Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

2. Druhé čtení osnovy zákona o konečné úpravě rakouských a uherských válečných půjček (tisk 4825).

Zpravodajem je p. posl. dr. Nosek.

Má pan zpravodaj nějakou korekturu?

Zpravodaj posl. dr. Nosek: Jsou některé tiskové chyby, které jsou opraveny ve výtisku zprávy, který jsem předložil sněmovní kanceláři.

Předseda (zvoní): budeme tedy hlasovati.

Kdo ve druhém čtení souhlasí s osnovou ve čtení prvém, s tiskovými korekturami, zmíněnými p. zpravodajem, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím poslanecká sněmovna přijala osnovu zákona také ve čtení druhém a vyřízen je odstavec druhý pořadu dnešní schůze.

Přejdeme k odstavci třetímu, jímž je:

Zpravodajem výboru sociálně-politického je p. posl. dr. Winter, výboru rozpočtového p. posl. prof. dr. Srdínko.

K projednávání tohoto odstavce pořadu dostavili se za ministerstvo soc. péče ředitel Všeobecného pensijního ústavu univ. prof. dr. Schoenbaum, přednosta kanceláře pro přípravu zákona o sociálním pojištění prof. Lenz, odb. přednost dr. Fleischmann, min. rada dr. Brablec, odb. rada dr. Stern; za ministerstvo obchodu min. taj. dr. Matějka.

Dávám slovo prvnímu zpravodaji - za výbor soc. politický - panu posl. dr. Winterovi. (Potlesk poslanců čsl. strany socialistické a čsl. soc. dem. strany dělnické. - Výkřiky poslanců slovenské strany ľudové.)

Zpravodaj posl. dr. Winter: Slavný sněme! Bude mi snad dovoleno říci, že jsem nikdy nevstupoval na řečniště s takovými pocity jako dnes. Československá republika chystá se splniti závazek, který právě před 20 lety oproti dělnické třídě převzalo císařské Rakousko. Má býti splněn požadavek, za který zápasí dělnická třída od té doby, co je možno mluviti o dělnickém hnutí. Pojištění dělnictva pro případ invalidity a stáří není požadavkem, který by diktátorsky chtěla vynucovati třída, jež se přechodně dostala k moci. Není to požadavek, který by chtěla tato třída vynucovati proti vůli ostatního národa, nýbrž je to požadavek, který je nesen jednomyslnou vůlí celého národa a je opřen o mravní souhlas všech jeho vrstev. (Výborně! Potlesk.)

Není to požadavek třídní, jehož splnění se dělnictvo domáhalo, není to požadavek třídní, jejž splniti je dnes poslanecká sněmovna povolána. Naopak, bylo celým národem uznáno, že pojistiti dělníka v době, kdy je neschopen výdělku bez vlastní viny, je povinností společnosti organisované ve stát. A uznaly to nejenom třídy dělnické, ale všechny ostatní třídy; tento požadavek nabyl takové síly, takové váhy a popularity, že uplatňují jej i jiné společenské třídy u nás, malí rolníci, malí živnostníci, a my jsme si vědomi toho, že dnes, když máme jednat o pojištění dělnickém, pracujeme teprve na jedné části celkového pojišťování veškerého našeho obyvatelstva.

Ale i když byla a je v našem národě jednomyslnost o tom, že je potřebí, aby dělnictvo pro případ stáří a invalidity bylo pojištěno, nebyla jednomyslnost v otázce, kdy se tak má státi a jakým způsobem. Bylo uváděno při obsáhlých jednáních, která předcházela tomuto dni, že hospodářská situace republiky není taková, aby si mohla republika dovoliti uskutečniti toto pojištění. Bylo poukazováno na obtíže, s nimiž celý náš hospodářský život musí zápasiti. Bylo poukazováno k tomu, že jsme státem vývozním, že musíme dbáti poměrů v celém okolí svém, že musíme počítati s obtížemi, s nimiž naše výrobky, zejména průmyslové se budou setkávati na zahraničních trzích. Bylo poukazováno k tomu, že na zahraničních trzích naše posice proti posici jiných států je nevýhodná, poněvadž jiné státy mají obyčejně technicky daleko dokonalejší organisaci, nežli máme my, že mají dalekosáhlé staré styky, které náš průmysl teprve musí navazovati, že jejich výroba je podporována na zahraničních trzích politickou mocí toho kterého státu, již náš průmysl postrádal, a že náš průmysl může tedy konkurovati v zahraničí pouze jakostí svých výrobků a jejich cenou, jejich lácí a že, když bude zavedeno pojištění pro případ invalidity a stáří, které ovšem - abych reagoval na výkřiky na začátku tohoto jednání - nemůže býti zadarmo, a ovšem musí býti placeno, přenesou se pojistné prémie do nákladů výrobních a že potom hospodářská soutěž našeho průmyslu bude valně ztížena. Byly vyslovovány pochybnosti, zdali vůbec bude moci naše výroba, ať již průmyslová, ať zemědělská, snésti náklady, s nimiž musíme počítati, a slyšeli jsme varovné hlasy, abychom neudělali krásný zákon o pojištění pro případ invalidity a stáří a abychom jím nezabili svoji výrobu průmyslovou a zemědělskou a nepodřezali větev, na jejíž existenci pojištění invalidní a starobní závisí. Slyšeli jsme varovné hlasy, že pojistíme sice dělníky, ale zatížíme výrobu tak, že tato nejsouc schopna soutěže bude museti dělníky z práce propouštěti a že nezaměstnaní dělníci z pojištění invalidního a starobního, v němž nezískávají nároků, nebudou míti nic.

Tyto hlasy jsou jistě tak důležité, že není možno přes ně přecházeti nevšímavě. Ale měly by daleko silnější váhu, kdyby byly bývaly tentokráte, když jednáme o našem zákoně, proneseny po prvé. Ale kdo se zabývá otázkami sociálními a zejména pojištěním sociálním, kdo sledoval vývoj pojištění sociálního v zahraničí, kdo měl příležitost sledovati jej ještě v bývalém Rakousku, ten slyšel tyto známé tony, ten ví, že všechno to, co jsme slyšeli od podnikatelů v naší republice, když jsme jednali o tomto zákoně, bylo pronášeno v cizině, bylo pronášeno v bývalém Rakousku, kdykoliv se jednalo o nějakém zákoně, jenž jest součástí sociálního pojištění. A tak můj sluch oproti těmto varovným hlasům byl už dosti otužilý.

Ale přes to nepatřím, slavný sněme, k těm, kteří tvrdí, že průmyslu, zemědělství, tedy výrobě vůbec, vede se tím lépe, čím více sociálního zákonodárství je zaváděno a čím větší jsou břemena, která se sociálním zákonodárstvím jsou spojena. Bývá při tom poukazováno často na Německo, na fakt, že v letech osmdesátých Německo provedlo dalekosáhlé zákonodárství sociální, zejména, že pojišťovací zákonodárství tam bylo úplně vybudováno a že nejen přesto, nýbrž právě proto hospodářství německé rozkvetlo takovým způsobem, že mohlo soutěžiti s celým světem. Ale mám za to, že přece jen tento vývoj posuzuje se dosti jednostranně a že nebylo to jen zásluhou pojišťovacího zákonodárství, že německé hospodářství tímto způsobem vykvetlo. Přiznávám beze všeho, že sociální zákonodárství a zejména sociálně pojišťovací zákonodárství má za následek a musí míti za následek jisté zatížení a že toto zatížení nemůže zůstati bez vlivu na hospodářství. Proto již od počátku existence republiky domáhal jsem se na Mezinárodním úřadu práce, aby otázku sociálního pojištění začal řešiti z hledisek mezinárodních tak, aby stát takový, jako jsme my, který opravdu chce vážně na sociálním zákonodárství spolupracovati, který nechce státi v řadě poslední na tomto poli, byl chráněn mezinárodním zákonodárstvím proti, možno říci, nekalé soutěži zahraniční. Myšlenka ta u Mezinárodního úřadu práce nalezla ohlasu, takže již na loňské konferenci se začalo o některých problémech sociálního pojištění v Mezinárodním úřadě jednat a příští konference tohoto mezinárodního sboru budou se musiti nadále tímto problémem zabývati.

Ale, slavná sněmovno, při otázce, zdali naše hospodářství snese zatížení, jež na ně tímto zákonem bude uvaleno, je třeba si všimnouti hlavně dvou momentů. Především toho, že není pro otázku tohoto zatížení rozhodná doba, kdy o zákoně se jedná, kdy zákon má býti usnesen zákonodárnými sbory, tedy dnešní doba, nýbrž, že je směrodatná teprve doba, kdy zákon nabude účinnosti. Kdybychom byli měli, když vznikla republika, připraven veškerý materiál, kterého pro vybudování tohoto zákona je potřebí, kdybychom bývali měli již technickou strukturu připravenu, jak jsme ji připravili roku 1919, kdybychom byli měli pohromadě statistický materiál, který bylo nutno zpracovati, kdybychom nebyli musili čekati na sčítání lidu teprve na jaře roku 1921, poněvadž starý rakouský statistický materiál nebyl pro naše účely k potřebě, kdybychom tímto vším nebyli bývali zdrženi, tedy bychom byli jednali o sociálním pojištění nikoli na konci roku 1924, nýbrž roku 1919 nebo 1920, v době, kdy u nás o hospodářské tísni se nesnilo, v době, kdy náš průmysl byl plně zaměstnán, v době, kdy o naše průmyslové výrobky se celý svět rval, poněvadž byl vyhladovělý. V této době sotva bychom byli slyšeli hlasy starosti o tom, jakým způsobem průmysl a zemědělství uhradí náklady, které jsou spojeny se zákonem o sociálním pojištění. Ale, slavná sněmovno, kdybychom byli před dvěma nebo před třemi roky se usnesli na tomto zákoně, byl by začal působiti právě v době, kdy byla největší hospodářská deprese u nás, neboť mezi dobou, kdy zákon vznikne a dobou, kdy zákon tohoto dosahu začne působiti, je potřebí jistého rozpětí, aby mohly býti provedeny technické přípravy. Jak pravím, kdyby byl býval zákon usnesen v době největšího našeho hospodářského rozkvětu, byla by doba počátku jeho působnosti padla do doby nejhorší deprese. Z této deprese jsme nyní venku a doufáme, že se nevrátíme do stavu, kdy jsme měli 400 tisíc nezaměstnaných lidí.

Hospodářský život posledního roku vykazuje neustálý vzestup. Jsem si vědom toho, že ujednání londýnské může míti jisté účinky také na náš hospodářský život, ne vždycky pouze účinky příznivé, a že musíme také počítati s jakýmisi zpětnými nárazy, ale přesto je možno říci, že celkově se vrací hospodářský život do normálních kolejí, že můžeme očekávati, že v době, kdy začne tento zákon působiti, nabude život ještě normálnějšího rázu než dnes, a že následkem toho není potřebí obávati se už předem eventuálních nárazů, které zavedení tohoto zákona způsobí.

Vzhledem k tomu však, že mezi dobou vzniku zákona a dobou jeho působnosti je jisté časové rozpětí, takže dnešní poměry nemohou býti pro otázku zatížení jedině směrodatnými, je nutno přece jen se podívati otevřeně na to, jak vlastně náš hospodářský život bude tímto zákonem zatížen. Když člověk čte novinářské články, které se obyčejně jenom povrchně zabývají touto věcí, které se jenom dotýkají mimochodem sociálního pojištění, tedy stále a stále vracejí se tam obavy velikého zatížení, ale málokde se mluví o tom, jaké opravdu toto zatížení bude, ačkoliv důvodová zpráva jak připojená k vládnímu návrhu, tak také ke zprávě výboru sociálně-politického a rozpočtového obšírně touto otázkou jako jednou z nejdůležitějších samozřejmě se zabývá a jasně věc vysvětluje. Z výpočtů, které byly k oběma zprávám připojeny, vyplývá, že kdybychom nemocenské pojištění prováděli podle dosavadního zákonného stavu a počítali pojistné podle mezd, jaké byly 1. ledna t. r. a jaké se do značné míry konstantně udržují, tedy bychom vydávali na nemocenské pojištění zhruba asi 750 mil. Podle osnovy, která řeší vedle pojištění invalidního a starobního také pojištění nemocenské, bude nemocenské pojištění státi zhruba asi 550 mil., tedy na nemocenském pojištění samém, které bude uskutečněno společně s pojištěním starobním a invalidním, ušetříme na 200 mil. Kč ročně. Pojištění invalidní a starobní samo o sobě v počátečných letech bude státi zhruba asi 600 mil. Kč, takže zvýšený náklad oproti dnešnímu nákladu způsobenému sociálním pojištěním bude činiti 400 mil. Kč ročně, ze kterých polovička, 200 mil. Kč bude připadati na zaměstnavatele, polovička na dělníky.

Že by položka 200 mil. Kč, která bude vyžadována od zaměstnavatelů, byla takovou položkou, jež by byla schopna zničiti nebo vážně poškoditi naše národohospodářství, to žádný člověk, který se vážně národohospodářským problémem zabývá, nebude chtíti tvrditi. To je položka absolutní a položka relativní netvoří ani 1/2 % výrobních nákladů.

Že bylo možno předložiti osnovu zákona o pojištění invalidním a starobním obrovské masy dělnictva, jež by nevyžadovala vyššího nákladu nového, než jak již jsem právě uvedl, to bylo způsobeno třemi momenty.

Především způsobem výpočtu, který tvoří podklad tohoto zákona. Při této příležitosti budiž mi dovoleno, abych i s tohoto místa vzpomenul zásluhy, již si o toto dílo zjednal pan univ. prof. dr. Schönbaum (Potlesk.), neboť ten opravdu geniálním způsobem našel methodu, která umožnila, aby pojištění, které by jinak bylo, jak ještě se o tom zmíním, daleko tíživější, mohlo právě pro nynější dobu býti přijatelné. Převalil totiž při svých výpočtech velikou část břemene z nynější generace, které je pro každé pojištění nejvíce zatěžujícím činitelem, na generaci budoucí, aniž ještě dosáhl hranice, jež by generaci budoucí učinila toto pojištění nemožným. Aby pánové měli nějaký přehled o tom, uvedu několik cifer, kterým se jinak v tomto referátě chci vyhýbati, poněvadž jsou v podstatě uvedeny v důvodové zprávě. Kdyby nynější generace měla platiti náklady na pojištění sama, musela by platiti ve třídě A 226·77 Kč, příští generace, tedy ta generace, která 14. až 20. rokem vstupuje do zaměstnání a která má následkem toho celý život před sebou, nežli nastane pojistný případ, mohla by platiti ve třídě A 154·29 Kč. Poněvadž právě z části břemena dnešní generace jsou převalena na generaci budoucí, takže potom všechny generace budou stejným způsobem platiti, budou všichni platiti ve třídě A 172·76 místo 226·77 Kč, které by dnes žijící dělník musel platiti.

Ve třídě D - abych užil ku příkladu této poslední třídy - by dnešní generace měla platiti 410·34 Kč, bude však platiti pouze 319·41 Kč, poněvadž jsme uvalili větší část břemen na generaci příští, která by, kdyby byla sama o sobě pojištěna, vystačila s pojistným 290·38 Kč. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)

Způsob, kterého bylo při těchto výpočtech použito, byl podroben již dnes kritice na světovém foru. Když jsme zahájili jednání v užším výboru soc.-politickém, jeden z pánů vyžadoval, abychom v jednání pokračovali teprve později, až bude možno zavolati z ciziny odborníky, kteří by prozkoumali správnost výpočtů připojených k vládní osnově, abychom měli zajištěno cizí pravdou, že naše domácí pravda je opravdu pravdou. Odmítl jsem tehdy tento požadavek, poukázav k tomu, že důvodová zpráva byla uveřejněna ve světových řečech, že cizina má možnost provésti jakoukoliv kritiku na tomto díle a že také tuto kritiku očekáváme. Ta se dostavila, vyzněla vesměs příznivě, takže nabádá i cizí zákonodárství, aby se způsobu našeho postupu přizpůsobilo, takže nemusíme se naprosto obávati toho, že by se v budoucnosti shledaly podklady, na nichž osnova spočívá, vadnými, a že bychom musili na základě osnovy něco měniti.

Ovšem, když tyto důkazy byly naší veřejnosti dány, vyskytla se přesto odůvodněná otázka, zdali by přece jen nemohl se najíti způsob řešení pojištění, který by byl ještě levnější, nežli jaký jest obsažen v našem zákoně. To bylo možné dvěma způsoby. Jednak, kdyby se byly bývaly snížily dávky. O dávkách, které jsou v osnově poskytovány, bylo ve veřejnosti již podrobně jednáno, takže mám za to, že není potřebí v této povšechné zprávě jednotlivé dávky vytyčovati. Ale na jedné straně bylo vytýkáno, že poskytujeme dávky příliš vysoké, na druhé straně bylo tvrzeno, že naše dávky invalidního pojištění jsou příliš nízké, a dokonce jednou někde bylo řečeno, že nepřevyšují ani významu chudinského zaopatření. Ani ta, ani ona výtka nebyla správna. Dávky, porovnáme-li je s dávkami cizího zákonodárství, nejsou takové, aby mohlo býti tvrzeno, že jsou abundantní, ale naproti tomu, nejsou také takové, aby mohlo býti tvrzeno, že jsou nicotné. Osnova zachovala střední cestu oproti zákonodárství cizímu, dokonce cestu, na které cizí zákonodárství předstihla.

O snížení však dávek a následkem toho úspoře na tomto poli nebylo zajisté možno mluviti, a proto vznikla otázka, která pokaždé, kdykoli se jednalo o dlouhodobé pojištění, se vyskytovala, otázka, zdali by nebylo možno jinakým způsobem uhraditi spotřebu tohoto zákona, opustiti úhradu kapitálovou, na níž je osnova zbudována, a přikloniti se k úhradě rozvrhové.

Slavný sněme, řekl jsem, že tato otázka byla vždycky dána, kdykoliv se jednalo o dlouhodobé pojištění sociální, a vždycky byla stejným způsobem zodpověděna. Byl odmítnut způsob úhrady rozvrhové a všude byl přijat způsob úhrady kapitálové, neboť se poznalo nejenom, že způsob úhrady rozvrhové nezabezpečuje dávek, které zákon slibuje, a že dává sliby, pro jichž uskutečnění nemá žádných podkladů, nýbrž seznali i ti, kteří byli lákáni prvotním dojmem láce tohoto způsobu úhrady, že by si pletli na sebe pro budoucnost bič, kdyby chtěli na tomto systému trvati.

Když se podíváte na cifry, které jsou obsaženy v důvodové zprávě o tom, jak bude stoupati počet důchodců a jak následkem toho bude stoupati potřeba tohoto ústavu, snad každý sezná, že o způsobu rozvrhové úhrady nemůže ani u nás býti řeči, ani nemohlo býti řeči jinde. Budeme míti v pátém roce - budu uváděti jen hrubé cifry - 16.000 důchodců a budeme jim vypláceti 10 milionů Kč na důchodech. To by se dalo jistě velmi snadným způsobem rozvrhem opatřiti. Roku desátého po počátku účinnosti tohoto zákona budeme míti 230.000 důchodců a 150 milionů potřeby. I to by bylo ještě možno rozvrhem opatřiti. Ve 30. roce pojištění však budeme míti 785.000 důchodců a 900 milionů budeme už potřebovati na platy důchodců, v 70. roce pak, kdy se sociální pojištění dostane do jisté míry do rovnováhy, budeme míti 1,760.000 důchodců a úhrada roční bude vyžadovati 3 miliardy. Že bychom se mohli pustiti na toto nejisté pole, myslím, nikdo již dnes nebude vyžadovati; když byly při jednání výborovém a při jednáních, která byla v souvislosti s jednáním výboru sociálně-politického, tyto otázky projednány, bylo všeobecně seznáno, že je nutno zůstati zrovna tak, jako to učinila zákonodárství cizí, důsledně při systému úhrady kapitálové, a že není následkem toho možno jiným způsobem úhrady snížiti náklady, s kterými uzákonění této osnovy jest spojeno.

Slavný sněme, při tom se vždy, kdykoliv se mluví o nákladech tohoto pojištění, uvádí v souvislost tesaurace. Zrovna v posledních dnech je tisk pln obav, co všechno bude, když budeme tímto způsobem thesaurovati veliké kapitály u Ústřední sociální pojišťovny. Vyvolává to dojem, že úmyslně bezprostředně před zahájením rozpravy o tomto předmětu ve sněmovně poslanecké je tato otázka znovu vrhána soustavně do veřejnosti, aby se jí veřejnost zalekla a učinila možná ještě jiné rozhodnutí v poslední chvíli. O této otázce, jako o všech důležitých otázkách i méně důležitých, výbor sociálně-politický důkladně jednal, jednala o tom vláda a jednala o tom také celá naše veřejnost. Bylo však přehlédnuto upozorniti na to, že vůbec se užívá nesprávně pojmu thesaurace. O thesauraci mluvíme tehdy, když oběživo jest z oběhu hospodářského odňato, jest schováváno ze strachu snad před znehodnocením, nebo z nějakých podobných důvodů a jsou tím způsobovány poruchy hospodářského života. V tom smyslu bychom mohli mluviti o tesauraci, když slyšíme, že banky pražské, chtějíce býti stále likvidní, chtějíce míti potřebné hotovosti po ruce, když by byly ve větším množství na nich vyžadovány, mají na 200 mil. korun ve svých tresorech, aby se nedostaly nějakou větší poptávkou po penězích se strany vkladatelů do nepříjemné situace. To je tesaurace, když jsou z důvodů těch či oněch ukládány peníze, které nemohou nésti žádného prospěchu, poněvadž jich nemůže býti použito. Ale mluviti o thesauraci oproti Ústřední sociální pojišťovně, jest zneužívání tohoto výrazu vůbec. Když byly projednávány rakouské osnovy o sociálním pojištění v r. 1908 a r. 1911, které rovněž spočívaly samozřejmě na úhradě kapitálové, "thesaurace", smím-li toho slova v nesprávném smyslu užíti, byla dvakráte tak velká, jako obsahuje náš zákon. Tehdy nikdo se proti tomu neozval, až ovšem na myšlenku, aby bylo použito systému rozvrhového. Náš pensijní zákon má tuto "thesauraci" třikráte tak velkou, jako obsahuje tato osnova a neslyšeli jsme až dosud, že by byla bývala stížnost do toho, že u pensijního ústavu se shromažďují ohromné kapitály, které by byly odnímány hospodářskému životu, které by způsobovaly zmenšení oběživa a poruchy hospodářské. Naopak všichni víme, že všechny ty kapitály, které u Všeobecného pensijního ústavu byly nashromážděny, až na nepatrné poměrně částky, které musí býti v pokladnách na hotovosti, jsou v hospodářském životě v užívání. A zrovna tak, jako hospodaří Všeobecný pensijní ústav, zrovna tak bude musiti hospodařiti Ústřední sociální pojišťovna s kapitály, které nashromáždila. Ona je nebude moci nechati ve svých pokladnách a thesaurovati, vzíti je z oběhu, poněvadž by jí nenesly úroků, kterých potřebuje.

Zákon výslovně nařizuje v § 185, že "jmění Ústřední sociální pojišťovny musí býti ukládáno, aby střední výnos odpovídal úrokové míře, jíž bylo použito za početní podklad tohoto zákona." Tohoto výnosu by nedosáhla Ústřední sociální pojišťovna, kdyby nashromážděné kapitály zůstaly v jejích pokladnách. Tohoto výnosu může dosíci jenom tenkráte, když to, co nashromáždila, jinými cestami, jinými proudy pustí do hospodářského života, když oplodní hospodářský život tak, aby jako plod vynesl jí potřebný úrok. Tedy o nějaké thesauraci, která by způsobovala ochromení hospodářského života, není naprosto možno mluviti, zrovna tak, jako není možno mluviti o thesauraci spořitelen, které vybírají od jednotlivců vklady, a které je zase jiným způsobem do hospodářského života posílají.

Druhý důvod, proč bylo možno dosíci u nás pojištění levnějšího, nežli se tak stalo jinde, anebo nežli bylo očekáváno, je, že dělnictvo přineslo oběť, že dělnictvo v nemocenském pojištění připustilo zkrácení toho, co dnes v nemocenském pojištění se poskytuje. Nemám na mysli ani snížení počtu mzdových tříd, do kterých budou pojištěnci nadále zařazováni, nýbrž mám na mysli moment, který v řadách dělnických bude velice bolestně zejména v prvých dobách působiti, totiž zavedení absolutní karenční doby. Je vám známo, že dnes náš nemocenský zákon od počátku své existence s malou přestávkou v době válečné má relativní karenční dobu, to znamená, když dělník je nemocen déle nežli 3 dny, že se mu dostane nemocenského od prvního dne nemoci, kdežto osnova zavádí absolutní karenční dobu, takže za tři první dny se nemocenské nevyplácí, ať nemoc trvá jakkoli dlouho.

Slavný sněme! Tato oběť není taková, aby nebyla snesitelná, neboť všechny jiné zahraniční zákony o nemocenském pojištění mají absolutní karenční dobu, ale na druhé straně nesmí býti tato oběť podceňována, neboť je docela něco jiného, má-li stát od samého počátku existence určitého zákona jistou úpravu anebo má-li úpravu výhodnější a vrací se k úpravě méně výhodné. Dělnictvo tím přináší ve prospěch celkového zákona oběť nikoliv bezvýznamnou a tato oběť musí býti také uznána.

Třetí moment pak, který umožnil poměrnou láci našeho pojištění, je způsob organisace jeho.

Je známo, že od té doby, kdy se v bývalém Rakousku vážně začalo jednati o sociálním pojištění, nejspornější otázkou byla právě otázka organisace, otázka, zdali pojištění dělnické má býti spojeno s pojištěním osob samostatně výdělečně činných v jedné organisační formě, v jedné pokladně. O tuto otázku v bývalém Rakousku byl veden boj od roku 1908 do 1914, boj, který rozřešila válka, odmítnuvši pojištění spojené i nespojené.

U nás tato otázka nevznikla. Nevznikla, slavná sněmovno, proto, že jinak se vytvořily u nás politické poměry. Naše politické složení, naše sociální struktura nejsou valně odchylny od obdobných složení v bývalém Rakousku. Když tato otázka v bývalém Rakousku tvořila největší překážku brzkého uzákonění sociálního pojištění a když v naší republice složení obyvatelstva je v podstatě totéž jako v bývalém Rakousku, je nutno uznati, že musela nastati změna, promiňte, užiji-li odiosního slova, mentality, mělo-li dojíti k změně struktury sociálního pojištění. Že k této změně mentality došlo, to pokládám za jednu z velkých zásluh koaličního systému. Ten systém může býti kritisován, napadán, může býti proti němu útočeno správně i nesprávně, pravdivě i nepravdivě, my všichni známe jeho slabosti, slabé stránky, ale nesmíme v takových vážných dobách neuznati také jeho stránky světlé. Jednou ze světlých jeho stránek je, že nám rozřešil bez tahanic, bojů, třenic a rozporů otázku, pro kterou nedošlo k uzákonění sociálního pojištění ve starém Rakousku. Rozřešil ji způsobem, který je jedině správným z hlediska pojišťovacího, způsobem, za nějž se bilo dělnictvo v Rakousku úplně marně.

Ale tento způsob rozřešení, jakož i ten fakt, že po rozřešení této otázky bylo možno vybudovati sociální pojištění, invalidní a starobní pojištění na nemocenském pojištění, postaviti Ústřední sociální pojišťovnu na pevný základ nemocenských pokladen, tento způsob organisace umožnil, že může býti naše pojištění poměrně daleko levnější, nežli mohlo býti obdobnými zákony v cizině.

Vy se pamatujete dále, kterak rakouské projekty Beckovy i Bienertovy osnovy budovaly sociální pojišťovnu na zvláštních okresních úřadovnách, které by byly bývaly zřízeny vedle nemocenských pokladen. Již tenkráte se vytýkalo tomuto systému, že zbůhdarma se strkají miliony do nákladů správních jenom proto, že se vláda obávala svěřiti nemocenským pokladnám sociální pojištění. Německý zákon o invalidním a starobním pojištění vyhnul se rovněž nemocenským pokladnám a byl proto nucen vybudovati na 30 pojišťovacích ústavů, které musejí býti přímo ve styku s každým jednotlivým pojištěncem, zaměstnancem a zájemníkem. Kdo má možnost sledovati tyto věci a podívati se, s jakými obtížemi administrativní techniky zápasí právě německé invalidní a starobní pojištění v době, kdy již dosáhlo značného rozvoje, ten teprve dovede oceniti význam toho, že se nám podařilo vybudovati jeden ústav, a to na silném podkladě nemocenských pojišťoven.

Podle zásad, které jsou obsaženy v osnově, všechen styk stran s nemocenskou pojišťovnou budou prováděti nemocenské pojišťovny. To bylo teprve možno tenkráte, když jsme zřídili nemocenské pojišťovny tak, aby mohly býti podkladem pro těžkou budovu Ústřední sociální pojišťovny. Proto bylo nutno r. 1919 odstraniti malé nemocenské pokladny, proto bylo nutno způsobiti dalekosáhlou koncentraci, která samozřejmě vyvolávala odpor, způsobovala bolest. To je docela pochopitelné: ale bylo to nutno nikoliv k vůli tomu, že bychom byli chtěli v okresních nemocenských pokladnách všecko koncentrovati, nýbrž že jsme musili, chtěli-li jsme tímto způsobem vybudovati invalidní a starobní pojištění, vytvořiti předem podklad, který by takovou budovu snesl.

Rozsáhlá diskuse rozvinula se o tom, kolik pokladen má nadále existovati, kolik jich má sloužiti za podklad Ústřední pojišťovně a kolik jich má prováděti invalidní a starobní pojištění. Skoro jsem sváděn k tomu, abych řekl, že jenom o této otázce byla prováděna ve veřejnosti tak obsáhlá diskuse a také výbor soc.-politický se obšírně touto otázkou zabýval. Slavný sněme, můj osobní názor na věc je znám. Já jsem posuzoval otázku organisace nemocenského pojištění čistě s hlediska pojišťovacího, a když se z tohoto hlediska posuzuje, pak nemůže býti pochybnosti o tom, jakým způsobem má býti řešena. Úspornost vyžaduje, aby bylo pojišťovacích ústavů co nejméně a potřeba vyvážení risika vyžaduje rovněž, aby jich bylo co možná nejméně. Proto původní elaborát odborné komise vycházel z hlediska jednotného teritoriálního nemocenského pojištění. Tento požadavek narazil ovšem na silnou tradici.

Bylo ukazováno, že je zde řada pokladen, které existují celá léta, že nebylo nikdy proti nim nejmenší stížnosti, že pracují velmi dobře, že dokonce svým členům poskytují více nebo aspoň stejných dávek za levnější poplatky, než se tak děje u okresních nemocenských pokladen. To jistě není možno popříti. Takové pokladny jistě jsou a já jsem si toho vědom, že, když jsme r. 1919 rušili nemocenské pokladny, byla mezi zrušenými řada pokladen, které jinak velmi dobře fungovaly, velmi dobře pracovaly a které svým členům nikterak neškodily, naopak, jim prospívaly. Ale takových případů bychom mohli i v jiných oborech veřejného života najíti více. Jistě bychom našli také na příklad soukromé školy, které poskytují po případě lepšího vyučování a mohou ho poskytovati lépe než veřejná škola, a přece nejsme stoupenci soukromého školství, přece vyžadujeme veřejnou školu. Je zapotřebí totiž přihlížeti nikoliv k dobrým ani ke špatným výstřelkům, nýbrž je zapotřebí přihlížeti k průměru. A tu nemůže býti ovšem sporno, že kdybychom v pojištění vybrali pro specielní pokladnu pouze lepší risika, kdybychom povolili odborům, které jsou nemocemi, úrazy a pod. méně zatíženy než odbory jiné, aby pro své zaměstnance zřídily si své zvláštní pokladny, tedy by, pravda, tyto odbory mohly pracovati hospodárněji, mohly by dělníkům poskytnouti více, než může poskytnouti průměrná nemocenská pokladna. Ale, co bychom potom dělali s pojištěním těch odborů, které jsou silně zatíženy nemocemi? Co bychom dělali s odborem stavebním, co bychom dělali s odborem chemickým a podobnými jinými odbory, které by nebyly schopny, aby samy nesly náklady na pojištění. To by bylo nutno převalovati na bedra společnosti a na bedra státu. Vycházíme-li však z hlediska, že nemá se jednati o zabezpečení více méně chudinské, nýbrž že se má jednati o pojištění, pak musíme trvati na zásadě pojištění, která je: Jeden za všechny, všichni za jednoho, potom musíme vyžadovati, aby ti, kteří jsou v příznivější situaci, přispívali na ty, kteří jsou v situaci nepříznivé, aby skupina nepříznivě situovaná nebyla zničena tlakem poměrů, ve kterých je nucena svým způsobem výroby žíti. Proto vyžadujeme soustředění a vyvážení risik a proto vyžadujeme soustředění pojištění.