Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: dr. Hruban, dr. inž. Botto, Buříval.

Zapisovatelé: Špaček, Špatný.

212 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři inž. Bečka, Bechyně, dr. Franke, Habrman, Malypetr, dr. Markovič, inž. Novák, Stříbrný, Šrámek; za ministerstvo zdravotnictví odb. přednosta dr. Bébr; za ministerstvo financí min. rada dr. Fuchs.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupce Nebuška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 241. schůzi poslanecké sněmovny.

Dovolenou udělil jsem na dnešní schůzi posl. Němcovi a Pěnkavovi, na dnešní a zítřejší schůzi posl. inž. Kallinovi; na tento týden posl. dr. Labayovi vesměs pro neodkladné zaměstnání.

Chorobou omluvil se posl. Rýpar.

Byla provedena změna ve výboru rozpočtovém. Žádám o její sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Do výboru rozpočtového vyslal klub slovenských ludových poslancov posl. Tománka za posl. Boboka.

Posl. Stenzl a dr. Medinger oznámili, že utvořili "Klub der fraktionslosen deutschen Abgeordneten", jehož předsedou pro toto období je posl. Stenzel a posl. dr. Medinger jeho zástupcem.

Předseda: Došly některé dotazy. Žádám o jejich sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Dotazy:

posl. Fr. Navrátila a druhů ministru zahraničních věcí o nevyplácení náhrady škody válečnému invalidovi Josefu Voborovi, bytem ve Šternberku;

posl. dr. Lelleyho ministrovi financií o nezákonitom pensionování Imricha Varga, býv. úradného sluhu vo Vrábloch;

posl. dr. Lelleyho ministrovi financií o preložení Fráňa Tonhaisera zamestnanca v mincovne v Kremnici;

posl. dr. Lelleyho ministrovi školstva a nár. osvety o prepustení Ilony Sommerovej, býv. učitelky štát. detskej opatrovny v Sabinove.

Předseda: Počátkem schůze byla tiskem rozdána zpráva a dále interpelace.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Tisk 4358. Zpráva ústavno-právneho výboru o vládnom návrhu zákona (tisk 4328), ktorým sa mení ustanovení zákona zo dňa 21. prosinca 1922, č. 406 Sb. z. a n., o zmocnení vlády k ďalšiemu slučovaniu a rozlučovaniu obcí, k zmenám hraníc obcí, okresov, žup a zemí, ako i k potrebným opatreniam s tým súvisiacim.

Tisk 4317. Sbírka interpelací:

I. posl. inž. Kalliny, Matznera a druhů min. zemědělství, jak bylo užito 12,000.000 Kč rozdělených v r. 1923, jichž se mělo užíti na podporu okresům postiženým živelnými pohromami,

II. posl. dr. Schollicha a druhů min. školství a nár. osvěty o neslýchaných poměrech na moravských středních školách,

III. posl. dr. Lodgmana a druhů min. nár. obrany o vyplácení invalidních pensí pensistům bydlícím v cizině.

IV. posl. Blatné, Deutschové, Kirpalové a druhů min. obchodu o pokusu ministerstva připraviti dělnice o zaměstnání,

V. posl. Najmana, Pastyříka a druhů min. vnitra, obchodu a soc. péče o nesprávných nařízeních zemské správy politické v Praze o zavírání obchodů a živností v neděli,

VI. posl. dra Charváta a soudr. min. spravedlnosti, že soudy a orgány veřejné obžaloby zjevně nedbají zákonů,

VII. posl. dr. Charváta a soudr. min. vnitra o nesprávnostech při vedení a správě záležitostí občanských matrik,

VIII. posl. Tománka a spol. min. zemedelstva v záležitosti štátnych majetkov v Holiči daných do prenájmu,

IX. posl. inž. Kalliny a druhů min. nár. obrany o úplně neodůvodněném odsouzení Jindřicha Jahnela z Dubí u Karlových Varů povolaného k cvičení ve zbrani,

X. posl. dr. Spiny, dr. Schollicha, dr. W. Feierfeila, Simma, dr. Kafky a druhů min. školství a nár. osvěty, že předseda brněnské zemské školní rady znovu zrušil exposituru v Terešově v okresu vyškovském,

XI. posl. dr. Luschky, Schälzkyho, Scharnagla a druhů min. financí o ohrožení odpočivných platů státních pensistů při cestách do ciziny,

XII. posl. Tauba, Dietla, R. Fischera, Hackenberga a druhů min. financí o zálohách na 9. válečnou půjčku,

XIII. posl. Krebicha a soudr. vládě o uveřejnění úřední statistiky posledních voleb a o poměrech v samosprávných svazcích,

XIV. posl. Tausika a soudr. vládě o neodpovědném a nekontrolovaném hospodaření státními prostředky v Tiskovém odboru předsednictva minist. rady a o poměrech ve státních tiskárnách v Košicích,

XV. posl. dr. Lodgmana a druhů min. školství a nár. osvěty ve věci profesora Theodora Wurma,

XVI. posl. Nagya a súdr. min. zemedelstva o nespravedlivom postupe pri prideľovaní pôdy v Tany,

XVII. posl. Schweichharta, Leibla, Čermaka a druhů o pozemkové reformě,

XVIII. posl. Zierhuta a druhů předsedovi vlády jako předsedovi min. rady o provádění akce "R" (příděl rozptýlené půdy) v německém jazykovém území,

XIX. posl. Zierhuta, Budiga a druhů předsedovi vlády jako předsedovi min. rady o tvoření zbytkových statků při provádění pozemkové reformy,

XX. posl. Zierhuta a druhů předsedovi vlády jako předsedovi min. rady, aby v úředním oboru pozemkového úřadu v německém jazykovém území byli ustanoveni úředníci německé národnosti a aby jednotlivé úřadovny pozemkového úřadu správně užívaly jazyka,

XXI. posl. Kostky, dr. Kafky a druhů vládě, že státní úřady vydávají německým stranám dvojjazyčná vyřízení,

XXII. posl. Patzela a druhů předsedovi vlády a min. soc. péče o starobním zaopatření úředníků a zřízenců velkostatků.

Předseda: Počátkem schůze byl tiskem rozdán zápis o 227. schůzi poslanecké sněmovny.

Přikazuji výborům soc.-politickému a ústavně-právnímu vládní návrh zákona o sloučení rozhodování ve věcech nájemních (tisk 4353).

Přejdeme k dennímu pořadu, a to k prvnímu odstavci, jímž je:

Zpravodajem za výbor rozpočtový je pan posl. dr. Hnídek, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj posl. dr. Hnídek: Slavná sněmovno! Vláda předloživši novelu k zákonu o dávce z majetku a přírůstku na majetku, vykonala tím vlastně povinnost, kterou měla nejen k poplatníkům, nýbrž i povinnost, kterou měla ke státu samému a jeho hospodářskému životu. Příčiny, pro které musilo dojíti k novele zákona o dávce z majetku a přírůstku na majetku, jsou dvojího druhu: Jsou to jednak příčiny, které tkví v zákoně samém, a jednak příčiny, které jsou mimo zákon, hlavně příčiny, které tkví v hospodářské situaci našeho státu.

Řekl jsem, že jedny příčiny, pro které bylo nutno zákon o dávce z majetku novelisovati, tkví v zákoně samém. Na tyto věci přišlo se během provádění zákona o dávce z majetku a přírůstku na majetku. Je přirozeno, že při zákoně tak obsáhlém a takové důležitosti snadno mohly se vlouditi do zákona některé chyby nebo nedopatření, nějaké mezery, na které nepřišlo se hned při projednávání dotčeného zákona, nýbrž teprve během provádění zákona. Připomínám na př. jen onen § 6, který je zřejmě vyloženou mezerou zákona, o níž se ještě zmíním, až budu mluviti o poznámkách k jednotlivým paragrafům. Rovněž tak na př. připomínám zemskou dávku z přírůstku na majetku, která měla za následek dvojí zdanění. O tom také budu mluviti při jednotlivých paragrafech. 

Ale daleko důležitější příčiny, pro které bylo nutno - a to bezpodmínečně nutno - přikročiti k novele zákona o dávce z majetku, jsou příčiny, které tkví v hospodářských poměrech našeho státu. Byly docela jiné hospodářské poměry v době, kdy byl uzákoněn zákon o dávce z majetku a přírůstku na majetku, a naprosto jiné jsou poměry dnešní, kdy se má dávka z majetku platiti. Dávka z majetku a přírůstku na majetku byla by spravedliva tehdy, kdyby byla v zákoně předepsána a vybrána v jednu a touž dobu, předpokládaje ovšem stejné poměry hospodářské i finanční. Tehdy by byla spravedlivou. Ale jakmile jsou jiné poměry hospodářské v době uzákonění, v době předpisů a v době vybírání, v tom okamžiku nemůže býti dávka z majetku a přírůstku na majetku spravedlivou. Buďto přijde ke škodě stát, nebo přijde ke škodě poplatník, podle toho, jak v které době je vysoko koruna. V našem případě ovšem, poněvadž koruna stoupla, je přirozeno, že přišel k veliké škodě poplatník.

Připomínám jenom na př. cenu naší koruny, jaká byla v době uzákonění zákona o dávce z majetku, tedy 8. dubna 1920, a jaká je dnes, kdy dávka z majetku se platí. Tehdy byla cena naší koruny 7·75 švýc. fr., kdežto v říjnu 1922, kdy již se dávka z majetku začala platiti, byla naše koruna 18·15 švýc. fr. Dnes se stabilisovala naše koruna okrouhle na 16·00 švýc. fr. Tuto okolnost připomínám nejen proto, abych dokázal změněné poměry hospodářské, nýbrž také abych připomenul účel dávky samé. Účel dávky z majetku podle §u 1 původního zákona o dávce z majetku byl, že má býti tato dávka z majetku podkladem pro zlepšení naší měny. Co by tedy logicky z toho následovalo? Jestliže se naše měna lepší bez této dávky z majetku, byl by logický a přirozený důsledek, že by se měla podle toho také dávka z majetku zmenšiti. To je logický důsledek.

Ale nehledě ani k ceně naší koruny, přihlédneme-li k poměrům hospodářským samým, vidíme, jak jsou různé ceny všech objektů bez výjimky, ať jsou to produkty průmyslové produkty zemědělské, ať jsou to objekty zemědělské nebo objekty průmyslové samy. Vidíme, že ceny r. 1920, tedy v době nejvyšší konjunktury, byly velmi vysoké a podle těchto cen jak produktů, tak objektů dělala se výměra dávky z majetku, čili jinými slovy se stanovilo procento, kolik kdo má z toho svého majetku zaplatiti. Ale podíváme-li se na poměry dnešní, vidíme, - i když bych abstrahoval od ceny produktů i objektů movitých i nemovitých - že ceny daleko poklesly, ale podle starého zákona výměra v procentech, která se měla při dávce z majetku a přírůstku na majetku platiti, zůstane jedna a táž, ačkoliv docela logické by bylo, jestliže klesly tyto majetky, že měla také poklesnouti dávka z majetku a přírůstku na majetku. To by bylo docela přirozené a logické.

Z toho důvodu jsem řekl, že není možno, aby zákon o dávce z majetku a přírůstku na majetku zůstal v původní svojí platnosti, a že je logickou nutností a kategorickým příkazem jak v zájmu existence poplatníků, tak i v zájmu státních financí, aby se tento zákon změnil.

Sám zvěčnělý ministr financí Rašín ve své knize o finančním hospodářství naší republiky výslovně prohlásil, že dávka z majetku a přírůstku na majetku by nebyla spravedlivá tehdy, kdyby se nepředepsala a nevybrala v jedné a téže době. Tedy on sám předpokládal, že by se měla předepsati a vybrati najednou. Jakmile se nepředepsala a nevybrala v jednu a touž dobu, stala se chyba, která nutně se musí napraviti.

Nutný důsledek, který by nastal, kdyby novelisace tohoto zákona o dávce z majetku nebyla provedena, byl by tento: Z poplatnictva by byl odssát značný kapitál, který by potom scházel v další výrobě. Přirozeně, jakmile se odssaje kapitál, trpí tím hospodářský život celý a předně život poplatníků ostatních. Vezměme si jenom za příklad zemědělství. Odssaje-li se kapitál ze zemědělství, jistě tím trpí průmysl, poněvadž zemědělec, který nemá peněz, nemůže odebírati průmyslových výrobků - a důsledek je nutné zastavení průmyslové výroby, zvláště když dnes nemůžeme dodávati do ciziny a jsme odkázáni i v průmyslové výrobě na konsum domácí.

Ale i stát tím utrpí. Jakmile tímto vyssátím velkého množství peněz z rukou poplatnictva zmenšíme jeho poplatní kapacitu, může mu pak stát ukládati v pozdější době daně? My nechceme žíti jen dnes, my chceme žíti i zítra, my chceme žíti i do daleké budoucnosti, a proto je nutno zachovati tuto poplatní schopnost našeho poplatnictva. Vždyť konec konců, co je to stát? To jsme zase my všichni. Jestliže trpíme hospodářskou újmu my, trpí tím také nutně stát. To je nutná souvislost.

Nyní běží ovšem o to, jakým způsobem zjednati rovnováhu, jakým způsobem všechno, co se stalo, se má napraviti. Jsou dvě cesty. Jedna cesta by byla čistě administrativní, druhá je legislativní. Ovšem administrativní cestou lze odstraniti jen chyby, které se vloudily do předpisů snad z neznalosti zákona, nebo snad z lehkomyslnosti nebo z příčin jiných. Touto cestou administrativní je změna jen tam možná, kde není tento způsob v odporu se zákonem samým, kde jsou chyby mimo zákon. Na př. stala se velká administrativní nedopatření při předpisech dávky z majetku. Při oceňování jednotlivých předmětů, na příklad při oceňování inventáře živého nebo mrtvého, oběžného kapitálu atd., staly se chyby velice značné, které mají potom vliv na předpis sám. Tato očividná nespravedlivost se může ovšem napraviti cestou rekursu.

Jestliže jsem se již zmínil o rekursu, budiž mi dovoleno zmíniti se o jedné věci, kterou velice doporučuji ministerstvu financí. Běží o důležitou věc na Slovensku. Na Slovensku totiž nebyl publikován rakouský zákon z r. 1876, č. 28 ř. z. Tam byl jen prostě citován při zákoně o dávce z majetku a přírůstku na majetku, ale nebyl publikován. Tam běží o prodloužení lhůty cestou rekursu. Na př. při žádosti o sdělení základů pro dávku z majetku staví se lhůta pro podání rekursu a po sdělení základů pro dávku z majetku jde zase dále. Na Slovensku, kde nebyl zákon publikován a vešel ve známost jen z knihy dr. Fuchse, kde byl přeložen, bylo řečeno, že lhůta počíná plynouti znova při sdělení základů vyměřovacích. A to byla chyba. Tam notáři vykládali si to tak, že skutečně po vydání těch základů daňových opravdu jde lhůta znova, že začíná znova, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Ta lhůta byla jen přerušena a potom šla dále, totiž doplňovala se na 90 dní. Na př., kdyby někomu bylo před žádostí za sdělení základů uplynulo 60 dní, tedy po sdělení základu zbývalo mu ještě 30 dní a nezačínala nová lhůta 90denní. To ovšem mělo strašné následky, že berní správy na Slovensku odmítaly tyto rekursy jako opožděné - ovšem úplně bez viny příslušných poplatníků, jen čistě z tohoto formálního nedopatření. Tato věc může se docela dobře cestou administrativní napraviti, bude-li vzat při žádostech příslušných poplatníků zřetel k této okolnosti, obzvláště, když podle téhož zákona v případech zvláštního zřetele hodných může úřad lhůtu prodloužiti. Tedy je to úplně v moci finanční správy, aby lhůtu prodloužila a nespravedlnost, která by zde nastala, odstranila.

Řekl jsem, že zde stala se při oceňování majetku velká chyba. Nechci rekriminovati a obviňovat, ale fakt je, že namnoze dělá se to ocenění způsobem opravdu nepřípustným, způsobem nemožným. Měl jsem již loňského roku příležitost zde jednotlivé případy uvésti a nebudu dnes jako referent rozpočtového výboru tyto jednotlivosti uváděti znovu.

Tedy to je jedna cesta, která je eventuelně možná pro odčinění největších křivd, které se dály při oceňování majetku. Ale horší je věc v těch případech, kde příčina tkví v zákoně samém, a tu není jiné možnosti, než že se musilo přikročiti k cestě legislativní. Byla dvojí možnost. Vláda měla na vybranou, buď přikročiti ke změně struktury celého zákona o dávce z majetku a z přírůstku na majetku, tedy že by do základů ji změnila, nebo voliti jiný způsob, totiž všeobecné snížení. Přirozeně, kdyby byla volila tuto první cestu, změnu celé struktury zákona, tu by všecka práce vykonaná od doby uzákonění tohoto zákona, všechny ty stohy papírů, jež se zde nahromadily od 8. dubna 1920, totiž od doby platnosti tohoto zákona, přišly na zmar, a proto se vláda rozhodla k jinému způsobu řešení celé této otázky. Uznala, že není možno, aby tento zákon zůstal v platnosti. To bylo vyloučeno. Volila proto druhou formu, že ponechala původní strukturu v platnosti a odhodlala se ke všeobecnému snížení dávky z přírůstku na majetku, takže zde vlastně staví vláda na tom, co již zde vypracováno bylo.

Vláda předložila osnovu novely zákona o dávce z majetku a z přírůstku na majetku, ve které byla slevena dávka z přírůstku na majetku u majetků nejmenších. U majetků při konečném jmění do 50.000 Kč byla slevena jak dávka z majetku, tak také dávka z přírůstku na majetku. Co se týče potom počátečního jmění nad 50.000 Kč, tam se neslevuje dávka z majetku, ale slevuje se jen dávka z přírůstku na majetku. Konec konců právě zde tkví největší zlo, v té dávce z přírůstku na majetku. Nebudu zde rozebírati, co vlastně přírůstek je. Musil bych zde rozebrati celou otázku, zdali přírůstek na nemovitosti, která zůstává v jedněch rukou v době počátečního i konečného jmění, opravdu nějakým přírůstkem je. Zde máme co dělati s přírůstkem fiktivním, jen zdánlivým, ale od toho abstrahuji. Zde tedy navrhuje rozpočtový výbor přijetí snížení dávky z přírůstku na majetku podle škály, která je obsažena v §u 2.

Připomínám ještě jako referent rozpočtového výboru, že zde byla celá řada návrhů k těmto §§ 1 a 2, které chtěly změniti cifry tam uvedené. Na př. byl zde návrh, aby cifra 50.000 byla zvýšena na 100.000, nebo také, aby škála obsažená v §u 2 byla změněna. Rozpočtový výbor však zamítl všechny tyto návrhy a doporučuje poslanecké sněmovně, aby přijala tuto novelu k §§ 1 až 2 tak, jak byla přijata rozpočtovým výborem.

Důležité je ustanovení §u 3, kde ze slevy uvedené v §§ 1 a 2 jsou vyloučeny všechny majetky, jejichž přírůstek přesahuje 200% počátečného jmění. A tu, slavná sněmovno, dovoluji si připomenouti k tomu toto: Rozpočtový výbor sám uznal, že není ani dobře možno, vymeziti pojem válečných zisků, které mají býti zachyceny. Není ani dobře možno vymeziti přesnou hranici těchto válečných zisků a nota bene není možno docela percentuelně tuto přesnou hranici vymeziti. Mimo to také tento přírůst k nad 200% nemusil býti zrovna válečným přírůstkem, mohl vzniknouti rozličnými a rozličnými způsoby, kteréžto způsoby souvisí se způsobem předpisů dávky z majetku a přírůstku na majetku.

Připomínám předem, že jistě nikoho z nás nenapadá, abychom kryli opravdové snad nějaké válečné zisky, které si kdo nezaslouženě získal, když využil mimořádné doby. Nám běží o to, aby opravdu nebylo ukřivděno těm, kteří válečného zisku neměli. Vždyť na př. nad 200% se objevil přírůstek i tam, kde hotového kapitálového jmění nebylo. Mohu posloužiti celou řadou případů, že opravdu byl přírůstek nad 200% i tam, kde hotového kapitálového jmění nebylo. Jak došlo k tomuto přírůstku? Došlo k němu hlavně tím, že byly jednotlivé majetkové položky oceněny více, než měly býti oceněny. Tak na př. některé berní správy ocenily více živý i mrtvý inventář. Připomínám výslovně, že v této věci byla zde veliká nesrovnalost mezi jednotlivými okresy a správami. Každá správa mnohdy odhadovala jinak, a proto zde objevily se také někde přírůstky nad 200% tímto způsobem získané.

Nebo byly případy, že došlo k tomuto přírůstku daleko většímu než 200% tím, že převeden byl majetek mezi 1. lednem 1914 a mezi 1. březnem 1919. Byl převeden na př. z manžela, který zatím zemřel, na manželku. A tu stávaly se případy, že majetek této manželky k 1. březnu počítal se polovinou jako přírůstek, ačkoliv k 1. březnu měla jenom polovinu. Tam se počítal celý majetek, ačkoliv to nebylo nic jiného než jeden a týž majetek. Berní správy k 1. lednu 1914 počítaly majetek této manželky polovinou a tu se stalo, že potom ten přírůstek k 1. březnu 1919 silně vzrostl. Podobně bylo i při jiných převodech, na př. při převodu s otce na syna, dceru atd. Není možno, abych zde jednotlivé případy vypočítával, ale chci jenom touto argumentací dokázati, že ne všechny zisky nad 200% byly válečnými nezaslouženými zisky. Ne, tomu tak není!

Také rozpočtový výbor uznal, že jednotlivé tyto případy byly, že není všechno to nad 200% nějakým nezaslouženým válečným ziskem. Nyní běží o to, aby finanční správa v takových jednotlivých případech - a to docela může udělati cestou administrativní - zjednala remeduru. Rozpočtový výbor nechtěje, aby opravdu unikly některé skutečné válečné zisky - přiznávám loyálně, že snad některé válečné nezasloužené zisky tu byly a znova opakuji, že nás nenapadá, abychom je nějakým způsobem šetřili, a že chceme jistě všichni, aby tyto válečné nezasloužené zisky byly náležitě zdaněny - doporučuje posl. sněmovně, aby byla přijata hranice 200%, poněvadž nějaká hranice býti musí. Ovšem je to hranice nedokonalá, jenom přibližná. Tolik, co se týče § 3.

Co se týče § 5, je tento paragraf velmi důležitý, a to proto, poněvadž se zde poskytuje finanční správě možnost, aby v obzvláštních případech, kde opravdu běží o existenci, o výživu příslušného poplatníka, mohla snížiti dávku z majetku a přírůstku na majetku. Jsou takové případy, že na př. kdyby u některých majetků měla býti vyměřena dávka z majetku a přírůstku na majetku ve výši, jak původně zákon předpisoval, a kdyby nebylo ustanovení v §§ 1 a 2, dnešní předlohy, musil by poplatník jednoduše prodati svůj majetek a jíti hledati zaměstnání jiné, jen proto, že byla dávka z majetku a přírůstku na majetku v přílišné výši předepsána. Jsou takové případy a já sám mohu několik případů uvésti, že skutečně běží o existenci. Tu je dána možnost finanční správě, aby zde zjednala remeduru. Připomínám zde na př. jednu okolnost, a zase beru Slovensko. Tam se převalila válka v pohraničních místech, tam byl zničen majetek příslušných poplatníků, zničeny stavby, zpustošeny lesy atd., takže v těchto krajích skutečně nemohou platiti tito jednotliví poplatníci daň ani ve snížené výši podle §§ 1 a 2. Výslovně připomínám, že jsou takové případy při malých majetcích i při velkých, kde je docela na místě zvláštní sleva. Připomínám znovu, že rozpočtový výbor vyslovil přání, aby snad nebylo zneužíváno tohoto § 5 a nebyla poskytována sleva tam, kde skutečně neběží o takovýto mimořádný zvláštní případ. Tento paragraf je nutný proto, poněvadž nemůžeme zachytiti ani v novele všechny případy, které by mohly vésti k dalekosáhlým důsledkům. Tolik o §u 5.

Co se týče § 4, je velmi jasný v důsledku §§ 1 a 2. Ustanovuje, že finanční úřad sám opraví platební rozkaz podle §§ 1 a 2 a dá vyrozumění příslušnému poplatníku. Zde připomínám ještě, že tyto odpisy při dávce z majetku podle §§ 1 a 2 rovnají se platbě, to je, jako by byly zaplaceny, takže potom příslušný poplatník platí už jen zbytek, tedy ty odepsané dávky jako by byly zaplaceny, ovšem přirozeně neplatí z nich stát úrok podle 6. odst. §u 55 zákona z 8. dubna 1920.

§ 6 odstraňuje zase jednu velikou nespravedlivost tkvící v zákoně, totiž dvojí zdanění. Podle tohoto paragrafu se odpočítává daň, která se kumulativně jmenuje zemská dávka z přírůstku na majetku, od dávky státní z přírůstku na majetku. Běží totiž o případy, které jsou osvobozeny od 4. října 1920 od této dávky z přírůstku na majetku. Běží zde o převody z rodičů na děti a na jejich potomky, jakož i na osoby s nimi svazkem manželským spojené nebo manželství uzavírající. Tedy tento paragraf je docela jasný.

Důležitý je § 7, který odstraňuje nespravedlivost, která se objevila během provádění zákona. Běží totiž o ustanovení, podle něhož dary, které dá někdo od 1. srpna 1914, odpočítávají se od jmění obdarovaného k 1. březnu 1919 a připočítávají se ke jmění dárcovu, to znamená, že se tím chce vyvarovati, aby snad obdarovanému se nepočítal enormně nespravedlivý přírůstek. Zde byla v zákoně mezera Na př. tomu, kdo přijal 1. dubna 1914 tento dar, počítal se celý jako přírůstek k 1. březnu 1919. Tedy to je velká nespravedlnost a ukázalo se, že je zde nutno zjednati remeduru, takže tato doba posunuje se od 1. srpna 1914 k 1. lednu 1914.

Rovněž v § 8 vyplňuje se mezera zákona, podle něhož byly osvobozeny pense a zaopatřovací požitky od dávky z majetku a přírůstku na majetku, ale nebylo pamatováno na výměnky a pense, které nejsou ničím jiným než zaopatřovacími požitky.

Dále sluší ještě připomenouti § 11, který přináší jistou úlevu v placení. Jak víte, pánové, dnes kumuluje se velké množství platebních rozkazů najednou. V nejbližší době dostaneme platební rozkazy na daň z příjmu za 3 leta najednou. Tato daň z příjmu má se zaplatiti najednou, mají se zaplatiti ještě jiné daně a mimo to má se ještě platiti dávka z majetku a přírůstku na majetku. Je samozřejmou věcí, že by poplatnictvo nesneslo takové tíhy najednou a je potřebí, aby se konečně udělal pořádek v běžných daních, neboť je tam velký nepořádek v předpisování. Předpisy se nevydávají, nevyřizují se ani rekursy, takže je potřebí určité doby, aby se mohlo poplatnictvo vzpamatovati a vyříditi si tyto běžné daně. Proto je zde zařazen § 11, podle kterého ten, kdo zaplatil 4 první splátky, totiž ty první 3 pravidelné splátky na dávku a pak 15%ní splátku, může s placením 1 1/2 roku počkati a teprve po 1 1/2 roce se mu zbytek rozpočítává na 5 pololetních splátek, takže je zde přeci jenom jistá úleva.

Další předpisy nepotřebují nijakého objasnění. Já jenom připomínám ohledně formální věci, že v důvodové zprávě je tisková chyba, a to ve všeobecné části v 3. odst. od konce, místo tečky má býti otazník, poněvadž jinak by se rušil celý smysl této věty.

Připomínám znovu, že zde vláda předloživši novelu zákona o dávce z majetku plní jenom svoji povinnost jak k poplatnictvu, tak také k sobě samé. Vykonává povinnost k sobě samé, poněvadž, znovu opakuji, bylo by mělo dalekosáhlý důsledek, kdyby dávka z majetku měla býti zaplacena v původní výši, poněvadž se poměry hospodářské změnily. Není možno, aby se dávka z majetku platila ve výši podle výše cen a podle poměrů hospodářských r. 1920, poněvadž tehdá byly jiné poměry a jiné poměry jsou dnes. Tedy musí býti zákon, který nevyhovuje době, změněn. Přináší to poměry samy. Nikdo za to ovšem nemůže, je to běh doby, je to hospodářský vývoj a proti tomu nemůže nikdo bojovati, s ním musí počítati, a proto s tím musela také i vláda počítati, když předložila tento zákon.

Rozpočtový výbor bedlivě uvážil všecky jednotlivé paragrafy navržené novely a žádá, aby poslanecká sněmovna schválila novelu tak, jak vyšla z rozpočtového výboru, a já jsem přesvědčen, že tato novela bude míti blahodárný účinek, nejen co se týče poplatníků, nýbrž i hospodářského života státu vůbec. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Sděluji, že k projednávání tohoto odstavce denního pořadu za ministerstvo financí dostavil se p. min. rada dr. Boleslav Fuchs.

Zahajuji debatu.

Zapsáni jsou na straně "proti" pp. posl. Heller, Scharnagl, Stenzl, dr. E. Feyerfeil, Kostka, Fischer R., Bobok, Windirsch, Kraus, Budig.

Než udělím slovo prvnímu řečníku, navrhuji ve smyslu usnesení presidia, aby řečnická lhůta byla 20 minut.

Je snad proti tomu nějaká námitka? (Nebyla.)

Není jí. Návrh můj je přijat.

Uděluji slovo prvnímu řečníku, jímž je p. posl. Heller.

Posl. Heller (německy): Paní a pánové! Máme dnes poprvé příležitost promlouvati k zákonu, který byl předložen ještě starému kusému parlamentu a který svými účinky způsobil takové poměry, že pod ním sténá a trpí všechno obyvatelstvo, pokud jest výdělečně činné, a proklíná tento zákon s jeho následky. Pan zpravodaj sám připustil, že se během let mnoho změnilo. Dobře, my to uznáváme, ale navržená novela neznamená žádný poznatek této skutečnosti. Jest držena v tak minimální výměře, že zlepšuje - jak to nazýváte zákon jen v nejnepatrnější míře a nechá pod ním i na dále trpěti velké masse výdělečně činných občanů. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)

Chtěl bych o zákonu, jak byl svým časem vytvořen, pronésti všeobecně několik slov. Účelem tohoto zákona mělo býti vytvoření nové měny, a na druhém místě zaplacení dluhů. Pánové, v tom jsme se asi důkladně zklamali. Myslím, že tehdejší podavatel zajisté sotva asi věřil, že by bylo lze uložením dávky z majetku a dávky z přírůstku na majetku vytvořiti novou měnu. Jest to úplně zvrácený názor mysleti, že měna některé země zakládá se na tom, je-li tu množství zlata. Měna země nezakládá se na tom, je-li tu množství zlata, jež se časem ztráví, nýbrž jakost měny některé země založena jest na tom, zda národové v zemi té obývající, jsou pilní, šetrní a schopni výdělku, a ne na tom, zdali se tráví větší nebo menší hromady zlata. Neboť i největší hromada zlata se časem ztráví, bydlí-li ve státě líný národ a měna země musí poklesnouti přes hromady zlata, která byla sehnána a donesena ve způsobě dávky z majetku a dávky z přírůstku na majetku. O druhém odůvodnění dá se spíše mluviti. Připouštíme, že země, které se zúčastnily přímo nebo nepřímo války, utrpěly zhroucením celé Evropy větší nebo menší finanční zatížení a připouštím také, že i poplatné části obyvatelstva záleží na tom, aby se zbavila najednou části těchto břemen, protože tato břemena by se musila na konec zúročiti a úroky nemohou býti opatřeny jinak, než opětně daněmi. Je to tak zvaný císařský řez, který se tu udělá na ráz; odstraní se část břemen, aby byla snížena břemena daňová, protože se sníží výplata úroků. Ale k tomu účelu byla by stačila prostá dávka z majetku, obdobně, jak byla provedena i v jiných státech Evropy. Mohlo se něco ubrati postupným zvyšováním ze jmění, které tu bylo, a bylo by se účelu dosáhlo. Ale od této nesmyslné dávky z přírůstku na majetku, které nelze individuelně ani spravedlivě provésti, mohlo býti upuštěno, neboť vlastně jest to ona, která náš výdělečný lid utiskuje, která mu vtiskuje znamení toho, že jest tísněn, dusí všechno hospodářství a znemožňuje nám vydechnouti, protože nejsme s to, od našich hlav tento Damoklův meč, dávku z majetku a přírůstku na majetku, odvrátiti. Co jest to přírůstek na majetku? Ať mi někdo řekne, zda se těchto dvacet hektarů polností, jež ten neb onen vlastní, rozmnožilo? Zůstaly dvaceti hektary. Co naplat, říkáte-li: V papírových korunách má to o tolik větší cenu. Vždyť se polnosti neprodávají, dnes se nikdo o ně nedere, protože zemědělství jest pasivní a nikdo nechce o něm ničeho věděti. Rolím na ceně vůbec nepřibylo, protože se neprodávají. Rolník z nich žije a bude v držení role ještě po třiceti letech. Následkem toho neobdržel onoho přírůstku na papírových korunách. Ale i když by je prodal, sebere stát tento zdánlivý přírůstek na papírových korunách, neboť nastane-li takový případ de facto, že někdo usedlost zcizí, pak se dostaví ihned moloch finančního úřadu, který mu sebere 25 až 30% tržní ceny, tak že mu nezbudou než dvě třetiny. Vidíme tedy, že by lid snad obětoval část svého jmění k zaplacení státního dluhu, kdyby stát byl tehdy zavedl dávku z majetku k zaplacení dluhů, a tehdy nebyly dluhy v tomto státu právě příliš vysoké, rozdělený předválečný dluh nečinil mnohem více, než 4 miliardy korun, a i kdyby se byla uznala válečná půjčka, nebylo by toho bývalo více, než nanejvýše dohromady 12 miliard, národ byl by snad rád obětoval část svého jmění na úhradu části toho dluhu. Byl by to také býval na konec jen sebeklam, protože byste to z jedné kapsy byli vzali, a byli byste to strčili do druhé kapsy ve formě zaplacení válečných půjček. Ale tento stát neupotřebil ničeho na zaplacení těchto dluhů, naopak staré dluhy zůstaly a účetní kontrolní úřad není ani s to, nám pověděti, jak velké jsou vůbec dluhy tohoto státu. Můžeme jen tak přibližně se dohadovati a ze zpráv jednotlivých časopisů a jiných sdělení - zda jsou pravdivé, nevím se dovídati, že břemeno dluhů stouplo aspoň čtyřnásobně. Kdo to zavinil, jest jiná otázka. Nebylo nutno hned při počátku státu dělati dluhy, neboť tento stát měl tolik zdrojů, že neměl potřebí dělati dluhy. Měl všechno ve svém držení, čeho si spořádaný útvar státní jen může přáti a vymysliti: Slušně vyvinuté zemědělství, vysoce vyvinutý průmysl, hornictví, řeky, lesy, vše tu bylo, čím se může srdce státníkovo potěšiti. Proto nebylo by bývalo třeba nahromaditi tuto spoustu dluhů a utěšovati ještě lid poukazem na to, že se používá dávky z majetku a z přírůstku k vybudování pěkné měny. Poslednější důvod vůbec neobstojí, protože naše měna se stala beztoho tak krásnou, že na to hyneme. Naše způsobilost k vývozu jest ochromena, naše hospodářství pasivní, a za to vše vděčíme této krásné měně, která se bez dávky z majetku stala tak krásnou. Buď nám Bůh milostiv, kdyby výnosu dávky z majetku mělo býti ještě užito k tomu, aby naše měna byla ještě dále zlepšována. Pak by mohlo dojíti k tomu, že každý dávku z majetku dobrovolně zaplatí, protože mu nic jiného nezbude, než vzíti provaz a se oběsiti. Nezabije-li ho dávka z majetku, učiní to měna, protože dobrá měna zabije naše hospodářství.