Vláda ovšem pracuje o daňové reformě, avšak tato reforma se bude vztahovati jen na přímé daně. Naproti tomu celé poplatkové právo i s trestním důchodkovým řízením zůstává nedotčeno a dále tajemnou vědou. Avšak i při reformě přímých daní zůstávají tyto všeobecně v platnosti, jde pouze o jakousi kodifikaci a unifikaci platných zákonů.
O dávce z majetku, doufám, že budu moci mluviti na jiném místě. Pokud jde o vyměřování daní z příjmů, slyšíme stížnosti, že úřady a zvláště revisní komise ministerstva financí často svévolně přepracovávají soupisy majetku a uzávěrky. Komise nabývají vědomostí o obchodních tajemstvích, avšak skládají se často ze smluvních úředníků a mnozí z jejich členů mají opět obchodní zaměstnání. Jest jasné, že nabytých zkušeností mohou užíti proti konkurenci. Stížnosti na jinaké přehmaty odůvodňují požadavek hospodářských sborů, aby ony komise byly úplně rozpuštěny a jejich úředníci aby byli přiděleni jednotlivým berním úřadům, aby zpracovali nevyřízené spisy.
Nespravedlností při ukládání daně z příjmu jest, že přes kolísavé poměry, náhodně vyšší zisk nějakého podniku jest z větší části pohlcen daněmi, utrpí-li však podnik ztrátu, stát se spokojí s tím, že daní nepředepíše. Žádáme tedy, aby bylo dovoleno oznámiti ztráty a aby byly odepsány, nebo nebylo-li by lze to přivésti k platnosti, aby byl opět zaveden tříletý průměr.
Zákon ze dne 3. března 1921 o zřizování stavebních fondů a fondů na obnovu zařízení měl nesmírný význam pro přeměnu válečného hospodářství v hospodářství mírové a obnovu dřívější výkonnosti jednotlivých podniků, musí však býti náležitě vybudován a jeho účinnost musí býti prodloužena.
Válečná daň, která jest ve velmi úzké spojitosti s daní z příjmu, jejíž platnost sice již zanikla koncem roku 1919, již však berní správy mnohdy vůbec ještě ani nepředepsaly, obsahuje zvláště v §§ 18 a 19 ustanovení, jež ohrožují národní hospodářství. Zvláště podle §u 19 jest cenu zásob, knihovně se neprojevující dodatečně přiznati do konce 1919, a zde hrozí velké nebezpečí, že toho berní správy využijí v přísně fiskálním smyslu a předepíší částky ze zdánlivých větších hodnot, kteréžto hodnoty byly již dávno pohlceny znehodnocením, k němuž zatím došlo.
Všeobecná daň výdělková, která dnes ještě trvá v přežilé formě, upravuje se stále rok od roku vždy znovu až do své zamýšlené novelisace daňovou reformou. Nedostatečnost zákonných ustanovení, jež pro ni platí, jest také příčinou nesčetných stížností, a to nikoli jen velkých poplatníků, nýbrž i drobných. Především se naříká, že přirážkami a příplatky, které nesmírně stouply, dosáhla nedostižné výše a že jest tedy nezbytně potřeba omeziti ji směrem nahoru, podobně jak se to stalo při zvláštní dani výdělkové, jejíž výše nesmí přesahovati 80% dani podrobeného výtěžku podniku.
Další stížnost se týká mnoha nerovností, které se vloudily při určování daňových sazeb; daňové sazby vyměřené v jednom berním okrese jsou vyměřeny mnohdy dvakrát tak vysoko jako v jiném berním okrese pro podniky téhož druhu. Berní správy užívají k ukládání všeobecné daně výdělkové klíčů, avšak nepřihlížejí k individuelním poměrům poplatníků. Tím, že se při tom řídí příjmem zjištěným pro daň z příjmu, přenášejí tuto chybu také na všeobecnou daň výdělkovou.
Pojem příjmu podrobeného dani byl novelou k dani z výdělku vyložen pro ukládací období 1922/23 naprosto proti obchodnímu duchu tak, že k výtěžku dlužno připočítati ještě daň z výdělku a úroky ze základní jistiny, zvláště úroky z hypoték. Toto ustanovení, stanovené jen pro odvolací řízení v novele k dani výdělkové, rozšířily berní správy všeobecně také na ukládací řízení.
Roku 1922 nastala, jak známo, největší hospodářská krise, čímž výtěžek mnoha podniků klesl na minimum nebo pod nulu. Dokonce i vláda musila na tuto věc reagovati, že učinila opatření pro takové případy, kde se čistý výtěžek podniků proti roku 1921 podstatně zmenšil, a musí tedy dojíti k odpisu výdělkové daně předepsané na berní rok 1923. Přes tyto poměry stanoven jest však ve státním rozpočtu na rok 1924 výtěžek všeobecné daně výdělkové asi 250 milionů Kč proti 211,480.000 v roce 1923. Odkud se má vzíti toto zvýšení, nelze vypátrati; mohlo by býti vybráno jen nezměrným zvýšením nyní již nesnesitelných sazeb výdělkové daně.
Jest naléhavě třeba, aby se novelisací přikročilo k zavedení maximální hranice, k užívání obchodních zásad a konečně k ponechání přiměřené odměny za osobní činnost poplatníkovu.
Aby byly odstraněny největší tvrdosti, jest dále třeba, aby se loyálně vyřizovaly žádosti podané četnými poplatníky o slevu podle § 73 nebo císařského nařízení ze dne 19. října 1914, poněvadž válečné události a jimi způsobená ztráta odbytových oblastí atd. ještě dnes u mnoha podniků působí. Ač takové žádosti byly již podány před 2 nebo 3 léty, stále ještě ve většině případů čekají u berních správ na vyřízení; v mnoha případech byly opět odmítnuty s odůvodněním, že válečné události nebo z nich vyplývající hospodářská krise nejsou důvodem k slevě výdělkové daně.
V dubnu 1920 byly také společnosti s ručením omezeným se zpětnou účinností od 1. ledna t. r. docela neočekávaně postaveny na roveň akciovým společnostem. Účelem tohoto zákona bylo, čeliti nemírnému rozmnožování společností a daňově silněji je zachytiti. Nyní jest však uvážiti, že jest mnoho společností s ručením omezeným, které právě hájí zájmy menších podniků a tímto postavením na roveň s akciovými společnostmi mají nésti daňové břemeno, které je ničí. Jest tedy naléhavě třeba, aby toto zdanění bylo zmírněno. Musí býti aspoň možno, aby se společnosti s ručením omezeným mohly přeměniti také ve veřejné obchodní společnosti a aby při tom nebyly postiženy nesmírnými likvidačními daněmi a poplatky.
Jest třeba reformy domovní daně činžovní, neboť jen bude-li přiměřeně snížena, lze dnes čeliti bytové nouzi.
Také nepřímé daně a poplatky potřebují reformy a snížení. Právě přizpůsobení hospodářství novým hospodářským poměrem ve střední Evropě vyžaduje mnoha transakcí a vše, co tomu překáží, musí býti odklizeno. Sem patří vysoké obchodní poplatky, jako na př. poplatek z nemovitostí stoupající až k 7%. Nesnesitelné zatížení znamená také daň z obohacení se svými dědickými poplatky, která, přechází-li jmění dědictvím i na nejbližší příbuzné, dědictví přímo vyčerpává a další vedení závodu ochromuje. Také smysl pro spořivost tím zakrňuje. Daň z obratu, která jest největším zdrojem příjmů v rozpočtu, má býti zreformována. Již tvůrce této daně ministr financí Engliš musil připustiti škodlivé sociální a hospodářské účinky této daně a budiž jen připomenuto, že se po jejím zavedení přivalila velká vlna drahoty.
Přes tyto špatné zkušenosti zamýšlí vláda v době, kdy sama v jiných oborech neustále žádá snižování všech cen, daň z obratu pro potraviny a zemědělské produkty zvýšiti z 1% na 2%, což by při většině tohoto zboží znamenalo zdražení nejméně o 12%. Následek ho by bylo všeobecné mzdové hnutí, které by mohlo zničiti účinky dosud provedené deflace a znovu naše hospodářství učiniti proti cizině méně schopným konkurence. Proti takovémuto záměru vlády musí se všechny strany bez rozdílu postaviti. Hospodářské sbory musí naopak žádati, aby daň z obratu u potravin a zemědělských výrobků byla snížena na 1/2% a aby stejným způsobem byla také snížena u jiných surovin potřebných pro všeobecnou výrobu, na příklad uhlí, bavlny atd. Úbytek způsobený tím ve státním rozpočtu musí býti odčiněn přiměřenými úspornými patřeními při výdajích a to by nebylo nemožné, kdyby se hospodařilo v našem smyslu. Daň z přepychu, na jejíž vybírání jsou náklady beztoho značné, mohla by býti omezena na několik málo skutečně přepychových předmětů. Trýznění berními úřady kontrolními záznamy všeho druhu, neustálými revisemi, potížemi při dovozu a vývozu buďtež odstraněna. Také dopravní daně buďtež rušeny, aby konečně je dnou nastalo zlevnění jízdních sazeb, čehož jest třeba k udržení konkurenční schopnosti průmyslu a k oživení dopravy. Jak byla daň snížena, nepostačuje. Ke snížení uhelné dávky byl již sice podniknut krok, než příliš nepatrný, takže požadavek hospodářských sborů, aby byla úplně zrušena tato dávka zcela značně zatěžující produkci, jest oprávněný. Daň z vodní síly zavedená kdysi vzhledem k uhelné dávce musí býti rovněž zrušena nebo aspoň snížena v té míře, jak již byla snížena uhelná dávka. (Souhlas na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dávám slovo p. posl. dr. Luschkovi.
Posl. dr. Luschka (německy): Velectěné dámy a pánové! Po čtvrté projednává volené Národní shromáždění státní rozpočet a po čtvrté jsme my i celá veřejnost svědky žalostné podívané, že totiž řeči ve výboru i v plenární schůzi této sněmovny jsou jen formálními, bezvýznamnými úkony, ježto usnesení ministerské rady o státním rozpočtu jest již nezměnitelným finančním zákonem a jest to zas jen oktroj byrokracie, která státní rozpočet připravovala. Jest tudíž již se stanoviska nefalšovaného parlamentarismu povinností, potírati tento rozpočet, a to povinností ještě oprávněnější, než jak ji pociťovala dnešní vládní většina, stavějíc se ve starém Rakousku proti rozpočtu oktrojovanému podle § 14 tehdejší ústavy. (Posl. dr. Lehnert [německy]: A v novém Rakousku?) Tam je to značně lepší.
Nejvýznačnější právo parlamentu, odhlasovati státní rozpočet, nikdy nesmí býti zbavováno svého významu. To musí vyvolati odpor všech, kdož jsou rozhodnými přívrženci myšlenky parlamentní soustavy, a nejméně již smějí takovýmto způsobem snižovati parlamentarismus ti, kdož právě jemu děkují za svoje postavení a za svoji moc. Za takových okolností tudíž není divu, že sebe odbornější kritika státního rozpočtu je stále více odstrkována a čím dále tím méně se jí dbá, a z ústního jednání, má-li vůbec ještě nějaký význam pro běh událostí, stává se jen povšechná politická rozprava. Pan zpravodaj si také ve svém doslovu stěží asi dá příliš velkou práci, aby objasnil všechno to množství čísel a osvětlil celé to bludiště rozpočtu. Přes to bych rád zdůraznil, že letošní zpráva o rozpočtu znamená jakýsi pokrok. Neboť již se činí, arci velmi opatrně, zmínky o škodách způsobených národnímu hospodářství, které mají býti odstraněny řádným státním hospodařením, a také pan zpravodaj nelíčí již státního rozpočtu tak růžově. Přes to však vidíme ve státním rozpočtu stále ještě velké otazníky jak na straně výdajů, tak na straně příjmů.
Především je zde velká otázka: Jaký bude po stránce finanční úděl státních zaměstnanců, jestliže se škrty v tomto rozpočtu provádějí většinou na jejich účet, a tento t. zv. úsporný rozpočet je připravuje o více než 1 miliardu? Další otázka jest, proč byly v tomto rozpočtu škrtnuty státní příděly zemím, v jejichž správních komisích jest většina odpovídající většině této sněmovny, většina, která sestavila své požadavky podle nejlepšího vědomí a svědomí a - jak doufáme - ne tak politicky, a která je tudíž za úhradu také odpovědna?
Dalším velkým otazníkem v tomto rozpočtu jest kapitola státní dluhy. Je podivné, jak mohl najednou požadavek státního dluhu letošního roku klesnouti na 1.986 miliardy, když loni činil 2·790 miliardy a když uvážíme, že každoročně k tomu přistupuje nový schodek jak v řádném tak i v mimořádném rozpočtu v posledním roce právě zase částka více než 4 miliardy. Podle toho bychom se domnívali, že zúročení a splácení tohoto nově vznikajícího státního dluhu vyžaduje stále větší a větší položky na úroky a umořování státního dluhu. Nicméně - je to zajímavé zvláště na položce "státní zahraniční dluh" - číslice udávající, kolik je potřebí na úroky a splácení, klesla se 414 milionů na 44 miliony. Vzbuzuje to domněnku, která byla již také veřejně několikrát pronesena, že byly nahromaděny tajné reservy, a že toto snížení o 90% není jen důsledkem toho, že zahraniční dluh tohoto státu, jak se udává, byl převzat na všeobecný reparační účet. Jest nápadné nejen to, že byly nahromaděny tajné reservy, nýbrž především, že se nepodává ani žádného vysvětlení, jak bylo těchto reserv dosaženo, zda snad nákupem devis, když byla obratně vystižena příležitost a zájmy spekulace? Pak je dvojnásob podivné, že skoro právě v téže době, kdy sněmovna počala projednávati tento státní rozpočet, bylo také v ústavním a rozpočtovém výboru podáno vládní nařízení o ochraně měny, které výslovně praví, že jest to těžký přečin, kupují-li se či prodávají cizozemská platidla na účet domácí měny. Opatření na ochranu měny, jež zde musíme míti na zřeteli, mají podle výslovného znění vládního návrhu tento účel: Kdo bez hospodářské potřeby nebo nad její míru kupuje cizí platidla nebo drahé kovy za platidla domácí, nebo tato prodává za cizí platidla neb drahé kovy, dopouští se přečinu a bude potrestán tuhým vězením od 6 měsíců do dvou let. Paragraf 6 téhož návrhu praví, že rušení přirozeného oběhu zákonitých platidel jest zakázáno. Jak je tudíž možno, že v době, kdy se chystají takováto opatření, nákupem devis se zároveň ještě hromadí reservy, kterýžto nákup jistě odporuje účelu tohoto návrhu zákona?
A je-li v různých státních pokladnách nahromaděno tolik peněz, státní občané se táží: Proč nejsou ty peníze raději uvolněny, aby již byl v dnešní hospodářské krisi a tísni konečně odstraněn nedostatek peněz? Mimo to máme v této věci zprávu o ulehčení, která se zabývá právě státním dluhem a v létě letošního roku proběhla všemi novinami. Podle ní má prý Československo platiti reparační komisi za majetek převzatý od rakousko-uherské monarchie, jako za dráhy, pošty, telegraf, různé druhy silnic, za dřívější státní panství, lesy, doly a pozemky, které náležely bývalé dynastii. Tyto částky nejsou nikterak nepatrné a budou dlouho tížiti státní hospodářství, tím spíše, že k tomu ještě přistoupí t. zv. daň za osvobození a náhrada Dohodě za dopravu českých legionářů do vlasti. Dále má republika povinnost vykoupiti rozsáhlá území, jež obdržela od Rakouska - Vitorazsko, od Německa - Hlučínsko a od Maďarska - Slovensko. Naproti tomu obdrží od reparační komise náhradu za škody způsobené válkou v tomto území. Než tato náhrada bude velmi nepatrná, ježto podle mírové smlouvy Československý stát vznikl teprve 28. října 1918 a neutrpěl tudíž téměř žádných škod. Dámy a pánové! Jest nevyzpytatelné, jak je možno jen při trochu pečlivém sestavování rozpočtu všechny tyto položky prostě přehlédnouti a státní dluh odepsati.
Rovněž kapitola týkající se pozemkové reformy vzbudila při projednávání rozpočtu u nás velmi vážné pochybnosti. Provádění pozemkové reformy vykazovalo, jak se udává, v minulém roce pro stát v celkové bilanci 54 miliony příjmů, letošního roku, srovnáme-li aktiva a pasiva, počítá se jen s 31 miliony státních příjmů. A to se děje v době, kdy se podle zpráv, jež se objevily v tisku a byly oznámeny v rozpočtovém výboru, právě v příštím roce 1924 chystají nejvážnější opatření v pozemkové reformě, kdy má býti pozemkovým úřadem za účelem rozdělení převzato ne méně než 170.000 ha půdy. Tu je naprosto nepochopitelné, že při těchto obrovských sumách, o něž běží, počítá stát při pozemkové reformě jen s příjmem 31 milionů, tím nepochopitelnější, že jednak osobní výdaje při provádění pozemkové reformy nepřicházejí vůbec v úvahu, a na druhé straně zase podle všeobecně známé zásady, a jak rovněž nedávno bylo oznámeno, připadá Pozemkovému úřadu za zprostředkování tohoto přechodu vlastnictví 2% provise, která při 170.000 ha, počítáme-li za ha průměrnou cenu 2000 Kč, musí činiti celkem 7 milionů. Tuto položku v rozpočtu marně hledáme, není tam žádné zprávy, jak se pozemková reforma po stránce finanční provádí, jaký celkový zisk z ní má státní hospodářství, není tam ani slůvka o vedlejších poplatcích, o nichž jsme se zmínili a jež musíme s politického stanoviska co nejostřeji odsouditi.
Na straně příjmů musíme učiniti velký otazník také při daňových požadavcích, jež jsou v tomto rozpočtu sepsány. Naděje hospodářských korporací na zjednání rovnováhy ve státním rozpočtu na rok 1924 se totiž zase nesplnily, což dokazuje, že je v tomto rozpočtu schodek ve výši 603 milionů. Avšak odstranění tohoto schodku bylo by si přáti tím spíše, že se stále zřetelněji projevují účinky hospodářské krise nastavší v r. 1923 a stát sám to pociťuje v úbytku příjmů z daní. Také ministr financí musel ve svém výkladu přiznati, že nebylo dosaženo daňových příjmů preliminovaných na rok 1923. Všichni národohospodáři se shodují v tom, že není možno trvale odnímati hospodářství takové sumy na daních.
Přes to však jsou ve státním rozpočtu na rok 1924 preliminovány zase takové daňové příjmy, že jest odůvodněna obava, že je bude možno vybrati jen při největším zostření daňového tlaku a i tak jenom částečně. Tím je prokázáno, že se nakonec činí přece jen z nouze ctnost, když byl státní rozpočet snížen asi o 20% jen z toho důvodu, že nebylo již možno položiti na stranu příjmů takových čísel, jako to bylo možno ještě loni. Přes to byl při nejdůležitější dani, při všeobecné dani výdělkové předepsán výtěžek ještě o 39 milionů vyšší a i při dani z příjmů, při této nejvšeobecnější dani, bylo škrtnuto jen 13 milionů, ačkoli by byla vyžadovala při všeobecně snížených příjmech poplatnictva škrtů jistě větších. Na všechny tyto otázky týkající se příjmů a výdajů ve státním rozpočtu se nám asi stěží dostane v brzku dostatečného vysvětlení, poněvadž by to mohlo vrhnouti příliš ostré světlo na mnohé poměry, jichž objasnění by bylo nynější vládě a její soustavě nepříjemné. Proto také pan generální zpravodaj ve své zprávě o státním rozpočtu zdůrazňoval hlavně, jak značnými politickými aktivy se můžeme proti loňskému roku pochlubiti a místo hospodářské podal nám spíše politickou rozvahu státního rozpočtu. Učinil to proto, aby zaplašil nepříznivý dojem, jaký způsobuje schodek 603 milionů, či aby jej tak přešel, a především aby zahladil ještě mnohem nepříjemnější dojem, jaký získáme, přičteme-li k tomu ještě výdaje zahrnuté v rozpočtu investičním, takže vidíme, že celkový preliminovaný schodek ve státním rozpočtu na r. 1924 činí 2832 milionů. Pak je ovšem lépe přejíti na pole politické a vyhnouti se tak trapnému rozboru hospodářské a finanční stránky státního rozpočtu. Avšak není tak snadné dokázati, že ona značná politická aktiva, která zde prý jsou, skutečně zde také jsou. To dovozuje pan zpravodaj především z toho, že se v tomto státě upevnila právní bezpečnost. Dámy a pánové, k právní bezpečnosti jakožto samozřejmý požadavek náleží, aby byla zajištěna všechna práva, zejména práva veřejná, a aby všichni státní občané měli stejnou účast na stejných právech. Poukazuji však na právo hlasovací, které bylo v mnohých krajích již stálými seznamy voličskými úplně zhanobeno a při obecních volbách se projevilo naprosto žalostným způsobem. Poukazuji zde zejména Hlučínsko, kde byla při obecních volbách nejneuvěřitelnějším způsobem mařena volební svoboda a omezováno volební právo. Poukazuji dále na to, že volební právo neexistuje také pro území Těšínska, Vitorazska, Valčicka a pro Podkarpatskou Rus pro volby do Národního shromáždění. Poukazuji na to, že jak se zdá, bylo také volební právo do župních zastupitelstev v historických zemích uloženo úplně ad acta. Tu nelze mluviti o právní bezpečnosti, jestliže se první a význačné právo státního občana, právo hlasovací všemi umělými prostředky stále více a více omezuje a znemožňuje. Také v jiném oboru musíme prohlásiti, že některého práva nelze zapisovati na mnohých místech a zejména u našeho lidu, čítajícího více než 3·2 milionů, v politické rozvaze jako aktivum. Je to úplný nedostatek ohledu na práva rodičů ve školství. Nechcete řádně uznati a přiznati tohoto práva rodičům. Musím se zase vrátiti k Hlučínsku. Nikde nebylo právo na školní vzdělání a výchovu po přání rodičů tak směšně znehodnoceno a vyloučeno, jako právě na Hlučínsku, kde přes to, že se toho bylo ode dne přivtělení u všech příslušných činitelů domáháno, nebyla zřízena ani jediná škola pro děti německých státních občanů tamního území, kde dosud vůbec nebylo dbáno žádostí o menšinovou školu zcela ve smyslu mírových smluv přípustnou a rovněž tak dosud nebylo dbáno požadavků o školy soukromé, které jsou podle obecného školního zákona jinak všude dovoleny a státním občanům přístupny. Také soukromé vyučování se tam již nepřipouští, ačkoli běží poměrně o malý počet dětí, poněvadž se zanáší do škol politika a škola se nepovažuje za kulturní majetek národa, nýbrž za politiku sloužící k utiskování národa. Dosud bylo soukromé vyučování tak jako tak již omezeno na nejmenší míru a jen záslužný odpor, jako na př. Německého kulturního svazu, umožnil začátek německého vyučování německých školních dětí. I toto poslední a nejmenší právo má býti nyní úplně zrušeno. Právě nyní jsou zas všeobecně pořádány hotové závody v pátrání po oněch rodičích, kteří chtějí poskytnouti svým dětem německé školní vyučování, a to tak, že se jim ukládají tresty a tyto tresty se jim zvyšují a koná se šetření o příslušnosti a přípustnosti německého soukromého vyučování dětí všude asi na takovéto úrovni. Dne 14. listopadu 1923 bylo v Kravařích na Hlučínsku všem rodičům, kteří poskytují svým dětem německé soukromé vyučování, doručeno předvolání na obecní úřad. Český okresní školní inspektor Novák je tam podrobil trapnému výslechu. Dával stranám - poznamenal jsem si jména rodičů, o něž běželo - tyto otázky: 1. Chodíte v neděli na německou či na českou mši? 2. Jak se modlíte růženec? 3. Jakou řečí se zpovídáte? 4. Znáte modlitbu před zpovědí také moravsky? 5. Máte doma německé či moravské modlitební knihy? 6. Jsem sběratelem starožitností. Nemohla byste mi opatřiti modlitební knihu své babičky? 7. Jak mluvíte s dětmi doma? 8. Jak mluví vaše děti na ulici? 9. Jak mluvíte doma se svým mužem? 10. Jak mluví váš muž v práci? 11. Jak jste mluvila ve škole? 12. Jak mluví vaše děti s dědečkem a babičkou? Takovým výslechem se zjišťuje, zda mají rodiče jako Němci právo, poskytnouti svým dětem německé soukromé vyučování! To mluví, dámy a pánové, za celé svazky. A další poznámky k tomu jsou jistě zbytečné.
Další právo, které rozhodně nesmíme označiti za aktivum, jest jazykové právo menšinových národů v tomto státě, které nejen že visí stále jako Damoklův meč nade všemi státními zaměstnanci německé národnosti, nýbrž je také stále větší a větší překážkou demokratické svobody a samozřejmého rozvoje ve veřejné službě a v dopravě. Při tomto skutečném opomíjení jazykového práva poukazuji zejména na železnice, kde ve vozech státních drah nacházíme stále méně a méně německých nápisů. Podívejme se do Dánska - snad právě proto se tam panu kolegovi dr. Hnídkovi příliš nelíbilo - a najdeme tam ve vozech vedle dánštiny a angličtiny také němčinu, aby cestující znali potřebná návěští, která jsou v dopravě nutná, a aby se ukázalo, že se chce německým cestujícím vyjíti vstříc. Zde v Československu, kde žije přes 3 miliony německých státních občanů, máme na pohraničních stanicích, jako na př. v Břeclavě jen tu smutnou podívanou, že vedle češtiny na všech nápisech a vyhláškách najdeme jenom francouzštinu a německé nápisy že se tam považují vůbec za zbytečné; najdeme tam francouzské nápisy, jimž rozumí jen několik málo těch, kdož tudy jako tuzemci projíždějí a kdož cestují do Československa, a které snad mají vzbuditi zdání, že tudy jde světová doprava, avšak pro místní dopravu nemají významu. Zároveň to svědčí zřetelně o tom, že nemáme ani tolik jazykových práv, kolik jich mají francouzští cestující, a že jako státní občané nemáme zde v tomto státě žádného jazykového práva. Při tom Francouzi nebyli ani při pověstném sčítání lidu r. 1921 počítáni za domácí státní občany. Právě tak je tomu i s nádražními tabulemi na jiných, již uvnitř tohoto státu ležících nádražích, kde se marně namáháme nalézti třeba jen jedinou podle jazykového zákona oprávněnou německou nádražní tabuli nebo nějakou německou vyhlášku. Rovněž vyvolávání vlaků německy je na většině největších nádraží zakázáno. Nedávno jsem byl svědkem případu, že dva Němci nastoupili do rychlovlaku, ačkoli chtěli použíti vlaku osobního, zatáhli za záchrannou brzdu, a za tento přestupek museli zaplatiti 60 Kč jen proto, ze ve Svinově, důležitém železničním uzlu, vyvolávají se vlaky jen česky. Právě tak je tomu v Českém Těšíně, který je spíše jazykovým rozhraním mezi Poláky a Němci než českým městem. Nicméně slyšíme tam celou litanii - je to jediná modlitba, která se ještě úředně trpí - názvů stanic, kam vlaky jedou, ale nikdy německy. Zdá se, že němčina byla dána v železniční dopravě přímo do klatby. Jak se zachází s jazykovým právem, vysvětluje také všeobecný způsob, jak se zachází s menšinami v tomto státě, a já nemyslím, že by to bylo možno uváděti jako aktivní položku v politické rozvaze.
Další zvlášť zdůrazňovaná aktivní položka podle náhledu páně zpravodajova jest prý autorita úřadů. Domnívám se, že skutečná autorita úřadů jest v zájmu nejen těchto úřadů, nýbrž všeho obyvatelstva. Nedomnívám se však, že je zde opravdu taková autorita, že může býti považována za skutečný politický výsledek záslužných pokynů, neboť úřady se politisují a v té chvíli, kdy vtrhne do úřadů politika, klesne k nim důvěra u těch, kdo se do úřadů nedostanou, poněvadž se jim nenadržuje tak jako zástupcům a členům státního národa. Táži se jen: Kde jsou na celém území Československa ještě němečtí úředníci na směrodatných a odpovědných místech? Kde jsou v některé zemi, jako na př. ve Slezsku, které má na svém území jistě největší procento německých státních občanů, kde jsou ještě, vyjma zemský soud v Opavě, v úřadech II. instance, němečtí úředníci na směrodatných a odpovědných místech? Všude, i když se tito úředníci řídí přísně podle předpisů, ať se jakkoli oddaně věnují svým služebním povinnostem, jak to jen odpravdoví úředníci dovedou, všude platí jen politická zásada, jsou trpěni tak dlouho, dokud se nenajde za ně náhrada, načež bývají i nejlepší úředníci dříve či později bezohledně odstraněni. Další okolnosti, které ohrožují autoritu úřadů, jsou, že se zde ujal zvyk, odbývati strany v úředním styku vždycky jenom frázemi a prázdnými sliby, které nejsou nikdy splněny, takže již nemáme dojmu, že úředník, ujistí-li nás něčím, také to splní, a chce-li to splniti, že to také může splniti, poněvadž tak mnohá rozhodnutí v oboru správy a úředního styku jsou závislá na zcela jiných silách, než jak to státní správa na venek úředně přiznává. Právě tento tajemný politický duch a duch policejní to jest, jenž otřásá autoritou úřadů, a nemůže býti tudíž ani řeči o tom, že se autorita úřadů upevnila tam, kde je nedůvěra onoho obyvatelstva, jež je v tomto státě jako méněcenné jen trpěno.
Jest ostatně zajímavé, že zatím co všechny osobní výdaje klesly, pozorujeme v některých položkách právě zvýšení osobních výdajů, a to zvýšení výdajů na četnictvo a policii, na rozmnožení úředního personálu v různých odděleních tiskáren ústředních úřadů, jakož i u statistického úřadu. Zde se na chvíli pozdržím: Vůbec nechápeme, proč se zvyšují osobní výdaje ústředního statistického úřadu - a to se děje jen proto, aby byl přibrán nový personál - což se stalo právě nyní, když ústřední úřad statistický při obecních volbách úplně selhal. Právě při obecních volbách zrovna tak jako již dříve při sčítání lidu byl by měl statistický úřad příležitost nejkratším a nejpřesnějším způsobem objasniti skutečné poměry a byl by si tím získal zásluhu nejen o stát, nýbrž i o veškeré obyvatelstvo tohoto státu a o úpravu poměrů v tomto státě. Předběžný výpočet výsledku voleb do obcí, který byl pořízen a který je dnes zas již popírán, jest rozhodně důkazem, že, i když zde byla kdysi dobrá vůle k statistickému objasnění, politické vlivy zabránily opravení výsledku voleb do obcí.
A další aktivní položka, o které chci ještě stručně promluviti, jest prý pozemková reforma. Že se v pozemkové reformě spatřuje politické aktivum, to je zajímavé prohlášení. Vždyť pozemková reforma jest především věcí nikoli politickou, nýbrž hospodářskou a sociální, která se dotýká nejen práva veřejného, nýbrž velmi podstatně i práva soukromého. Je zcela nesprávné, domnívá-li se kdo, že je to velký národní čin - jak to bylo nazváno v rozpočtovém výboru - jestliže se stále dále udržuje právní nejistota stran soukromého vlastnictví a vytváří pozemkový monopol, který není opravdu ničím jiným než nejostřejší diktaturou, stále patrněji se vymykající kontrole parlamentu a Nejvyššího kontrolního úřadu. To není žádná reforma, která by sloužila ke cti názvu "pozemková reforma", to je zneužívání půdy a právoplatného soukromého vlastnictví, není to žádná reforma ve prospěch celku, rovněž ne ve prospěch úředníků a dělníků zaměstnaných na velkostatcích, je to jen zneužívání k čistě politickým účelům nebo k obohacení několika jednotlivců, kteří z toho mají ovšem znamenitý prospěch. Poměry v Pozemkovém úřadě byly již několikrát předmětem zdrcující kritiky v parlamentě i v tisku. Je nápadné, že přes to ještě nebylo vážně přikročeno k obnově správního výboru, ačkoli zákonný předpis revolučního Národního shromáždění měl by k tomu býti vládě nutným závazkem. Jde se ještě dále, a ministerskými výnosy se prý dokonce zakazuje kritika Pozemkového úřadu. (Výkřiky.) To jest rozhodně, celkem vzato, nikoli světlý bod, na nějž může býti demokracie hrda, nýbrž právě naopak, jest to skvrna, kterou by se měly všechny dobré síly v tomto státě snažiti odstraniti. Jdeme-li věcem na kloub, nesmíme především vůbec bráti frází pro Pozemkový úřad vážně a této frazeologie mělo by býti zanecháno tím spíše, poněvadž je během let čím dále tím více zdiskreditována. Jest svrchovaný čas, aby na místo frazeologie nastoupila odborná střízlivost. Pozemková reforma, která jest bojem vedoucím k snížení počtu a jakosti zemědělských plodin, která jest pramenem zdražování všech životních potřeb, pozemková reforma, která nevyrovnává rozdílů v majetku podle věcné vhodnosti v zájmu veškerého obyvatelstva, to jest jen pozemkové reforma nevybočující z mezí frází, která nemá žádného opravdu věcného a oprávněného obsahu. Bylo dobře, že také pan zpravodaj o rozpočtu upustil ve své zprávě částečně od těchto frází a zoufale volal po kultuře srdce. Bylo to dobře, na rozdíl od jeho vývodů minulého roku, kdy měl při svém doslovu k poslanecké sněmovně hodinovou přednášku o loyalitě a proměnil tím parlament v posluchárnu. Chtěl tím pronésti odsuzující rozsudek, jak již se zde stalo zvykem, jako výčitku zástupcům menšiny, nechtěl však, či snad ani nemohl dokázati zároveň loyalitu zástupců většiny k zástupcům menšiny. Podle našeho přesvědčení loyalita předpokládá vzájemnost, a my při tom ponecháváme první krok zástupcům většiny. Uskutečniti takové přátelství k nám, to by byl dobrý začátek a muselo by se to projevovati v parlamentě, v zákonodárství, ve státní správě a všude při posuzování veřejných věcí. Na podkladě splnění našich spravedlivých požadavků, směřujících k úplně rovnému postavení v tomto státě, a v uznání našich přirozených práv, která jsou z části obsažena dokonce i v ústavě revolučního konventu, ve skutečnosti však zůstávají jen na papíře, bylo by jistě možno velmi snadno nalézti správnou cestu.