sociální pojištění přináší ženám dělnickým nové hodnocení a ocenění jejich práce, již ony konají jako ženy-matky na jakémkoliv poli. Zabezpečení rodiny dělníkovy pro případ invalidity a stáří odnímá především ženě tíživou starost o zabezpečení dětí v případě předčasné invalidity, předčasné ztráty pracovní schopnosti mužovy, i o poslední dny života, tráveného až dosud v opuštěnosti, hladu a často i zoufalství. Jako žena pojištěnce i jako pojištěnka nalezne v působnosti tohoto zákona možnost opory pro dny nejtěžší, opory, z níž až dosud byla nespravedlivým sociálním řádem vyloučena. Neblahý tento stav sociálního i hospodářského útisku působil především zhoubně na ženu-matku, jež, jdouc za hlasem lásky a oddanosti k dětem a muži, zříkává se sama všeho, jen aby její drazí nepociťovali plnou silou drtivou tíhu svízelných poměrů.
Lze tedy jistě a bezpečně tvrditi, že zvýšení životní úrovně celé dělnické třídy přinese především prospěch ženám, jichž duševní a hmotná chudoba právem může býti přičítána onomu nechráněnému a bezprávnému stavu, v jakém se celá dělnická třída do nedávna nalézala. Proto kvitujeme s radostí a s povděkem my, ženy dělníků, že naše právo na pensi po muži předčasně padlém nebo zplna dosloužilém na bojišti práce, byť i ne všeobecně, přece jen za určité výhrady je zákonem tímto zajištěno. Kdysi se tomuto našemu požadavku po pensi dělnickým ženám bezcitná měšťácká společnost smála. Dnes jsme ji svojí politickou silou i svým uvědoměním, svojí solidaritou odnaučily cynismu a nejen přinutily k spravedlivému řešení svých požadavků hospodářských a sociálních, ale dosáhly i toho, že spolu s námi odhlasují v této sněmovně i měšťanské strany tento veliký zákon.
Dále kvitujeme s povděkem my, ženy dělníků, že dítě dělnické nabývá tímto zákonem nároku na sirotčí důchody se státním příplatkem a že tak jest odčiněna jedna z nejtěžších křivd, jež až dosud na bezbranných dětech proletariátu byla páchána. Také posunutí hranice pro výplatu vychovávacích příspěvků na děti ze 16 na 17 roků, jakož i zařazení vnuků, pokud jsou odkázáni na pojištěnce, lze vítati jako čin, svědčící o pochopení pro tíživé poměry v dnešní výchově dětí. Dále zařazení posluhovaček a vůbec žen střídavě zaměstnaných do pojištění jest rovněž plným úspěchem.
Velikého významu i mravní ceny jest důležité přiznání vdovských důchodů ovdovělému muži pojištěnky, pokud jest ze 2/3 k práci nezpůsobilý. Tím se zásadně a spravedlivě hodnotí práce ženy jako rovnocenná s prací mužovou, neboť z ní vyplývá týž nárok na pensi pro muže, jako v případě opačném pro ženu.
Zvýšená léčebná péče, na niž se ve smyslu §u 257 tohoto zákona povoluje vládě úvěr 100 mil. Kč ke zřízení léčeben pro tuberkulosní a útulků pro šestinedělky při veřejných nemocnicích, jest také jistě vřele vítáno hlavně ženami, jimž může přispěti k uchování zdraví vlastního a dnes tolik tuberkulosou trpících podživovaných dělnických dětí. Také ustanovení §u 124, podle něhož mohou býti notoričtí pijáci umístěni v ústavě pro ně vhodném i proti své vůli, uvítají ženy se souhlasem, uvážíme-li, jakou hroznou přítěží pro ženu i rodinu jest nenapravitelný piják.