Druhou věcí, které jest se alespoň krátce dotknouti, je požadavek ovcí odloučivších se od katolické církve stran spoluužívání kostelů a far. I tyto požadavky musíme odmítnouti, a to především z theologických důvodů. Katolická církev pěstuje tak zvanou občanskou snášenlivost, t. j. styk s jinověrci v občanském duchu v nejširší míře, nikdy nemůže však dopustiti theologické snášenlivosti, to jest, aby uznala jinou pravdu za rovnoprávnou, rovněž tak, jako nemůže matematik nikdy upustiti od přesného matematického výsledku, aniž by si při tom musel dáti líbiti předhůzku, že je v oboru matematiky nesnášenlivým. Katolická církev nemůže připustiti, aby se v téže budově, ve které se hlásá učení, jež musí uznávati za jedině pravé, hájilo opačné mínění, nechce-li se vzdáti oprávnění ke své existenci. Ohražujeme se dále proti spoluužívání kostelů z důvodů právních, neboť církev jest ve své podstatě společností na státě nezávislou, která se co taková na celém světě uznává, jejíž hlava se považuje dokonce za suverenní a u níž míti vyslanectví, pokládají si první říše světa za čest. Jestliže se nyní jednotlivé údy odloučí od církve, vystupují jako nové právní subjekty, které podle spolkového zákona nemají žádného nároku na statky oné společnosti, ze které vystoupili; když se strana komunistů odloučila od sociálních demokratů, nebylo jí také dovoleno, aby si vzala tiskárnu. Z téže zásady vychází také právní prakse Spojených států, která stanoví, že při odluce některé náboženské obce veškerý majetek zůstává původní církvi a že si nová obec musí poříditi svůj vlastní majetek. K tomu přistupuje další důvod, že největší část církevních statků záleží z fundací a stipendií, jež jsou výhradně určeny pro účely katolické církve a jichž nemůže býti bez porušení práva použito k účelům jiné společnosti, která ve svém přesvědčení je katolické církvi cizí neb nepřátelská. A konečně odporuje požadavek spoluužívání kostelů i podmínkám onoho míru, na kterém vybudován jest tento stát. Neboť podle těchto mírových podmínek nesmí vydati žádného zákona nebo žádného opatření, nebo nesmí podniknouti žádného kroku, kterým by se porušila svoboda náboženského kultu. Církevní obec, která se od katolické církve odlučuje, činí to však z nepřátelství k církvi. Spoluužívání kostelů znamenalo by tudíž její naprosté podporování a tím porušení svobody církve. Splnění požadavku spoluužívání kostelů vyvolalo by u všech katolíků, v celém katolickém lidu i u všech právně myslících největší rozhořčení a zajisté i úmysl brániti se takovému znásilnění všemi prostředky, jež jsou po ruce. Přispělo-li by to však ke konsolidaci státních poměrů této republiky, jest při nejmenším pochybným.
Nejdůležitější věcí však, která nás zaměstnává při rozpočtové rozpravě, jest vyučování náboženství na školách. V tomto oboru se střetly protivy nejostřeji. Jeden světový názor chce vychovati dítky pouze pro tento svět a odmítá výchovu pro onen svět jako nepřátelskou, druhý je pro obojí, pro tento i pro onen svět, v harmonickém sloučení. Musíme zde bohužel konstatovati, že se demokracie právě na poli výchovy v tomto státu nejméně zachovává. Na školách středních je vyučování náboženství co možná omezeno; až do čtvrté třídy jsou dvě hodiny obligátní, ve 4. a v 5. pouze jedna hodina, a ve třech nejvyšších ročnících smí se náboženství přednášeti pouze neobligátně a pokud možno jen v posledních hodinách. V každém jiném předmětě, ať je to tělocvik, kreslení nebo co jiného, musí se vyučovati v odloučených odděleních, jakmile počet žáků převyšuje 40. Pouze při náboženství není tomu tak, i když v jednom oddělení se sloučí 50 až 60 žáků. Při tom je sice učitelům náboženství dovoleno, aby za účelem dosažení povinného počtu vyučovacích hodin přednášeli světské předměty, za nic na světě však dějepis a literaturu, poněvadž jsou obavy, že by se při tom mohli postaviti účinně proti útokům, které se obzvláště v tomto oboru dějí na církev. To jsou samá opatření, která jsou způsobilá k tomu, aby bylo náboženství v očích veřejnosti a obzvláště žactva co možná nejvíce sníženo. Všecky námitky proti tomu odmítají se odpovědí, že se zásadně neprovádějí žádné změny. Zdá se však, že je zásadou, jež byla zavedena prvním ministrem vyučování - nikoli nynějším - ve správě vyučovací, která však neztenčeně působí: ceterum censeo religionem esse delendam, ostatně se domnívám, že musí býti náboženství pokud možná potlačeno.
A nyní o škole obecné. V obecné škole měl, tak jsme alespoň doufali, malý školský zákon zprostředkovati jakýsi hradní mír mezi oběma opačnými názory. Avšak prováděcí nařízení zavedlo pod názvem občanské nauky takové vody, které tento mír velice ohrožují, poněvadž obsahují laickou morálku, kterou jsme naprosto odmítli. Nejsme nikterak proti občanské nauce, jelikož dovře chápeme, že se musí mládež dobře obeznámiti s právy a povinnostmi občana, nejsme také proti laické morálce pro děti bez vyznání. Nemůžeme se však prohlásiti za srozuměny s obligátní laickou morálkou i pro katolické děti. Především, poněvadž ji považujeme za zbytečnou, jelikož děti slyší totéž, co se přednáší v laické morálce, ve vyučování náboženství, avšak vybudováno na mnohem silnějších motivech. A musíme pak viděti také smutné divadlo, že děti devíti- až desítileté v třetí až čtvrté třídě musí ztráviti týdně 22 až 30 hodin ve školních lavicích právě proto, že zavedena byla laická morálka kromě vyučování náboženství, a poněvadž zavedeny byly také jiné předměty, na př. vyučování ručním pracím, při kterém se děti zabývají tím, co již dávno absolvovaly v mateřské školce. Považujeme dále laickou morálku za neodůvodněnu, poněvadž nedbá dvou nejdůležitějších činitelů mravního zákona, totiž nezměnitelně nad člověkem stojícího zákonodárce a jeho sankce; a poněvadž dějiny právě dokazují, že všecky výsledky laické morálky, které se mají nyní přednášeti, nevyrostly na stromě humanity, nýbrž z křesťanství. Pokládáme laickou morálku - alespoň pro děti, které se vychovávají v náboženské mravnosti - za nebezpečnou a jsme v tom za jedno s jedním z nejslavnějších moderních pedagogů, Foerstrem, který doznává toto: "Bohudík, že jsme nebyli ještě živeni touto nedokrevnou duševní stravou, kterou chcete nyní předkládati novému pokolení na místě živých pravd náboženství. Všecko, co je ve Vás ještě pevným, pochází ještě z Vaší náboženské výchovy. Počkejte jen, a jestliže toho ještě sami nepozorujete, pak přesvědčí vás o tom duševní stav vašich dětí a vnuků, jak málo životní síly měly všecky vaše umělé náhražky."
Kdybychom se však mohli smířiti s takovou laickou morálkou, která se nedotýká základů mravní morálky, tedy musíme se co nejrozhodněji ohraditi proti tomu, aby se v laické morálce pojednávalo o takových bodech, které dávají učiteli příležitost, aby napadal základ náboženské mravnosti, jako vznik mravnosti, vznik křesťanství, účel života. A že se této příležitosti k postupu proti náboženství vskutku užívá, o tom svědčí již přede smýšlení tolika německých a českých učitelů, kteří jsou sdruženi v organisace, jež i stojí docela na půdě beznáboženského světového názoru a mají za hlavní svůj účel právě potírání náboženství. To dosvědčují dále jásavé stati tisku, které jsou prodchnuty tímže smýšlením, že malým školským zákonem učiněn byl značný krok na zesvětštění školy. Ujišťuje-li pan ministr školství, že povolá každého učitele k odpovědnosti, který pod pláštíkem občanské nauky postupuje nepřátelsky proti náboženskému přesvědčení žáků, tu uznáváme ovšem dobrou jeho vůli; neposkytuje nám však žádné záruky, že se to změní. Pan ministr školství ví snad sám, jak je jednak těžkým a jak je jednak nedůstojným vésti děti za svědky proti jejich učitelům, od nichž jsou v mnohém ohledu závislé ve své životní existenci; a pak vyzývají právě vody, o něž jde, přímo učitele, aby složil vyznání svého smýšlení. Za takových okolností nezbude nám asi nic jiného, nežli žádati konfesijní školy, která jedině odpovídá duchu pravé demokracie. Katolická škola katolickým dětem, avšak bez nucení, pro israelitské děti israelitské - školy a pro děti bez vyznání škola bez náboženství. I v tom nesouhlasí asi s námi pan ministr vyučování, který ve škole konfesijní spatřuje nebezpečí pro trvání republiky. Ať je klidným, neboť jeho obavy nejsou odůvodněny. Této obavy neměli první politikové všech národů a nejméně veliký Washington, osvoboditel své vlasti a zakladatel mocných Spojených států amerických, který zůstavil ve své závěti svým krajanům toto napomenutí: "Náboženství a mravnost jsou nezbytné opory veřejného blahobytu. Není mužem své vlasti, kdo podkopává tyto mocné pilíře lidské blaženosti. Každý opravdový politik ctí a miluje je rovněž tak, jako každý nábožný člověk. Rozum a zjevení dokazují, že nemůže býti v lidu mravnosti bez nábožnosti." Tato obava jest dále bezdůvodnou, poněvadž právě církevní škola poskytuje nejbezpečnější záruky, že budou děti vychovány v nejlepší státní občany. Neboť jest přece starým, již v Evangeliu odůvodněným výrokem: Kdo Bohu dává, co Božího jest, dává, tak se říkalo v dřívější době, císaři, což je císařovo, a dává, tak se říká nyní v moderní době, republice, což je republiky. (Posl. Hillebrand [německy]: Jak by tomu bylo, když Pius IX. zrušil rakouský školní zákon?) To souhlasí naprosto s tím, co pravím.
Právě nejrozhodnější zastánci beznáboženského světového názoru, ať ve Francii, ať v Německu, doznali otevřeně a jasně, že i simultánní školy jsou pouze krokem k naprosto protináboženské škole. Z konfesijních škol se staly školy simultánní, ze škol simultánních pak školy bez náboženství, pak školy protináboženské. Octne-li se však jednou někdo na šikmé ploše, jde to dolů, až se dojde napros o v propast. A konečně se nemusí pan ministr školství oddávati obavě, že by konfesijní škola znamenala začátek konce republiky, poněvadž by jinak ani takový Mussolini nebyl, zavedl náboženství do školy, a poněvadž by jinak ani vysoce vyspělé, nejpokrokovější, ze 2/3 protestantské Holandsko nebylo zavedlo konfesijních škol, protestantských a katolických a to vydržovaných z prostředků státních. A můžeme ještě dále ujistiti pana ministra školství, pohlédneme-li do dějin, že nezanikly takové státy, které pěstovaly náboženství, nýbrž ty, které postupovaly proti náboženství. Stále se vyplňovalo francouzské přísloví: Qui mange du pape, en meurt, kdo od papeže jí, umírá na to. A dějiny starých dob dávají nám záruku, že se i příště splní slovo Pána Krista: portae inferi non praevalebunt. Brány pekel je nepřemohou.
Pánové! Žádalo se také jménem pokroku, aby byly školy zbaveny náboženství. Nuže, v požadavku pokroku jsme přece všichni svorni, jde pouze o to, kde je začátek a kde je konec tohoto pokroku. Jedni hledají pokrok v naprostém odcizení se Bohu, ideálům a v naprostém sklonu k tomuto světu. Je-li to pravým pokrokem, nevím. Tážeme-li se však nejpovolanějších mluvčích moderní filosofie, musíme zajisté přiznati, že tento pokrok vedl v oboru myšlení k největší bezradnosti, na poli mravnosti k naprostému zbahnění, na poli hospodářském k hrozné sociální otázce a k vykořisťování a na poli politickém je úplné anarchii, k nejvýstřednějšímu šovinismu. Tu chápu ovšem i lítostnou otázku, s kterou se obrátil pan generální zpravodaj rozpočtu k svému národu a s kterou se můžeme zajisté obrátiti k celému lidstvu: Co schází Ti, můj lide, ještě k Tvému většímu štěstí? Více lásky k bližnímu v srdci, více duševní kultury a méně touhy po zlatě. Avšak láska k bližnímu, duchovní kultura a touha po idealismu předpokládají právě také duševnost lidské bytosti a tudíž i víru v Boha. Pánové! Také my chceme pokroku, avšak ne dolů, nýbrž nahoru.
"V srdci hřát jak slunce zdroje, v duchu volném jas jen mít, na zemi buď cenou boje, přestává-li člověk žít." A co lepšího v nás, duše, spěje do nadhvězdné vlasti, aby tam dospěla k metě pravého pokroku, k oslabení.
Sluncem však, které v duši a srdce nalíti má světla a tepla, jest náboženství neveského Boha lásky, který před dvěma tisíci léty dlel na zemi jako syn člověka; a cesta k proměnění jest ta, kterou nám ukázal ve znamení kříže. Křížovou cestou k nebeskému světlu, per crucem ad lucem. A že v tomto smýšlení jsme zajedno s největšími duchy moderní doby, toho zárukou jsou nám slova velikého Rudolfa Euckena, který v díle: "Životní názory velkých myslitelů" praví tato slova, jimiž chci i skončiti: "Vždy více pudí nás to z ruchu kulturního zpět k problémům duše, k boji o smysl života a o záchranu duchovního vytí. S těmito otázkami vystupuje však také opět problém náboženství. Lze se nadíti, že nabude v novém století stále větší moci. A při tom se zajisté ukáže, snad otřesy a převraty, že křesťanství má nejen velkou minulost, nýbrž i velkou budoucnost." (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Stejskal. (Hlasy: Posl. Stejskal není přítomen!)
Neni prítomný? (Nebyl.)
Neni prítomný, ztráca slovo.
Ďalej má slovo pán posl. dr. Klimo.
Posl. dr. Klimo: Slávny sneme! Keď nám hovoriť ako zástupca slovenský k rozpočtu ministerstva školstva a národnej osvety, musím poukázať v prvom rade na cirkevné ľudové školstvo a cirkevné učiteľstvo, jeho štátnu podporu a penziu. Paritný zákon číslo 274 z roku 1919, akož aj ostatné platové zákony boly rovnako rozprestreté na menšinové štátne, ako i na ohromnú väčšinu neštátneho učiteľstva v Čechach, na Morave a v Sliezsku a potom i na štátne učiteľstvo na Slovensku. Len cirkevné učiteľstvo bolo zpod opory tohoto zákonitého dobrodenia vynechané, ako keby ono nebolo drahé našej vlasti tak potrebné, osožné a verné, ako tamtí. Zákon zo 17. dec. 1919, č. 3 Sb. z. a n., zvýšil požitky penzistov. Desiaty článok tohoto zákona ukladá vláde, aby rozšírila platnosť toho zákona i na staropenzistov uhorského systému. A keď dobrodenie tohoto zákona hneď bolo prevedené na novo- i staropenzistov v celom Česku, Morave a Sliezsku a nariadením č. 298 z roku 1921 i na štátnych učiteľov na Slovensku, naši cirkevní staropenzisti, bývalí učitelia cirkevných škôl boli z tohoto odvrhnutí, ba ani postup terajšieho penzionovania cirkevných učiteľov nedeje sa dľa tohoto zákona, ale dľa ešte starých maďarských zákonov. Cirkve na Slovensku majú historické a zákonité právo na svoje školy. Pred prevratom na Slovensku o školstvo staraly sa cirkve. To je fakt, ktorý nemožno odstrániť. Prevrat našiel tento stav, prevzal školy tak, ako boly. A zmena nenastala od tých čias menovite v ľudovom školstve žiadna. Následovne dľa nášho domnenia republika musí sa o tieto cirkevné školy a o učiteľov, ktorí na cirkevných školách učia, starať. Zákon č. 26 z r. 1893 a zákon č. 27 z r. 1907, ďalej zákon č. 16 z r. 1913, priznaly školám cirkevným plat doplňujúci štátnu podporu a zákon č. 32 z r. 1875 a 43 z r. 1891, štátne penzie pre cirkevné učiteľstvo tiež priznal a to v rovnakej miere so štátnym učiteľstvom. Týmito zákonami bola uplatnená tá zásada, že všetci učitelia v štáte musia mať rovnaký, štátom ustálený plat a ktorý udržovateľ školy to z vlastných prostriedkov nevládze, keď zákonitým požiadavkom zodpovie - dostane to učiteľ štátnou podporou. A penzia bola vôbec štátna ustanovizeň, kde tiež boly rovnaké príspevky - no, potom musia byť i rovnaké penzijné požitky.
Zákonitého práva cirkev neztratila, ale táto povinnosť prešla na republiku Československú ako nástupnický štát. Cirkve mohly očekávať plným právom, že ich učiteľstvo nebude jednoducho zabudnuté alebo vynechané z tohoto zákonitého práva. Očakávať to mohly tým skorej, lebo republika Československá je štátom humánnym, sociálnym, táto republika uzná podporu v nezamestnanosti, táto republika ide vyniesť zákon o starobnom poistení, táto republika postará sa tedy tiež o všetko štátné učiteľstvo (Výborně!) na Slovensku i o ostatné učiteľstvo. Ide tedy len o to, aby sa postarala aj o cirkevné učiteľstvo, aby rozšírila toto dibrodenie i na nich. Slávny sneme, v tejto republike je dobrá vôľa, u vlády je dobrá vôľa, ale treba informovať, treba slovo povedať a sme istí, že chyba sa napraví, (Výborně!) že všetko to dobrodenie bude rozšírené i na cirkevné učiteľstvo i na penzistov.
(Posl. Sladký: Hoden je dělník své mzdy!)
Nutno poukázať i na tú anomaliu, že keď všetky v obore školskom vynesené nové zákony ukládajú školám cirkevným ťarchy a povinosti bez ohľadu ako štátnym školám s platom a penziou, cirkevné učiteľstvo stranou ponecháva. Spravedlnosť vyžaduje, že kde sú rovnaké povinnosti, tam nech sú i rovnaké práva. Na Slovensku so dňa na deň vyznieva žalostivý stesk ukrivdeného učiteľstva a menovite penzistov. A preto snažne prosím s tohoto miesta, aby táto chyba bola odstránená. V dôsledku toho žiadame, aby bol uzákonený plat učiteľov cirkevných škôl s tými istými podmienkami a zásadami, ako je to už uzákonené pre ostatné učiteľstvo ľudových škôl v republike. Keď v dohľadnej dobe nie je možné očakávať, že by ľudové školy boly zoštátnené, musí sa republika o tieto školy prezatým ináč postarať.
Miestne požitky od udržovateľa školy, ktoré keď sú v prírodninách, nech sú slušne prepočítavané a učiteľovi daný plat v podobe štátnej podpory do výšky platu štátnych učiteľov. Nech sa penzionovanie našich učiteľov deje na základe tých istých zákonov a nariadení, ktoré sú v platnosti pre všetkých štátnych a neštátnych učiteľov v historických zemiach a štátnych učiteľov na Slovensku. Nech sa platnosť tohoto zákona z r. 1920 rozšíri i na učiteľov staropenzistov po uhorskom systéme a na ich pozostalých so zpätnou platnosťou od 1. sept. 1919. Ku zmierneniu ich biedy nech im zatým bude poskytnutá primeraná záloha do definitívnej úpravy penzie. Nech neuschne na čistom mene hriech tej krivdy, že v oslobodenej vlasti vláda vlastného národa púšťa otcov-učiteľov v starobe po žobraní - a to len na Slovensku. - Bol by to zlý príklad i pre našich potomkov.
Ako som už vzpomenul, na Slovensku pred prevratom o školstvo a výchovu staraly sa len cirkve. Niektoré cirkve i s obeťmi krve stavaly, vydržovaly a bránily si svoje školy. Škola bola tým obživovacím prameňom, od ktorého prúdilo životodárne svetlo kultúry do všetkých vrstiev národa. V najťažších dobách národnej poroby len slovenské ľudové školstvo zakrývalo iskierku rodolásky a vychovávalo národu tých najslávnejších mužov. Cirkev i dnes prináša ovete na oltár kultúry, keď stavia a udržuje školy na výške požiadavkov času. Niektoré cirkve s nekonečnou hrdosťou hľadia na slávnu minulosť svojich škôl ako i na ich vlasteneckú a osvetovú prácu. A takto tedy práve slovenské školy, učitelia slovenských škôl túžili a čakali a potom i slávnostne vítali požehnané oslobodenie slovenského ľudu zpod tisícročnej poroby a tyranie. Čakali, že v oslobodenej vlasti sa budú môcť venovať pokojne tvorivej kultúrnej práci za národ a vlasť. A slávny sneme, práve preto ani vysvetliť sa nedá ten zjav, aký dnes nachodíme na Slovensku. Pre štátnych učiteľov republiky zabezpečený je taký dôchodok, aký nie je v žiadnom inom štáte. Bývalí Maďari a Maďaróni, štátni učitelia hovorili, že žiadon štát v Europe tak nedotuje učiteľstvo, ako práve republika Československá. (Výborně!) Ale keď porovnáme, slávna snemovňa, štátnych učiteľov, vidíme, že štátni učitelia, ktorí pred prevratom boli Maďari, poťažne Maďaróni, medzi nimi nebol ani jeden národovec slovenský, majú zaistenú krásnu službu a výživu len preto, že boli náhodou štátnymi učiteľmi. Ale naši národovci, ktorí účinkovali len na cirkevných školách, niektorí majú penziu 45 Kč mesačne a väčšina má 100 Kč mesačnej penzie. (Slyšte!) Tedy nie je možno skutočne si tu vysvetliť, že táto republika, ktorá dala slobodu tomu národu, jeho trpiteľom a mučedníkom, dnes ich tak honoruje, že nie je to možné vydržať. Som presvedčený, že keď sa informuje vláda, a keď sa osvetlia všetky tieto okolnosti, nemôže pri tom zostať, a že aj o týchto cirkevných učiteľov a staropenzistov bude postarané. Viem, že na rozpočte je ťažko meniť, ale práve preto by sme si priali, aby netrpeli núdzu títo učitelia, aby im bola poskytnutá primeraná záloha a aby do budúceho roku boli i títo učitelia cirkevných škôl zahrnutí práve tak, ako učitelia na školách štátnych.
Čo prizvukovať musím ako zástupca Slovenska, to je Matica Slovenská. Matica Slovenská vykonává na Slovensku takú prácu, ako Česká Akademia vied a umenia, ako všetky české odborné spoločnosti vedecké spoločne, lebo na Slovensku takých spoločností nemáme. Matica Slovenská má dosiahnuť svojho cieľa pestovaním vied a umenia, najmä vied o živote a území slovenského národa ako v minulosti, tak i v prítomnosti a tiež popularizovaním tejto vedeckej práce, ďalej hmotným a mravným podporovaním slovenských učencov a umelcov v ich práci, organizováním ľudí a všetkých vhodných prostriedkov, aby sa zdvíhala vzdelanostná úroveň slovenského ľudu, a tak menovite centrálnym vedením a upravovaním práce, ktorá sa bude konať v miestnych odboroch. Sem prísluší aj vydávanie umeleckých a vedeckých diel alebo obstarávanie takých vydání. Konečne má dosiahnuť svojho cieľa hmotným a mravným podporovaním slovenskej mládeže.
Najdôležitejšou úlohou je organizácia práce jazykovej, národopisnej a literárne-historickej. V jazykovom odbore už od roku 1919 sústavne skúmame slovenské nárečia, a to dvojakou cestou: jednak nárečovými dotazníkmi, ktorých dosiaľ vyšlo 12 čísiel, jednak študovaním nárečí v jednotlivých krajoch, predovšetkým staroslovenských. Napomôcť toto študium vypisujeme každoročne niekoľko dialektických štipendií.
K tomu sa druží systematické sbieranie nárečového materiálu lexikálneho, a spolu organizovanie slovenského slovníka reči spisovnej, ktorý by zahrňoval v sebe materiál excerpovaný zo slovenskej literatúry od roku 1870 doteraz.
V odbore národopisnom organizujeme s pánom dr. Karlom Chotkom, profesorom vratislavskej univerzity, sústavný súpis národopisný. Poukázali sme mu 15.000 Kč na fotografické snímky pre etnografický sjazd v Prahe r. 1924 a vydávame národopisné dotazníky. V obore historickom pracujeme spoločne s komisariátom pre ochranu pamiatok umeleckých na Slovensku.
Značnú čiastku bude vyžadovať katalogizovanie spojených knižníc bývalej matičnej a muzeálnej, ktoré sú v správe Matice Slovenskej.
Naša vydavateľská činnosť vzrastá so dňa na deň. Toho roku vydali sme štyry šväzky čítania študujúcej mládeže, M. Kukučin: Mladé letá, M. Hurvan: Olejkár, O. Bella: Výber z básní, M. Kukučina: Črty z ciest, v tlači máme VII.-IX. sväzok Čítania, J. Kráľa: Ballady a piesne, Výbor slovenskej poezie ľudovej, Osudy Pilárikove, Jaroslava Vlčka: Dejiny literatúry slovenskej, J. Polívkov: Súpis slovenských rozprávok, sv. I., Jána Kollára: Spisy básnické, sv. II., M. J. Hurbanov: Životopis Ľudovíta Štúra, sv. I., dva sväzky knižnice Slovenských Pohľadov, (J. C. Hronského: sbierku poviedok "U nás", J. Alexyho: "Jarmilka") a spisov Hviezdoslavových, sv. I., druhé vydanie a sv. VI., kratšia epika.
Okrem toho vydávame Slovenské Pohľady mesačne a Svorník Matice Slovenskej pre jazykozpyt, národopis a literárne pamiatky a Sobrané spisy Hviezdoslavove. To všetko by vyžadovalo samo o sebe 785 tisíc korún a do rozpočtu tohoto nie sú pojaté výdaje osobné, ktoré si Matica Slovenská hradí z vlastných dôchodkov. Pri podporovaní vedeckej a umeleckej činnosti Matica Slovenská má veľké úlohy ľudovýchovné. Jej miestne odbory, v celku 76, prevzaly väčšinou úlohy osvetových sborov alevo účinkujú s nimi spoločne a sú tak najlepšou oporou ľudovýchovnej práce na Slovensku.
Miestnym odborom, najmä v krajoch pohraničných a národnostne smiešaných, poukazujeme značné podpory. Treba dávať do knižníc ľudových knihy zdarma, treba dávať do školských knižníc žiakovských v chudobných krajoch. Treba poskytovať podpory slovenským spisovateľom, vdovám a sirotám, treba udeľovať štipendiá chudobným slovenským študentom.
Vážnym dôvodom je, že všetky úlohy treba splniť čo najrýchlejšie, tak najmä v odbore jazykovom a národopisnom je najvyšší čas zachytiť, čo sa ešte dá, v reči slovenského ľudu a výtvoroch jeho ducha. Ak toho neurobíme čím najskôr, jazykozpyt i národopis utrpí škody, ktoré sa už nedajú nikdy napraviť. K činnosti vydavateľskej potrebuje Matica tiež pomoci, lebo treba vydanie starších spisovateľov, lebo nemáme predpísaného čítania pre študujúcu mládež. A keď pozorujeme rozpočet pre slovenskú Maticu, máme tam položku 150.000 Kč. Slávna snemovňa! Skutočne to je položka taká, pri ktorej nebude možné vôbec splniť tie úlohy, ktoré si vytýčila Matica Slovenská, a tu by bolo žiadúcne, aby už v tomto rozpočte bola táto položka zvýšená, ako je len možné. Ja som tej mienky, že to môžeme žiadať pre Slovensko. A tu by som nepočítal tak na aritmetické číslo, ako viac na bratskú lásku. Môžeme to tým viac vtedy žiadať, keď v rozpočte na príklad vidíme, že republika Československá inde až prepych prevádza. Náš rozpočet na pr. hovorí o štyroch vysokých školách technických. Máme dve české a dve nemecké techniky. Tiež by som nebral zreteľa na to, že pre občanov bratského jazyka udržujeme dve vysoké školy technické. Tedy myslím, že pre Slovensko môžeme žiadať, aby Matica Slovenská dostala vyššiu podporu.
Opätujem, že menovite tu prevádza Československá republika prepych, keď 4 vysoké školy technické udržuje. A my musíme zaujať stanovisko ohľadne budúcnosti, či je to pre republiku potrebné a či nie. Mohli by sme očakávať, že tlač ozve sa proti tomu. Ale nestalo sa tak, naopak. Inokedy tlač ozývala sa práve proti českým školám. V delnej tlači vyskytovaly sa zprávy, že vraj stačí jedna vysoká škola zemedelská a lesnícka v republike s tendenciou zrušiť ostatné.
Musíme sa pozastaviť nad tým, že môže niekoľko jednotlivcov dezorientovať verejnosť. Urazená samoľúbosť niektorého lesníka nesahá však tak ďaleko, aby mohla sviesť na scestie povolané kruhy. Jediný dôvod, ktorý pre svoje stanovisko uvádzajú je, že v bývalom Rakúsku bola tiež len jedna vysoká škola lesnícka. Nedodáva sa však, čo je inak známe, že v Rakúsku - to jest len v Cislajtánii bola jediná vysoká škola lesnícka k nemožnosti preplnená čiste z dôvodov politických, poneváč druhá a tretia škola lesnícka bola by musela byť slovanská, totiž česká a poľská, a toho Viedeň pripustiť nechcela.
Je známo, jak dlho muselo byť bojované za pražskú vysokú školu zemedelskú, ktorá konečne bola vykúpená veľkými politickými úsluhami. Bola sriadaná r. 1906 za to, že Čech vstúpil ako minister krajan do viedeňskej vlády. Pravá príčina, prečo v bývalej Cislajtánii bola len jedna vysoká škola lesnícka, bola tedy rázu politického. Proti tomuto slabému dôvodu stáva však skutočnosť, že v pokrokovom Nemecku je 8 vysokých škôl lesníckych, takže by u nás pomerne k lesnej ploche nemaly by byť dve, ale dokonca tri vysoké školy lesnícke. Tiež s určitou tendenciou sa zamlčuje, že v bývalom Uhorsku bola tiež jedna vysoká škola lesnícka, a to práve na území nášho Slovenska v Baňskej Štiavnici, a že táto vysoká škola bola po prevrate nám vzatá.
Nemile by sa nás dotklo, keby vymyslené heslo "jedna vysoká škola zemedelská a lesnícka", namierení bolo proti Slovensku a keby pod týmto heslom so nám upieralo právo na vysokú školu, ktorú sme už mali. Preto, jestliže odmietame kategoricky s hľadiska zemedelského a lesníckeho akékoľvek snahy po zrušení niektorej vysokej školy zemedelskej alevo lesníckej, ktoré sú našou kultúrnou a hospodárskou vybojovanou državou, musíme toto heslo odmietnuť tým rozhodnejšie s hľadiska Slovenska. Význam takýchto hospodárskych škôl nespočívá len vo výchove absolventov, ale zvlášte v šírení pokroku vedeckým výskumom a tak vo zvyšovaní produkcie o stamilionové obnosy. Na Slovensku a Podkarpatskej Rusi je celkom 2,300.000 ha lesnej plochy. Zvýšenie produkcie na 1 ha len o 0·1 m3 dreva znamená ročný prírastok produkcie v hodnote peňažitej niekoľko desiatok milionov Kč len pre túto východnú čásť republiky. Úspora, ktorá by vyplývala zo zrušenia nikterej vysokej školy lesníckej bola by o veľa menšia, než výhoda materielná, ktorá plynie z týchto škôl.
Máme 4 univerzity, 4 vysoké školy strojnícke, 5 vysokých škôl architektonických, a tak sa možno podiviť nad tým, že je možno vôbec vážne predniesť heslo o účelnosti len jednej vysokej školy zemedelskej a lesníckej. Prehlašujeme, že len potom, až bude jediná univerzita alevo len jedna vysoká škola architektonická v republike, mohla by byť nadhodená otázka, či by nedostačila len jedna vysoká škola zemedelská a lesnícka. Ale musíme byť pamätliví toho, že vysoké školy zemedelské a lesnícke nie sú len miestom výchovy absolventov, ale aj miestom vedeckého štúdia, nie sú len kultúrnou okrasou, neprinášajú len vzrast kultúrnych hodnôt, ale za prácou týchto vysokých zemedelských a lesníckych škôl stoja miliardy národného imania a vedecká práca, ktorá môže oplodniť hospodársky život vo zvýšenej produkcii o sta milionov ročne a byť tak súčasne zdrojom zvýšeného národného blahobytu.
My tedy trváme na tom, aby sriadená bola vysoká škola zemedelská i lesnícka na Slovensku vtedy, až budeme mať dostatočné množstvo slovenského stredoškolského dorostu a vedeckých síl. Vtedy budeme sa dožadovať, aby táto škola bola v Baňskej Štiavnici a aby ju štátny rozpočet zahrnul. Trváme dnes a budeme trvať i v budúcnosti na tom, aby vysoká škola zemedelská a lesnícka zostaly v Prahe, nie snáď z nejakých dôvodov školsky-centralistických, ale preto, aby i nám Slovákom bolo umožnené študovať obor zemedelský a lesnícky v tomto, staletou tradíciou danom, osvetovom, politickom i spoločenskom ústredí štátu československého, práve pre posilenie myšlienky štátnej. (Výborně!) Pre nás sú tedy vysoká škola zemedelská a lesnícká v Prahe nezbytné z dôvodov štátne-politických. Preto čo najrozhodnejšie odmietame akékoľvek jednanie o zrušení ktorejkoľvek vysokej školy zemedelskej a lesníckej, lebo o tejto otázke sa dnes jednať nedá.