Já chci zde ještě zdůrazniti, že nám všem a naší straně zejména otázka zdraví národa leží velmi na srdci a že budeme o to usilovati všemožně, abychom právě z těch peněz, které se nahromadí v pojištění nemocenském a starobním, pomáhali zřizovati léčebnou péči tak, aby byla moderní a vyhovovala všem potřebám nemocných ze všech vrstev obyvatelstva, a to zejména zřizováním ústavů rekonvalescentních a lázeňských míst léčebných pro nemocné i z malých vrstev, upravováním oddělení v nemocnicích pro speciální léčení nemocných pojišťovacích ústavů. A také otázka starosti o ošetřovatelský personál musí býti řešena.
Přicházím k otázce, která nebyla všem sympatická ani ve výboru, ani snad nebude sympatickou dále veřejnosti. Je to otázka družek. Naše zákonodárství popřevratové tuto otázku řešilo labilně tak, že nebralo ohledu na rozdíly mezi legální manželkou a t. zv. družkou. A v tom byla velká mezera v našich zákonech sociálně-pojišťovacích. My s hlediska sociálního musíme zdůrazniti, že v tomto momentu, který byl tak přehlížen, byla také jistá sociální porucha, poněvadž není lhostejno dělnictvu a zaměstnancům s hlediska odborového a sociálního, není lhostejno společnosti státní, jak se zachází s družkou a s legální řádnou manželkou. My víme, že právě tyto mezery natropily tolik zla, které se dělo na úkor a v neprospěch řádných rodin, řádných manželek a žen. Není to frásí, když řeknu, že křesťanství stavělo ženu na vyšší stupeň a úroveň a také stanovisko mravní vůči ženě nám uložilo povinnost, aby bylo konečně odstraněno a z předlohy vymýceno.
Jsem toho přesvědčení, že dnes není žádné výmluvy, že dnes může každý, kdo chce manželství uzavříti, užíti buď katolických předpisů církevních a nechati se oddati církevně v kostele nebo na úřadě. Je možnost, aby byl zde pořádek. Já zde vyzvednu stanovisko kolegy dr. Matouška, který prohlásil také za svůj klub, že pro něj otázka tato je také otázkou státního pořádku, poněvadž musí býti jakási evidence, jak, kde a kdo žije a jak jest kdo uzpůsoben, zvláště když pobírá příspěvky ze státních a různých fondů. V tom ohledu prosím, abyste naše stanovisko uznali ne jako stanovisko stranické, nýbrž jako stanovisko mravní a také jako stanovisko státní, sociální.
Dávky starobní, invalidní a vdovské mají, pravda, jisté ohraničení, a řekne se snad, že ta výše starobní renty je nepatrná. Tisícikorunový základ z obou příspěvků státního a pojišťovacího z pokladny, stoupání důchodu o pětinu příspěvku, dále délka pojištění, pravda, umožní, že ten základ se značně zvýší a dosáhne pak během 50 let pojištění až 5400 Kč ročního důchodu. Takováto suma, i když vezmeme menší sumu podle mého názoru, která vznikne, když počítáme s tím, že ceny potravin do budoucna klesnou a hodnota peněz stoupne, bude aspoň zabezpečovati nutné minimum životních potřeb našich pojištěnců. Nebojím se, že renty jsou velmi nízké a důchody slabé, ježto bylo zjištěno matematicky od těch, kteří tuto věc zkoumali, že jsou vyšší než důchody ve všech jiných státech.
Byl bych též rád, kdybychom získali pro vdovy lepší upravení v předloze, kde stojí, že pouze vdova invalidní má nároky na důchod. Ne tedy každá vdova po pojištěnci by se mohla přihlásiti. Zjišťovati invaliditu jest ovšem velmi těžké a zjistiti 1/3 pracovní schopnosti proti normálně pracujícím a zdravým osobám bylo dosti často předmětem tahanic při vyšetřování, při různých sporech a lékařských prohlídkách. Věc je jistě obtížná, ale nebylo možno jinak, poněvadž nosnost finanční nepřipustila, abychom připustili do nároku vdovy bez uznání invalidity.
Žádalo se dále, aby sirotci do 18 let požívali sirotčích nároků. V předloze jest hranice pouze do 17 let. Tento jeden rok diference není tak velká doba; jest samozřejmé, že sirotci, kteří studují dále, nevydělávají ničeho třebas do 22 let, jsou stejně odkázáni na velmi skrovné prostředky svých rodin anebo dobročinných korporací. Kdybychom mohli obnos zvýšiti, bylo by to v zájmu sirotků jistě velmi dobré, ale opět jest to otázka finanční, která znemožňuje, aby překročena byla hranice 17 roků, do které jsou pojištěni sirotci po pojištěncích.
Státní příspěvek, který jsme určili stejně pro všechny pojištěnce, do jisté míry zatěžuje státní rozpočet, ale bylo by velikým omylem domnívati se, že zatížení jest tak veliké, že by neobyčejně zatížilo státní rozpočet, který rok od roku bude sděláván, ježto suma za 6 roků asi 16 až 17 milionů a až do 50 let suma půl miliardy v rozpočtu státním nehraje takové role, aby mohla býti nějakou překážkou k příznivému přijetí sociálního pojištění.
Opět zde musím vyzvednouti, že právě pan ministr Šrámek, jako náš zástupce v Pětce a ve vládě, hájil stanovisko - pokud to mohu říci - aby generace příští byla do jisté míry zatížena dnešními náklady pojišťovacími. Tento princip poněkud odporuje druhému stanovisku kapitálové úhrady pojišťování a jaksi kombinuje obě zásady v jeden harmonický celek. Můžeme říci všem, kteří nesou náklad za pojištění, že jsou zbaveni velikého břemene, které bere na sebe do budoucna stát tím, že na sebe vzal povinnost přispívati na důchody invalidní, vdovské a sirotčí.
Chci dále ještě zdůrazniti, vážené shromáždění, že dnešní členské příspěvky nemocenských pojišťoven budou zmenšeny. To zde bylo řečeno velmi jasně a číselně prokázáno. To není třeba opakovati zvlášť. Máme-li dnes 6 3/4 % nemocenských příspěvků a pakli ten obnos klesá na 5%, pak samo sebou snižujeme tím nemocenské příspěvky o 2·3%. (Posl. Johanis: Kolego Čuříku, nikoliv 6 3/4 %, nejvýše 6%!) Nám bylo řečeno, že 6 3/4 %. Mám informace z výboru, na kterých trvám samo sebou dále, poněvadž byly podány odborníky. Tvrdím, že pojišťovací kvota se zmenšuje o 1 3/4 %. O to byl boj, který byl veden - já to přiznávám - s několika stran. Zástupci nemocenských pokladen a jejich hospodářství - neříkám špatné hospodářství - žádají, aby se ponechalo předloze původních 6% nemocenského příspěvku. Měli pro to své důvody, poněvadž se obávají, že na režie v pokladnách, další starosti o léčebnou péči a podpůrnictví vyžadují velmi mnoho nákladu a že mají-li býti zabezpečeny podniky bez velkých schodků v rozpočtech, musí býti dána možnost větších příspěvků. Ale pochopitelně tento názor nezvítězil, nýbrž zvítězil názor úsporný, který byl v koalici také prosazen, a to, aby se zmenšily nemocenské příspěvky na 5%. Nechci rozebírati otázku, jak to bude dále. Uvidíme v budoucnosti, zdali ten obnos vystačí, a ne-li, máme možnost příště se tím ještě zabývati. Ale dnes ten obnos podle výpočtů má stačiti a musíme proto na něm trvati. Dnes je celkem a všeobecně sjednán.
Náklady na pojišťování starobní mají činiti s pojišťováním nemocenským 9-10%. Vím dobře, že dělnictvo, až bude musiti platiti polovici z tohoto obnosu, nebude plně spokojeno, poněvadž všecko, nač se platí, bývá odiosní. Ale uvážíme-li, že jde o zabezpečení tolika milionů zaměstnanců, vdov a sirotků, rodin, o léčebnou péči, pak jistě veřejnost dělnická nebude věci posuzovati podle okamžité nálady nebo agitace, nýbrž s hlediska vysokého také v zájmu svých rodin a příští generace.
My se nebojíme tohoto zatížení pro veřejnost zaměstnanců a zaměstnavatelů. Víme dobře, že tím stoupne cena výrobků, po případě že bude museti býti prováděna kalkulace, která to zahrne do výrobků. Doufáme, že malým živnostníkům a výrobcům, kteří budou postiženi dalším placením nákladů pojišťovacích, opatřením moderních strojů a elektrisace, dále snížením daní a různými akcemi pro podporu družstev živnostenských, se umožní výroba a konkurence proti kapitálu, proti velkozávodům a velkopodnikům. Je nám také jasno, že konkurence světová je zde velikou otázkou. Bylo nám řečeno odborníky, že kolem nás všechny státy pojišťování starobní zavedly a zavádějí - i Francie a Švýcarsko. Francie zákon ten odhlasovala a čeká na jeho provádění a Švýcary se tím právě zabývají. Německo i při znehodnocené valutě vyplácí renty svým pojištěncům. Jestliže však tato otázka stává se otázkou světovou, která bude řešena na konferenci práce a jaksi závazně pro všechny státy, pak očekáváme, že tato otázka světová se konečně vyřeší ke spokojenosti výrobních vrstev a našeho národního hospodářství.
Vážené shromáždění! Správa majetku pojišťoven vyla v posledním čase přetřásána nepříznivě, a byl to zejména rozpočtový výbor, kde pan profesor dr. Srdínko jako referent dokonce vytkl, že otázka thesaurace jmění nebyla uvažována snad dostatečně a že my, výbor sociálně-politický, jsme se nezabývali tou otázkou po stránce finanční a národohospodářské. Já jsem byl právě tenkráte nemocen, nemohl jsem býti přítomen, abych to osobně poslouchal, ale to mne poněkud zarazilo, to bylo pro mne poněkud neuznáním té veliké práce našeho výboru sociálně-politického, který v tomto směru věnoval velikou energii také zkoumání otázek finančně-hospodářských. (Výborně!) A já zde musím také korigovati toto stanovisko, poněvadž by mohlo vnésti do budoucna do našeho sboru nechuť k intensivní práci, která zde byla konána. Komise sociálně-pojišťovací, účetních referentů a odborných znalců neznala žádného oddechu, když jednala přes půl roku den co den čtyři dny v týdnu od rána do večera. Není to snad vychvalování osobní, toho jsem dalek, ale musím to uvésti, aby zde bylo jasno, že také po stránce finanční dali jsme si věci velmi podrobně vykládati. Názory posl. dr. Matouška a posl. Dubického, aby se našel jiný způsob úhrady ohledně ukládání majetku, byly takového rázu, že vyvolaly velikou debatu v klubu a propočítávání se všech možných hledisek. V tomto směru třeba býti spravedlivým na všechny strany a uznávati to, co je spravedlivé.
Správa majetku vyžádá si nesporně velikých starostí a bude-li, jak zde bylo správně řečeno panem dr. Wintrem, majetek kolovati ve všech těch žilách našeho národního hospodářství, bude-li majetek ukládán do podnikání, pro stavbu bytů, rodinných domků, na podporu zemědělství, meliorace, pro podporu úvěrnictví živnostenského, pak myslím, že jsou naprosto liché takové výklady, že by se majetek držel pod nějakým zámkem, že by ho bylo zneužíváno a že by byl vyčerpáván z národního jmění.
Chtěl bych se ještě dotknouti také soudnictví. Nám naprosto vyhovuje smíšený způsob soudcovského aparátu pojišťovacího, totiž odborníci se živlem laickým, kde převládá samo sebou živel odborný. Bylo by chyba říci, že snad nějaké poradní sbory, které byly vždy zřizovány z laických živlů, ať lichevní soudy nebo jiné, se osvědčily. Máme zkušenosti, že se neosvědčily a v mnohém ohledu zkazily dobrý dojem o takových sborech. Jde-li o tak velké věci sociálního pojištění, o renty, o náklady pojištěnců, o jejich zabezpečení, musí býti dána možnost, by soudy byly spravedlivě obsazeny. Ta zásada se v zákoně vytýká a vyhovuje se našemu stanovisku.
Samostatně výdělečně činné osoby byly také předmětem jednání a malozemědělci a živnostníci jsou trochu nervosní z toho, co vidí. Jim se zdá, že komise pro ně zřízená nepracuje, že se neschází, nefunguje a že vlastně pomíjí jejich požadavek po samostatné předloze. Musím zde zdůrazniti, že odborná komise nemohla pracovati dříve než skončila práce s touto předlohou, a až tato předloha bude odhlasována, ihned chopí se tato komise práce. A zdůrazňuji zejména, aby komise pracovala intensivně, aby byla brzo hotova.
Zájem jest veliký, a já bych prosil povolané kruhy živnostenské, aby si daly práci a našly konečně zásady, které mají býti podkladem jednání v komisi, které musejí býti určeny pro nemocenské, starobní a invalidní pojištění. Musí býti shoda, která jest pak podkladem řešení politického v komisi a v koalici samotné. (Posl. Hlinka: Nebude!) . . . Já jsem o tom přesvědčen, pane kolego Hlinko, že tato koalice, když si vzala za úkol tyto obě předlohy provésti, provede je do důsledku, jak to slíbila celému národu!
Chtěl bych uvésti docela stručně ještě toto. Právě v těchto dnech dostal jsem letáky z Frýdecka, Rožnovska a Valašska, kde odborová rada na Frýdecku rozhazuje veliké množství letáků, v nichž obviňuje lidovou stranu a naše organisace křesťansko-sociální z nepřízně vůči sociálnímu pojištění. Já bych prosil povolané činitele právě z této strany, aby nepřipustili takové agitace, která znechucuje a znevažuje toto veliké dílo. Nás je nedůstojné, abychom si dnes vytýkali, že ten nebo onen pracoval méně nebo více. To by bylo také proti nám jako proti koalici nečestné jednání. To zde musím také odmítnouti.
Předstoupí-li tato vláda, tento parlament před svůj národ a odvolá se na svou práci na tomto velikém díle, jsem přesvědčen, že získá u rozumných a soudných lidí velikých sympatií a uznání, že ono dílo stane se pro národ a republiku do budoucna velkou otázkou pevného zabezpečení, pevného trvání k prospěchu vrstev sociálně slabých v zájmu kulturních a národních statků veškerého lidstva. Aby toto dílo bylo tak velikým zachováno, o to se budeme přičiňovati všichni. Na nás spočívá, aby toto dílo dostalo opravdu pečeť spravedlnosti, křesťanské lásky a vzájemnosti.
Lidová strana, jako dosud pracovala ve všech těch sborech plnou vahou a silou, také v těchto dnech bude hlasovati společně s celým parlamentem, pokud bude hlasovati s námi, pro toto veliké dílo. Končím. (Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo ďalej má pán posl. Klein.
Posl. Klein: Vážená sněmovno! Pan ministr pro sociální péči ve včerejším svém exposé vypočetl seznam ochranných zákonů dělnictva v souvislosti s projednáváním osnovy zákona o sociálním pojištění. Mám za to, že právě tento okamžik je velmi vhodný, abychom zrekapitulovali zákonná opatření ve prospěch zdraví pracujících vrstev republiky i jich rodin a připomenuli právě při projednávání osnovy zákona o sociálním pojištění, co by nejnaléhavěji bylo třeba v tomto směru, aby resortní ministerstva, která mají mnoho ještě připraviti pokud jde o ochranné zákony, nezapomínala na to, že je zde určitá souvislost mezi touto osnovou a zákony ochrannými. Neběží jen - a to vyslovil včera referent výboru sociálně-politického pan kol. dr. Winter - o pojištění dělnictva, jde o daleko vyšší problém, hledati také příčiny nemoci, neschopnosti práce, invalidity a jim předcházeti, znemožňovati je. To je velmi důležité a proto jistě logickým závěrem včerejší řeči pana ministra mohl býti jen výpočet všech těch zákonů, které jsme buď převzali ze starého Rakouska nebo které jsme vytvořili v Československé republice.
Zmínil se o živnostenském zákonu. Živnostenský zákon obsahuje celou řadu opatření ve prospěch zdraví dělnictva. Je přirozeno, že ustanovení z let padesátých nebo šedesátých nemohou dnes již vyhovovati, přes to však myslím, že velká práce, která byla v posledních týdnech vykonána zejména ministerstvem obchodu i ministerstvem unifikačním, aby zákon živnostenský, platný pro historické země, byl unifikován na území Slovenska a Podkarpatské Rusi, toho zaslouží, aby návrh zákona byl také v zákonodárném sboru proveden. Lituji, že jsou zde určité potíže, snad rázu technického, aby byl novelisován živnostenský zákon pro celé území republiky Československé ve smyslu přání odborových organisací. Myslím, že by se také v tomto směru věci velmi pomohlo. Živnostenský řád obsahuje celou řadu věcí, které souvisí přímo nebo nepřímo se sociálním pojištěním. Živnostenská inspekce na příklad, o které se v zákoně mluví, není ještě vybudována. Živnostenská inspekce, která dnes více nebo méně má své poslání v průmyslových podnicích, nevykonává dozor na příklad v obchodech, v živnostech a kancelářích. V Praze máme zjištěno několik konkrétních případů, že zaměstnanci pracují od ranních hodin do pozdních hodin večerních při umělém světle a že právě zaměstnanci těchto závodů neustále jsou v nemocnicích, aniž by dozorčí úřady živnostenské inspekce přes oznámení odborových organisací učinily vhodná opatření. Malé závody živnostenské, a jsou to, jak pravím, zvláště obchody a kanceláře, jsou vůbec opomíjeny v tomto smyslu. Já na to zde upozorňuji, poněvadž zde je jedna z těch mnoha příčin nemocí a předčasné invalidity. Bylo by dobře, aby zákon o živnostenské inspekci, který se připravuje - a myslím, že nebude tolik potíží k jeho projednání - pamatoval na tyto potřeby, zejména na to, co žádají odborové organisace, aby do služeb živnostenské inspekce byli také povoláni dělníci a zaměstnanci, kteří ovládají prakticky chod závodu a mohou co nejlépe tento výkon splniti. Závodní výbory, o kterých se pan ministr včera také zmínil, snad nepřímo souvisí s tímto problémem. Mohou však za určitých okolností také mnoho vykonati zejména v tom, jak zákon předpisuje, aby dozíraly na zdravotní zařízení závodu a hleděly dosíci za součinnosti s představiteli závodů nápravy.
Při této příležitosti prosím, aby nebylo zapomínáno, že zase v tomto případě není možno splniti úkoly závodního výboru v závodech, kde soukromí zaměstnanci pracují. Je známo totiž, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu proti intencím zákonodárce i proti intencím resortního ministerstva bylo vyřknuto, že závodní výbory nemohou býti zřízeny v oněch závodech, jak zákon praví, kde není výroba manuelní. To ovšem prý není v bankách, obchodních živnostech, konsumních spolcích, pojišťovnách, takže podniky a zaměstnavatelé se dnes kolektivně odvolávají na toto, podle mého názoru, nemožné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a znemožňují, aby závodní výbory v podnicích, kde jsou soukromí zaměstnanci zaměstnáni, nebyly zřizovány. Odborové organisace dělnické plným právem po převratě reklamují požadavek placené dovolené. Je třeba, aby pracující člověk měl zákonem zaručenou dovolenou, aby mohl alespoň jednou v roce určitý počet dnů věnovati zotavení svého těla, aby mohl se odebrati na zdravý vzduch nebo na léčení podle pokynů lékaře a podobně. Dělníci nemají, bohužel, ještě takového zákonného opatření. Myslím, že v tomto případě je přímá souvislost zaručené dovolené pro dělníky se sociálním pojištěním. Jestliže se nedá dělnictvu možnost, aby 14 dní neb 3 neděle pookřálo jednou do roka, je přirozeno, že musí pak následovati předčasná choroba a v důsledku toho také předčasná invalidita. Máme tudíž zájem na tom, aby při sociálním pojištění bylo také pamatováno na to, aby pracující člověk mohl si zachovati zdraví. A jedna z těch podmínek je zákonem zaručená placená dovolená.
Snad v nepřímé souvislosti byla by otázka nezaměstnanosti. Vážení pánové! V odborových organisacích jsme zjistili, že člověk, který nemůže po měsíce nalézti práci, i když je podporován státem a svou odborovou organisací, trpí tělesně, nemá tolik prostředků, aby obhájil svůj holý život a také ovšem život rodiny, na kterou v první řadě pamatuje. Následkem toho, trvá-li jeho nezaměstnanost půl roku, rok i déle - to se týká i duševně pracujících, úředníků průmyslových, obchodních pomocníků a pod. - má vyčerpánu podporu státu i organisace a jest úplně bez pomoci. Představte si život nezaměstnaného člověka a důsledky toho na jeho konstituci tělesnou a zdraví! Jestliže jsme zaznamenávali v době nejvyšší nezaměstnanosti 400.000 nezaměstnaných a z nich jedna část ještě stále a stále práci hledá, je přirozeno, že i zde nalézáme zjevy, které mají určitou souvislost se zákonem o sociálním pojištění.
Bylo by tudíž dobré, aby bylo také pamatováno na účelnější vyřešení problému nezaměstnanosti. My se tomu blížíme. Příštím rokem bude zaveden gentský systém, který přenáší podpůrnictví v nezaměstnanosti na odborové organisace. Bylo by velice dobře, aby také zprostředkování práce bylo zkoncentrováno, aby regulace na trhu práce byla ponechána jen odborovým organisacím, poněvadž nezaměstnaný, který žádá podporu, musí přinésti buď od své odborové nebo od veřejné zprostředkovatelny potvrzení, že se o místo hlásí. Jelikož gentský systém vyslovuje princip povinnosti organisovati se, pak myslím, že je tu přímá souvislost s opatřováním práce, a odborové organisace měly by pak možnost, aby samy bez vlivu veřejných zprostředkovatelen opatřovaly práci svým členům, a jistě by se mohly v tomto směru uplatniti. Upozorňuji na problém této přímé souvislosti a domnívám se, že zasluhuje pozornosti.
Pan referent výboru rozpočtového, prof. dr. Srdínko, mluvil jednak o zajištění pro případ nemoci, stáří, neschopnosti práce, úrazu a nezaměstnanosti a vedle toho o osmihodinné době pracovní. Někteří kolegové se již zmínili o referátu p. kol. dr. Srdínka. Já mám dojem, že p. prof. dr. Srdínko nepřímo útočil na osmihodinnou dobu pracovní, neboť dovolával-li se Německa, které potřebuje intensivnější práce průmyslové, kde prý dělníci svolili k tomu, aby se pracovalo déle než 8 hodin, tedy 10 hodin anebo ještě více, nepřímo adresoval československému dělnictvu asi toto: Stát a zejména zaměstnavatelé přejímají sociálním pojištěním veliké povinnosti a je tudíž nutna odplata se strany dělnictva, aby pracovalo déle než 8 hodin, aby touto nadprací regresovalo výdaje zaměstnavatelů na sociální pojištění.
Tak asi jsem tomu já rozuměl. Myslím, že také dnešní denní listy, pokud mají trochu sociálního založení, nejen socialistické, ale i jiné, proložily tato slova p. prof. dr. Srdínka. Je třeba, aby se na ně zcela otevřeně také odpovědělo. Nemůže býti sporu o tom, že osmihodinná doba pracovní pro potřeby obchodu a průmyslu i zemědělství úplně postačí. Otázka je, zdali se těch 8 hodin věnuje práci skutečně intensivní. A tu myslím, že nejsou správné útoky na dělnictvo, že těch 8 hodin intensivně nepracuje. Museli bychom hledati jiné příčiny, proč nemůže pracovati, a tu vrátíme se do let válečných a poválečných, kde bída z doby světové války je ještě patrná na zdraví dělnictva. A dnes znovu, jak víte, stojíme před velkou otázkou, jak odbourati drahotu, resp. jinými slovy, jak umožniti dělníku, aby za nynější mzdy koupil si tolik, kolik zdravý člověk potřebuje. V tom leží ten problém.
Jestliže urovnáme hospodářský život dělníka, nemusíme se báti a zejména nemusejí se obávati naši podnikatelé, že těch 8 hodin nebude intensivně ve prospěch výroby a distribuce využito. To chci konstatovati. Ale jestliže bylo zde včera mluveno a odvoláváno se na Německo, že říšsko-německá odborová ústředna v jiné souvislosti musela dáti souhlas k opatření německé vlády, pokud jde o možnost prodloužiti pracovní dobu, pravda je - a chtěl bych tím doplniti slova pana prof. dr. Srdínka - že dnes podnikají odborové ústředny bez rozdílu politického přesvědčení v Německu společnou a solidární akci, aby plebiscit lidu německého rozhodl, zdali má býti v Německu osmihodinná doba pracovní nebo delší. Ta okolnost, že plebiscit připravují odborové organisace, mě přesvědčuje, že převážná většina občanstva a ovšem i dělnictva a zaměstnanectva německého vysloví se, dojde-li k plebiscitu, pro maximálně osmihodinný pracovní den.
Pravda je, a to chápu, že jakmile se projednává velká věc, vždycky přijde na tapetu osmihodinná doba pracovní. Mluví se o ní při otázkách reparačních, ve schůzích Společnosti národů, a zejména je to Mezinárodní úřad práce, který snad nejvíce času věnuje otázce osmihodinné doby pracovní. Je známo, že právě v posledních dnech zasedali zástupci Anglie, Francie a Belgie společně s ředitelem mezinárodního úřadu práce Thomasem, aby mluvili o ratifikaci washingtonské úmluvy o osmihodinné době pracovní, poněvadž právě v těchto státech ratifikace ještě provedena nebyla. I to by mě přesvědčovalo, že Evropa kloní se k zákonité úpravě osmihodinné doby pracovní, a jsem přesvědčen, že Německo, které nesporně v Evropě, pokud jde o průmysl, hraje význačnou úlohu, také buď tím neb oním způsobem rozhodne ve prospěch maximální osmihodinné době pracovní a nebude tudíž příčiny, abychom u nás v Československu dosavadní zákon měnili. Budiž to také řečeno ke cti českých občanských stran, že odmítli německý návrh, který jako jediný byl předložen poslanecké sněmovně, maje za účel poškoditi zákon o osmihodinné pracovní době.
Vážení pánové! Nejde pouze o požadavek, který je přirozeně čistě dělnický, jde také o to, aby cizina konstatovala, zdali pokrok v Československu nejde nazpět, zdali smýšlení aspoň většiny obyvatelstva je příznivo sociálním reformám. Tu myslím, že ani měšťanské strany české nezklamou cizinu v tomto směru.
Je také zajímavo, že v době, kdy německý průmysl byl úplně zaměstnán a měl nejlepší výkonnost, nepracoval ani osm hodin. V r. 1923 pracoval na př. průmysl dřevařský v Německu 46 hodin, kovoprůmysl v berlínském kraji 46 1/2 hodiny, v Sasku a jižním Německu 46 hodin, v textilnictví 46 hodin, to, prosím, v době rozkvětu německého průmyslu. Zde je doklad, že není třeba prodlužovati pracovní dobu proto, aby výkon se zvýšil pro určité potřeby, tam pro reparace a v tomto konkrétním případě u nás pro sociální pojištění.
Vážení pánové! Jestliže jsem se zmínil o jedné části zákonů, které zde včera citoval pan ministr pro sociální péči, prosím, aby mně bylo dovoleno, abych použil této příležitosti a reklamoval ještě některé důležité zákony, jež se týkají soukromých zaměstnanců a jsou také v souvislosti s touto předlohou. Zákon o obchodních pomocnících, který mluví o tom, že zaměstnavatel je povinen opatřiti sedátka a různá hygienická opatření pro zaměstnance, dnes ovšem nám již nevyhovuje, a proto volám, aby byl novelisován, resp. aby zákonodárné sbory nám daly zákon nový. Lituji, že věc čistě sociálně-politická byla ponechána pouze ministerstvu spravedlnosti, ač podle mého názoru patří nesporně do ministerstva pro sociální péči. Nechci snad tvrditi, že ministerstvo spravedlnosti má určitý úmysl zdržovati projednávání osnovy, ale přece chci poukázati na to, že subkomitét, jemuž předsedá pan kol. Čuřík, se usnesl před čtyřmi měsíci jednomyslně, aby byla svolána v této záležitosti porada odborových organisací zaměstnanců a zaměstnavatelů se subkomitétem a že pan ministr tomu nevyhověl. Tedy jestliže si přejeme, aby byla úcta k zákonu, sami si něco ukládáme a pak to neplníme, je přirozeno, že důsledky zákonodárné práce se musí dostaviti i na půdě parlamentární.
Reklamuji zákon o soukromých zaměstnancích, který byl novelisován již v roce 1919 v nynějším Rakousku ve formě, o které se nám nemůže ani zdáti. Vláda dala deputaci soukromých zaměstnanců závazné prohlášení ústy pana ministra spravedlnosti, že bude zákon o soukromých zaměstnancích v podzimním zasedání loňského roku předložen a definitivně vyřízen. Bohužel se tak nestalo, a proto se při této příležitosti odvolávám na slovo ministrovo, a doufám, že věc bude v nejkratší době vyřízena.
Sociálně-politický výbor ve své generální rozpravě snad ústy zástupců všech stran zmínil se o názorech a také částečně útocích našeho průmyslu proti sociálnímu pojištění. Je známo, že oficielní hlasy zaměstnavatelských kruhů velkopodnikatelských byly jednotny v tom, že nynější stav našeho průmyslu a obchodu nesnese zatížení, které diktuje zákon o sociálním pojištění. Kol. dr. Winter již včera vyvrátil tyto názory. Já chci jenom poukázati na toto: Víme, v jakém stavu se náš průmysl nalézá a víme to namnoze lépe než leckterý správní rada akciového podniku proto, poněvadž nejsme jenom v kontaktu s dělníky, kteří jsou při výrobě, nýbrž také s úředníky, kteří vedou administrativu takového závodu a jsme - budiž, docela otevřeně a upřímně řečeno - velmi dobře informováni, jak poměry v jednotlivých závodech i kolektivně v průmyslu vypadají. Že není to tak zlé, dokazují cifry bilancí, dokazují cifry vyplácených dividend a myslím, že naříkání na to, že nemůže náš průmysl snésti toto zatížení, je velmi nevhodné, poněvadž se dá velmi dobře a objektivně také vyvrátiti.
Budiž mi dovoleno říci ještě také toto: Válka způsobila, že sociální pojištění dělnické stává se skutkem teprve bezmála po 10 letech, a tu myslím, že zaměstnavatelé právě touto okolností velmi mnoho ušetřili, nehledě k tomu, že jiné okolnosti zavinily, že t. zv. břemena sociální nebyla ještě na ně přenesena, poněvadž scházejí zákony. Je to na př. zákon o placené dovolené, který snad bude projednáván v komplexu různých osnov sociálně-politických, a jiné, které opravdu zatěžují zaměstnavatele, ale které do dnešního dne nebyly uskutečněny, ač odborovým organisacím dělnickým bylo to slíbeno: I zde tedy nesporně zaměstnavatelstvo velmi mnoho ušetřilo tím, že zákon uskutečněn nebyl.
Konečně chci poukázati na to - mám zkušenosti z prakse našeho pensijního pojištění soukromých zaměstnanců - že veřejná opatření jako na př. sociální pojišťování, nahrazují přirozeně opatření soukromá. Veliké firmy průmyslové, obchodní a soukromé, banky a pojišťovny naše, dokud nebylo veřejných opatření, měly své různé fondy, ku kterým přispívaly z čistých zisků. Dnes to přirozeně odpadá. Každý se odvolává: máte svoje pojištění dělnické, máte svoje pensijní pojištění; a není potřebí, aby zaměstnavatelé tvořili nějaká zařízení soukromá, podle jejich názoru zbytečná. Zde opětně ušetří, poněvadž i podle nynějšího zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců by musili více poskytovati, než poskytuje podle zákona Všeobecný pensijní ústav. Těch 200 mil., které se ušetří na tomto nemocenském pojištění, mám za to, že by bylo dobře hraditi z těchto různých titulů, nehledě k tomu, že zaměstnanci sami pomáhají zaměstnavatelům, aby ušetřili. Připomínám akci, kterou jsme vedli my zaměstnanci proti poplatkům ze smluv, jež znamenaly pro zaměstnavatele a částečně ovšem také pro zaměstnance veliké zatížení. Na př. obchodní firma Schiller měla odvésti za určitý počet let 34.000 Kč jako poplatek ze smluv služebních. Ty jsme ušetřili, poněvadž akcí zaměstnanců bylo dosaženo, že se odvádí jenom 1/2 % paušál, který zatěžuje zaměstnavatele pouze 1/4%. Avšak zaměstnavatelé se této akce vůbec nezúčastnili, ačkoliv se jednalo o miliony zaměstnavatelů. Ještě jinou okolnost bych chtěl uvésti a přesvědčiti zástupce zaměstnavatelů, že není nejmenšího důvodu, aby si stěžovali, že dnešní situace jim znemožňuje přispívati na sociální pojištění, tak jak zákon předpisuje. Pravda je, co bylo řečeno včera zpravodajem výboru sociálně-politického, že sociální pojištění není jen problémem národním, ale také problémem mezinárodním. Bylo také loyálně doznáno, že zatěžuje průmysl a výrobu, ale právě proto je potřebí, aby také v jiných státech, zejména těch, na kterých jsme přímo obchodně interesováni, sociální pojištění stalo se skutkem. Proto také vítám, že kol. dr. Winter, který je členem příslušného výboru mezinárodního, prohlásil, že otázka zavedení sociálního pojištění v ostatních zemích je stálým předmětem úvah a jednání, a že touto cestou lze se nadíti, že se přinutí tyto státy, aby také sociální pojištění zavedly. Pokud mluvím za soukromé zaměstnance, nejsem dnes už přímo interesován na této předloze, ale z prakse našeho pensijního pojištění soukromých zaměstnanců chci ještě upozorniti na toto: Máme v pensijním zákonu opatření pro léčebnou péči, o které také mluví § 154 osnovy zákona o sociálním pojištění. Pokládám léčebné řízení za jednu z nejdůležitějších funkcí sociálního pojištění vůbec, a to proto, poněvadž podle mého názoru nejde vždy o cifry a nemůže jíti zejména dělnictvu jen o cifry, totiž kolik dostane ve stáří renty, nýbrž stejně tak při nejmenším musí nám jíti o to, abychom pracujícího člověka co nejdéle udrželi zdravého nejen pro práci, kterou vykonává ve prospěch veřejnosti, tedy v průmyslu, zemědělství a obchodu, nýbrž také pro rodinu a pro celou společnost.