Stát musí přinášeti oběti, aby jeho obyvatelstvo mohlo žíti. Proto také bylo povinností vlády, přičiniti se o to, aby stávka uhelná ukončena byla co nejdříve. Pro názorné posouzení stávky se stanoviska národohospodářského dovoluji si udati některá data. Vezmeme-li za základ těžbu v měsíci červnu 1923, dle zpráv z oboru veřejné služby technické, obnášela těžba uhlí kamenného 1,076.531 tun a uhlí hnědého 1,278.213 tun. Můžeme říci, že sedminedělní stávkou ztratilo se národohospodářsky nejméně okrouhle uhlí kamenného 1,700.000 tun, což jest 170 tisíc vagonů, a počítáme-li 1 vagon po 2000 Kč, resultuje celkem 340 milionů Kč. Při uhlí hnědém obnáší okrouhle ztráta sedminedělní stávkou způsobená 1,900.000 tun, což je 190.000 vagonů, a počítáme-li 1 vagon po 1000 Kč, resultuje celkem 190 milionů Kč. Tedy celková ztráta je přes 1/2 miliardy Kč. Je to ztráta obchodní.
Počítáme-li, že v červnu 1923 dle týchž zpráv technických propracováno bylo v kamenouhelných a hnědouhelných revírech okrouhle 2,126.663 směn, odpovídá ztráta výdělku za oněch 7 neděl, vezmeme-li, málo počítáno, nejméně 3 miliony směn po 50 Kč, celkem 150 milionů Kč na mzdách.
Jsou to jen čísla přibližně správná a neuvádím zde ještě jiné ztráty na dávkách a daních. Je tedy celkovou ztrátu národohospodářskou odhadnouti na 680 milionů. To je důsledek dlouhé stávky uhelné.
Řekl jsem, že stát musí přinésti oběti. Jaké ty oběti mají býti, chceme-li je posuzovati se stanoviska zemědělského? Krátká odpověď: Nemáme-li dostatek produktů, chlebovin, musíme se postarati o zvýšenou produkci. Může se jmenovitě jednati o zvýšení výnosu sklizně pšenice, které je u nás nedostatek a které se k nám buď v zrně nebo mouce na 20.000 vagonů ročně dováží. Poněvadž náš zemědělec nejlépe se vyučuje názorně, méně teoreticky a více prakticky - třeba při tom oceňuji význam odborných hospodářských škol vidím, že důležitým činitelem pro toto názorné vyučování je zemědělské výzkumnictví. Na zemědělské výzkumnictví je sice v programu investičním na r. 1924 zařazena položka 3,300.000 Kč, ale tato je více na teoretická učeliště a méně na praktické pokusnictví, a proto je tato položka nedostatečnou.
Pokud nebude možno, aby v každé obci byly prováděny pokusy s novými odrůdami obilin a nebudou prováděny pokusy s používáním strojených hnojiv, a to různých druhů dle klimatických poměrů a dle potřeby složení půdy, a to alespoň 2 až 3, aby každý zemědělec z vlastního názoru viděl, co a jak se mu může rentovati, nedočkáme se tak intensivního hospodářství zemědělského, aby náš stát byl soběstačný. Příslovečná pilnost našeho zemědělce musí býti podporována státem, neboť pro stát jest, aby stát z ní užitek mohl míti. Oběť po této stránce přinesená se velmi zaplatí. Celoroční námaha rolníkova potřebuje péče a ochrany.
Krupobití, přívaly, průtrže mračen zničí úrodu a z rolníků stávají se za několik hodin žebráci.
Dávno tomu, co rolnictvo české volalo po zřízení zemské pojišťovny proti pohromám živelním, která by mu byla zárukou, že za nízkou premii bude v případu katastrofy odškodněn přiměřenou náhradou, aniž by se dožadoval nějakého daru z milosti.
Letošního roku vážně se začalo jednati o něčem podobném. Mám-li s tohoto místa k této otázce naše stanovisko tlumočiti, tedy prohlašuji, že nucenou monopolní pojišťovnu nepřipustíme potud, pokud nebudeme mít záruky, že zemědělci a jejich přátelé stojí svým charakterem tak vysoko, že instituce tato nebude nikdy a nikde zneužívána k účelům stranickým. Jsme pro jednotnou pojišťovnu veřejnou s různými odbory, v níž by zemědělec dobrovolně mohl za nízkou prémii pojistiti svůj statek, ať již živý nebo mrtvý.
Pravil jsem, že různé přívaly ničí úrody, naděje a výsledek celoroční práce rolníkovy. Ale nejen tyto, ale i dravé potoky a bystřiny tak činí. Kolik škod natropí takový horský potok! I v našem okresu je takový potok, "Chotýšanka" zvaný. Před 17 léty v měsíci červnu po hrozné průtrži mračen tak se rozbouřil, že strhal hráze rybníků a rval s sebou co mu v cestě stálo. Několik mlýnů a rolnických usedlostí bylo úplně smeteno s povrchu země. Břehy byly rozervány na několika místech a místy vytvořeno docela nové koryto. Zajisté, že se velectěné dámy a pánové budou pamatovati na ony hrozné zprávy, a mnohý snad byl i na místě hrůzy. Ano i Američané byli na místě samém se podívati. Mnoho dobytka, ano i lidských životů padlo této průtrži za oběť.
Před válkou bylo přikročeno za pomoci státu k regulaci, ale bohužel, provedla se jen na hranice okresu vlašimského a dále to zůstalo na mrtvém bodě. Jak se pamatuji, i v okrese našem konány na stálé žádosti ohrožených přípravy, a dokonce již byl složen zemí českou 50% příspěvek z tehdejšího rozpočtu na regulaci. Zbývalo jedině, aby přispěl také stát, a i ten potom nějaký obnos složil. Na to vypukla válka a regulace usnula, a dodnes lidé trnou hrůzou a nejsou jedné noci jisti, že ráno budou vstávati. Nejvíce trpí přímo u řečiště položená obec Městečko a několik níže položených mlýnů. Často se stává, že na příklad na jaře při tání sněhu, kdy se z okolních svahů a strání valí voda do jmenovaného potoka, že v několika hodinách jsou obyvatelé jmenované obce překvapeni přívalem, takže jim ani někdy nestačí čas, aby se mohli vystěhovati, a pak trnou hrůzou nejen o majetek, ale i o svůj život. Musí s obavou pohlížeti na rozpoutaný živel přírodní uprostřed víru jako s ostrůvku. Tak se stává několikráte i do roka, na př. loňského roku v měsíci červenci a srpnu opakovalo se toto divadlo třikrát. Považte, velectěné dámy a pánové, jaké hrůzy ti lidé musí vytrpěti v tak zoufalém postavení! Jsou stále v nejistotě nejen o svůj majetek, ale i o svůj život.
Táži se vás, není-li nutno zde rychle pomoci a přikročiti konečně k tomuto dílu? Jsou to přece také občané naší republiky a mají také právo na život a existenci. Na jedné straně se hází a obchoduje s miliony, ale na druhé straně se šetří na nepravém místě a občanstvo se přivádí stálým oddalováním této věci přímo v zoufalství. Zde by bylo potřebí postaviti ony činitele, kteří mají možnost dílo urychliti, v tak kritický okamžik na místo těch, kteří již několikráte tyto hrůzyplné chvíle zažili, a jsem pevně přesvědčen, že okamžitě by k regulaci došlo. Uvedu jen jeden případ. Roku 1906 při katastrofě v rozbouřeném živlu uchýlila se jedna mladá dívka v zoufalství na střechu dřevěné stodoly, zatím co její rodiče, sourozenci a sousedé stáli bezmocni na břehu. Pojednou stodola se hnula a plovala s přívalem, a dívka při tom lomila rukama a volala: "S Bohem, s Bohem!" Pojednou se stodola zvrátila a příval dívku pohltil a - více ji lidé nespatřili.
Důrazně volám s tohoto místa, aby skutečně bylo již jednou, a to příštím rokem, s regulací Chotýšanky započato, a to dříve než bude pozdě. V zájmu sociální spravedlnosti a lidskosti je toho nejvíce potřebí. Zemědělec dávno uznal, že sám je sláb v boji za svoji existenci a za svoje práva, a proto se sdružuje ku provádění akcí, na které sám nestačí, a kde hlavní činitel, stát, váhá se svou pomocí.
Družstevnictví je jeden z nejdůležitějších bodů sociální otázky. Vyspělost družstevnictví ukazuje na hospodářskou vyspělost celého stavu. Vidíme-li ty tisíce drobných peněžních ústavů po venkově našem, ty Raiffeisenky, musíme uznati, že zemědělec pochopil, že jeho a jím našetřený peníz zase jeho spoludruhům patří. Družstva skladištní ukazují, jak zemědělec pomáhá si sám, aby se dostal z rukou těch většinou nesvědomitých lidí, jichž vlast kdesi u Jordánu se nalézá. Žel, že naše družstevnictví je ještě poměrně mladé, bylo zasaženo válkou; valutární poměry, rychlý vzestup koruny a pokles cen je silně zasáhly. Družstevnictví bylo poškozeno a stát musí ve vlastním zájmu pomoci tomuto zemědělskému družstevnictví do rovnováhy. Stát zde nic neztratí, neboť zemědělci jistě v jiném směru vše splatí.
Jedno však zdůrazniti musím. Nesnese se, aby družstevnictví jedné strany bylo favorisováno, aby na úkor družstevnictví jiného, tedy toho, které jsme my katoličtí zemědělci vybudovali a které do rámce lidové strany zapadá, bylo protežováno.
Povinnosti máme tytéž a chceme míti tatáž práva. Reklamujeme na podporu svého družstevnictví příslušnou kvotu z rozpočtu, který máme spolu odhlasovati. Víme, že to, co v rozpočtu se nalézá, nikterak nestačí k podpoře družstevnictví v našem státě. Víme také, že Praha nebyla postavena za jeden den.
Mluvím-li o družstevnictví, nemohu opomenouti zmínky o družstevních lihovarech. V posledních dnech byla hladina veřejného života rozčeřena právě tím, co souvisí s lihovary ať družstevními, či soukromými. Naše strana není nikterak angažována v družstvu hospodářských lihovarů, nemáme v našem ústředí "Svazu hospodářských družstev čsl." ani jeden družstevní lihovar přičleněný. Nemáme přímého interesu na tomto odvětví výroby zemědělské. Nejsme také ani dost málo súčastněni v otázce tiskem i slovem projednávané, nejsme ve spojitosti s t. zv. aférou p. presidenta senátu Práška. Právě proto však můžeme nestranně posouditi i odsouditi překotné zakládání nových družstevních lihovarů jako nezdravé. Reservní fondy družstva hospodářských lihovarů sotva stačí ke krytí ztrát, které docela jistě objeví se u nových lihovarů, nebude-li v cizině získán odbyt lihu v naší republice vyrobeného.
Ze starého státu zůstalo nám mnoho výroben, ale málo odbytných teritorií. Do ciziny pro vysokou cenu výrobní nemožno nám vyvážeti a proto prosperita nových, i při obmezené výrobě u nových podniků, byť i družstevních, není zaručena. Družstevnictví, má-li býti života schopné, musí býti zdravé. Totéž platí o celém stavu zemědělském i o státě.
Chceme míti náš zemědělský stav zdravý a silný, chceme míti zdravý stát, jemuž rozpočet povolujeme, chceme, aby ten stát sílil, vzkvétal a mohutněl. Ten stát je náš a musí býti náš! (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Brodecký. Dávám jemu slovo.
Posl. Brodecký: Paní a pánové! Chtěl bych se pokusiti o to, pokud mně v této věci naprosto nedostatečně vyměřená doba dovolí vysloviti, jak my socialisté se díváme na předmět státního hospodaření. Použiji k své řeči o tomto tematu našeho železničního podnikání, které jest největším hospodářským podnikem státním.
Na slovo vzatý odborník ve věci železniční organisace jako hospodářského celku inž. Hůla napsal ve svých úvahách, otiskovaných v "Železniční Revui", o železnicích: "Železnice jsou dopravními tepnami národohospodářského života".
Důkladné sledování národohospodářského života přesvědčuje nás však, že jsou nejen dopravními tepnami národohospodářského života, ale že jsou národnímu hospodářství duší, bez které by nebylo v národním hospodářství moderního státu života vůbec. A je-li toto poznání východiskem našeho kritického stanoviska k železničnímu hospodářství - a ono musí býti východiskem, chceme-li správně, posuzovati pak nemůžeme a nesmíme oceňovati železnice jako uzavřený hospodářský celek. Pak musíme toto hospodaření posuzovati tak, že si položíme otázku: Jak prospělo hospodaření našich železnic celému národohospodářskému životu v říši?
Spor o to, jsou-li železnice svéstojným podnikem hospodářským, tedy obchodním, nebo vykonávají-li funkci vyšší, pro národní hospodářství vůbec - tento spor, ač uvnitř úvah odborníků je dávno už rozřešen, pro druhé, vyšší své poslání není dosud konečným slovem oficielně rozřešen, a to z té jednoduché příčiny, jelikož soukromí zájemci bojí se pro svoje osobní zájmy rozhodnouti se pro thesi první, která by jim znemožnila železnictví zapřahovati pod titulem podpory vývoje národohospodářství do svých služeb, t. j. dopravovati za cenu pod cenovou hladinou všeobecnou.
K thesi druhé nechce se pak přiznati ona část obecenstva, která je povahou svého způsobu obživy z přímého zisku na neobchodním hospodaření železnic vyloučena.
Proto ta nejistota, proto slyšíme kritiky a návrhy zájemců, kteří mluvíce o hospodářství železničním, mají na mysli co možná nejvyšší úlevy pro hospodářství vlastní bez ohledu na to, snese-li či nesnese-li železnictví splnění jejich požadavků.
Tím ovšem nemíním ani generalisovati, ani říci, že není naše železniční hospodářství potřebno a schopno úprav a reorganisací, jež by je uschopnily aspoň k tomu, aby v míře co nejvýše možné konalo bezvadně onu funkci vyšší, t. j. funkci podpůrčího orgánu pro celé naše národní hospodářství jako takové, a tak pro vývoj našeho státu a občanstva k cílům, jež sobě vytkli také všichni republikáni a demokraté, jak nás o tom při každé příležitosti aspoň ujišťují.
Inž. Hůla ve zmíněných úvahách označuje za příčiny finančních ztrát drah:
a) nedostatečné technické vybavení drah, b) nadměrné vybavení drah a c) pokles dopravy.
Já sám bych chtěl doplniti rozvádění těchto nedostatků hlavně s hlediska hospodaření pracovní silou na našich železnicích, jež neodpovídá dosud ani zdaleka moderní potřebě našich železnic.
Nejdříve stručně o technických nedostatcích: Německo mělo před válkou železniční provoz, který byl aktivním mnoha sty miliony ročně. Při tom platilo pracovní sílu průměrně o 25% výše, než jak byla placena v Rakousku, ač cenová hladina byla v Německu vždy o 25% nižší než v Rakousku. Německo vykazovalo takové příznivé finanční výsledky v železnictví jen proto, že na zdokonalení svého provozu podnikalo vše, co bylo v mezích lidského důmyslu.
Úsporný systém v německém železnictví byl založen na zásadě co možná největších investic. Nejnákladnější technické zdokonalení a účelné využití pracovní síly umožňovalo laciný provoz, který opět umožňoval stoupání dopravy. Nádraží, trati, dílny, vše bylo zřizováno s úvahami na rozšíření dopravy do daleké budoucnosti. Každá míra vzdělání pracovní síly byla zařazena k výkonu, který využil schopnosti té které pracovní kategorie v nejvyšší míře. Předběžné, zvláště vysokoškolské vzdělání nebylo znehodnocováno úkoly, k jichž luštění stačilo vzdělání nižší, doplňované solidní praxí.
Péči o pracovní síly věnována byla při nejmenším stejná pozornost jako technickému přizpůsobení podniku k rostoucím úkolům. Místo bezduchých byrokratických formulek pracováno bylo i u živého pomocníka dopravy s nejmodernějšími poznatky vědy sociologické. Tak dálo se také v Anglii a Americe, a odtud tyto výsledky v železnictví.
A u nás? Vzpomínám roku 1919, tedy doby, ve které se rozhodovalo o tom, jakým směrem budeme postupovati ve svém státě v jedné z nejdůležitějších otázek, v otázce železnictví. Tam, kde měl býti zpracován a prováděn velkolepý program do budoucna, postavena byla devisa" jsme chudí, musíme spořiti. Ministerstvo železnic svázáno bylo na rukou i na nohou. Nejvyšším jeho úkolem, na který byl mu povolen kredit, bylo: zasklíti okna osobních vozů a zříditi jejich osvětlení. Promiňte tvrdé slovo: místo příprav pro velkou budoucnost našeho železnictví jsme hokynařili!
Důsledky tohoto hospodářství jeví se dnes nejen v železnictví samém, nýbrž hlavně v onom názoru, který dnes laikové, povolaní i nepovolaní, uplatňují při jednání o tak důležitém činiteli, jakým jsou železnice.
V otázce ocenění a plného zužitkování pracovní síly nastala oproti tomuto systému změna po volbách do obecních zastupitelstev v r. 1919, kdy reorganisovaná vláda Tusarova snažila se - a řekněme přímo s velmi dobrými výsledky - zjednati aspoň po této stránce nápravu. Zákony č. 541 z roku 1919 a 222 z roku 1920 s celou řadou zákonů a prováděcích nařízení, zabývajících se personálními otázkami, dávaly nám naději, že aspoň po stránce řádného ocenění a účelného využití pracovní síly bude u nás položena pevná základna pro zdárný vývoj železnictví.
Za pomoci odborových organisací zaměstnanců zrušena byla zásada existenčního minima úředníka, ta nejnešťastnější zásada, na které byl postaven celý patentální dekret personální a nahrazena zásadou existenčního minima posledního dělníka na dráze jako základny, na které má teprve být vybudován řádný odměňovací systém s ohledem na předběžné vzdělání, vyšší, odpovědnější výkon atd.
Naprosto nespravedlivý systém percentuelního zvyšování platů při stejném zatěžování zaměstnanců stoupáním cen životních potřeb nahrazen byl systémem zvyšování platů o pevné obnosy.
Ze starého systému vzniklé křivdy vyrovnány byly zákonem čís. 222 z roku 1920, který ustanovuje platnost nové platové úpravy zpět k prvnímu dnu nastoupení služby každého zaměstnance.
Celou řadou výnosů organisováno bylo oceňování a plné využití pracovní síly mnohých služebních skupin vyšší prací pověřených, ale starým systémem nedoceněných. Tak položen široký a nadějný základ k vybudování platového systému, který byl postaven na existenčním minimu s nadstavbou řádného ocenění podnikem skutečně zužitkovaného předběžného vzdělání školského i praktického, i výkonu vyššího, tvořil by skutečně spravedlivý "Standard of life" pro každého zaměstnance. Tímto způsobem položeny do podniků státního hospodaření po stránce pracovní síly možnosti uskutečnění vůdčích myšlenek zásady obchodního hospodaření. Zásada ta zní: "Méně personálu, dobrý personál, dobře placený a plně využitkovaný." Leč velké úkoly našly malé lidi. Podzemním úsilím znemožněna vláda Tusarova, dostala se k moci vláda úřednická, vystřídaná později vládou tak zvané všenárodní koalice s převážným vlivem manchestráckého liberalismu, zhoršeného přímo směšnou, třeba v podstatě tragickou starosvětskostí. Na místo dobudování řádného systému personálního na dobrých základech, zřízených za dohody s odborovými organisacemi vládou Tusarovou, označeno bylo nedohotovené dílo paušálně jako nivelisační, bezhlavé potlačování školského vzdělání a vyššího výkonu a nastala hotová štvanice proti témuž. Pod naprosto falešným heslem "denivelisace" oddrobováno bylo dobré dílo a nastolen starý, naprosto neudržitelný řád, hájení existenčního minima úředníka, ač poměr tohoto měl býti upraven o nabyté předběžné vzdělání a vyšší výkon nad slušné existenční minimum, odpovídající skutečným poměrům drahotním a bylo znovu zaváděno percentuelní zvyšování základen platových na účet celkových příjmů o mimořádných poměrech drahotních, ač drahota zatěžuje zaměstnance stejně, ne-li ony s nižším příjmem více. Toto percentuelní zvýšení poskytuje nahoře obnosy až desateronásobné oproti obnosům, poskytovaným zřízencům a nižším úředníkům. A konečně obmezováním přechodných ustanovení o úpravě poměrů zaměstnanců takovým způsobem, že v dané chvíli pro zaměstnance sloužící celé desítky let uplatňují se předpisy pro nově přijímané síly, ač je naprosto vyloučeno, aby na př. co do školského vzdělání vyhověl zaměstnanec novým předpisům, i když výkon, pro který předpisy ty byly stanoveny, bezvadně a vzorně po leta vykonává. Tak se vracíme zvolna, ale jistě do starého stavu, který ruší všechny podmínky řádného personálního hospodaření, niče v zárodku všechny možnosti provádění správné zásady obchodní: "Méně personálu, dobrý personál, dobře placený a plně využitkovaný."
Hromadné pensionování násilné, nízké normování míst, přetěžování srážkami ožebračeného personálu službou, to jsou opatření, která jsou za daných okolností přímo v rozporu s heslem: "Méně personálu, dobře placený personál." Výše vyplácené mzdy sama o sobě není rozhodující pro řádné a úsporné hospodaření státní. Vzpomenutý už odborník inž. Hůla praví o mzdě: "Mzdy jsou toliko jedinou z mnohých složek železničních provozních výdajů, jejich vliv se však při hodnocení ztrát přeceňuje." A k tomu dodávám já: Mzda musí býti posuzována podle výkonů, ne sama o sobě. A moderní národohospodář nasazuje vše, aby zvýšil výkon jednotlivce tím, že mu dá možnost takového výdělku, aby měl radost ze života a tím i radost z vykonané práce. Vedle velkého a dobrého výkonu musí figurovati mzda v přirozeném poměru.
A i naopak je tento poznatek pravdou: Za nízkou mzdu malý a špatný výkon, protože mravním poklesem, vzcházejícím z poklesu sociálního, dušena jest pracovní energie a iniciativa.
Kabinetní ukázkou tohoto hospodaření s pracovní silou, totiž ukázkou, jak ono prováděno býti nemá, jest loňského prosince touto sněmovnou přijatý zákon č. 394.
Několik málo příkladů z tohoto zákona:
Služné 2.208 Kč zvyšuje se o 1.646 Kč
Služné 2.808 Kč zvyšuje se o 2.100 Kč
Služné 8.004 Kč zvyšuje se o 6.000 Kč
Služné12.100 Kč zvyšuje se o 9.072 Kč
Táži se: Kde je tu sociální spravedlnost? Kde je tu měřítko pro moderního člověka, kterým má býti měřen výkon a kterým má současně býti učiněno zadost mimořádným drahotním poměrům, ve kterých žijeme?
Ale podívejte se na tu zvrácenost zákona č. 394 i po jiné stránce, abyste vystihli tu přímo drásající reakčnost, která je duchem tohoto zákona.
Při novém služném 3684 Kč strhuje se 1. dubna 1923 zaměstnancům se 3 dětmi 1383·20 Kč. při novém služném 4908 Kč strhuje se od téhož dne úředníkům se 3 dětmi 1320 Kč, při novém služném 14.004 Kč strhuje se úředníkům se třemi dětmi 2661·60 Kč a při novém služném 21.180 Kč strhuje se úředníkům se 3 dětmi 2385·60 Kč.
Při služném pateronásobně vysokém, tedy jistě poskytujícím možnost života i v mimořádných poměrech, snižuje se téměř asi tolik, jako při služném pateronásobně nižším!
A dále: Přídavek na ženy se ruší, a to takovým způsobem, že se přídavky 1500, 2500 a 3500 započítávají do zrušitelného drahotního přídavku, tedy v těch nejnižších platech, a přídavek na ženu 6000 Kč se v nejvyšších platech započítává do pevného platu. Zaměstnanci, kteří už desítiletí konají službu státním drahám bezvadně, přičinlivě, ale nemají občanského práva, jehož přiznání jest jim po leta prodlužováno, jsou naráz zbaveni drahotních přídavků na ženu a děti. Ze 1300 až 1400 Kč měsíčního příjmu naráz dostávají 700 až 800 Kč měsíčně a z toho mají při další službě živiti 6-8 člennou rodinu. Mluviti o bezhlavosti nemá zde smyslu proto, poněvadž se dokládá vše zákony a nařízeními.
Intervenujete-li u ministerstva železnic, nebo u jiného resortu ministerského za takového občana, řeknou vám prostě: nemá občanského práva. Intervenujete-li u ministerstva vnitra, řeknou vám, ať ho resort jmenuje definitivním a nabude občanského práva, my to tak rychle jinak vyříditi nemůžeme. A to trvá 3-4, ano i 5 let a těch případů je na sta.
Pomocným zaměstnancům - tedy nejchudším z chudých - zvyšuje se mzda místo o 75%, jak předpisuje zákon pro aktivní zaměstnance, pouze o 50%. Násilím se dělí jejich mzda na další složku nikdy neexistující, to jest na místní přídavek pro pomocné zaměstnance, a to jenom proto, aby mohli býti zkráceni.
Paní a pánové! Od r. 1905 neexistuje snad žádný předpis personální, aby mně nebyl znám. Snad na všech jsem spolupracoval. Nepamatuji však žádný předpis, že by pomocný zaměstnanec měl vedle mzdy ještě také místní přídavek. Musela přijíti ta opravdu strašidelná reakce, aby pod heslem denivelisace, zákonem čís. 394, přímo podvodným způsobem vyhledána byla formulka, která umožňuje dělnictvo zkrátiti o 25% zvýšení jeho mzdy. Těch předpisů je pravda velmi mnoho, a je to vše velmi komplikované, ale ručím za to, že se nenajde jediného, který by mluvil u pomocných zaměstnanců - dělníků - o nároku na místní přídavky. Teprve důvodová zpráva zákona čís. 394 ex abrupto, řekl bych, nalezla tuto formulku, a to jen k vůli tomu, aby dělníkům nemusily býti zvyšovány mzdy o 75%, aby mohly býti zvýšeny pouze o 50%. Tím si pánové pomohli!
V dílnách pracující řemeslníci úkolem jsou zkracováni na svém výdělku přímo příšerným způsobem. Poměr jejich úkolového výdělku oproti ostatnímu platu je koncem r. 1922 tentýž jako poměr předválečný, o nic vyšší, o nic nižší. A v důsledcích zákona č. 394 strhován jest tento výdělek bezohledně s 32 Kč za den do konce roku 1922 na 28 Kč v lednu, na 25 Kč v únoru, na 21 Kč v březnu a v listopadu na 16 Kč! A pro rok 1924 se počítá s 11 Kč pro dělníka, t. j. asi u 4000 řemeslníků snížení o 66% a u 15.000 řemeslníků snížení až o 33% jenom u samotného nadvýdělku! A ministerstvo financí mělo tu odvahu, že dalo poslancům vládní většiny výpočty, ve kterých bylo zaručováno, že všeho všudy snížení příjmů zaměstnanců dohromady nemůže a nesmí obnášeti více než 13 1/2%!
Je možno při pohledu na tento vývoj ještě prsním tónem vykřikovati zásadu "Méně personálu, ale lépe placený personál"? Podvod jest tu příliš zřejmý a musí se vymstíti ne ovšem na těch, kdož volají po redukci příjmů zaměstnanců za každou cenu, nýbrž na celém našem národním hospodářství, jehož dobrým personálem obsazené železnice jsou duší celého našeho národohospodářského života.
Zákon ze dne 20. prosince 1922, čís. 394, musí býti dohodou se zástupci personálu novelisován. Musí býti připraven o svou strašnou sociální tvrdost, nemá-li dojíti k velikému úpadku našeho národního hospodářství státního. Nemůže se tak však státi způsobem, jak je navrhován vládou, na příklad percentuelním zvyšováním místního přídavku na 50 % nových platů, stanovených zákonem čís. 394, v §u 1.
Provedením tohoto návrhu vlády bude stav jen ještě zhoršen, i když se zdánlivě něco přidává.
Ač placení vysokého nájemného doléhá na všechny zaměstnance stejně těžce, obmýšlí se opětovně statisícům malých zaměstnanců dáti stovky a stovkám lépe situovaných tisícovky přídavků.
Nižší zaměstnanci, t. j. zřízenci, podúředníci a úředníci nejnižších platových stupnic mají obdržeti 814, 822, 1050 Kč ročně a v nejvyšších platových stupnicích kolem 3000 Kč ročně. Tedy opět obnos 3 1/2-4kráte tak vysoký jako dole. A za to mají dostati, že dovolují nejnižšímu personálu příplatek na místní přídavky, - na více - nejvyšší úředníci vysokoškolští ještě mnohatisícové funkční přídavky.
Co však vidíme dále? Ženy zbavovány jsou zaměstnání ve státních službách, protože jsou vdané a má se o ně prý starati muž - z většího dílu sám zproletarisovaný a touto politikou ožebračený státní zaměstnanec nízkého původu. Ženy jsou propouštěny ze státních služeb, jelikož se jim vyplácí malá pense po muži. Ale v dobře placených místech sedí dále pensionovaní generálové - ministerstvo soc. péče atd. - a vysocí hodnostáři a vdovy po vysokých hodnostářích. Ty nemá kdo živiti, ti nemají žádnou pensi, i když ta pense je troj až čtyřnásobná než pense takové malé, ubohé vdovy.
A nyní otázku: Kde jsou finanční úspory z těchto protisociálních manipulací? Kde se vykazují? Ať v resortech, ať v celkovém rozpočtu? Není žádných! Proto se nevykazují. A když jsou, pak jsou uměle tvořeny a objevují se opět na druhé straně jako vydání v jiných položkách, pensích atd. Nechci sejíti na dnešní politickou úroveň, abych mluvil o tom, kde ještě také ty úspory jsou proplýtvány mimo podniky státní. To, co se na statisících nižších zaměstnanců uspoří, vyplýtvá se na všemožných stranách, aniž by tím posilována byla zásada: Méně personálu, ale lépe placený personál. Spíše naopak, jedná se proti této zásadě.
O kapitole pracovní síly ve státním hospodářství a zvláště u železnice a i v některých jiných podnicích bylo by možno snésti tolik a takového materiálu, že by muselo i poslednímu laikovi v těchto věcech býti jasno, že dnes prováděnou personální politikou ubíjíme v pravém slova smyslu nejdrahocennější materiál národního hospodářství, t. j. pracovní sílu, energii a chuť člověka k práci.
Naši pohraniční strážci, naše bezpečnostní orgány se, jak se můžete dočísti, střílejí ze zoufalství, zbavují se života, který jim není dopřáno lidsky vyžíti. Železničáři, celníci, četníci konají dlouhodobou službu za počasí, kdy by "člověk ani psa nevyhnal", obětují své zdraví. Ozbrojená stráž vykonává nebezpečnou službu den ze dne, noc za nocí. Ale: práce, výkon, námaha se u nás dnes necení. Tito lidé patří do nízkých kategorií zaměstnanců, a proto jsou odbýváni tak žebráckou almužnou, jako všichni ostatní. Pro ně platí staré: hubu držet a sloužit. Ale jak může vypadati hospodářství s takto oceněnými lidmi, s takovým lidským materiálem?
Nejsme proti vyššímu honorování vyššího výkonu, docilovaného školským vyšším vzděláním - naopak - žádáme-li plat pro slušný život dole, abychom mohli zaměstnance zbaveného starostí o výživu rodiny plně využíti pro jeho službu.
Žádáme tím zároveň i slušný poměrům v obchodním podnikání odpovídající plat i vyšších a nejvyšších úředníků. Ale o jedno nám jde. Žádáme toto odměňování jako odměnu za skutečně prováděný výkon, a ne jako úplatu za dosažený titul, mimo vlastní službu.
Prohlašuji otevřeně, jak jsem již jednou s tohoto místa řekl: Budeme-li ze starosvětských herbářů vychovávati a léčiti naše státní hospodářství, pak budeme tak dlouho doktorovat, až svého pacienta udoktorujeme k smrti, nebo aspoň ke zmrzačení. Tato nemoc nemůže ani v mladém našem těle býti léčena mocnostmi vycházejícími z politického sčítání a odčítání. Připusťte k práci skutečné odborníky moderních názorů, ať vám připraví látku v dohodě s odborníky starého vládního a hospodářského systému! Jednejte s odborovými organisacemi o možnostech nápravy a vybudování důležitého činitele v hospodářství, to je otázky personální, a můžeme se bez zvláštních obětí dostati k řádné organisaci aspoň v této otázce!
Nepokračujte však na cestě a v duchu zákona 394, nechcete-li způsobiti stav, za který byste nemohli před občanstvem, jež vám svěřilo hospodaření státní, odpovídati! (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Chalupa Albín. Dávám mu slovo.
Posl. A. Chalupa: Slavná sněmovno! Snad dalo by se jedním dechem říci, že ten, kdo vydává, musí míti také příjmy. Základem hospodářství vůbec, tedy i státu, jsou položky: Má dáti a dal. Když jsme si toho vědomi, že tento princip je základním, stačí nám, abychom pro rozpočet hlasovali tak, jak nám byl, mám za to, po pečlivé úvaze předložen. Poněvadž však se jedná vždy o to, aby v položce "Má dáti a dal" bylo co nejpečlivěji a nejúčelněji počítáno, nezbývá nic jiného, než abychom u vědomí, že stát náš chce si vysloužiti název "co možná sociální a demokratický", ony položky zkoumali. Poněvadž stát, jak už s tohoto místa mnohými řečníky bylo řečeno, svoji spotřebu daňovou kryje ponejvíce z kapes sociálně nejslabších, mám za to, že je také jeho povinností, aby na tyto vrstvy bral co největší zřetel. Že to tak nečiní, o tom máme nejtrpčí zkušenosti. Stát vyřazuje největší složku pracujícího lidu, jakým jest zemědělské a lesní dělnictvo, zaměstnanci zemědělští vůbec, ze zákona sociálního. Ale myslím, že nejkardinálnější otázkou - budiž mi prominuto, užiji-li onoho slova - největší hanbou našeho státu je, že ještě dodnes trpí tak zvaný čelední řád, který mohl býti jediným škrtem pera již dávno zrušen, poněvadž nepřináší zemědělstvu žádných výhod. Mohl býti zrušen již z toho důvodu, že rozumní zaměstnavatelé se této hanby již dávno nedrží a sami se stydí za to, aby používali onoho zákona v tom smyslu, že může býti zemědělský dělník četníky veden do práce, což tento čelední řád připouští. Ale přes to, že na to bylo poukazováno, tento zlořád se trpí.