Musíme v prvé řadě poukázati na to, jak vypadají poměry jednotlivých kategorií našich zaměstnanců, zejména poměry traťového zaměstnance. V důsledcích tohoto úsporného hospodářství zhoršily se tyto poměry, a není naprosto žádnou zvláštností při dnešní drahotě, že traťový zaměstnanec chodí domů s měsíční mzdou 650 Kč, ze kterých má živiti 3 - až 4člennou rodinu. Železniční správa ovšem poukazuje stále a stále na to, že poměry tohoto dělnictva jsou ještě lepší, než jsou poměry dělnictva v soukromých závodech. Železniční správa zapomíná ovšem na to, když v soukromých závodech byly mzdy až o 400 Kč vyšší, než jsou dnes, že tehdy nepoukazovala na ten rozdíl, ale dnes ten rozdíl je viděti. A v důsledcích toho, že jest zde rozdíl mezi zaměstnanci soukromého podniku a drážního podniku, má ten rozdíl býti vyrovnán na účet těchto zaměstnanců.
Další kapitolou jest otázka zpětného přijímání zaměstnanců, kteří vrátili se z vojny. Podotkl jsem, že máme celou řadu zaměstnanců, kteří byli vojáky a před vojenskou službou sloužili u dráhy. Tito mají býti na základě usnesení ministerské rady přijímáni zpět, ale toto přijímání se oddaluje, aby se na druhé straně přijímali lidé, kteří s dráhou vůbec neměli nic společného. Nejsmutnější na celé věci je to, že otázka úřadování jest dnes jednou z nejhorších. Musíme poukázati na to, jak jedná se vlastně se stranami. Dnes cítí se drážní byrokracie ve svém postavení na tolik pevnou, že nesnese a nepřipustí žádné kritiky, tím méně kontroly. Máme celou řadu různých finančních manipulací, jak nasvědčují tomu různé případy, které byly soudně projednány. Je to zejména poslední případ p. vrchního inspektora Beneše, který byl uveřejněn v posledních dnech. Beneš prováděl od roku 1919 dalekosáhlé manipulace s cizími valutami, aniž by drážní kontrolou byl nějak ve svém počínání rušen. V tomto případě neměl býti souzen pouze vinník, ale na lavici obžalovaných patřila i správa dráhy, která mu svou nedostatečnou kontrolou páchání malversací po tak dlouhou dobu umožnila. Proto jest rozsudek vynesený nad podvodným zaměstnancem dráhy považovati za nepřiměřený, poněvadž vlastně měl býti odsouzen někdo jiný. Podobný případ odehrál se v samém ministerstvu železnic, kde vysoký hodnostář na základě disciplinárního šetření byl okamžitě propuštěn z drážních služeb. Ovšem tomu byla dána plná pense, kdežto na druhé straně zaměstnanec, který odcizil 5 kg uhlí, které si vzal do tašky, byl propuštěn bez jakékoliv náhrady na pensi, ačkoliv sloužil více než 15 roků.
Vážená sněmovno! Jest samozřejmo, že za takových okolností nemůže býti spokojenosti mezi personálem a že denně a denně se shledáváme s různými stížnostmi, na kteréž není vzato naprosto žádného zřetele. My bychom si přáli, aby šetření, které bylo provedeno, bylo šetřením posledním, poněvadž následky tohoto šetření mohou býti katastrofální. Zde se šetří jak na věcných výdajích, tak i na personálních výdajích a na druhé straně se vyhazují ohromné miliony jenom proto, že se provádí v tomto státě jenom třídní politika. A my jako komunisté jsme povinni, abychom tuto třídní politiku do krajnosti potírali.
Z těchto důvodů, že nemáme důvěry a nesouhlasíme s předloženým rozpočtem, usnesl se náš klub, hlasovati proti tomuto rozpočtu. (Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Mikuláš.
Posl. Mikuláš: Slavná sněmovno! Stanovisko strany československých socialistů k celkovému rozpočtu státnímu na rok 1924 bylo na tomto místě několika členy, kolegy mého klubu, jasně a určitě tlumočeno. Rádi dáme republice, což její jest. (Výborně.) Používám této příležitosti, abych jako praktický malozemědělec a mluvčí Jednoty československých malozemědělců a živnostníků promluvil několik slov k některým otázkám, jež se dotýkají životních zájmů malého zemědělského lidu a zemědělství vůbec.
Především považuji za svoji povinnost říci několik slov těm, kdož nás socialisty líčí jako nepřátele zemědělství, že nemluví a nepíší pravdu a že tak činí neprávem. Zastáváme-li určité zamítavé stanovisko k otázkám obilních cen, nečiníme tak z nepochopení potřeb našeho zemědělství, nýbrž z hlubokého přesvědčení, že ochranářská celní politika není tím přirozeným a nejlepším lékem k ozdravění poměrů našeho zemědělství. (Výborně!) Nejméně pak může míti politika ochranářských cel vlivu na zlepšení existenčních podmínek těch malozemědělců, kteří pokud se týče obilní výroby produkují jenom tolik, kolik potřebují pro svoji vlastní potřebu, pro své vlastní rodiny, a současně kolik spotřebují pro své hospodářské zvířectvo. Uznává se dnes za pochybenou a nadále neudržitelnou politika celní ochrany pro naši průmyslovou výrobu, která také nepřinesla státu, dělnictvu i průmyslu očekávaného výsledku. Lze těžko vážně a rozumně mluviti za dnešní doby o obilních clech jako nutném opatření v zájmu prosperity našeho zemědělství. Prosperitu a lepší existenční podmínky našeho zemědělství nutno spatřovati v tom, jak správně podotkl a naznačil v zásobovacím výboru ministr zemědělství dr. Hodža, ve zvýšení zemědělské produkce. (Výborně!) Zde se naskytá ministerstvu zemědělství široké pole působnosti a krásný a důležitý úkol, v němž bude jistě podporován všemi, kdož chápou důležitost zemědělské výroby pro stát a těžký a lopotný život našeho zemědělského lidu. Proto my malozemědělci nedovedeme dosti dobře pochopiti počiny ministerstva zemědělství, pokud se týká návrhu tohoto ministerstva na zřízení velké nákladné monopolní pojišťovny krupobitní. Tím nechci říci, že by nemělo býti uvažováno o tom, aby zemědělec v případě živelních pohrom neměl býti chráněn a podpořen. Nelze však připustiti, abychom zavedli povinné a nucené pojištění krupobitní, na které by všichni zemědělci byli nuceni platiti jednotnou prémii, která by se rovnala novému těžkému zdanění zemědělského lidu, beztak již daněmi přetíženému.
Zmiňuji-li se o této chystané osnově zákona, činím tak proto, poněvadž se mně zdá, že se jí přikládá větší důležitost se strany ministerstva zemědělství nežli skutečně zasluhuje. Jest jisto, že jest v zájmu veřejném starati se o to, aby škody, způsobené živelními pohromami vůbec, nejen krupobitím, byly hrazeny. Toto stanovisko vyslovilo také Národní shromáždění v resoluci ze dne 9. dubna 1920. Této resoluce se také zastánci uvedené osnovy houževnatě dovolávají.
Mluví-li se v resoluci o pojištění, zajisté myslilo se tím takové opatření, které by umožňovalo náhradu způsobených škod.
V tom směru mělo by se přemýšleti o tom, není-li možná jiná cesta k uvedenému cíli, zdali totiž musí býti skutečné pojištění a pojišťovna podle vzoru pojišťování a pojišťoven stávajících. Že by se o jiném způsobu získání potřebných prostředků a hrazení škod způsobených živelními pohromami mělo přemýšleti, toho dokladem jest i ta okolnost, že i kdyby uzákoněna byla osnova o pojištění proti krupobití, zůstaly by při tom neuhrazeny daleko větší škody způsobené jinými živelními pohromami. (Tak jest!)
Jest zajímavo, že ministerstvo zemědělství, ačkoliv mu tyto škody známy, nestará se o nějaký způsob pojištění proti nim a že obralo si za úkol jedině vybudování monopolní pojišťovny krupobitní. R. 1922 postiženo bylo zemědělství živelními pohromami, katastrofálním suchem, průtrží mračen ve značné míře. Ministerstvo zemědělství, žádajíc na podzim r. 1922 obnos 100 mil. Kč na podporu postižených okresů, doložila v důvodové zprávě statisticky, že škody v roce 1922 živelními pohromami, jinými než krupobitím způsobené, páčí se na 2 1/2 miliardy Kč.
Takových katastrofálních roků je poměrně více a škody jsou při tom větší nežli u krupobití. Průměrné roční škody způsobené krupobitím odhadují se na 180 mil. korun. Má-li tedy ministerstvo zemědělství na zřeteli pouze prospěch zemědělství a zemědělců vůbec, mělo by přemýšleti o způsobu hrazení takových ohromných škod. Zdá se však, že více než o prospěch zemědělství a zemědělců jde při zamýšleném krupobitním pojištění ministerstvu zemědělství o politickou stránku věci. Politický agrarism nemůže však býti ztotožňován nebo zaměňován se zemědělstvím jako takový! (Výborně!) Důsledkem této záměny pak jest, že při jednání o různých otázkách zemědělských se úplně přezírá nejpočetnější složka zemědělců skutečně na půdě pracujících. Jsou to malozemědělci, domkáři a drobní venkovští živnostníci, kteří skoro vždy jsou zároveň i malozemědělci. Podporovati zemědělství znamená pro mě podporovati je všemi směry tam, kde podpory nejvíce zasluhuje a potřebuje, to jest podporovati drobné hospodářství. Ovšem především musí se tímto směrem bráti provádění pozemkové reformy. Zabraná půda zemědělská, pokud určena je drobnému přídělu, musí býti přidělována, pokud nejedná se ovšem o kolonisaci nových osadníků, výhradně chudým lidem našeho venkova, malozemědělcům, domkářům a drobným živnostníkům. Až dosud, bohužel, tomu všude tak nebylo, naopak přidělována byla půda po většině těm, kdož již nyní mají hospodářství dostatečné, a ti, kdož mají půdy nedostatek, vycházeli buďto naprázdno nebo s příděly nepatrnými.
Státní pozemkový úřad musí se starati o to, aby všem nejdrobnějším venkovským lidem příděl půdy umožnil a nikoliv aby na jejich žádosti bylo odpovídáno: "Nemáte-li hotových peněz, přídělů nedostanete!"
Vedle snížení přídělových cen je to hlavně organisace pomoci úvěrové, bez které provedení pozemkové reformy jako reformy sociální není vůbec možné. (Tak jest! Zcela správně!)
Zákon úvěrový sice máme, postrádáme však skutečného úvěru. Nejsou-li nebo nemohou-li býti splněny předpoklady, na kterých zákon úvěrový byl vybudován, musí býti hledány nové cesty. Bude věcí státu, postarati se případně o nutné předpoklady akce úvěrové. Snížení cen přídělových je pak možno bez větších obtíží dosáhnouti tím, že zbytkové statky, pozemkovou reformou vytvořené, přidělovány budou za ceny obecné, a nikoliv jak se to dosud děje, levněji než drobný příděl. (Posl. Sladký: A menší režie!) Zcela správně!
Rozumí se samo sebou, že náležité zajištění zaměstnanců velkostatků je předpokladem zdárného provedení pozemkové reformy. (Výborně!) Pozemková reforma musí býti reformou sociální, to znamená, že musí býti provedena ke prospěchu sociálně slabých příslušníků národa. (Výborně!)
Lze si přáti, aby pozemková reforma jako veliké dílo naší slavné revoluce byla skutečně v duchu jejím do důsledků provedena. Bude-li tak provedena, nebude potom zapotřebí, abychom nadále prováděli zvláštní slavnosti předávání půdy, poněvadž vědomí vykonaného dobra bude pevně vryto v srdce našich drobných venkovských lidí.
V souvislosti s pozemkovou reformou na zabrané půdě jest také provádění pozemkové reformy na statcích státních, pokud se to jeví nutné. Rovněž naléhavou považuji úpravu pronajímání pozemků obecních, v kterémžto směru byl naším klubem podán svého času návrh zákona. Nebude též od místa, zmíním-li se při této příležitosti několika slovy o důležitosti malovýroby v zemědělství. Je statisticky dokázáno, že drobné hospodářství mají své národohospodářské odůvodnění. Jsou to zvláště některá odvětví v zemědělství, vyžadující zvláštní osobní péče, která s největším prospěchem možno provozovati pouze v malém podniku. Je to zejména chov dobytka hovězího, vepřového, drůbežnictví a chov drobného hospodářského zvířectva. Zvelebiti tato odvětví, pokud se tyče množství a jakosti, jest národohospodářským příkazem.
Podíváme-li se na statistiku dovozu dobytka a tuku, vidíme nejlépe, co nám v domácí produkci chybí. Nahraditi po této stránce jevící se nedostatky naší produkce znamená v první řadě věnovati zvýšenou pozornost drobným hospodářstvím. Zdá se mi, že v tom směru příliš mnoho věnujeme na chov koní v poměru k tomu, co věnováno jest na chov ostatního hospodářského zvířectva. Pro budoucnost bude nutno tuto nesrovnalost odstraniti. Nesmíme zvláště zapomínati na to, že, až nastanou normální poměry v Evropě, bude nutno u nás změniti způsob hospodaření v zemědělství. Jsme státem s rozvětveným průmyslem odkázaným na vývoz. Vývoz ten bude směřovati na východ a jih do států agrárních. Nebráníme se tomu, abychom při uzavírání obchodních smluv mohli zameziti dovoz zemědělských plodin, specielně pak dovoz obilí. Chceme-li vyvážet, musíme také dovážeti. Jest proto zapotřebí, aby naše zemědělství počítalo již nyní do budoucnosti a přizpůsobovalo hospodaření k očekávané situaci, aby tato, až nastane, nepůsobila na zemědělství katastrofálně. Bude to produkce živočišná, která bude potom hlavním odvětvím našeho zemědělství. Při tom se zároveň ukáže zvláště důležitost drobných podniků zemědělských. (Posl. Sladký: Jako v Dánsku!) Ano, zcela správně, jako v Dánsku. Považuji proto osnovu zákona o dobytčím pojištění, jež chystá ministerstvo zemědělství, za prozíravý a šťastný krok k ochraně pěstitelů dobytka. I když osnova tato, jak byla na odborné anketě projednána, neuspokojuje nás jako drobné chovatele ve všech směrech, konstatuji, že si upřímně přejeme, aby byla co nejdříve uzákoněná. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Slavná sněmovno! Půda je podmínkou zemědělství při každém způsobu hospodaření. Je proto příkazem zemědělské politiky pečovati o to, aby vlastnosti půdy po všech stránkách byly co nejlepší, a tím její plodnost nejvyšší. Zlepšování půdy melioracemi a podporování meliorací znamená ukládání peněz na vysoký úrok. Stát po této stránce, pokud je možno, svou povinnost koná, a jest si přáti, aby se tak dálo i v budoucnosti. Rovněž dlužno s povděkem kvitovati i pochopení zemského výboru, který meliorace vydatně podporuje. Od roku 1919 do konce r. 1922 věnoval zemský výbor český na meliorace 28 1/2 mil. K. Přes to nutno konstatovati, že jsme teprve v začátcích velikého úkolu melioračního.
Více než 1 1/2 mil. ha rolí, luk a zahrad čeká na provedení meliorace. Ztráty, jež našemu zemědělství a tím státu po této stránce každoročně vznikají, jdou do miliard. Šetření v tomto směru nezdá se mi býti právě účelné.
Že zvýšení výnosu půdy je vedle meliorací odvislé i od umělých hnojiv, jest všeobecně známo. V tomto ohledu měla by býti ministerstvem zemědělství podniknuta a podporována zvláštní akce pro opatření umělých hnojiv malozemědělcům.
Sdružování malozemědělců v družstva všeho druhu - nákupní, prodejní, strojní atd. - nutno podporovati. Zejména používání umělých hnojiv a strojů v malých hospodářstvích musí býti tímto způsobem rozšiřováno. Při této příležitosti jsem také nucen poukázati na jeden zjev, který by se neměl vyskytovati. Svého času zřízen byl fond pro opatření strojených hnojiv. Účelem fondu bylo opatřiti zemědělství levnější hnojiva. Nechci se rozšiřovati o tom, jak bylo účelu toho dosaženo. Chci však poukázati na toto:
Před časem přinesly časopisy zmínku o tom, že hospodaření fondu končilo se značnými přebytky a že fond přepustil své právo podle § 11 zák. o fondu, zákon z 22. prosince 1920, č. 683 Sb. z. a n., Svazu majitelů lesů, od něhož nemohl potom značné obnosy dostati.
Nevím, jsou-li tyto informace správné, jisto však je, že zákonem z 13. července 1922 § 3 bylo fondu uloženo předložiti nejdéle do 31. března 1923 Národnímu shromáždění konečné vyúčtování, což se však dosud nestalo. (Posl. Zeminová: To bude jako s tím Práškovým špiritusem!) Pravděpodobně!
Slavná sněmovno! Dnešní postavení malozemědělců, domkářů a drobných živnostníků je ztěžováno také značným zatížením daňovým. Vyslovuji proto jménem těch tisíců drobných venkovských lidí a tisíců drobných poplatníků prosbu, aby co možná nejdříve provedena byla novelisace zákona o dávce z majetku a z přírůstku na majetku ve smyslu jejich potřeb.
Rovněž jest žádoucno, aby v době co možná nejkratší došlo ke změně berního systému.
Domnívám se také, že nebude zvýšena daň z obratu, neboť zavedení 2% daně této dotklo by se zvláště těžce malozemědělců a domkářů dvojím směrem. Jednou jako konsumentů a podruhé jako producentů pro vlastní potřebu. Dnes, kdy příjem malozemědělců klesl o více než 50%, bude povinností vlády, aby včas uvažovala o redukci těch daní, které svojí povahou jsou metlou drobného poplatnictva.
Slavná sněmovno! Poukázal jsem ve své řeči na některé otázky zemědělské a potřeby malozemědělců. Budiž mně dovoleno, abych na konec vyzvedl ještě jeden požadavek, který pokládám v zájmu drobných lidí venkova za jeden z nejdůležitějších. Je to požadavek sociálního pojištění pro samostatně výdělečně činné, pro malozemědělce, domkáře a drobné živnostníky. (Výborně!)
Zavedení sociálního pojištění pro tuto třídu národa bude znamenati veliký čin sociální spravedlnosti a humanity a zároveň odstranění smutné kapitoly našeho venkova výměnku. Končím:
My malozemědělci organisovaní ve straně československých socialistů nejsme přáteli třídní politiky. Boj měst proti venkovu a venkova proti městům považujeme za nezdravý zjev u kulturního národa.
Věříme, že jen společným úsilím všech poctivých lidí práce a celého národa podaří se nám cestou demokracie a pokroku, klidu a práce uskutečnění velikých úkolů a vážných sociálních reforem ku prospěchu všech pracujících vrstev národa a republiky. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má dále pan posl. Grünzner.
Posl. Grünzner (německy): Dámy a pánové! Jako každoročně, tak také v letošním státním rozpočtu na rok 1924 poskytuje kapitola týkající se železniční správy jistě nejvíce příčin k oprávněné kritice. Zejména my, zástupci německé třídy dělnické a německých zaměstnanců tohoto státu, máme tisíceré důvody, abychom použili této příležitosti, kdy se projednává rozpočet železniční, a abychom s tohoto řečniště ukázali, jak postupuje vláda a státní správa v tomto státě proti německým železničním dělníkům a zaměstnancům. Kapitola týkající se železniční správy jest takřka bolestínem německého lidu v tomto státě, zejména však dělníků a zřízenců na drahách, příslušejících k německé národnosti. Ačkoli rozpočet železniční správy na r. 1924, který máme před sebou, dává četné podněty ke kritickému objasnění jednotlivých položek a bylo by velmi lákavé, zabývati se i po věcné stránce čísly v něm obsaženými, musím přece jen od toho upustiti, poněvadž by mi při nesmírně krátké, dvacetiminutové řečnické lhůtě nezbylo času, abych promluvil jen o nejkřiklavějších opatřeních a ústrcích, jakými odedávna častuje státní železniční správa německé dělníky a zaměstnance. Řeknu tudíž jen zcela stručně, že se v rozpočtu železniční správy na r. 1924 zcela neobyčejnou měrou projevuje spořivost a že se má dosáhnouti úspor především na účet zaměstnanců. Ostatně již moji klubovní kolegové v rozpočtovém výboru a člen naší strany soudr. Pohl v povšechné debatě zde ve sněmovně dostatečně kriticky po věcné stránce objasnili rozpočet železniční správy a s obchodního stanoviska dokázali, že v rozpočtu uvedené částky za úspory na hmotách, které na př. při vytápění lokomotiv, počítaje v to výdaje pro obě dvě postátněné velké soukromé dráhy (buštěhradskou a ústecko-teplickou) byly proti loňskému roku sníženy o 44 až 50 %, při mazadlech o 58 % a v položce pracovních hmot pro železniční dílny o 28 % neb 38 %, budou asi během rozpočtového roku ještě značně změněny v neprospěch preliminovaných částek. Budu se tedy zabývati jen několika položkami.
Podle rozpočtu státní železniční správa očekává, že bude míti v r. 1924 4.603,000.000 Kč příjmů a jen 4.174,000.000 Kč vydání, takže by zde byl přebytek 429,000.000 Kč. Musíme-li silně pochybovati o tomto čistém výtěžku již vzhledem k tomu, co jsme řekli o nejistých úsporách na hmotách, ukáže se to ještě méně pravděpodobným, když uvážíme, že železniční správa přikročí konečně v příštím rozpočtovém roce, když už byly postátněné dráhy zařazeny do celkové sítě státních drah, k propočítání sazeb, po němž bylo tolikrát voláno a jež je s národohospodářského stanoviska nezbytně nutné, což podle rozpočtu znamená úbytek příjmů o 217,000.000 Kč.
Očekává-li správa státních drah v příštím rozpočtovém roce z dosazených úspor skutečně tak značný čistý výtěžek 429 milionů Kč, musíme se na druhé straně diviti kramaření, jaké pozorujeme v rozpočtu u nepatrných výdajových položek, lze-li něco uspořiti na zařízeních pro zaměstnance. Tak na př. vidíme, že pro ústřední důvěrnický výbor, pro který bylo na rok 1923 zařazeno ještě 120.000 Kč, na příští rozpočtový rok 1924 jest preliminováno jen 80.000 Kč, tedy o 40.000 Kč méně. Tato nepatrná úspora jest přímo směšná vzhledem k velké celkové sumě úspor 429 milionů Kč. Nemůžeme to jinak nazvati, když se má na výdajích na okresní a místní důvěrnické výbory v příštím rozpočtovém roce 1924 proti roku loňskému ušetřiti 1,302.000 Kč. Železniční správa vložila do rozpočtu na výdaje pro tyto výbory jen 448.000 Kč a odůvodňuje všechny tyto úspory tím, že bude omezen počet schůzí těchto výborů. Vrhla-li se železniční správa, škrtajíc výdaje na příští rozpočtový rok, také na tak nepatrné položky, je z toho zřejmě viděti, kam směřuje její snaha a podala tím zřejmý důkaz o tom, co jsme již několikrát tvrdili, že totiž celá instituce důvěrnických výborů jest jí svrchovaně proti mysli a že patrně pomýšlí na postupné její omezování a zrušení. Jest to zcela po přání reakce, která se v tomto státě stále více a více roztahuje a zejména v oboru železniční správy již dávno počala zuřiti. Železničáři tohoto státu bez rozdílu národnosti musí býti na stráži a společně hájiti své instituce a jiné vymoženosti, dokud není pozdě a dokud je reakce úplně neodzbrojí.
Železniční správa nezapomněla ve své šílené šetrnosti také rok co rok snižovati položku na služební oděvy, které jsou integrující součástí příjmů jistých kategorií železničních zaměstnanců a jsou jim podle předpisů o stejnokroji zajištěny. V rozpočtu na r. 1922 činila tato položka 53,074.290 Kč, na r. 1923 34,463.750 Kč a na r. 1924 činí již jen 27,884.730 Kč. Tím se ušetřilo r. 1924 proti r. 1923 6,579.020 Kč a proti r. 1922 25,089.560 Kč. To jest téměř o polovinu méně, než kolik bylo vydáno na oděvy v r. 1922. Odůvodňuje-li správa státních drah tuto úsporu v rozpočtu zlevněním látek, jest to pravda jen z části, jinak to však musíme nazvati zastíráním skutečností, poněvadž železniční správa, jak už dávno víme, má v úmyslu značně omeziti nošení stejnokroje u oněch zaměstnanců, kteří k tomu byli dosud pro svoji službu povinni, a některým kategoriím služebních oděvů již vůbec nevydávati. Tato otázka není ještě vůbec zcela rozřešena a vyjednává se o ní mezi zástupci zaměstnanců a správou státních drah. Chce-li správa státních drah skutečně účelně šetřiti při opatřování služebních oděvů, doporučovali bychom, aby jejich zhotovování nezadávala jen jednotlivým velkým konfekčním závodům, které při tom shrábnou velké zisky, dodají brak, a při tom musíme ještě uvážiti, že zhotovené služební oděvy zpravidla nepadnou a zaměstnanci si je musejí dávati za vlastní peníze krejčímu přešíti, nýbrž aby to svěřovala krejčím v jednotlivých střediscích zaměstnanců, kteří šijí stejnokroje, jak se to velmi dobře osvědčilo v Německu. Tak by bylo zaměstnancům umožněno, nejen aby si dali vzíti na služební oděvy pořádně míru a zkusiti si je, nýbrž aby také bděli nad spolehlivým provedením příkazů.
Co se týče pensijního fondu železničních zaměstnanců, nemůžeme naprosto přejíti mlčením částku, která je k tomu účelu zařazena do rozpočtu na příští rok. V rozpočtu na rok 1923 bylo pro tento fond preliminováno 26,000.000 Kč, kdežto na rok 1924 stanoví správa státních drah jen 1,200.000 Kč. Správa státních drah tudíž očekává, že v rozpočtovém roce 1924 ušetří v této výdajové položce 24,800.000 Kč. To jsou velmi značné peníze, zejména když při tom uvážíme, že v poslední době byly dány takřka massy zaměstnanců na odpočinek a stále ještě se v tom pokračuje. Správa státních drah odůvodňuje tento příznivý výsledek v rozpočtu vysokými příspěvky zaměstnanců. Tím jsou patrně míněny zvýšené příspěvky, jichž bylo dosaženo na základě platů zvýšených zákonem z 20. prosince 1922, č. 394 Sb. z. a n., o 75%. Zde bychom se mohli zajisté ptáti, zda snad by nebylo vzhledem k tomuto příznivému výsledku na místě snížení příspěvků. Přičteme-li však ještě celkovou úsporu 429,000.000 Kč, jíž se správa státních drah v rozpočtu na příští rok honosí, byla by to jistě zcela dobře unesla, kdyby byla i nadále ještě platila příspěvky k fondu pro pojištěné zaměstnance a nikoli, jak se to stalo, již nyní ukládala toto placení příspěvků zaměstnancům, jimž už beztoho zákonem č. 394 byly značně sníženy jejich požitky, aniž se splnila kýžená podmínka, totiž pokles cen. Správa státních drah byla by zde měla jistě možnost, poskytnouti svým zaměstnancům úlevy. Bylo by tím spíše příkazem, a řekl bych, povinností správy státních drah, aby vyšla takovým způsobem zaměstnancům vstříc, ježto se po stránce humanitní vůbec nijak zvlášť nevyznamenává. V rozpočtu na r. 1924 nacházíme pro účely humanitní právě tutéž nepatrnou částku 100.000 Kč jako v rozpočtu na rok letošní. Při celkovém čistém výtěžku 429 milionů Kč musíme to považovati skutečně za zahanbující, že správa státních drah neměla více smyslu a pochopení pro své humanitní povinnosti a věnovala na ně tak žalostně nepatrnou částku. Tisíce zaměstnanců trpí ještě dnes se svými příslušníky následky nedostatečné výživy v době válečné a poválečné, jakož i následky těžké služby železniční vůbec, jimž by se mohlo znovu dostati zdraví, kdyby se tak neskrblilo s výdaji na takové účely. Znajíce tuto nutnost a na druhé straně upiatost železniční správy, železničáři tohoto státu byli už dávno nuceni sáhnouti ke svépomoci a založili si takové humanitní fondy, jako na př. Masarykův fond pro nemocné plicními chorobami. V Podmoklech se železničáři rovněž spojili a opatřili si horské slunce pro nemocné, kteří nemohou jíti do léčebného ústavu. Avšak nejen že železniční správa ponechává zaměstnancům samotným, aby si ze svých hubených platů zřizovali takové léčebné ústavy, státní správa se staví ještě v cestu při opatřování potřebných přístrojů. Těchto přístrojů nelze u nás dostati a jest nutno objednávati je z ciziny. Tak také železničáři v Podmoklech objednali si takové horské slunce v cizině, zapomněli však při tom ochrannou ruku státní správy in puncto pověstného povolovacího řízení. Jak se podivili, když jim bylo zabráněno přístroj vyplatiti, ač si byli vědomi své dobré věci. Byl jim předepsán dovozní poplatek několika tisíc korun a bylo potřebí zakročování a delší doby, aby tento přístroj volně dostali. To věru nesvědčí zrovna o sociální a humanitní uznalosti naší státní správy a jest naléhavě nutné, aby zde zavál moderní duch.
Velmi mnoho bylo by možno říci také o položce, která jest v rozpočtu preliminována na vzdělání železničních zaměstnanců a na niž jest pamatováno jen 516.000 Kč, což jest proti loňskému roku o 129.000 Kč méně. Z této směšné částky chce železniční správa dotovati nejen jazykové kursy a odborné školy na Slovensku, nýbrž i oddílové školy pro účetní úředníky. Z celkového počtu zaměstnanců připadá na jednotlivce něco přes 3 Kč. Jakého odborného a jazykového vzdělání lze tím dosáhnouti, může si každý snadno pomysliti. Aby poskytla peníze pro zřízení a vedení kursů služební řeči, kterou, jak známo, železniční správa nad všechny ostatní odbory tolik zdůrazňuje, o to se ještě vůbec nijak zvlášť nestarala. Také v této otázce ponechala to značnou měrou utiskovaným zaměstnancům, aby se o to starali vlastními silami. Toto skrblení mělo ovšem nutně za následek, že především bylo zřízeno takových kursů příliš málo, takže účastníkům jednak pro jejich službu, jednak pro obtížné spojení s místem kursu bylo namnoze znemožněno kursy pravidelně navštěvovati. Podle toho ovšem musily také vypadati výsledky těchto kursů, zač správa státních drah nechce nésti odpovědnost, ale svaluje vinu na zaměstnance. Nelze však této věci nikterak zevšeobecňovati, i když se snad někdy stalo, jak často tvrdívá státní správa, že se v některých případech jevil nedostatek zájmu. Bylo by povinností právě správy státních drah, aby věnovala přiměřené částky peněžní na jazykové vzdělání zaměstnanců, poněvadž v poměru k jiným odborům státní správy nejdříve a nejvíce naléhala na to, aby si zaměstnanci nečeské národnosti osvojili služební řeč. Toho však nelze dosáhnouti tak nepatrnými prostředky a v tak krátké době. Správa státních drah bude se tudíž muset vzchopiti a zařaditi do rozpočtu mnohem vyšší částku, chce-li, aby výsledky těchto kursů byly příznivější.
Tím jsem vlastně již dospěl k pojednání o utiskování a sužování německých dělníků a zaměstnanců, jež se různými opatřeními správy státních drah ustavičně a stále větší a větší měrou stupňuje. Již po převratu při zřízení tohoto státu bylo jasno, že bude hlavní snahou správy státních drah, zaměstnance nečeské národnosti, zejména však německé, odstraniti z pohraničního území a dosaditi na jejich místa t. zv. spolehlivé zaměstnance české národnosti. Tak se stalo především v Hrušovanech-Šanově, Břeclavi, ve Znojmě, Moravské Ostravě, Bohumíně, Podmoklech, v Teplicích-Lesní bráně, Hrobech, Trutnově a později, když bylo rozhodnuto o území těšínském, také v Těšíně, Karvinné a Jablunkově. Mnoho tisíc propuštěných a vyhoštěných ze státního území na udání neodpovědných českých šovinistů svědčilo o tom rovněž velmi výmluvně. V dalších letech 1919, 1920, 1921 vystoupila pak správa státních drah s jazykovými nařízeními, aby tímto způsobem ztížila a ztrpčila německým zaměstnancům setrvání v železniční službě. Tím se správa státních drah ještě ani zdaleka nespokojila. Aby dosáhla svého cíle, totiž decimování německých zaměstnanců a úplného jejich postupného odstranění ze železniční služby, nejvhodnějším prostředkem k tomu se jí zdálo býti postátnění tří velkých soukromých drah: košicko-bohumínské, ústecko-teplické a buštěhradské, na kterýchžto tratích bylo ještě velké množství německých dělníků a zaměstnanců pohromadě v uzavřených územích. Tímto postátněním podařilo se jí jednou ranou zabíti dvě mouchy. Nejprve se to zkusilo s hromadným pensionováním a později s překládáním, k čemuž vítanou příležitost poskytlo sloučení jednotlivých úřadů postátněných drah se starými státními drahami. Avšak i tu se zdálo, že stále ještě nebude dosti rychle dosaženo šovinistického cíle. Čeho nebylo dosaženo dosud použitými prostředky, toho hleděla správa státních drah nyní konečně dojíti zostřenými jazykovými předpisy.