Ve všech dobách bylo redakční tajemství nezcizitelnou rekvisitou svobodného tisku. O ochranu redakčního tajemství rozbily se dosud všechny zpátečnické síly. Ačkoli ochrana redakčního tajemství nebyla nikde zákonem ustanovena, byla až na málo výjimek respektována všemi soudy. Když se Rakousko chystalo přede dvěma roky k reformě tiskového práva a k odstranění ducha policejního a všech pout svobodného tisku, bylo první, že Rakousko zákonem ustanovilo pro redaktory ochranu redakčního tajemství, přípustnost odepříti povinnost svědeckou. Také v Československu byla ochrana redakčního tajemství dosud společným statkem všech slušných lidí. Otřásti touto mravní zásadou široko daleko nikdo se dosud neodvážil. Nyní má býti jinak. Místo aby byla uzákoněna vžitá morální zásada ochrany redakčního tajemství výslovným ustanovením v zákoně, má redakční tajemství přestati, na jeho porušení stanovena odměna, nemorálnost, záležející v jeho prozrazení, doslova pěstěna a má býti vyděračským ustanovením zákona doslova povznesena na občanskou povinnost. Marný byl výkřik, který byl vyvolán tím, že toto ustanovení pojato do novely. Přes některé podstatné změny zůstává při předpisech denunciačních, které pro tento stát budou na všecky časy skvrnou hanby a budou kompromitovati co nejhůře československou demokracii před celým světem.
Před půlhodinou mluvil zde člen koalice a ode všech, kdož píší do novin, požadoval odvahu k přiznání. Mínil, že zachovávání redakčního tajemství je zcela neodůvodněné, poněvadž každý, kdo něco píše, musí míti odvahu vystoupiti a krýti svým jménem to, co do listu dodal nebo proň napsal. To je pro poslance, mluveno s této tribuny, velmi krásnou posou, avšak táži se: Proč české občanské strany, které dnes stojí za tímto zákonem a staví se proti redakčnímu tajemství, neprojevily také ve starém Rakousku téže odvahy, kterou nám tu v Československu hlásají? A ještě něco! Táži se: Co si myslí pánové, kteří toto stanovisko hájí, také zde v Československu o osudu dělníka, železničáře, veřejného zaměstnance, který by se odvážil krýti svým jménem v novinách zprávy o zlořádech ve svém podniku nebo v podniku státním? Kolega dr. Hnídek mohl velmi lehce jako poslanec a s tohoto místa odvahu projeviti; mučednictví, jež si tu pro tribunu připravil, je laciné jako ostružiny.
Právě tak jako s ustanovením o zachování redakčního tajemství má se věc s zrušením porotních soudů, jak je to zamýšleno. Jako praktický právník mohl jsem si za léta utvořiti jasný úsudek o porotních soudech: pro mne a pro moji stranu, řeknu to upřímně, ztratily poroty v posledních letech velkou měrou bývalý nimbus. Avšak přes to jsme každému, kdo se chystal na poroty sáhnouti, ruku zadrželi. Ještě r. 1921 psali pánové v důvodové zprávě k tiskové osnově, která byla podána ve sněmovně, že tisková svoboda je lépe porotami zaručena, poněvadž se porotní soudy lépe hodí k tomu, aby rozhodly, zda snad jde jen o pouhou kritiku veřejných orgánů státních čili nic. Dnes se pánové porot vzdávají. Pánové se domnívají, že poroty zvláště v urážkách na cti namnoze selhaly; avšak marně pátráme po jasném důkazu, po důvodech, které by mohly ospravedlniti změnu smýšlení pánů právě za dobu od roku 1921 až do dnešního dne. O důvodech, o nichž mluví motivy této předlohy, v důvodové zprávě z r. 1924, můžete se dočísti podrobně v tiskové osnově z r. 1902. Najdete tam vše: Slovo o stranickosti porotců, slovo o procesním risiku soukromého žalobce, slovo o zdlouhavosti a nákladnosti řízení. Nových důvodů jste se však nedověděli. Ve starém Rakousku však které jistě ne bylo mazáno olejem příliš demokratickým, nestačily všechny uvedené důvody, aby po roty porazily. A tak mohlo staré shroucené Rakousko českému státu dáti do vínku jako svobodomyslnou vymoženost porotní soudnictví. Avšak v Československé republice, která se dává za výlupek demokracie, poroty se chladnokrevně ruší a demokracii se podkopává půda tím, že se jí podrývá základ, demokratické soudnictví pro trestní činy politické. Je pravda, pánové, že výroky porotců nesnesou vždy kritiky. (Posl. Hackenberg [německy]: A výroky soudců?) Ještě k tomu přijdu. Je správno, že mnohé výroky, zvláště v procesech politických, vzbudily živý odpor a potřásání hlavou světa právnického a celé veřejnosti, avšak já se táži: Bylo to snad s rozhodnutími soudců z povolání jinak? Snad byly kruhy, které se namnoze oprávněně přímo vyhýbaly daleko porotám; avšak táži se: Nestalo se to snad také vůči soudcům z povolání, jmenovitě tam, kde zvláště silně projevovaly se národnostní a sociální, zvláště třídní protivy? Také my jsme vrtěli hlavou nad mnohým výrokem. Táži se, zda také tak mnohý rozsudek soudců z povolání nevyvolal ustrnutí lidí právně cítících? Vzpomeňme na příklad na případ dra Deutsche v Rakousku, vzpomeňme na případ dra Zeignera v Německu, vzpomeňme na mnoho trestních rozsudků v zemi naší. Je pravda, že porotci podléhají politickým vlivům a našeptávání; avšak táži se: Stojí soudcové z povolání mimo běh světa a zůstávají jím nedotčeni? Je pravda, že porotci jsou zatíženi všemi předsudky národnosti, třídy, stavu a náboženství; avšak nenalézáme časem stejný zjev i u soudců, u soudce velkoměstského nacházejícího se v politickém životě nebo u soudce venkovského se všemi jeho hospodářskými a společenskými svazky a vztahy s onou vrstvou, o níž má rozhodovati? Tím však naprosto nechci generalisovati nebo lámati hůl nad stavem soudcovským. Je pravda, že porotcové nejsou nikomu odpovědni, že mají rozhodovati zcela podle volného uvážení, že jsou nezávislí na liteře zákona, na duchu a intencích zákonodárcových; avšak táži se: Není to na druhé straně přímo nebezpečné, když spravedlnost ztrnule lpí na písmeně zákona, na šabloně, na formalismu, když je byrokratisována a nemá nejmenšího porozumění pro sociální hodnocení jednotlivého případu? Karel Marx řekl kdysi podivuhodné slovo: "Jakou bláhovou a nepraktickou ilusí je soudce, který není přívržencem žádné strany, když zákonodárce je straníkem! Co je to nezištný rozsudek, když zákon je zištný! Soudce může zištnost zákona formulovati jen puritánsky, použíti jen bezohledně, nestrannost je pak jen formou, není obsahem rozsudku. Obsah byl zákonem jen předpokládán." Avšak nehledě ani k tomu, politika tak se zmocnila, tak zachvátila mysli všech lidí - a soudcové jsou lidé - že slovo o nestrannosti soudu jest jen na papíře, a poněvadž soudce je kromě toho ještě úředníkem, nechceme se své strany nic věděti o tom, aby mu bylo dáno rozhodovati o procesech politických a především o procesech tiskových. Proto jsou pro nás porotní soudy, pokud nejsou nahrazeny něčím jiným, přes všechny nedostatky, jež mají, dnes vždy ještě lepší zárukou demokracie než soudcové učení a než soudy tak zvané smíšené s většinou soudců z povolání, jak tomu je u soudů kmetských chystaných v novém zákoně. Ostatně chtěla vláda ještě při poradách o ústavní listině - důvodová zpráva poslední novely se na to odvolává - přikázati urážky na cti soudcům učeným; v tiskové novele z r. 1921 však toto stanovisko opustila a všechny přečiny urážek na cti přikázala porotám, když tyto urážky míří proti zákonodárným sborům, proti policii a četnictvu, proti veřejným úřadům a korporacím, proti členům těchto úřadů a sborů, proti všem úředníkům a ředitelům podniků povinných veřejným účtováním, krátce proti všem lidem stojícím ve veřejném životě.
Dnešní náhlý obrat vlády nelze nijak ospravedlniti, nejméně však chováním tisku v posledních aférách, které tvořily východisko výjimečných zákonů. Vláda hájí a s ní celý tisk koaliční - v důvodové zprávě názor, že je ohrožena existence demokratických zřízení státních, pakli se státu nedostane výjimečného inventáře, jak vláda zamýšlí. K velikému překvapení poukazuje se na nezralost a na nevypočítatelnost obyvatelstva státu a srovnává se československé obyvatelstvo s obyvatelstvem anglickým, jak to ostatně dnes učinil kol. Hnídek ve svých stručných vývodech přede mnou. Dříve tomu bylo jinak. Ještě v motivech k osnově tiskové předložené r. 1921 požaduje se reforma tiskového zákona a zavedení úplné tiskové svobody s poukazem právě na duševní zralost obyvatelstva. Nyní však se zralost najednou popírá a, jak to na příklad vykládal v řadě článků senátor Klofáč, udělení plné občanské svobody činí se závislým na zralosti obyvatelstva. Názor velmi podivuhodný, podivuhodná zásada! Ingwer cituje v souvislosti velmi podobné slova Macaulayova: "Tato zásada je zásadou hlupáka, který se rozhodl nejíti dříve do vody, dokud se nenaučí plavati. Kdyby měli lidé čekati na svobodu, až v otroctví zmoudří a stanou se dobrými, museli by čekati ve skutečnosti věčně." Při srovnávání s Anglií poukazuje se i na nižší ton našeho tisku, na nižší niveau našeho politického života, na množství urážek na cti právě v době poslední. Avšak zapomíná se zcela, že i poměry u nás jsou úplně jiné než v Anglii a že když je člověk nucen v této zemi žíti a bojovati, mnohem snáze dopustí se urážky na cti a přijde do konfliktu se zákonem, než v zemi jiné.
Avšak proč musíme sáhnouti k poměrům anglickým? Vezměme přece bližší poměry sousedního Rakouska, které si svůj stát vybudovalo z týchž ústavních základů jako my. Vzpomeňte si: Při projednávání zákona na ochranu republiky stále a stále se nám poukazovalo na Německo a Rakousko, stále a stále se před námi drželo zrcadlo německé a rakouské. Proč také tentokráte ne? V Rakousku právě přede dvěma roky vytvořily nový zákon tiskový, který si Československo mohlo vzíti za vzor. Vypořádali se v něm nejen se všemi starorakouskými zpátečnickými tiskovými předpisy, s celým tiskovým zlořádem, ale zároveň také zmodernisovali celé zákonodárství tiskové, dbalo se všech moderních požadavků politického života, zákon tiskový přizpůsoben národním potřebám politického života a při tom nebylo ani zapomenuto boje proti tiskové korupci. Vezměte k ruce rakouský zákon! Objektivní řízení je omezeno jen na několik případů: neoznačení tiskaře, vliv na soudnictví, přečin proti veřejné mravopočestnosti, naléhavé nebezpečí, že bude spáchán zločin. Také v těchto případech bylo při konfiskacích učiněno podmínkou subjektivní stíhání, jinak zabavení zaniká. Opravy byly nově upraveny, volnost rozšiřování tisku byla zabezpečena zrušením paragrafu o kolportáži a odstraněním požadavku koncese, a především výslovně zaučeno redakční tajemství zproštěním redaktora svědecké povinnosti. Konečně bylo některými předpisy zamezeno rozmáhání tiskové korupce. Tak byly v Rakousku strženy poslední zbytky starých závor svobody projevu. Tak se v této malé zemi uvolnila dráha svobodnému vývoji tisku. A to vše stalo se právě v okamžiku, kdy tehdejší rakouský ministr financí musil si dáti líbiti výtku, že banky se příliš brzy dověděly o povinnosti přihlašovati valutu a o kontrole devisového obchodu, poněvadž jeden bursovní list všechno předčasně sdělil. Rakouský parlament reagoval na tuto obžalobu nikoli snad utlačením tisku, nikoli snad výjimečnými zákony, nedemokratickými opatřeními, nýbrž dosazením parlamentární vyšetřovací komise a provedl se železnou důsledností tiskovou reformu, dílo to našeho přítele Austerlitze, který byl v ústavním výboru referentem.
Jak zcela jinak parlament československý! Zde byla vedoucím politikům, veřejným funkcionářům dokázána celá řada nejtěžších případů korupčních. Zprávy v tisku ukazují, že korupčního bahna nezůstal ušetřen žádný obor hospodářského života. Prožíváme spoustu žalob, jakých v dějinách ještě nebylo; všechno pojednou volalo po očištění ovzduší, po odstranění škůdců, po zajištění čistoty politického života. A co dělají držitelé moci tohoto státu? Prohlašují ovšem s emfásí, že chtějí zavésti pořádek, požadují konkretní materiál k žalobě a dělají, jako plné zadostiučinění uražené morálce, aby důkladně vyčistili Augiášův chlév. Avšak tato posa trvala řeč pana ministerského předsedy. Potom se změní obžalovaní v žalobce a mstitele. Pak se kopí hbitě obrátí a pustí se kanonáda obranných opatření, nikoli snad proti korupčníkům, nýbrž proti žalobcům a proti tisku. A když bylo žádáno v parlamentě, aby byl zřízen vyšetřovací výbor, odpovědělo se v koalici, že takový výbor již existuje a že nový je tedy zbytečným. Když jsme žádali svolání tohoto výboru, odpovědělo se nám, že není materiálu. Když jsme materiál opatřili a dodali v iniciativním návrhu základy pro práce vyšetřovacího výboru, byl návrh v iniciativním výboru urdousen a tím odstraněna možnost vyšetřování. Opravdu, lépe se pánové nemohli odmaskovati, než se stalo ve včerejší schůzi iniciativního výboru. Neboť tím se otevrou oči i těm nejvíce slepým v obyvatelstvu.
Nejtrudnější a nejtrapnější ze všeho však jest, že při tom také ještě musíme trpěti morální kázání, jak se včera stalo panem referentem dr. Medveckým, že si obyvatelstvo musí dáti líbiti věty, jako: "Tisk by měl požívati svobody nejen proti libovůli státní moci, nýbrž i proti nevypočítatelné náladě obyvatelstva, pokud se nachází ještě v poválečné psychose." Obyvatelstvo se prostě prohlásí za bláznivé, aby mocenský syndikát, který se domnívá, že si na věčné časy pronajal stát, mohl klidně a neztenčeně ve svém díle pokračovati. Ostatně slovo o nevypočítatelné náladě, o poválečné psychose obyvatelstva musíme si pamatovati. Je to výstižné motto pro nový zákon, který se dá také překřtíti "zákon na ochranu proti obyvatelstvu".
Nuže dovolte mi skončiti. Je správné, že jsme proti zákonu pobouřeni, avšak jenom ti pochopí naše pobouření, kdož jsou právě jako my proniknuti poznáním významu tisku pro politický boj vůbec, především však pro boj pracujících lidí. Od Marxe pochází slovo: "Goethe jednou pravil, že malíři se povedou jenom takové krásné ženy, jejichž typus aspoň v jednom živém individuu miloval. Také tisková svoboda", praví Marx, "je kráskou, třebaže ne ženskou, kterou bylo nutno milovati, aby mohla býti hájena." Pro nás sociální demokraty byl tisk dosud vždy nejdůležitější zbraní v našem dlouholetém boji proti nesvobodě, ať ve státu tomto či ve starém Rakousku, v našem zápase o demokracii, v naší propagační práci pro socialismus. V dopisech Juniových se praví: "Vezměte mně všecky svobody, avšak dejte mi svobodu tiskovou a já vám všech ostatních svobod dobudu." A na jiném místě se praví - to říkám těm, kdož citovali Anglii: "Vtiskněte ve svou duši, vštipte svým dětem, že svoboda tisku je paladiem všech občanských, politických a náboženských svobod Angličanových a že právo porotců rozhodovati v případech všeho druhu, je podstatnou součástí naší ústavy, která nemůže býti od soudců ani kontrolována ani obmezena a kterou zákonodárství nesmí otřásti."
Slovo tohoto Angličana by si měli uvědomiti držitelé moci v tomto státě, když se dovolávají anglických mravů a anglických poměrů. Měli by si uvědomiti, když se mluví o tisku, slovo Masarykovo, že demokracie jest diskuse a nikoli náhubek, a především - cituji opět místo z politického programu Havlíčkova měli by si zapamatovati slovo: "Vláda, která pronásleduje tisk, projevuje tím nekonstituční, samolibé chutě a ukazuje tím, že nechce býti veřejně posuzována, že tedy má nějaký důvod, aby před národem něco zatušovala. S věcmi dobrými není potřebí skrývati se za horami." A pak praví dále: "Pravá konstituční svoboda tisku však musí býti taková, aby vláda neměla moci nějakým způsobem zabraňovati někomu v projevu jeho myšlenek tiskem, anebo se na někom za to mstíti, že jí vytýká nedostatky. Z toho důvodu nesmí býti nikdo v konstituční zemi souzen pro delikt úředníky vlády, nýbrž výlučně svými spoluobčany, porotci, neboť jinak by se hledělo jako na přečin na všecko, co je vládě nepříjemné, i když je to pro národ a pro lid prospěšné."
Dovolte mi ke konci ještě, abych také citoval Francouze, generála Thierse, který kdysi v podobné situaci volal k držitelům moci: "V zemi musí býti dána možnost všechno říci. Lži netřeba se nikdy báti. I když ji veřejnost přijímá, ona se častým opakováním otupí a vláda padá jenom pravdou a především pravdou potlačovanou."
To bude také údělem této vlády v jejím zoufalém boji proti týčícímu se právu. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Kostka.
Posl. Kostka (německy): Slavná sněmovno! Po zásadně výtečných vývodech pana oposičního řečníka přede mnou je vlastně zbytečné, že se v této sněmovně při všeobecném nedostatku zájmu šířím o předmětu, který se nedá podle vašeho náhledu změniti, o reformě tiskového zákona in peius, k horšímu, co se týče trestně zákonných ustanovení. Ale myslím, že, chceme-li debaty, které se zde vedou okolo květné neděle ve sněmovně nečinností znavené, správně hodnotiti, musíme přece poněkud sáhnouti k dějinám. Proč pak se zde zneužívá doby velikonoční, aby se velký počet skutečně povážlivých zákonů za prvé špatně připravil, pak špatně vypracoval, pak špatně projednal a konečně, jak zajisté všichni doznáte, špatně odhlasoval? Neboť takové projednání tiskového zákona je komedií, již nelze nazvati vážným projednáním.
Je docela vysvětlitelno, že každý nový organismus prodělává z počátku dětské nemoci, a myslím také, že konečně i státní organismus, chce-li upevniti své bytí, musí prodělati dětské nemoci; k nejnebezpečnějším těmto nemocem patří ony, které jsou způsobeny jednak překrmením, jednak špatnou výživou. Zdá se mi, že jsme se zde dostali k jádru celé otázky, totiž k otázce, proč se zde dostáváme k tak špatným zákonům. Nechci se vraceti k tomu, že snad touha po překrmení nastala u jednotlivců, i kteří se později cítili držiteli moci, již před vznikem státu; i bez pochyby však národně-šovinistický systém nadržování, který tomuto státu již od narození byl předepsán jako denní dieta, je hlavní příčinou dnešního zákonodárství. Byla vydána zásada, že se musí provésti znárodnění půdy, zásada, že jsme zde ve státě národním, začalo se prováděti znárodnění průmyslu; jednotlivosti mi netřeba uváděti, najdete je v každém "Kompasu", v každém adresáři, podíváte-li se na jména správních radů v různých průmyslech, v pojišťovacích společnostech atd.; dále došlo k tomu, že bylo znárodněno úřednictvo, tedy že také bylo pojato do systému nadržování, a konečně došlo i k tomu - a i to je na denním pořádku a dají se pro to uvésti ne sta, ale tisíce příkladů - provésti znárodnění pracovního místa, tudíž také nadržování ve smyslu držitelů moci v tomto státě. Nad tím se vznášela vládnoucí koalice stran moci, a člověk má často pocit, dívá-li se na tento postup, a dojde k názoru, že tyto strany jsou opanovány asi pocitem draka z písně o Nibelungách: "Nech mě spáti a tráviti!" Aspoň při poradách o tak vážných věcech zdají se pánové míti více zájmu na trávení než na znovelování svého tiskového zákona.
Ovšem, přehlédlo se pro tyto události jedno: Zpozorovala konečně také ta nebo ona z vládnoucích stran, že snad dary boží, jichž se v tomto státě tak hojně nachází, nejsou tak zcela stejnoměrně rozděleny mezi držitele moci. Tu se teď jeví, že nutná soutěž nastala i mezi Čechy a Čechy, jakož i mezi Čechy a Slováky, a našlo se jich mnoho, kteří řekli: "My jsme vlastně připraveni o ovoce revoluce, to jest, nedostali jsme se ještě k tomu ovoci revoluce, žlab nám není ještě přístupný. A vzteklé útoky na ty, jimž bylo již příznivo snad sociální postavení, snad události, a kteří, dobyvši ještě větší moci, byli ještě blíže žlabu, byly toho následkem. Je tedy docela pochopitelno, že se teď křečovitě všechno vyhledává a vzteklými útoky se pronásleduje všechno to, co by se mohlo nazvati protekcí, korupcí a jakýmikoli jinými krásnými názvy. A z čeho se to všechno dá konečně odvoditi? Můžete nám, pánové z většiny, rádi věřiti, že se nedíváme na tyto události s potěšením. Neboť konečně tím trpí celý život státu. Nechci říci, že, když se zjistila korupční věc, když miliony byly při výrobě předmětu připočítány, aby pak byly neoprávněně - nemám bližších informací a teď jich také nehledám - dány snad jednotlivým politickým organisacím, to doléhá na celý hospodářský život. Zajisté. Je také samozřejmé, že vážnost státu trpí, když stále a všude, ať prokázané nebo neprokázané - valná část událostí, uvedených u příležitosti korupčních afér v poslední době je prokázána a stihá se soudně - že se v cizině rozšiřuje podivná nálada a že možná budeme míti při opatřování úvěrů a pod. větší obtíže. To se týče celého politického, hospodářského a sociálního života státu a to nemůže nikomu činiti radost a musí se tedy proti tomu bojovati se všech stran. Říkám však pouze: Nezapomínejte v boji na to, že zde jde o hlubší zlo, vlastně i o tento systém nadržování a protekce - neboť korupce není daleko od protekce a je s ní příbuzná, je o konkurenční prostředek více, aby se někdo dostal nahoru - nezapomínejte, že hluboký důvod leží v tomto systému nadržování a že se snad zde budete museti sami poněkud přeučovati, abyste mohli zasáhnouti skutečné zlo u kořene. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Snažte se teď zákony pomoci mravnosti zase na nohy. Dobře; zajisté to jde také trestním zákonem. Může se zajisté, ukáže-li se, že se v jednom oboru sociálního, hospodářského a politického soužití lidí jeví těžké škody, působiti trestními zákony mravně konečně aspoň odstrašujícím způsobem. Ale jsem názoru, že jste teď vybrali nejhorší dobu pro předložení zákona. Proč pak, pro boha, musíme ještě před velikonocemi býti hotovi? Má snad býti někdo ještě před velikonocemi zavřen? Řekněte nám to a udělejme k tomu zvláštní zákon a ten člověk bude postižen. Ale proč taková překotná práce? Byl jsem v zastoupení svého kolegy, prof. dr. Kafky, v ústavním výboru; musím říci, že se tam pracovalo, jako by šlo o nejkvapnější práci, a nikoli o to, aby se přikročilo k tak důležité otázce jako znovu upravení tiskového deliktu. V tomto okamžiku šlo při nejmenším o správné informace. Bohužel, musím konstatovati, že jsme ve výboru - nejsme všichni tak zkušeni, abychom ihned ovládali zákony anglický, francouzský a německý, kterýžto právě také v poslední době, v lednu 1924, zavedl reformy stran porotních soudů - když jsme kladli otázky, dostali od pana referenta nesprávné odpovědi. Tak na př. bylo moje tvrzení ve výboru, že se předlohou zostří tresty tiskových deliktů pro zanedbání povinné péče, označeno za nesprávné. Zjišťuji zde, že se tímto zákonem skutečně tyto tresty zostřují. S takovými informacemi se konečně nedá udělati žádný zákon. Konečně musím studovati zákon sám, musím však k tomu míti čas. Dostanu-li předlohu - a obsahuje složitá ustanovení - a mám-li se za tři hodiny seznámiti s celou látkou a míti také již vypracovány návrhy, které chci předložiti, tak je to pro mne jakožto člověka vážně pracujícího nemožností. Poukázal bych také k tomu, že naše informace ve výboru byly, bohužel, také v jiném ohledu kusé. Je zajisté velmi nutné, znáti zákon platný ve Francii, a právě opis, který jsme obdrželi o francouzských ustanoveních, neobsahuje paragrafů 32 a 33 francouzského zákona, které jsou nejdůležitější pro tiskové delikty; informace byla tedy i po této stránce nedostatečná. Nedostatečný byl dále postup, když se ve výboru přes to přešlo jednoduše k dennímu pořádku, že nebyla slyšena o této věci korporace stavu, jenž je zde přece nejvíce postižen, to jest stav novinářů - a ten něco znamená ve veřejném životě aspoň deputací ve výboru. Vyslechnutí o této otázce venku není ani možno, neboť, když se zákon odhlasuje ve 24 hodinách nebo dvakrát 24 hodinách, nemohu stavovskou organisaci ani seznámiti s obsahem zákona, tím méně si osvojiti její přání. Dobře, přes to přese všecko chcete se zde dáti jinou cestou, chcete pozvednouti mravnost zákony a proto jste předložili dva návrhy, jednak zákon o neslučitelnosti, o inkompatibilitě, a za druhé jste zavedli tiskovým zákonem nová formulování pro tiskové delikty. Při projednání onoho zákona snad se projeví, že i zde byla porada neopatrná. I pro tiskový zákon je to konečně velkým nebezpečím, že zákon má odpovídati ideálu pak, když se poměry v jakémkoli státním organismu změnily. Představte si jenom jednou, že v budoucnosti část těch, kteří dnes tvoří většinu, přijdou do jiného poměru k státu; pak se může velmi snadno státi, že se využije jak zákona o neslučitelnosti, o inkompatibilitě, tak i zákona tiskového docela jiným způsobem proti dotyčným třídám, stranám, vrstvám atd. Jest zde dána jistá moc a vy se spoléháte na moc. Zajisté, také jsem řekl, že bych svěřil svou čest mnohým, kteří dnes mají moci v ruce, ale nevím, zdali bych ji svěřil těm, kteří snad v budoucnosti přijdou k moci. Nevím, co očekáváte a co si myslíte, ale již k prvnímu zákonu, o němž bude debata později, k zákonu o inkompatibilitě, chtěl bych říci, že by se mohlo velmi snadno státi, že by se jednoduše vyloučily nejdůležitější osoby, které by snad mohly konati spolupráci při zákonodárství velmi důležitou pro celý stát.
Není snad ve veřejnosti dostatečně známo, že tento tiskový zákon, který se teď tvoří k zlepšení mravnosti, vyšel z tří návrhů. Myslím, že sotva jeden z pánů, kteří dnes nebo zítra odhlasují tento zákon, by mohl zde jako řečník "pro"i tvrditi, že první předloha byla prosta ducha policejního. V první předloze, jak zde byla vládou předložena - kdo je však autorem, nevím, myslím, že i ministerstvo spravedlnosti i ministerstvo vnitra odmítá autorství první předlohy, nebude více možno najíti otců - v této první předloze nacházíme zpátečnictví nad zpátečnictví, předbřeznový duch, policejní krok za krokem. Jest v ní ustanovení, jímž redaktor listu je postaven hůře než těžký zločinec - k tomu se také ještě vrátím. Je to docela divné, že se také ve výboru právnicky velmi cenní spolupracovníci z počátku nezúčastnili porady výboru a že jen jeden zástupce měl řeč "pro", jenž byl toho názoru, že nachází znovu v této první předloze bezpodmínečně onu svobodu, kterou myslí. Nechci toho pána ani jmenovati ani naznačiti onu svobodu, kterou on mínil. Odmítám tuto svobodu, neboť on rozděloval tisk na komunistický a kapitalistický, a uprostřed stojí tisk, který on sám zastupuje a který prý jediný se zastává stanoviska svobody. Mluvil jsem již o formálním projednání tohoto zákona a vy týkal jsem, že se tak důležité zákony takovýmto způsobem odhlasují. Zdá se mi skoro, jako by zde v pozadí - a zprávy v novinách to v poslední době potvrdily - stálo jen několik diktátorů, kteří mají velký zájem, aby tento zákon ještě i v době velikonoční nebo aspoň pokud možno rychle byl odhlasován. Přirozeně všichni následují jako tahací panáci až na nečetné výjimky a schvalují to. Projednání bylo přímo charakteristické. Do debaty zasahovala ve výboru skoro jenom německá oposice, a je to velmi příznačné, že právě generální debatou, která tam byla vedena o tiskovém zákoně, byl dán podnět, aby tato předloha zmizela a aby se pořídila druhá předloha. Bylo zde již zdůrazněno, že touto druhou předlohou bylo první předloze vzato několik jedovatých zubů. Druhá předloha není snad již v nejpřesnějším smyslu reakcionářská jako první, nechci se však nijak ztotožňovati v jakémkoli směru ani s částí této druhé předlohy, neboť má na sobě ve všech svých částech všechny kazy, které měla také první předloha, a nechala státi nedotčené hlavní vady. Hlavní tato vada leží v tom, že se pojala denunciace jako vnadidlo do zákona, že se chce přejíti k brutálnímu potrestání při věcech, které jsou nesmírně vzdáleny od přečinů a zločinů, zvláště od přečinů. Vždyť se dříve trestaly urážky na cti zcela mírným způsobem, jak praví starý tiskový zákon, pokutou od 20 až do 200 zlatých. A dnes má býti trest pro zanedbání povinné péče zvýšen nesmírně, ba přímo brutálně, avšak vždy s doložkou: "Dostaneš menší trest, vystoupíš-li jako denunciant a jmenuješ-li původce"; vnadidlo denunciace zůstává v platnosti.
A konečně se stává skutečností zrušení porotních soudů. Mluví-li se o denunciaci, je třeba se seznámiti s tím, jak se v žurnalistických kruzích o těchto věcech smýšlí. Bylo pro mne velice zajímavé, dověděti se z kruhů žurnalistických, že novináři, redaktoři sami považují za nečestné, jmenovati původce, hrozí-li jim z toho hmotná škoda. Zákon sám, jak známo, stanoví beztrestnost, hrozí-li redaktorovi hmotná škoda nebo propuštění, a jmenuje-li původce. V kruzích vydavatelů novin a redaktorů je však všeobecně rozšířeno mínění je to zvláštní čestný kodex - že žurnalistovi nemůže býti uložena povinnost, aby jmenoval původce, skutečné spisovatele. Zdá se, že zde byla učiněna největší chyba v zákoně tím, že byl stvořen docela nový pojem cti pro žurnalistiku, jejž žurnalistika, jak česká tak i německá, odmítá. Bylo by bývalo zapotřebí, právě v tomto bodě přesněji se smluviti se stavovskou organisací, neboť všeobecně jsme slyšeli, že právě v tom je hlavní bod útoku. A čteme-li dnes v českém listě: "Zastřete svobodu tisku smutečními flory" - a je to velmi mírný list, který toto vyslovil - najdete v tom přece, že i český svět novinářský se nijak neztotožňuje s tím, co se zde v parlamentě odhlasuje.
Denunciace se odměňuje a proti panu zpravodaji zde zjišťuji, že - neslyšel jsem, zdali i zde snad tvrdil opak - při opomenutí povinné péče máme zostření trestu, a to, nebyla-li čtena novinová zpráva, trestá se to jako zločin tresty vězením až do šesti měsíců nebo jako přečin osmi dny až do šesti měsíců. V tomto případě dosud, podotýkám to ještě jednou, byla v starém zákoně tiskovém pokuta 20-200 zlatých, která byla později zvýšena na 50-3000 korun. Bylo by zapotřebí, abychom zde dostali zcela přesné informace, neboť, se zdá, že zde jsou ještě všeobecné různosti názorů. Dotazoval jsem se, pokud bylo lze dosáhnouti právnických znalců, v noci a ve dne, a potvrdili mi, že podle nového trestního zákona, který byl právě v tomto ohledu změněn, tomu tak jest. Starý zákon již neplatí, ale máme teď pokuty pro přečiny od 50 do 3000 pokuta se však redaktorovi teď přisoudí jen tehdy, jmenoval-li původce, jinak jest stanoven ostřejší trest.
To jest přece bezpochyby značné zostření dnešních ustanovení, které není ničím odůvodněno a přece bezpochyby přispívá k tomu, že celý stav žurnalistů musí proti tomu bezpodmínečně zaujmouti stanovisko. Vždyť ve staré předloze zákona, která šťastně zmizela v propadlišti, to bylo ještě daleko horší. Tam stálo v § 4, že jest zapotřebí důkazu pravdy, aby se docílilo beztrestnosti; dokáže-li redaktor jenom okolnosti pravděpodobnosti, musí býti současně denunciantem; pak teprve vyjde bez trestu. Na štěstí toto ustanovení padlo. V případě, že podle okolností mohl odůvodněně míti za to, že zprávy jsou pravděpodobné, a dále, může-li prokázati, že má býti chráněn veřejný zájem, jsou mu poskytnuta ulehčení; vždyť také v předloze byl výraz "bezpochyby byl úmysl" změněn v "je-li zjevný úmysl, aby se chránil veřejný zájem." Zde se může skutečně mluviti o zlepšení. To jest však jenom domněnka moderního ducha. Zdá se skoro, že veřejnost tímto ustanovením měla býti jen klamána, aby ostatních ustanovení zákona tak pozorně nečetla a je rychleji zapomněla a přehlédla. Máme zde označeno jako veřejné zájmy zachovávání zákonů a odstranění zločinců z veřejné zprávy, hájení společných zájmů třídních, stavovských, národních a zájmů náboženských společností, zajisté veřejné zájmy, které tisk musí hájiti a které vyžadují plné ochrany. Zůstává však "bohužel" ještě dosti denuncianství v předloze. O jednom případě jsem se již zmínil. Je to však také divné, že se odpovědný redaktor stává beztrestným teprve tehdy, i když mu hrozí hmotná škoda - jmenoval-li původce. Avšak i zde - a to opět ukazuje na reakci - byl dříve také bezpodmínečně přísný předpis udání bytu. Zdali redaktor tento byt zná či nikoliv, zda dotyčný odcestoval do Ameriky atd., jest lhostejné, zákon to vyžaduje a redaktor musí uvésti byt I to bylo změněno a situace redaktorova usnadněna pojetím ustanovení, že musí udati pouze byt, kde bydlel původce v době vydání. Najdeme ještě řadu ustanovení, která se nedají omluviti v moderním trestním zákoně pro tiskové delikty. Udal-li redaktor v době vydání vědomě nepravého doručitele nebo nesprávný byt, nedostane jen vězení, ale tuhou vazbu. Zdá se, že naše zákonodárství přehlíží docela moderní dopravní prostředky, neboť vlastně o tom nic neví, že redaktor není vždy v osobním styku s tím, kdo mu zprávy dodává, ale že se dnes přirozeně mnohé zprávy dodávají telefonem a telegrafem a že i dnes užíváme také již radiotelegrafie jako dopravního prostředku tiskových zpráv, a pro redaktora to bude velice těžké, aby zjistil toho, kdo v podací stanici rozšiřoval ony zprávy. Bude to pro redaktora, aby se chránil, velmi nesnadné, aby zjistil, kdo ho telefonicky volá, a aby také vždy se dověděl k jménu původcovu byt. Zajisté se řekne, že si člověk musí zjednati jistotu. Ale jak to stojí dnes s moderním novinářstvím? Zdali slavná vláda také nepoznala, že při moderním novinářství to není redaktor, který tu sedí, nůžkami vystřihuje zprávy z novin nebo všechno to čte, co přijde do jeho vlastních novin? Bylo by vlastně zajímavo, tázati se právě pánů od vlády - a myslím, že je 11 pánů ve vládě, kteří souviseli s tiskem dříve jako redaktoři a dnes ještě jako vydavatelé listu jsou-li s těmito podmínkami naprosto spokojeni. Myslím, že velká část pánů by je musila rozhodně odmítnouti a říci, že v nich vidí nebezpečí pro tisk sám, ovšem nikoliv pro vysokou vládu. To je něco jiného. Musili by si vzpomenouti na ony dny, kdy nebyli ničím jiným než odpovědnými redaktory, a nesměli by současně na to mysliti, že jsou dnes také odpovědnými redaktory koalice.