Předseda (zvoní): Slovo dále má p. posl. dr. Gagatko.
Posl. dr. Gagatko (rusky): Slavná sněmovno! Návrh zákona o úpravě platů učitelů církevních škol na odpočinku, správců dětských opatroven i pozůstalých po nich vdov a sirotků, jejž dnes vláda předložila, jest, abych tak řekl, klasickým dokladem péče, které se dostávalo a dostává naší zemi a jejím obyvatelům po celý čas od okamžiku revoluce až do dnešního dne. Jest to také názorným dokladem všeobecného zmatku panujícího u nás ve správě školních a kulturních věcí, t. j. v oné části správy naší země, která podle smlouvy saint-germainské a podle základních zákonů naší republiky patří úplně do kompetence našeho samosprávného karpatoruského sněmu.
Ačkoliv v odůvodnění předloženého návrhu zákona se mluví o tom, že hmotné poměry učitelů státních obecných a občanských škol nebyly dosud upraveny a že jejich platy se jim vyplácely pouze na základě předválečných zákonitých předpisů, a ačkoliv v tomto odůvodnění se praví, že tyto platy nevyhovovaly a nevyhovují životním poměrům nynější doby, doby všeobecné drahoty, přece návrh zákona má na mysli jen jednorázovou výpomoc pro výše uvedené osoby, a to jen na lhůtu tří let počínaje od roku 1924 a nepřihlíží vůbec k uplynulým pěti letům, v nichž výše jmenovaní učitelé nedostali žádných přídavků k předválečným platům. Tyto předválečné platy kolísaly u učitelů na odpočinku mezi 4226 Kč a 380 Kč ročně, t. j. mezi 351·65 Kč a 31·66 Kč měsíčně a u vdov po nich mezi 1·160 a 168 Kč ročně čili mezi 83·33 Kč a 14·- Kč měsíčně. V jakých hmotných poměrech žijí naši učitelé na odpočinku, jejich vdovy a sirotci po učitelích, podávám jako příklad údaje, jež se mi podařilo na rychlo sebrati. Tedy: Andrej Vladimír, 78letý, jenž učil 50 let, dostává měsíčně 170 Kč; Alexandr Džupa se 24 lety služby dostává 35 Kč měsíčně; Ivan Danko, 76letý stařec s 35 lety služby, dostává 28 Kč; vdova po Michalu Meňkovu s 28 lety služby, se 4 dětmi dostává 28 Kč, vdova po Dionisu Ortutajovi se 26letou službou dostává 8 Kč měsíčně, Petr Bokšaj s 36 lety služby s 3 dětmi dostává 243 Kč, Ilija Kaliňak, 37 let, dostává 138 Kč, Andrej Pentek, 86letý stařec, s 40 lety služby, dostává 9·60 Kč. Samozřejmě za tyto koruny, které dostává jako pensi, nikdo z výše jmenovaných a nikdo z druhých nikterak nemohl a nemůže si zaříditi živobytí. To znamená: Ačkoliv tito lidé, nemající obyčejně žádného vlastního majetku, žijí již po 6 let jako žebráci, závislí na milosti dobrých lidí, návrh zákona mlčí buď nedopatřením nebo úmyslně o minulém způsobu života těchto lidí. Vždyť žebrácké platy ustanovené předválečnými zákony jsou tak směšné a nepatrné, že nikdo neuvěří, aby s těmito několika desítkami korun měsíčně vyplácenými bylo lze v poválečné době nějak žíti, a jestliže někteří z těchto nešťastníků zůstali do dneška na živu, to ne díky svým platům nebo nějaké podpoře, pouze díky tomu, že mají dospělé, práce schopné děti, jiní zase že vyprodali vše, co měli, anebo upadli do značných dluhů v naději, že nadejdou lepší časy a že si konečně i na ně vláda vzpomene a dá jim to, co jim v stáří spravedlivě patří za jejich dlouholetou práci. Avšak ukazuje se, že jejich naděje byly marné. Podle předloženého návrhu zákona bude jim vyplaceno 1400 do 2000 Kč ročně a sirotkům po nich 280 Kč ročně, a to jen v letech 1924, 1925 a 1926; pokud jde o minulých 5 let, od roku 1919 do roku 1923, návrh zákona nestanoví ničeho anebo, abych správněji řekl, řeší otázku velmi prostě a velmi lacino. A to: "Co je pryč, to je pryč, za uplynulých 5 let nedostanete nic, a všechny vaše naděje na třeba jen částečné zlepšení vašeho hmotného postavení jsou marné." (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Proč právě tento druh lidí, učitelů církevních škol, jenž v Podkarpatské Rusi za celou dobu staré maďarské vlády plnil nejtěžší lidovýchovnou službu a byl vydán v šanc krutému pronásledování, zasluhuje tak málo pozornosti vlády, těžko pochopiti a téměř to není možno. Ještě více nepochopitelnou se stává tato otázka, srovnávám-li postavení karpatoruských učitelů s postavením jejich kolegů na Slovensku, kde církevní učitelé, vdovy i sirotci dostávali již v minulých letech vládní pomoc. Jejich slovenským kolegům byla již přiznána pomoc zákonem ze dne 21. prosince 1922, č. 400 Sb. z. a n., též za minulá léta, t. j. za léta 1921, 1922 a 1923 a nyní se připravuje pro ně táž pomoc i pro budoucnost. A jedni i druzí žijí v jedné a téže republice, jedni i druzí mají stejné potřeby a stejné podmínky existence.
Domnívám se, že tato mezera v předloženém návrhu zákona, vztahující se k Podkarpatské Rusi, nastala jen proto, že spravedlivé a účelné řešení jak samé věci, tak i všech školních a kulturních otázek na Podkarpatské Rusi ponechává se vůbec na základě §§ 3 a 4 ústavních zákonů budoucímu autonomnímu sněmu v Podkarpatské Rusi. Je-li tomu tak, pak by se měla neprodleně provésti autonomie našemu lidu zaručená i mezinárodními smlouvami i ústavními zákony naší republiky a měla by se nám dáti možnost rozhodovati již nyní o našich národních, kulturních, církevních a jiných otázkách, které patří do kompetence předvídaného karpatoruského autonomního sněmu.
Užívaje této příležitosti, nemohu nezjistiti dnes s tohoto místa smutné skutečnosti, a to, že vlastně ve všech tak zvaných autonomních otázkách nynější správa v Karpatské Rusi nejvíce pokulhává a nejvíce hřeší rozličnými zneužitími. Na důkaz toho uvedu dnes pouze ve všeobecných rysech charakteristiku této přímo skandální správy v naší zemi za poslední 4 léta a pak se zvláště dotknu správy ve věcech kulturních a školských. Správa naší země je taková, že směle můžeme nazvati Karpatskou Rus africkou kolonií. Tak mezi jinými ji nazval jistý tisk a to český. Vzhledem k tomu, že Praha jest daleko a Bůh vysoko, každý exponovaný župan nebo každý okresní náčelník dělá politiku, abych tak řekl, podle svého mínění, na svoje risiko, nepočítaje s poměry a zájmy našeho obyvatelstva i země a maje na zřeteli pouze své osobní zájmy a své výhody. Nesnesitelný policejní a četnický režim, vytvořený a podporovaný bývalým vicegubernátorem Karpatské Rusi drem Ehrenfeldem, jenž se spojoval s klerikálními exponenty bývalé maďarské vlády, trvá i do dnešního dne. Ačkoliv v čele jsou po několik měsíců noví lidé, nenastalo žádné zlepšení, poněvadž jmenovaný gubernátor jest zbaven všech práv a všeho vlivu na běh věcí v každém oboru správy a jest, abych tak řekl čestným gubernátorem. Vicegubernátor, v jehož rukou je soustředěna správa, je obklopen i nadále lidmi, kteří se ve většině případů vůbec nehodí na místa, jež zaujímají, jak pro své mládí a nezkušenost, tak také proto, že neznají zákonů u nás platných. Že to jest skutečně pravda, a nikoliv obyčejná smyšlenka, poukáži na případ, jenž se stal ve známé lesní věci v obci Goronda. Lesní inženýr zastávající odpovědné místo v lesní správě v Mukačevě prohlásil mi na moje námitky, že rozhodl věc týkající se prodeje urbariálního lesa v neprospěch sedláků majitelů pouze proto, že bylo mu tak shora rozkázáno. Nezná platných lesních zákonů, poněvadž tyto zákony jsou psány maďarsky a on nemá českého překladu. Taková nezákonná rozhodnutí našich úřadů jsou obvyklým a stálým zjevem. Ještě hůře působí na poměry v zemi okolnost, že u nás často sami úředníci překročují platné československé zákony.
Vezměte na příklad pozemkový úřad v Užhorodě. Místo aby podle platných zákonů prováděl pozemkovou reformu, za bývá se tento úřad s celým aparátem úředníků, abych tak řekl, přípravou otázky, jak by bylo možno obejíti zákony a umožniti soukromým osobám, aby provedli parcelaci statku prodejem země z volné ruky. Lesní úřad na příklad, ačkoliv má rozkazy, aby lesní kulturu změnil na pastviska, ztrácí každoročně miliony na různé osobní výhody špiček lesní správy. Místo aby šel vstříc zájmům a úplně zákonitým žádostem obyvatelstva, uspokojuje jeho hlad po zemi jako naschvál tak, že usilovně zalesňuje i tyto kousky půdy v největší blízkosti vesnic, kterých dosud užívali obyvatelé jako pastviska.
Místo aby pozemky vpředu určené zákonem pro rozdělení dal do rukou tisícům malozemědělců bezzemků a hladovějících občanů, zřizují se v pohraničních nejúrodnějších pásmech naší země nové kolonie pro ty, kdož mají prostředky a úvěr, a naši obyvatelé, nemající ani jednoho ani druhého, jsou z účasti na této kolonisaci téměř vyloučeni. Zakládají se tak zvané "zbytkové statky" v té době, kdy naši obyvatelé trpí hlad a zmírají vysílením. Karpatská Rus zpustošená válkou je postavena v otázce povinností ke státu na roveň s historickými zeměmi. Za válečná zpustošení a škody se neplatí těm, kterým byly způsobeny, zálohy pak dostávají jen ti, kteří ne mnoho utrpěli, avšak mají více vlivu v úřadě. V důsledku takové správy jsou u nás neustále krvavé události, na příklad v Treble, Ardanově, Hrušově, Dulově, Polaně, Gorondě, Rakošíně atd. se zabitými lidmi, raněnými, hromadným zatýkáním a hromadnými spory.
Ne lépe jest tomu ve správě našich kulturních a školních věcí. Těmito věcmi se zabývá u nás tak zvané školní oddělení čili referát, v jehož čele jest od roku 1919 proslavený téměř v celé republice, Čech, ministerský rada pro Podkarpatskou Rus pan Pešek. Tento pán, nejen že špatně spravuje svěřené mu věci školní a církevní, nýbrž aktivně, bezprávně, protizákonně se vměšuje do ryze vnitřních věcí naší země a našeho lidu. Pešek, bývalý zbožňovatel Habsburků, nemající kvalifikace, neznající vůbec našeho lidu, jazyka našeho lidu, přivedl to svou školní jazykovou politikou tak daleko, že dnes Karpatská Rus každým dnem více a více se vzdaluje od republiky. Dnes je mnohem dále od Prahy než v roce 1919, t. j. v onom okamžiku, kdy se připojila k České republice. A jmenovitě proč?
Od roku 1919 pan Pešek začal bezohledný boj s karpatoruským lidem, s jeho historickým názvem, s jeho kulturou a opíraje se o tak zvané generální statuty, vydané, mimochodem řečeno, protizákonně, začal ukrajinisovati náš kraj. Na pomoc si přivedl celou spoustu haličských Ukrajinců druhu Pankieviče, Birčaka, Pačovského, ty, kteří nedávno vychvalovali Habsburky a pomáhali věšeti své bratry v Haliči. Dále povolal kohortu svých kolegů z Třeboně, takže to dělá dojem, že školský referát v Užhorodě jest třeboňskou kolonií, a prostřednictvím těchto lidí vede svoji politiku na Podkarpatské Rusi. Nekoná práce kulturní, nýbrž vede samostatnou politiku nezávislou na civilní správě. Sám tvrdí, že nezávisí na civilní správě, že civilní správa mu nemůže rozkazovati a že jest přímo podřízen ministerstvu, zakrývaje tím své protizákonité působení. Nemaje ponětí o ruském jazyku, neznaje karpatoruského jazyka zvlášť, vzal na sebe práci nad svoje síly, utvořiti nový jazyk i nový pravopis pro necelý půl milionu lidí, přes protesty učitelských organisací, přes protesty všestudentské mládeže, kulturních spolků, korporací, přes mnohé protesty obyvatelstva. K dosažení tohoto cíle má mnoho prostředků. Především je to jeho zvláštní protekce a výhody pro učitele ukrajinského původu a zvláště pro ty, kteří sloužili v armádě Petljurově a kteří se doporučovali tím, že jsou vyloženými "samostijnikami". Jim právě pan Pešek vychází vstříc, je jmenuje na místa před kandidáty místního původu a před kandidáty ruského původu vůbec. Petljurovci dostávají zvláštní platy, dvakrát i třikrát vyšší nežli ruští kandidáti a místní lidé. V době, kdy učitel obchodní školy ve Velikém Sevljuši, bývalý legionář, náš občan Mikuláš Lozinskij, ženatý, dostává na ženu a na sebe ne celých 1000 Kč, objednaný z Haliče ukrajinský středoškolský profesor Bačinskij v téže škole, svobodný, nemající státního občanství, dostává dvakrát tolik. Za to Bačinskij vede usilovný boj s ruskou kulturou, s ruským jazykem, nadává dětem, trestá je za ruské písně atd.
Tentýž rozdíl platu praktikuje školní referát v Podkarpatské Rusi vůbec. Protivníci Peškovy kulturní a školní politiky, nechť jsou ruského původu nebo českého, dostávají nepatrné platy, často jsou nuceni opustiti službu v době, kdy samostijníci-petljurovci a ukrajinisující Češi mimo vyšší platy dostávají ještě dobře placené sinekury ve formě rozličných remunerací za vědecké práce, za knihy atd.
Ročně se vyhazují miliony na učitelské kursy, v nichž se vede propaganda proti našemu národu, provádí se přezkoušení učitelů, těch, kteří znají svůj jazyk, dále se ustanovují zvláště ti učitelé pro vyučovací jazyk a nechávají se propadnouti. Na ukrajinské málo učené práce a na boj s ruským občanstvem se každoročně utrácí tisíce a dokonce i miliony korun.
Mám po ruce účet divadla "Prosvity" za rok 1922-1923. V době, kdy není peněz na všechny jiné ruské kulturní potřeby, kdy ve školním referátě leží ruské žádosti, v této době školní referát dává zvláště důstojníkům petljurovského vojska za jejich propagandu tyto částky: V roce 1923 v lednu dostávají na divadlo 90.000 Kč, v únoru nic, v březnu 12.000 Kč, v dubnu 90.000 Kč, v květnu 19.000 Kč, v červnu 90.000 Kč, úhrnem za 9 měsíců 301.366 Kč. Toto divadlo, na jehož představení jest 9 až 13 lidí, existuje jenom proto, aby zejména vedlo ukrajinskou propagandu na Podkarpatské Rusi. Také spolek "Prosvita", jenž jest hnízdem právě těch ukrajinských hrdinů, kteří páchali loupeže na svých rodných bratrech v Haliči a dělali Kainovu službu Vilémovi Hohenzollernovi a jeho generálům při jejich pochodě do Ruska, dostává tytéž velké peníze. Za tyto miliony ukrajinští pedagogové otravují duši našich dětí nenávistí nejen k ruskému národu, nýbrž i k jeho jazyku a k jeho veliké, celým světem uznané bohaté ruské kultuře.
Naše škola za správy Peška, jeho rodiny a blízkých kolegů není institucí kulturní, nýbrž veskrze politickým úřadem vykonávajícím výborně úkol, který si postavil, "divide" proto, aby byly stvořeny podmínky pro "impera" nad rozdělenými silami našeho národu. Pan Pešek se zvyky starého kaprála vydává o své újmě rozkazy, a to "mlčet a poslouchat", slibuje těm, kteří půjdou s ním, různé výhody hmotného rázu. Když mu pak vyjádří nedůvěru učitelské organisace, zve k sobě odděleně každého učitele a nutí, aby podepsal revers, že on má k němu důvěru. Pro místní lidi v Karpatské Rusi již brzy nebude místa, a to proto, poněvadž pan Pešek a jemu podobní kulturträgři, místo aby přinášeli kulturu, páchají takové vandalismy na charakteře, jazyku a duši našeho lidu, ke kterým nebyli způsobilí ani Maďaři a vůbec jiní národové.
Takové experimenty, které dělá starý pan Pešek v úřadě s učiteli a podřízenými sobě úředníky, dělá jeho mladý syn Pešek s našimi dětmi. Tohoto jmenoval tatínek vrchním generálem dětí, generálem skautů. On nejen že láme charakter našich dětí, ale i v čase dovolené svého tatínka přichází oficiálně do úřadu a dává rozkazy úředníkům školního referátu pravě, že je to tatínkova vůle, a hrozí přirozeně následky, vyšetřováním, přeložením a pod. věcmi, nebude-li tato vůle splněna. Mohl bych i dále uvésti velmi mnoho rozličných dokladů, které ukazují na celou špinavou a nízkou politiku, kterou vede právě tento člověk v našich školních věcech - ale není na to času.
Ukáži pouze ještě na jeden doklad, jenž charakterisuje také administraci naší školy. Jestliže se vyskytne něco v jakékoliv žádosti ruského člověka nebo ruské instituce a podle zákona je potřebí tuto žádost nezbytně vyříditi, pak spis zmizí ze školního referátu. Spisu není, spis se ztratil, zároveň s doklady, nelze tedy nic dělati, třeba znovu podati žádost a podávati nové spisy. Mám potvrzení, že takový spis z roku 1923 se ztratil pod číslem 21.600. Takových případů bylo mnoho. Konečně . . . . . .
Místopředseda inž. dr. Botto (zvoní): Upozorňujem pána rečníka, že uplynula jeho rečnícka lehota. Prosím, aby zakončil.
Posl. dr. Gagatko (pokračuje): Nemaje možnosti dále pokračovati, chci ukončiti své poznámky o správě na Podkarpatské Rusi. Lidé, kteří dosud vedli správu, měli býti postaveni pod zákon na ochranu republiky za svou protizákonnou činnost, za svou propagandu proti naší republice, za to, že se postarali v době 5 let za miliony vlády, aby vzdálili toto obyvatelstvo tak daleko od republiky, odstrčili je a učinili takovou propast mezi republikou a naším lidem a takovou nedůvěru, že je třeba mnoho let k tomu, aby se toto zlo napravilo. Užívám této příležitosti, abych upozornil vládu a celý český národ na tyto okolnosti, poněvadž se tato věc netýká jen našeho národu, nýbrž jest věcí celého československého národa a celé republiky. Taková politika může míti v budoucnosti smutné následky pro republiku. Žádáme-li tedy normálního rozvoje přirozených svazů, přirozené pomoci, přirozené opory v budoucnosti, musíme vésti v Karpatské Rusi jinou politiku, zreorganisovati správu od základu, postaviti tam lidi, kteří si skutečně přejí pracovati pro tento lid, aby byla vzbuzena důvěra k republice a k jejím zástupcům v naší zemi.
V naději, že vláda zařídí vše v tomto směr, aby po provedení návrhu zákona o platech staropensistů na Podkarpatské Rusi vyšla vstříc těmto nešťastníkům s příslušnou pomocí a že jim dá to, co jim podle zákona patří, a v naději, že to bude brzy následovati, budu hlasovati pro návrh zákona. (Výborně!)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Simm.
Posl. Simm (německy): Dámy a pánové! Moje strana nenamítá nic proti obsahu vládního návrhu o výplatě odpočivných a zaopatřovacích požitků a jednorázových výpomocí k nim jednak učitelům škol obecných a občanských a opatrovatelkám dětských opatroven na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, vydržovaných církvemi a obcemi, jednak pozůstalým po těchto osobách, pokud se tento návrh výhradně zabývá ustanovením odpočivných požitků a přídavků. Nemůžeme míti námitek. Situace pensistů, opatrovatelek a jejich pozůstalých, uvedených v návrhu zákona, o němž byla právě podána zpráva, jest příliš smutná, než abychom neučinili každý pokus ji ulehčiti (Souhlas na levici.), i když jde o pensisty nestátních škol, vydržovaných církvemi a obcemi na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Hospodářská situace jejich jest ještě o poznání krutější než státních pensistů, ač již tato jest nesnesitelná a znamená bídu s nouzí.
Tedy úplně a zcela stojíme za jádrem zamýšlených opatření, tak plně a zcela, že bychom si přáli, aby všechno bylo vyňato z tohoto návrhu zákona, co se nesrovnává s duchem, z něhož vyplynul. Mám zde na mysli především odst. 5 §u 1. V tomto se poznamenává, že se jednorázová výpomoc vyplatí jen takovým pensistům, kteří jsou československými státními občany a bydlí na území Československé republiky, avšak nebude přiznána pensistům nebo jejich pozůstalým, o nichž se prokáže, že svým chováním poškodili důstojnost učitelského stavu nebo se chovaly nepřátelsky proti Československé republice.
Kdybychom již nechali v platnosti, že jednorázová výpomoc bude vázána na československé státní občanství, na pobyt pensistů ve státním území, nehledě k cestám, které musí býti těmto pensistům bezpodmínečně povoleny, navrhujeme, aby ostatní záruky, jak jsou ustanoveny v odst. 5 §u 1, byly škrtnuty. Víme přesně, jak v praxi takovéto předpisy, jak jsou dány v této části zákona: "V žádném případě nesmí býti po volena osobám, o nichž je prokázáno, že svým chováním poškodily vážnost stavu učitelského nebo že se provinily jednáním nepřátelským Československé republice", vedou často ke zmaření smyslu zákona, který má znamenati dobrodiní, plně a zcela bez zlé příchuti.
Logicky navrhuji také, aby § 2 byl změněn tak, aby zněl takto: "Pensionovaným učitelům a opatrovatelkám dětských opatroven, kteří působili na nestátních školách obecných nebo občanských mimo území Podkarpatské Rusi, na území bývalého uherského státu, jakož i jejich pozůstalým poskytne se podle §§ 1 a 3 tohoto zákona určitá jednorázová výpomoc, dokáží-li, že jsou československými státními občany a bydlí na území Československé republiky."
Výše výpomoci, jak jest uvedena v § 3, zdá se nám příliš nízká, nesociální jest zvláště omezení vychovávacích příspěvků na děti. Jako v kulturním výboru, tak také nyní navrhuji k § 5 pozměňovací návrh v tomto smyslu, že přeplatky, které byly vyplaceny pensistům, mají jim býti prominuty cestou milosti, jestliže takovéto přijali v dobré víře. Takovéto platy podle mého návrhu převezme státní pokladna.
Také jsem od své strany dostal příkaz, abych své vývody neskončil, nepřipojiv jako ve výboru kritiky nebo pojednání o tomto návrhu zákona a vůbec pojednání o otázce pensistů vůbec, kapitoly, která by v zájmu vážnosti státu stála za to, aby jednou byla uzavřena konečně. Svazky daly by se napsati o pokusech všech uznalých lidí, aby se bezpráví nahradilo právem, pokusy, které se vždy opět ztroskotaly na odporu těch, kteří měli moc upraviti právní a hospodářské poměry pensistů. Myslím, že vládní činitelé musili by se především namáhati, aby napravili nedůstojnou věc, že lidé sloužili plný lidský věk společnosti a poté jsou nuceni poslední část svého života tráviti v bídě a nouzi. Dnes jsou právní a hospodářské poměry pensistů takové, že nevystupují jinak než jako zubožená vrstva v celkovém státním útvaru. Podle našeho mínění lze dlouholeté bezpráví napraviti jen velkorysým řešením této otázky, jak to již vzorně učinili v jiných státech, dokonce i v Rakousku. Ani zde nemusilo by to býti nemožné, provésti takovéto velkorysé řešení otázky pensistů, splniti požadavek pensistů, aby požitky všech pensistů byly stejné a aby jim byla propočítána jejich služební doba. Bohužel pozorujeme i v tomto případě, jako tak často, že se tak těžce vzchopujete ke šťastnému hodu, ač by tento šťastný hod musil býti také učiněn v zájmu státu. Přimlouváme se zde zvláště, aby byl vyřízen návrh zákona o úpravě otázky pensistů v tom zásadním pojetí, jak jest vyjádřen v požadavcích pensistů, totiž ve smyslu pevné úpravy relativní procentní sazby všech požitků úředníků v činné službě a pensistů a konečně v tom smyslu, aby bylo odstraněno dosud přímo hanebně konané tvoření určitého druhu pensistů. Mluvím již o tom, že jest přímo v zájmu vážnosti státu, aby bylo vytvořeno bezvadné zákonodárství po této stránce, zakládající se na spravedlnosti a lidskosti, zvláště však, aby se dostalo také zákonodárství rázu, který by nezavdával podnětu k domněnkám a výkladům, ke komplikaci v administrativě, jak se to musí díti, když na příklad jedině v oboru pensistů musí se počítati s pěti různými druhy. V Rakousku, jak již zmíněno, a také v jiných státech byla tato otázka vzorně rozřešena a Československá republika musila by si z Rakouska, které jest často líčeno jako ubohý stát, vzíti příklad. V Rakousku činí platy pensistů 90 % oněch požitků, které by měli, kdyby ještě byli v činné službě. Mění-li se požitky německých spolkových úředníků, mění se také požitky pensistů v uvedeném poměru. Vdovská pense činí 50%. A tak rakouský pensijní zákon uskutečnil ony zásady, které předpokládáme u budoucího pensijního zákona, kterého ovšem nejnaléhavěji také dnes opět žádáme a předpokládáme, a to, aby byl ustanoven poměr požitků pensistů k požitkům úředníků činných, ustanovena automatická regulace pro pensisty, budou-li stoupati nebo klesati požitky úředníků v činné službě, náhrada pro staropensisty ve formě úplného zrovnoprávnění s novopensisty a věrná sociální péče konečně i pro jejich pozůstalé. Kdybyste se řídili našimi směrnicemi, byl by to vskutku, doufáme, že můžeme se tak vyjádřiti, kulturní čin, k němuž by se měla vláda československého státu ovšem brzy vzchopiti. Co to má znamenati, odsunuje-li se stále opět tato otázka s poukazem na všechny možné okolnosti a důvody, co má znamenati odpověď pana předsedy vlády, kterou teprve minulého týdne dal kolegovi Blažkovi, v níž se praví, že se uznává zcela jistě vážnost a význam této otázky a že se studuje, jak by bylo lze tuto otázku nejlepším způsobem vyříditi. Ke studiu bylo již času dosti, a zmínil jsem se již, že máme již vzor také na příkladném pensijním zákonodárství jiných států, a jestliže se chtělo učiniti ještě něco významnějšího, mohlo se z tohoto vzorného zákonodárství jiných států vyjmouti to dobré, přidati k tomu ještě něco lepšího a mohlo se všechny předstihnouti zákonodárstvím uspokojujícím pensisty. Asi před dvěma roky činily požitky staropensistů a novopensistů stále ještě jen 46% až 60% požitků aktivních úředníků. Zákon ze dne 3. března 1921, který se mylně označuje jako zákon o zrovnoprávnění, nezlepšil mnoho, zákon ze dne 20. prosince 1922 zhoršil bezpráví páchané na dosavadních pensistech - jak známo, bylo činným úředníkům tímto zákonem a pensistům, vstupujícím do pense po 1. lednu 1923, zvýšeno základní služné o 75% a také přiměřeně zvýšeny místní přídavky, kdežto dosavadním pensistům se této výhody nedostalo. Tím byla zřízena opět nová kategorie pensistů, nejnovější novopensisté, takže, jak jsem se již ve svých vývodech několikráte zmínil, máme dnes ne méně než 5 různých druhů pensistů. Tento stav bylo by třeba v nejbližší době napraviti. I sama vláda projevila několikráte toto mínění, projevili je poslanci koalice vůči deputacím pensistů, kteří se u nich poptávali, byla různým způsobem živena naděje tohoto stavu pensistů, že se jim konečně jednou dostane úpravy jejich právních a hospodářských poměrů; dosud se však nestalo nic. Apeluji zde jménem své strany na svědomí vlády, aby tuto nejnaléhavější otázku co nejrychleji rozřešila. Tvrdím zde, že naléhavé řešení této otázky souvisí přímo se ctí této sněmovny.
Druhá otázka, o níž bych se zde dnes zmínil, poněvadž rovněž tak naléhavě čeká na své rozřešení jako otázka pensistů, jest otázka řešení právních poměrů pěstounek na mateřských školách. Nesmírně dlouho již bojují pěstounky mateřských škol o uznání svých práv, než ani zde se vláda přes to, že již studuje látku 4 léta, nerozhodla podati návrh zákona. Toto protahování jest přímo - prohlásil jsem to již také v kulturním výboru - příkré odbývání kulturního výboru a poukazuji také zde ve sněmovně na to, že se v dubnu 1921 kulturní výbor usnesl vyzvati vládu, aby během dvou měsíců podala sněmovně návrh zákona o úpravě právních poměrů pěstounek na mateřských školách. Nuže, od roku 1921 uplynula již 3 léta místo tehdy ustanovených dvou měsíců a takovýto návrh do sněmovny nepřišel. Konstatuji zde ještě jednou přímo těžké porušení vážnosti kulturního výboru a také požadavků poslanecké sněmovny, spáchané vládou. Slyšeli jsme sice, že se v poslední době v lůně vlády bude pracovati o návrhu zákona, jehož úkolem je upraviti právní poměry pěstounek na mateřských školách, ovšem nikoliv ve smyslu přání projevených organisacemi pěstounek na mateřských školách, aby totiž byly mateřské školky trvale podřízeny ministerstvu školství a národní osvěty, aby byly pěstounky na mateřských školách postaveny úplně na roveň, ať již jsou soukromé nebo veřejné, se všemi služebními a pensijními požitky skupině D státních úředníků a aby se tohoto zákona, který má býti vydán, použilo také na staropensistky a novopensistky pěstounek mateřských škol. Bohužel, jak se dovídáme, pracuje se v ministerstvu nyní po čtyřletém ustavičném zamítání požadavků pěstounek mateřských škol o zákoně, který lépe kdyby zmizel v nejhlubších útrobách tohoto ministerstva, než aby v této své způsobě přišel do sněmovny. Když jest nyní zřejmě skončen kompetenční spor tří ministerstev, který, kdyby nebyl pro mnohé tak žalostný, působil by přímo humoristicky, mohl by býti vskutku sněmovně po tolika letech předložen návrh zákona, který by musil vypadati docela jinak, než ten, který se skutečně zamýšlí. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku jest 1100 mateřských škol, z nichž asi 500 jest vydržováno soukromými sbory. Pro pěstounky v soukromých ústavech, které jsou nejbídněji placeny, není podle tohoto návrhu vůbec žádné pomoci. Spoléhati na to, že tato úprava pěstounek mateřských škol na veřejných ústavech bude příznivě působiti na zlepšení hospodářského stavu soukromých pěstounek, musíme nazvati špatným vtipem. Neboť v důvodové zprávě se výslovně konstatuje, že zamýšlená úprava znamená pro pěstounky působící na veřejných ústavech jen uzákonění již trvajícího skutečného stavu. Pěstounky mají podle toho i tedy již nyní požitky ustanovené v návrhu a tato skutečnost dosud ještě neukázala příznivého vlivu na zlepšení hospodářského stavu soukromých pěstounek. Jak se tedy má uplatniti tento příznivý vliv právě po uzákonění tohoto návrhu, zůstane-li dále soukromoprávní ráz soukromých pěstounek nedotčen, jest nevysvětlitelné. Avšak ani pro učitelky působící na veřejných ústavech neznamená návrh zlepšení jejich hospodářského stavu, které by stálo za zmínku, poněvadž jen uzákoňuje již trvající stav a jest dokonce se zřetelem na ustanovení § 3 předpokládati, že zamýšlené požitky v mnoha případech budou nižší, než příjmy, které jim přísluší podle jejich nynějších smluv. Celkem však vzato, znamená tedy tento návrh pro pěstounky mateřských škol po stránce hospodářské jen ránu do vzduchu.
Avšak i v jiném směru jest návrh úplně nepostačitelný. Tak se v § 1 s velkým gestem prohlašují mateřské školky, zřízené státem, zemí, župami, župními svazy, okresy nebo obcemi za veřejné ústavy (při čemž ani země, ani župa, ani župní svaz, ani okres nevydržují mateřských školek), naproti tomu chybí však tak potřebný přesný výklad pojmu "mateřské školky" a "ústavů jim na roveň postavených a spřízněných". Dále se netýká návrh podle § 4 cvičných mateřských školek na ústavech pro vzdělání učitelů, poněvadž se s jejich učitelkami nakládá podle předpisů pro učitelky na občanských školách, a také se netýká státních pěstounek na mateřských školách na Slovensku a Podkarpatské Rusi, poněvadž tam zákonem ze dne 7. dubna 1920 byly pěstounky mateřských škol postaveny na roveň skupině D státních úředníků. Jest tedy nevyzpytatelné, proč se právě v historických zemích má s pěstounkami mateřských škol při témž předběžném vzdělání a při témž pracovním výkonu nakládati mnohem hůře co do jejich právního postavení. Srovnání s obecními manipulačními úředníky pokulhává, jednak pro zásadní rozdíl stavovských povinností, jednak pro vyšší předběžné vzdělání pěstounek. Další nedostatek návrhu jest, že schází předepsaná kvalifikace pěstounek. Avšak hlavní chyba návrhu záleží v tom, že chce obcím uložiti závazky, které nemají naprosto zákonitého odůvodnění, poněvadž podle zákona obcím není uložen závazek zřizovati mateřské školky nebo je vydržovati. To záleží spíše na jejich volném uvážení. Při takovémto stavu otázky zřizování a vydržování mateřské školky platí ovšem také samo sebou volné uvážení vydržovatele, také pokud jde o ustanovení požitků učitelek na mateřských školách. Jestliže tedy obec z jakýchkoliv důvodů nechce dále vydržovati mateřskou školku, nebo není s to, aby ji vydržovala - může se to státi při malých finančně slabých obcích, které nemohou platiti pěstounky podle předpisů tohoto návrhu zákona - dojde ke zrušení mateřské školky. Díváme-li se na věc s této stránky, směřuje návrh zákona přímo ke zničení mnoha mateřských školek, poněvadž právě nelze zákonem řešiti otázku platu pěstounek mateřských škol odděleně od otázky vydržování mateřských školek.