Začátek schůze v 10 hod. 35 min. dopol.
Přítomni:
Předseda: Tomášek.
Místopředsedové: dr. Hruban, dr. inž. Botto, Buříval, dr. Czech.
Zapisovatelé: Benda, Roudnický.
170 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: min. předseda Švehla, ministři inž. Bečka, dr. Dolanský, dr. Franke, Habrman, dr. Hodža, Malypetr, dr. Markovič, inž. Novák, Srba, Stříbrný, Šrámek; za ministerstvo financí odb. přednosta dr. Vlasák.
Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupci Nebuška, dr. Mikyška.
Předseda (zvoní): Zahajuji 285. schůzi poslanecké sněmovny.
Dovolenou udělil jsem na dnešní schůzi posl. Wittichovi, na dnešní, případně zítřejší schůzi posl. Tomikovi pro neodkladné zaměstnání.
Posl. Mikulíček odvolal dotaz na předsedu poslanecké sněmovny v záležitosti návrhu na změnu a doplnění zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 313 Sb. z. a n., a ve znění zákona ze dne 13. července 1922, č. 213 Sb. z. a n., o obnově drobných zemědělských pachtů.
Počátkem schůze byla tiskem rozdána zpráva:
4837. Zpráva výboru rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 4813) o vkladních knížkách (listech), akciových bankách a o revisi bankovních ústavů.
Přejdeme k pořadu schůze, k 1. odstavci, jímž je:
1. Zpráva výboru rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 4812) o konečné úpravě rakouských a uherských válečných půjček (tisk 4825).
Budeme pokračovati v povšechné rozpravě.
Ke slovu je dále zaznamenán pan posl. dr. Medvecký na straně "pro".
Uděluji mu slovo.
Posl. dr. Medvecký: Slávna snemovňa! Stanovisko k válečným pôžičkám môže byť rôzné, podľa toho, z akého hľadiska sa dívame na ich upisovanie, menovite s ohľadom na to, či skúmame otázku s hľadiska minulosti, či stojíme na stanovisku vedenia štátnych hospodárskych záležitostí a s tým súvisiacich národohospodárskych otázok štátného života. Jestli zkúmame vec s hľadiska minulosti, je veľmi snadno možné to stanovisko, že honorovanie válečných pôžičiek nám Slovákom a Čechom je vlastne vyhadzovaním peňazí, a to preto, že my sme nielen tú vojnu nezapríčinili, ale boli sme proti každému krviprelievaniu, keď vojna bola zrovna namerená na utlačenie slovanských národov a slovanských národností Čechov a Slovákov v Rakúsku a Uhorsku. Podľa tohoto je tedy stanovisko z národného ohľadu, že by sa válečné pôžičky vôbec nehonorovaly, úplne správné. Keď sa však dívame na otázku s hľadiska štátneho, tedy musíme skúmať vec poprvé z ohľadu tých patričných upisovateľov, ktorí sú válečnými pôžičkami postihnutí a musíme skúmať otázku i z ohľadu dôvery obecenstva voči štátu vôbec. Pri tom ešte padá na váhu tá okolnosť, že je všeobecne známe, že občania patriaci menovite k našej národnosti československej, tedy v Čechách Česi, na Slovensku Slováci, neupisovali vôbec z nejakého národného oduševnenia, z vlastného presvedčenia alebo zo špekulačných ohľadov, ale upisovali válečné pôžičky pod tlakom úradných vrchností, pod tlakom vojenských kománd a často pod vlivom a následkom rady svojich duchovných otcov - kňazov. Táto okolnosť padá tiež veľmi na váhu, lebo ukazuje, že to nebolo prirodzené ukladanie peňazí, ale väčšina upisovateľov jednala pod takým tlakom, ktorý často bol spojený s ohrožením vlastného života.
Keď tedy toto uvážime, musíme prísť k tomu presvedčeniu, že títo naši občania nezavinene, nie svojím vlastným skutkom, ale pod tlakom iných, s nimi nesúvisiacich, ba im nepriateľsky naladených ľudí boli prinútení upisovať. Následkom tohoto je prirodzené a odôvodnené, že tých upisovateľov válečných pôžičiek musí štát brať do istého ohľadu a aj ich hmotné záujmy chrániť, nakoľko je to možné. Je potrebné aj to skúmať, že obecenstvo na upisovanie válečných pôžičiek hľadí ako na štátný akt, trebárs na štátny akt minulej vlády, minulej štátnej správy, ktorá teraz patrí už historii, a že toto má vliv aj na pomery terajšie a že to zväčšuje alebo znemožňuje dôveru pri upisovaní štátnych pôžičiek vôbec. Tedy keď s tohoto hľadiska skúmame vec, musí aj v tejto otázke nastať istý kompromis. Je potrebné otázku válečných pôžičiek tak riešiť, aby menovite tí najchudobnejší ľudia a menovite tí, ktorí nezavinene prišli do tej situácie, že museli upísať válečnú pôžičku, trebárs nie úplnou hodnotou, ale predsa istou čiastkou boli odškodnení.
Toto bolo stanovisko aj finančnej správy našej republiky i pri predošlom zákone, ktorý jednal o IV. štátnej pôžičke, pri zákone zo dňa 24. júna 1920, č. 417 Sb. z. a n.
Už vtedy bolo prijaté toto stanovisko, že je nehonorovanie válečných pôžičiek so strany štátu nemožné a že sa má poskytnúť príležitosť upisovateľom a obyvateľom štátu, majiteľom válečných pôžičiek k tomu, aby si preukázaním istej dôvery štátu, upisovaním novej štátnej pôžičky zachránili aspoň istú čiastku svojho majetku, ktorý majú vo válečných pôžičkách. Tedy toto stanovisko uplatnené pri tomto zákone o IV. štátnej pôžičke je vodítkom a hlavnou myšlienkou i pri tomto zákone. Zákon o IV. štátnej pôžičke umožnil jednotlivým obyvateľom, majiteľom válečných pôžičiek, aby upísali IV. štátnu pôžičku, aby na miesto válečných pôžičiek dostali nové štátne papiere, trebárs v menšom kurze a s malým zúročením. Neriešil však otázku s ohľadom na všetkých majiteľov válečných pôžičiek, menovite nezaoberal sa válečnými pôžičkami tých majiteľov, ktorých majetok súhrnný nepresahuje hodnotu 25.000 Kč. Títo najchudobnejší obyvatelia neboli totiž prinútení upisovať IV. štátnu pôžičku. Táto otázka zostala však neriešená. Tento zákon, ktorý slávna snemovňa teraz pojednáva, rieši tedy v prvom rade otázku týchto válečných pôžičiek, patriacich tým najchudobnejším obyvateľom štátu, totiž tých, ktorých majetok nepresahuje 25.000 Kč.
Pri tomto riešení tejto otázky zákon tento obsahuje ešte isté dišpozície, ktorými sa doplňujú a vlastne, hádam, nahradzujú isté ustanovenia zákona o IV. štátnej pôžičke, t. j. druhá časť tohoto zákona, a v poslednom rade dišpozície o tom, akou hodnotou, akým procentuálnym kurzom sa majú brať pri ocenení a menovite pri dávke z majetku válečné pôžičky.
Pri riešení celej otázky finančná štátna správa mala už za podklad výsledok súpisu prevedeného podľa zákona z 25. februára 1919, číslo 85 Sb. z. a n., a podľa toho mohla sa asi ustáliť kalkulácia, či je možné natoľko zaťažiť štátnu finančnú správu, že by ešte válečné pôžičky tých najchudobnejších a tie, ktoré neboly dosiaľ prihlásené ku IV. štátnej pôžičke k zameneniu, tieto nejakým spôsobom mohly byť honorované.
Celkový výsledok štátneho dlhu, ktorý z úpravy válečných pôžičiek sa ukáže, možno odhadnúť na 8 až 9 miliárd Kč. Pri tomto upisovaní a zamenení válečných pôžičiek týchto malých ľudí s tými zmenami, ktoré tento zákon uvádza ohľadom válečných pôžičiek zamenením ich na IV. štátnu pôžičku, nastane asi zaťaženia 4 až 5 miliárd Kč. Všetko to, trebárs je to veľké zaťaženie štátnej finačnej správy, pri tom všetkom je potrebné k tomu, aby tí najchudobnejší mohli si jednu čiastku svojho majetku takýmto spôsobom zachrániť.
Hlavná zásada, ktorá je v tomto zákone obsažená, záleží v tom, že majitelia tých válečných pôžičiek, ktorých majetok nepresahuje 25.000 Kč, dostanú dlhopisy 3%, rentové, neslósovateľné, a to v pomere na 100 Kč menovitej hodnoty válečných pôžičiek 75 Kč odškodňovacích dlhopisov zúročených 1. januárom 1925.
Na Slovensku sa výška toho majetku, ktorý určí osoby nárok majúce na túto zámenu válečných pôžičiek, mnohým zdala nízkou, ale pri tom všetkom, keď uvážime, že sa odhad neprevádza prísne podľa trhových cien, lež podľa daňových základov, je možné tento obnos prijať za dostačiteľný.
Ostatné námietky proti honorovaniu válečných pôžičiek nemožno prijať, a to preto, že zámeny válečných pôžičiek a odškodnenie ich majiteľov je potrebné k upevneniu dôvery ku štátnej správe. Je asi pravdepodobné, že upisovanie štátnych pôžičiek predtým vydaných, išlo takým pomalým krokom preto, lebo sa otázka válečných pôžičiek pozde riešila, a že je nutné, aby v tejto príčine dôvera obecenstva ku štátu postúpila. Lebo otrasenie dôvery ku štátnym financiám tým, že sa neupisujú štátne pôžičky, má za následok aj iné hospodárske škody, a to thesauráciu peňazí, vyberanie vkladov z peňažných ústavov a iné škodlivé následky, ktoré otriasajú a narušujú riadny hospodársky beh života. Je úplne správne, že týmto zákonom sa termín, ktorý bol zákonom o IV. štátnej pôžičke na upisovanie tejto IV. štátnej pôžičky stanovený, predlžuje, aby obyvatelia, ktorí majú válečné pôžičky a pre nedostatočnú orientáciu v zákonodárstve zabudli, alebo pre nedostatočnú orientovanosť v iných okolnostiach nemali možnosti značiť IV. štátnu pôžičku, podľa zákona z 24. júna 1920, mali možnosť značiť ešte aj teraz, nie však do neurčitého času, lež do 31. decembra 1924.
Je správne aj to a úplne pomerami poválečnými odôvodnené, aby podľa tohoto zákona mohly byť válečné pôžičky zamenené za rentovú pôžičku neslósovateľnú na základe tohoto zákona vydanú, že je toto viazané k tomu, aby patriční dokázali, že tieto válečné pôžičky tvorily už ich vlastníctvo od 24. októbra 1918. Je to potrebné preto, aby takýmto spôsobom bolo vylúčené honorovanie válečných pôžičiek tých ľudí, ktorí takéto válečné pôžičky zo špekulačných príčin nadobudli.
Je prirodzené, že v tomto zákone musela sa riešiť aj otázka lombardných válečných pôžičiek a že v tomto smere zákon tento má zase sociálne veľmi správné ustanovenie, že totiž stanoví, že ti najchudobnejší, ktorých majetok neprevyšuje 25.000 Kč, majú nárok na to, aby ich lombardné pôžičky boly zámenou na štátnu pôžičku úplne likvidované.
Je to správne, že peňažné ústavy lombardné pôžičky svoje musia dostať, ale zákonom týmto sa ustanovuje to, že patričný peňažný ústav musí prijať ako náhradu za lombardný papier, za válečnú pôžičku týmto zákonom získanú, štátnu pôžičku.
Zo všetkých týchto dôvodov je zrejmé, že zákonom týmto sa hľadí na hospodárske záujmy štátu a na šetrenie tých ľudí, ktorí nie svojou vinou, nie zo špekulačných dôvodov, lež pod tlakom vrchnosti, pod tlakom vojenských úradov značili válečné pôžičky; a honorovanie, zamenenie menšou kurzovou hodnotou je primerané preto, lebo majetok a pomery valuty, v ktorých vtedy značili, odôvodňujú tiež rozdiel, ktorý sa teraz v kurzovej hodnote javí.
Následkom tohoto ja a moja strana stojí za týmto návrhom a budeme hlasovať za prijatie tohoto vládneho návrhu tak, ako bol pánom referentom predložený. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Fr. Navrátil.
Posl. Fr. Navrátil: Slavná sněmovno! Zákon o válečných půjčkách vítá československá strana lidová jako stěžejní bod, který si vytkla již při volbách do Národního shromáždění r. 1920.
Velevážené dámy a pánové! Vzpomínáme-li doby, za jakých okolností válečné půjčky rakouské muselo obyvatelstvo českého národa upisovati, tu jistě jest dnešní Národní shromáždění plně oprávněno, aby uspořádání válečných půjček jedenkráte již u nás ve státě likvidovalo, má-li státní občanstvo Československé republiky nabýti jakés takés důvěry v tento náš nový osvobozený stát. Tehdy politické úřady státní téměř násilím donucovaly občany, ať již organisované v peněžních ústavech, korporacích, obcích, ať jednotlivce, aby každá výhoda, která státem byla občanstvu v rakouském státě udělována, byla vykupována upsáním válečné půjčky. Přes to, že nebyla mezi českým obyvatelstvem projevována tímto naprosto žádná loyalita k státu, přes to, že nemělo lásky a velké důvěry k upisování, bylo nuceno z důvodů politických upisovati to, co mu bylo diktováno.
Naše české bankovnictví veškeré své reservy bylo nuceno upotřebiti na upisování válečných půjček. Ale netoliko reservy, nýbrž i veškeré své vklady muselo do těchto půjček investovati tím, že muselo zabezpečovati jednotlivým občanům lombardem peníze, potřebné k upisování válečných půjček. Naše záložny, zvláště na venkově, zatížily se velikými úvěry, které na úpisy válečných půjček potřebovaly a do dnešní doby přes to, že téměř po každém vydání té či oné emise válečných půjček tyto prodávaly, poslední VIII. a IX. půjčka, která je vedena v jejich bilanci v hodnotě takové, jaké zaujalo Revoluční Národní shromáždění při soupisu majetku, oceněním válečných půjček do minima 40%, jim zůstala.
I naše obce - a zvláště s důrazem musím podotknouti - chudé horské obce, nemajíce potřebného kapitálu, kterým by mohly upsáním IV. nynější státní půjčky zabezpečiti sobě jakoukoliv úhradu na válečné půjčky, dnes čekají vyrovnání, aby jakýms takýms způsobem mohly bilance své uvésti do pořádku.
A co korporací se týče, musím podotknouti a poukázati zvláště na naše okresní sirotčí pokladny. Tam bez jakéhokoliv otázání a svolení byly okresní soudy nuceny upsati téměř veškeré sirotčí fondy na válečnou půjčku a dnes po 6 letech, kdy už dorůstají tyto děti, nemají to, co zdědily po svých rodičích, a proto volají k veřejným činitelům, volají k státu, volají k vám, abyste spravedlivou nápravu přivodili.
I celé tisíce českých lidí, které donuceny byly válečnou půjčku upsati, čekají taktéž, aby se jim vyšlo vstříc, aby jakés takés vyrovnání nastalo a aby oni měli alespoň část toho, co jim dnes ještě můžeme touto předlohou dáti.
Velevážení přátelé! Že každý občan tohoto státu musí přinésti oběť tomuto vyrovnání, jest samozřejmé, vždyť stát československý podle mírových smluv neměl a nemá žádných povinností hraditi něco, co sám nezavinil, ale pohlédneme-li do naší veřejnosti a vidíme-li, jakou nedůvěru lid následkem neurovnaných poměrů, zvláště ohledně válečných půjček ke státu má, tu jediné východisko máme, že upravíme vyrovnáním válečných půjček tento dluh a získáme tím důvěru státního občanstva v tento stát. Důvěra tato zabezpečí státu i finanční prostředky snad do té výše, že nebude nucen stát ode dneška, kdy vyrovná veškeré tyto nedostatky s každým státním občanem, choditi pro svůj úvěr za hranice, nýbrž že státní občanstvo se postará, aby svými vlastními finančními prostředky svůj stát také zabezpečilo.
Velevážené shromáždění! Já jako venkovan musím poukázati, že thesaurace peněz, jaká dnes na našem venkově je, je jedině zaviněna tím, že takové vyrovnání provedeno nebylo r. 1919 nebo 1920, poněvadž již tehdá důvěra našeho obyvatelstva v tento stát byla by bývala mnohem pevnější a silnější, kdyby ono vyrovnání se bylo stalo.
Pánové se strany německé odpírají provedení tohoto vyrovnání. Pokud znám poměry na Moravě v našem horském kounickém okresu, mohu říci jen jedno, že vystupování pánů zástupců německých národností naprosto se nesrovnává s požadavky německého obyvatelstva na tomto našem venkově, které čeká jako obyvatelstvo české, aby jedenkrát palčivá otázka vyrovnání válečných půjček byla vyřešena.
Jestliže obyvatelstvo české zúčastnilo se částečně upisování válečných půjček, tím více se zúčastnilo obyvatelstvo německé tohoto státu, které více nežli desetkrát tolik upsalo na válečné půjčky než obyvatelstvo české. Proto se divím, že páni zástupcové německých našich soukmenovců odpírají dáti souhlas k tomuto sociálnímu finančnímu vyrovnání válečných půjček.
Vážení pánové a dámy! Důvody, které nutí nynější koalici a nynější vládu k vyrovnání státních válečných půjček, mají, jak jsem již uvedl, jednak po stránce finanční, jednak po stránce důvěry našeho obyvatelstva v tento stát přivésti nás do lepší hospodářské rovnováhy, aby i za hranicemi věděli, že stát československý je tak spravedlivý a že nekoná jen to, co mírovými smlouvami jemu bylo uloženo, nýbrž z důvodu spravedlnosti také chce ukázati, že dovede vyrovnati veškeré staré hříchy, které rakouským státem byly na československém obyvatelstvu učiněny a nechce, aby poškozeni byli ti, kteří násilím byli donuceni tyto oběti přinášeti.
Slavná sněmovno! Z důvodů, které jsem zde uvedl, dále z důvodu, že československá strana lidová od prvního vstupu do tohoto zákonodárného sboru ve svém programu a ve svém veřejném vystupování stále hlásala, že bude neúnavně pracovati potud, pokud nepodaří se jí přivésti spravedlivé vyrovnání těchto finančních obětí, které jsme byli nuceni ve starém Rakousku činiti státu, prohlašujeme, že pro předlohu budeme hlasovati. Nečiníme tak jen z důvodů koaličních, nýbrž zvláště z důvodů státních, poněvadž chceme zabezpečiti tomuto státu důvěru, neochvějnou důvěru našeho obyvatelstva a našich příslušníků, abychom zabránili nutnosti hledati finanční kapitál, kterým máme tuto republiku zabezpečiti do budoucna, za hranicemi a docílili, aby naše státní obyvatelstvo důvěřujíc v budoucnost tohoto státu, veškeré své finanční přebytky odevzdávalo jemu do pokladen státních, aby nemusely býti drahé úroky - placeny za hranice, nýbrž aby mohly býti upotřebeny k dobru a prospěchu našeho státního obyvatelstva.
Velectění pánové a dámy, předloha sama je zpracována způsobem tak spravedlivým, tak sociálním, že zvláště pamatuje na ty nejmenší, nejnižší třídy a vrstvy lidové. Zde musíme skutečně ukázati, že jako demokratický stát nemůžeme a nesmíme hájiti velký kapitál, který - abych tak řekl - způsobem neobyčejně nadšeným hnal se do upisování válečných půjček, nezcizoval je, ponechával si je a chtěl - snad z loyality ke starému Rakousku - ukázati hrdinské obětování pro tento stát.
Předloha, kterou projednáváme, zabezpečuje však úpisy jen těm nejmenším, těm nejvíce postiženým, kdežto velké upisovatele z toho vyjímá. A právě proto, velectění pánové a dámy, že, jak v demokratickém státě se sluší, nejdemokratičtějším způsobem hájeno je zde právo a spravedlnost těch nejmenších, bude klub náš pro předlohu tuto hlasovati.
Slavná sněmovno, přejeme si, aby v duchu spravedlnosti a práva veškeré otázky v tomto státě byly tak řešeny, jako je řešena otázka tato a jistě, že tím nejlépe přispějeme k zmohutnění, sesílení a zabezpečení tohoto státu. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále p. posl. H. Bergmann.
Posl. H. Bergmann: Slavná sněmovno! Byla nám předložena celá serie předloh, kterými má býti jednak docílena likvidace důsledků války a jednak nahrazeny určitým skupinám občanstva i různým institucím ztráty válečnými poměry a poměry poválečnými vzniklé. Jako první předloha je zde předloha o zhodnocení válečných půjček, dále předloha o ochraně vkladatelů, o úlevách při placení přímých daní, úhrada ztrát povstalých z poválečných poměrů akciovým společnostem, družstvům a jiným obchodním podnikům a konečně převzetí pohledávek vzniklých z dodávek za dobu války.
Nebudu, slavná sněmovno, rozebírati, za jakých okolností, kdo a jak válečné půjčky upisoval, kdo a jak byl k upisování těchto válečných půjček nucen, nebudu rozebírati, kdo upisoval tyto válečné půjčky snad z přepjatého patriotismu, poněvadž o tom zmínili se již všichni moji vážení předřečníci.
Těmito předlohami má se dostati některým skupinám občanstva i určitým institucím určité náhrady za to, co za války nebo po válce byly v důsledku hospodářských poměrů ztratily. Byli bychom sympaticky vítali, kdyby také bylo vzpomenuto těch skupin, které byly válkou také velice postiženy, kdyby bylo bývalo zejména vzpomenuto těch, kteří ztratili ve válce svého živitele a kterým dnes vyplácí se nedostatečný důchod, jenž naprosto nestačí k zabezpečení jejich existence, byli bychom sympaticky vítali, kdyby také bylo vzpomenuto těch, kteří ve válce ztratili své zdraví, ztratili schopnost výdělku a jímž také vyplácí se nepatrný důchod, který nestačí, aby mohli svoje rodiny obživiti, kdyby tito váleční poškozenci byli alespoň odškodněni tím, že by jim byla poskytnuta veřejná nebo státní služba, jíž se marně dovolávají, byli bychom také sympaticky vítali, kdyby těm, kteří při plebiscitním projednávání žili v plebiscitním území, přišli tam o svůj veškerý majetek a zachránili pouze holý život, byly škody tím vzniklé nahrazeny, byli bychom také vítali, kdyby konečně byla definitivně vyřešena otázka za války intervenovaných a persekvovaných osob, kterým dostalo se zatím jenom nepatrných záloh, které naprosto nemohou nahraditi škody a útrapy, které jím vznikly následkem internace a persekvování.
Ale zejména chci zde vzpomenouti dvou důležitých složek naší lidské společnosti, t. j. našeho dělnictva a našeho veřejného zaměstnanectva. Vím, že dělnictvo a státní i veřejné zaměstnanectvo nemá valného zájmu na vyřešení otázky válečných půjček, a to proto, poněvadž bude jistě jen nepatrný počet z těchto kruhů, kteří by ještě dnes vlastnili válečné půjčky. Bylo přirozeno, že velmi četní, zejména naší čeští lidé, nedali se nijakým způsobem donucovati, aby upisovali válečné půjčky a kategoricky také upisování válečných půjček odmítli. Byli však mnozí, na které mohlo býti více působeno, takže byli donuceni určitý obnos upsati. Ale vím, že ti se včas postarali o to, aby válečné půjčky jim v domácnosti nezůstaly.
Pokud se týče veřejných a státních zaměstnanců a dělníků, nemohli přirozeně upisovati válečné půjčky, poněvadž jim chyběl potřebný kapitál a zejména v řadách státně zaměstnaneckých nenašla agitace pro válečné půjčky valné půdy proto, poněvadž státní zaměstnanci byli válečnými poměry nejvíce postižen. Jejich předválečné příjmy byly nepatrné, ale v době válečné naprosto nemohli z nich krýti ani nejnutnější potřeby pro sebe a svou rodinu již proto, že příjmy nestoupaly tak rychle jako stoupala všeobecná drahota životních potřeb. Proto nezbylo jim také přirozeně na upisování válečných půjček.
Již několikráte bylo v této slavné sněmovně mluveno o otázkách veřejných a státních zaměstnanců, bylo mluveno o tom, že je zapotřebí, aby se jim po poměrech válečných a poválečných poskytl určitý oddech, aby se mohli zrestaurovati, aby mohli doplniti své domácí zařízení tím vším, co musili za války vyměniti za životní potřeby. Bylo zde několikráte mluveno, že je zapotřebí, aby také nervově vyčerpaní státní zaměstnanci si mohli oddechnouti po té době hrůzy, bídy a nedostatku, aby mohli v klidu požívati těch požitků, které jim zejména revoluční Národní shromáždění dalo do té doby, nežli cenové poměry se u nás ustálí, nežli nastane trvalý pokles cen životních potřeb. Tohoto oddechu však nebylo veřejným a státním zaměstnancům popřáno proto, poněvadž již roku 1921 přišel první prosincový zákon, který předepsal státním zaměstnancům určité srážky na pensijních příspěvcích a na dani z příjmu. Sotva že se po této první ráně státní zaměstnanci trošku zotavili, přišel druhý prosincový zákon číslo 394 z 20. prosince 1922, který nejen že předepsal nové vyšší srážky, ale i značně redukoval jejich příjmy v předpokladu, že nastane v důsledku všech opatření naší deflační politiky trvalý pokles cen životních potřeb.
Bylo již nesčíslněkráte konstatováno nejen na schůzích státních zaměstnanců, nýbrž i v této slavné sněmovně, že předpoklady prosincového zákona se nesplnily, že nenastal trvalý pokles cen životních potřeb. Zejména v poslední době jsme svědky toho, že drahota nejnutnějších potřeb životních úžasně stoupá, ale nemyslí se na to, aby se pomohlo také těm, kteří jsou odkázáni prací svých rukou, nebo prací své hlavy vydobývati si své živobytí. Byly učiněny, slavná sněmovno, určité sliby veřejným a státním zaměstnancům. Bylo slíbeno, že bude hledána cesta, aby bylo napraveno to, co ukvapeným způsobem bylo prosincovým zákonem č. 394 spácháno. Státní zaměstnanci ukázali tolik loyality vůči státu i nynější vládní většině, že nechtěli ji přivésti do nemilé situace tím, že by se dožadovali novelisace zákona č. 394, nýbrž sami hledali cesty, jakým způsobem daly by se důsledky tohoto zákona napraviti, aniž by bylo zapotřebí zde veřejně dokumentovati, že jak vláda, tak zákonodárné sbory učinily tímto zákonem chybu.
Bylo jednáno o zvýšení místního přídavku a o přeskupení různých míst do vyšší třídy místního přídavku. Žádost byla naprosto odůvodněná, poněvadž zákonem jsme připustili zvýšení nájemného. Poněvadž místní přídavek má sloužiti v prvé řadě ke krytí nájemného a v druhé řadě ke krytí diferencí cenových mezi jednotlivými služebními místy, byla oprávněna žádost, aby v důsledku zvýšení nájemného byly také tyto místní přídavky veřejným a státním zaměstnancům upraveny.
Následkem změněných politických poměrů, následkem změněných poměrů hospodářských a následkem změny hranic nastaly veliké diference mezi životními poměry jednotlivých služebních míst, a my shledali jsme se s tím faktem, že v místech, která byla před válkou nejlacinější, žije se dnes tak draho, jako v hlavním městě republiky. V důsledku toho žádali veřejní zaměstnanci, aby bylo provedeno přeskupení jednotlivých míst do vyšší třídy místního přídavku, ne na podkladě starého zákona z roku 1907 a na podkladě statistických dat o počtu obyvatelstva, nýbrž na podkladě faktických drahotních poměrů v tom neb onom služebním místě panujících. Zdálo se již před Vánoci, že bude tento jistě mírný, spravedlivý a oprávněný požadavek veřejného zaměstnanectva splněn, bohužel, nestalo se tak.
V druhé řadě žádali státní a veřejní zaměstnanci, aby konečně bylo také již uzákoněno jejich nemocenské pojišťování. Kdo má příležitost nahlédnouti do domácnosti státního zaměstnance, zejména v nynější době, kdy drahota takovým způsobem stoupá, do domácnosti státního zaměstnance, do níž zavítá nemoc buď živitele rodiny nebo jeho manželky nebo některého dítěte, vidí, že každá nemoc v rodině veřejného a státního zaměstnance znamená dnes rozvrácení celého rozpočtu, znamená úplné rozvrácení rodiny, poněvadž státní zaměstnanec nemůže ze svého nepatrného příjmu platiti drahé léky a drahé lékařské ošetřování a je nucen spokojiti se nejprimitivnějším ošetřením onemocnělého.
I zde se zdálo, že věc je již na dobré cestě. Již r. 1920 byla podána předloha o nemocenském pojištění státních zaměstnanců - byla předloha předložena v senátě - ale senát teprve minulého roku začal se jí zabývati. Není vinou státních zaměstnanců, přišlo-li se snad k tomu, že předloha tato není dobře pojistně-matematicky propočítána a že snad příspěvky touto předlohou stanovené ve výši 1%, při čemž by platil stát polovinu a státní zaměstnanec také polovinu, nestačí ke krytí dávek, které by se měly státním zaměstnancům touto předlohou přiznati. Jistě bylo dosti času, aby se předloha tato důkladně propočítala. Nebyla to předloha ukvapeně předložená, jistě byla předložena po zralé úvaze a nevím, jak přijdou státní zaměstnanci k tomu, aby proto, že nebylo zde opatrně postupováno, že nebylo zde důkladných propočtů, oddalovalo se dnes uskutečnění této předlohy.
Zákon čís. 394 zavinil, že také poměry veřejných zaměstnanců byly komplikovány tím, že byli státní zaměstnanci, pokud se týká jejich honoráře, vlastně rozdělení na 3 kategorie: kategorii těch, kteří se včas oženili a jimž se včas narodily děti a kteří pobírají tedy přídavky na ženu a děti, dále na druhou kategorii těch, kteří se oženili poněkud pozdě a nepobírají drahotního přídavku na ženu a třetí kategorii, kterým se pozdě narodily děti a nepobírají drahotních přídavků na děti. Tento fakt rozrušil nejvíce řady státních zaměstnanců, poněvadž nikdo nemůže pochopiti, jak je možno, aby zaměstnance, který má stejné služební podmínky, stejné předvzdělání, koná stejný výkon, patří ke stejné kategorii, stejně dlouho slouží, byl nestejně honorován jen proto, že se neoženil dříve a že se mu nenarodily zavčas děti, aby měl nárok na drahotní přídavek.
Státní zaměstnanci hledali cestu i z této situace a přišli s požadavkem, aby tak, jako se v určitých případech řešily tvrdosti prosincového zákona, i v tomto případě cestou zvláštních osobních přídavků byly tyto strohosti zákona 394 vyrovnány. Bohužel, nestalo se tak doposud.
Je zde ještě celá řada oprávněných požadavků veřejných a státních zaměstnanců, se kterými nemohou s místa. Není snad kategorie státních zaměstnanců, která by neměla určitý počet oprávněných a spravedlivých požadavků, ale všechny tyto požadavky nenalezly natolik ohlasu, aby byly pojaty také do těchto předloh, jimiž se má určitým skupinám občanstva, určitým podnikům a institucím dostati náhrady za to, co za války a poválečnými poměry ztratily.
I dělnictvo, které jistě nemá žádného velkého zájmu na zhodnocení válečných půjček, poněvadž dělníci sotva mají ještě válečné půjčky doma, má jistě mnoho oprávněných požadavků, o kterých také již dlouhou dobu se jedná a které také vyplynuly z válečných poměrů. Nesmí se zapomínati, jestliže se mnohdy na veřejné zaměstnance i na naše dělnictvo přicházelo s domluvou, že prý výkon jejich není takový, jako byl před válkou, že každý stroj, pakliže se jeho výkonnost přepne, musí na konec selhati a jestliže se přepnula za války výkonnost a ústrojí veřej. zaměstnanců, výkonnost dělnictva vyššími požadavky, pokud se týče výkonu a práce, vyššími požadavky na jejich nervovou soustavu, pak ovšem není divu, že tento stroj musil také v důsledku válečných a poválečných poměrů snížiti svoji výkonnost. Tuto výkonnost ovšem nezvýšíme, jestliže necháme tyto všechny výdělečné pracující lidi v dosavadních špatných sociálních poměrech. Jako musíme každý stroj občas mazati, aby mohl výkon svůj obstarávati, můžeme také jen zlepšením sociálních poměrů veřejných zaměstnanců, tak i dělnictva jejich výkonnost zvýšiti.
Snad konečně se blíží okamžik, kdy vážená sněmovna začne projednávati otázku sociálního pojištění dělnictva. Jsme si toho vědomi, že v dělnictvu přes to, že v principu vítá tuto předlohu, dostává se danajského daru, který si bude musiti trpce vykoupiti a zaplatiti. Hodnota tohoto sociálního pojišťování není jistě taková, aby mohla dělnictvo naprosto uspokojiti. Jestliže tedy dělnictvo spokojuje se aspoň s tím, že v principu bude sociální pojištění v Československé republice uzákoněno, pak jistě činí tak v naději, že v budoucnosti bude sociální pojištění dělnictva novelisováno a zlepšeno. (Posl. Kaiser [německy]: Ale to není válečná půjčka, to je sociální pojištění!)