Nemyslím, že pán kol. dr. Medvecký myslí to vážne, poneváč dľa môjho skromného názoru rozhodne musí počítať s tým, aké stanovisko zaujíma slovenský národ, ktorý pri obecných a župných voľbách postavil sa proti terajšiemu vládnemu systému a 450 tisíc hlasov odovzdal na Slovensku ľudovej strane. Toto je jeden prúd, ktorý sa zastaviť nedá a ktorý podvrátil aj tvrdenia pána kol. dr. Engliša, že český a slovenský národ je jeden národ, keď pohrozil svojim hlasovacím lístkom vedúcim činiteľom tejto republiky a prehlásil, že u neho je záujem národa väčší než záujem štátu.
Keď teda uvažujeme nad tým, čo sa stalo pri obecných a župných voľbách, čo sa zatajiť nedá ani vtedy, keď ministerstvo vnútra do dnes nevydalo úradnej štatistiky, každý rozumný politik musí vidieť, že zmena v našom nezdravom politickom živote musí nastať, aby sme záujem štátu postavili na úroveň záujmu národa a aby sme tento štát udržali.
Obecné a župné voľby dokázaly, že ľudia revolučnou vlnou vyhodení na povrch nesmú ďalej viesť do záhuby národ a ničiť náš národohospodársky život. My protestujeme s tohoto miesta, aby menšina násilím a klamom panovala na Slovensku, a žiadame, aby sa vypísaly nové voľby do Národného shromaždenia, lebo tento panujúci režím musí zmiznúť.
Zákonom zo dňa 20. februára 1920, č. 126 Sb. z. a n., zrušená bola právomoc župného zastupiteľstva, obsažená v lit. m) §u 47 zák. čl. XXI z r. 1886, čo druhostupňovej apelačnej vrchnosti ohľadom daní a iných finančných vecí a právomoc túto v smysle nariadení zo dňa 30. decembra 1918, č. 597 Sb. z. a n., privlastnilo si generálne finančné riaditeľstvo na Slovensku. Čo sa týka môjho právneho názoru, držím za nemožné, aby voľakto nariadením mohol sriaďovať a rušiť úrady zákonom ustálené a zadeľovať týmto takú právomoc, ktorá je právomocou buďto župného zastupiteľstva alebo prípadne samého niektorého ministra. Pri nariadení ohľadne generálneho finančného riaditeľstva odvoláva sa ministerstvo pre Slovensko, že vraj zákon zo dňa 10. decembra 1918, č. 64 Sb. z. a n., mu poskytuje j tomuto možnosti, avšak na proti tomuto máme v podobných veciach celý rad nálezov najvyššieho správneho súdu, ktoré nálezy takejto právomoci ministerstva pre Slovensko nikdy neuznávajú, ba naopak popierajú, na základe čoho samého tohoto ministra nepovažujú za rovnocenného s iným rezortným ministrom, ale jednoducho za exponovaného policajta na Slovensku.
Odporúčam do pozornosti pánu ministrovi financií ten systém, ktorý opanoval finanční úrady ohľadom vyrúbenia daní a následkom zrušenia právomocnosti župných výborov čo druhostupňovej apelačnej vrchnosti, generálne finančné riaditeľstvo pre Slovensko. Systém, ktorý tieto úrady v daňových veciach sledujú, je ten, že stranícko-politicky poverené ľudia odhadnú majetok poplatníkov, vo smysle tomto vyrúbi sa na poplatníka daň, bez ohľadu na jej správnosť alebo nesprávnosť a bez ohľadu na odvolania cestou exekúcie sa táto daň vymáha, a odvolania sa tak vybavujú, že poplatník pod nátlakom exekúcie prinútený je sa finančnými úrady dojednať; samozrejmé je, že musí dvojnásobne zaplatiť a odvolanie týmto stalo sa bezpredmetným. Meritórne, dľa právnych predpisov vybaveného daňového odvolania ešte som na Slovensku vo finančných úradoch nevidel.
Toto pokračovanie my menujeme vydieračstvom a je to trestný čin dľa §u 350 trestného zákona.
Samozrejmé je, že finančným úradom nezáleží na správnosti týchto daní a nezáleží im ani na tom, aby s roka na rok v riadnom čase boly vyrúbené a vymožené, lebo si to zariadili tým spôsobom, že ohľadom daní ustálený je prednostný nárok voči každému inému veriteľovi a následkom tohoto videl som aj také prípady, že sa jedna veľká drevokupecká firma v mimokonkurznom nútenom pokonaní na 40% vyrovnala s veriteľmi a keď toto bolo hotové, prišla berná správa a nárokovala si na základe prednostného práva 4 miliony korún daní, takže práve veriteľom sa nič neušlo z celej konkurznej masy. Konečne ale vyjednala sa na polovicu, tedy 2 miliony korún dĺžnikovi odpustila. Buďto jej to patrí alebo nie, a keď áno, pýtam sa, prečo si tieto dane s roka na rok riadne nevymáhala?
Slávna snemovňa! Rozhodne musím zaujať právne stanovisko proti tomu, aby berná správa ohľadom zameškaných daní mala oproti druhému veriteľovi hocijaké prednostné právo. Nenachádzam k tomuto žiadneho dôvodu, ba práve naopak, nemôže si uplatňovať žiadon prednostný nárok, len za to, že snáď zanedbávala si svoje povinnosti a nevymáhala si svoje daňové požiadavky s roka na rok. K tomuto bernú správu neospravedlňuje ani to, že § 3 zákona zo dňa 16. marca 1921, čís. 116 Sb. z. a n., poskytuje bernej správe tú nesprávnosť oproti poplatníkovi, že dovolí jej, aby nemusela každý rok predpísať daň, lebo vraj dokiaľ nie je predpísaná, poplatník je povinný platiť podľa posledného predpisu. Sama táto vec obsahuje v sebe tú najväčšiu nespravedlivosť, lebo berné správy toto zneužívajú na úkor poplatníkov, pre bežné roky dane nepredpisujú, ale za základ ich odanenia berú roky minulé, kedy hospodársky a obchodný život bol úplne iný, než dnes.
Nečudujte sa takýmto spôsobom, že národ zdvihnul svoj hlas proti vám a predbežne zákonnou cestou, hlasovacím lístkom postavil sa na svoju obranu, ale buďte presvedčení, že pomaly, ale iste vymuruje tie čínské múry, o ktorých hovoril pán dr. Dérer a ktoré v jeho ceste sú už tak postavené.
Ešte jedna zaujímavá otázka je vo finančnom živote, ktorá najnovšie znepokojuje celú slovenskú verejnosť a ktorá so strany pána ministra financií zaslúži si povšimnutia.
Je toto otázka poplatková, vyplývajúca zo všetkých právnych úkonov odcudzenia a obremenenia. Dľa platného finančného práva každý právny úkon odcudzenia a obremenenia behom 8 dní má byť prihlášený cieľom vyrúbenia poplatku patričnej bernej správe. Táto ustanovizeň ale pri tých právnych úkonoch, ktoré vyžadovaly schválenia nejakého úradu alebo vrchnosti k ich právoplatnosti, aplikovaná bola v tom smysle, že právny úkon až po schválení mal byť predostretý bernej správe a zároveň patričná schvaľujúca vrchnosť povinná bola sama bernú správu o právnom úkone uvedomiť. Toto bol platný zákonný stav na Slovensku a obecenstvo sa riadilo podľa týchto predpisov. Dnes práve vtedy, keď náš obchodný a hospodársky život je natoľko obmedzený, že každý právny úkon ohľadom odcudzenia alebo obremenenia podlieha schváleniu buďto pozemkovému úradu alebo župnej správnej komisie, konečne ale v mnohých prípadoch sirotskému úradu, finančné úrady dovolily si zaviesť do života celkom iný systém prihlásenia a po obdržaní schválenia predostretej smluvy považovaly cieľom vyrúbenia poplatku za opozdené, začaly stránky poplatkovými pokutami a trestami znepokojovať a zapríčinily obecenstvu veľké škody. Následkom tohoto takáto vec vyvolala aj nález najvyššieho správneho súdu, ktorý práve nie podstatne zaujal pre poplatníctvo nepriaznivé stanovisko a prihlásenie takéhoto právneho úkonu po schválení patričnej vrchnosti uznal za opozdené. Je tedy na čase, aby pán minister financií upravil túto otázku buďte nariadením alebo zákonnou cestou, aby v tomto ohľade bol jednotný postup, obecenstvo nebolo zbytočne molestované, jemu škoda a preháňanie zapríčinené a aby aj najvyšší správny súd mal právnu podstatu k jeho nálezu, lebo tento nález so stanoviska právneho protiví sa aj usneseniu najvyššieho súdu, ktorý vo svojej decizii právny úkon, vyžadujúci schválenia za platný neustálil.
Čo sa týka konečne štátneho dlhu našej republiky, je zaujímavé, že dodnes nie je ustálený obnos toho predválečného dlhu, ktorý na nás pripadá. Ministerstvo financií pri tomto sa bráni tým, že obnos tento ustáli reparačná komisia a vraj práve preto od tohoto dlhu sa úroky neplatia. Toto ospravedlnenie ministerstva financií poukazuje len na to, že otázke tejto žiadna pozornosť sa nevenuje, ako tomu, koľko obnáša náš americký dlh.
Pán minister financií pred niekoľko mesiacmi v rozpočtovom výbore prehlásil, že náš americký dlh činí 66 mil. dolárov, kdežto Amerika počíta dlh tento v obnose 108 mil. dolárov. Toto sú také smutné hospodárske a finančné zjavy, ktoré nás nútia k tomu, aby sme v záujme nášho národa hlasovali proti rozpočtu. (Potlesk ľudových poslanců slovenských.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Kostka.
Posl. Kostka (německy): Slavná sněmovno! Máme před sebou tak zvaný úsporný rozpočet který se proti roku minulému projevuje milionů, u příjmů méně o 2.421 milion, ve schodku místo 559 milionů Kč 602 milionů Kč, tedy více o 43 miliony, u investicí méně o 771 milionů. Podle údaje pana ministra financí jsou v tomto rozpočtu obsaženy drahotní přídavky částkou 1.500 milionů, takže vypočítává jako celkovou úsporu sumu 4648 milionů kor. Pan ministr financí udělal tu z nouze ctnost, neboť hned na to praví ve svém výkladu: "K těmto velikým škrtům ve výdajích byli jsme nuceni vzhledem ku zmenšeným příjmům." Nuceni, připojuji, zmenšenými státními příjmy v roce 1924, přinuceni však také již zmenšenými státními příjmy v roce 1923. Jak si hned dovolím ciferně vylíčiti, je tím podán důkaz, že oposice měla zase jednou pravdu: Stát žil již v tomto roce zase nad své poměry. Po čtyřech tučných letech počínají v roce 1923, částečně již koncem r. 1922, suchá léta pro stát. Důkazem toho jsou příjmy z daní, či správněji řečeno, částky, jež na daních nedošly, jež zůstávají daleko za rozpočtem na r. 1923. Tyto číslice možno s veškerou jasností uvésti jen u daní přímých, jakož u daně z uhlí a z obratu, ježto musely býti vzaty z jiných zpráv než ze státního rozpočtu a tyto zprávy nelze úplně srovnati se státním rozpočtem. Tyto číslice preliminované na rok 1923 v milionech Kč při daních přímých znějí: 1834 korun, skutečný příjem 1600, příjem o 234 menší. U dávky z uhlí preliminováno na r. 1923: 1050, skutečný příjem 750, méně o 300. Již v roce 1922 příjem menší o 351. U daně z obratu a daně z přepychu preliminováno na r. 1923: 1800, skutečný příjem 1500, o 300 menší. V minulém roce menší příjem o 587. U tak zvaných daní spotřebních: na r. 1923 preliminováno 1073·9, skutečný příjem 919, příjem o 74 menší. Také minulého roku byl již schodek. U tak zvaných malých spotřebních daní, cel a monopolů lze prý v lednu a únoru 1923 znamenati vzestup, později se uvádí menší příjem o 10 milionů měsíčně. V jednotlivostech jsou cla uváděna částkou o 73 milionů korun menší než v roce minulém. Přesné číslice k příjmům v těchto položkách pro srovnání scházejí.
Především poznamenávám ještě, že číslice o příjmech z daní nikde ve výkladu ministra financí nejsou obsaženy; příslušný dotaz v rozpočtovém výboru zůstal, jak mně bylo sděleno, bez odpovědi. Snad bude pan ministr financí tak laskav a poví nám něco o tom ve sněmovně, která projevuje takový zájem. Rozhodně je to velké opomenutí, a možno to také jen jako opomenutí označiti, pakli se nám dostala právě teprve před čtvrt hodinou do ruky účetní uzávěrka za rok 1920. Není mně ovšem možno, abych z ní pro naši debatu vyvozoval nějaké závěry. Snad je tím řečeno, že by právě finanční správa neviděla příliš ráda takových závěrů. Snad tím chtěl pan ministr financí zastříti svůj trochu příliš veliký optimismus. Chci poukázati jen na to, že tím se ovšem také vždy více vzbuzuje v široké veřejnosti obava - aniž mám v úmyslu vyslovovati tím nějaké podezření, avšak při takových neúplnostech docházíme k takovým domněnkám, že mnoho peněz odtéká do podzemních kanálů nebo že je jich užíváno způsobem, který by nedošel souhlasu správně myslícího lidového zastupitelstva. Přiznávám zajisté, že je nutno, aby ministr financí byl optimistou, avšak nesmí se tak daleko vzdalovati od skutečnosti, jako se stalo zde, a on nám jakožto zástupcům poplatníků odpustí, jestliže taková opominutí vytýkáme a s tímto pocitem přistupujeme trochu pesimističtěji ku zkoumání číselných sloupců nám předložených.
Přes to, že v roce 1923 byl preliminován menší příjem z 1922 nebo málo více, ani tato zmenšená suma se nesešla. Vznikl menší příjem více než o jednu miliardu korun. Jak to stojí nyní s preliminovanými daněmi? Uvidíme hned, že i tu pracujeme s velikými fikcemi. U daní přímých, reálních a osobních je sice preliminováno o 74 miliony korun méně než v rozpočtu 1923, to však znamená o 160 milionů korun více, než byl skutečný příjem v r. 1923. Smutný obrázek budoucnosti pro pracující obyvatelstvo, když mezi tím nalézáme výdělkovou daň částkou větší o 40 milionů korun (250 k 211) a úroky z prodlení a poplatky exekuční částkou větší 38·5 milionů korun (57 k 18). Podobně u daní spotřebních. Rozpočteno o 80·1 milionů korun níže, než byl rozpočet 1923, proti skutečnému příjmu, však více o 74·5 milionů korun. Odkud to má přijíti? Rovněž tak překvapující klamné obrázky odhalovány jsou číslicemi o dani z obratu a z uhlí. U této nacházíme v rozpočtu skutečně o 450 milionů méně než v roce minulém, proti skutečnému stavu však jen o 150 milionů méně. Nutno přiznati, že tu stávka přinesla sebou značný úbytek. Zvláště podivuhodný úkaz obsahuje však položka o dani z obratu. Preliminováno je sice o 207 milionů korun mně, než byl rozpočet 1923, proti skutečnému příjmu však - jak jej znám - naházíme tu plus 93 milionů korun. Má tím býti učiněna populárnější myšlenka reformy daně z obratu a tak vyjádřena? Zdá se tak bohužel, potom však se musíme předem za takovou reformu srdečně poděkovati.
Již z těchto úvah docházíme k závěru, že sice vláda a zpravodaj se snažili sestaviti z číslic obrázky, které mají znázorniti šetření, avšak vidíme snadno a úplně jasně, že se poplatníci sotva smějí oddávati očekávání že se jim dostane skutečných úlev. Státní výdaje jsou pro vnitřní výkonnost státního hospodářství nesmírně a přílišně vysoké. To vyplývá již z toho, že osobní správní výlohy počítány na hlavu obyvatele činí 601 korun, na čtyřčlennou rodinu tedy 3404 korun a tvoří u daní průměrnou číslici 672, po případě 2.688 Kč. Není v tom vyjádřen přílišný nadbytek státní správy, vlády a mísení se do všech záležitostí, jež jsou od samosprávy skutečně demokratické na míle vzdáleny? A přes to jsou na druhé straně oprávněny žaloby úřednictva, jež právem poukazuje na to, že při desetinásobných cenách mírových 3-4 násobný mírový plat stačí sotva na nejnutnější. Víme, že státní úředník V. hodnostní třídy - tak mně bylo sděleno - má plat 2400 korun měsíčně a 300 korun přídavku. Je nemožno uživiti s takovým platem dvou neb tříčlennou rodinu. Nutným následkem toho je útěk ze stavu soudcovského, ze služby správní a berní. Jak se zdá, nechcete se přes všechnu zkušenost přece ještě rozpomenouti na zásadu, že intensivní kvalitativní práce ve správě bude i při dobrém a náležitém platu úřednictva vždy nejlacinější. Smutné následky nivelisačního zákona z dubna 1920 ukazují, že stát nemůže býti vládán jen tak zvanou sociální spravedlností. Požadavky úřednictva se vzděláním středoškolským nesmějí býti proto zanedbávány. K šetření ve správě náleží také přiměti jednotlivé úředníky k nejvyšší výkonnosti, nutno vytvořiti chuť ku práci, stálá překládání, propouštění, pensionování a neustále utiskování v ohledu jazykovém nesmí činiti život nesnesitelným právě nejpilnějším a nejpracovitějším německým úředníkům. A co se tím promarní času a rozhází peněz, že se přidává dobrovolně každému Němci - všem německým obcím a také soukromníkům - ještě také překlad v řeči státní každého jednotlivého rozhodnutí. To stojí čas a peníze. Prováděný system se ukazuje zde tedy jako největší nepřítel šetření. Proto i většina této sněmovny musí takový system potírati; správní prakse státu nesmí býti ovládána národním šovinismem, nýbrž spravedlností a snahou vyrovnávati existující příkrosti.
Opakuji všední moudrost, tvrdím-li, že pro spotřebu státu může přijíti v úvahu jen to, co občané sami tvoří a vyrábí. Vláčíme s sebou olověné závaží nezdravého militarismu; to dnes ví téměř již skoro celý svět, avšak většina tohoto státu tomu nechce věřiti, proto nám nezbývá nic jiného než dokázati, jaké nesmírné břemeno tím ona ukládá výrobě státu, tedy životadárnému organismu, takže se tím stát dostává nutně do nebezpečí. Naše státní výdaje měly by činiti, počítáme-li ve zlatých korunách podle klíče našeho kursu směnečného, dnes nejvíce 1651 milionů zlatých korun, pak by ještě stále dosahovaly výše roku 1922 a nebylo by nic uspořeno. Poněvadž však máme ve výdajové položce 2832 milionů zlatých korun, což se rovná 16.922 milionům korun papírových, pak jsme - takové výpočty byly sestavovány již roku minulého - zatíženi více o 1181 milionů zlatých korun nebo 7086 milionů korun papírových proti roku 1922 nebo počítáno na jednoho obyvatele o 524 korun papírových. Vydrží to naše výroba na dlouho? Bude někdo chtíti za těchto poměrů vyráběti, bude se moci těmto poměrům přizpůsobiti dělník při takovém zatížení státem, které má za následek zvyšování nepřímých daní za současného stálého zmenšování mezd? Bude stát moci na trvalo na jedné straně vybírati takové dávky, a na druhé straně dále vésti vojenskou položku se státními dluhy a zúročením, která ve státním hospodářství činí 25·2%, a bude směti vedle toho odbývati potřeby školské 4·9% a sociální péči dokonce jen 4·6% Vesměs osudové otázky pro stát, do slova litanie, na kterou většina sněmovny odpovídá vždy touže formulí, jež za takových poměrů zní jako výsměch, a to slovy: "Svatý militarismus".
Avšak zpět ke skutečnostem! Zdravá výroba je myslitelna jen tehdy, když se posílí chuť k podnikání a když výdělek a zisk je tak lákavý, že se dosáhne toho, aby se podnikatel a dělník uplatnil celou svojí osobností. Je to jistě samozřejmé, avšak dnes přece pro nás problémem. Problémem především, poněvadž přes všechna ujišťování ještě dlouho nejsme venku ze státního omezování a vázanosti. Mnohé padlo, avšak schází opravdové promyšlení a provedení do podrobností, snad i pravý duch k provedení. Máme ještě stále nejasný system, povolovací řízení při dovozu - vrátím se k tomu ještě - trvalé omezování při stavbách, rdoušení kapitálu a vyčerpávání majetku ve stech formách, konfiskování vlastnictví, zkrátka protekcionism na všech stranách. I když můžeme v posledních měsících konstatovati a vítati na všech stranách vytoužené oživení výroby, přece se v to mísí všude starost ze zahraniční politiky, zda možno vzhledem k chaotickým poměrům za daných okolností dosáhnouti stavu trvalého. Kromě toho příliš často zapomínáme, že k blahobytu národa nenáleží jen dobrá obchodní bilance - ta se zatím již pohoršila nýbrž i pevná vnitřní síla spotřební. Právě tak jako pro stát, tak i pro jednotlivce zůstává neobjasněnou otázka, zdaž tak zvané ozdravění nebude nutno vykoupiti takovými obětmi, které na konec uloží celku a jednotlivcům nenahraditelné ztráty. Miliardy národního důchodu byly obětovány, úbytkem vývozu, konkursy a úpadky, jakož i tisícem jiných událostí kritického roku utrpěli jsme skutečné ztráty miliardové, a to celé obyvatelstvo, Češi právě jako Němci a druhé národnosti. Je právě jen relativní správné, co neustále tvrdili svého času reformátoři drahoty a valuty tohoto státu, že nutno omeziti potřeby a že pak životní úroveň obyvatelstva sama se zlepší. Dnes vidíme všichni, že cenovému indexu bohužel tak snadno nemůžeme postačiti, na druhé straně index spotřeby klesl pod normální míru, což vede ke zjevům povážlivým. Chci s tohoto místa upozorniti jen na zvláště blízký mně okres jablonecký, kde se snižování cen velmi snadno a bez překážky obrací ve snižování mezd. Oprávněně se volá po sanačních akcích, krise tedy není ještě překonána, kyvadlo se jen kýve na druhé straně. To, že nebylo ve všech odborech průmyslových ještě dávno dosaženo plného využití podniků, zdražuje výrobky, ostatní dělají vysoká cla na polotovary a suroviny a přílišné státní zatížení, které podle řečeného k tomu nutně přistupuje, ničí každou radost z práce.
A tím jsme dospěli k hlavnímu problému finanční části tohoto rozpočtu a všech rozpočtů světa, jež bude vždy zníti: Jak zlepším výrobní základy hospodářské práce? Logické myšlení bude nutně vycházeti z tohoto příjmu a podle toho měla by pak býti zařízena vydání. Postup obrácený vede k trvalé pasivnosti, ke zkáze, předlužení a ke zchudnutí. Dnešní daňový systém se pociťuje ve všech kruzích hospodářských jako nesnesitelný. Když domovní daň činžovní sebere 40% výnosu v maximu, všeobecná daň výdělková až 50%, zvláštní daň výdělková se zvýší až na 80% a konečně žravá nestvůra samosprávných přirážek sebere zbytek výnosu, pak se poplatníci opět a opět táží, proč pracují. Konečným účelem všech věcí není stát a samosprávné úřady, nýbrž jeho existence může býti jen prostředkem k udržení a k blahu lidí pracujících. Nedrží-li se to, co jim stát odebírá v těchto hranicích, pak je to nebezpečno pro stát sám.
Není snad nutno mluviti při kritisování rozpočtu o berní reformě. Budeme míti příležitost zabývati se tím podrobně, až se bude příslušná materie projednávati. Je však skutečností, že naše daň výdělková, která se v praxi nejméně těžko pociťuje, stává se obtížnou zvláště malému živnostníku tím, že se počítá podle obratu. Ke ztrátám se nepřihlíží, předpokládá se jistý obrat, vzniká fiktivní číslice příjmu a dotyčný je vydán zkáze. Smutné je také, že exekuční poplatky dosahují takové výše, a ač zde finanční správa mnoho učinila vhodnými výnosy, je nutno domáhati se toho, aby při poshovění - to by byla jedna z nejnutnějších otázek - nebyly vybírány úroky z prodlení. Tím se ovšem stává poshovění pro dotyčného bezcenným, neboť platí úroky dále a mohl si samozřejmě peníze k tomuto účelu také vypůjčiti. Stanovisko, jež v daňové reformě zaujímáme, je dosáhnouti jednotné daně, na níž by byla vybudována daň výnosová, jako daň skutečně snesitelná. Kromě toho bylo by hleděti i k tomu, aby přirážky samosprávných těles nebyly uvalovány jen na daně výdělkové. Výhod samosprávných těles jsou účastni všichni občané stejným dílem, přiměřené zdanění všech poplatníků k těmto účelům je proto zvláštním požadavkem těch, jimž dnes přirážky ubírají půdu pod nohama. Hlavní suma kontingentovaných daní výdělkových činila by dnes v Rakousku asi 48 milionů zlatých korun - vyjádřeno v dnešní československé peněžní hodnotě, 288 milionů korun papírových. Předpokládáme-li sami, že polovice podniků povinných výdělkovou daní ze starého Rakouska připadlo Československu nebo že novými závody byla tato číslice dosažena, pak bychom měli teprve účetní sumu 144 miliony českých korun. Československo však žádá, jak se stala zmínka, v příštím roce 250 milionů korun. Z toho je zvláště jasně viděti přetížení výrobců.
Také o dani z obratu a z přepychu budiž tu řečeno jen to zásadní, neboť budeme o tom mluviti zajisté ještě podrobněji na tomto místě. Obyvatelstvo je všeobecně znepokojen tím, že má dojíti ku zvýšení z 1% na 2% pro lidové potřeby, pro potraviny - můžeme-li věřiti časopiseckým zprávám, také zde již došlo k jakémusi obmezení v těch úmyslech Neboť konsum by nepochybně musel nésti škodu z lavinového vzrůstu cen. Bylo by patrně očekávati zdražení o 10 až 20%, poněvadž daň není všude paušalovaná, nýbrž je vyjádřena postupně v několika stupních dvěma procenty. Také reforma daně z přepychu, jak je projektována a jak byla odevzdána korporacím k posudku, neznamená ulehčení, nýbrž zostření na všech stranách. O tom byla již mnohokráte řeč. Což jsou předměty jako ementálský sýr - počínám s příjemným - bavlněné tkaniny, šatstvo, klobouky a deštníky, kuchyňské kredence, nábytek s textilními látkami, elektrická osvětlovací tělesa, elektrické lustry, tlakoměr a brýle skutečně předměty přepychovými? Myslím, že bychom se musili postaviti na niveau potřeb zálesáků, kdybychom měli přiznati, že to vše je přepychem.
Rovněž nelze nic dobrého říci o dani z vodní síly. Je známo, že kromě Švýcarska žádný stát se značnějšími vodními silami této daně nezavedl. Mělo býti tedy již při zavádění této daně postupováno opatrně, neboť ona zatěžuje dnes již těžce vodní díla, beztak méně výkonná. Ježto uhelná dávka v roce 1922 a v roce tomto byla snížena ze 43% tržní ceny na 10%, měla by býti daň z vodní síly snížena na 1·8%, po případě podle rozpočtu s 40 milionů korun na 9·3 milionů. V rozpočtu je však uvedeno 31·3 milionů korun. Ze všeho toho vychází na jevo, že snad daňová reforma nemůže přinésti některé formální výhody, avšak po stránce materielní rozhodně musí v nejbližší době zůstati bezvýznamnou. Hospodářství bude pro toto nesnesitelné zatížení dále stavěno před nejobtížnější existenční otázku, a zůstane potom jako dříve nebezpečí, zda bude za takových okolností, když stát vystupuje jako nejhlavnější uživatel výsledků práce a jako spotřebitel velké části poctivého výdělku, dosti chuti k intensivnímu podnikání. Velice o tom pochybuji a chtěl bych na tomto místě se vším důrazem na to upozorniti.
Pan ministr financí dovede nám dále malovati svůdný obraz opatrného státního hospodaření z kapitoly o státním dluhu. Potřebná suma na splacení a zúročení tohoto titulu je uvedena částkou 1986 milionů korun, roku minulého obsahovala tato položka 2790 milionů korun. Rozdíl tedy činí 804 miliony korun. Musím se bohužel domnívati, že i zde je bohatě malováno krásnými barvami, a co je ještě nepříjemnější konstatovati, je zde množství úmyslných nejasností. Nelze především schvalovati, že pan ministr financí, ač byl na to v rozpočtovém výboru výslovně tázán, pokud vím, nedal na to jasnou číselnou odpověď, mnoho-li ze zápůjček, jež podle rozpočtu nutno zúročiti, bylo také skutečně zaplaceno. Hraje se tu na schovávanou, což se stanoviska občanů daně platících nelze nijak schvalovati a také málo prospívá důvěře v hospodaření s půjčkami. Právě proto schází této kapitole věc nejdůležitější, co právě se nedá žádným uměním rozpočtovým vytvořiti. Nejjistější základ pro státní dluh a konečně i prostředek dostati nejlaciněji to, co je třeba, může býti jen v důvěře vlastních občanů. Takové zálohy poskytnuté dobrovolně státu vlastními občany budou vždy nejlépe založeny.
Podle výkazů nám předložených činí vnitřní státní dluh asi 20.888 milionů korun, suma pro kapitálovou sílu této země sama o sobě nikoli neznačná. Avšak, jak byla opatřena? 1 3.084 milionů korun, tedy 62% z toho, je dlouhodobých, tedy skutečně založených půjček, které nemohou státní hospodářství dlouhodobým splácením příliš zatěžovati. Avšak 7796 milionů korun - můžeme-li připočísti poslední tak zvanou investiční půjčku - něco více než 38% jsou státní pokladniční poukázky, bony a krátkodobé zápůjčky opatřené úvěrovými operacemi, které v případě nadbytku peněz mohou býti, jak známo, od větších peněžníků snáze opatřeny, konvertovány a prodlouženy, avšak v případě silné potřeby peněz doma - a nyní počíná silnější potřeba peněz při vzrůstající konjunktuře průmyslové - a stoupající míře úrokové mohou přinésti státu těžké nebezpečí. Není vyloučeno - a to prý se již vícekráte stalo - že se státní pokladna jednoho dne zcela vyprázdní, nevyhnutelným následkem pak jsou otřesy státního úvěru. Proto je tu přípustný jenom jeden závěr a obyvatelstvo doufá, že státní správa tento krok také v plném vědomí své odpovědnosti učiní. Tento krok se nazývá spravedlivé zaplacení válečné půjčky.
Problém se již stokráte projednával ve všech směrech zde i mimo sněmovnu. My jsme jasně a účetnicky dokázali, že dnešní zákon představuje nemožné řešení, že malí upisovatelé zůstanou vydáni jisté zkáze nebo těžké nouzi, že dále lombardní otázka potřebuje v zájmu našich peněžních ústavů, zvláště spořitelen, nutně vyřízení a že konečně také právě u majetných nelze přejíti přes tuto otázku k dennímu pořádku. Neboť oni mají především ze svého majetku poskytovati státu nový úvěr. To bylo již stokráte řečeno, avšak, pokud vím, nebylo ještě poukázáno na jednu věc, totiž na tu okolnost, že i pro stát sám mohou vzejíti, nehledě k prospěchům ideálním, takovým spravedlivým zaplacením válečné půjčky také výhody materielní. Podle mírové smlouvy st. germainské, čl. 208, nabývají nástupnické státy všech statků a veškerého vlastnictví, jež náleželo bývalému státu rakouskému a nalézá se na jejich území. Reparační výbor ustanovuje cenu majetku a vlastnictví nabytého různými státy, tyto hodnoty se připisují přejímajícímu státu k tíži a Rakouské republice připisují k dobru na započítání na dluh reparační Tento obnos se odhaduje velmi různě. Pohybuje se mezi 10 a 30 miliardami Kč, podle odhadů anglických má vynésti 10 miliard. Válečnou půjčkou se nástupnické státy starého Rakouska zatěžují jen potud - ve smlouvě st. germainské praví se, zatěžují - pokud ji výslovně uznají. Takové uznání zcela nebo z části by tedy znamenalo podle znění tohoto paragrafu dobropis u reparační kvoty, proto zajisté je vysvětlitelno, že nelze nástupnický stát touže položkou zatěžovati dvakrát. Mnoho převzatých statků, pohyblivý materiál, potřeby vojenské, výzbroj atd. bylo starou rakouskou vládou opatřeno z výnosu válečných půjček. Bylo by tedy spravedlivo se domnívati, že se reparační dluh o tolik nebo aspoň o poměrnou část válečné půjčky zmenšuje, neboť tento dluh se přece přenáší na vlastní občany dotyčného nástupnického státu. Chceme doufati, že k interpretaci těchto mírových smluv bude také použito slušnosti a spravedlnosti, neboť právě držitelé moci tohoto státu zastávají stanovisko, že tyto mírové smlouvy zavedly nový věk spravedlnosti.
Dluhy zahraniční zůstávají bohužel zahaleny závojem tajemství. Že přijdou státu a jeho občanům velmi draho, to víme; nevíme však, zdali jsme skutečně dostali anglické půjčky a zda můžeme těmito penězi disponovati. O tom nám vysvětlivky, jež jsou v tomto případě vším jiným, jen žádným objasněním, nepodávají žádného vysvětlení. Praví se pouze: Doposud byla uskutečněna první emise této půjčky ve výši 3·3 milionů liber šterliků a 14 milionů dolarů. Druhá emise nebyla zatím kontrahována - tečka, konec. Nekontrahovali jsme těchto půjček nebo jsme jich nedostali? Kniha státního dluhu se halí v mlčení a my se nedovídáme nic o naší úvěrové schopnosti v cizině. Proto jsou vysvětlitelny pověsti, že náš úvěr tam nestojí na té výši, jak by to zahraniční úřad a finanční správa rády namluvily tuzemsku i cizině. Velice by mne těšilo, kdybychom byli na tomto místě poučeni panem ministrem financí o něčem lepším.