Chci vám nyní ukázati, jak zákonem, který vládní strany zde ve sněmovně odhlasují, zasahujete do práv tisku těžkým způsobem a jak vládní strany berou tisku možnost zastávati se účinně zájmů a potřeb širokých vrstev lidových.
Po převratu jste se sice prohlašovali za republikány, křičeli jste, že jednou pro vždy doúčtovali jste s Rakouskem, ale občané republikánského státu nejednali nijak republikánsky, nýbrž monarchisticky. Staré rakouské právo zůstalo v platnosti. Podívejme se, co dnes o platném zákoně praví někteří čeští politikové: Nebudu uváděti mnoho jmen. Spokojím se s citováním dvou pozoruhodnějších posudků. V r. 1901 vydal dr. Alois Rašín spis o rakouském tiskovém zákoně, v němž pravil: "Nechci říci, že jest mnoho příznivých ustanovení v tomto zákoně, jenž množstvím policejních opatření tlumí volnost tiskovou a ponechává dosti pole, aby prakse mohla násilnými výklady ničiti i ty drobty svobody zákonem skýtané. Naopak, právě na zákoně o tisku proveden důkaz, jak veliká, krásná slova základních státních zákonů nebyla podrobně vyložena a prakticky uskutečněna a jak přes dodatky a novely vynucené zvrácenou praksí základní nátěr policejní na tomto zákoně o nejdůležitější svobodě pevně lpí."
Takto byl to sám dr. Rašín, který dnešní platné tiskové právo odsoudil a prohlásil, že je špatné, že nestojí za nic, že vyhovuje policajtům, nikoliv však lidu. Později ovšem jako ministr Československé republiky ponechal mizerný zákon v platnosti.
Druhý posudek, kterého se dovolávám, je ryze odborný. V r. 1889 vyšel v Praze od právníka dr. Josefa Sládečka objemný spis "Tiskové právo trestní a policejní", v němž je obsažena kritika tiskového zákona, ale také zároveň kritika dnes projednávané osnovy. Dr. Sládeček již v oné době psal: "Pokud se týče opravy tiskového zákona rakouského, z sluší podotknouti toto: má-li skutečně býti v o nějaké reformě řeč, pak se musí tato oprava vztahovati na celý zákon. Nový nebo lépe řečeno budoucí zákon tiskový musí býti uveden ve shodu s dnešními potřebami hospodářskými a intelektuálními." - Samozřejmě si představoval, že každá oprava starého tiskového zákona musí býti pokroková, poněvadž sám dnešní život společenský jedině takovou opravu vyžaduje. Zákon dnes ještě v Československu platný prohlásil za naprosto nevyhovující sociálním potřebám. Jeho stanovisko bylo tak dalekosáhlé, že již v dnešním trestním zákoníku viděl nemožnost správného působení tisku a důsledně žádal, aby také trestní zákoník byl opraven ve směru moderním, příkré tresty odstraňujícím. Psal takto: "Zdravou a účelnou může býti reforma tiskového zákona pouze tenkráte, když se při ní béře patřičný zřetel na změněné dnešní poměry společenské. Jest tudíž naprostým klamem, jestliže - ať vědomky či nevědomky - v oněch rozličných návrzích na opravu tiskového zákona klade se především na to důraz, aby odstraněny byly ony překážky, které podle názoru laiků periodický tisk nejvíce tísní. Největší překážkou volného vývoje tisku není ani tak tiskový zákon jako dnešní hmotné právo trestní. Jakákoliv reforma zákona tiskového neměla by žádného účelu, nejde-li ruku v ruce s opravou práva trestního. Dnešní doba má zcela jiný pojem o státu a státní moci, jejich právech a povinnostech k občanům. Dnešní doba vyhražuje občanům právo volné kritiky. Naproti tomu dnešní platný trestní zákon svými základními pojmy je nám úplně cizí. Dnes, kdy všeobecné právo hlasovací dává nejširším vrstvám lidu moc zúčastniti se práce zákonodárné v parlamentech, míra oné kritiky, kterou připouští trestní zákon z roku 1852, naprosto nestačí. Lze-li vůbec prosaditi věcnou opravu tiskového zákona, může se to státi jedině tenkráte, když dnešní ustanovení trestního zákona, vyznamenávající se proslulou elastičností, budou odstraněna na jejich místo nastoupí předpisy nové, odpovídající změně názorů doby a vylučující jakoukoliv libovůli. Zlo z našich poměrů netkví tudíž v samém zákoně tiskovém, třeba zákon tento ani z daleka nevyhovuje požadavkům, které se kladou na objektivní zákon tiskový. Možno tudíž právem říci, že ani tenkráte, kdyby objektivní řízení bylo obmezeno na míru docela nepatrnou, nemohli bychom to nazvati zvláštní vymožeností. Nemohli bychom ani v takové změně spatřovati zvláštní pokrok, poněvadž zastaralá ustanovení trestního zákona nedovolují žádné kritiky v tom smyslu, jak dnešní doba ji nezbytně potřebuje. Ten, kdo stojí v čele veřejnosti, musí býti připraven na bezohlednou a časem snad též urážlivou kritiku. Nesnese-li ministr podobné kritiky, lze v této příliš osobní citlivosti spatřovati osobní slabost."
Z celého tohoto výkladu a ze všech projevů českých svobodomyslných politiků vyznívalo vždy energické volání po větší míře kritiky pro tisk. Osnova tiskového zákona nám předložená opravuje tiskové právo v opačném smyslu. Vyspělost občanská a intelektuální, rozmanitost hospodářského života, svízelné sociální otázky, bohatý ruch kulturní, vše vyžaduje, aby tisk měl více práv, více volnosti. Vláda a vládní strany mají však názor, že tisk jim nepohodlný musí býti co nejvíce spoután. Zastaralé rakouské zákony, dříve tak ostře kritisované, jim nedostačují, a jejich podstatné zhoršení prosazuje se velmi nevlídným diktátem.
Dnešní stav tiskového práva je již velmi neblahý. Není možno spokojiti se pouze řečí právnické učenosti, jak jsem to až dosud učinil. Máme ve zvyku vyjadřovati se lidově, abychom přesněji vyhranili své stanovisko a jasně lidu znázornili, jaký je stav zákonů a společenských řádů. Pánové: časopisy vládě nepohodlné jsou dnes vládními policejními orgány nepřetržitě pronásledovány a státními zástupci stíhány. Censura konfiskuje nepřetržitě a tisk je vydán největším ústrkům. Víte, co to všechno znamená? Co byste tomu řekli zvláště vy, zástupci rolníků, kdyby dnes ještě rolníci měli robotu, nevolnictví, karabáč pánů Franců, ba kdyby to všechno ještě bylo rolníkům přitužováno? A to je dnešní stav tisku. To je dnešní tiskové právo. Tisk nalézá se dosud ve stavu feudálního nevolnictví a roboty. Moderní Francové, páni censoři, komandováni vládou, švihají nepřetržitě karabáčem na záda tisku a po hlavách redaktorů. Jako rolníci kdysi byli zbavováni svého majetku, tak dnes spisovatelé a žurnalisté jsou zbavováni svého duševního majetku. A toto nevolnictví tisku má býti předloženou osnovou zákona o urážkách tiskem páchaných neobyčejně sesíleno.
Jaký je zákon, který má býti dnes či zítra poslaneckou sněmovnou odhlasován? Chci to několika větami charakterisovati co nejpřesněji: Na útěchu rozbouřené veřejnosti se praví, že vládní předloha je podstatně změněna a zlepšena. To je asi tak, jako kdyby někdo svého spolubližního obuškem pořádně dotloukl, jemu těžké modřiny, boule a zlámaniny způsobil, jako by ho tloukl stále ještě dále, ale přece jen dal mu na některou z nesčetných těch ran nepatrnou náplast. To je zákon koaličních stran o urážkách spáchaných tiskem. Vládní strany vzaly obušek, tisk dobily a dotloukly, způsobily mu těžké vykrvácení, ale §em 4 o beztrestnosti redaktorů za některých okolností dali mu malou náplast. Že opravdu byl tisk nemilosrdně dotlučen, není jen názor komunistů, ale dokonce i Národní Listy psaly, že vláda s koupelí vylila dítě - svobodu tisku. Honosí-li se vládní strany onou malou náplastí, předpokládají velmi omezené a podivínské lidi, kteří by jim chtěli věřiti.
Nechci nic tvrditi bez odůvodnění. Proti původní předloze vládní nový § 4 sice stanoví beztrestnost obžalovaného redaktora, byly-li dokázány aspoň okolnosti, pro které tvrzení správy mohlo býti považováno důvodně za pravdivé a je-li zřejmý úmysl chrániti zájem veřejný, ale § 13 praví, že i v takovém případě musí redaktor nahraditi útraty soudní. Již pouze tímto způsobem ztěžuje se redakcím uveřejňování takových zpráv, jichž pravdivost jest téměř úplně zaručena.
Nepřetržitě se nám praví, že zákon o urážkách spáchaných tiskem je namířen toliko proti neslušnostem v tisku a že jím má býti tisk vychován k zdvořilému způsobu psaní. Tisková svoboda prý se neomezuje, jen její zneužívání má býti odstraněno a trestáno. Takovéto výmluvy vlád trefně odbyl již roku 1849 Rieger v Kroměříži, kde tehdejším reakcionářům pravil: "Touto větou (o zneužívání svobod lidu) dokáži vám nesmírně mnoho, dokáži vám, že musíte podle obyčeje tureckého pojídati jídlo holýma rukama, neboť nůž je nebezpečným nástrojem vražedným, kterého se k zlému může užívati. Dokáži vám, že chcete-li býti moudrými, musíte zmrznouti v této síni, neboť topiti nesmíte, vždyť oheň je živlem nebezpečným, který ničívá majetek a životy lidské a který i vás by ztráviti mohl." Věru, vaše argumentace o zneužívání svobody tisku a potřebě výchovy tisku k slušnosti zasluhuje jen výsměchu.
Vláda chce proměniti Československo v pensionát 15letých dívek pod dozorem jakési zlé a hloupé staré panny. Jedině v klášterních školách a podobných pensionátech žádá se taková kázeň, jak vy to zde nařizujete tisku. Běda však ubohým školákům nebo školačkám, kteří ani krok nemohou udělati volně. Je to trýzeň tak veliká, že na to všichni s odporem myslí až do konce svého života. Členem dnešní vlády je jeden bývalý žurnalista, který dříve říkával, že slovo není žádná sekyra, ale který dnes na to již naprosto zapomněl. Výchova v pensionátech se hodí pro děti, ale nikoliv pro ty, kteří mají bojovati za zájmy různých tříd a stavů.
Není vůbec správné, že nový zákon má jedině ten smysl, aby chránil čest jednotlivců, a aby vychoval tisk k slušnosti. Kdyby tomu tak vylo, musel by zákon směřovati jedině proti zprávám, které obviňují jednotlivce z něčeho nečestného. Není žádných pochybností o tom, že tisk v tomto směru nemá nikoho napadati lehkomyslně a bezdůvodně. Leč nový zákon je namířen proti všem urážkám tiskem vůbec, proti všemu poněkud ostrému a bojovnému vystoupení tisku. V dřívějších dobách vystupovali svobodomyslní lidé proti oněm paragrafům starých zákonů, které pojednávaly o t. zv. urážce Veličenstva. Žádalo se, aby dovoleno bylo volně, prudce, hněvivě i výsměšně kritisovati a napadati mocnáře. Že se císař a jeho rodina chrání zvláštním zákonem, vyvolávalo vždy v řadách svobodomyslných politiků i v massách lidu nelibost. Dnes v republice děláme zákony, že nyní tisk nebude míti dovoleno, aby přiléhavým slovem se svého stanoviska pojmenoval třeba i jen některého hazardního hráče karet. Dokonce nebude ani dovoleno, aby jeden časopis pojmenoval časopis s druhé strany slovem nějak nápadnějším. V praktickém životě může to přivoditi značné škody pro pracující lid na prospěch mocných, boháčů a nepoctivců. Uvedu ihned velmi důtklivý praktický příklad. Jsme zase jednou vzrušeni zprávami o důlním neštěstí v Moravské Ostravě. Bylo tam několik mrtvých a mnoho raněných. Takové katastrofy mohou býti někdy přivoděny jen přírodou, ale mnohdy také jsou zaviněny nedostatečným důlním zařízením. Tisk k objasnění pravých příčin takových neštěstí může pomocí informací z kruhů dělnických přinésti mnoho osvětlení. Při trvání tohoto zákona musí si tisk uveřejnění každé takové informace velmi dobře rozmysliti a bude je nucen téměř ve všech případech odmítati.
Nehorázné je v zákoně ustanovení o trestání redaktorů pro zanedbání redakční péče vězením od 1 měsíce do 6 měsíců. Jak pak bývá to v redakcích často v praxi? Redakce dostane informace o tom neb onom zlořádu důvěrným způsobem, pátrá, zjistí hodnověrnost informátora, přesvědčí se o pravdivosti zprávy a uveřejní ji. Pak však přijde žaloba, a tu se zjistí, že informátor, který je také svědkem, nemůže býti jmenován. Odpovědný redaktor odvolá se až dosud vždy v takových případech, že zprávu nečetl a je trestán nepatrnou pokutou pro zanedbání redakční péče. Nyní bude musit redakce zprávu zatajiti v takovém případě, kde sama se přesvědčí o pravdivosti věci. Časopis bude nucen mlčeti a zlořád bude bujeti dále. Je to zákon náhubkový pro tisk. Běda lékaři, který by nějakému zneužívateli jazyka, jichž je přece na světě dosti, vyřezal jazyk. To však dělá vláda tisku a prohlašuje při tom, že léčí vady tisku. Vládní strany odsuzují tisk k němotě a dávají volnost četným zlořádům, mnohému brutálnímu vykořisťování dělníků i různému nepoctivému obohacování.
Tři okolnosti je nutno novému zákonu vytýkat. Především dopouští se té špatnosti, že dělá nátlak na prozrazování redakčního tajemství. Lid může míti důvěru k tisku jen v případě přísného zachovávání redakčního tajemství o pisatelích a informátorech listu. Vláda stanovením paragrafů, byť jakkoliv stylisovaných, které dotýkají se redakčního tajemství a lákají redaktory k jeho porušení, poškozuje tisk na místě nejcitlivějším a dopouští se proti tisku hrubé neomalenosti.
V druhém ohledu vládní zákon zvyšuje dosavadní trestnost pro tiskové delikty. O tom jsem již mluvil, že právníci již před 25 léty shledávali, že tresty jsou příliš přísné a že právo kritiky žádá jejich podstatné zmírnění. V republice zhoršují koaliční strany i to, co bylo dříve odsouzeno. Nejhorší ze všeho však je, že zrušují se poroty pro urážky tiskem páchané. To je rána proti tisku i proti právům lidu. Soudci z povolání jsou odvislí od vlády, zrušením porot stává se § 4 tohoto zákona téměř úplně bezcenným.
Známe dobře dnešní spravedlnost třídní, která vždy dopadne proti dělnické třídě, ať je konána soudci z povolání, či porotami. Již mladý Bedřich Engels o anglických porotních soudech věděl, že nejsou to žádné právnické instituce, nýbrž instituce politické na ochranu panství, majetku a buržoasie. On to byl, který nás učil, že na proletariátu spočívá celý svět zákonodárného barbarství. A jako všechno v komunistické budoucnosti bude se měniti, tak také celé dnešní soudnictví bude odstraněno a podle Engelse budou zavedeny prosté smírčí soudy. Naše nazírání na soudnictví dnešní je tudíž naprosto odlišné od všech ostatních stran. Dáváme za pravdu slovenskému básníku Janu Bottovi z druhé polovice XIX. století, že celé soudnictví ve společnosti třídního panství majetných vypadá takto: "Za stolem zasedá Křivda, za dveřmi žebrá Pravda. Lidé? Ano, lidmi tak rádi jmenují se ti, co lidské i božské šlapají zákony; u nich zákon jeden, zákon vlčí: právo je v poutách a pravda na hranici hoří."
Ve vážných otázkách rozporů mezi pracujícím lidem a majetnými páše všechno dnešní soudnictví vždy proti lidu největší příkoři. Leč naprosto nesprávné je jednostranně útočiti proti porotám a o soudcích z povolání vykládati, že ti jsou zjednavatelé skutečné spravedlnosti a opravdového práva. Poroty jsou přece jen lidovějšími, než sbor soudců z povolání.
Jako je nám bližší milice a vzdálenější stálá armáda, ač obojí tento druh armád je ještě rázu kapitalistického, tak jsou nám bližší poroty, ač i ony jsou zde na ochranu kapitalistických řádů. Soudy z povolání jsou nejen ve službách kapitalistických, ale mimo to ještě jsou to orgány té které vlády. A je naprosto nesprávné, aby vláda sama sebe a své úřady dala souditi svými vlastními, od vlády odvislými soudy. Co v té příčině je potřebí o předloženém zákonu vyjádřiti, řekl již Havlíček těmito slovy: "Svoboda tisku záleží v tom, aby každý občan právo měl pomocí tisku své smýšlení veřejně všem svým spoluobčanům oznámiti a sděliti a aby teprve tenkráte za to trestán býti mohl, kdyby vytisknouti dal něco nepravého a škodlivého. Poněvadž se však skrze svobodu tisku hlavně na světlo přivádějí rozličné nepravosti a chyby úřadů a mnohé věci, které vládě nebývají k libosti, proto také nemají ve svobodném státu úřadové právo a moc potrestati někoho pro přestupek tisku jinak, než když od poroty odsouzen byl. Porota pak jest soud svobodných, nedovislých spoluobčanů, kteří bez ohledu a beze strachu před vládou jen podle svého svědomí rozhodují, dopustil-li se skutečně obviněný něčeho zlého nebo nespravedlivého. Neboť kdyby toto usouzení odevzdáno bylo úřadům, nesměl by zajisté nikdo (což jest pro občanstvo nejhlavnější věc) chyby, vady a přestupky úředníků veřejně tiskem vytýkati a odhalovati, sice by byl ustavičně trestán a pronásledován od rozličných slavných a neslavných úřadů a soudů." A na jiném místě praví týž mluvčí myšlének svobodných: "Vláda, která tisk pronásleduje, projevuje vždy nekonstituční, libovolné choutky; ukazuje, že nechce býti veřejně posuzována, že tedy má nějakou příčinu tajiti se s něčím před národem."
Nemohu si odepříti, abych také ještě neuvedl toto odsouzení vašeho zákona slovy konservativního Ladislava Riegra z roku 1862: "Jde o to," - pravil tento muž - "abychom se principu svého o porotách poctivě, zřejmě a statečně zastali a nečinili si vyjímek ani ústupků. Chceme-li tedy svobodě poctivě, srdnatě, upřímně, tak nesmíme váhati zavésti soudy porotní bez odkladu. Pánové" - pravil dále Rieger - "dovolte mi, abych na potvrzení svého názoru skončil slovy slavného Angličana Junia; a věru slova Angličanů, kteří význam tohoto zařízení znají ze zkušenosti, mají svou váhu. Tento muž pravil: "Vštěpujte si do svých myslí, vštěpujte to svým dětem, že svoboda tisku jest svatyní všech občanských i politických a náboženských práv Angličanů a že právo pronášeti soud ústy porotců je podstatnou částí vaší ústavy, kteréž právo nemá ani stálými soudci býti vykládáno a omezováno, aniž zákonodárnou mocí samou v pochybnost uváděno." Tak mluvil Ladislav Rieger 21. února 1862 na říšské radě ve Vídni a protokol k jeho řeči zaznamenává, že byla doprovázena všeobecným, dlouhotrvajícím potleskem ve sněmovně a na galerii.
Jednáte-li dnes jako koaliční strany tak protichůdně od těchto svobodomyslných mužů, nedbáte-li své vlastní cti, porušujete-li sliby, které jste dali lidu československému po převratu, musíme se tázati po příčinách toho všeho. Je jedno ostré, ale přiléhavé slovo ruského socialisticky-liberálního revolucionáře Herzena, kterým jedině je možno vystihnouti vaši dnešní situaci: Vládní socialisté měli po ruské proletářské revoluci na vybranou: Buďto mohli setrvati v táboře sociální revoluce, demokracie a socialismu a tam těžkým bojem raziti cestu budoucnosti anebo musili voliti tábor druhý, opačný, v jehož službách nevyhnutelně jsou pak nuceni používati systému neblahé minulosti.
Vládní socialisté uchýlili se do chudobince reakce. Proto dnes nedbáte ničeho a abyste si tento chudobinec udrželi, nedbáte ani své vlastní veřejnosti, která se nad vaším postupem pozastavuje.
Vládní socialisté a liberální strany měšťácké si snad ani neuvědomili, či případně smiřují se snad i s tím, pro koho možná tento zákon dělají. Nedocílí-li v příštích volbách do sněmovny komunisté velkého vítězství, nevzplane-li znovu myšlénka dělnická, pak víte všichni, že dělají si značné naděje klerikálové. Jejich moc a jejich vliv ve vládě by pak vzrostly a tak možná děláte tento reakcionářský zákon pro tuto stranu nejdávnější minulosti. Postupují-li dnes koaliční strany tak proti právům lidu, nedivte se, že dnes na ně patří slova, která kdysi jednou patřila jiným zkracovatelům práv lidu a utiskovatelům, slova slovenského básníka Chalúpky, který proti olupovatelům lidu o práva hlásal nejostřejší boj voláním: "Hoj, mor ho len, mor, ty dětvo mojho rodu, kto kradnou rukou siahne na tvoju slobodu a keď život dáš v tom boju divokom, mor ho len, a raděj vôl nebýť, nežli býť otrokom."
Děláte-li takové protilidové zákony, zavádíte-li místo svobody tisku svobodu utlačování a vyssávání lidu, je to nový důkaz, že koaliční vláda měšťácko-socialistická je zhoubná pro pracující lid a tím připomínáte všem upřímným přátelům občanských svobod, že musí své úsilí zdvojnásobiti, aby dnešní reakční vláda byla povalena.
Pan ministerský předseda nedávno z této tribuny zle nám vyčinil, že nekonáme s druhými stranami spolupráci. Pan ministerský předseda ví však dobře, že vlastní podstata veřejného života je jiná. Hlavním smyslem politického působení je boj různých společenských tříd o moc. To je obsah dnešní doby, že sváděn je všude těžký houževnatý boj mezi starým a novým světem, mezi měšťáckými a sociálně-patriotickými stranami a komunisty. Naší přední povinností je, abychom v tom boji čestně obstáli. V tomto boji spojujete se s reakcí. My však obracíme se na pracující lid a povedeme ho k vítězství. Pryč s koaliční vládou měšťácko-socialistickou! Proti popravčím svobod lidu a tisku hlásáme vládu dělníků a malých rolníků. (Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má p. posl. dr. Hnídek.
Posl. dr. Hnídek: Slavná sněmovno! Vláda, předloživši návrh zákona o trestání utrhání na cti, spáchaných tiskem, jenom splnila svůj slib, který dala před nedávným časem, že předloží podobný zákon.
Ale nejen to. Vláda také vlastně splnila dávný požadavek, který právě v tomto předmětu objevoval se ne snad až teprve teď, v nejnovější době, nýbrž byl již dávno a dávno ventilován, a to nejen ve starém Rakousku, ale i v ostatních státech. Mluvilo se o něm v Rakousku již v letech devadesátých - tehdy známá resoluce Javorského, potom předloha vládní, atd. - mluví se o něm také ve Švýcarsku i ve Francii. A právě ve Francii dnes projednává senát francouzský otázku, o které jednáme právě nyní v naší sněmovně.
Ale u nás bylo potřebí ještě z jiných důvodů právě této předlohy zákona. Bylo jí třeba proto, poněvadž je potřebí unifikovati předpisy mezi zeměmi historickými a Slovenskem. Dnes platí jiné právo na Slovensku a jiné právo v historických zemích. Já na příklad připomínám jen otázku příslušnosti soudů. Na Slovensku v otázce utrhání na cti spáchaným tiskem v těch případech, kdy není dovolen důkaz pravdy je příslušný sborový soud I. stolice, kdežto u nás ve všech případech jsou příslušny poroty. Už z tohoto unifikačního ohledu je třeba předlohy zákona, který právě se u nás projednává.
Ale také ještě pro něco jiného bylo třeba právě v nynějším okamžiku předlohy dnešního zákona. V naší veřejnosti utvořila se taková dusná atmosféra - a hlavně ve veřejnosti, která je representována tiskem, že setkáváme se s případy, že namnoze lidé, kterých právě pro veřejnou činnost je neobyčejně potřebí, jichž vzácných vědomostí, rad atd. potřebuje naše veřejnost, z veřejného života utíkají, poněvadž nechtějí, třeba by byli sebe nevinnější, býti vysazováni invektiváru, na cti utrháním, nechtějí se právě vrhnouti do této arény veřejnosti. Tím také veřejný život neobyčejně trpí.
Ovšem já přiznávám, že máme namnoze tisk dobrý, že máme namnoze žurnalisty vážné, vědomé svého úkolu, který mají pro veřejnost. To přiznávám! Ale zase, bohužel, na druhé straně musím přiznati, že jsou namnoze ještě novináři, kteří nejsou si vědomi svého velikého úkolu, nejsou si vědomi své povinnosti a také svého velikého poslání, které mají ve veřejnosti vůbec a zvláště v našem národě.
Poslání tisku je několikeré: především informativní, potom poučné a výchovné. Já bych kladl na tuto třetí stránku tisku největší váhu proto, že má vychovávati lidi. Informace mohou se podávati různým způsobem, v rozličných oborech. Jsou informace politické hospodářské, kulturní atd., atd. Ovšem i zde, bohužel, při informacích politických namnoze dostávají se do veřejnosti zprávy zkreslené podle toho, jak to ta která strana potřebuje.
Řekl jsem, že největší váhu bych kladl na výchovnou úlohu tisku. Po této stránce namnoze tisk nejvíce hřeší. Máme dvojí druh čtenářů. Jedni, kteří tisku bezpodmínečně věří, ti říkají: "Všechno to, co je tištěno, to musí býti pravda, poněvadž by to jinak nemohlo býti vytištěno." A tu právě na těchto se namnoze nejvíce hřeší a nejvíce demoralisuje, poněvadž se jim předkládá něco, co neodpovídá právě jejich smýšlení. Tedy hřeší se na tu jejich důvěřivost. Na druhé straně máme čtenáře, kteří jsou syti těch stálých štvanic a poměrů a říkají: "Všechno je to stejné", nečtou nic, a nevěří ničemu. Zde je právě v zájmu tisku samého, aby tyto poměry přestaly a aby se nehřešilo na čtenářstvu.
Zajímavá je statistika, jak které zprávy docházejí sluchu a jak které zprávy uveřejňují se v novinách. Nedávno byla taková statistika vydána, a tu je zajímavo, že v Americe právě největší procento všech zpráv novinářských jsou zprávy informační hlavně ze života hospodářského obchodního atd. Nejmenší procento části tisku obsahují zprávy politické. U nás je to právě naopak. U nás zpráv, kterých je potřebí ku prospěchu hospodářskému a kulturnímu, je málo, ale nejvíce je tam politiky - a to ve všech novinách. Zde nedělám rozdílu ani mezi listy některých jiných národností. Všechny národnosti, všechny stavy, všechny třídy, ať oposiční, ať koaliční, mají ve svém obsahu nejvíce politiky na škodu věci samé.
Podle toho, jak se veřejnost světová dívá na tisk, mohli bychom ji rozděliti na tři části: na část západní, středoevropskou a východní, tedy ruskou. V západní části, která, abychom tak řekli, patří ke plemeni anglosaskému, dívají se na tisk velmi vážně a také zákony o tisku jsou tam zpracovány tak, že noviny musejí chtěj nechtěj psáti neobyčejně slušně, vážně a kriticky. Tedy tam se dívají na tisk docela jinak, než u nás. Tam jsou také tresty na delikty tiskové daleko vyšší, ano co se týče příslušnosti soudů, může na příklad v Anglii jediný soudce rozhodovati o tom, má-li se delikt tiskový projednávati před porotou nebo před soudci z povolání. Tam je tedy v moci jednoho soudce posouditi, jestli nějaká zpráva nebo nějaká kritika děje se v zájmu veřejném nebo ne, nebo je-li kritika slušná nebo ne. Tak se dívají na tisk Anglosasové. U nás ve střední Evropě je dosud válečná škola z minulého století, škola liberalistická, zde se uplatňuje známé: laisser faire, laisser passer, nechte každého, ať si dělá co chce. To se také děje v tisku. Děje-li se to v celé střední Evropě, platí to par exellence u nás, hlavně u nás v našem tisku. Bohužel, musíme se přiznati, že v tisku ostatních národů nečteme tolik invektivy a tolik skandalósních zpráv, jako právě u nás, ať vezmete kterékoliv noviny. Následkem toho u nás došlo k tomu, že na příklad strany nám nepřátelské vybírají si právě z našich listů nejlepší perly skandalósní a uveřejňují je ve světě. To nám dělá pramalou radost a také pramalou reklamu před celým světem.
Třetí druh je východ, to je Rusko. Před chvílí jsme slyšeli obhajovati tiskovou svobodu v Rusku. Ano, je tam tisková svoboda, to přiznávám, ale jenom pro jednu třídu, jenom pro komunisty. Ti mají úplnou svobodu, ale o svobodě ostatních tříd nelze naprosto mluviti. Nedávno právě proběhla novinami zpráva ruského tisku o tamních censurních opatřeních. Tam nesmí bez censury nic vyjíti. Právě si stěžoval kol. Burian na to, že se u nás užívá příliš censury, že se váže tisk. Ale, co vidíme v Rusku, tam je nejkrutější censura, kde nepropustí tisk jiné strany mimo tisk komunistický. Svoboda je tam úplná, jak jsem řekl, pro komunisty, ti mohou psáti, jak chtějí, co chtějí a kdy chtějí.
Tedy tyto tři kategorie tisku můžeme zde najíti. Již jsem řekl, že nejsmutnější poměry v tomto ohledu vládnou u nás a sám kol. Burian přiznal, že u nás je třeba změny tiskového zákona, jinými slovy, že je třeba přeměny, reformy v tiskových zákonech. A proto také přichází zde vláda s návrhem zákona, který vyhovuje přání kol. Buriana, také i zde se reformují v určitém ohledu předpisy tiskové. Můžeme říci, že tato předloha tisková je v zájmu tisku samého, v zájmu veřejnosti a také v zájmu státním. Kol. Radda zde sice řekl, abychom jenom tak pokračovali dále, že podobnými zákony, které vydáváme, zruinujeme stát. Nedovedu pochopiti logiku pana kol. dr. Raddy, který tvrdí, že právě tím zákonem, kterým chceme zavésti pořádek, aby byly klidnější poměry u nás, boříme stát. Právě naopak, aby byly poměry klidné, aby přestaly štvanice, se tento zákon předkládá. Řekl jsem, že je to v zájmu tisku samého a jistě každý vážný žurnalista vítá tento zákon a vítá ho proto, poněvadž nastane jiné hodnocení tisku. Dnes se hází veškeren tisk, jak jsem již dříve řekl, do jednoho pytle. Vážný tisk trpí se špatným tiskem. Když naše veřejnost vidí, jaké zprávy se dnes dostávají do tisku, tedy si l jistě řekne: "Ono je to všechno stejné", a pak trpí dobrý žurnalista se špatným žurnalistou.
Oč běží tedy v zákoně samém? Podle mého mínění ve veřejnosti i zde v této sněmovně otázka tohoto zákona je špatně postavena. Zde si staví páni otázku: Je svoboda tisku ohrožena?. Ne, o to zde neběží, zde je docela jiná otázka postavena a také jinak o něco jiného jde. Zde jde o to, má-li býti na příště trpěno beztrestné utrhání na cti tiskem. O to zde běží, o nic jiného, o žádnou svobodu, o omezování svobody tiskem, zdaleka ne. Podle tohoto zákona může každý napsati pravdu, nikomu se nebrání ani v tom nejmenším, ale je třeba, aby tuto pravdu také dokázal. Tímto zákonem se má zabrániti, aby nikdo nepsal nepravdu, anebo když napíše něco, aby tuto pravdu dokázal. O nic jiného neběží, a prosím, aby s tohoto stanoviska na celý zákon bylo pohlíženo. Tento zákon, jak nadpis říká, jedná o tom, jak se má zameziti utrhání na cti spáchané tiskem. Jak je dnes postaráno o bezpečnost cti? Dnes o bezpečnost cti je postaráno soudem, a to soudem porotním. Každý uražený se může obrátiti na porotu. A nyní je otázka, zdali vyhovuje porota v tomto ohledu čili nic. O této otázce je celá literatura. Každý právník mně přizná, že právníci všech národů se obírali touto důležitou otázkou, vyhovují-li porotní soudy vůbec pro celé soudnictví anebo vyhovují-li specielně tisku, a tu musím říci, že právě literatura právnická v tomto ohledu není porotám příliš příznivá, v porotách se přišlo k velice zlým zkušenostem. To je nesporné. Proč? Poněvadž v porotách přece jen přichází k platnosti spíše stránka citová, ano namnoze i otázka stranická. A také v nejnovější době výroky porot nám potvrzují, že porotní soudy nejsou vždy tím nejlepším soudcem, že mimo očekávání tam, kde bychom čekali určité odsouzení, najednou vidíme, že porotní soudy, podlehnuvše příliš citu, osvobozují vyloženého zločince., Poroty dnes nevyhovují. Odvolávám se na příklad jen na amerického učence Fridricha Goose. Ten ve svém líčení porady porotců, mezi nimiž sám zasedal, praví, že v jednom takovém zasedání porotců bylo hlasováno bez předchozí porady. Případ byl jasný. Vina obžalovaného byla vyložená. Přes to hlasovalo 6 porotců pro vinu a 6 proti vině. Nyní teprve následovala porada. Názory nebyly logicky uspořádanější než vlny na moři. Důkazy, jež jednomu zdály se nezvratnými, byly pro druhého porotce bez významu. Věci, jež byly sledovány ostatními porotci s napjatou pozorností, ušly jednomu z nich zcela. Názorům jedněch houževnatě hájeným, smáli se jiní co směšným přežitkům. Náhledy, za něž by se většina lidí červenala, byly porotci beze studu zastávány. Zdálo se, že nelze vůbec tyto různé individuality přivésti k nestrannému posouzení věci. Všichni mluvili najednou, jako by byl vybuchl slovník nebo svazek prskavek. Konečný výsledek této porady byl 9 hlasů pro osvobození, 3 pro vinu. Nová porada stejné úrovně vynesla 7 pro vinu, 5 pro osvobození. Teď však se hlavy rozpálily, všichni se dušovali, že názorů svých nezmění, že zůstanou při poradě třeba měsíc, tvrdili vzájemně o sobě, že ten, kdo má jiný názor, je bláznem nebo darebákem a podobně, když konečně se vykřičeli, jeden z nich, jenž vynikal oproti ostatním poměrně klidem, zjednal si sluchu a osvětlil případ několika větami správně. Už chtěli hlasovati podle něho, když jeden z bouřliváků plamennými slovy zastával opačný názor. Následek byla nová porada po několik hodin. Konečně se shodli - chtěli se dostati k jídlu. Hlad je sjednotil. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.) Tak líčí poradu poroty americký učenec. Ovšem v Americe je třeba, aby rozsudek byl jednomyslný. I nejhorlivější zastavatel porot, německý spisovatel Heinze, praví že v tom, co se děje v poradní síni porotců, leží největší pobídka pro reformy. Těleso takové není bez vůdce vhodným nástrojem k nalézání práva. Proto již záhy i nejhorlivější zastánci porot navrhovali, aby byl vylosován jeden ze soudců, který by byl porotcům rádcem. Jiní navrhovali, aby předseda soudu zúčastnil se porady atd.