Je zřejmo, že stát, který potřebuje ročně miliardy na neproduktivní vojenské výdaje a na zahraniční propagandu, na vykonávání vlivu na veřejné mínění, musí přes přirozené bohatství a pracovitost svých občanů snižovati náklady na velkorysou, moderní sociální reformu a péči o veřejné blaho na míru nejmenší. Uvážíme-li, že náklady na ministerstvo národní obrany činí 13·5%, na sociální péči 4·6%, na veřejné zdravotnictví právě tolik jako na presidium ministerské rady, totiž 1%, je nám jasno, kam směřují úsporná opatření vlády, o nichž se tak často mluví. Výdaje na veř. zdravotnictví se snižují proti roku 1923 o 47,402.000 Kč. V době, kdy se účinky války právě na tomto poli ukazují způsobem tak odstrašujícím, každý by vítal široce založenou bohatou péči, aby se velkorysými opatřeními čelilo zpustlosti mládeže, aby se potírala podvýživa a lidové nemoci, a aby bylo dbáno, aby mládež rostla zdravá a silná. Musí tudíž také zmenšení výdajů ministerstva sociální péče k účelům péče o mládež na rok 1924 o více než 9 milionů vzbuzovati zlé obavy, když již dosavadní náklady na tyto účely byly nedostatečné. Kdežto těžká doba volá po zvýšené veřejné péči o mládež, po ochraně matek a kojenců atd., při čemž však zařízení soukromé péče marně se do krajností namáhají, aby vyhověla požadavkům s mnoha stran, zkracuje se položka "subvence" o 50%, t. j. o 6 milionů. Vláda patrně předpokládá, že soukromá péče, která beztak snímá se státu značný díl jeho povinností, sama převezme tyto úkoly. Tyto škrty pocítí zvláště zařízení německé péče sociální. Ačkoli je vláda povinna podle státní smlouvy st.-germainské z 10. září 1919, aby používajíc státních prostředků náležitě přihlížela k různým národům, nutno veřejně konstatovati, že československá vláda při tom zkracuje Němce měrou nejkřiklavější a ponechává dosud bez povšimnutí všecky žádosti, aby veřejnosti předložila podrobnou zprávu o subvencích ze státních peněz, udělených jednotlivým národům. Důvod je zřejmý. Přes to klademe opětovně tento požadavek k vládě v několika resolučních návrzích.
Jak bylo k nim dosud přihlíženo, je viděti na př. z výkazu německé zemské komise pro ochranu dětí a pro péči o mládež. Zemská komise, jakož i 29 okresních komisí pro sociální péči na Moravě obdržely na rok 1921 149.700 korun a na rok 1922 147.000 korun. Ministerstvo zdravotnictví věnovalo na rok 1921 na tato zařízení 18.800 korun, kdežto na rok 1922 nezbývalo mu pro péči o německou mládež na Moravě ani haléře, přes to, že bylo na tomto poli vykonáno mnoho znamenitého. Jen příspěvek 10.000 korun na akci "děti na venkov" byl zemské komisi poukázán. Ve Slezsku na př. obdržely české zemské a okresní komise pro ochranu a pro péči o mládež 392.840 korun subvencí od ministerstva soc. péče, kdežto německé zemské a všechny okresní komise obdržely dohromady 123.900 korun. Od ministerstva zdravotnictví dostaly české okresní komise pro péči o mládež ve Slezsku 63.760 korun, německé komise pro péci o mládež 17.300 korun, při čemž i podle českého sčítání lidu bylo nutno přes všechna znásilňování počítati se 40 % Němců. Tím je zajisté dosti zřejmě prokázáno národnostní bezpráví. Podle tohoto klíče si mohou německé komise pro péči o mládež zajisté učiniti obrázek, jak se bude v příštím roce přihlížeti k německým žádostem, když jsou výdaje na péči o mládež zkráceny v ministerstvu zdravotnictví o jednu třetinu. Pro posouzení, jak se na tomto poli přihlíží k Němcům, je příznačno, že Němci dosud nemají ještě babické školy. Poněvadž je na tyto účely stanovena částka o 292.000 Kč vyšší, požadujeme, aby bylo přihlíženo podle počtu obyvatelstva i k Němcům a aby bylo v nejbližší době umožněno vzdělání německých pomocnic při porodu v německých ústavech.
Jak podporuje ministerstvo pro veřejné zdravotnictví tělesné utužení dorůstajícího pokolení a péči o tělocvik, vysvítá z toho, že částka 6 milionů z minulého roku byla snížena na 3,800.000 korun, kdežto v jiných státech se na to vynakládají sumy rok od roku větší. Pro tělocvičné a sportovní spolky byla částka 2·5 milionů zmenšena na 1,650.000 korun, na činnost propagační, k účelům studijním a k vědeckým pracem ze 100.000 korun na 75.000 korun. Kdežto český tělocvik se ve všech směrech mocně vzmáhá a máte v plánu zříditi českou vysokou školu pro tělesná cvičení, musejí Němci, ačkoli tyto subvence pocházejí z velké části z německých daní, vzíti za vděk několika drobty, jež se jim mnohdy házejí, aby se mohlo říci, že nikdo není vylučován. Když pan ministr veř. zdravotnictví prohlásí v rozpočtovém výboru, že 150 tělocvičných spolků německých v tomto roce a 25, jež o to žádaly, minulého roku bylo podporováno, nejsou tím naše žaloby ještě dávno vyvráceny, poněvadž nutno teprve zjistiti, kolik tyto německé spolky tělocvičné a sportovní obdržely na subvencích a kolik spolky české, a jakými částkami byly tyto podporovány. Veřejnost a jmenovitě němečtí poplatníci mají zajisté právo žádati, aby také i o této subvenční praxi, o subvencích poskytnutých spolkům tělocvičným a sportovním, byla podána zpráva, z níž by byl zřejmý podíl, připadající na jednotlivé národy na základě státní smlouvy st.-germainské.
Kdyby se bylo dostalo vicepresidentu Mezinárodního ústavu práce v Ženevě, panu Butlerovi, za jeho pobytu v Praze příležitosti podrobněji studovati mnohá sociální zařízení Československé republiky a provádění sociálních zákonů, kdyby se byl mohl na př. přesvědčiti v pražském zemském ústavě pro péči o válečné poškozence, jak dnes musí ještě tisíce a tisíce ubohých válečných obětí čekati na poukaz rent, příslušejících jim podle zákona již od roku 1920 a 1922, jistě by byl neřekl, že toto sociální zařízení musí pro mnohé státy býti zářivým vzorem. Pouhými sociálními zákony se ubohým obětem války neposlouží, jestliže se přes přijaté resoluční návrhy ve sněmovně zákony neprovádějí. Při sirotčích rentách 400 korun, při vdovských rentách 600 nebo 900 korun ročně, při obmezení celkových požitků na 200 korun měsíčně, tedy daleko pod existenční minimum, nelze mluviti o příkladné péči. Ovšem se poukazuje na to, že se suma pro válečné poškozence zvýšila proti roku 1923 o 77 milionů, avšak zapomíná se připojiti, že tato suma daleko nemůže stačiti, aby uhradila všechny nedoplatky, jež stát ještě z provádění novely zákona válečným poškozencům dluhuje.
Jak bylo nutno šetřiti i při této kapitole, dokazuje na př. škrtnutí 3,300.000 Kč při péči charitativní, která je pro moderní péči o válečné poškozence zvláště důležitá. Slib pana ministra Habrmana, že budou váleční poškozenci jinak odškodněni, je náplastí příliš lehkou. Z těchto škrtů vznikají obtíže naprosto nesnesitelné, jaké se dělají invalidům při zápůjčkách k založení existence. Pokud tu není zákon o přijímání invalidů do služeb, o němž pan ministr Habrman 10. listopadu 1923 prohlásil, že jej zákonodárné oddělení ministerstva již vypracovalo, má péče charitativní široké pole činnosti a musí býti dotována částkami značně vyššími. Kdežto péče o osoby zbavené některého údu byla snížena o 1 1/2 milionu, byly osobní výdaje na sociálně-lékařské komise 4,054.000 Kč zvýšeny o 1,134.000 Kč. Odůvodněné obavy válečných poškozenců hleděl pan ministr Habrman rozptýliti ve své řeči dne 10. listopadu 1923 při projevu českých invalidů ujištěním, že tyto sociálně-lékařské komise nemají prý za účel zmenšiti uměle finanční náklad na válečné poškozence, nýbrž podporovati jeho spravedlivé rozdělení. Je však neuvěřitelno, jak se často oceňuje výdělečná schopnost válečných poškozenců a jmenovitě jak se zachází s nemocnými na souchotiny. Je tudíž jistě spravedlivým požadavkem, který jsem si dovolil také učiniti ve svém resolučním návrhu, aby ke všem těmto přezkoumávajícím výborům byli přibráni zástupci svazů invalidů a aby zemská odvolací komise nevydala rozhodnutí, jestliže nebyl komisi stěžovatel představen. Ze spisů se přece nedá zjistiti zdravotní stav a stupeň výdělečné neschopnosti. Úsporná opatření u platů veřejných zaměstnanců a stále se vynořující pověsti o nastávajícím škrtnutí drahotních přídavků u státních úředníků, ač drahota nejdůležitějších potřeb nezmenšeně trvá, vyvolávají v kruzích našich válečných poškozenců obavy, že vláda jednoho krásného dne škrtne 50% drahotní přirážky na základě zákona z 20. prosince 1922, v němž je vládě tato možnost dána cestou nařizovací. V takovém případě by byly vydány bídě tisíce rodin, které jsou odkázány na tyto malé částky svojí existencí. Jak každý rozumně myslící přizná, není k takovému kroku naprosto žádné oprávněnosti. Rovněž tak se obracíme za drahoty dosud panující proti snad zamýšlenému snížení hranice příjmové, která v jiných státech vůbec není stanovena, poněvadž podle správného názoru náleží válečným poškozencům renta za seslabení zdraví nebo zmrzačení těla utrpěné ve službě státní.
Mnoho žalob je slyšeti od invalidů, kterým byla propůjčena tabáční trafika, že jim byla škrtnuta renta pro domnělý vysoký příjem. Oprávněnému požadavku, aby značné výlohy režijní byly od příjmu odpočítány, se nevyhovuje. Za to jim ministerstvo financí odnímá ještě 10% zisku. Skoro se zdá, že ti, kteří se snaží, aby sebe a svoje rodiny co možná uživili a udrželi vlastní prací, jsou hůře postaveni proti ostatním. Není známkou zvláštní blahovůle vůči invalidům, pakliže zemský úřad hrozí výpovědí nezúročitelné zápůjčky, jako se stalo v posledních dnech, nebude-li v určitých dnech splácena ve větších měsíčních splátkách, ačkoli by byl zemský úřad kryt životním pojištěním, jež musejí invalidé při poskytnutí zápůjčky uzavříti a na ně platiti. Takových tvrdostí byste se měli vyvarovati.
Poněvadž při poukazech rent československým válečným poškozencům, žijícím v Německu, tito utrpěli při smutných valutních poměrech nesmírné ztráty, často dvakrát tolik, co dostali vyplaceno, žádáme vládu, aby co nejdříve zařídila, aby jim byla scházející částka co nejdříve doplacena v efektivních českých korunách. Tak na př. dostal válečný poškozenec - chci poukázati jen na jeden z četných po ruce jsoucích příkladů - dne 22. srpna 1923 doplatek za 24 měsíců částkou 2.760 Kč a obdržel za to tehdy 17 milionů marek, takže podle tehdejšího kursu marky utrpěl ztrátu větší než 2.260 Kč. Byl tedy o svoje rentové požitky téměř za dvě léta podveden. Nemám slov, abych označil postup peněžních ústavů, které se chtějí obohatiti z krvavých grošů válečných poškozenců. Na toto bezpráví a na tuto křiklavou bídu chtěl bych zvláště upozorniti pana ministra sociální péče a žádati ho o nejrychlejší odpomoc.
S německé strany bylo opětovně žádáno, aby byl ustanoven náležitý počet německých úředníků do státních úřadů pro válečné poškozence. Avšak jako všude při všech podnicích tohoto státu musí se český šovinismus vyžíti i na tomto poli, jež mělo býti považováno jen za humanitní. A přece je jasno, že jmenovitě žádosti německých válečných poškozenců vyřizují se proto tak zdlouhavě, poněvadž úředníci, znajíce nedostatečně německý jazyk, vždy zase tyto žádosti vracejí. Za takových nepřístojností se nesmí zajisté příliš hlasitě mluviti o sociálním duchu, který vane v tomto státě. Nechť jsou konečně provedeny sliby, jež byly válečným obětem již tak často dány, nechť jsou splněny a ať je jim zabezpečena existence člověka důstojná.
U kapitoly "sociální péče" chtěl bych ještě krátce poukázati na péči o nezaměstnané. Není zajisté třeba říkati, že nejlepší péčí o nezaměstnané jest opatřiti jim práci a výdělek. Avšak za panující hospodářské krise a vzrůstající nezaměstnanosti je státní podpora nezaměstnaných nezbytna. Vláda ve svých zprávách referuje vždy jen o nezaměstnaných státem podporovaných. Bylo by však nutně třeba zjistiti jednou také nezaměstnané, kteří státem podporováni nejsou a jichž počet je nesmírně veliký. K nim patří především nezaměstnaní ze stavu živnostenského a obchodního a ti, kteří se označují za dělníky sezonní, kteří jsou tak nazýváni často jen proto, aby jim nemusela býti dána podpora nezaměstnaných, dále lidé k práci neschopní a staří. Tu bychom teprve viděli, jaká bída je v nejširších vrstvách a jak je státní podpora nezaměstnaných úplně nedostatečná. Je smutnou - skutečností, že mnoho úřadů příliš přísně postupuje při přiznávání podpory nezaměstnaných a žádosti i rekursy často v případech nutných a skutečně oprávněných zamítá s prostým, avšak tvrdým odůvodněním, že zákon z 12. srpna 1921 toho nepřipouští. Vláda musí zcela jinak zasáhnouti tam, kde dnes není v tuzemsku možnosti k práci, kde hospodářská krise vyžaduje tolik obětí, ba kdy mnoho státních příslušníků žijících v Německu utíká před nouzí a bídou domů. Na nedostatky zákona o podpoře nezaměstnaných bylo opětovně poukázáno a byla by náprava velmi nutna. Přejeme si, aby bylo vytvořeno pojištění nezaměstnaných spolu s pojištěním sociálním. Avšak jak se to podobá, budou nás se sociálním pojištěním ještě dlouho utěšovati. Doposud měli jsme o sociálním pojištění vždy jen nové sliby vlády a neúplnou předlohu bez důvodové zprávy. Chceme se konečně dočkati, aby o něm bylo vážně jednáno. Velmi nutno by bylo energicky počíti s nouzovými pracemi, jichž provedení by mělo býti povoleno v řízení zrychleném, nikoli však jak je zvykem nechati takové žádosti obcí a okresů nevyřízené u různých referentů a úřadů. Kdyby obce viděly, že vláda nouzové práce skutečně podporuje a nedělá takových obtíží s poukazy subvencí a příspěvků, mohlo by se začíti mnohem více prací a učiniti přítrž nouzi nezaměstnaných.
Že by také obce, družstva a soukromníci zcela jinak se chopily stavebního ruchu, kdyby se dosažení subvencí nedělaly tyto nekonečné obtíže, kdyby vyřízení žádostí nepotřebovalo často roků, jak tomu je u nás Němců, je rovněž jasno.
Tedy zářivým příkladem sociální zařízení tohoto státu nikterak nejsou. Za vládnoucího systému, který nás Němce ve všech oborech odstrkuje a dosud žádných, ani nejmenších našich národnostních požadavků nepovoluje, musíme hlasovati proti státnímu rozpočtu. (Potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Sedláček.
Posl. Sedláček: Slavná sněmovno! Budu mluviti jako živnostenský poslanec klubu lidového o otázkách živnostenských se zvláštním zřetelem na zadávání veřejných prací malovýrobců, kteří práce tyto dostávají buďto z ministerstva obchodu, pošt aneb národní obrany. Jde mi o nejchudobnější výrobce, zvláště krejčí a obuvníky, kteří již od počátku naší státní samostatnosti domáhají se též práva na práci a spravedlivou mzdu.
U dodávek krejčovských, ať již jde o práce vojenské neb železniční, kterýchžto prací jest největší potřeba, začíná již jakási ustálenost. Jsou to ponejvíce práce distribuční, zadávané ministerstvem obchodu za přesně stanovenou mzdu. Avšak i zde bude ještě zapotřebí doplniti mnohé řádnými zadávacími řády neb prováděcími nařízeními. Ministerstvo obchodu, jak jest mi známo, má nejlepší snahu učiniti ve věci pořádek, aby zajistilo určitým městům a krajům práci po celý rok, aby existence malovýrobce, jakož i dělnictva nevisela ve vzduchu - neb nic není horšího nad pomyšlení, že nebude výdělku. Snadnější úkol má ministerstvo obchodu pro dodávky tyto proto, že jsou to práce z přiděleného státního materiálu, a že odměny, jakož i mzdy dělnické jsou zvláštními komisemi přesně stanoveny.
Při této příležitosti musím se též zmíniti o dodávkách tohoto druhu pro poštovní zřízence, které si ministerstvo pošt samo vyřizuje. I tam jsou dodávky distribuční, jsou však zadávány veřejnou soutěží cen, což jest velmi nevýhodné jak pro ministerstvo samo, tak i pro dodavatele. Rozpětí cen při této veřejné soutěži - a to z obavy, že by se snad na někoho nedostalo - je takové, že i zadávací úřad toho nedovede pochopiti. My to však chápeme velmi dobře. Je velká bída o výdělek a proto za každou cenu se chce kus práce urvati. Odnáší to však ponejvíce dělnictvo, tak zvané podomácké. Bylo by záhodno, aby živnostenští inspektoři navštívili také někdy příbytky těchto podomáckých dělníků; tam by zjistili poměry přímo hrozné. Velectěné shromáždění, nedivte se, když se za práci takto zadávanou málo obdrží, že musí se nastaviti doba pracovní třeba i na 14 hodin denně, musí pracovati žena i dítky, aby si takto celá rodina vydělala aspoň na skrovnou stravu. Ministerstvo pošt žádá však, i když tímto způsobem velmi levně práce zadá, ještě záruky za svěřený materiál buďto v investičních půjčkách neb zárukách záložen. Takovéto záruky dělají dotyčným velké starosti a těžkosti a jsou hodně drahé, což jde ještě na úkor nepatrného výdělku. Ustálenou praxi pro ručení za svěřený materiál má již ministerstvo obchodu a bylo by záhodno, aby i ministerstvo pošt podobně se zařídilo.
Již mnoho měsíců, jak jsem informován, pracuje se zvláštní nařízení k zadávacímu zákonu pro práce distribuční, na které ministerstvo pošt čeká a nařízení toto nemůže jaksi z místa. Nedivím se, že to déle trvá, neb jest zúčastněno při tom mnoho ministerstev, jest zapotřebí současně stanoviti minimální dělnické mzdy za součinnosti zástupců dělnických, avšak v zájmu dělnictva by bylo, aby záležitost tato co nejdříve byla vyřízena.
Prosím s těchto míst veřejně pana ministra pošt za tyto chudobné dodavatele a jejich dělníky, aby popohnal vydání tohoto prováděcího nařízení.
Nejkřiklavější kapitola jest však zadávání prací obuvnických maloživnostenským dodavatelům. Ti měli již ve starém Rakousku zaručený 50% příděl veškeré práce vojenské z tak zvané kvoty maloživnostenské, která se zadávala prostřednictvím tehdejšího ministerstva veř. prací, ve kterém pro tento úkol bylo zaměstnáno i několik dobrých českých úředníků. Práce toho druhu zadávány byly tehdá tím způsobem, že malovýrobcům přiřknuto bylo o 15% více odměny než velkododavatelům. A tehdy před válkou, jak jest všem známo, ceny koží byly ustáleny. Ministerstva tehdejší měla však tolik porozumění pro malovyrobce, že nemohou soutěžiti s továrníky obuvi, zvláště s těmi, kteří i surovinu si sami vyrábějí. Zajistilo jim nejen práci, nýbrž i takovou odměnu, při které by mzda jak dělníkům, tak i výrobcům stačila aspoň na výživu. U nás zavedla se pro tento odbor praxe jiná.
Naše ministerstvo nár. obrany zpravidla 60% této práce uvolní ministerstvu obchodu pro rozdělení mezi malovýrobce za přesně stanovené ceny, které však určují velkopodnikatelé, ponejvíce výrobci koží ba i jiného ještě materiálu. Pravda, ministerstvo naší nár. obrany z lásky k chudobnému výrobci přidá též k cenám velkovýrobců 4 až 7%. Za Rakouska, jak jsem již pravil, kdy ceny koží byly ustáleny, dostali přídavek 15%. Naše ministerstvo nár. obrany zadá velkoprůmyslníkům práci v tisících ba i desetitisících kusech, což jest velká výhoda pro nákup surovin, a vždy o několik týdnů dříve než maloživnostníkům. Tito velkovýrobci buďto kůže na trhu skoupí aneb zásoby z vlastních koželužen pro sebe si reservují, a než obdrží za několik týdnů malovýrobce práci, obyčejně několik set kousků, prostřednictvím ministerstva obchodu, zdraží se ceny materiálu k výrobě potřebného daleko více než obnáší procento, které ministerstvo nár. obrany z milosti přidává.
Uvedu přímo křiklavé případy z loňského i letošního roku. Dodávka ze dne 22. prosince 1922 byla továrníkům zadána již v prvé polovici listopadu toho roku a teprve, až tito skoupili kůži a když cena její značně stoupla, na př. kraviny prokazatelně ze 7·50 Kč na 10·50 Kč za jednu stopu, teprve pak za 1 1/2 měsíce, t. j. 22. prosince 1922 stanovilo ministerstvo národní obrany ceny a zadalo dodávku maloživnostníkům, takže jim při nákupu dražších surovin nestačilo přidaných 7%, nýbrž na práci měli ještě 15% ze svého doplatiti. (Slyšte!) Mohlo by se namítnouti, slavná sněmovno, že se práce se ztrátou přijímati nemusí; je však též známo všem - i našim zúčastněným ministerstvům -, že od převratu téměř cely obuvnický průmysl jest v úžasné výrobní a odbytové krisi, zvláště pak malí živnostníci, kteří v oboru výroby galanterní obuvi jsou téměř úplně ubiti konkurencí výroby tovární, a že jsou odkázáni jen na správky a státní dodávky, a že tedy každou dodávku za všech okolností přijmouti musejí, chtějí-li žíti, utěšujíce se dodatečnou úpravou přiměřených pro ně cen. A proto již tehdy v prosinci 1922 dožadovali se maloživnostníci zvýšení odměny a dokazovali kalkulacemi, že za stanovenou cenu dodávati nelze. Ministerstvo nár. obrany tehdy uznalo, že požadavek jejich je spravedlivý, a spolu s ministerstvem obchodu nařídilo obchodním a živnostenským komorám překalkulování rozpočtu, což se též stalo. Obchodní a živnostenská komora v Brně přihlížejíc ke směrným cenám kůže a mzdě dělníků učinila rozpočet, který mám při ruce, s největší přesností, při čemž došla k ceně 115 Kč za 1 pár střevíců a 180 Kč za jeden pár jezdeckých bot, takže rozdíl oproti cenám stanoveným ministerstvem nár. obrany činil u střevíců 32 Kč, u vysokých bot 51 Kč za 1 pár. Ministerstvo nár. obrany přislíbilo též deputaci maloživnostníků z celého státu, kterou jsem osobně uvedl, že dá ceny znovu překalkulovati, a shledá-li požadavek oprávněným, že bude žadatelům vyhověno. Nato došla 16. února 1923, č. j. 3673, Svazu obuvníků v Brně odpověď, ve které ministerstvo nár. obrany zaujímá zamítavé stanovisko ku zvýšení cen a uvádí, že ceny nezdají se býti úměrné pravé situaci výrobní.
Malododavatelé nemohli býti s touto odpovědí spokojeni a proto zástupcové jejich dali se opětně uvésti k panu ministru nár. obrany Udržalovi, který jim za přítomnosti poslanců všech politických stran podáním ruky slíbil, že svolá komisi za účelem přezkoumání kalkulací ustanovených ministerstvem obchodu a schválených obchodními a živnostenskými komorami a zemskou radou živnostenskou v Brně, a zjistí-li se požadavek maloživnostníků spravedlivým, že bude jim vyhověno.
Přípisem ministerstva nár. obrany ze dne 17. května 1923 byla anketa skutečně svolána na den 22. května 1923 za účasti zástupců ministerstva nár. obrany a zástupců maloživnostníků z Čech a Moravy. Zástupci živnostníků předložili potřebný materiál na 1 pár střevíců, jakož i účty a doklady v domnění že bude podle slibu pana ministra kalkulace zkoumána. To všechno zůstalo však zástupci ministerstva nár. obrany nepovšimnuto, takže vlastně ke slíbenému panem ministrem přezkoumání kalkulací úředních vůbec nedošlo Po delší debatě uznal sám pan plukovník Pešek cenu stanovenou ministerstvem nár. obrany za nízkou, tvrdil však, že ministerstvo nár. obrany nemá peněz na doplatky, a navrhoval, aby se požádalo ministerstvo soc. péče o úhradu. Jelikož naděje na konečné vyřízení byla malá a k tomu finančně nedostačující, rozhodli se zástupcové družstev na sjezdě dne 31. května 1923 v Brně trvati důsledně na požadavku slíbeného řádného překalkulování cen, jakož i úpravy zadávání dodávek a na splnění ministerského slibu pana ministra Udržala poslancům a zástupcům maloživnostenských dodavatelů.
Slavná sněmovno! Zatím ministerstvo nár. obrany ve svém výnosu ze dne 19. června 1923, čís. 523.205-37, prohlásilo: "Zadávací komise se přesvědčila, že i při nízkých cenách lze obdržeti výrobky jak v jakosti materiálu, tak i odborným provedením vyhovující, ovšem firma musí se v prvé řadě řádně zaříditi a pokud možno strojově pracovati a dosáhnouti racionelní výroby. Tuto snahu podnikavých a čilých firem nutno jen podporovati, ač mnohdy neoprávněně jest na ně poukazováno firmami méně zdatnými jako na nekalou soutěž..." Toto jest, prosím, velectěné shromáždění, odpověď ministerská a splnění slibu daného panem ministrem.
A nyní slavná sněmovno, bude nutno prokázati, zda malovýrobce nevyrábí racionelně a prakticky, je-li neschopen soutěže, jak prohlašuje ministerstvo nár. obrany, a byla-li soutěž továrníků poctivá a reelní. První důkaz: Tak především firma Holub v Čelakovicích, jejíž ceny byly podkladem, resp. měly největší vliv na stanovení cen pro maloživnostnictvo podle výslovného osobního prohlášení před svědky, měla pro prosincovou dodávku roku 1922 původně rozpočet na 93 Kč. Podle osobního prohlášení p. Holuba byl on po otvírání nabídek 5 minut před 12 hod. z ministerstva nár. obrany přímo telefonicky vyzván, aby oferty snížil, jinak že by dodávku neobdržel, a podle jeho prohlášení on, vida již nebezpečí úpadku, pozměnil ofertu telefonicky na 79 Kč, a také skutečně dostal objednávku 30 tisíc párů střevíců po 79 Kč. Při tomto prohlášení přímo pan Holub tvrdil, že prodělává 13 Kč na 1 páru. A nyní - slyšte, velectění pánové a dámy - v krátké době nato se položil, firma učinila nucené vyrovnání a její cena 79 Kč byla podkladem pro ceny maloživnostenské, neboť ti dostali 83 Kč i s přídavkem 5% za 1 pár. Tedy podle kalkulace té "podnikavé a čilé firmy" mělo by se maloživnostnictvo také vyrovnávati, jenže při 500 párech se to nevyplatí tak, jako při 30.000 párech. Tomu my živnostníci říkáme špinavá nekalá soutěž, která jest bohužel nepřímo podporována ministerstvem nár. obrany.
Rovněž tak firmy Štěpánek ve Zlíně, Zapletal ve Zlíně, Beran v Roudnici, továrny a velkododavatelé vojenské obuvi, pomocí velkých dodávek se položily a učinily nucené vyrovnání. Právě podobně to dopadlo s dodávkou vysokých bot, v měsíci červenci t. r. zadávanou, při které podala firma "Humanic" opětně tak nízkou ofertu, Kč 126.80 na vysoké jezdecké boty, že i svou nedostižnou konkurencí známá firma Baťova zůstala na místě druhém. Na podkladě ceny firmy "Humanic" byla pak stanovena opět cena pro maloživnostnictvo 136 Kč, a to ještě takovým způsobem, že ho živnostnictvu nelze upřímně charakterisovati, poněvadž má větší úctu k republice a jejímu zřízení, než mnozí, kteří upřílišněným šetřením právě na nejubožejších a snahou se vyznamenati odnímají lidu lásku k práci a tím i důvěru ve státní spravedlnost. Či nepohne ministerstvem národní obrany zpráva z poslední doby, že právě firma "Humanic" pozbyla veškerých svých reservních fondů a ztráty přenesla na nový účet? Jsme právem zvědavi, jak to dopadne dále s touto "podnikavou firmou".
Dne 18. září 1923 byla deputace u ministerstva nár. obrany na finančním a komerčním oddělení a sdělovala, že jest absolutně nemožno, aby za cenu, za kterou firma oferovala, také dodávku řádně provedla, a že nutně na ní prodělati musí. Této deputaci odpověděl jeden pan kapitán z tohoto oddělení, jehož jméno prozatím nesdělím: "Do toho nám nic není, nechť udělá třeba kotrmelec; jen když dostaneme laciné boty. Jak nám obuv nabízí, tak jest nám složením vadia zavázána ji také dodati".
Vzhledem k tomu, že cena firmy "Humanic" byla podkladem ke stanovení cen maloživnostníků a nikoliv kalkulace a vzhledem k uvedenému výroku pana kapitána jest patrná naprostá bezohlednost ministerstva nár. obrany, s jakou hledí na event. "kotrmelce" družstev a společenstev vlivem "kotrmelců" továren a velkododavatelů. Ministerstvo nár. obrany diktuje neustále nižší ceny maloživnostenským dodavatelům obuvi, ale mělo by se také postarati, aby ceny koží a ostatního materiálu se den ode dne nezvyšovaly. Slavné shromáždění! Tyto vysoké boty maloživnostníkům zadalo bez udání cen s podotknutím, že ceny budou stanoveny teprve později. Potvrzení o přijetí dodávky musí se však státi do 8 dnů. Maloživnostníci v domnění, že cena stanovená bude aspoň taková, aby na ni neprodělali, dodávku přijali. Avšak slyšte! Ministerstvo dodávku zadalo 21. června t. r. a teprve dne 17. srpna oznámilo ceny, a to o 3 Kč nižší než při dodávce předchozí, přes to, že cena materiálu o několik procent stoupla. Rovněž poukazuji při této příležitosti, že nebylo vyhověno slibu danému panem ministrem Udržalem, že na příště budou ke stanovení cen pro maloživnostnictvo přibráni do komise 2 zástupcové z řad malododavatelů; vzaly se prostě za podklad ceny firmy "Humanic".
Nejlépe jest poznati škodlivost způsobu zadávání dodávek a stanovení cen u ministerstva nár. obrany na poslední dodávce lehkých střevíců a voj. nemocničních trepek. Vzory jejich zhotoveny byly firmou "Vysčo" v Brně v červenci a v srpnu 1923 v počtu vždy 50 párů za ceny: Trepky 54 Kč a plátěné střevíce 103 Kč za jeden pár, a to firmou, která se počítá mezi továrny. V měsíci říjnu, v době, kdy ceny kůží, nezvýšily-li se, zůstaly alespoň stejné, maloživnostníci mají dodati přesně podle vzoru trepky za 37·40 Kč, plátěné střevíce za 81·10 Kč, tedy proti velkododavateli těchto vzorů trepky o 16·60 Kč čili o 30% a plátěné o 18·90 Kč čili o 18% laciněji. Kde vězí příčina těchto tak velkých rozdílů? Ve špinavé konkurenci velkododavatelů, jichž nabídky pohybovaly se u trepek mezi obnosy 34 až 56·75 Kč - tedy o 22 Kč za jeden pár, a u plátěných střevíců mezi obnosy 75 až 101 Kč, tedy o 26 Kč za jeden pár. Tyto číslice, velectěné Národní shromáždění, přímo křičí! Těmito fakty dokumentovalo ministerstvo nár. obrany, že ačkoliv zná těžkou situaci malododavatelů, přece nejeví žádné snahy vyjíti jich oprávněným požadavkům vstříc, a že ačkoliv velmi dobře ví, a jeho zástupcové výslovně uznávají ceny za nízké, přece jen přes všecky sliby neučinilo ničeho ke zlepšení cen, ba naopak jedná s malododavateli tak, že řádnému a poctivému občanu připadá to vše jako výsměch z poctivosti tohoto malého obuvníka i uboze placeného dělníka, kteří mají, i když již mnoho na státních dodávkách pozbyli a v práci sešedivěli, přece jen tolik cti a hrdosti ve svém nitru, že raději bez výdělku se dřou a obětují poslední, nežli by chodili bez práce dožadovati se podpory nezaměstnanosti.
Ministerstvo nár. obrany nepřipustilo doposud k řádnému projednání kalkulaci, poněvadž ví velmi dobře, že by tak "oficielně" poznalo a uznati muselo, oč maloživnostenské dodavatele poškodilo.
Ba ministerstvo obchodu vytýká dokonce maloživnostnictvu některé nepořádky, nedodržování závazků, dodatečné vracení dodávek, hrozí tresty a soudy a připomíná, že prý takto vnáší se při přijímání zakázky a jejím provádění v zadávací řízení nejistota, jejíž následky mohou býti event. na újmu zájmům vojenským atd. A přece právě ministerstvo obchodu ví velmi dobře, že příčina vězí dnes hlavně v ministerstvu nár. obrany, které nechce se vžíti do situace a otázky maloživnostenské. Přece nemůže nikdo - neplní-li se ministerský slib a jedná-li se takto s ním požadovati na malém živnostníku, aby obětoval svoji existenci nešťastnému zadávacímu řízení. Malododavatelé obětovali již dosti, nyní jest řada na ministerstvu nár. obrany, aby ono ukázalo trochu dobré vůle.